Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
Na oddělení popálenin přijel tentokrát Olda naprosto nečekaně.
Sestřičky ho hned vedly k nejnovějším a nejpotřebnějším případům. Na oddělení popálenin přivážejí často pacienty v hrozném stavu, Vinohrady jsou proslulé pracoviště, takže tu člověk může vidět to nejhorší, co se kde našlo. Olda s Čertem předali tři porce energie, ale Olda pak prohlásil, že jsou dnes oba příliš unavení.
„To nic, Oldíku,“ usmívala se na něho mile sestřička Hedvika. Nedávno ukončila zdravotní školu, takže byla Oldovi věkem nejblíž, ale ani tak se mu nedokázala přiblížit a brala ho se shovívavou převahou dospělých, jako ostatní sestry.
„Kdybych nemusel chodit do školy,“ uvažoval Olda nad hrnkem kakaa, které mu teď pravidelně dělali, „mohli bychom sem chodit ráno i večer.“
„Hele, i tak je toho na nás oba dost,“ protestoval Čert nad plnou miskou guláše.
Napadlo to právě sestru Hedviku, vyptat se jich, co mají nejradši. Olda zbožňoval kakao, takže nabídkou nepohrdl. Čert sice guláš neznal, ale když jednu porci ochutnal, usoudil, že je lepší i než Oldovy špekáčky. Teď tedy dostával guláš pokaždé. Olda proti tomu nic neměl. Tvrdil, že pejsek vydává energii a po žádné pochoutce neztloustne.
V té chvíli vstoupil do sesterny primář Alexijev. Hedvika vyskočila a postavila se do pozoru.
„Mohl bych požádat... na slovíčko..!“ obrátil se ale primář na Oldu.
„Prosím,“ kývl Olda. Rychle dopil kakao a zvedl se.
Primář Alexijev si ho odvedl do své pracovny.
„Posaďte se, prosím,“ pokynul mu na křeslo pro hosty. „A víte, že ještě nevím, jak se jmenujete? Nikdo vám neřekne jinak než Olda, příjmení jako byste ani neměl.“
„Říkejte mi také tak,“ poprosil ho Olda a zabořil se do křesla. „Příjmení se mi zdá moc oficiální, vždycky se přitom až otřesu.“
„Asi bych vám tykal jako zpočátku...“ začal primář a posadil se proti němu. „Kdybyste nám nepřinesl zlepšení výsledků o takových... nejméně pět set procent, jak to aspoň vypadá ve statistice. Statistika je ale věda ošidná a navíc neříká nic o tom, že to byly nejtěžší případy, které jsme tu měli. Takže to zlepšení bude ještě větší.“
„Děkuji za uznání,“ odvětil Olda. „Jistě nebude vadit, když sem budu docházet častěji než dosud.“
„Jak to myslíte?“ zpozorněl primář. „Nebudete chodit ob den?“
„Zkusil bych chodit denně, pokud nebudete proti,“ řekl Olda.
„Vás už to tak nevyčerpává jako dřív?“
„Ne,“ usmál se Olda. „Nebo ano, ale to je víceméně technická záležitost. Mám na vás víc času a tady bude pořád co dělat.“
„Poslyšte, pane Oldo,“ pokračoval primář. „Já jsem vás při vašem léčení, pokud se tomu tak dá říkat, pozoroval. Nic ve zlém, čistě ze zájmu. Musím přiznat, nedovedu si to vysvětlit. Můžete mi přiblížit, jak to děláte? Viděl jsem, jak se přitom objevuje jakési světlo, pacienti, pokud byli ochotní vypovídat, hovořili o vlně tepla. Vy sám i váš pes přitom nakrátko zběláte, zadýcháváte se, to by nasvědčovalo výdeji nějaké energie. Nebo se mýlím?“
„Nemýlíte se,“ řekl Olda. „Ta energie je skutečně poměrně málo známá.“
Rozhovor s Alexijevem se trochu podobal rozhovoru s třídní Hrdinovou, až na to, že Alexijev byl lékař a na slovo vzatý odborník, takže Olda mohl mluvit odborně bez obalu a opisů. Když se Olda na podporu svých tvrzení zprůhlednil, nemusel Alexijeva ani na nic upozorňovat. Alexijev ihned v Oldovi rozpoznal všechny neobvyklé orgány.
„Abych to tedy shrnul,“ řekl Alexijev na závěr. „Základem vašich schopností jsou na Zemi naprosto ojedinělé orgány, získané od mimozemských bytostí. To je škoda. Pak totiž nemůže být ani řeč o nějakém předávání zkušeností. Bez mimozemských orgánů to zkrátka nikdo jiný nedokáže.“
„Ano, máte pravdu,“ přikývl Olda. „Souhlasím s vámi. Bez idarchonu to prostě nejde. Zajímavé pro vás asi bude, že ten orgán idarchon umím vytvořit.“
„Jak – vytvořit?“ zarazil se lékař.
„Tak, jak to říkám,“ ujišťoval ho Olda. „Je to složitější, než si představujete, ale zkusím vám to vysvětlit. Nedávno jsem byl na návštěvě u jiných mimozemšťanů. Jsou to nejbližší sousedé Země a jejich vztahy k nám nejsou zrovna ideální, ale... naučili mě, co my neumíme: pěstovat sám na sobě implantáty a přenášet je na jiné lidi.“
„To bych asi také potřeboval blíž vysvětlit,“ zarazil Oldu primář.
„Není to těžké k pochopení,“ pokrčil rameny Olda. „Dokážu na sobě vypěstovat jakékoliv orgány, pokud je mám sám. Neexistující orgán se tím vytvořit nedá, zato jsou kompatibilní s každým příjemcem a zaručeně se ujmou. Potřebuje někdo umělé srdce? Vypěstuji mu na sobě nové. Není to sice tak jednoduché, jak to říkám, ale v podstatě je to možné. Kdybych nebyl takové mládě, už bych to zkusil, ale Aiwuy mě varovala, ať to zkouším, až mi bude aspoň dvacet let, ne dřív. Nejhorší je, že nemám nikoho, kdo by tu operaci zvládl, takže budu muset operovat sám sebe a toho se přece jen bojím. Mohl bych při tom taky zkolabovat a byl by další průšvih.“
„Kdo je to Aiwuy?“
„Taková obrovská chobotnice,“ pokrčil rameny Olda. „Všichni mimozemšťané přece nemusí vypadat jako my. Slyšel jsem, že lidský vzhled má mezi nimi asi setina.“
„Poslyš, jak ses vůbec dostal k mimozemšťanům?“ sklouzl primář opět do tykání, ani si to zřejmě sám neuvědomil.
„Také jedním darem andělů,“ řekl Olda. „Umím otvírat brány do cizích vesmírů a přecházet do nich. Vesmírů jsou tisíce a na mnoha jsou příhodné podmínky pro život, takže občas podnikám výpravy do neznámých světů. To bych vám asi neměl říkat, když to nemohu dokázat. Ačkoliv, dokázat bych to mohl, jenže můj poslední pokus skončil katastrofou, za kterou mám slíbenou dvojku z mravů a o další průšvih už nestojím.“
„Katastrofa? A dvojka z mravů?“ divil se lékař. „Vždyť tě znám jako pohodového kluka, co jsi musel provést?“
„Průšvih,“ ušklíbl se kysele Olda a vysvětlil mu, jak vykouřil školní jídelnu.
„Chtěl jsem se přihlásit na lékařskou fakultu, ale po tomhle mi to u nás na škole zatrhli,“ postěžoval si na nepochopení Olda.
„Na lékařskou fakultu?“ usmál se primář. „Na tu jsi ale vážně hodně mladý.“
„Možná,“ připustil Olda. „Možná mi to ani nebudete věřit, ale už teď ovládám, co se tam učí. Až na to, že neumím správně názvosloví. Anatomii znám možná stejně jako vy, jen to neumím správně pojmenovat. Znám jen mimozemské názvy.“
„Mimozemské názvy?“ podíval se na něho nedůvěřivě. „Mimozemšťané by ti mohli sdělit ledacos, ale učit tě anatomii nás pozemšťanů, to je snad trochu... nelogické. Odkud by ji sami znali?“
„Vy nesledujete zprávy, že?“ podíval se Olda na lékaře. „Měl byste vědět, že lidé ze Země žijí v paralelním vesmíru od Druhé světové války. Před porážkou tam uteklo pár tisíc hitlerovců, dokonce tam má být i Hitler osobně.“(*viz román Čtvrtá říše)
„Vlastně vidíš, tohle mě nenapadlo,“ přiznal primář. „Pak to vypadá úplně jinak! Máš neznámé orgány od andělů, jiné od sousedních mimozemšťanů a po večerech s tím léčíš lidi. A kromě toho chodíš do školy...“
„Jo,“ řekl Olda. „Ale jen proto, že je to nařízeno zákonem. Pane primáři, vždyť já toho vím víc než celý učitelský sbor dohromady!“
„To snad ne!“ pozastavil se nad tím lékař. „Nemůžeš mít přece životní zkušenosti jako staří kantoři, to mi netvrď!“
„Nejde o životní zkušenosti,“ opáčil Olda. „Mechanické vědomosti podobné těm nabiflovaným z pozemských i mimozemských knih mám, divil byste se!“
„Můžeš mi něco z toho předvést?“
„Klidně,“ souhlasil Olda. „Půjčte mi papír a tužku!“
Když dostal žádané, začal kreslit. A pan primář se jen chytal za hlavu a neodvážil se ani pípnout, dokud Olda výkres nedokončil.
Na výkresu byl mírně zvětšený podélný řez lidským srdcem, ale tak podrobný, až se primáři údivem protáčely panenky. List vypadal jako vytržený z učebnice anatomie od největšího prestižního světového lékařského nakladatelství. Pokud to mohl posoudit, byla tu každá žilka, každý záhyb, všechno správně na svém místě.
„Chybí tam něco?“ podal list papíru Olda lékaři.
„Člověče,“ zalapal oslovený po dechu. „Takhle to namalovat! A z hlavy!“
„Jediné, co neznám, je české a latinské názvosloví,“ přiznal Olda. „Tohle je třeba eulde, tady to dimte, tohle velké chufule, tady jíse, nebo třeba šóre... tak tomu ale říkají hlavonožci. Zbývá mi naučit se to česky a možná i latinsky, ačkoliv bych se snad bez latiny obešel. Bude mi chybět znalost pozemských léků, ale mezi námi, mám prostředky natolik lepší, že bych léky nepotřeboval. A kdyby, došel bych si pro ně k hlavonožcům, mají je účinnější.“
„Človíčku!“ vydechl lékař. „Vždyť ty se nám chystáš převrátit lékařskou vědu vzhůru nohama!“
„Tak to přece není,“ zavrtěl hlavou Olda. „Jaképak vzhůru nohama? To co znáte, bude přece platit dál. Jen k tomu něco přibude.“
„No budiž. Ale to něco je hodně velký skok. Vezmi si pana Vaněčka. Popáleniny třetího stupně má skoro zahojené, my bychom to tak rychle rozhodně nedokázali, navíc se to obejde bez plastiky, kterou jsem už najisto plánoval. On měl navíc cukrovku, která beze stopy zmizela, spravil se mu šedý zákal, půjde domů zdravější než před úrazem! Pozval jsem si kolegu očaře, co Vaněčka doporučoval k operaci toho zákalu. Nejdřív mi prostě nevěřil, pak tvrdil něco o zázraku. A já se mu nedivím.“
„Bísíája, ta andělka, říkala, že domorodci na méně vyvinutých světech její léčení vždycky nazývají zázrak,“ souhlasil Olda. „Ono to opravdu funguje rychle. Tvrdila mi, že umí křísit i mrtvé, ale na to si přece jen netroufnu.“
„Ještě abys křísil mrtvé!“
„To umím jen napůl,“ řekl Olda. „Oživím každého, koho sám přimrazím. Vypadá to skoro jako smrt, ale nesmí se to přetáhnout, jinak to dopadne špatně.“
„Už jsi někoho přimrazil?“ podíval se na něho pátravě doktor.
„Nejdřív jednu ženskou, ale to bylo v sebeobraně, střílela na mě,“ řekl Olda bez ohledu na zděšení, které u primáře vyvolával. „Pak jsem to zkoušel na velociraptorech v Dinosaurii. To je svět dva vesmíry od nás, kde dinosauři ještě nevyhynuli. Funguje to perfektně. Uznávám, nemuseli to být praví velociraptoři, jen se jim hodně podobali. Ale až potkáte ještěra pět metrů vysokého, s tlamou plnou decimetrových zubů a chodícího po zadních, nejspíš mu taky budete říkat tyrannosaurus.“
„Tys tam takového potkal?“
„Párkrát,“ přikývl Olda. „Víte, proto tam nemohu nikoho brát. Kdo nedokáže létat, kdo kolem sebe neumí vytvořit ohnivou stěnu, kdo neumí přimrazit, ten by tam přežil déle než půl hodiny leda v těžkém tanku.“
„A ty tohle všechno umíš?“
„Umím,“ přikývl Olda. „Létat je asi nejjednodušší.“
Nadzvedl se, chvíli se vznášel dvacet centimetrů nad podlahou, pak opět přistál.
„Ostatní vám tady nepředvedu,“ omlouval se. „Nemám nejmenší důvod někoho přimrazit a ohnivá stěna by vyrazila pojistky v celé budově. Postačí vám tohle?“
Natáhl k němu ruku rozevřenou dlaní nahoru. Nad dlaní mu syčel plamínek, podobný slabě puštěnému autogenu. Primář nejprve ucukl hlavou, ale rychle se uklidnil. Ten plamen byl zřejmě neškodný.
Plamen zhasl a Olda stáhl ruku.
„Člověče...“ přemítal lékař, „kdybys tvrdil, že ses upsal ďáblu, věřil bych ti to.“
„To nedělejte, pane primáři!“ zvážněl okamžitě Olda. „S tím se nežertuje!“
„Chceš mi snad tvrdit, že existují i ďáblové?“ podíval se na něho lékař pobaveně.
„Existují,“ přikývl až nepřirozeně vážně Olda. „A nedělejte si z nich legraci! Žili ve světě zvaném Gehenna na opačné straně Země než chobotnice. Gehenna znamená Peklo. Dnes už není vhodná k životu, ale ďáblové se zčásti přestěhovali k nám.“
„Ty jsi nějakého viděl?“
„Viděl,“ řekl Olda vážně. „A viděl jsem ho vraždit, není to legrace! Mezi ďábly a anděly je nepřátelství a já jsem se přátelil s anděly, proto o setkání s ďábly nestojím.“
„Co bys dělal, kdybys opravdového ďábla potkal?“ nadhodil lékař.
„Nemusel bych si ho ani všimnout, vypadají jako my,“ otřásl se Olda. „Ale dejme tomu, že bych ho poznal... pak bych mu urychleně uhnul s cesty. Proti ďáblům nemám nejmenší naději.“
„A kdyby ti chtěl ublížit?“
„Nevím,“ řekl Olda. „Kdybych přežil první úder, bránil bych se, neprodal bych kůži lacino. Když vám řeknu, že holýma rukama zabiju tyrannosaura, není to plané vychloubání. I ďáblové jsou smrtelní, viděl jsem jednoho zemřít. Jeho protivníkem ale byla andělka, takže to byl vyrovnaný souboj. Já jsem jen člověk a iluze si nedělám.“
„Poslyš, Oldo...“ zbledl trochu Alexijev. „Tohle myslíš taky vážně?“
„Naprosto vážně,“ řekl chlapec. „A mám k vám velkou prosbu. Nikdy neříkejte do telefonu, co jsem vám o nich řekl. Nevíte, kdo to poslouchá.“
„Myslíš, že naše policie...“
„Nemusí to být zrovna policie,“ řekl Olda.
„Takže... ďáblové...?“
„Nebo jejich sluhové,“ přikývl Olda. „Na jednoho pravého ďábla připadá spousta lidí, kteří jim slouží. Poznal jsem některé i tady, v Čechách.“
„Poslyš, na tak malého kluka to je nějak hodně zážitků, nemyslíš?“
„Na tak malého kluka mám opravdu moc zážitků,“ souhlasil Olda. „Hořela mi nad hlavou střecha chalupy, stříleli na mě, viděl jsem umírat pravého ďábla...“
„Neuvěřitelné!“ vrtěl hlavou primář. „Ale já ti to skoro věřím...“
„Věřte nebo nevěřte,“ řekl Olda. „Zapletl jsem se do takových problémů, že mě dvojka z mravů může leda rozesmát, ale ne vyvést z míry. Vydržím jako ostatní i školu. Jen si nevydržím nechat všechno pro sebe. Všude je spousta lidí, co potřebují pomoc. Když mě vyhodí z jedné nemocnice, půjdu jinam.“
„Už tě někde vyhodili?“ podíval se na něho primář překvapeně.
„Samozřejmě,“ usmál se Olda. „Jednou dokonce tady. Pak mě sem pan Hlaváček přitáhl na návštěvu podruhé a protože je dospělý, nikdo ho nevyhazoval.“
„Kdo tě odsud vyhazoval?“ zamračil se primář.
„Ále... jeden mladý doktor, ani si ho nepamatuji,“ zalhal trochu Olda.
Aby ho zapomněl? To by musela jeho fotografická paměť pěkně selhat! Věděl od sestřiček i jeho jméno, ale nechtěl mu ubližovat. On to přece určitě myslel dobře.
„Poslyš, Oldo,“ zamyslel se primář. „Děláš nám revoluci ve zdravotnictví, ale to je jen dobře. Dary, které jsi dostal, jsou zázračné a souhlasím, že by byl zločin je nevyužít. Neumím ti zajistit změnu ve škole, ale mohl bych ti leccos zařídit v medicíně. Mám spoustu známých, kteří na mě dají. Můžeš získat přístup k vědomostem, do jiných oddělení a možná i do jiných nemocnic. Budeš moci provádět experimenty i na lidech, pevně věřím, že to bude k dobrému účelu. A jestli se ti časem podaří implantovat super orgány dalším lidem, mohl by to být větší převrat v medicíně než objev penicilínu.“
„Vy se mě jako konkurence nebojíte?“ podíval se na něho Olda.
„Proč jako konkurence?“ odvětil primář. „Přiznám se bez mučení, mám sobecký úmysl dát se ti do služeb, abych se co nejvíc naučil. Kdyby tvé léčení stálo a padalo jen s tvými novými orgány, ale kdybys je dokázal někomu implantovat, budu stát jako první ve frontě. Asi jsem idealista, ale vidím v tobě přínos pro vědu, ne konkurenci. Pomoc z mé strany bude trošku vypočítavá, ale nemusíš se toho bát, konečným výsledkem by měl být prospěch lidí.“
„To jste mě opravdu potěšil,“ usmál se Olda. „Měl bych ale jednu prosbu. To co jsem vám řekl o ďáblech, je čistá pravda, nic jsem si nevymýšlel. Proto bych si odpustil pompéznost a barnumskou reklamu. Rozšiřoval bych to jen mezi odborníky, dokud těch odborníků nebude tolik, aby jim nemohl nikdo uškodit.“
„Myslíš, že by někdo dokázal takový pokrok zastavit?“
„Mohl by,“ řekl Olda. „Přiznejte si to. Někomu stačí škrt péra a z nemocnice vás vyhodí bez ohledu na vaše zásluhy. Dokud o vědě rozhodují politické sekretariáty, mají i nad ní vládu ďáblové. Myslíte si snad, že jim věda neslouží? Největší světové vědecké špičky pracují pro armády a obávám se, že to znamená pro ďábly. Můžeme se utěšovat, že ďáblové nejsou vševědoucí a tohle mohou přehlédnout, ale nesmíme je podceňovat.“
„To je sice dost nestravitelná informace, ale budu ti to věřit,“ řekl vážně primář.
„Věřte nebo nevěřte,“ odvětil Olda. „Ale bude lépe chovat se, jako by měla nastat ta úplně nejhorší možnost. Tomu se, tuším, říká princip fail-safe.“
„Vážně jsem od tebe tolik rozumu nečekal,“ usmál se primář. „Ale tím lépe, budu to respektovat.“
Podali si ruku na další spolupráci a Olda s Čertem odešli.
Olda měl tentokrát dobrý pocit, že našel přítele.
V dnešním světě je to ohromná výhra.
Errata: