Po incidentu s učiteli tělocviku a matematiky navštívil Olda s Čertem hlavonožce v sousedním vesmíru. Na místě, kde otevřel bránu, se díky odlišnému otáčení paralelní Země objevily jakési pusté skály, ale hlavonožci dodrželi slib a čekali na něho. Kromě Lochgóna tu byla ještě jedna chobotnice. Představila se Oldovi jako Aiwuy a tentokrát měla hlavní slovo.

„Rozhodli jsme se dát ti dva naše dary,“ oznámila mu. „Kromě vylepšené paměti včetně požadovaných vědomostí dostaneš schopnost rychlého hojení ran a návod, jak podobné operace provádět jiným. Připomenu ti ale slib, že ani ty, ani tvoji klienti ničeho nezneužijete.“

„Já sliby dodržuji,“ ujistil ji.

„Bude to ale poměrně velký zásah do hlavy,“ upozornila ho. „Víme, že to sneseš, bát se nemusíš, ale raději ti dáme narkotikum.“

„Už jsem něco podobného vydržel,“ řekl Olda srdnatě, ačkoliv si tím nebyl příliš jistý a trochu se v duchu zatetelil obavami. Ano, už jednou ztřeštěně přivolil k podobné operaci, naštěstí ji dělala andělka Bísíája, která to uměla bezbolestně. Jenže tohle jsou jiní tvorové, lidem nepodobní, i když zřejmě také rozumní.

„Tvůj přítel na nás může dohlížet, chceš-li,“ pokračovala chobotnice.

Olda bleskově zauvažoval. Nemělo smysl, aby Čert na chobotnice dohlížel. Díky inteligenci od Bísíáji byl ve srovnání s jinými psy přímo psí génius, ale srovnání s lidmi by dopadlo hůř. Mezi lidmi by patřil mezi mentálně opožděné hlupáčky a oklamat ho by asi nebyl problém. Mohl mít význam jen symbolický. Někdo bude dohlížet na korektní průběh operace a snad to postačí, aby se chobotnice snažily zbytečně nic nezkazit.

Čert tedy důležitě zůstal, aby dohlížel, kdežto Olda vypil podávaný hrnek mléčně bílého nápoje. Pak se znenadání složil na kameny, narkotikum účinkovalo příliš rychle. Chobotnice s tím ale počítaly a zachytily ho.

Když se probral, chvíli se nechápavě rozhlížel. Pak se upamatoval kde a hlavně proč tu je, zkusil zapátrat ve své paměti – a opravdu!

Co s ním vlastně hlavonožci dělali? Bylo to skoro stejně drsné, jako když nedávno přenášel klony on. Až na to, že on byl ryzí amatér, kdežto tohle dělali profesionálové.

„Nezapomeň, kdybys chtěl dát někomu vědomosti paměťovým štěpem, musí mít nejprve naši přídavnou paměť, jinak to neúčinkuje,“ upozornili ho ještě.

Olda je znovu ujistil, že jejich dary nezneužije, pak se s nimi rozloučil a s Čertem prošli bránou zpátky na Zem. Za tu dobu se Země posunula jen o pár metrů.

Ještě chvíli se mu z toho točila hlava, ale zvolna si zvykal. Nedávný partyzánský chirurgický pokus mu teď dvojnásob připadal jako oprava hodinek kladivem. Podařilo se mu to díky propracované mimozemské biotechnologii, zejména vlastnosti, česky tak krásně nazývané blbovzdornost. A musel uznat, že Ogdurské technologie byly v tomto směru opravdu velice odolné.

Teď to ale mohl dělat s podstatně větší důvěrou v úspěch, měl totiž o tom úplně jiné vědomosti. Takové, jaké se mu Bísíája bála dát.

Své plány mohl změnit k lepšímu.

Jediné, co Olda tvrdošíjně dodržoval, byly návštěvy nemocnice. Už ho tam znali a sestřičky ho bez řečí ochotně pouštěly i na JIPku, kam jinak nesmí ani příbuzní.

Když ho tam vprostřed týdne přistihl mladý doktor, strašlivě se rozčílil, zavolal si vrchní sestru a ptal se, co to znamená?

„Máme to dovolené od primáře,“ odvětila sestra Alenka bez mrknutí oka.

Olda nevěděl, zda si to vrchní sestra pohotově vymyslela, nebo zda opravdu měla dovolení svého šéfa. Olda primáře nikdy nezahlédl. Byla to náhoda, nebo se mu primář schválně vyhýbal? Dalo by se to ale pochopit. Mohl by pak tvrdit, že o ničem neví.

Když pouštěli domů pana Hlaváčka, vymínil si na Oldovi, že s ním půjde navštívit kamaráda do Vinohrad na oddělení spálenin. Olda si rezervoval dvě dávky léčivé síly a využil ji nejen na známého pana Hlaváčka, ale i na další pacientku. Ležela na lůžku v rohu místnosti, podle sestry na tom byla špatně a obávali se, že už se nevzpamatuje.

U spálenin se naštěstí výsledky životní síly projevovaly rychle. Hlaváčkův známý se začal po Oldově dávce neuvěřitelně rychle zlepšovat a mladá žena z rohového lůžka ke všeobecnému údivu také. Hlaváček ovšem nemlčel a vysvětloval kamarádovi Oldovy úspěchy před ostatními dychtivě naslouchajícími pacienty. Než Jiřího pustili, stihl Olda rozdat pár desítek potěšení. Nejprve o tom vědělo jen pár pacientů, pak i některé sestry a Olda byl najednou všude vítaná osoba.

Mělo to pro něho menší nevýhodu, že musel jezdit na dvě místa a svou péči dělit, ale nebylo to tak obtížné. Začal prostě návštěvy obou nemocnic střídat.

Ve Vinohradech ale začali Čerta venku honit nemocniční zřízenci. Mysleli to jistě dobře, co v nemocnici se psem? Čert jim zmizel, ale neviditelnost ho natolik vyčerpala, že toho dne odmítl Oldovi asistovat i za pět špekáčků a Olda mu to chtě nechtě uznal.

Při jeho příští návštěvě mu ale sestřičky slavnostně předaly velikou tašku, ve které měl Čerta nosit přes vrátnici. Na tašce byla cedulka s propustkou, podepsanou samým primářem oddělení spálenin MUDr. Ivo Alexijevem, kde bylo napsáno, že pes Čert, rasy voříšek, je potřebný k lékařským účelům, proto má volný vstup do celého areálu.

„Vidíš, jak jsi dneska důležitý?“ ukázal Olda ceduli Čertovi. „Který jiný pes má takové výsady?“

Pejsek se ovšem nadmul pýchou.

Ve Vinohradské nemocnici na oddělení popálenin projevili Oldovi vstřícnost všichni i s primářem, zato v druhé nemocnici to dopadlo právě naopak. Mladý lékař si stěžoval primáři.

„Za takového bordelu se nedá léčit,“ tvrdil. „Když se tam volně pohybuje kdekdo, můžeme se snažit jak chceme, výsledky budou ve psí. Ostatně tam párkrát viděli i psa. To je přece vrchol!“

Primář si povolal vrchní sestru Alenu na kobereček, kde jí udělil výtku a na závěr jí odebral osobní hodnocení.

„Ten kluk neměl na JIPce co dělat,“ skončil přísně.

Alenka se chtěla hájit, ale primář byl neoblomný. S politováním musela Oldovi oznámit, že jeho další přítomnost na oddělení je krajně nežádoucí.

„Vím, že jsi nedělal nic špatného, výsledky jsme měli v poslední době vynikající, ale to víš, šéf je šéf a já musím poslouchat, jinak bych si mohla hledat jiné místo,“ řekla mu ještě na schodech před dveřmi na oddělení. Zastoupila mu je ale a nepustila ho dál.

Olda jen naprázdno polkl.

„Uvědomujete si, že těm lidem berete právo na zázrak?“ řekl jen.

„Musí to jít i bez tebe,“ řekla nerozhodně. „Dřív to přece taky šlo.“

„Ano, ale kolik lidí vám tady předtím ročně zemřelo?“ zeptal se jí Olda. „Pokud vím, co sem chodím, nebyl tu ani jeden exitus.“

„Já vím,“ odvětila tiše. „Tohle my ale nesmíme říkat vůbec nikomu.“

„Každého, kdo vám ode dneška zemře, v podstatě zabijete,“ řekl Olda temně.

„To snad ne, Oldo!“ ohradila se sestra.

„Až vám budou lidi umírat pod rukama, vzpomeňte si na mě,“ řekl klidně. „Budu chodit jinam. Prozradím vám, že tam pacienti přestali umírat. A není to náhoda. Nechtěl bych být na vašem místě a zejména ne s vaším svědomím.“

„Já vím, ale... jsem jen vrchní sestra, proti primáři jít nemohu, to nejde,“ třásl se jí hlas. „Kdyby to záviselo na mně, vítala bych tě, vždyť víš, že jsem ti vycházela vstříc.“

„Vím,“ přikývl vážně. „Až vám tu někdo zemře, řekněte primáři, že je to jeho vina, protože mu odepřel právo na zázrak. A kdyby vás vyhodil, přimluvím se, aby vás vzali jinde.“

Obrátil se a odcházel. Vrchní sestra Alenka se za ním lítostivě dívala, ale pak se otočila a spěchala za svou prací. Očekávala, že ji teď bude primář častěji kontrolovat.

„Hele, mladej,“ málem do Oldy před východem vrazil mladý doktor. „Co tu zase vokouníš? Návštěvní hodiny jsou na dveřích. Neumíš číst?“

„Byl jsem se tu rozloučit,“ odvětil Olda smutně.

„Rozloučit? Tady vůbec nemáš co dělat! Koukej sypat po svejch!“

Olda se na doktora podíval pozorněji.

„Nejste vy ten doktor, co si na mě stěžoval?“

„Jsem!“ vypnul hruď lékař. „Tady nemají takoví cucáci co dělat.“

Olda rychle uvažoval.

Mohl by mladému doktorovi sebrat trochu životní síly. Každý organizmus ji chytá a v malé míře využívá, jen se o tom moc neví. Narušení křehké rovnováhy by nemuselo mít velký vliv, doktor je mladý a životní energii by si možná přirozenou cestou doplnil i bez následků, ale stačilo by málo... přitom by to vypadalo přirozeně... třeba jako malé zhroucení od přepracování, menší srdeční slabost...

Ne, tohle ne, otřásl se Olda. Odebrat volnou energii může rozpálené smůle, ale to je neživá hmota. U živé bytosti... by to mohlo mít ošklivé následky. I v mladém věku může člověk náhle zemřít... Na to jistě Bísíája myslela, když mu říkala, že Ogdurové dávají barbarům idarchon neradi... Ne, tohle nikdy!

Ovšem na druhé straně, tenhle sebevědomý doktor nemocným nepochybně ublíží. Měl by aspoň vědět, co provádí.

„Budete vrahem každého pacienta, co vám na JIPce zemře. Vzpomeňte si na to,“ řekl Olda. „Za tu dobu, co sem chodím, nezemřel nikdo a všichni se uzdravili. To teď přestane a ty lidi budete mít na svědomí. I kdyby vás utěšovali, že to není vaší vinou, vy jste těm lidem právě vzal naději. Jste vrah, pane doktore.“

„Hele, cucáku pitomej, koukej vocaď zmizet!“ rozpřáhl se doktor výhružně pěstí.

„Jistě, vy vrahu!“ řekl Olda – a zprůhledněl.

Doktor odskočil dozadu a chvíli si mnul oči. Východ z budovy byl prázdný, nikdo tu nebyl. To přece... to přece není možné!

Olda v klidu pokračoval dál. Za rohem se přestal dělat průhledným, aby ušetřil volnou energii pro pacienty.

„Pojď, Čerte,“ přivolal telepaticky psíka. „Pojedeme do Vinohrad, když nás tady nechtějí. Tam budou rádi!“

Errata:

29.05.2021 21:30