Vítej, návštěvníku!

Ze školy přišel Olda domů jako zmoklá slepice.

Nebylo divu. Už předtím se nad ním doma rodiče dlouho radili. Olda se dušoval, že žádnou škodu neudělal úmyslně, naopak se snažil uzdravením poškozených následky katastrofy zmírnit. Nepopíral ale, že šlo o frajeřinku, takže se nakonec dohodli na trestu. Aby se aspoň částečně finančně podílel na uhrazení škod, prodají mu počítač. Finanční sankce, ani ztráta počítače mu příliš nevadily, jeho nové záliby vycházely přímo z něho, ale když přišel se zprávou, že dostane dvojku z mravů, maminka spráskla ruce a Olda viděl, jak jí ukápla slzička.

Mrzelo ho to. Mamince ublížit nechtěl. Nikomu nechtěl ublížit, jen to nedomyslel a nezvládl. Táta ale rozhodl, že trest vynesli a dvakrát trestat za totéž není spravedlivé. Oldův úmysl podporovat nemocné byl ostatně dostatečnou náplastí na tu klukovinu.

Kromě toho Oldu napadlo, jak rodinnou finanční katastrofu odvrátit. Pomohla mu hmotová paměť od Bísíáji – hiblag. Rozmnožování peněz mu Bísíája vymluvila, zkusil tedy rozmnožit něco jiného, rovněž cenného.

Nechal si ve zlatnictví ukázat zlatý řetízek. Nedůvěřivá prodavačka jej položila na pult jen na okamžik a bedlivě ho sledovala, ale Olda se řetízku ani nedotkl. Prodavačka ovšem netušila, že si šperk nenápadně uložil do hmotové paměti.

Doma Olda šperk několikrát rozmnožil a kladívkem zlato skoval do malé hrudky. Nepoškozený šperk by měl jistě větší cenu, ale Olda potřeboval jen zlato. Hrudku pak rozmnožil a spolu s maminkou začali obcházet zlatnictví a drahý kov prodávat na váhu. Maminka s Oldou souhlasila, že zlato štěstí nepřináší, takže odolali pokušení prodávat je i potom, když dali dohromady dlužnou částku.

Zaplacení škod ve školní jídelně proto proběhlo nadobyčej hladce, průšvih skončil pro rodinu finančně smírně, jen pro Oldu měl mít ještě dohru na vysvědčení.

To ale nebylo nejhorší. Dvojku z mravů by snesl, ačkoliv nebylo oč stát. Nejhorší bylo, že jeho velkolepé plány dostaly zásah torpédem pod čáru ponoru. Sedět ve škole a učit se celý rok něco, co se za den naučí nazpaměť? Bez neurčitého slibu ředitelky, že se o tom může za rok uvažovat znovu, by si asi na každém kroku nadával. Ale na koho mohl nadávat, než na sebe? Neměl se vytahovat jako laciné tričko! Kdyby nefrajeřil, nic by se nestalo. Proč se nechal Lubošem vyprovokovat?

Luboš ho ale zklamal nejvíc. Při vyšetřování zapřel svůj podíl viny, ačkoliv ji měl podle sázky vzít plně na sebe. Ale co hůř, jako jeden z prvních dobrovolně proti Oldovi svědčil. Nejen to, běžel to žalovat ředitelce v době, když Olda léčil před školní jídelnou zraněné. Po takové zradě ho Olda vyškrtl ze seznamu svých kamarádů. Kamarád by měl člověku v nouzi pomáhat a ne ho potápět.

Éda Sudek a Karel Machatý si samozřejmě přisadili také a i když jejich svědectví nemělo na výsledek vliv, jak už to bývá, když mají darebáci náhodou pravdu, bylo výjimečně tak v souladu s ostatními, že se mohli Oldovi pošklebovat, jak mu zavařili.

Olda u výslechů nezapíral a bezelstně svědčil sám proti sobě. Táta měl přece na autě taky nálepku Co neubrzdíš, neukecáš.

Druhého dne škola pokračovala jako by nic, obědy zajišťovala sousední jídelna. Převzala žáky ochotně, ale s výhradou, že nejprve obslouží stálé strávníky, takže se tam daly čekat delší fronty.

Hrdinová se při hodině biologie o ničem nezmínila, také vykládala, jako by se nic nestalo. Bylo ale vidět, že jede přesně podle osnov, což Oldu nebavilo, věděl toho víc. Když jí ale po hodině nabídl další mimozemský hmyz, narazil na její odmítnutí.

„Mimozemské artefakty by byly pro školu vítané, kdyby nehrozily další průšvihy při jejich získávání!“ odrazila ho. „Takhle mi nezbývá než je odmítnout.“

Nechala ho stát na chodbě a odešla. Olda měl chuť mimozemský hmyz ve vzteku na místě rozdupat, ale to si rychle rozmyslel. Ty zbytky by při jejich jedovatosti mohly někomu uškodit. Jen si povzdychl a uschoval krabičky zpátky do tašky.

Kružík začal opakováním loňské látky a oznámil všem, že si příští hodinu napíší malou kontrolní práci, aby se ukázalo, do jaké míry matiku přes prázdniny zapomněli. Snad jen Oldu to nechalo ledově klidným, matematiky se teď nebál.

Loni seděl s Oldou v lavici Ivan Filip, seděli tak ještě na první školní den, ale Ivan si po Oldově průšvihu přesedl k Lubošovi. Olda seděl v lavici sám jako černá ovce třídy a kdykoliv se přiblížil k nějaké diskutující skupince spolužáků, hovor pokaždé umlkal a všichni se na něho dívali jako na dvouhlavé tele.

Dalo by se to vysvětlit tím, že měli spolužáci z Oldy respekt?

Pravda, kdo včetně dospělých dokáže otevřít bránu do cizích světů, o kterých se jen vzdáleně a mlhavě vědělo ze zpráv? Za tím okázalým odstupem ale byla i obyčejná lidská závist a škodolibost, jak to Oldovi nevyšlo.

V době všeobecného posměchu se ve třídě našli jen dva žáci, kteří se za něho více nebo méně otevřeně postavili.

Předně Michal Langmajer. Při vyšetřování nesvědčil, protože v té době v jídelně nebyl, ale nepřipojil se ani k posměváčkům a některé dokonce okřikoval.

„Smát se cizímu neštěstí je malá česká trapnost,“ prohlásil suše. „Ať sousedovi taky chcípne prase, to seš celej ty, Édo! Inteligentní jako celý stádo vopic!“

Holky, které to sledovaly, se rozhihňaly. Éda zrudl, rozhlédl se a hledal očima spojence. Sám si na Michala netroufl, ale nablízku byl jen Karel, s tím nemohl počítat. Karel se zásadně nepouštěl do potyček se silnějšími protivníky, spolu by mohli dělat jen po straně na Michala ksichtíky. Michal tím část posměchu udusil a i když se k Oldovi nepřidal, vysloužil si jeho uznání. Nešel ale tak daleko, aby se s Oldou dal do hovoru, nebo aby si k němu na uvolněné místo přisedl. Zůstal se známým třídním klaunem Járou Vaňkem. Aspoň ho usměrnil, aby šaškoval na jiné téma než proti Oldovi.

Na konci vyučování, než odešli na oběd, přišla za Oldou i Marie Hadrbolcová.

Olda na oběd nespěchal. Věděl, že ho v jídelně budou okukovat i žáci z ostatních škol, takový průšvih se rychle roznese. V roli průšviháře a dvouhlavého telete se necítil dobře. Naštěstí díky nemocné učitelce Bendové odpadlo odpolední vyučování a nebyl tedy nejmenší důvod hnát se do jídelny klusem.

Olda si nejprve pečlivě ukládal věci do brašny a ze třídy vycházel jako poslední.

„Hele, Oldo,“ zastoupila mu na prázdné chodbě cestu Manča. „Holky mě vyslaly, abys nám řekl, co to vlastně máš.“

„Které holky?“ zeptal se jí mrzutě Olda.

„To je vedlejší,“ opáčila důležitě. „Už jsem jim řekla, jak jsi mě zvedl do výšky, taky Jitka to přiznala a o Igorovi už to ví každý. Co to vlastně bylo v té jídelně...?“

„Černá magie,“ odsekl Olda a vykročil ke schodišti do šaten. „A hlavně průšvih, to přece pochopí každý a nepotřebuje k tomu ani extra inteligenci.“

„Neblbni, poslyš...“ chytla ho za rukáv. „Přece nebudeš dělat haura? Vědět, jak ti pomoci, pomohli bychom ti, ale my vážně nevíme jak, když ani nevíme, o co šlo. Jen že jsi měl něco s mimozemšťany. Co to vlastně bylo? Nebyl za tím náhodou ten kluk, co byl s tebou začátkem prázdnin u vody? Myslím toho, co se pak rozplynul...“

„Jo, to byl mimozemšťan,“ souhlasil Olda, ale pokračoval dál dolů po schodech.

„Počkej...“ cloumala mu rukávem, jak cupitala vedle něho a neměla s ním stejný krok. „Je přece normálka, že nás to zajímá. Proč s tím děláš takový drahoty, když o tom stejnak víme? To není fér! Když už o nich ví kdekdo...“

„Co není fér?“ zeptal se jí Olda a na okamžik se zastavil na odpočívadle schodů. Podíval se přitom na ni tak přísně, jak dovedl. „Dobře, mám něco od mimozemšťanů, ale když s tím nebudu dělat drahoty, bude zase průšvih. A mně jeden stačí!“

„Nebude průšvih,“ ujišťovala ho rychle. „My o tom nikomu ani necekneme.“

„Já vím,“ vzdychl si. „Zůstane to jenom mezi našimi dvěma městy...“

„Ale Oldříšku...“ zatahala ho zase za rukáv. „Buď trochu fér...“

Podíval se na ni pátravě. Vypadala opravdu jen zvědavě, nezdálo se mu, že by si z něho chtěla dělat legraci, jak ho v první chvíli napadlo.

„Mimozemšťan, co byl tenkrát se mnou u vody, byla andělka,“ rozhodl se, že jí přece jen něco poví. „Rozumíš? Anděl, jenže holka.“

„Oldo...“ zamračila se. „Já to myslím vážně...“

„Já to vážně říkám,“ ujistil ji. „Můžeme andělům říkat mimozemšťané, sami si říkají Ogdurové, ale jsou to přesně ti andělé, co se v pradávných dobách zjevovali našim praprapředkům.“

„Čestný?“ podívala se na něho pátravě. Asi mu úplně nevěřila.

„Čestný,“ přikývl. „Co o nich vím, odpovídá tomu, co se o nich ví z dřívějška.“

Došli do šatny a Olda se rychle přezul. Manča spěchala taky, aby jí neutekl.

„Andělé by snad měli mít... křídla, ne?“ zkoušela to opatrně.

„Oni je mají,“ odvětil na půl úst. „Jenže ne vždycky.“

„Počkej, tomu nerozumím. To nemá hlavu ani patu! Jak to myslíš – ne vždycky? To jako někdy ano, někdy ne?“

„Přesně tak,“ usmál se trochu trpce Olda. „Ta křídla patří k vesmírné bráně, když k nám přicházejí. Při otevření brány slýribem vznikne ognilmiligji v podobě bozgi. Je to optický jev, vypadá jako labutí křídla a vzniká těsně za příchozím. Naši prapředkové je pak omylem přidělali andělům na záda jako ptákům, kam taky jinam, že?“

„Hele, odkdy používáš mimozemská slova?“ vydechla obdivně. „Nebo sis je teď právě vymyslel?“

„Jsou mimozemská,“ odsekl. „Nevím, jak se to řekne česky a jestli pro to vůbec nějaký český výraz máme... ale to snad nevadí, čeština už převzala stovky cizích slov, jedno nebo dvě navíc ji nezruinuje.“

To už vycházeli na ulici. Školní jídelnu teď měli za náměstím, spolužáci spěchali obsadit výhodná místa ve frontě u výdeje a ulice byla prázdná.

„A ta holka... co vlastně byla zač?“ pokračovala ve vyptávání.

„Co by byla zač?“ pokrčil rameny. „Holka jako ty, jen z jiné civilizace. Udělala si výlet do cizího světa, na tom snad není nic špatného, vybavená na to byla. Na Zemi se ale zasekla a nemohla zpátky. Proto u nás chvíli zůstala.“

„A to bydlela u vás?“ zajímala se.

„Nejdřív u nás,“ souhlasil Olda. „Naši jí upravili pokoj po Jirkovi, je na vojně, bylo tam volno. Pak jsme odjeli k tetičce na venkov.“

„A u tetičky?“ vyzvídala dál.

„Tam jsme spolu spali na peci,“ zasnil se Olda. „Tetička má ještě pec, kde se dá spát. Je to docela príma, jen je tam vidět od plotny. Tetička nás kontrolovala, abychom tam nepáchali alotria.“

„Vy jste tam nedělali... alotria?“

„To ani nešlo,“ usmál se. „Jednak na nás bylo vidět, druhak jsme na nějaká alotria neměli pomyšlení. Až na konci Bísíája v noci mizela, ale to jsem se dozvěděl později.“

„Jak – mizela?“

„Chodila si předem prozkoumat cestu dál,“ vysvětloval jí Olda. „Nemysli si, není to jednoduché. Tvrdila, že některé světy jsou plné žravých bakterií, kde se člověk může změnit v hromádku rosolu. Každou noc si odletěla prozkoumat dopředu jeden svět, aby se s nimi nezdržovala, ale to mi řekla až na odchodu. Díky ní vím, kde se nemusím bát žravých bakterií. Další vědomosti mám od Čerta, ten se vrátil ještě z větší dálky.“

„Od Čerta? Toho tvýho psa?“

„Ten pes byl dál, než si dokážeš představit,“ vzdychl si Olda. „Byl na osmi stech světech, takže je to největší vesmírný tulák na světě a v nejbližším kosmickým okolí.“

„Jak to víš?“ podívala se na něho podezíravě.

„Potvrdil mu to Přítel andělů a tomu to věřím. Čert ostatně umí mluvit taky.“

„Mluvit? Co já vím, tak pořád jen štěká!“ pochybovala.

„Zvuky vydává jako každý pes,“ souhlasil Olda. „Štěká, vrčí nebo kňučí. Ale se mnou používá telepatii a nikdo jiný než já to nevnímá.“

„Telepatii?“ podívala se na něho tázavě.

„Jo,“ přikývl Olda. „A teď pozor, už jsme v jídelně. Nechce se mi dělat o cizích světech přednášku posměváčkům. Ještě by mě dohnali k důkazu jako Luboš a věř mi, o další průšvih vážně nestojím.“

Zařadili se na konec fronty, tvořené žáky ze sousední školy. Zřejmě ještě o Oldovi nevěděli, takže si jich nevšímali.

„Ty, Oldo... a co tě vlastně všechno naučila... ta andělka?“ nevydržela Máňa, ale šeptala, aby to neslyšeli ostatní.

„Naučila mě toho moc, hlavně zacházet s volnou energií,“ odvětil, ale nenápadně přešel na telepatii směrovanou jen na kamarádku, pro ostatní žáky byl úplně zticha.

„To je co?“ obrátila se k němu potichu.

„Já pro to nemám slova,“ odvětil. „Volná energie je zvláštní. Vím o ní, že vzniká ve hvězdách a snad i v pozemských atomových reaktorech, ale tím si nejsem jistý. Měla by. Četl jsem, že pozemským fyzikům chyběla při výpočtech jaderných reakcí nějaká energie, až vymysleli výjimečně těžko zjistitelné částice neutrina, které by tu zbytkovou energii odnášely. Mimozemšťané tvrdí, že to nejsou částice, ale miniaturní bublinky zakřiveného prostoru. Říkají jim volná energie a dovedou je využívat.“

„Já tomu ale vůbec nerozumím,“ přiznala zaraženě. „Ty ano?“

„Já ano,“ odvětil Olda. „Napadlo mě, že by to vysvětlovalo, proč je volné energie na Zemi více než jinde. Na jiných světech pochází z hvězd, u nás se k tomu přidává energie uvolněná v atomových reaktorech. Zakřivení prostoru je zajímavý jev, pojme do sebe více energie, než kolik se vejde do atomové bomby. Bublinky volné energie jsou ale malé, takže se nedají jen tak zjistit.“

„To je na mě moc vědecké...“ otřásla se. „K čemu je to dobré?“

„S volnou energií například létám,“ vysvětloval jí telepaticky Olda. „Ovládám na dálku oheň, umím být neviditelný, využití je zkrátka mnoho. Tím jsem přece zvedal i tebe a Jitku. Když ji pošlu na jiného člověka, změní se v biologicky aktivní sílu. Lidé se rychle uzdravují z nemocí, hojí se jim rány, někteří i mládnou... pořádně to neznám, ale mám odzkoušené, že to působí.“

„To všechno tě ta... andělka... naučila?“

„To a ještě mnohem víc,“ přikývl Olda.

„A můžeš... můžeš to naučit i někoho jiného?“

„Nač to chceš vědět?“ podíval se na ni pátravě. „Chtěla bys to také umět?“

„No jistě, kdo by nechtěl?“ přikývla dychtivě.

Olda se zamyslel.

„Víš, mohl bych tě to naučit,“ pokračoval telepaticky. „Ale není to jednoduché. Ogdurové to neradi dávají barbarům, jako jsme my. Musí mít k tomu vážný důvod. Já si zatím netroufnu někomu to věnovat. Naučil jsem to jen svého psa Čerta, ale to je pes.“

„Psovi to dáš a lidem ne?“ podívala se na něho vyčítavě.

„Psa nenapadne někoho zabít,“ opáčil jen pro ni. „Volná energie může taky zabít. Smím ji používat jen proti zvířatům. Ale vím já, koho by napadlo zabíjet tím lidi?“

„Jak – zabíjet?“ zarazila se. „Igorovi jsi přece nic neudělal?“

„Vidíš. Igora jsem jen šetrně odhodil stranou, ale kdyby mě napadl rozzuřený slon nebo bengálský tygr, zabil bych je rychleji než mrkneš. Je to hrozná síla. Nebudeš mi to věřit, ale na dvoře u Macounů jsem zvedl očima traktor. Když jsi chtěla něco předvést, nadlehčil jsem tě a vyzdvihl ani ne decimetr vysoko, ale v Dinosaurii nás napadlo sedm velociraptorů. To jsou draví ještěři velikosti tygra nebo medvěda, jenže rychlejší. Musel jsem celou partu vynést do výšky padesáti metrů a dravcům jsme uletěli vzduchem.“

„To... to snad ne!“ zarazila se. „Nepřeháníš trochu?“

„Viděla jsi mě létat, nebo ne?“

„Viděla,“ přikývla. „Ale nezlob se, je to všechno příliš... příliš neuvěřitelné.“

„Neuvěřitelné, to je to pravé slovo!“ přikývl. „Neuvěřitelné, jako lidé na Marsu nebo na Měsíci. Ogdurové se tam mohou podívat, kdykoliv se jim zachce.“

„Už jsi tam byl?“ vyhrkla.

„Ne, nemám všechny potřebné schopnosti,“ připustil. „Možná bych tam doletěl, ale chybí mi pořádný skafandr... Ale co bych dělal na měsíci, když umím procházet do jiných světů? Byl jsem s Čertem už v pěti, bylo to úžasné dobrodružství! Kam se na to hrabe měsíc!“

„Říkáš, že jsi tam už s sebou někoho vzal?“ podívala se na něho pátravě. „Co to bylo za partu?“

„U tetičky na venkově jsem se znal s místními dětmi,“ začal. „Podívali jsme se spolu dvakrát do Dinosaurie, ale bylo to nebezpečné, raději jsme toho nechali. Teď už tam chodím jen s Čertem.“

„V čem to bylo nebezpečné?“ chtěla honem vědět.

„V Dinosaurii žijí dinosauři,“ usmál se Olda. „Viděli jsme tam i tyrannosaura, ale víc nás ohrožovali menší velociraptoři. Rozuměj, asi to budou jiné druhy, než jaké žily v pravěku na Zemi, ale jak jsem je měl pojmenovat? Čemu se nejvíc podobali, takové jméno dostali.“

„A teď už tam s sebou nikoho nebereš?“ opáčila zklamaně.

„Raději ne,“ zavrtěl hlavou, aby zdůraznil telepatický zápor. „Každého bych tam musel vodit za ručičku a chránit. Já ani Čert se těch potvor nebojíme. Když jsem poprvé viděl Čerta zahnat tyrannosaura, ještě jsem se o něho bál, ale teď už ne...“

„Čert, ten malej podvraťák, aby zahnal...“ vykulila Manča oči. „Nevypadá na to.“

„Nevypadá,“ přikývl. „Ale dokáže to. Čert je velice neobvyklý pes. Možná je to trochu neuvěřitelné, ale kdybys viděla, jak ta obluda vztekle prskala, ale couvala před ním a nakonec se otočila a pelášila! Škoda, že ti to nemůžu ukázat na místě!“

„No dobře... ale co se vlastně stalo v jídelně?“ zkusila změnit téma.

„Vsadil jsem se s Lubošem, že dokážu otevřít bránu do sousedního vesmíru,“ zamračil se Olda. „Nechtěl mi to věřit, tak jsem ji na okamžik otevřel. Sázku jsem vyhrál, ale v sousedním vesmíru byla právě válka, kus bomby vletěl až do našeho světa a tlaková vlna výbuchu taky vykonala své. Průšvih jako hrom byl na světě.“

„Za to jsi ale tak docela nemohl, ne?“ podívala se na něho.

„Ale mohl,“ zamračil se. „O té válce jsem věděl už dlouho, obyvatelé sousedního světa mě před ní varovali. Věděl jsem to ale jen z doslechu, do té doby se nic nestalo, zkrátka mě vůbec nenapadlo, že se strefím rovnou na bojiště.“

„Jak – strefíš? Podle čeho si vlastně vybíráš místo, kde tu bránu otevřeš? Ty tam nějak... dopředu vidíš?“

„Potíž je v tom, že tam nevidím a nic si vybírat nemohu,“ přiznal. „Kde to tady na Zemi otevřu, tam se to otevře i na druhém světě. Světy se proti sobě neustále pootáčejí, nikdy nevím, co bude na druhé straně. Už se mi párkrát stalo, že za otevřenou bránou bylo moře. Nezbylo mi nic jiného než ji zase zavřít a zkusit to jinde nebo jindy.“

„Takže je to... takový skok do prázdna?“

„Tak nějak,“ připustil. „Přítel andělů to uměl spočítat, ale na mě jsou ty výpočty přece jen moc obtížné.“

Což nebyla tak docela pravda, ale nechtěl přiznat, že se o to ani nepokoušel. Asi by zjistil, že je to pro jeho paměť a nové matematické schopnosti docela jednoduché.

„Podle toho, co jsme poznali v jídelně, sousední svět zrovna nevoní,“ vzpomněla si ještě. „Je to takové všude?“

„Není,“ zavrtěl hlavou. „I v tom sousedním světě je takový smrad jen v hustých lesích. Smrdí i jeho obyvatelé, ale dá se to vydržet. Dobrý je, že se s nimi dá hovořit, takže se domluvíme. Musíš na to ale ovládat telepatii nebo němčinu.“

„Němčinu?“ podivila se.

„Jo, němčinu,“ potvrdil to. „Ale já tam od té katastrofy v jídelně ani nechodím.“

„Poslyš, Oldo, nešlo by, abys mezi námi... víš... dal dohromady podobnou partu, jako jste měli na vesnici...“

„Po dosavadních zkušenostech? Ani za zlatý prase!“ opáčil zprudka.

Mezitím se došourali k okénku, dostali na podnosy jídlo a odnesli si je ke stolku.

„Víš, Oldo,“ pokračovala Manča nad polévkou, „Není dobře, když jsi na to sám.“

„Mám Čerta,“ odsekl. Na rozdíl od ní se mohl vyjadřovat i s plnou pusou.

„To je přece pes!“ zaškaredila se. „Ten ti nepomůže, kdyby ti bylo zle.“

„Možná by ses divila,“ opáčil Olda. „Ale hlavně, nikdy mě nezklame a je to ten nejvěrnější kamarád na světě.“

„Kolikrát už tě někdo zklamal?“ odsekla.

„Chceš to vypočítat?“ povzdychl si neslyšně. „Nejsou všichni stejní, ale... začalo to na vesnici a tady je to ještě horší... Luboše jsem považoval za kamaráda, ale viděla jsi ten podraz, když proti mně svědčil? Řekni mi, kdo má ještě zájem se mnou kamarádit? Všichni se mi teď vyhýbají jako prašivé kryse! A s podrazáky se ani kamarádit nechci!“

„Všichni nejsou takoví,“ namítla rychle. „Já jsem se tě vždycky zastávala. I proti Igorovi Krskovi, hned na začátku prázdnin, jen si vzpomeň!“

Olda chvíli přemýšlel.

Pravda, Manča se snažila Igora zastavit, i když jen nesmělým upozorněním, aby neblbl, že Oldovi teče krev... nebylo jasné, zda to bylo kvůli Oldovi. Možná Igorovi jen zabraňovala udělat příliš velký průšvih. Postavit se tomu známému rváči otevřeně by ale byla hodně velká odvaha.

„Není to jednoduché,“ trval na svém. „Kdybys věděla oč jde, určitě bys utekla.“

„Myslíš?“ podívala se na něho.

„Nemohu tam brát nikoho, kdo nedokáže to co já,“ pokračoval telepaticky. „Bylo by to příliš riskantní.“

Dojedli mlčky a oba stejně.

„Dej sem ten tác, odnesu nádobí za oba,“ nabídl se.

Podala mu mlčky tác i s talíři. Olda si je urovnal a odnášel, ale Máňa šla s ním.

„Hele, Oldíku...“ zkoušela ho přesvědčit i na ulici. „Někomu bys věřit měl, ne?“

„Vždyť věřím – Čertovi,“ opáčil. „Ten mě nezklame.“

„Ty jsi... hroznej, to ti tedy povím,“ řekla uraženě. „Máš ty vůbec srdce?“

„To jistě mám,“ opáčil. „Chceš je vidět?“

„Nechci,“ odsekla. „Až budu chtít vidět kus ledu, máme doma ledničku!“

„Poslyš...“ podíval se na ni pátravě. „Máš chuť vidět, co budu dělat odpoledne?“

„Někde v cizích světech?“ ožila trochu.

„Ne, v nemocnici,“ opáčil suše.

„Co tam?“ podivila se.

„Dej si domů učení a přijď,“ pozval ji. „Budu na tebe čekat před hlavní bránou, ale nejvýš dvacet minut, jasný?“

„Co tam chceš dělat?“ dorážela na něho.

„To uvidíš,“ mávl rukou.

Když Máňa přišla k nemocnici, rozhlédla se, ale nečekala, že by tu Olda už byl. Měla to na autobus blíž a stihla to jak mohla nejrychleji. Olda stejným autobusem nejel, dřívějším jet nemohl, to se prostě nedalo stihnout.

Proto byla překvapená, když se od vrátnice odlepil Olda i se svým černým psem.

„Kdo tě sem zavezl?“ podivila se. „Přijela jsem přece prvním autobusem!“

„My jsme přiletěli vzduchem,“ opáčil klidně Olda, aniž by otevřel pusu.

Zase telepatie, jak jinak, uvědomila si.

„No dobře...“ zarazila se, ale hned se vzpamatovala. „Kam se jde?“

„Na internu,“ opáčil lakonicky.

Mezitím prošli vrátnicí. Chtěla se divit, jak to, že je tam pustí se psem, ale náhle si všimla, že pes zmizel.

„Kde máš Čerta?“ zeptala se Oldy.

„Přeletí přes plot, sejdeme se u interny,“ vysvětloval jí Olda. „Vrátní ho nechtěli přes vrátnici pouštět, neviditelnost by ho stála moc síly, létání přes plot je jednodušší.“

„Ale co uvnitř?“ starala se.

„Uvidíš,“ mávl rukou.

Mezitím došli k interně a Olda zamířil ke vchodu pro personál.

„Je tu sestra Alena?“ zeptal se první sestry v sesterském úboru, na kterou narazili.

„Copak, dnes jste dva?“ usmála se na ně mladá sestřička. „Alenka je na sesterně.“

„Děkujeme,“ řekl za oba Olda.

Vystoupali spolu do schodů. Nahoře je zpozorovala další sestřička.

„Alenko!“ zavolala do chodby. „Těšitel je tady!“

Ze sesterny vyšla starší sestra a hned se na oba usmála.

„Jdete jako vždycky?“ zeptala se Oldy. „Pan Hlaváček už na JIPce není. Zlepšil se, je teď na trojce.“

„Já vím, čekal jsem to,“ souhlasil Olda. „Ale víte přece...“

„Pan Hlaváček se na vás moc těšil...“ podívala se na Oldu sestra Alena prosebně.

„My tam pak zajdeme, ale... kdo je teď na tom nejhůř?“

„Na sedmičce je nová, nějaká mladá... Přivezli nám ji ráno...“

„Můžeme tam?“ ptal se Olda.

„No... nemá se to... ale vy dva můžete. Ale jen na chvilku!“

„Bude nám to stačit,“ rychle souhlasil Olda.

Sestra se rozhlédla, jestli se někdo nedívá, pak jim pootevřela dveře od pokoje, na jehož dveřích byl nápis: Jednotka intenzivní péče, nevstupovat!

Manča se zvědavě rozhlížela, ale Olda se tu už vyznal. Nejprve se hnal k oknu. Za ním se ve vzduchu vznášel – černý psík.

„To je dost!“ štěkl na Oldu, ale Manča to také vnímala, jen se otřásla údivem. To psisko vážně mluvilo! Nehledě na to, že se vznášelo ve vzduchu, jako kdyby viselo na neviditelném laně.

„Pojď sem honem!“ zval ho dovnitř Olda.

Pes přistál na pečlivě vydrhnuté podlaze. Manču napadlo, že sestra Alena dostane záchvat, až uvidí ty ťápoty. Olda si toho nevšímal a vedl psíka k zadnímu lůžku.

„Nejdřív tady,“ rozhodl.

Postavil se krok od lůžka a počkal, až se psík zastaví. Vypadalo to, jako kdyby pes přesně věděl, kde má stát. Pak se Olda nadechl – a Máně se zježily vlasy hrůzou.

V pokoji se na okamžik rozsvítilo. Olda přitom získal nezvyklou, upírsky bledou barvu, ale ještě nezvykleji působil jeho pes, jeho srst získala na okamžik barvu čistého stříbra. Oba ihned začali dýchat jako po vyčerpávajícím závodě.

„Teď sem,“ rozhodl Olda a hrnul se k dalšímu lůžku. Také pes tam přeběhl a opět se postavil na přesné místo jako předtím. Jako kdyby měli na podlaze značky.

„Jedem!“ nařídil Olda.

Opět se v pokoji rozsvítilo, Manče se zdálo, že trochu méně než prve. Nicméně pes opět zasvítil stříbrem a Olda zbledl ještě víc než prve. Pak zamířili ke třetímu lůžku.

„Oldo...“ zakňučel psík, až Marii opět vstaly vlasy na hlavě. „Oldo... víš co...“

Olda se zastavil a vytáhl z kapsy špekáček, zabalený v průhledné plastikové fólii.

„Ale spěchej, nemáme moc času!“ pobídl psa, vybalil uzeninu a podal mu ji.

Pes se pustil do špekáčku, jakoby týden nežral. Slupl jej, jen se olizoval, zatímco Olda rychle, ale pečlivě utíral papírovým ubrouskem mastnou skvrnu na podlaze.

„Pojď, už je to dnes poslední,“ pobízel psa.

Postavili se ke třetímu lůžku. Ačkoliv to Manča očekávala, překvapilo ji, jak ještě víc dokáže Olda zblednout. Vypadal teď velice nezdravě, byl bledý jako papír a dýchal jako po nesmírné námaze.

Těšitel v nemocnici

„Dobrý to bylo,“ pochválil si to.

Pootevřel okno, pak vytáhl z kapsy další špekáček a vybalil jej z papíru. Pes po něm chňapl, s pochoutkou v tlamě vyletěl oknem a zmizel směrem dolů.

„Vidíš?“ oddychoval Olda a trochu se usmál. „Tři lidi za dva špekáčky.“

„Co jste to s nimi dělali?“ vyhrkla Máňa.

„Přidali jsme jim trochu života,“ odvětil Olda vážně. „Aby sis pořád nemyslela, že nemám srdce. Ty lidi to úžasně rychle uzdravuje, už jsme jich odsud dostali osm.“

„Kdo – vy?“ zavrtěla hlavou nedůvěřivě. „Snad doktoři, ne?“

„My,“ přikývl Olda důrazně. „Doktoři tomu říkají zázrak a je to zázrak, dovedou to jen Ogdurové. Bísíája uměla křísit i mrtvé, jen se pojď podívat!“

Vyvedl ji na chodbu, kde vrchní sestra Alenka hlídala, jestli někdo nejde. Když spatřila Oldu, jen na něho spiklenecky mrkla.

„Koho jste dneska potěšili?“ zeptala se ho.

„Sedmičku, pětku a trojku,“ odvětil Olda. „Sedmička byla ta nejhorší, že?“

„Půjdete ještě vedle?“ zeptala se ho pro jistotu.

„Podíváme se tam, proč ne?“ usmál se na ni Olda.

Vešli do velkého pokoje, plného lůžek s pacienty.

„Á – náš andílek,“ přivítal Oldu starší děda. „Hlaváček! Kde se couráš?“

„Pan Hlaváček ještě včera ležel na jednotce intenzivní péče,“ vysvětloval Olda Marii. „Jak se zdá, dneska už chodí. Dobrý, co?“

„Tady jsi!“ vstoupil do pokoje starší šedovlasý pán a vrhl se k Oldovi. „Poslyš, Oldíku, víš ty vůbec co děláš? To není léčení, to je čistý zázrak!“

„Já to přece vím,“ potřásl Olda podávanou rukou.

„Houby víš!“ namítl pan Hlaváček. „Umíš si to představit? Měl jsem dva infarkty a cukrovku! Po obojím není ani stopy! Dnes jsem poprvé po deseti letech pil slazený čaj a doktor se hrabal ve snímcích, jestli je neprohodili. Omládl jsem snad o deset let!“

„To ještě ne!“ opravoval ho Olda. „Tak rychle se to nemohlo projevit.“

„Nemohlo projevit!“ potřásal hlavou starý pán. „A co moje cukrovka? Je pryč!“

„Jestli se spravila, můžete být jenom rád, ne?“ odvětil Olda bezelstně.

„Poslyš, chlapče...“ sklonil se k Oldovi pan Hlaváček. „Nechtěl by ses podívat do Vinohradské nemocnice? Víš, jeden můj známý tam leží na popáleninách. Co kdyby ses taky na něho podíval? Třeba bys mu pomohl!“

„Tam už mě vyhodili,“ řekl Olda smutně. „Nebyl jsem pro ně dost sterilní.“

„Kdo tě vyhodil?“ zamračil se starý pán.

„Jeden mladý doktor. A seřval kvůli mně sestru, co tam mám co dělat... Radši jsem šel, nechci dělat jiným nepříjemnosti.“

„Měl jsi tam nějakého známého pacienta?“ zeptal se ho pan Hlaváček. „Nejspíš ne, viď? Co kdybys tam přišel se mnou za Josefem? Já se jen tak vyhodit nenechám.“

„Uvítal bych to, ale nejprve se musíte uzdravit,“ opáčil Olda. „Nezapomeňte, jak jste vypadal, když vás přivezli. Ale to jste se vlastně neviděl...“

„Necháš nám aspoň telefon?“ vylovil pan Hlaváček ze zásuvky stolku zápisník a tužku.

„To by snad šlo,“ ustoupil Olda a nadiktoval mu telefonní číslo rodičů.

„Mobil nemáš?“ zajímal se pan Hlaváček.

„Našim stačí pevná linka,“ řekl Olda.

„Myslel jsem, že dnešní mladí nedají bez mobilu ani ránu!“ zarazil se Hlaváček.

„Není to úplně nutné pravidlo,“ odvětil Olda. „No co se dá dělat, půjdeme.“

„A neukážeš nám, jak to děláš?“ zeptal se Oldy mladík, dosud tiše sedící na posteli na druhé straně místnosti.

„To nepůjde,“ zavrtěl hlavou Olda. „Už jsem dnes těšil třikrát. A tady to přece nikdo nutně nepotřebujete.“

„František by byl výjimkou,“ odvětil vážně pan Hlaváček. „Víš, bylo by velice zajímavé, kdyby ten tvůj zázrak účinkoval i na něho.“

„A potřebuje to?“ opáčil Olda.

„Rozhodně z nás nejvíc,“ souhlasil pan Hlaváček. „On totiž nevidí.“

„Cože?“ zvážněl okamžitě Olda. „Proč jste mi to neřekli dřív?“

„Zázračný doktor by to snad měl poznat sám, ne?“ zkoušel ho pan Hlaváček.

„Nejsem doktor,“ zavrtěl hlavou Olda. „Nepoznám nemoci, umím jen málo...“

„No, u mě opravdu těžko něco svedeš,“ usmál se František. „To by byl opravdu zázrak, ale tomu bych se sám nejvíc divil.“

„Jak dlouho... nevidíte?“ zeptal se ho Olda.

„Od narození,“ usmál se František.

„Proč jste mi to neřekli dřív?“ bědoval Olda.

„Nic si nevyčítej, chlapče, za tohle nemůžeš,“ usmál se trochu smutně František.

„Přijdu zítra a napravím to,“ sliboval Olda.

„Zítra ráno chtějí Františka propustit domů,“ ujistil Oldu pan Hlaváček.

„Aha,“ řekl Olda a zamyslel se. „Mohl bych tu na chvíli otevřít okno?“

„Proč?“ zarazil se pan Hlaváček.

„Pozvu si sem... Čerta,“ řekl Olda. „Ale nebojte se, je to jen můj pes.“

„Pes?“ podivil se František. „Co se psem tady?“

„Bude u toho nutný,“ odvětil Olda a otevíral okno.

Oknem skočil do místnosti nevelký černý pejsek. Jakoby číhal za sklem, ale jen Máňa tušila, že si ho Olda přivolal telepaticky.

„Čerte, dostaneš dva špekáčky, ale... ještě jednou, ano?“

„Dva?“ ujistil se psík. „Ale víš, že...“

„Bude to hodně potřeba,“ přimlouval se Olda. „Hodně, rozumíš?“

„Tak jo... Dva a dva jsou čtyři, to by šlo...“

V místnosti by byl slyšet pád špendlíku. Kromě Máni, která už to věděla, všichni stáli jako solné sloupy. Ten pes uměl počítat! Ale především, on mluvil!

„Tak pojď,“ řekl Olda.

Došli k Františkově posteli a Olda psíkovi vykázal místo, kde má stát.

Pak se oba nadechli jako před nějakým namáhavým výkonem, v pokoji se trochu rozsvítilo, psí srst zasvítila stříbrem a Olda zbledl jako křída.

Pes si ale po tom výkonu lehl bezmocně na břicho a námahou vyplazoval jazyk. Olda vytáhl z kapsy další špekáček, vybalil a položil před psíka, ale pes neměl sílu ani zmocnit se své oblíbené pochoutky. Jen ležel a lapal po dechu s vyplazeným jazykem.

„Co to... co to bylo?“ zeptal se zmateně slepý František.

„Nějaké čáry!“ odpověděl mu děda, ležící u dveří. „Bylo u toho divné světlo.“

„O tom nevím... cítil jsem jen nějaké teplo,“ řekl František.

„Poslyš, chlapče...“ vzpamatoval se trochu pan Hlaváček. „Teplo jsem taky cítil, když jsem ležel tam... Co to bylo za divy?“

„Já jen... aby mi František nezmizel,“ řekl Olda a námahou sípal, jako kdyby se právě vynořil z vody. „Kdo ho má pak shánět...“

„Mohli jsme ti napsat jeho adresu,“ uvažoval pan Hlaváček.

„Můžete,“ řekl Olda namáhavě. „Nevadí, když si na chvilku sednu?“

„Co je?“ zpozorněl jeden z pacientů. „Tobě je špatně?“

„To nic...“ mávl rukou Olda. „To přejde. Už jsme snesli i víc...“

Posadil se na nejbližší židli. Čert se mezitím natáhl po špekáčku a začal si na něm pochutnávat.

„Ten pes... byl celej jako stříbrnej,“ řekl nepříliš nahlas pan Hlaváček. „Poslyš, chlapče, co to provádíš za kouzla? Nezlob se, ale nepřipadá mi to vůbec přirozené!“

„Jak se to vezme,“ odvětil Olda. „Není to nic nenormálního, ale umí to málokdo na světě. Kdyby nás bylo víc, bylo by to lepší...“

„Ale co ten pes?“ chtěl vědět pan Hlaváček.

„Čert je můj kamarád, viď, Čerte?“ sklonil se Olda k psíkovi a podrbal ho za ušima. „My jsme správná dvojice, bez něho by to nešlo.“

Čert mezitím dožvýkal špekáček a pomalu se zvedl na nohy. Olda také vstal, vylovil z kapsy další špekáček zavinutý v plastikové fólii, vybalil a podal psovi.

„Tady máš a počkej na mě venku,“ napomenul ho.

Pes zvolna doběhl k pootevřenému oknu, ale místo aby vyskočil, vznesl se ladně na okenní rám. Pak se odrazil a stejně plynule se snášel na druhé straně na zem.

Olda za ním zavřel okno.

„Dnes už půjdeme,“ řekl. „Pět dávek by Čert nevydržel. Já možná taky ne.“

„Poslyš, tobě to připadá normální?“ osmělil se pan Hlaváček. „Vždyť to všechno jsou podivné věci. Mluvící pes, nepozemské světlo a nakonec i to divné uzdravování, to přece není tak docela samozřejmé.“

„Úplně samozřejmé to není,“ připustil Olda. „Je to zatím ve stadiu pokusů. Ani nevím, jak vám to vysvětlit. Leda počkat, až o tom budu vědět víc.“

„Kdo vlastně s tebou tyhle experimenty dělá?“ vyzvídal pan Hlaváček.

„Momentálně já a Čert,“ usmál se Olda.

„Počkej, snad nechceš říci, že tohle všechno děláš jen ty sám?“

„Sám ne, s Čertem,“ trval na svém Olda.

„To přece není možné!“ nevěřil zoufale pan Hlaváček. Ostatní pacienti to také sledovali, ale byli z toho natolik vyvedeni z míry, že se nezmohli ani na slovo.

„Nepřipadá mi normální, aby někdo k pokusům takového významu využíval tak malého kluka. Ale abys to dělal sám, to je přece tak absurdní, že je to úplně nemožné!“

„Nemožné?“ usmál se Olda. „Tohle slovo je ošidné. Co je vlastně nemožné? To, co nedokážeme? Možná se pohybuji na hranicích našeho dobře známého světa, možná i kousek za nimi, ale určitě neporušuju přírodní zákony. To podle mě ani nejde.“

„No dobře, ale opravdu to děláš sám od sebe? A co rodiče, vědí o tom aspoň?“

„Vědí,“ přikývl Olda. „Možná nevědí, že jsem právě tady v nemocnici, ale vědí, že to umím a chci to dělat.“

„A oni s tím souhlasí?“

„Copak by mohli nesouhlasit?“ odfrkl si Olda. „Vědí, že umím uzdravovat, proč by mi v tom měli bránit?“

„A tady ta malá slečna, jak ta se na tom podílí?“ ukázal pan Hlaváček na Marii.

„Přišla se jen podívat,“ řekl rychle Olda. „Chtěla vědět, co dělám.“

„Já myslel, že ti pomáhá,“ řekl pan Hlaváček.

„Do dneška jsem o tom neměla tušení,“ špitla rychle. „Vím, že je Olda zvláštní kluk, ale ne, že dělá tohle!“

„Olda je zlatej kluk,“ pokýval hlavou starý děda. „Takovejch kdyby bylo víc...“

„Neříkejte!“ ošíval se Olda. „My už půjdeme.“

„Přijdete zítra zase?“ ptal se hned pan Hlaváček.

„Já určitě,“ usmál se Olda.

„Já nevím, ale – možná taky,“ přidala se Marie.

„Víte, slečinko, kdybyste se od Oldy něco naučila...“ podíval se na ni starý děda, až zrudla a raději vyběhla na chodbu.

„Zítra, ano?“ mrkl Olda na sestru Alenku.

„Jen přijď, Oldo,“ loučila se s ním.

U brány se k nim pomalu přišoural Čertík.

„Teda, dneska zalezu do pelechu a nevstanu,“ stěžoval si smutně.

„Byl jsi úplně famózní pes!“ obrátila se k němu Manča a drbala ho za ušima. „Ty buřty sis opravdu zasloužil.“

„On ti nerozumí, když neumíš telepatii,“ upozornil ji Olda.

„Ale rozumí,“ odvětila. „Drbání za ušima rozumí každý pes. Pochvale taky.“

Kráčeli spolu zvolna k autobusové zastávce. Oba se přitom dívali na zem.

„Poslyš,“ obrátila se Marie na spolužáka, aniž by zvedla hlavu. „Vážně jsem to nevěděla... Jak dlouho už to provádíš?“

„Teprve týden,“ řekl stručně.

„Kolika lidem jsi takhle... pomohl?“

„Osmadvaceti,“ usmál se. „Počítám i dnešní. Zajímalo by tě asi, kolikrát to mělo úspěch. Asi u všech, ale u patnácti to opravdu stálo za to.“

„Pokaždé tě to tak... zdrbne?“ zeptala se ho s jemným nádechem soucitu.

„To se srovná,“ mávl rukou hrdě. „To víš, když na někoho pošlu životní sílu, pak mi samotnému chybí, ale za hodinu už to na mně nepoznáš.“

„A co Čert?“ nadhodila.

„To je ještě horší,“ přiznal Olda. „Je to malé psisko a tahle zátěž je na něho moc, ačkoliv sama vidíš, jak rychle se otřepal. A těm lidem to pomohlo. Sestra Alena říká, že na JIPce jde o život, ale dnes, viděla jsi sama, ne? Ta paní na sedmičce byla na umření. Zítra bude možná sama chodit!“

„Takže... život za pár buřtů...“ podotkla tiše.

„Nejen za pár buřtů,“ usmál se trochu Olda. „My dva se krásně doplňujeme. Čert je rád, když jsme spolu a nerad, když na mě musí čekat.“

„Poslyš, ale teď vážně: co bych pro vás mohla udělat?“ vzchopila se a podívala se na něho tak nedětsky vážně, až na ni udiveně vzhlédl. Okamžitě mu na mysli vytanula Cilka Macounová ze vsi, kterou mu vybrala a upravila andělka Bísíája.

Najednou musel ty dvě chtě nechtě srovnat.

Marie Hadrbolcová byla úplný opak Cilky. Cilka chodila jako energická vůdkyně party vždycky v kalhotách. Manča byla nenápadná, zakřiknutá dívenka, právě dnes oblečená do nevýrazných tmavých šatiček. Cilka byla o rok starší a téměř o půl hlavy vyšší než Olda, zvyklá přehlížet všechny shora jako generál. Manču znal ze třídy a mohl se jí dívat rovně do očí. Cilka měla hranatý, opálený pihovatý obličej s dvěma copy, Marie oválný obličej, dlouhé hladké vlasy do půli zad; takový čistě holčičí účes.

To ale byly jen vnější znaky, podle nich se na nic nedalo soudit.

Rozhodovalo, že Cilka zrušila spolupráci, ačkoliv ji Bísíáje slíbila a získala tak od ní úžasné nepozemské vybavení, zatímco Marie se začala sama od sebe zajímat, jak by jim mohla pomoci, ačkoliv neměla idarchon, takže jim ani pomoci nemohla.

Leda... když to šlo se psem...

Další úvahy přerušil přijíždějící autobus. Nebyl ani zdaleka plný, snadno si našli volná místa vedle sebe a Čert jim okamžitě zalezl pod nohy.

„To není vůbec jednoduché,“ vzdychl si Olda.

„Dá se to naučit?“ zajímala se. „Když to dokáže i pes...“

„To není jen o učení,“ řekl Olda. „Když ti řeknu všechno, utečeš a budeš se mi pak hodně zdaleka vyhýbat.“

„Považuješ mě zřejmě za husu, co?“ opáčila Máňa tiše. „Za pitomou, nafoukanou husu. Možná nejseš tak daleko od pravdy, někdy si tak sama sobě připadám, ale po tom, co jsem viděla v nemocnici, přece musí být každému jasné, že to není jen tak!“

„Už jsem ti říkal, jak jsem k tomu přišel?“ zkoušel ji zastrašit varovným tónem.

„Říkal,“ odvětila. „Setkal ses s mimozemšťankou, něco s tebou udělala, takže teď létáš a všechno to ostatní. Je to ale takové tajemství, že mi to nemůžeš říct?“

„Tajemství? Trochu,“ přikývl. „Ale ne takové, abych ti to nemohl říci.“

„Tak proč mi to neřekneš?“ dorážela na něho. „To ti za to nestojím...“

Olda se na ni opět podíval tak podivně, až raději zmlkla, ačkoliv měla chuť ve výčitkách pokračovat.

„Jak chceš,“ řekl telepaticky a směroval to až úzkostlivě na ni, aby to nikdo cizí nezachytil. „Abys věděla, Ogdurové spoustu věcí nedělají technicky. Místo strojů si v břiše vytvářejí úplně nové orgány. Já už je tam mám taky.“

„Tobě se někdo... hrabal v břiše?“ vyjekla údivem a snad v tom byla znát i hrůza z neznámého, jakou znal už pračlověk při pohledu na bleskem zapálený strom.

„Jo,“ přikývl. „A taky v hlavě. Možná na to nevypadám. Ale měl bych teď znát asi tolik co absolvent dvou univerzit. Nejdůležitější jsou ty úplně nové orgány v břiše.“

„Aha... a proto to nemůžeš nikoho naučit...“ pochopila. „Kdo je nemá...“

„Jak říkám, není to jen o učení,“ pokračoval. „Není to ale úplně zabitý. Umím ty orgány vytvořit. Ne všechny, ale něco z toho už dokážu.“

„Ty by sis vážně troufl hrabat se někomu v břiše...?“ zajíkla se údivem.

„Troufl,“ přikývl. „Jinak to nejde, ani Ogdurové to jinak nedělají. Neumím to tak hladce jako oni, ale už jsem si upravil Čerta, ačkoliv je to pes. Prostě to šlo. A nebylo to složité, i když to bylo na hranici možností a na všechno bych si přece jen netroufal.“

„Co třeba neumíš?“

„Nedokážu nikoho naučit telepatii. Na to je nutný zásah do mozku a to je na mě přece jen složité. Neumím nikomu předat vědomosti, vlastně ani nevím, jak. Umím jen idarchon, xeri a slýrib. Idarchon zajišťuje energii: pak umím létat, být neviditelný, ovládám oheň a jiné věci. Xeri je něco jako elektřina, ačkoliv to elektřina není, ale ty bys rozdíl nepochopila, to se ve škole neučí. Slýribem otvírám vesmírné brány a jen tak se dostaneš do sousedních vesmírů.“

„I tak bys toho uměl dost, kdyby to byla pravda...“ podívala se na něho obdivně.

„Je to pravda, ale...“ zamyslel se. „Idarchonem a xeri se dá vraždit. Slýribem asi ne, ale... vlastně taky... kdybych tě hodil do Pekla, živá by ses odtud nevrátila.“

„Do pekla?“ usmála se. „To už si zase děláš legraci, viď!“

„Nedělám,“ zamračil se. „Peklo je sousední svět a mohl bych ti ukázat, jak to tam vypadá. Za dávných časů k nám odtud přicházeli praví ďáblové, ale teď už se tam nedá žít a ten svět je dokonale pustý.“

Netušil ještě, jak hluboce a krutě se mýlí...

„Odvážil bych se dát to někomu, kdo by toho nezneužil,“ pokračoval. „Ale řekni mi, jak vhodného člověka poznám?“

„Co já vím, těžko,“ souhlasila. „Zejména když kromě psa nikomu nevěříš.“

Byla v tom ostrá výčitka, ale Olda jakoby ji nechtěl vnímat.

„Bísíája, ta andělka, nám umožnila léčit lidi,“ pokračoval. „Na to jsou ale potřeba dva. Proto to dala mně a jedné holce na vesnici. Počítala, že se domluvíme, ale Cilka si to rozmyslela a couvla. Kdyby se mi nepodařilo upravit Čerta, nemohl bych vůbec nic. Čert je pro mě nouzové řešení, je to s ním lepší než nic, ačkoliv se určitě snaží, můžeš mi věřit, přece jsi to dneska viděla.“

„Tobě se to tedy podařilo, takže teď léčíte spolu,“ pochopila.

„Ano,“ přikývl Olda. „Nemusím ti ani vysvětlovat, že Čert je malý pejsek, léčení je pro něho obtížné, ale Cilku nutit nemohu, když nechce. Ona ten slib úplně nezrušila, jen to na radu rodičů odložila, až nám bude oběma osmnáct let.“

„Aha...“ polkla naprázdno Máňa. „A co bys dělal, kdyby se ti nabídl někdo... někdo silnější než tvůj pes? Někdo ochotný léčit s tebou?“

„Tebe to nezastrašilo?“ podíval se na ni čtverácky.

„Neříkám, že zrovna já...“ bránila se honem.

„Ty bys o někom věděla?“ opáčil Olda. „Sem s ním! Ačkoliv, nechci ti lhát, není to jednoduché a byla by to změna na celý život. Umím ty orgány stvořit, ale nikdo na světě je neumí zrušit. I kdyby je nějaký chirurg vyoperoval, narostou znovu.“

„A nebudou v tom břiše... třeba překážet?“ zajímala se.

„Nezdá se, že by mi překážely,“ opáčil.

„No jo, ale ty jsi kluk... víš... my holky to tam máme jinak...“ trochu zrudla.

„Aha...“ pochopil oč jde a na okamžik se zamyslel.

„Bísíája je přece taky holka,“ vzpomněl si naštěstí. „A nevadilo jí to, zřejmě se bojíš zbytečně. Biotechnologie Ogdurů jsou starší než pozemské pyramidy, na všechny chyby jistě přišli už v době, kdy lidé na Zemi lovili mamuty. Já jim tak věřím, že jsem sám sobě přenesl dva orgány ze psa.“

„Ze psa?“ podívala se na něho dost vyděšeně.

„Já a Čert jsme si je vyměnili,“ usmál se Olda. „Já jsem dostal některé od Bísíáji, Čert jiné od andělského Přítele, ale teprve dohromady to bylo to pravé.“

„Teda...“ vzdychla si. „Tohle vědět... vždyť jsi vlastně tak trochu Frankenštajn!“

„Ale jdi!“ usmál se tomu. „To se nedá srovnávat. Setkali jsme se s mimozemskou civilizací, která je daleko před námi. A něco jsme od ní dostali. Když toho využijeme opatrně a k dobrému, proč ne? Určitě je to lepší než dodávky kalašnikovů a bitevních letadel do Afriky.“

„To jistě, ale...“

„Poslouchej,“ obrátil se k ní tak vážně, až se otřásla. „Jestli znáš někoho, kdo by se ke mně přidal, dohoď mi ho, přiveď mi ho, nebo ho za mnou pošli. Můžeš ho včas varovat, že to nebude jednoduché a bude k tomu potřebovat odvahu. Na druhou stranu, ty dary jsou úžasné, sama jsi to přece viděla. A to nemluvím o výletech do cizích světů. To je dobrodružství, jaké ti na celém světě nikdo neumožní. Beru do party každého, kdo slíbí, že toho nezneužije. Na tom trvat musím, ale to snad pochopíš. Čím nás bude víc, tím lépe. Nejlepší by bylo léčit společně, ale kdyby někdo trval na nezávislosti, upravím mu aspoň psa. Jak vidíš, jde to, i když jen tak – tak.“

„Vystupujeme,“ připomněla mu místo odpovědi.

Autobus zastavil. Vyskočili ze sedadel a hrnuli se k východu. Čert se prosmýkl dopředu a než vystoupili, stihl si očichat sloup s cedulí autobusové zastávky.

„A teď víš skoro všechno,“ usmál se Olda na Manču. „Doufám, že to nebudeš dávat do placu jako dobrý vtip. Upřímně řečeno, na vtip je to příliš vážná záležitost.“

„Za co mě máš?“ zamračila se trochu. „Tak pitomá snad nejsem!“

„Taky doufám,“ řekl. „Kdybys byla, nic bych ti neřekl. Éda a Čárlí by z toho udělali akorát grotesku, tobě snad můžu věřit.“

„Přísahám...!“ zvedla ruku.

„Hele, nechceš, abych tě hodil domů?“ napadlo najednou Oldu.

„Jak to myslíš?“ zarazila se.

„Dej mi ruku,“ napřáhl k ní pravačku. „Ať aspoň něco zajímavého zažiješ!“

„Myslím, že dneska už toho bylo až – až!“ usmála se trochu, ale ruku mu podala.

„Čerte, jdi si lehnout domů,“ poslal pejska napřed. „Přijdu hned za tebou.“

„Počkám na tebe před vchodem,“ opáčil pejsek. „Zatím si to tam dočuchám.“

Pak se otočil a začal se věnovat nejbližším psím pamětihodnostem.

Marie vzápětí pocítila, jak jí mizí pevná půda pod nohama.

Něco podobného už přece zažila, jenže to se bezmocně vznášela sotva čtvrt metru nad zemí a neměla se čeho zachytit. Teď měla podobné pocity, ale než se vzpamatovala, zjistila, že kolem ní pomalu proplouvá vršek vysoké pouliční lucerny. Olda ji netáhl, jen ji jemně držel za ruku. Vznášeli se vedle sebe v beztížném stavu jako ve vodě. Mrkla dolů, ale zjistila, že stromy jsou všechny hluboko pod nimi a oni jsou v pořádné výšce. Udělalo se jí trochu nevolno od žaludku a podvědomě pevněji stiskla Oldovu ruku, ale honem si řekla, že je to jen nezvyk a opravdu, přestalo to.

Olda zamířil k jejich paneláku, přímo k jejich balkónu.

„Neboj se, vím, kde bydlíš,“ uklidňoval ji.

„Vím, že to víš,“ odvětila. „Ale tahle cesta je... hodně nezvyklá.“

Trochu zpomalili, pak se přenesli přes balkónové zábradlí. Pomalu klesali, přitom se zvolna otáčeli nohama dolů.

„Připrav se, dosedneme. Ale pozor, bude to náraz jako při dopadu ze dvou metrů. Pořádně to oběma nohama odpéruj,“ upozorňoval ji.

Bylo to tak, ale tentokrát ji gravitace nepřemohla, i když se zhoupla v kolenou.

„Dobrý, co?“ usmál se na ni. „Já takhle lítám už od prostředka prázdnin.“

„Ani jsem nestihla ječet,“ oplatila mu úsměv. „Teď jde o to, abych se dostala domů. My totiž dveře na balkon zavíráme a z téhle strany není klika.“

„Zkus to,“ pobídl ji. „V nejhorším tě snesu dolů ke vchodu.“

Marie strčila do dveří, ale ty se neotevřely.

„Vidíš?“ ukazovala Oldovi. „Podívej na kliku! Je zavřeno zevnitř!“

„Pusť mě trochu blíž!“ požádal ji Olda.

Máňa trochu odstoupila. Olda se soustředil – a klika se pomalu otočila. Olda strčil rukou do dveří a ty se otevřely.

„Vidíš?“ obrátil se vítězoslavně na spolužačku. „Tohle byla telekineze!“

„Teda – zírám!“ přiznala. „Jako zloděj bys byl nedostižnej!“

„Právě proto to nesmím dát nikomu, kdo by se tím zlodějem stal,“ přikývl trochu smutně Olda. „A taky by se tím dalo beze stop vraždit. Naše civilizace proti tomu zatím nemá obranu.“

„Začínám tě trochu chápat,“ zvážněla.

„Tak se měj... a zítra ve škole!“ rozloučil se Olda.

Vznesl se, přeskočil balkónové zábradlí a vrhl se střemhlav dolů. Z šestého patra, kde Hadrbolcovi bydleli, by si při pádu zaručeně přelámal všechny kosti, ale když se za ním Marie opatrně vyklonila přes zábradlí, spatřila ho dole klidně plachtit nad korunami stromů směrem k domovu.

Zážitek to byl ale parádní!

Errata:

29.05.2021 21:30