Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nejvíce touženými dny se teď pro Oldu staly soboty a neděle.

Školními úkoly se příliš nezdržoval, měl je vždycky hotové už v pátek. S běžnou látkou byl rychle hotový a třídní nesplnila svůj slib, či spíš vyhrůžku, že mu bude dávat individuální učivo. V sobotu a neděli měl volno a pokud mu rodiče nevymysleli jinou náplň volného času, mohl dělat co chtěl. Olda toho využíval k návštěvám jiných světů. Čert byl všude s ním, byl jeho strážce a dával pozor, aby je něco nepřekvapilo.

Dinosaurie byla teď jejich nejoblíbenějším cílem. Nebyla daleko, znali ji, ale přitom jim občas dokázala připravit všelijaká překvapení.

Například hmyz.

Z druhohor se na Zemi zachovala spousta fosílií, ale většinou jsou to pozůstatky kosterní nebo vápenné skořápky. Na hmyz se mnoho památek nezachovalo. Hmyz byl přitom na Dinosaurii velice bohatý, ale občas nebezpečný a bylo lépe držet si jeho větší představitele dál od těla. Naštěstí na to většinou stačilo přimrazení.

Ale i bez hmyzu tam bylo dost k obdivování. Například srstnatí dinosauři, kterých Olda rozeznával desítky druhů, nebo malí létající dinosauři velikosti holubů. Největší obdiv ale pořád sklízeli velicí pancéřovaní dinosauři.

Neznamenalo to ale, že by zanevřeli na jiné světy.

Na jeden z nich, Olda si jej pro sebe nazýval Zahrádka, se mohli dostat dokonce dvěma způsoby. Buď postupně přes svět hlavonožců, Dinosaurii a jeden další svět, nebo zkratkou, když se před vytvořením brány zaměřili na měsíc. Přes měsíc to nebylo tak jednoduché, ale když Čert Oldu učil zacházet se slýribem, předváděl mu to a Olda to pak vystihl také. Nejlépe jim to šlo za úplňku, ale úplněk nebyl nutnou podmínkou.

Zahrádka vypadala velice přívětivě. Byli tam živočichové podobní pozemským, což se projevilo i na jménech, která jim Olda dával: krávy, psi, lišky, krtci, myši. Rostla tam dlouhá zelená tráva, na které se zvířata popásala. Zvláštností bylo, že se ten svět proti Zemi neotáčel, jako jiné. Všechny paralelní Země měly stejně dlouhý rok; to bylo železné pravidlo, ale různé světy se obvykle otáčely rozdílnou rychlostí, takže se tam naši cestovatelé při každé návštěvě objevili jinde. Někdy to bylo nepříjemné, neboť na místě, kde byly ještě včera hory, byl náhle oceán. Nevadilo jim to, když tím světem jen prolétali, ale rozbouřený oceán nebyl ani příjemný, ani bezpečný.

Zahrádka, přístupná přes měsíc, ale nastavovala Zemi stále stejnou tvář, nepříliš zvlněnou rovinatou pláň s řídkými lesíky. V dálce se bělal vrchol osamělé hory, nejspíš bývalé sopky, někde v místech, kde by na naší Zemi byly Litoměřice. Z dálky se ta hora tvarem podobala ležící lišce, nahoře na liščí hlavě měla plošinku, rovnou jako stůl. Olda tam jednoho krásného slunečného dne s Čertem do ztvrdlé hlíny zarazil stanovou tyčku s připevněnou českou vlajkou. Bylo to normální klukovské furiantství. Spíš sám sobě než jiným tím ukazoval: heč, já jsem tu byl první!

Nenapadlo ho, kolika lidem může ta plátěná vlaječka jednou zamotat hlavu...?

V Zahrádce byl příjemný klid a Olda se rozhodl založit si tu skutečnou zahrádku, kam by zasadil rostliny ze světa chobotnic. Měly proti pozemským zajímavé vlastnosti a rozhodně stály za pár pokusů. Vlastně si ten svět pojmenoval Zahrádka až podle toho svého rozhodnutí.

Nenapadlo ho, že sem doveze rostliny, které sem původně nepatřily?

S tím si hlavu nelámal. Věděl, že se rostliny spontánně nerozmnoží tak rychle, aby se mu pokus vymkl z rukou. Zprvu se obával, že mu zahrádku vyplení zdejší býložravci, ale ti o ně nejevili zájem, trávy bylo kolem dost. Obešel se tedy bez plotu či ohrady.

Ačkoliv byl Olda městský kluk, jeho zahrádka rostla rychleji než ta u kapličky, o kterou se staraly vesnické děti. Zásluhu na tom asi mělo teplé a hlavně vlhčí podnebí, nesrovnatelné s pozemským suchopárem. Blahodárný vliv mělo i pár dávek vesmírné energie, které jim věnoval. Vesmírná energie způsobila prudký vzrůst i okolní trávy. Ta teď v okruhu deseti metrů kolem zahrádky dosáhla až dvoumetrové výšky.

Olda si sem plánoval pozvat rodiče, až to tu trochu vzroste.

Co a proč tady vlastně Olda pěstoval?

Všechny rostliny pocházely ze Země chobotnic. V rozích zahrádky se brzy začaly zvedat i křehké koruny stromů. Ne obry velikány, pěstované chobotnicemi, pod jejichž korunami by se schovala i Eiffelova věž, ale nižší stromy, bližší lidským měřítkům. Mezi nimi se zelenaly keříčky s podivně kropenatými listy. Brzy na nich budou hranaté fialové plody, obsahující pod tvrdou slupkou měkké nažloutlé máslo.

Rostliny dostal od chobotnic s tím, že je beztak vymyslely speciálně pro lidi.

„Máslo užívané v malých dávkách vám lidem prodlužuje život,“ řekla mu Aiwuy, když mu ta drobná žlutá semínka dávala. „Jsou vám geneticky přizpůsobené. Destilací se uvolní účinný lék. Kdysi jsme je vyvinuli jako dárek pro vaše krajany, než porušili své sliby a začali nás zabíjet.“

„O Hitlerovi se ve škole učíme jako o největším zloduchovi lidstva. Měli jste asi smůlu na největší darebáky, co kdy u nás žili,“ omlouval Olda aspoň zbytek lidstva.

„On už tady dlouho vládnout nebude,“ slibovala mu Aiwuy temně.

„Bylo by načase,“ souhlasil s ní Olda.

„Skupina lidí, přivedená k nám tvým krajanem, dnes dobyla další německé město. Němce odvážejí k vám.“

„To asi zařizují Američané,“ přiznal Olda. „Mají prý u vás dvě letadlové lodi. My Češi o tom ale skoro nic nevíme, všechno je příliš tajné.“

Olda neměl čas pečlivě sledovat noviny ani televizi a zprávy ze Spojených států byly kusé. Aiwuy sledovala bitvy odehrávající se na jejím světě pozorněji. Olda zatím s věrným Čertem pronikali dál do hlubin paralelních vesmírů.

Následující svět za Zahrádkou byl ale mimořádně nepříjemný.

Měl příliš málo pevné země a příliš mnoho oceánu, zmítaného častými bouřemi. A navíc ani to málo pevné země nebylo pevné. Když se Olda po dvacetikilometrovém letu a hledání konečně postavil na skalnatou půdu jednoho ostrova, jasně ucítil neustálé otřesy. Čert po přistání urychleně vzletěl s poznámkou, že se mu to vůbec nelíbí a měl pravdu. Ostrov se Oldovi pod nohama třásl víc a víc, až se znenadání propadl do moře a také Olda se na poslední chvíli zachránil startem do vzduchu. Během dvou až tří minut moře ostrov pohltilo a na jeho místě zůstal jen řvoucí oceán.

Olda raději poslechl Čerta, aby šli jinam. Tento svět byl nepříjemný, jiné budou lepší. Neriskoval ani výzkum nejbližšího sousedního světa Země, Pekla. Ze Zahrádky naštěstí vedlo spojů více a jedním měsíčním se spolu dostali tam, kde podle Čerta nikdy nebyla ani Bísíája, ani Čert se svým andělským Přítelem.

Znamenalo to ale, že musí dbát větší opatrnosti. Jak to říkala Bísíája? V některých světech jsou agresivní baktérie, tam se může člověk během chvilky změnit v hromádku hnijícího rosolu. Naštěstí to platilo především o podmínkách venušských světů. Zemské a lunární světy byly v pohodě, až na svět za Zahrádkou, plný zemětřesení a Gehennu, kde zase vládla nebezpečná radiace. Jenže i ta byla umělá.

Po světě chobotnic a dalších šesti neobydlených světech nakonec narazili na svět, kde už tak pusto nebylo.

Jedna z výhod paralelních vesmírů byla, že se mimo stejné délky roku mohli spolehnout na stejné denní období. Ačkoliv se jednotlivé světy otáčely různou rychlostí, kam se vypravili ráno, tam také právě začínal den. Vzhledem ke stejnému postavení paralelních Zemí ke svým Sluncím to bylo naprosto nutné.

Na dalším světě se vynořili večer a Olda od první chvíle věděl, že ten svět bude jiný než ostatní. Vystoupili totiž z brány na břehu jezera a naproti přes vodu leželo jasně osvětlené – město.

Jezero jim ale zabránilo vypravit se tam ihned a Olda rozumně usoudil, že večer není k návštěvě cizího světa vhodný. Vrátili se proto domů a návštěvu odložili na ráno. Olda přitom s úsměvem ignoroval Čertovo tvrzení, že to tam není vůbec, ale vůbec zajímavé, když tam nejsou psi. Dojmy podivného města mu dlouho nedovolily usnout. Nepochyboval, že je obydlené rozumnými bytostmi. Chobotnice byly rozumné, ale nestavěly si města. Byli u nich na návštěvě v jedné pochmurné jeskyni nazývané Aomuniak, ale nebudila v nich velké nadšení. To nebylo město podle jejich gusta. Když Bísíája nazvala pozemské domy jeskyněmi, Olda se málem urazil. Jak by ale nazvala Aomuniak? To byl teprve podzemní jeskynní komplex!

Tohle ale město bylo, o tom Olda nepochyboval. Bylo osvětlené snad milionem světélek, míhaly se tam jakési vozy, na dálku byly vidět lidem podobné postavičky. Olda jen litoval, že s sebou nemá dalekohled, aby si je lépe prohlédl. Bísíája mu oči zlepšila natolik, že viděl i bez brýlí jako ostříž, ale tohle bylo dál než na deset kilometrů, vzduch se chvěl horkem a to bylo přece jen příliš. Utěšoval se tím, že ráno bude neděle a bude se moci novému světu naplno věnovat po celý den.

Čert sice brblal, že tam fenky nebudou, protože by je vycítil i přes jezero, ale také se trochu těšil. Zejména na prémii v podobě jitrnice, kterou mu Olda velkoryse slíbil.

Nakonec ráno Oldu vzbudil, jen aby nezaspali.

Cesta do paralelních vesmírů netrvala dlouho. Mohli by ji klidně začínat přímo v pokoji, ale Olda s Čertem raději odcházeli do lesoparku. V případě výskytu překážky by se tam mohli o pár metrů posunout a navíc to vypadalo jako normální venčení, takže Oldovi rodiče neměli často ani tušení, kde se Olda toulá.

Měsíční cesta vyžadovala, aby se zaměřili na měsíc. To bylo snadné, když byl vidět, ale horší, když byl pod obzorem. Dalo se to ale zvládnout i v takovém případě, ačkoliv tady měl se svými lepšími instinkty jistou výhodu Čert.

Na Zahrádku se dostali v pohodě. Vynořili se poblíž Oldovy zahrádky a Olda ji očima v rychlosti zkontroloval. Všechno se zdálo v pohodě, takže použili další měsíční spoj, aby se dostali na podivný pouštní svět.

Všude kolem nich byl teď jen písek a písek, nikde jediná stopa života, ani kdyby to měla být hromádka kostí. Taková místa se najdou i u nás na Zemi uprostřed Sahary, nebo v jiné poušti. Snad by stačilo odletět několik set kilometrů stranou a našli by úplně jinou tvář tohoto světa, přelet přes sto kilometrů nebyl nemožný, ale mohl by ztížit návrat, proto se Olda držel osvědčené zásady nikdy se nepouštět bez vážného důvodu daleko a Čert s ním vřele souhlasil. Olda bral jeho názor vážně hlavně u instinktem tušených nebezpečí, kdy mělo včasné varování cenu zlata.

Teď se tu ale zastavili jen na okamžik, aby uzavřeli bránu zpět a otevřeli si další.

Olda jednou otevřel dvě brány najednou. Čert mu totiž opakovaně nadhazoval, že jeho andělský Přítel tak překonával některé zvlášť nebezpečné radioaktivní a jedovaté světy. Šlo to i Oldovi, ale bylo to náročné. Druhá brána vyčerpávala podstatně víc než první, byla horší než neviditelnost. Olda tvrdil, že se to dá použít pouze výjimečně a že se raději bez toho obejdou, dokud to nebude nutné. Objevil ale, jak se dá otevírání bran a jejich řízení synchronizovat s Čertem, kdy Čert bránu otevřel, ale řídil ji Olda spolu se svou. Teď to ale naštěstí nepotřebovali. Vynořili se u jezera, ale přes noc se jim světy pootočily, takže město leželo ještě o dalších deset kilometrů dál. Navíc zůstávalo za jezerem, ale to se oba rozhodli přeletět. Jezero bylo podlouhlé. Ačkoliv z jednoho břehu na druhý bylo podle Oldy co by kamenem dohodil, jeho konce byly daleko.

„Mám podezření, že to jezero je vlastně řeka,“ řekl Olda.

„Voda ale stojí,“ namítal Čert. „Kdyby to byla řeka, tekla by, i kdyby jen pomalu a líně. Můžeme se vznést hodně vysoko a hned to budeme vidět.“

„Je to nutné?“ namítl Olda. „Při prvním průzkumu bych se raději držel při zemi.“

„Tak poletíme tamhle naproti k tomu lesíku,“ zkusil to Čert.

Totéž napadlo i Oldu, takže nebyl proti. Psík bral každý svůj přijatý návrh jako vítězství a Olda mu tu radost nebral. Lesík pro oba představoval záchytný bod, takže se vznesli nízko nad stojaté vody jezera a zakrátko přistáli u lesíka.

„Je to tu nějak suché,“ začichal Čert. „To je divné, voda je nedaleko.“

„To najdeš na Zemi často,“ ujistil ho Olda.

„Tady to koryto vypadá jako silnice,“ ukazoval Čert Oldovi packou.

Dlouhý, plochý pás ze smaragdově zelené hmoty s okraji zdviženými vzhůru se silnici opravdu podobal. Koryto na vodu to asi nebylo. Jednak tu netekla, navíc pás sledoval nerovnosti terénu, ačkoliv se Oldovi zdálo, jako by někdo terén trochu upravil – tady bylo cosi jako násep, jinde byla proražená úžlabina. Pás byl ale úplně pustý.

„Po silnici by snad něco jezdilo,“ pokrčil rameny Olda.

„Ne vždycky,“ opáčil Čert ostražitě. „Ale kdyby něco přece jen přijelo, mohlo by nás to přejet!“

„Vyhneme se tomu,“ namítal Olda. „Tady bychom to viděli zdaleka.“

Vzali to terénem na dohled od smaragdového pásu. Pěšky kráčeli v pohodě, Čert si všechno zvědavě očichával a i když tvrdil, že tu není nic zajímavého, zejména žádné fenky, pořád se zastavoval. Musel pak Oldu dobíhat, Olda totiž kráčel pořád stejným krokem jako stroj. Nešel příliš rychle, ale ani se necoural.

K městu by mohli doletět rychleji, ale teď bylo důležitější Čertovo očichávání. Nebylo tak bezúčelné, při pěší cestě mohl objevit ledacos zajímavého. Olda se mezitím pečlivě rozhlížel v očekávání místních bytostí. Nejvýhodnější by bylo najít ojedinělou bytost, nebo aspoň menší skupinku počtem tak do pěti, než se nechat ve městě obklopit davem, se kterým bude těžší domluva. Kromě toho Čert Oldovi vyprávěl, jak Bísíája při svém cestování párkrát narazila na barbary, kteří po ní stříleli. V takovém případě by bylo lepší mít je pěkně před očima než kolem sebe.

Vyšli na nevysoký vršek a zastavili se, aby se rozhlédli.

Stranou bylo několik nevelkých háječků, vždycky to bylo pár stromů, taková malá oáza zeleně uprostřed suché žluti okolní krajiny.

Druhý háječek zleva se od ostatních odlišoval. Byl ještě pár kilometrů před nimi, ale Olda měl dojem, že pod několika stromy stojí cosi umělého. Buď domy nebo nějaká vozidla, případně i něco jiného, co na tu dálku nemohl rozeznat. Zalitoval, že ho ještě nenapadlo koupit si pořádný dalekohled. Co je to za cestovatele bez dalekohledu?

S Čertem se vzácně shodl na názoru, že půjdou tak, aby k tomu přišli od jiného blízkého lesíku. Přímým směrem by byli celou cestu místním lidem na očích. Pokud se jim tak ovšem dalo říkat. Změnili proto raději směr.

Začalo to být napínavé. Co je to za bytosti? Jak se asi budou tvářit, až se u nich nečekaně objeví návštěva z cizího světa? Přijmou je přívětivě nebo nepřátelsky? Olda i Čert byli odhodláni v druhém případě opustit jejich svět a nepřekážet jim, ale co když se budou chovat přátelsky? Domluví se s nimi telepatií? Bísíáji telepatie k porozumění s lidmi nestačila, zato s chobotnicemi se její pomocí domluvili perfektně.

Lesík s těmi tajemnými věcmi se blížil. Prošli mezitím dvěma jinými, prázdnými lesíky, kde se nic nepohnulo. Stromy měly divně zkroucené listy, jako bublinková folie, ale na tom by ještě nebylo nic neobvyklého.

„Teď nás tak vidět spolužáci!“ napadlo Oldu.

„Hmm...“ odvětil Čert. „Kdyby se tu někde schovávala aspoň jedna fenka... Nemusela by být ani černá, i když – černá by byla nejlepší...“

„Ty taky na nic jiného nemyslíš,“ zaškaredil se na zasněného psíka Olda.

„Zato ty si vlastních samiček ani nevšímáš,“ odfrkl si Čert. „Jsi vůbec normální?“

„Jsem, protože jsem pořád ještě... štěně,“ řekl Olda. „Když jsi byl štěně ty...“

„No jo, to je už hrooozně dávno,“ zívl psík.

„Tak jdeme!“ uťal to Olda.

„Copak nejdeme?“ obrátil se na něho uraženě Čert. „Já přece jdu nejméně dvakrát delší cestu než ty!“

„Protože pořád odbíháš,“ řekl Olda. „To nejzajímavější je přitom před námi.“

„Nejzajímavější, nejzajímavější,“ brblal Čert. „Možná pro tebe. Věci kolem nás tě vůbec nezajímají.“

„Naštěstí nemám tvůj všetečný nos,“ podotkl Olda.

„No bodejť!“ opáčil Čert. „V tom bych s tebou neměnil! Vždyť ani nevíš, co je ve světě zajímavého!“

Pravda, nemuseli se shodnout ve všem.

Poslední úsek cesty mezi dvěma lesíky prošli pomaleji. Byli přece na cizí planetě, byť dvojníku Země. A čím byli blíž, tím více zvolňovali.

„Poslyš,“ ňafl psík. „Teď foukl na okamžik vítr k nám, ale zdá se, že tam nikdo není a že je to tam opuštěné. A jestli tam něco je, smrdí to dost nepříjemně.“

„Tak počkej,“ opáčil Olda. „Tomu nerozumím, nějak se v tom neorientuji. Je tam něco, nebo není? A kdyby tam nic nebylo, co ti tam může nepříjemně smrdět?“

„Já tomu moc nerozumím,“ přiznal Čert. „Nepříjemně snad může smrdět cokoliv, kanystrem od benzínu počínaje. A když někde najdeš jen prázdný kanystr od benzínu, nebude ti to tam taky připadat opuštěné?“

„Dobře, máš asi pravdu,“ řekl Olda. „Tak jdeme.“

Pokračovali tedy k lesíku.

Zblízka bylo vidět několik velkých předmětů podobných želvímu krunýři.

„Hele, nejsou tam nakonec skutečné želvy?“ napadlo Oldu.

„To by byly větší než stegosaurus,“ zhodnotil je Čert, velice pyšný na své znalosti z Dinosaurie, ačkoliv jména dával tamním potvorám Olda a ne vždy odpovídala přesně svým pozemským vzorům.

To už zase pokračovali plným tempem. Želví krunýře to zřejmě nebyly, byly to úplně prázdné skořepiny, připomínající obří keramické hrnce. Možná tak i vznikly.

„Tedy, má to díry skoro jako okna a dveře,“ hodnotil je Olda. „Z dálky to vypadá jako domy. Zajímalo by mě, k čemu to opravdu je?“

„To se ptáš mě?“ odfrkl si Čert. „Když tomu sám nerozumíš?“

„To byla řečnická otázka,“ usadil ho Olda. „Na takové otázky nečekáš odpověď, protože je buď nikdo nezná, nebo je naopak znají všichni a otázka je tedy zbytečná.“

„Má nějaký smysl dávat zbytečné otázky?“ řekl Čert.

„Někdy je to dobré,“ opáčil Olda. „Asi to smysl má, když už se tomu tak říká.“

„Nechci moc kritizovat, ale...“ zavrčel Čert.

„Co ale?“ podíval se na něho přísně Olda.

„Nic,“ štěkl Čert. „To byla řečnická odpověď.“

Okukovali tmavohnědou keramiku, ale odpovědi na Oldovu řečnickou otázku se nedočkali. Ano, vypadalo to jako domy. Ale to bylo asi tak všechno. Uvnitř nebylo nic než navátý, nebo možná také naplavený ztvrdlý prach. Okna i dveře byly jen prolomené otvory, nebyly ani pravoúhlé, většina měla zhruba eliptický tvar s delší svislou osou. Olda jim v duchu říkal dveře, pokud byly od země, zatímco okna až dolů nedosahovala. Byly tu ovšem těsně u země i malé otvory, vhodné ještě tak jako vchody pro kočky.

„Mohli bychom se tu schovat před deštěm,“ mínil Olda. „Ve střeše díry nejsou.“

„Možná,“ souhlasil váhavě Čert. „Kdyby tu za poslední půlrok vůbec kdy pršelo. Je tu všude děsné sucho do hloubky.“

„Poslyš,“ napadlo Oldu, „Co ti tu vlastně tak smrdělo?“

„Já nevím,“ znejistěl Čert. „Teď už tu ta vůně není.“

„To je divné, ne?“

„Je,“ potvrdil Čert. „Ale to mě nevzrušuje. Vítr se může točit všelijak.“

Vyšli z lesíka a pokračovali k městu. Opět trochu zvolnili. Upřímně řečeno, do nejistoty se jim moc nechtělo, ale zvědavost převážila nad opatrností.

„Poslyš, kde jsou ti...?“ zavětřil najednou Čert, když se slabý vítr náhodně otočil a na okamžik foukal přímo proti nim.

„Co je?“ zarazil se Olda.

„Von tam – nikdo není..!“ vyštěkl Čert.

„Jak – nikdo není?“

„To město...“ pohodil hlavou Čert. „Je prázdný! Jako ten dům za námi.“

„Neříkej!“ vyhrkl Olda.

Bez dalšího domlouvání se oba rozběhli. Čert byl po zemi rychlejší, ale Olda se vznesl do výšky a rychle běžícího psíka předletěl. Ten to ovšem pochopil, odrazil se a brzy Oldu ve vzduchu dohonil.

Město se jim řítilo vstříc. Ale Olda zděšeně zíral na prázdné skořepiny domů, kde nebylo nic než prach. Všude byly stejné tmavohnědé skořepiny s eliptickými otvory, ale nikde nic, co by připomínalo bytosti, které by tu měly žít.

„Včera večer tu přece bylo docela rušno,“ tvrdil Olda.

„Taky se mi to tak zdálo,“ přizvukoval mu Čert. „Teď tu ale nikdo není!“

„Kde jsou všichni?“ uvažoval Olda.

„Nech si ty řečnické otázky,“ zavrčel Čert. „Prostě tu nejsou, to snad vidíš. Spíš by mě zajímalo, kam tak najednou přes noc zmizeli.“

„To je taky řečnická otázka,“ upozornil ho Olda. „Jestli ode mě čekáš odpověď, musím tě ujistit, že ji taky neznám.“

„Co budeme dělat?“ obrátil se na něho nerozhodně Čert a namířil si to dolů.

„Měli jsme se tu zastavit včera, to tu bylo živo,“ uvažoval Olda a raději přistál až pár metrů od prvních domů. „Jenže to je těžké. Sami na takový výzkum nestačíme.“

„Tak budeme dělat výzkum jen tam, kde stačíme,“ navrhoval Čert.

„Všechny světy nebudou tak poklidné jako Zahrádka,“ namítal Olda.

„No a?“ opáčil Čert. „Kdyby tady byly obrovské elektrické kočky, taky bychom nic kloudného neobjevili. Co nám ale brání ošklivé světy přeskočit?“

„Vlastně máš pravdu,“ řekl Olda. „Můžeme některé přeskočit. Jenže pak pro nás zůstanou trvalou záhadou.“

„No a?“ opakoval Čert.

Opatrně došli až k prvním domům, ale když do nich nahlédli, bylo uvnitř stejně prázdno jako v lesíku. Nikde nic. Olda si představil pozemská města, ze kterých by náhle zmizeli lidé. Jak by asi vypadala? Domy by prázdné nebyly, všude by se válelo nějaké harampádí. Ale tady? Vůbec nic. Jen prach. Navátý prach, ztvrdlý časem. Žádná známka toho, že by tu ještě včera bylo živo.

Chvíli bloudili tím přízračným městem, ale nikde nic neobjevili.

„Poslyš, každé město snad musí mít nějaké podzemí,“ napadlo Oldu. „Naše města mají sklepy, kanalizaci, podzemní chodby...“

„Ano,“ souhlasil Čert. „A taky poklopy a mříže, kudy by ses tam dostal, kdybys o to stál. Ale jednak není o co stát, jednak bývají zamčené.“

„Ano, ale tady nic takového není.“ pátral Olda nejprve uvnitř jednoho domu, pak v jeho nejbližším okolí.

„Buď kanalizaci nepotřebují a tedy ji nemají, nebo ji mají schovanou,“ usuzoval psík. „Musím ti říci, že podle čichu ji spíš nemají. Na Zemi to z kanálů jinak táhne!“

„To je divné,“ řekl Olda, ale jen aby nemlčel. Mlčet v tak přízračném místě bylo ještě horší než mlátit prázdnou slámu. Všechno kolem bylo tak podivné, že jim to bralo dech, ale vysvětlení nikde.

„Kdybychom tady oba včera neviděli...“ pokračoval Čert.

„Co jsme vlastně viděli?“ opáčil Olda. „Viděli jsme město plné života, ale teď je docela mrtvé. Co se tu mohlo stát, proč se to tak najednou změnilo?“

„Řečnická otázka!“ odfrkl si Čert.

„Lepší nemám,“ odsekl Olda. „Horší je, že ji nejspíš nerozlouskneme. Jsme tady platní jako myšinec v obilí. Chtělo by to delší pobyt, který si nemůžeme dovolit, když jsme na to jen dva. Navrhuji to tady skončit.“

„Výjimečně mi mluvíš od srdce,“ použil Čert metaforu, až si vysloužil udivený Oldův pohled. Kde k tomu to psisko přišlo? Vlastně, ten pes to řekl telepaticky, takže ta metafora nejspíš pochází od andělů. Zajímavé, myslel jsem, že to je náš, lidský vynález.

„To se dost pleteš,“ pomyslel si nahlas Čert. „Nevěřil bys, co všechno máte od Ogdurů. I když je docela dobře možné, že jen nepřímo.“

„Jak – nepřímo?“ zarazil se Olda.

„Zprostředkovaně přes jiné,“ odvětil pes. „Například přes ďábly...“

„Jak to víš?“

„Od Přítele,“ odvětil Čert. „Když jsme létali po světech, měl na mě víc času než ty. A bylo to s ním hrroozně zajímavé.“

„No dobře,“ spolkl Olda jemnou výtku. „Mohl bys mi něco z toho občas sdělit.“

„Klidně,“ uvolil se pes. „Náhodou si toho hodně pamatuji. Ale tady bych to raději vzdal a myslím si, že máš podobný názor. Vrátíme se, nebo půjdeme dál?“

„Na návrat domů je brzy,“ opáčil Olda. „Vezmeme to aspoň o jeden svět dál.“

„Jo,“ štěkl souhlasně psík.

Otevřeli si bránu dál, ale byla tam tak hustá spleť zelených lián, že ji zavřeli, aby si stranou otevřeli jinou. Olda mínil, že by se do tak hustého pralesa nepropasírovali. Ani světlo tu nebylo, prakticky tu byla tma, osvětlovalo ji jen to, co prošlo od nich.

Otevřeli tedy bránu o dvacet metrů dál, ale tam byl stejný obraz. Brána se otevřela v tak husté houštině, že přitom spoustu lián zpřetrhala. Liány zde byly tak propletené, že se nedaly vůbec rukama rozhrnout.

„Takhle to nejde,“ rozhodl Olda. „Vezmeme to vzduchem.“

„Co když se ani pak dolů nedostaneme?“ štěkl psík. „Jak mám čenichat, když se budu vznášet?“

„Čenichat nemusíš,“ ujistil ho Olda. „Nestopujeme Bísíáju, jsme na výzkumné výpravě. Až se dostaneme dolů, však si to očicháš.“

Vznesli se tedy asi dvě stě metrů nad zem a pokusili se otevřít bránu ve výšce. Na druhé straně byla ale stejně hustá džungle jako předtím.

„To je divné,“ uvažoval Čert. „Přítel mě ujišťoval, že brána vesmíry nivelizuje do výšky, takže je v obou v okamžiku otevření úroveň země stejně vysoko. Proto nemůže být současně otevřeno víc bran než jedna.“

„To může platit i tady,“ odvětil Olda. „Znamenalo by to, že tady sahá vegetace až dvě stě metrů nad terén a je tu pořád stejně hustá. Musíme ještě výš!“

Uzavřeli tedy bránu, vznesli se kilometr nad město a podnikli další pokus.

„To už není samo sebou,“ zavrčel Olda, když za bránou našli stejnou houštinu.

Vznesli se do výšky alespoň čtyř kilometrů. Byl tu o poznání řidší vzduch, což jim nevadilo, ale výška to byla značná. Otevřeli bránu a konečně byl za ní volný prostor.

„Podívej se!“ upozornil Oldu Čert.

Když se dívali skrz bránu, bylo to jasně vidět. Na jejich straně se hluboko dole krčilo podivné keramické město, na druhé straně byl terén podstatně výš.

„Člověče psí, ta vegetace má tloušťku přinejmenším dva tři kilometry!“ odhadl ji Olda. „To je ale spleť! Tam musí být strašné množství hmoty!“

„Nevím, kolik je tam hmoty,“ souhlasil Čert. „Nejspíš hodně, ale mě víc zajímá, jak se skrz tu houštinu dostaneme dolů?“

Opatrně proletěli bránou, Olda ji zavřel a pak se pomalu snášeli k zelenému moři.

„Zkusíme na tom přistát,“ řekl zaraženě Olda. „Nevidím v tom jedinou skulinku, kudy bychom se dostali níž.“

Snesli se zvolna až těsně nad vegetaci. Shora to působilo dojmem korun stromů, ale tak hustých, že mezi nimi nebylo místečka, kudy by dohlédli dolů. Zblízka bylo vidět, jak z té jednolité masy vyčnívají zelené větve. Neměly listy ani jehličí, byly jako zabalené do lehkých zelených závojů, takových nadýchaných zelených pavučin. Byly ale tak husté, že skrz ně nebylo vidět ani na dva metry.

„Tedy, teprve tomuhle se dá říkat prales,“ řekl Olda uznale.

Lesy ve světě chobotnic tvořily obrovské stromy, jejich kmeny měly dole průměr až deseti metrů a koruny se vypínaly do výše tří set metrů. Shora také vypadaly jako koberec, ale takhle husté přece jen nebyly. Dole při zemi nerostlo téměř nic a bylo tam volněji. Chobotnice si ale les upravovaly. Udržovaly mezi stromy pravidelné odstupy a za padlé okamžitě vysazovaly jiné, tam se nedalo mluvit o pralesech.

Tohle ovšem byla džungle!

Snesli se až dolů a Olda se pokusil přistát na nějaké silnější větvi.

Větev mu ale znenadání uhnula, takže ji nezachytil a vletěl do houští pod ní. Ihned ho obklopil žlutý oblak. Olda se raději vznesl vzhůru, ale začal kýchat jako o závod.

„Co to máš kolem sebe?“ zajímal se Čert.

„Nějaký prášek!“ kýchal Olda. „Řekl bych, že je to pyl, ale nejsem si tím jistý.“

„Počkej, já to očichám,“ nabídl se psík a snesl se níž.

Ačkoliv Čert neměl vůbec úmysl přistát, vyletěl žlutý obláček i proti němu. Čert se mu chtěl obezřetně vyhnout, ale obláček změnil směr k němu, jako kdyby byl psík magnetický. Rázem ho žlutý prášek obsypal jako Oldu.

„Tfůůůj!“ začal psík kašlat. „To je ale smrduté!“

Prudce vzletěl aspoň o dvacet metrů výš, ale obláček se ho držel.

„Leť rychleji, ať to z tebe vyvane!“ radil mu Olda v domnění, že se prášku zbaví.

Rozletěli se tedy rychleji, až za sebou zanechávali žlutý pruh podivného pylu. Vítr to odfukoval, ale jen pomalu. Najednou se Čert podíval na Oldu.

A všude kolem se vznášel žlutý pyl...

„Oldo, taky vypadám tak divně jako ty? No jo! Taky!“

Olda se podíval na psa a málem vyprskl smíchy, kdyby ho včas nenapadlo, že se ho to týká ve stejné míře.

Pes byl totiž holý. Neměl na sobě jediný chlup. Vypadalo to směšně, ale nebylo to asi nic příjemného, protože se třásl zimou.

Přesně totéž se ale stalo Oldovi. Jediným pohybem ruky zjistil, že má hlavu holou jako koleno. Zmizely mu nejen vlasy, ale i obočí a řasy na očních víčkách.

„Hrome, chovalo se to jako nějaká kyselina,“ vrčel Čert.

„Kyselina ne,“ namítal Olda. „Ta by pálila do očí.“

„Co to tedy je?“ vyjekl psík.

„Nevím,“ pokrčil rameny Olda.

„Hele, Oldo, vrátíme se!“ navrhl Čert. „Je mi dddděsná zzzzima!“

Vznášeli se pořád ve výšce nejméně tří kilometrů nad terénem, ačkoliv byli sotva sto metrů nad podivnou zelenou vegetací. Olda usilovně přemýšlel, co to bylo za prášek a proč se tak projevoval. Neuvěřitelně rychle na obou rozpustil všechny chlupy a vlasy, ale kyselina to nebyla, ta by se nezastavila a poleptala by jim rychle i kůži.

„Nejen chlupy,“ doplnil ho Čert a prohlížel si za letu své přední packy. „Sežralo mi to i drápy!“

Olda mrkl na své ruce.

„Jo, už to taky vidím,“ broukl ke psíkovi. „I nehty mi to spolykalo, naštěstí se to obešlo bez bolesti. Jako kdyby se to živilo jen neživými částmi těla.“

„Zajímavé, proč nám to nesežralo zuby ani tvůj oblek,“ připomněl Oldovi Čert.

Olda se podíval na rukáv. Oblek to vydržel, ale teď teprve bylo vidět, že má pod ním všude na těle nálet žlutého prášku. Držel se na něm, ačkoliv letěli rychlostí stíhačky z první světové války.

„Oblek to nesežralo, protože je částečně živý,“ vysvětloval Olda psovi. „Mít na sobě normální šaty, asi by je to sluplo jako malinu, ale kombinéza od Bísíáji je něco mezi mrtvou a živou hmotou.“

„Poleťme domů,“ žadonil psík. „Jjjjje mmmi zzzima!“

„Nejprve se toho musím nějak zbavit,“ uvažoval Olda. „Ty už to možná na sobě nemáš, ale já bych to mohl přinést domů. A když si představím, co by to udělalo mezi lidmi... Proti tomu by byl průšvih ve školní jídelně jen malá muška!“

„Hele, támhle je nějaké jezero!“ ukazoval Oldovi packou psík.

Podivná vegetace jižně od nich skutečně končila na břehu, ale nevypadalo to na jezero, spíš to byl břeh moře.

„Myslíš spláchnout to?“ pochopil Olda. „Dobrý nápad! Zkusím to ze sebe smýt.“

Změnili směr k vodní hladině, která se jim v dálce objevila. Při jejich rychlosti jim cesta naštěstí netrvala dlouho a Olda začal prudce sestupovat. Jezero nebo moře, druhý břeh nikde neviděli, hlavně že je tu voda a je jí dost.

„Počkej na mě,“ žadonil úplně holý pejsek a spouštěl se za ním.

„Zůstaň nad vodou a dávej pozor,“ požádal ho Olda. „Potápět se nepotřebuješ.“

Psík tedy zabrzdil dvacet metrů nad hladinou a Olda šipkou vletěl do vody.

Brrr, ta byla studená! Olda ihned změnil směr nahoru. Tak ledovou vodu nečekal.

„Oldo, vyleť z té vody a zdrhej!“ křičel na něho telepaticky psík. „Žene se v ní na tebe něco hrozně velkého a blíží se to moc rychle!“

Olda vyletěl z vody a pokračoval šikmo vzhůru. Přitom spatřil na hladině kromě kruhů, které pocházely od něho, rychle se blížící šípovitou vlnu. Náhle se za ním z vody vymrštilo cosi obrovského. Ta šedivá hmota byla nesrovnatelně větší než velryba, jenže začínala neuvěřitelně velkou zubatou tlamou a rychle je doháněla, ačkoliv se od vody vzdalovali rychlostí malého letadla. Do tyrannosauří tlamy by se vešli oba, ale do téhle by se asi vcelku vešel i dálkový autobus.

Olda zbledl. Vzpomněl si na radu Bísíáji udeřit útočící bestii přímo do mozku, ale to by musel nejprve vědět, kde tahle obluda mozek má, pokud má vůbec nějaký! Raději vyletěl výš, předletěl i Čerta, ačkoliv ten také nabral směr pryč od obludy. Oba současně se změnili v klubka modrého ohně, ale tlama neuhnula a šla po nich jako buldok. Zblízka viděli krvavě červenou rozevřenou tlamu s bílými trojúhelníkovitými zuby a Oldovi se udělalo mdlo při představě, že by se o vteřinku opozdil.

Naštěstí se jim podařilo zvýšit rychlost. Obrovská tlama zůstala pozadu a začali se od ní vzdalovat. Obluda asi mozek měla, neboť pochopila, že jí uniknou. S úděsným mlasknutím to své ozubené nádvoří sklapla a zastavila se. Pak teprve začala v podobě šedivého sloupu, teď už aspoň sto metrů vysokého, padat zpět do vody, až se bílé gejzíry rozstříkly do všech stran.

Oba se ve výšce roztřásli zimou a prožitou hrůzou. Tenhle svět rozhodně nebyl tak přívětivý, jak se zdál zpočátku!

Teď už se Olda nezdráhal, když Čert zarputile trval na návratu. Otevřeli si bránu zpět do světa keramických domů a snesli se dolů.

„Tedy, tady to smrdí!“ prohlásil Čert.

Přistáli poblíž jakési jámy, ale když do ní Olda nahlédl, s hrůzou zjistil, že je v ní na dně souvislá vrstva mrtvol. Moc z nich ovšem vidět nebylo. Jen spousta kostí a mezi nimi hnědé, zřejmě shnilé maso. Na všem ležela odporně hnědá, páchnoucí voda, ve které se hemžili jedovatě zelení červi. Z hloubky probublávaly zapáchající bubliny.

„Čerte, tohle ti tady tak smrdělo?“ zeptal se psíka a ukázal mu dolů.

„Jo,“ štěkl psík. „Oldo, přiznám se ti, vůbec se mi tady nelíbí. Nepůjdeme raději domů? Nerad bych tady zůstal jako ti dole...“

Olda se rychle rozhlédl. Kolem nikde nic nebylo, ale přesto souhlasil.

„Máš pravdu,“ řekl. „Myslím, že pro dnešek bylo těch horrorů dost.“

Vzletěli, udělali si bránu ve výšce a brzy nato se snesli k Oldově zahrádce. Olda navrhl ochutnat jeden z prvních plodů salámovníku a Čert nebyl proti. Vylepšili si tím aspoň psychický stav a pozvedli si náladu nad bod mrazu.

„Některé světy jsou příjemné,“ rozumoval Čert, když dojídali. „Snad jednou taky narazíme na svět, kde budou žít i psi a hlavně fenky. Ale některé světy, hanba mluvit! Obrovské elektrické kočky, nebo ta vodní příšera... Co to vlastně bylo?“

„Nevím,“ přiznal Olda. „Dostali jsme dnes důrazné varování. Dopadlo to dobře, ale příště by to mohlo dopadnout hůř.“

Měsíc nebyl vidět, proto otevřel bránu Čert, který se na podobzorový měsíc lépe zaměřoval.

„Poslyš, to zas bude řečí!“ uvažoval psík. „Tvoje smečka tě bude jistě hubovat!“

„To bude,“ povzdychl si Olda. „Ale co ty? Jestli tak nahatý potkáš nějakou fenku, to aby ses hanbou propadl do země, ne?“

„My psi si to naštěstí tak nebereme,“ odfrkl si Čert. „Neslyšel jsi o úplně holém psím plemenu? Prý se jim říká naháči.“

„O těch jsem slyšel,“ přikývl Olda. „Ale do dneška jsem žádného neviděl. Až teď... no co se dá dělat, jdeme domů, dopít ten kalich hořkosti do dna...“

„Tuhle metaforu neznám,“ ucukl Čert.

„Ta asi nebude od Ogdurů,“ řekl Olda. „Některé metafory jsou možná starší, jiné novější. Tahle s kalichem je sotva dva tisíce let stará.“

„I to je dost,“ odsekl Čert. „Ale víš, co je horší?“

„Co myslíš?“ podíval se na něho Olda.

„Že si to ověříme dnes a na sobě.“

Errata:

29.05.2021 21:30