Vítej, návštěvníku!

Probudil se až za denního světla. Nejdříve ho zajímalo, co je s kráterem. Ulehčeně si vydechl, když spatřil, že hladina pod ním klesla asi o čtyři metry. Začal z gondoly vynášet věci, které mohl potřebovat. Karabinu, sextant, vysílačku, sekeru, nůž, zápalky, dalekohled, zbývající potraviny. Hezky dlouho to bude stěhovat nahoru. Sice využije lana, ale co je to platné. Stále musí lézt dolů, aby tam náklad připevnil, a pak nahoru, aby ho pomocí lana vytáhl. Ještě štěstí, že zezdola nebezpečí asi nehrozí. To by tady asi Valda bezstarostně nepobíhal. Chtěl by jistě nahoru.

Pavel měl brzy od ostré pemzy – pórovité, sklovité lávy – rozedřené ruce, ale to mu nevadilo. Náladu mu zřejmě pozvedla práce a pohled na krásnou modrou oblohu i hladinu moře. Včerejší strašidelné stíny zmizely, voda při pobřeží hrála všemi barvami, sem tam nad hladinu vystupovaly červené a bílé korálové útesy.

Zdá se, že pobřeží se nějak změnilo. Tolik útesů, malých zálivů a jezírek neviděl. Že by klesla i hladina moře? Obešel jižní svah – a zajásal. Tam na severu, kde se od obrysu ostrova večer táhl strašidelný, mořem přervaný proužek černých bodů, zvedal se teď nad hladinu skalní hřeben. Tvořil asi kilometr dlouhý most mezi kráterem a ostrovem.

Odliv! Na rozdíl od večerního přílivu je ráno odliv! A voda při něm klesá tak, že na ostrov je přístup! Nic lepšího si Pavel nemohl přát. Přestěhuje se na ostrov! A při odlivu ke gondole vždycky může zajít.

Popadl pušku, několik drobností nastrkal do kapes, hvízdl na Valdu a spěchal ke skalnatému chobotu.

Ostrov může být obydlen. Možná, že dokonce jde o výběžek větší pevniny. Pak by byl skutečně zachráněn!

Valda na skalnatém břehu, který vyvstal nad hladinu, svého pána předhonil. Pojednou se však zastavil a zuřivě se rozštěkal. Pavel k němu rychle běžel. V mělké prohlubenince po odlivu uvázl velký mořský rak.

„Nech ho, Valdo! Přeštípl by tě jako housku. Ale vezmeme si ho s sebou. Bude to dobrá snídaně!“

Opatrně zvedl raka za ocas. Byl asi metr dlouhý a značně těžký.

Bez nehody se dostali přes chobot. Pavel stanul na písečném břehu ostrova.

„Tiše, Valdo! Neštěkat! A drž se při mně!“ napomínal Pavel psa, poněvadž ostrov mohou obývat nepřátelští divoši.

Pavel obešel neproniknutelné houští. Za ním se mu podařilo vniknout do nitra ostrova. Na rozdíl od ponurého a struskovitého kráteru byl tu úplný ráj. Kráčel mezi palmami, divokými banánovníky, smokvoněmi a jiným tropickým rostlinstvem. Udiveně a krotce na něho hleděla hejna šedých papoušků a podivných neznámých ptáků. Z jejich krotkosti usoudil, že zde asi lidé nejsou. Hlavně však, že tady nezemře hlady. I kdyby nic neulovil, je tu dostatek ovoce.

Chtěl zamířit k návrší, ale všiml si, že Valda odběhl. Vykročil za ním. Když psa dohonil, spatřil, že hltavě pije. Je tu voda? Ano! Zpod balvanu vyvěrá čistý pramen a jeho bublání Pavlovi zní jako nejkrásnější symfonie. Vždyť to také je symfonie záchrany, života!

„Aby ses neopil, hltavče!“ volal na Valdu. Jezevčík ho však neposlouchal a pil, dokud se nezakuckal.

Voda byla lahodná, chladná. Pavla velmi občerstvila. Jako by s vodou nasál nový život, novou naději...

Opatrně šel palmovým hájem, až před sebou spatřil malé jezírko. Z vysokého rákosí vzlétlo hejno divokých kachen. Tito stěhovaví ptáci člověka tedy zřejmě znali. Což aby nějakou sestřelil? Ne, nesmí! Dosud to tady nezná. Kdyby tu žili divoši, mohl by výstřelem na sebe přivolat pohromu.

Vešel do bambusového houští, ale po chvíli se polekaně zastavil. Před ním k obloze stoupal sloupek bělavého kouře.

Kde je kouř, tam je oheň. A oheň rozdělávají jen lidé!

„Tiše, Valdo!“ zašeptal a po kolenou se opatrně plížil dopředu.

Kouř je už pár kroků od něho, ve vzduchu se rychle rozplývá a kupodivu, není cítit jeho zápach. A je tu ticho. Lidé by přece nebyli tak tiše.

Připlazil se ještě blíž. Teď už vidí, že bělavé obláčky vycházejí zpod zelených listů. Plamen není vidět. Zato je však slyšet bublavé klokotání... Á, už ví! To není kouř, to je pára! Vstal a přistoupil k tomu podivnému místu.

V rozsedlině, ze které stoupala pára, bylo horké vřídlo. I tahle vřelá voda byla znamením sopečné činnosti.

Okraje rozsedliny bělostně zářily. Byla na nich usazenina solí. Vřídlo je tedy slané.

„Valdo, máme tady kuchyni,“ jásal Pavel. „Nemusíme ani zatápět. A hned ji použijeme. Uvaříme si raka!“

Uřízl kus tenké liány, uvázal na ni korýše a hodil ho do vřídla. Aspoň hodinu musí čekat. Zatím se podívá dál, do nitra ostrova.

Za půl hodiny došel – k moři. Teď už věděl že je na ostrově. Na obzoru se rýsují další pevniny, ale jsou příliš daleko. Na jednom z ostrovů kouří sopka.

Kdyby si po čase vyrobil nějaké plavidlo, třeba jen vor, mohl by se pokusit o plavbu. Ale to půjde těžko. Má na to jen sekeru.

Zdá se, že ostrov je asi tři kilometry široký a - jak to viděl od kráteru – asi osm kilometrů dlouhý. Na délku ho projde zítra. Teď musí zpátky k vřídlu. Nasnídá se a musí něco shánět k obědu a k večeři. Třeba se pokusí sestřelit kachnu. Jak to vypadá, ostrov není obydlen. Vydá se také za kokosovými ořechy a banány. Dají se ale divoké banány jíst? Ještě kdyby tak sehnal vejce nebo ulovil rybu. To by už byl pestrý jídelní lístek.

Počkat! Nač takové dalekosáhlé plány. Musí vyzkoušet vysílačku, zjistit zeměpisnou polohu ostrova. To je prvořadý úkol!

Vracel se palmovým hájem, když tu nad hlavou zaslechl vysoký, ostrý zvuk, podobný štěkotu. Valda okamžitě odpověděl zběsilým vytím. Nato z koruny vysoké palmy vyrazil ohromný tvor, podobný netopýru. Pavel pochopil, že to byl kaloň. Po chvíli zase spatřil antilopu s mládětem. Jak se zdá, zvěře je na ostrově dost. Jen aby tu nebyla zvířata životu nebezpečná, pomyslil si Pavel, a vzápětí si s uspokojením uvědomil, že dosud žádné neviděl.

Mezitím opět došel k vřídlu. Vlastně ho tam bezpečně dovedl Valda, který zdaleka cítil vůni uvařeného raka. Oběma robinzonům znamenitě chutnalo.

Po obědě sextantem zjišťoval zeměpisnou polohu ostrova. Číselné vyjádření stupňů severní šířky a východní délky mu mnoho nepovědělo, neboť neměl mapu. Jestliže však získá spojení pomocí vysílačky, budou zachránci vědět, kde ho mají hledat.

Jenomže vysílačka po instalaci nepracovala. To byla pro Pavla ledová sprcha. Škoda, že není odborníkem na radiotechniku. Zvýšil anténu, prohlédl jednotlivé součástky, ale stanice stále mlčela.

Spojení se světem se mu tedy nepodařilo. Stal se ztraceným, opuštěným robinzonem.

Errata:

30.05.2021 10:56