Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
Odsun - skvrna národa? |
S nadšením káceli pohraniční sloupy - rozbíjeli republiku... |
Když Karel Schwarzenberg prohlásil, že odsun (pardon – podle něho vyhnání) byl válečný zločin, který by měl být, v čele s prezidentem Benešem, stíhán soudem pro válečné zločiny v Haagu, to už bylo na mě trochu moc.
Jak to tedy bylo? Pamětníci ubývají, ale aby na to někdo hřešil a začal si vymýšlet vlastní historii?
Musíme si uvědomit, že odsun nebyl izolovanou akcí. Byl vyvolaný dlouho předtím spoustou jiných událostí. Dějiny Čech nezačínají rokem 1945, jak by to někteří
(ačkoliv by si rádi říkali , což podle mě ale nejsou) vidět chtěli.Možná to opravdu začalo v době, kdy český vladař Přemysl dovolil Němcům vstoupit do království Českého a usadit se tam. České království bylo v té době poměrně řídce osídlené a místo pro nové vesnice se získávalo vypálením lesa – proto máme tolik Žďárů, Nových Vsí a Lhot. To poslední jméno – Lhota – se do moderní češtiny překládá jako „daňové prázdniny“, neboť po jistou lhůtu po založení vsi byli osadníci osvobození od daní.
Přemysl bohužel nemohl tušit, kam to jeho multi-kulti za pár staletí povede.
Němci se tedy v pohraničí Čech usadili, ale kde jich byla většina, nepřizpůsobili se. Mluvili si dál německy a na sousedy se dívali stejně skrz prsty jako Češi na ně. Ostatně, už sám název Němec je odvozený od slova »němý« – v našem českém pojetí to byli prostě ti, kdo se s námi nedomluvili. Sami Němci se nazývají Deutsch a od dob Římanů jsou to i Germáni.
Češi nejvíce ve světě prosluli nikoliv »holubičí povahou«, ale nejednotou. Zkrátka se neumíme (dodnes) rozumně domluvit. Vršovci, Slavníkovci a Lučané by o tom mohli ledacos vyprávět, kdyby to vyvražďování tenkrát přežili. Ta nejednotnost je naším prokletím odedávna. Doplatili jsme na ni mnohokrát (vzpomeňme si na Libušin soud), doplácíme na ni dodnes. Zrádců jsme měli mezi sebou víc než dost – historie jich vypočítává stovky včetně těch, kteří neváhali podrazit celý národ. Příkladem za všechny je zrádný Milota z Dědic, který se dostal do písně, neboť v bitvě na Moravském Poli zradil krále Přemysla Otakara II a tím způsobil vzestup Habsburků, nebo parašutista Čurda, který udal kamarády po atentátu na Heydricha.
Zrada není jen naše česká vlastnost! Podrazáků se ve všech národech našlo dost, vzpomeňme na řeckého zrádce, který před bitvou u Thermopyl umožnil nepřátelům obejít řecká vojska zezadu, nebo jiný – také dobře známý – Jidáš Iškariotský...
Nasadit na naše území Pátou kolonu – to věru nebyl dobrý nápad, Přemysle!
Ubíhala staletí. Češi se s Němci občas utkali v hospodských rvačkách i v bitvách. Češi velké bitvy prohrávali častěji. Bylo jich méně a málokdy měli výhodu v podobě geniálního vojevůdce Žižky, který dokázal vítězit i proti početně silnějším vojskům. Jen husité tehdy odolali hned několika křížovým výpravám, vedeným – jak jinak – z Německa. Jenže po smrti nenahraditelného Žižky následoval strmý pád – příznačné je, že v bitvě u Lipan zvítězili Češi nad Čechy – zrada už tenkrát slavila vrchol a nejednotnost nám vrátila na trůn Zikmunda...
Po bitvě na Bílé Hoře – kde Češi proti Němcům nedokázali postavit pořádné vojsko, jenom halabala posbírané žoldnéře, kteří se dali po prvních výstřelech na útěk (údajně hrdinní Moravané se zřejmě dostali do pasti u klikaté zdi letohrádku Hvězda, kterou nedokázali přelézt, takže tam »hrdinně padli«) – se vlády nad Čechami opět chopili Němci, přesněji Habsburkové. Ferdinand se v té době zřejmě rozhodl důkladně si toto území pojistit – nejprve veřejnou popravou sedmadvaceti nejodbojnějších českých pánů, rozvěšením jejich sťatých hlav pro výstrahu na význačné pražské věže a také vyhnáním všech českých pánů z Čech. Probíhalo to podle náboženského klíče, ale vyhnání se týkalo výhradně pánů – nevolní sedláci zůstali a byli tvrdě pokatoličtěni.
Češi přišli o české pány, místo nich se v Čechách na věčné časy a nikdy jinak (co mi to jen připomíná?:-) ) usalašili Germáni. Německým nevolníkům to bylo jedno, jejich páni ani náboženství se nezměnilo, doba Temna se týkala prakticky jen Čechů. Proto ji také Němci dodnes zpochybňují. Po této události se jim přece v Čechách vedlo obzvlášť dobře!
Jenže český národ to přežil. I bez českých pánů! Cizácká vrchnost drobné lidi spíš spojovala. Přišlo české obrození. Když se Dobrovský pokoušel podle venkovských zlomků rekonstruovat českou řeč, sám se domníval, že buduje jen pomník vyhynulému jazyku a ne že přispěje k jeho vzkříšení. Jenže se toho po něm chopili další – a Češi se začali uvědomovat. Bylo tu přece kdysi samostatné české království!
Pak přišel památný rok 1914 – a Franz Josef II vydal ono památné prohlášení.
»Mým národům!«
Bylo to vyhlášení války, která trvala čtyři roky a skončila teprve úplným vyčerpáním a porážkou Rakousko-Uherské říše i Německa. Němci se zkrátka pustili do boje proti všem a neutáhli to. Nebylo to poprvé a bohužel, ani naposledy.
Ve válce bojovali i Češi. Byli součástí Rakouska-Uherska, odváděli je do armády, aby na frontě chrabře padli velezráda – ne ty Bretschneiderovy fantasmagorie s obrázkem císaře podělaného od much! Češi to tak ale necítili. Proč by měli být Germánům věrní?
. Jenže už tenkrát se ukázalo, jak jsou Češi pro Němce nespolehliví. Nejen se jako Švejci armádě vyhýbali kde mohli, ale ani s jejich bojovou morálkou to nebylo nejlepší. Příliš snadno se vzdávali, ba dokonce sami přebíhali k nepříteli. Je dokonce zaznamenán případ, kdy do zajetí přešel celý kompletní útvar i s plukovní hudbou, která jim k tomu hrála do pochodu. A kdyby jen do zajetí – spousta zajatců navíc vstupovala do legií, které pak bojovaly proti svým původním pánům! To byla praváByly to památné bitvy – u Zborova Češi spolu s Rusy hnali Němce pěkně svinským krokem!
Rusko se tenkrát Němcům podařilo rozložit díky jakémusi Vladimíru Uljanovovi a čeští legionáři se museli do Čech vracet pořádnou oklikou přes Vladivostok. Přitom párkrát pořádně šlápli na kuří oka bolševikům, což později způsobilo, že se o nich za komunistů nesmělo ani ceknout.
Výsledkem války byl mimo jiné i vznik Československa.
Je otázka, zda spojení se Slováky nebyla strategická chyba. Je sice pravda, ve dvou se to lépe táhne a Československo mělo více obyvatel než osamocené Čechy, ale na druhé straně jsme si na krk uvázali nejen nespolehlivého partnera, ale také pohraniční Maďary – jako by nestačili Němci v našem pohraničí. Slováci využili první (a vlastně i druhé) příležitosti k odtržení. Nejenže nám v nouzi nepomohli, ale naopak nás úmyslně podtrhli – z toho poprvé v době ohrožení, což se počítá víc.
Maďaři se samozřejmě vzbouřili a ustavili si na Slovensku podle vzoru Sovětů samostatnou Slovenskou republiku rad, ale ani Němci se necítili v novém státě dobře. Z privilegované vrstvy se stali menšinou a to nepřenesli přes srdce. Asi jako když Jan Hus prosadil, aby v Karlově univerzitě měli místo tří hlasů proti jednomu českému jeden hlas proti třem českým – tenkrát to nevydýchali, ostentativně Karlovu univerzitu opustili a odešli do Německa založit si vlastní. Budiž jim přána! Jo, kdyby tenkrát všichni Němci uraženě odešli, byl by tady klid a pokoj...
Odtržení pohraničí a jejich připojení k sousedním veleříším neprošlo. Československá armáda hranice udržela a jak Maďarům tak Němcům neumožnila urvat si kusy území. Hranice určily vítězné mocnosti, Němci i Maďaři byli poražení a jejich snahy vyzněly jako pokus o revizi výsledků po zásluze prohrané války.
Nesli to ovšem i dál jako křivdu.
V Německu se pak chopil moci Hitler a s ním se vzkřísily i plány na ovládnutí nejprve Evropy a pak i celého světa – viz známá německá vítězná píseň »osvobodil«.
. Rovněž na české straně zvedli Germáni hlavy a začali se paktovat s Hitlerem, aby je od ČechůDočkali se Mnichova, kde slaboši Britové i s Francouzy své Československé spojence s lehkým srdcem a podle jejich názoru levně obětovali. Chamberlain se stal dokonce jedním z prvních laureátů
(dnes spíš války), který tuto cenu dostal neprávem. Nejenže mír nezachránil, ale válku ještě uspíšil (což se od té doby u profláknuté Nobelovy ceny stávalo čím dál častěji – vrcholem bylo její udělení prezidentovi, který v době udělení ceny míru (války) dvě války vedl a třetí chystal – Baracka Obamy).Tím prakticky spáchala Nobelova cena sebevraždu.
Pravdivěji to nazval Winston Churchill slovy:
„Obětovali jsme čest, abychom zachránili mír. O čest jsme přišli a budeme mít válku.“
Pravda, Churchill také v té době prohlásil, že se proti Hitlerovi spojí třeba s ďáblem, a vzápětí to dokázal spojenectvím se Stalinem, ale – aspoň nic neskrýval.
S nadšením káceli pohraniční sloupy - rozbíjeli republiku... |
Československo muselo vydat Německu pohraničí včetně řetězu opevnění, čímž se jeho obranyschopnost smrskla na nulu. Hitler se sice velkoryse zavázal ponechat zbytek Čech na pokoji, ale takový slib nemínil dodržet – vzápětí jej porušil, ani nemrkl.
A spojenci? Ani nepípli!
Co se ale dělo na území Sudet? Teror začal už dávno před Mnichovem. Sudeťáci si založili vlastní organizaci osvoboditelů (Freikorps) a ochránců pořádku (Ordnerů) a začali se od Čechů »osvobozovat« sami. Ve »spravedlivém boji« využívali (nezištně dodané) zbraně od Hitlera a počty zabitých českých četníků, financů i jiných Čechů rychle překročily stovky.
Po Mnichovu vypuklo nadšení v Sudetech naplno. Němečtí dobrovolníci nadšeně káceli hraniční sloupy a nastalo hromadné vyhánění Čechů. Oficiálně směli zůstat jen ti, kdo v Sudetech prokazatelně žili již před rokem 1910 – tedy jen starousedlíci – sedláci. Všechny ostatní, ať už četníky, finance, ale i nádražáky, učitele a kdo se tam v té době přiženil nebo přivdal prohlásili za »okupanty« a museli odejít – někdy spíše utéci, aby si zachránili holé životy. Stovky Čechů ani útěk nespasil. Už před Mnichovem je zavlekli do Německa, odkud se nikdy nevrátili.
Pamětníci tvrdili, že někteří sudeťáci měli za trofeje sušené lidské uši. Hádejte – čí asi? Člověk by tomu ani nevěřil, kdyby si jiní nadlidé v koncentrácích nenechávali vyrábět stínítka svítidel z tetované lidské kůže... Ano, Germáni byli takové swině!
Němci radostně zabavili české majetky, místo vyhnaných českých nádražáků jim Hitler vypomohl Říšskými zaměstnanci. Sen o návratu do Říše – Heim ins Reich – se jim konečně splnil.
A když už byli v tom vyhánění, udělali ještě jeden podraz – i němečtí Židé, předtím nadšeně hajlující pro Henleina, si museli sbalit ranečky, jenže místo do Čech zamířili do Polska – konečná stanice Oswietim. A soukmenovci nadšeně a hbitě arizovali další majetky – které by dnes chtěli drze vrátit.
Židé tomu výstižně říkají chucpe!
Občané Říše měli proti českým podlidem (untermensch) ohromné výhody. Německo v té době již mělo přídělový systém (který brzy zavedlo i v Protektorátu), ale příděly pro Němce byly neporovnatelně vyšší než hladové příděly Čechům. Nebyl žádný med zůstat v Sudetech Čechem, hladové příděly nestačily, hrozila podvýživa. Přežít mohli jen ti, kdo měli hospodářství – aspoň kozu, slepice a králíky. Dělníci na tom byli hůř, lístky pro těžce pracující Čechy se nevyrovnaly ani lístkům pro lehce pracující Němce. Přihlásit se k Němcům bylo proto výhodné. Němci navíc slibovali přidělit koně každému, kdo se k nim přidá. A někteří sedláci jim na ten špek skočili. Dostali opravdu koně – ale vzápětí i povolávací rozkaz do Wehrmachtu a s ním i příležitost hrdinně padnout někde u Stalingradu. Údajně ve Wehrmachtu sloužily tisíce Čechů, kteří se přihlásili za Němce.
Dnes tomu říkáme
...Nevýhodou občanství Říše byla totiž branná povinnost, ale většině Sudetských Němců nevadila. Chtěli přece patřit k národu pánů (herrenvolk), a čestná vojenská povinnost k tomu patřila. Naopak to oslazovali těm, kdo zůstali věrní Československu – vyčítali jim, že to dělají ze zbabělosti, aby nemuseli na vojnu.
Dvě stě tisíc padlých Sudeťáků na ruské frontě byla daň, kterou ovšem s radostí (alespoň podle propagandy) zaplatili...
Ani Češi, kteří museli ze Sudet utéci, neměli život lehký. Ostatní Češi jim vyčítali, proč Němcům v pohraničí ubližovali, až je Němci »museli« vyhnat? Tak pravila německá propaganda. Nejvíc to v Protektorátu odnesly učitelky – musely uvolnit místo učitelům ze Sudet, protože by nechat je živořit. Obvykle k tomu dostávaly hraběcí radu – vdejte se, ať vás živí manžel! (Zdá se vám to cynické? Jistě – byla to cynická doba...)
Zbytek Čech se ovšem dlouho neudržel, do Prahy vjela bez odporu německá vojska, nadšeně vítaná Němci, ale s obavami sledovaná Čechy – a tehdy už i Židy. Vznikl Protektorát Čechy a Morava – Češi mu mezi sebou říkali posměšně »Protentokrát«. V Protektorátu ale platily německé zákony – a brzy se zavedly i přídělové lístky – hladové pro Čechy, snesitelnější pro Němce, vysloveně podvýživové pro Židy. České hospodářství se muselo přeorientovat podle hesla – a Němci, jako předtím v Německu, se tu řídili heslem
To už se i v Čechách začala řešit »Židovská otázka«. Židé museli nosit na oděvu žluté hvězdy, dávat v obchodech přednost Němcům, židovští lékaři museli nuceně zavírat ordinace. Čím dál častější byly transporty – a už tenkrát se šuškalo, že vedou do nenávratna. A skutečnost byla ještě horší.
Jedním z německých propagačních tahů bylo heslo »Vůdce daroval Židům město!«. Šlo o Terezín, odkud Němci vystěhovali Čechy, aby mohli město změnit v židovské ghetto. Byl to ovšem dar vpravdě danajský. Terezín nebyl normální město, ale městská pevnost, postavená za Marie Terezie proti Prusům. Tenkrát na celé čáře zklamala, ale její pevnostní systém teď Němcům sloužil, aby nemohl uniknout nikdo zevnitř. Terezín byl zkrátka past – takové lepší vězení. Však se tam Židům dobře nevedlo, i když pořád ještě maličko lépe než těm, kdo se (při větší smůle) dostali až do Oswietimi.
Pak se po »příliš měkkém« Neurathovi na místo říšského protektora dostal Reinhard Heydrich, jehož heslem bylo: »Češi nemají v Čechách co pohledávat!« Němci Čechy popravovali už za Neuratha, ale po příchodu Heydricha to teprve začalo! Stanné právo, popravy za kdejaké udání. Německé soudy ani nestíhaly vynášet rozsudky smrti. Zajímavé je, že se udavačství připisuje převážně Čechům – a na první pohled to tak vypadá, vždyť bylo tak jednoduché udat souseda a získat ještě odměnu! Jenže když se podíváte na některá udání v Praze zblízka, zjistíte, že nejvíce udávali – pražští Němci. A hned se hlásili o podíl na majetku udaných. A v jiných městech to nejspíš nebylo jiné.
Heydrich skončil atentátem českých parašutistů, vyslaných do Čech z Británie, ale německý teror to v Čechách nezastavilo, naopak. Následující období se nazývá Heydrichiáda – výsledkem bylo 300.000 popravených a zemřelých na nelidské podmínky v německých koncentrácích. Známé výstražné červené vyhlášky se jmény stovek popravených děsily nejvíc Čechy. Němce méně, neboť udání Čecha proti Němci mělo menší váhu a německé soudy občas naopak odsoudily českého udavače za pokus uškodit Němci. Když ale udal Němec Čecha, bylo místo na té obávané červené vyhlášce jednoznačné.
Na rozdíl od 200.000 Sudeťáků, padlých na ruské frontě, kteří tam odjížděli s nadšením (i když možná už jen hraným) jako soukmenovci-dobyvatelé, bylo více než 300.000 vyvražděných Čechů (počítám i české Židy, i když Čechů byla v těchto počtech většina) výsledkem bestiality Němců.
V té době platilo – ať v koncentrácích, nebo v Protektorátu, o území Sudet nemluvě – že Čech se snáze domluvil s Říšským Němcem než se Sudeťákem. I když se Říšští Němci také dívali na Čechy jako na podlidi, byl to slabý čajíček proti Sudeťákům. To byly největší svině – na gestapu i jako dozorci v koncentrácích.
Pak však přišel Stalingrad, Kursk, blížila se Dukla a Sověti. V té době už Říšským Němcům spadl hřebínek – každý soudný člověk tušil, že Německo mohou zachránit jen »zázračné« zbraně – pokud přijdou dostatečně včas. Pravda, některé přišly, naštěstí pozdě. Německo nezachránily ani tryskové stíhačky – na počátku bitvy o Anglii ji snad mohly rozhodnout, protože britské spitfiry, víceméně rovnocenné messerschmittům, neměly proti tryskáčům šanci, ale ke konci války už neměli Němci dost letadel ani pilotů. Vzdušný prostor na Východní frontě opanovaly ruské dřevěné lavočkiny – horší než focke-wulfy i messerschmitty, ale bylo jich víc a občas se i lavočkin strefil.
(Později nám ve škole vykládali o bojovém mistrovství sovětských pilotů, ale jejich největší letecké eso Ivan Kožedub se chlubil dvaapadesáti sestřely, zatímco německá vzdušná esa měla vysoce nad stovku sestřelených protivníků – holt dvojí metr...)
S blížícím se koncem války se Říšským Němcům vracela skromnost – ale zpupnost Sudeťáků se naopak zvyšovala. Ještě v květnu 1945 v Terezíně popravovali o sto šest a vrchní velitel Terezína Jöckl požadoval mimořádnou dodávku panzerfaustů, aby mohl ty
úplně vyhladit – naštěstí se fronta hroutila všude, takže nic nedostal.Německo nakonec kapitulovalo. Pro Němce to znamenalo poslušně srazit paty, stáhnout vlajky a přijmout hořkost porážky. Někteří ještě prchali na Západ – zejména ti, kdo se na východní frontě
a báli se ruské odplaty – je známo, že když Rusové osvobodili vesnici, ve které našli povražděné všechny včetně mimin, pár dní potom zajatce prostě nebrali, na rozdíl od Západní fronty, kde to tak horké nikdy nebylo. Rusové netrestali své vojáky, když sem tam znásilnili nějakou Němku – ale Němci za totéž netrestali ani své vojáky, takže to bylo ve stylu . Mají si dnes Němky stěžovat na znásilňování? Jistě mohou, ale kdo začal?Sudeťáci se ale tak snadno nedali. Stříleli ještě dlouho po válce, ačkoliv věděli, že Hitler je kaput a maršál Keitel podepsal kapitulaci. Wehrmacht byl kaput – wehrwolfové začínali.
Že to válku zvrátit nemohlo? Vykládejte to fanatikům!
Výsledkem války byla také změna některých hranic. Polsko přišlo o část území ve prospěch Sovětského svazu, od Německa naopak získalo Kladsko. To dříve patřilo Rakousku, než je Marie Terezie roku 1866 prohrála v Prusko-rakouské válce. A jako jediný možný způsob, jak od sebe definitivně oddělit znesvářené a rozvášněné nepřátele, schválily vítězné mocnosti odsun všech obyvatel poražených zemí z území, kam nepatřili. Maďaři museli vyklidit Slovensko, Poláci část území odstoupenou Rusku, Němci museli opustit Kladsko, odejít z Francie – i ze Sudet. Celkem to byl přesun kolem šesti milionů Němců, z toho ze Sudet něco přes dva miliony.
Za těchto okolností tedy došlo k odsunu Němců ze Sudet.
Schválily to vítězné mocnosti – Beneš na to prakticky vliv neměl a jeho dekrety se jen pokusily dát tomu civilizovanou podobu. Kdyby je nevydal, odsun Němců by se konal také, jenže pouze »divoce«.
Poměrně civilizovaně to proběhlo ve Francii – pravda, tam se Němci nechovali tak zpupně jako jinde, takže to prošlo jakž takž přijatelně. Horší to bylo v Polsku a v Čechách. Odsun se dnes rozděluje na dvě části, tzv. »divokou« a »civilizovanou«. Ve skutečnosti byly tři fáze – ale o tom později. Ta poslední proběhla podle Benešových dekretů a prakticky jí není co vytknout. Mělo jít o odsun příslušníků nepřátelské mocnosti z Čech, tedy vlastně okupantů, neměli být odsunutí ani šmahem všichni Němci, ale jen ti, kteří se za války projevili jako nepřátelé Čech.
Částečně šlo o Němce, kteří se do Sudet přistěhovali jako posily na železnici a státní zaměstnanci, ale většinou šlo o dřívější příslušníky Československa. Ty měla správně čekat oprátka nebo kulka – v té době obvyklý trest za vlastizradu v době války, ale to by se týkalo příliš velkého počtu a navíc jim mocnosti přiznaly jako polehčující okolnost, že se sami skutečně cítili příslušníky Německa a ne Čech. Vlastizradu jim nepřišili, jen nepřátelství.
Proti odsunu ale protestovat nemohli.
Jeden fakt se dnes také horlivě zkresluje – přitom je
.Klíčem, podle kterého se měli odsouvat, nebyla tenkrát národnost, ale občanství.
Nerozhodovalo, zda šlo o Němce nebo etnické Čechy! Kdo se za války přihlásil za občana Třetí Říše, automaticky přišel o československé občanství. Tak to tenkrát bylo, dvojí občanství je až . Kdo měl dokumenty (kennkartu) občana Říše, měl za války vyšší německé příděly, ale teď ho čekal odsun. To, že si někteří pečlivě schovávali i československé dokumenty, nehrálo roli. Benešův dekret o nutnosti odebrat československé občanství občanům Třetí Říše nebyla jeho svévole, ale naplnění československých zákonů! V Benešových dekretech přitom nikde není uvedeno, že se má rozhodovat podle potravinových lístků!
Beneš si to neuměl ani představit, tuhle změnu si vymohli až obyvatelé Čech – a byla jasná a spravedlivá!
Dnešní problém je, že právě tohle hledisko v Benešových dekretech nenajdete! To dnes umožňuje hysterikům klábosit něco o kolektivní vině Němců – potravinové lístky byly tehdy jasné jako facka a nemělo by se na ně zapomínat!
Dnes se také zdůrazňuje, jak chudáci Němci tenkrát živořili na hladových přídělových lístcích. Je to pravda, ale to se jim jen vrátily přídělové lístky pro Židy. Že byly nelidsky hladové? Byly, ale tak je přece stanovili oni sami (jenže pro Židy).
Navíc velmoci stanovily, že se odsunutým zabavuje veškerý majetek – jako součást válečných reparací (ke kterým nakonec u nás nedošlo) s tím, že budou odškodněni až na německé straně (k čemuž naopak došlo). Opouštěli tedy Sudety jen s nevelkými kufry a batohy na zádech – stejně jako předtím oni sami odsunuli ze Sudet Čechy, jen se tentokrát vyměnily role.
Podle mého soudu šlo ale jednoznačně o správný krok. Po prohrané válce bylo nutné rozvášněné nepřátele oddělit, jinak by ve sporných územích docházelo k partyzánské občanské válce (ke které docházelo v menší míře i tak). Němci, kteří si přes celou válku ponechali českou příslušnost a odmítli příslušnost ke Třetí Říši, mohli zůstat a také zůstávali. Takže nešlo o kolektivní vinu, jak vytrubují dnešní mluvkové. Pravda, mnozí z těch, kdo směli zůstat, odcházeli sami, většinou jim hanba nedovolila zůstat, ale mohli se bát i odvety za Heydrichiádu. Příliš mnoho Čechů přišlo o příbuzné a na Němce měli pifku.
Odsun měl v Čechách tři fáze, ne dvě.
Nejprve utíkali ti, kdo měli na krku válečné zločiny, ať na území Ruska, nebo na Slovensku a v Čechách. Těm se není co divit, oprátka by je nejspíš neminula. Příslušníci gestapa, soudci, kteří vynášeli rozsudky smrti za Heydrichiády, esesáci, udavači – ti prchali sami. Nečekali, až na ně přijde řada, dobře věděli, že jen tak utečou oprátce. Většině to vyšlo, Američané nám k potrestání vrátili jen největší lumpy, kde to nešlo ututlat – jako třeba vraha Českého národa Karla Hermanna Franka.
Druhou fází byl tzv. »divoký odsun«, kdy se na Němce vrhli Češi, vyháněli je a nečekali na pokyny shora. V této části se i střílelo – ale ne jak se dnes tvrdí, že se rozvášnění Češi bestiálně vrhli na ubohé nevinné Němce! Střílelo se na obou stranách a počet padlých Čechů byl srovnatelný s počty padlých Němců. Nedávno aktivisté halasně odkryli masový hrob pobitých Němců u Jihlavy, aby nakonec zjistili, že jejich vraždění má na svědomí soused – Němec, kterého předtím jeho vlastní sousedé udali. Po návratu z koncentráku si to s nimi šel vyřídit. Pokusili jste se mě zabít – tady máte lopatou! Udavač rovnalo se vrah, takže to vůbec nebylo neopodstatněné, jak se dnes tvrdí!
Jednou z největších dnešních výčitek Čechům je lynčování. Češi opravdu Němce zabíjeli i bez soudu. Otec mi také o jednom případu vyprávěl. Češi vtrhli do domku německého důstojníka, vyvlekli ho ven, přivázali ke sloupu, polili benzínem a zapálili. Musela to být příšerná smrt, dnes se to jistě dává jako příklad bestiality Čechů. Ale jestliže řeknete A, musíte dodat i B. Proč se tak zuřivě na toho ubožáka vrhli? Protože krátce předtím hodil do hloučku hrajících si malých českých dětí ruční granát a ten jich pět roztrhal na kusy.
Divíte se rodičům těch dětí, že nečekali na soud, Němce vytáhli a zaživa upálili? Já tedy ne.
Dneska se ovšem tvrdí, že ho měli předat soudům – soudy jsou přece od toho, aby spravedlivě posoudily vinu a udělily trest. Což je naprosto nepoužitelná hraběcí rada, asi jako když radila francouzská královna svým vzbouřeným poddaným: „Nemáte na chleba? Tak jezte koláče!“
Uvědomte si, že tenkrát soudy prakticky neexistovaly – a zejména ne v Sudetech. Předtím tam byly soudy německé, pro které Čech nebyl důvěryhodným svědkem, takže by německého oficíra zcela jistě osvobodily – pokud tam nějací soudci zbyli! Po Heydrichiádě si němečtí soudci, až na pitomce, včas spočítali, jak by asi dopadli, když se to otočilo – všichni měli na krku justiční vraždy, takže vzali nohy na ramena už před odsunem a spoléhali se, že je Američané, kteří Heydrichiádu nezažili, nevydají. České soudy na území Sudet nebyly, na spravedlnost se prostě nedalo spoléhat, a proto – jedině proto! – tam místy zavládlo lynčování.
Přinejmenším do doby, než se vrátily české soudy.
Ani ty samozřejmě všechny zrádce a udavače nepověsily. Už tenkrát je podchycovali komunisté, aby je později zařadili do Státní bezpečnosti. Mnoha udavačům to zachránilo krk – což se netýkalo těch nejhorších, kteří se spravedlivé oprátky dočkali, K.H.Frankem počínaje.
Následovnice gestapa StB (ale také NKVD) – to už je další, úplně jiná stránka našich dějin.
Tenkrát také vznikaly Rudé gardy.
Dnes je samozřejmě Sudeťáci prohlašují za bandu zločinců a zlatokopů. Jenže tenkrát se formovaly jako protiváha Ordnerů, stejně ozbrojených Sudeťáků, kteří vraždili Čechy ještě dlouho po válce. Sudeťáci se do Čech vraceli – odháněli zabavený dobytek, odnášeli, co se dalo – a vraždili Čechy.
Rudé gardy krátce po válce nahradilo regulérní četnictvo, vojsko a ozbrojená finanční stráž, které již měly vlastní velení a disciplínu a neponechávaly místo lynčování.
Kdo by ale čekal, že to tím skončilo, spletl by se.
Já jsem se narodil až po válce, ale wehrwolfy si pamatuji. Byly mi tenkrát dva roky, to si málokteré dítě něco zapamatuje na zbytek života, musí to být hodně barvitá událost, aby to v tak raném věku nezapomnělo. Já si to pamatuji nejasně, ale pamatuji.
Jak mě moje maminka srazila k zemi a zalehla vlastním tělem, navíc mi dala ruku přes pusu, abych nemohl řvát strachy. A že bych řval, kdyby to šlo! Nechápal jsem, co se děje. Jen jsem viděl, jak ze stěny kapličky nad námi vyskakují takové bílé puchýřky a sype se na nás bílý prach.
Jak to skončilo, už se nepamatuji, ale když mi bylo patnáct, zajel jsem se tam sám podívat. Kaplička stála na místě, otlučená jako tenkrát. A ze stěny z takových malých trychtýřů jsem snadno kleštěmi na památku vypáčil – pár dlouhých kulometných střel.
Ty při zemi byly určené pro mě, ty výš pro moji mámu.
Co to bylo za bestie, které ještě dva roky po válce střílely z kulometu na mladou ženskou a její dvouleté, sotva capkající děcko? To mi naši vyprávěli, když jsem trochu rozum bral.
Byli to tři Němci – wehrwolfové. Dva roky po válce! Dávno už byli odsunutí, ale naložili si na kolo lehký kulomet a zajeli si do bývalého domova zastřílet na ty bestiální Čechy, co je předtím vyhnali. Možná si šli jen pocvičit střeleckou zručnost, čím menší cíl, tím větší zásluha, ale střílet na dvouleté dítě je bestialita, to mi nevymluvíte.
Jenže jak byli zaměstnáni střelbou přes údolíčko, nevšimli si, že se k nim z druhé strany plíží naši financové. Ti měli tenkrát jen pušky, jenže přišli zezadu a než wehrwolfy napadlo otočit kulomet proti nim, leželi všichni tři bradou vzhůru.
Nejstaršímu prý bylo osmnáct, dva další byli šestnáctiletí. Takže za války byli nanejvýš členy Hitlerjugend a pořádně si asi nezastříleli, snažili se to tedy dohnat dva roky po válce. Jistě je jejich mámy v Německu oplakávaly a dnes se skvějí v seznamu českých bestialit.
Chce je ale někdo litovat?
Ani obehnání hranic s Německem ostnatými dráty původně nebylo proto, aby naši lidé neutíkali na Západ. Původně to mělo zabránit Sudeťákům napadat nás. Byli obvykle dobře vyzbrojení, měli lepší výcvik než naši pohraničníci, dokázali střílet i potmě a pouze po zvuku, měli tedy proti našim spoustu výhod. Ostnaté dráty, elektřina a minová pole jim většinu těch výhod odebrala. Že se to pak obrátilo proti našim, je už jiná kapitola. Prvotně ale za to vděčíme opět Sudeťákům.
Můj táta dostal v pohraničí přidělené místo učitele a školu – jednotřídku. Po tomhle incidentu udělal všechno, aby se ze Sudet co nejdřív dostal, ale neměl za sebe náhradu a musel tam pět let vydržet. Pokaždé mě naštve, když ho nějaký pitomec prohlásí za zlatokopa. Učitelé, vojáci a železničáři tam dostávali umístěnky a vybírat si nemohli.
Jak je to ale s bestialitou našich pohraničníků? Slyšel jsem, že jim párkrát při pronásledování ozbrojených narušitelů zaletělo pár kulí až na německou stranu. Ale nikdy jsem neslyšel, že by se Češi někdy
Takové bestie přece jen nejsme, ale Sudeťáci takoví byli. To jim už žádný dnešní hysterik (historik) neodpáře.Jen tenkrát? Doufejme!
A dneska nás přijde jedno knížátko s putnou másla na hlavě (koncentrák v Letech bylo dílo Schwarzenbergů!) moralizovat, že odsun byl zločin a Beneš, náš prezident, by měl jít před soud v Haagu! Být Čech, zasluhoval by přinejmenším pár facek – u Germánů jsme na něco takového víceméně zvyklí. Co chcete od člověka, jehož první otec byl sice vlastenec, ale druhý, adoptivní otec, byl válečný zločinec, zodpovědný za koncentrák v Letech u Písku, který se dnes dává za příklad českých zločinů! Upřesněme to –
zločinů knížat Schwarzenbergů!
Na rohu ulice vrah o morálce káže... zpíval Karel Kryl. A už je to tady! A sedí to! Tím, že se kníže Karel dal v dospělosti adoptovat zločincem, se sám přihlásil k jeho válečným zločinům. A takový darebák nám bude kázat o morálce a osočovat našeho prezidenta Beneše? Nejhorší na tom ale je, že v tomto bodě může mít kníža pravdu!
Dnes vzpomínají na Böhmerland |
Dnes by Beneše před soud pro válečné zločiny v Haagu nejspíš opravdu předvolali a s vysokou pravděpodobností by ho na požadavek Sudeťáků i odsoudili. Ovšem ne protože byl Beneš válečným zločincem! Dnes už dostatek víme o zmanipulovanosti, zaujatosti a nespravedlnosti soudu v Haagu! Soudu, který některé odsoudí, ačkoliv proti nim má pouhé »svědectví« bojovníků protistrany, kteří sice zločiny na vlastní oči neviděli, ale jsou si naprosto jisti, kdo je spáchal – a když už to přece jen vypadá, že obžalovaným nic nedokáží, ti záhadně ve vězení – bez lékařské pomoci – umírají (jako Miloševič), přitom na druhé straně týž soud »pro nedostatek důkazů« propustí »národní hrdiny«, když se nejprve část důkazů »záhadně« ztratí, někdo neznámý pár svědků stejně záhadně zastřelí, jiní zemřou při autonehodách a ti rozumnější, aby si zachovali život, začnou trpět až neuvěřitelnou ztrátou paměti.
Špatně se to svědčí, když venku čeká najatý vrah!
A některé účastníky konfliktu Haagský soud nestíhá zcela zásadně! Zejména americké letce, kteří všude jinde válečné zločiny.
bombardovali televizi v Bělehradě, školy, nemocnice i porodnice, což jsouAmeričané však jsou vždy a zásadně nevinní!
A basta! O tom se prostě nediskutuje!
Pokud srovnáte Haagský soud se zaujatými soudy Stalina, Hitlera, s českými komunistickými soudy z doby Procesů, je to mrazivé srovnání. Pan Schwarzenberg to jistě ví – proto nadhodil, že by Beneš měl jít před Haagský soud. Nebyl by tam jediný odsouzený – na objednávku.
Co to ovšem znamená?
Spoléhat se na soudy je i dnes příliš naivní – z toho pohledu můžeme pochopit i lynčování z dob »divokého« odsunu. Tenkrát to byla jediná cesta jak bestie potrestat – dnes to není o moc lepší, justice se často chová nespravedlivě a rada »dejte to k soudu« je příliš často jen výsměchem obětem.
Revizi odsunu (včetně Benešových dekretů) se musíme zuby nehty bránit. Ti, kdo je zatracují, by měli dostat přes ústa (jsou-li Češi), nebo čestný výkop za hranice (ostatní, jsou-li v Čechách). A ti za hranicemi? Na ty se hodí krásné úsloví:
Psi štěkají, ale karavana jde dál...
Na závěr jsem si nechal příklad
, předvedený Němci. Jejich hysterikové (historikové) se jí opravdu parádně a nesmazatelně znemožnili.Vyšlo jim totiž, že odsun byl doprovázen podstatně větší bestialitou Čechů, než uvádějí všechny ostatní prameny. A že při něm zmizely v Čechách beze stopy statisíce Němců, takže by se mělo začít pátrat po tisících hromadných hrobů Němců, bestiálně zavražděných během odsunu.
Jak k tomu ale došli?
Odečetli počet Sudeťáků po odsunu od počtu před válkou, čímž jim vyšlo obrovské číslo převyšující dvě stě tisíc nevinných obětí – samozřejmě obětí zvlčilých Čechů!
Jenže tím do toho zahrnuli nejen těch dvě stě tisíc padlých Sudeťáků na ruské frontě (po dobrovolném vstupu do Říše a tím i do Wehrmachtu), ale mezi oběti Čechů započítali i sudeťácké Židy, které sami za války – zplynovali!
Hromadné hroby tedy existují, ale po celé části Evropy od Stalingradu k nám. A nejsou v nich »nevinné oběti« Čechů, ale hrdlořezové, kteří padli při loupežném tažení a následném útěku.
Tři sta tisíc Čechů, zavražděných Němci za Heydrichiády, by nám asi nejraději připsali také! Ačkoliv na nich mají lví podíl právě oni – Sudeťáci!
Židé tomu říkají – chucpe!
Češi – nebetyčná drzost!
© Václav Semerád 2013
28.08.2021 21:42 |