Matematický trestní řád
aneb - opravdu musíme žít v džungli?
|
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
Matematický trestní řád aneb - opravdu musíme žít v džungli?
|
 |
|
Rozčiluje vás také neschopnost většiny států světa (nejen našeho) ochránit své občany před bandami darebáků, drze se vysmívajících spravedlnosti?
Zdá se vám ale přehnaný návrh Křesťanských demokratů, známý jako Třikrát a dost!? Nebo jeho nepatrná inovace ministra spravedlnosti Pospíšila zavedení Registru přestupků, který má každý třetí přestupek změnit v trestný čin?
Zkuste se tedy zamyslet nad tím, jak současný nedostatečný systém zefektivnit, aniž by byl příliš sekernickým (a tím také fatálně zneužitelným). Pospíšilův návrh je trapný pokus, chce to systémovou změnu!
Autoritativní a totalitní režimy se obvykle dokáží velice rázně a úspěšně s běžnou kriminalitou vypořádat (pokud jim samotným z různých důvodů nevyhovuje). Nižší kriminalitu ale dosahují příliš drakonickými prostředky – připomeňme si koncentrační tábory všech diktatur světa, od Hitlerových vědecky vedených továren na smrt, přes sovětské gulagy i jejich menší jáchymovské bratříčky, přes známý stadion v Santiagu, až konečně po ostudu 21.století – koncentrační tábor Guantánamo a vrchol všeho – teprve připravované americké soukromé koncentrační tábory MEFA?
Odborníci ale tvrdí, že drakonické tresty sice mohou kriminalitu snížit, ale úplně ji neodstraní. Spousta darebáků totiž při páchání lumpáren neuvažuje vůbec a někteří naopak chladně počítají s poměrně mírnými tresty jako s běžným kalkulovatelným rizikem, spojeným s jejich povoláním. Může se samozřejmě stát, že je drakonická výše trestu zaskočí – jako naše darebáky, přichycené v Thajsku s heroinem. Vidina milionů zisku jim očividně stála za riziko trestu běžného u nás, ovšem těch padesát let v Thajských věznicích zřejmě nečekali. Považujete ale za spravedlivé, aby byla výše trestu za kouření marihuany srovnatelná s trestem za zabití dítěte? Já ne.
Tvrdilo se, že utínání ruky za sebemenší krádeže naučilo ve středověku Dány poctivosti. Možná. Je pravda, že tam dlouho nikdo nekradl – přijít o ruku za dva buřty si asi každý rozmyslel. Ale za jakou cenu? Kolik lidí to stálo život? Protože zloděj bez ruky se už poctivě živit prostě nemohl, byl odkázán na milosrdenství druhých a když milosrdenství nebylo, zemřel hlady. Je přiměřený trest smrti za dva buřty? Kdo řekne Dobře mu tak, měl by si uvědomit, kolik nevinných to odneslo. Hlavní starostí darebáků je přece odjakživa
a) nedat se chytit, případně
b) svést to na jiného. Často úspěšně! Nejhorší jsou justiční omyly neodčinitelné – pět každoročně popravených nevinných v USA je němou výčitkou a odstrašující vizitkou jejich barbarského justičního systému. Demokratického, ale přitom vrcholně barbarského (to se nevylučuje).
Opačným extrémem je naše současná situace, kdy jsou tresty zlodějům doslova pro smích. Když zloděj dostane pokutu ve výši nižší než kolik ukradl, pak si ji prostě zahrne do nákladů a vesele krade dál. Proč by nekradl, když se mu to bohatě vyplácí? Naše praxe, nedávno formulovaná slovy policejní mluvčí: Když chycený zloděj vrátí co ukradl, tak vlastně nic neukradl a je tedy beztrestný, je v tom směru vrchol výsměchu spravedlnosti. Zloděj v tom pak nejen klidně pokračuje, ale vychovává tak i své děti. Jen ať se naučí dobře krást, dokud mají výhodu beztrestnosti. Jistě to budou v životě potřebovat!
Náš návrh je možná poněkud nezvyklý a nemá obdoby v žádném světovém právním řádu od Chammurappiho zákoníku a práva Římského po dnešní právní systémy. Samozřejmě – žádný zákonodárce při promýšlení zákonů seriózně nepočítal s využitím databází a počítačů, na nichž to do značné míry závisí. Opět s výjimkou Pospíšila – leč jeho návrh je příliš naivní a slabý.
Zkuste se ale zamyslet, zda by čistá matematika nemohla vyřešit velkou část toho, na čem pravidelně veškeré světové právnické kapacity už tisíce let žalostně selhávají, aniž by se objevilo aspoň pověstné světélko ve tmě. Námitka, že můj systém popírá právní kontinuitu od dob Římského práva, je do jisté míry správná, ale znamená jen jedno: obžalobu nedostatečnosti současného práva jako systému.
Dovolte mi proto představit ideu, nazývanou
Progresivní trestní řád
Myšlenka progresivního trestního řádu se vnějškově trochu podobá myšlence Třikrát a dost! jenže nemá její skokovou povahu, pro kterou ji většina zákonodárců (a podle mě právem!) považuje za nepřijatelnou. Má s ní ale společné jedno: zvyšování postihu při opakování trestných činů. Nejen u těžkých zločinů, ale systematicky, zato ne tak drastickým způsobem, podobným středověkému sekání rukou. Náš způsob by byl přitom podstatně účinnější, neboť by se projevil ihned, ne až po dosažení jistého vzdáleného limitu, se kterým běžný darebák prostě nepočítá. Citelně by dopadl i na menší darebáky, kteří se dnešní spravedlnosti s gustem vysmívají, ale nebyl by tak drastický, aby je někdo mohl litovat.
Další výhodou by bylo snížení závislosti spravedlnosti na soudcích. Princip nezávislosti soudců má velice dobrý důvod v nebezpečí závislosti justice na politicích, což vedlo a vede k mnoha nezákonnostem od drobných šikan až ke hromadným justičním vraždám. Nezávislost soudců se ale v současné době přehání na opačnou stranu v tom smyslu, že někteří jsou nezávislí i na zákonech a zdravém rozumu. Doživotní jmenování znamená, že jsou nesesaditelní, ať vyvádějí co chtějí. Dochází pak k tomu, že sami soudci páchají nezákonnosti, proti kterým se normální občan nemůže bránit. Když si k tomu přičtete jistou profesní solidaritu, kdy soudci své kolegy běžně kryjí, je to hodně smutný stav. To platí nejen u nás, ale všude.
Je například otázkou: může být vůbec dobrý takový právní systém, kde nejvíce ze všeho záleží na kvalitě právníků? Kde „dobrý právník“ snadno vyseká i vraha a špatný nechá popravit nevinného? Případy, kdy se závažné přečiny známějších osobností „řeší“ domluvou (resp. podmínkou), zatímco prkotiny se tvrdě stíhají, už jen dokreslují neudržitelný stav současného práva. Progresivní systém tohle neumožňuje. Možná právě proto není našimi zákonodárci vítán?
Co ale znamená Progresívní systém? Je to určitá matematická metodika použitá při stanovení trestu. Bylo by ji možné svěřit i výpočetní technice, takže by soudcům vzala část libovůle při rozhodování, což by bylo jen dobře, zůstalo by jim více zodpovědnosti při posuzování viny.
Principem progresívního systému jsou koeficienty, které mění základní výši trestu. Je jich více, ale za nejdůležitější považuji koeficient opakování. Právě zde mají největší námitky zastánci principu rovnosti trestů za stejné činy, kterou progresivní systém zcela zavrhuje. Někomu se může zdát popřením spravedlnosti, že za stejný přečin dostanou dva darebáci již z principu různý trest, ale má to jeden háček. Opakovaný přečin je prostě chápán jako těžší než první – a každý další je chápán ještě hůř. Něco podobného zná už současný právní řád. Mám na mysli známé polehčující a přitěžující okolnosti, které také mohou výši trestu ovlivnit, ovšem dnes značně chaoticky, neboť při nich záleží především na libovůli soudců.
Dejme tomu, že je koeficient opakování nastaven na 1,5 (použít koeficient 2 nebo ještě vyšší by to demonstrovalo ještě lépe, ale pak by byla křivka ještě strmější, což by mohlo vést k zarytějšímu odmítání. On ostatně koeficient 1,5 postačí...). V praxi to znamená:
Trest při prvním přestupku může být minimální sazby (úměrné jeho závažnosti). Smí být použito tzv. alternativních trestů, případně podmínky.
Při druhém přestupku podobného druhu bude trest o polovinu větší než při prvním. Použití podmínky je již protizákonné, i kdyby byl odsouzený bratrem předsedy soudního senátu.
Při třetím přestupku bude trest o polovinu větší než při druhém (tedy 2,25 krát vyšší než při prvním). Budete ale litovat darebáka, který si nedá a nedá říci?
Při každém dalším přestupku se bude trest stejným způsobem zvyšovat.
(matematicky: krát 1,5 EXP ((pořadí trestného činu – 1))).
Tento systém se dá samozřejmě aplikovat i na přestupky. Základní mírné pokuty by pak byly násobené koeficientem opakování (je-li mírná pokuta za první černou jízdu 100 Kč, je za desátou již 3850 Kč), případně při překročení jisté (ale rozumné!) hranice (například od 20.000 Kč) by se trest změnil ve vězení na 1 měsíc. Opět je to dost mírná sazba, ovšem opět progresivní. Myslíte si, že by ještě někdo riskoval černou jízdu za rok a půl kriminálu, další pak za dva roky... Ano, bylo by to k těm nenapravitelným drakonické. Ale jen k nim. Dnes se zcela neuváženě volá po zvyšování základních trestních sazeb, které ale budou těžce kriminalizovat už ojedinělé uklouznutí. Ne že bych to omlouval, ale
Recidiva je podstatně nebezpečnější!
Není to ovšem jednoduché, je to především otázkou evidence. Není možné nechat se ovlivnit tvrzením přistiženého, že je to namouduši poprvé. Všechny pokuty by se proto musely vést a vymáhat pomocí centrální databáze, včetně přepočtů – až do trestu vězení, kdy by viníka policie okamžitě odvedla. Základní (poměrně mírné!) sazby by potom neničily život nerozvážným mladistvým, ale každého matematika už jistě mrazí obludnost použité geometrické řady. Pro darebáky by to znamenalo: když toho nenecháš, bude to pokaždé podstatně horší. Pojem sedmačtyřicetkrát trestaný recidivista by se pak přesunul do říše pohádek, protože i pouhý kapesní zlodějíček by se při jisté vytrvalosti dočkal dvacetiletého kriminálu za pouhou jednu peněženku (při další krádeži už třicetiletého – asi by to chtělo hodně hroší kůži krást při takových paletách). Opakuji ale, základní sazby by měly být mírnější než dnes! Jedno uklouznutí by nikomu zbytek života nezkazilo, nemluvě o nevinně odsouzených – justiční omyly totiž nemůže vyloučit ani největší optimista. Nevinným by pak aspoň nehrozil vysoký koeficient opakování.
Vidíte ale ten obrovský rozdíl oproti zásadě Třikrát a dost!? Kdy by navrhovatelé požadovali doživotí, když to mírně přeženeme, málem za každou třetí hospodskou facku? A co je nejdůležitější – jste si jistí, že by se nenašel soudce, schopný to v takovém případě i proti zdravému rozumu uplatnit? Chcete dát soudcům možnost takové zlovůle?
A což takhle aplikovat tento systém i u dopravní policie? Místo neustálého zvyšování sazeb ponechat pokuty na poměrně mírné, „lidové“ úrovni. Ale při každém opakování dvojnásobek! Dneska jsou běžné pokuty – včetně jejich zvyšování – zbohatlíkům pro smích. Nastavit je ale na úroveň, kterou by pocítili i oni, to by znamenalo finanční likvidaci důchodce už při prvním dopravním přestupku. Je sice pravda, že zbohatlík bez mrknutí oka zaplatí pár pokut i v novém systému, ale časem to přeleze přes hlavu i jemu. Takový milion za nebezpečnou jízdu snad umravní i milionáře!
Samozřejmě záleží i na nebezpečnosti trestného činu. Zákeřná vražda dítěte musí mít jinou základní sazbu než rozbití nosu v hospodě. Ale při neustálém opakování by se každý násilník dočkal nepříjemné sazby i za »pouhé« mlácení manželky – dosud blahosklonně přehlížené. A nebylo by nutné vymýšlet , jiné tresty za násilí proti lékařům, učitelům (a třeba holičům)! Stačilo by upravit příslušný koeficient!
A některé už v našem návrhu najdete.
Koeficient opakování by samozřejmě nebyl jediný. Právě na nich je to přece založené, bylo by jich proto víc, každý by ošetřoval jiná hlediska. Navrhněme aspoň některé z nich:
Jednotlivé koeficienty se nesčítají, ale násobí. Hromadná teroristická vražda, spáchaná skupinou, by pak znamenala doživotí pro celou bandu a to ihned, aniž by se čekalo na další zločiny. Naopak koeficienty samy o sobě neznamenají vůbec nic. Například účast na demonstraci, která sama není trestná a proběhla bez trestných činů – 0 (nula) krát 1,2 rovná se 0. Zneužití pravomoci veřejného činitele má koeficient 3, ale pokud nedoprovází jiný trestný čin ani škodu, je výsledkem opět nula! (Poctiví veřejní činitelé se tedy nemají čeho bát!). Pokud policie předhodí soudu nevinného (resp. obhajoba dosáhne u soudu koeficientu nula), mělo by to být naopak spojeno s postihem odpovědných osob policie (nejspíš finančním). (Nepřispělo by to k jejich větší zodpovědnosti?) Podobných případů je totiž habaděj, všichni policisté na celém světě rádi popadnou prvního obětního beránka, aniž by se obávali postihu!
Měl bych teď rychle vysvětlit, co míním pojmem: pachatel zaručeně nemohl vědět, že páchá trestný čin. Rozhodně ne jeho nářky, že neznal zákon (neznalost zákona neomlouvá). Může ale spáchat zločin, aniž by o tom věděl! Například: lékař nakazí při transfúzi pacienta virem HIV, ačkoliv použil autorizovanou (tj. testovanou) krevní konzervu. Pak to samozřejmě nesmí zůstat na něm, jak nedávno předvedli v Africe (včetně barbarského odsouzení k trestu smrti). Jestliže lékař dokáže, že zmíněná krev byla testovaná, pak je to chyba vyšetřovatele – měl lépe pátrat po skutečném viníkovi! Jistě záleží i na tom, kdy je důkaz podán. Kdyby se lékař ve výše zmíněném případě vytasil s certifikátem až u soudu, policie by byla bez viny (byl by to ovšem důvod k vrácení do stadia vyšetřování). Kdyby ale nějaký důkaz úmyslně zatajila sama policie, měl by to zodpovědný policista s koeficientem 3 (zločin spáchaný osobou, která mu má sama bránit).
Nerovnost trestů za stejný čin by ovšem nebyla dána libovůlí soudců, ale vahou koeficientů, přičemž úlohou žalobce, obhájce i soudu by bylo objevit všechny použitelné (a obhajitelné!) koeficienty. Obhájce by se asi zaměřil především na koeficient neviny, žalobce by měl opačný úhel pohledu a soudce by musel spravedlivě posoudit, zda se dané koeficienty dají či nedají použít. Ale pozor – musel by si dát setsakra pozor, aby nesoudil svévolně (viz dále kapitola o odvolávání).
Koeficient opakování, díky obludné geometrické řadě, která je v něm ukrytá, by byl největší hrozbou pro recidivisty.
Koeficient hromadnosti (podobný koeficientu opakování nejen číselně, ale i podstatou) by zase rozhodně neuvítali teroristé. (A protože válka je největší hromadný zločin vůbec, Hitler a jemu podobní by nejspíš spadali právě sem.)
Nerovnost trestů zná ve formě polehčujících a přitěžujících okolností již současný právní řád, jen to ponechává na libovůli soudců, kteří pak mohou trestat i pokus o vraždu domluvou (nebo podmínečným trestem). Že se to neděje? Bohužel – děje!
Tento systém musí mít ale pojistku proti kumulaci. Jakou? Rozhodně lepší než navrhovaný bodový systém postihování řidičů, stejně nepružný jako všechno, co náš Parlament dosud vymyslel. Progresivní systém by každým rokem koeficienty v databázi snižoval. Ovšem ne tak hloupě, jako navrhovaný bodový systém u řidičů, kdy vážně hrozí, že se někteří brzy stanou vydíratelnou obětí šikany. Prostě by se všem každého Silvestra paušálně snížil k tomuto datu dosažený koeficient opakování, například podle vzorce
((4 * X) + 1) / 5)
se zaokrouhlením na desetiny dolů (vzorec můžete jistě vymyslet lepší), bez ohledu na to, zda se toho roku něčeho dopustil či ne. Fungovalo by to podobně jako amnestie, jenže spravedlivěji! Ojedinělé prohřešky by se tím zahladily úplně (někomu by možná přibyl další důvod k oslavě Silvestra), ale u příliš vysokých koeficientů by to trvalo mnoho let a těm s častějšími prohřešky by tedy ani Silvestr nepomohl.
Mělo by to rovněž nahradit předčasné propouštění za dobré chování. Jakmile soud odsoudí někoho k trestu, neměl by nikdo právo měnit svévolně jeho délku (to je totéž jako měnit svévolně zákony). Myslíte, že by se vězni chovali hůř, kdyby se jim progresívně počítaly i prohřešky ve věznicích? Kdyby mohli být při překročení jistého limitu přeřazeni do horšího kriminálu? Ale kdepak!
Přišla mi mailem další námitka. Podle nového způsobu by brzy nestačily věznice ani peníze na vězeňskou službu. Podle mě je takové strachování naprosto nepodložené. Do vězení by se možná napoprvé dostávali stejní lidé jako dnes. Ale rychle by se snižovaly počty recidivistů. Myslíte, že by lidé páchali stejné množství nepravostí jako dnes, kdy je jim kriminál pro smích? Domnívám se, že je to naprosté nepochopení lidské inteligence a to i těch darebáků. Podle mé úvahy si dá každý podruhé (nejpozději potřetí) přichycený lump setsakra pozor, aby se do kriminálu nevrátil, protože by mu hrozil při každém dalším opakování trest skutečně drakonický. A kdyby toho přece nenechal? Kdo bude tak otrlý, stráví zkrátka v kriminále zbytek života, přejme mu to! Kolik takových bude? Protože ti ostatní si uvědomí jedno: buď budou sekat latinu, nebo se mohou spolehnout na stupňující se postih. Každý má asi jinou hranici, kdy pochopí, že to dál nemá cenu, ale u každého by se tato hranice dosáhla podstatně dříve než dnes. A ti, kdo dnes běžně provozují tzv. drobné krádeže (kapesní zloději, vykrádači aut, ale také všelijací násilníci, vandalové a výtržníci), kterým dnes prakticky nic nehrozí (pokuty jsou jim pro smích), by najednou zjistili, že to dál nepůjde. Kdo by u takové záliby zarytě zůstal? Jen korunovaný Vy-víte-kdo!
Odvolávání
Dalším navrhovaným bodem mé koeficientové metodiky je odvolávání. Je přece známo, že se každý darebák odvolává a odvolává, čímž mnohdy až škodolibě přetěžuje soudy. Zrušit institut odvolávání ale není možné – pak by se stal soudce neomezeným vládcem nad životem a smrtí – a to přece nejde!
Naše úprava se pokouší zohlednit i tuto problematiku a to zavedením koeficientu 2 za neúspěšné odvolání. Znamenalo by to, že v případě neopodstatněného odvolání se původní pokuta či trest automaticky zvýší na dvojnásobek. Pro viníka, vědomého si viny, bude asi lépe sklonit hlavu, přijmout trest a neodvolávat se. Platilo by to i pro Kájínka, kterému zvýšení trestu nevadí. Tam by bylo vhodné započítat možnost odložit další možné odvolání o rok. (Pak o dva roky atd. až by Kájínkovi zbývalo jedno odvolání za dvaatřicet let – s tím už by žádný rozruch nenadělal.)
Ale protože každá mince musí mít dvě strany, tady je druhá strana:
Jakékoliv odvolávání musí řešit vyšší soud než ten, který rozsudek již vynesl. V případě úspěšného odvolání, tedy při prokázání nespravedlivého (nezákonného) rozhodnutí prvního soudu, by byl naopak soudce(soudci) postižen(i) – poprvé ve výši trojnásobku jejich měsíčního platu (opět s výjimkou nově objevených důkazů, které první soud ne vlastní vinou neměl k disposici), při opakování odebráním soudcovské hodnosti, případně u advokátů, kteří u soudu prokázaně lžou, i odebráním diplomu.
Troufáme si tvrdit, že by se prudce snížil počet porušení zákona soudci, jakož i škody tím vzniklé, takže by až exponenciálně vzrostla spravedlnost.
Je tu možná námitka – neklesal by pak příliš rychle počet soudců, kdyby byli pro špatná rozhodnutí takto trestáni? Vždyť by si někteří museli brát půjčky, aby to splatili! A z čeho budou žít? Pro mnohé by potom bylo lépe, kdyby sami včas rezignovali na funkci soudců a šli dělat něco jiného!
Odpověď zní – možná ano. Ale zůstávali by ti spravedliví, kteří si své platy opravdu zaslouží. Je to ale správné – mají vytvářet spravedlnost, ne ji sami ničit. Místo dnešní přebujelé hierarchie soudů městských, okresních, krajských, nejvyšších, ústavních a Štrasburských by možná stačily tři úrovně: místní, odvolací a nejvyšší. A ten by neměl tolik práce jako dnes. Dá se říci, že by odvolání byla brzy raritou. Viníci by se báli odvolávat, špatní soudci by zmizeli.
Nechtělo by o tom uspořádat pořádnou celonárodní diskusi?
© Václav Semerád 2005
(swurroa.cz)
(poslední oprava 9.9.2016)
Ve vysílání internetového rádia www.svobodny-vysilac.cz ze dne 18.12.2014, tomu věnovali celý pořad.
Zde si ho můžete stáhnout a v klidu poslechnout soubor MP3 (83.5 MB – staženo 1375x)
|
|
|
Domů
Statistiky
28.08.2021 21:42