Vítej, návštěvníku!

Dalšího dne se ve škole nic pozoruhodného nepřihodilo. Posměšky Édovy party se začaly trapně opakovat, jak zhodnotili i další kluci než Michal Langmajer.

Marie po škole odešla s ostatními dívkami a Olda se jí neodvážil přiblížit. Čekal, že aspoň odpoledne za ním někdo přijde, ale nikoho to ani nenapadlo.

Večer rozdal v nemocnici další tři porce životní síly, Čerta už ani moc neskrýval, krátce si popovídal s pacienty a zamířil domů.

Vzal to ale s Čertem trochu netradiční cestou. Už na chodbě v nemocnici otevřel bránu do světa chobotnic a pokračovali dál podivným lesem s kmeny silnými až deset metrů, jejichž koruny se rozprostíraly v úžasné výšce více než sta metrů.

Les byl kromobyčejně tichý. Až na praskání suchých větviček pod jejich nohama se tu nic neozývalo. Většina hmyzu se vznášela nahoře v korunách, ale to bylo tak vysoko, že sem dolů žádné bzučení ani jiné zvuky nepronikaly.

„Je tu někdo?“ pokoušel se Olda o telepatický kontakt, ale volal bez směrování a tak slabě, že mu nikdo neodpověděl.

Kráčeli tedy s pejskem tím strašidelným lesem dál. Koruny kmenů se proplétaly nad nimi tak vysoko, že by se pod ně vešla i Eiffelova věž. Sem dolů pronikalo jen málo světla. Možná i právě proto tu rostlo jen řídké mlází. Dalo se jím procházet v pohodě, jen občas rozhrnovali slabé větve. Ačkoliv oba kráčeli v klidu, byli trochu nastražení. Svět chobotnic jim byl přece jen cizí. Ušli ale více než kilometr a nic se nezměnilo.

„Mám dojem, že jsme se trefili do úplně mrtvého místa,“ řekl Olda Čertovi. „Tady asi nikoho nepotkáme, škoda.“

„Netvrdil bych to tak určitě,“ ozvalo se jim náhle v hlavě a z nevelké prohlubně se před nimi zdvihl jeden ze stromovitých obrů. „Jdete mi rovnou do rány!“

„Nejdeme ti do rány,“ opravil ho Olda klidně. „Přišli jsme v míru a už jsme se dohodli, že si nebudeme škodit.“

„S kým sis to dohodl?“ skřípl telepaticky stromovitý. „O těch dohodách nevím.“

„To není naše chyba,“ opáčil klidně Olda. „Xiatlien od hlavonožců nám slíbil, že tu dohodu budete uznávat i vy.“

„Xiatlien, Xiatlien...“ vrčel stromovitý. „O tom jsem něco slyšel. Vztahuje se to ale jen na mláďata.“

„Mláďata lidí a na všechny ne-lidi,“ upřesnil to Olda. „Já jsem mládě a tady to je pes, takže jsme přátelé, ne?“

„Pes... pes... tak nějak říkali i nám, jenže nás stříleli...“ stěžoval si obr.

„Neříkali vám psi, ale Velkovlci,“ opravil ho Olda. „Promiň, docela tě chápu, ale my s nimi nemáme nic společného. Vypadají jako my, ale chovají se hůř. Taky už jsem měl kvůli nim problémy.“

„Od těch zákeřníků se dá čekat kdejaká špatnost,“ zavrčel stromovitý. „Ale ty vážně vypadáš jako Němec.“

„Jenže nejsem,“ odpálil ho Olda. „A ty bys mi mohl říci, kde jsou hlavonožci. Měl bych na ně pár otázek.“

„Tady tím směrem najdeš jejich hnízdo Aomuniak,“ ukázal obrovitý tvor Oldovi svou dlouhou prackou. „Ale je trochu daleko, počítám tak pět tisíc tvých délek.“

„To ještě jde,“ řekl Olda. „Ani si moc nezajdeme, je to skoro ve směru, co jsme beztak šli.“

„Tedy, na mláďata máte hodně odvahy,“ uznale odvětil stromovitý. „Musím vám ale sdělit, že vás od hnízda dělí řeka s hejny dravých ryb. Na našince si netroufnou, ale vy byste pro ně byli vítanou kořistí.“

„Děkujeme ti za varování,“ odvětil vážně Olda. „Řeku tak jako tak přeletíme.“

„Máte s sebou nějaký aparát?“

„Ne, my létáme jen tak,“ odvětil Olda. „To přece Němci nedokáží, že?“

„Ne,“ souhlasil stromovitý. „Proč jste ale nevzletěli, když jsem vám vstoupil do cesty? Nahoru bych za vámi třeba ani nemohl!“

„Protože my dohody dodržujeme a očekáváme, že je budete dodržovat i vy.“

„Dodržujete dohody... Pěkné! Ale pak vás musím varovat ještě jednou. Nesnažte se věřit dohodám s Němci. Porušují je, kdykoliv je to napadne. Co vy na to?“

„Podle toho, co vím, tu máte nejhorší darebáky, co se kdy na Zemi našli. Slyšel jsem, že tu máte i Hitlera. O tom jsme se donedávna učili, že je dávno mrtvý a je škoda, že dosud není. Ten je z nich nejhorší.“

„Někdo takový tu je,“ připustil stromovitý. „Slyšel jsem o tom dvě verze. První, že sem Němci utekli před nějakou živelnou katastrofou. Druhá novější říkala, že Němce na Zemi čekal za jejich lumpárny trest a proto k nám utekli. Ať je to jak chce, jsou to pěkná pakáž, to máš pravdu. A ty máš smůlu, že se jim moc podobáš.“

„My ale nejsme jako oni,“ odvětil Olda. „My se s vámi domluvíme v dobrém.“

„Xiatlien říkal, že jste byli dřív vstřícnější,“ přidal se i Čert. „Ti Germáni nám to asi zkazili, co?“

„To tedy ano,“ řekl stromovitý. „Dobrá, jděte za nimi. Kdo přijde v dobrém, není naším nepřítelem.“

Změnili nepatrně směr. Pět tisíc krát metr dvacet, počítal Olda, to je zhruba šest kilometrů, neboli hodinka ostřejší chůze. Počítal s tím, že to od řeky vezmou vzduchem a do té doby se oba trochu vzpamatují ze slabosti po léčení v nemocnici.

Olda ještě uvažoval, jak mohl někdo nazývat tyhle obyvatele velkovlky, když se vlkům vůbec nepodobají! K vlkům má přece podstatně blíž i Čert! To ale byla podružná záhada. Jeho a Čertovým cílem byl Aomuniak, hnízdo zdejších chobotnicovitých tvorů.

Oba lehce klusali po hluboké, měkké vrstvě spadaného listí. Pod nohama jim občas praskla větévka, ale toho si nevšímali. Ještě že tu nejsou hadi, uvažoval Olda. Hady taky nesnáším, přidal se Čert. U nich pes nikdy neví, jestli kousnou nebo utečou. I u nás na Zemi žijí hadi, kteří kousnutím zabijí člověka nebo psa, poučoval Olda Čerta. Vždyť říkám, že to jsou potvory, souhlasil pes. A protože šli poblíž jednoho obrovitého kmene, neodolal a tohle místo v neznámém světě si označil po psím...

Zakrátko došli na břeh řeky. Nebyl obrostlý, jak Olda očekával. Koruny stromů se nepropustně spojovaly i vysoko nad řekou a dolů nepronikalo o nic víc světla než jinde.

Olda se na břehu podíval do vody. Velkovlk měl pravdu, ryby tam byly. Nebyly velké, ale rozhodně se vyplatilo věřit mu, že jsou nebezpečné. Ani pozemské pirani se nevyznačují žraločí velikostí.

Poletíme, pomyslel si Olda.

Vznesli se a přeletěli říčku, ale nepřistáli za ní, pokračovali v cestě vzduchem. Bylo to tak jednodušší než jít pěšky.

Olda občas zkoušel někoho telepaticky oslovit, ale všesměrová telepatie nemá tak velký dosah, zatím se mu nikdo neozval. Nespěchali ale. Vznášeli se teď ve výšce sotva deseti metrů, právě nad úrovní mlází. Měli tu přehled.

Konečně se na Oldovo telepatické ťuknutí cosi ozvalo a zakrátko hlavonožce spatřil na vlastní oči. Nebyli ale dole na zemi. Spustili se shora, viseli vysoko nad nimi.

„Mohl bych si promluvit s někým, kdo se vyzná v lidech?“ zeptal se jich Olda.

„Těžko,“ namítl jeden hlavonožec. „V lidech se pořádně nevyzná nikdo...“

„Minule jste mi říkali, že se v nás vyznáte,“ opáčil Olda.

„To je možné,“ připustil hlavonožec. „V tom případě jdi tímhle směrem, někdo na tebe bude čekat.“

Olda se s Čertem snesli níž, těsně nad neduživé mlází dole pod stromy. Terén se začal zvedat, zakrátko byli o dobrých padesát metrů výš než u řeky.

„Sem pojďte!“ mával na ně dole chapadlem jeden hlavonožec.

Přistáli pár kroků před ním. Olda odpéroval oběma nohama, Čert se rozplácl, ale zjevně mu to nevadilo.

„Vítejte v Aomuniaku,“ pokynul jim hlavonožec.

Ve svahu se temnělo široké ústí jakési jeskyně, kam Oldu i s Čertem zavedl.

„Moc se mi tam nelíbí,“ ošíval se Čert. „Kdyby nás tam zavřeli...“

„Kdo přijde v dobrém, nemusí se nás bát,“ ujistil je vážně hlavonožec.

Rozeklanou chodbou se dostali do jeskyně, osvětlené velkým modrým krystalem, visícím se stropu. Všechno bylo v jeho světle modré, hlavonožci i lidské obličeje.

„Můžete mě oslovovat zkráceně Lochgón,“ představil se jim. „Mé pravé jméno je delší, ale pro lidi je nevyslovitelné.“

Olda představil sebe i Čerta.

„Proč chcete někoho, kdo se vyzná v lidech?“ zeptal se ho zdvořile Lochgón.

„Je to taková zvláštní historie,“ začal Olda. „Jak víte, jsem teprve mládě. Když se chci dozvědět víc, než se běžně říká dětem, tedy lidským mláďatům, dospělí mě jenom okřikují, že mám na ty vědomosti dost času a měl bych se učit jen to, co mi předkládají. Mám ale dojem, že bych zvládl daleko víc.“

„Vy lidé nemáte rádi ty, kdo vyčnívají z davu,“ přerušil ho hlavonožec. „To už jsme o vás zjistili i tady.“

„No právě!“ opáčil Olda. „Když jste mi minule říkali, že o lidech Země víte více než o sobě víme sami, napadlo mě, že byste mi mohli dát nějaké vědomosti, když už mi je nechtějí dát naši učitelé.“

„Zajímavý postřeh,“ usmál se hlavonožec. Oldu to zarazilo, kusadla hlavonožce přece neměla mimiku, a přesto v něm vznikl dojem shovívavého úsměvu.

„Podle čeho soudíš, že ti takové vědomosti poskytneme? Dali jsme lidem spousty takových důležitých znalostí a jen málo z nich neobrátili proti nám.“

„Prosím, abyste si mě nepletli s Hitlerovou bandou,“ urazil se Olda. „Já svá slova plním a ke komu přijdu jako přítel, toho nezradím.“

„Máš zase štěstí,“ opět se usmál hlavonožec. „Ještě před rokem bych ti to nevěřil. Hitlerovci porušili příliš mnoho slibů. Naštěstí pro tebe jsme se setkali i s lidmi, co sliby dodržují. Doufám, že nepatříš mezi Němce, ale do té druhé skupiny.“

„Němec nejsem,“ podotkl Olda. „Nesejde na tom, jestli člověk patří zrovna mezi Němce nebo Čechy. Čestné lidi i darebáky najdete všude. Mezi Němci je víc darebáků, zejména mezi hitlerovci. Ale to poznáte většinou až podle jejich činů.“

„Nevypadáš na Hitlerova člověka. Ale vraťme se k věci. Nač to potřebuješ?“

„Chtěl bych uzdravovat lidi,“ řekl Olda. „Setkal jsem se nedávno s bytostmi z jiného vesmíru. Naučili mě spoustu znalostí, ale pak se museli vrátit a nedokončili to. Už jsem s tím léčením lidí začal, ale jistě chápete, že o tom chci vědět víc.“

„Léčení lidí, říkáš?“ zauvažoval hlavonožec. „Ty sám jsi zdravý, ne? Zajímavé! To jsi první, kdo se na nás obrátil s takovou žádostí, ale chápu ji.“

„Když u nás byla Bísíája z tamté vyspělé civilizace, velice se divila, jak jsme na tom špatně, co se týče zdraví a také délky života. Chtěla nám pomoci, ale pak se musela vrátit, nechala nám jen nějaké jejich prostředky. Chtěl bych její dary používat, ale jsem ještě mládě a moc toho nevím. Můžete mi s tím pomoci?“

„Můžeme, jistě,“ souhlasil Lochgón. „Ale máme důležitou podmínku. Nebudeš to nikdy používat proti nám.“

„Léčení se snad ani nedá používat proti někomu,“ namítl Olda.

„Léčení samo jistě ne,“ souhlasil Lochgón. „Ale vědomosti se zneužít dají.“

„Nikdy toho nezneužiju,“ sliboval Olda.

„Nestačí, že toho nezneužiješ sám,“ pokračoval Lochgón. „Nesmíš ani dopustit, aby ty vědomosti zneužili jiní. Budeš muset pečlivě zvažovat, komu je svěříš, aby je nezneužil ani třetí, pátý, nebo jednaosmdesátý člověk, který se je dozví.“

„To vám mohu slíbit,“ řekl Olda. „Bísíája z tamté civilizace nám ty možnosti dala pod podobnou podmínkou. Máme si dávat pozor, komu je dáme. Její pomoc byla dvojí, dala nám biotechnologii i nějaké vědomosti. Ale i ty nám dávala biologicky.“

„Vědomosti předávané biologicky?“ ožil Lochgón.

„Ona to dělala zvláštním způsobem,“ vysvětloval to Olda. „Vytvořila šupinku se všemi potřebnými vědomostmi, přitiskla mi ji na kůži. Ta se tam přilepila a rozpustila, jenže při tom se její obsah přenesl do mé hlavy.“

„A ty umíš takové šupinky dělat?“

„Právě že ne, tyhle znalosti mi Bísíája nedala.“

„Já ti je dám,“ řekl Lochgón. „Naučím tě to. Děláme to podobným způsobem.“

„Vy taky umíte dělat paměťové pihy?“ ožil Olda.

„Říkáme tomu jinak, ale zřejmě nejsme jediní, kdo na tuhle možnost přišel.“

„A můžete mě to naučit?“ zvídal Olda. „Víte, my máme příšerně pomalý způsob vyučování a tohle by to mohlo změnit. Když jsem poznal paměťové pihy...“

„Ty od nás dostaneš,“ uzavřel debatu hlavonožec. „Nebudeš první ani poslední, ale jsi první, kdo to chce použít k léčení jiných. To jsme opravdu ještě nezažili.“

„Vy už jste něco takového s lidmi zkoušeli?“ zarazil se Olda. „Myslel jsem, že s nimi válčíte.“

„S většinou válčíme,“ připustila chobotnice. „Ale našlo se pár výjimek. Mohlo by tě zajímat, že nám nejvíc pomáhá člověk, který si také říká Čech. Zatím nás nezklamal a jen díky jemu se tebou vůbec zabýváme.“

„Možné to je,“ připustil Olda. „Ale já nemám nic společného ani s ním. Vlastně ho ani neznám.“

„Chtěl by ses s ním seznámit?“

„Kdyby mi to pomohlo v léčení...“ pokrčil rameny Olda.

„Nepomohlo,“ opáčila chobotnice. „Ten druhý nám pomáhá jinak. Zabil největší darebáky, co tu mezi Němci žili.“

„On vám pomáhá takhle?“ zaškaredil se Olda. „Nezlobte se, ale zabíjení nemám rád, ani když jde o darebáky... Uznávám, někdy to jinak nejde. Ale raději bych pomáhal lidem žít, než abych jim život zkracoval.“

„Jsi teprve mládě,“ připustil Lochgón. „Asi bude lepší, aby ses do toho nemíchal, když se věnuješ léčení lidí a když se vy dva neznáte a vlastně se znát ani nepotřebujete. Máš pravdu, někdy to jinak nejde, ale tvůj přístup se nám líbí víc. Mám ale důležitou otázku. Víme bezpečně, že k nám nemůžete přicházet pomocí našich strojů. Přesto se tu objevujete. Zřejmě máte vlastní stroje a to nás znepokojuje. Stroje se mohou vzájemně nebezpečně blokovat. Kdo tedy za vámi stojí?“

„Nikdo,“ odvětil Olda. „Žádné stroje nemám. Používáme na to biotechnologie andělů, té civilizace, která nám pomáhala.“

„Biotechnologie?“ zajímal se hlavonožec. „To by nás velice zajímalo! Povídej!“

Olda se ale zarazil. Vzpomněl si na Bísíáju, jak váhala, až mu nakonec bránu do cizích vesmírů nedala s vysvětlením, že to barbarům svěřit nesmí. A hlavonožci zabíjejí lidi! Možná v sebeobraně, ale přece jen... Bránu získal prostřednictvím Čerta od Přítele andělů, ale ne přímo a rozhodně ne proto, aby to vědomě šířil dál.

„Umím to ovládat, ale nevím, jak to pracuje,“ zkusil se vyhnout odpovědi.

Vlastně to nebyla velká lež, principy brány znal jen mlhavě, asi by je nedokázal využít, kdyby ten umělý orgán slýrib prostě sám sobě nenaklonoval od psa...

„Aha...“ zarazil se i Lochgón. „Umíš to jen ovládat. Kdybys měl gawonyx, uměl bys ovládat i naše brány... můžeš mi ten přístroj aspoň ukázat?“

„Vždyť říkám, žádný přístroj neexistuje,“ ohradil se Olda. „Co potřebuji, mám přímo v sobě.“

„Takže máš v sobě biologické dálkové řízení podobné quru,“ zkusil to hlavonožec srovnat s tím, co znal sám.

„Nevím, co je to quru, ale kdyby to bylo něco podobného, umím si to představit,“ oddychl si Olda. „Už to, že s vámi mluvím pojmořečí... Lidé Země ji normálně neznají. Máme ji ale odlišnou. Když promluvíte na neupravené lidi Země, nevnímají vás. Nás ale lidé vnímají. Je dobré, že se mezi sebou dorozumíme aspoň tak, ale pojmořeč andělů se mi zdá srozumitelnější.“

„Nemohlo by to být tím, že jste lidem Země biologicky bližší než my?“ zamyslel se trochu Lochgón.

„Možné by to bylo,“ nenamítal nic Olda. „Tomu ale taky moc nerozumím.“

„Pak musí být na Zemi něco, co vaše příkazy poslouchá,“ pokračoval Lochgón.

„Ogdurové mi říkali, že na to kdysi měli veliké, těžké stroje s početnou obsluhou. Pak to vylepšili natolik, že to žádnou obsluhu nepotřebuje,“ pokračoval Olda, jak mu to kdysi Bísíája říkala.

„Ovšem,“ povzdychl si hlavonožec. „Je zbytečné zpovídat mláďata, ta nic nevědí. Pro nás je důležité i to, co jsi nám řekl. Dobře, dostaneš od nás všechno. Budeš sem ale muset přijít za dva dny, dřív to nedokážeme vypěstovat.“

„Bísíája také pěstovala paměťovou pihu celý den,“ souhlasil Olda.

„Ano, ale naše světy se za tu dobu navzájem otočí. Přijdu za dva dny tam, kam se tato část vašeho světa natočí, jen tu už nebude naše sídlo Aomuniak.“

„Já vím, Přítel andělů musel vždycky spočítat, jak budou světy otočené,“ přidal se Čert. „Nikdy jsem to ale nepochopil.“

„Přijďte sem tedy pozítří,“ řekl hlavonožec. „Budu tu čekat.“

„Děkuji už teď,“ rozloučil se s ním Olda. „Čerte – jdeme domů!“

Otevřel si nevelkou bránu přímo v jeskyni a oba jí proskočili...

Errata:

29.05.2021 21:30