„Kapitán na můstku!“

„Situace?“ tázal se Zimgolt krátce, když jako každý den úderem šesté hodiny přišel na velící stanoviště lodi.

„Během mé služby nic mimořádného,“ hlásila Niabonga, velitelka druhé směny. A pak tišeji dodala: „A také ani nic zajímavého...“

Kapitán mlčky kývl a usedl do svého křesla. Systémy zaznamenaly jeho přítomnost a aktivovaly přehledový panel. Zimgolt se pomalu dotkl jediného symbolu, který se objevil ve frontě událostí.

„Cože?“ řekl vzápětí. „Už zase?“

„Pane?“ ohlédla se Niabonga.

„Opět zaseklý robot na třetím?“ tázal se kapitán zpola nevěřícně, zpola pobaveně.

„Příčinu se zatím nepodařilo najít,“ reagoval ihned technický náčelník. „Ale děláme na tom.“

Zimgolt jen mávl rukou a nechal si ukázat nabídku astrofyzického průzkumu. Upřímně řečeno, byla prachmizerná. Neklidný bílý obr, bludný meteorický proud, občasné vzdálené záblesky vysokých energií. Do dalšího vypuštění sond zbývalo půl hodiny.

„Kdyby něco, jsem u sebe,“ vstal rázně.

Vtom řekl pilot: „Veliteli, máme tu odchylku.“

I když poznámka nebyla určena jemu, kapitán se zastavil v půli kroku. Odchylka? Pochopitelně, že byl let vždy zatížen nějakou, byť zcela minimální odchylkou, ale od toho bylo řízení vybaveno korekčními mechanismy, aby je bez řečí eliminovalo. Když pilot hlásí odchylku, znamená to že není schopen ji kompenzovat.

„Důvod?“ tázala se Niabonga.

„Nezjištěn,“ vrtěli oba piloti hlavou.

„Astrofyzika?“ obrátila se velitelka na detekci. „Máme tu odchylku trasy. Víte proč?“

„Nic nevidíme!“ zněla mírně překvapená odpověď.

„Kompenzace sedmdesát tři. Odchylka stále roste. Lineárně,“ hlásil pilot.

„Změna směru!“ rozhodla velitelka. „Há eL Pé (hlavní lineární pohon), srovnat na nulu plus obvyklé eN Ká (návratovou korekci)!“

„Provádím!“ hlásil pilot. Složité značky na hlavním horizontu se daly do pohybu. Dosud se odchylku snažily opravit jen manévrovací agregáty, kdežto nyní Vende aktivovala hlavní lineární gravitační motory. Obrovitá hmota kosmokorábu ožila – všichni to pocítili jako záchvěv života v dosud spící lodi, kterou byli obklopeni. Vende náhle plula... aktivně.

„Srovnáno,“ hlásil s patrnou úlevou druhý pilot.

„Astrofyzika? Už něco víte?“ nedala pokoj Niabonga.

„Nic v dohledu!“

„Co říká Vende?“ To nebyl vůbec zbytečný dotaz. Mozek kosmokorábu průběžně analyzoval a hodnotil veškeré dění, konstruoval předpoklady a navrhoval opatření, která též nezřídka rovnou prováděl. Vende byla inteligentní kosmická loď, s poměrně velkou mírou samostatnosti.

„Nic...“ podivil se technický náčelník.

„Veliteli, problém trvá!“ ozval se první pilot. „Už opět míříme mimo. Dva stupně. Dva a půl.“

Velitelka otevřela všechny komunikační kanály pro aktivní směnu. „Loď stále vypadává ze směru. Kompenzujte a zjistěte proč!“

„Srovnej to,“ poznamenal kapitán k pilotovi, a vrátil se do svého křesla.

„Rovnám!“ Ale směrník trasy se opět maličko víc odklonil.

„Motory?“ řekl kapitán.

„V pořádku!“ hlásil velitel pohonné sekce.

„Energie?“

„V pořádku!“

„Navigace?“

„V pořádku!“

„Vende?!“ obrátil se kapitán přímo na mozek korábu. „Sděl svůj názor. Hned!“

„Analyzuji,“ zněla odpověď.

„Kompenzuji,“ ohlásil pilot a zabral za to. Vende se opřela gravitačními  motory o okolní prostor a násilím srovnala znepokojivou odchylku. „Jsme ve směru,“ řekl druhý pilot. „Ale potřebujeme na to osm procent tahu.“

„Letíme do špatného směru!“ řekl kapitán. „Návrat na souřadnice mínus pět minut!“

„Vracíme se!“ odpověděl automaticky pilot, ale hned se opravil. „Tedy... nevracíme se...“

„Jakto?“ užasl Zimgolt.

„Dvacet... třicet... čtyřicet procent tahu!“ hlásil pilot znepokojeně. „A stojíme na místě-!“

„Plný zpět!“ velela Niabonga.

„Plný zpět!“ potvrdili piloti a zahráli prsty krátkou presto etudu na svých panelech.

Gravitační motory mají tu výhodu, že nezatěžují ovládaný objekt jevem zvaným přetížení. V energetické sekci se otevřela ústí supravodivých kondenzátorů, energie prolétla násobným rozvodem a vtrhla do schémat čtyř gravitačních spádových generátorů. Sloupce příkonu na strojnických monitorech se zasekly do horních okrajů obrazovek, chladící obvody zařvaly a počaly chrlit záplavu tekutého dusíku na žhavé obvody. Gravitační pole nesmlouvavě sevřelo každý atom superlodi. Obrovitá Vende se téměř neznatelně zhoupla, načež vyrazila pryč od podivné hrozby zrychlením třicet gé.

Vtom světlo prudce bliklo.

„Zhroucení sítě!“ hlásil technický náčelník zděšeně.

„Poplach!“ vykřikl kapitán.

Průchody velína se okamžitě uzavřely druhou bezpečnostní vrstvou a celá sekce přešla na autonomní režim. Podobně se zachovala všechna další oddělení korábu. Nikdo nevěděl, odkud může přijít zkáza.

„Sekundární síť v provozu- och!“ zvolal technický. „Sekundární zhroucená!“

„Terciální! Pryč odtud!“ velel Zimgolt.

Světlo poznovu mocně zakolísalo a palubní gravitace též. Celá posádka se na dvě vteřiny cítila jako lodníci na pradávných plachetnicích vprostřed bouře, načež na hlavním panelu velína naskočila další výhrůžná červená značka.

„Terciální je pryč!“ vykřikl technický. „Nouzová aktivována!“

To byla opravdu vážná situace. Vende měla, jako všechny koráby nových generací, čtyřnásobně jištěné obvody. Pokud během pár sekund vypadly tři z nich, šlo o absolutně kritický stav.

„Nouzový odskok! Hned!“ rozkázal kapitán.

„Astrometrika!“ ozvala se detekce. „Máme vpředu nějaký mezní jev!“

„Nouzový!“ potvrdil první pilot a chtěl vydat povel pro odjištění teleportových plomb, jenže nový nečekaný puls palubní gravitace ho vyhodil ze sedačky. S ostatními to zacloumalo, ale vydrželi.

„Nouzový!“ převzal druhý pilot úkol kolegy, a spustil třemi naučenými pohyby nouzový únikový teleport. A – nic se nestalo!

„Odchylka překročila sto!“ vykřikl pilot. To znamenalo, že jsou taženi někam silou, přesahující maximální výkon lineárních motorů.

„Nouzový manuálně!“ zvolal kapitán. „Vende! Vyřeš to!“

„Provádím,“ potvrdil mozek korábu nevzrušeně. Ale nic se nezměnilo.

Druhý pilot bleskově odsunul kryt ručního ovládání nouzového teleportu.

„Nouzový manuálně, teď!“ zvolal a stáhl páku dolů.

Bez odezvy!

Zato se ozvaly motory. „Exploze v teleportové sekci! Plomby vyhořely!“

„Astrofyzika! Jsme taženi do neznámého jevu!“ hlásila detekce znatelně vylekaně.

„Štíty! Plná pohotovost! Nouzovou bóji!“

„Vysláno!“ potvrdil druhý pilot. Vydal sice ručně povel k vypuštění sady nouzových majáčků, ale ty se ani nedostaly za Vende – byly strženy neznámým vlivem ještě rychleji než koráb. „Neúspěšné! Kapitáne... padáme!“

Pilot měl ale pravdu. Obecně se tvrdí, že trojrozměrný prostor nemůže mít díry. Ale jedna taková se právě šklebila přímo před Vende, a koráb se do toho neuvěřitelného jevu bezvládně řítil.

A máme, pro co jsme přiletěli. Jsme kámen, padající do studny, pomyslel si kapitán. Na malý okamžik se obraz hvězd protáhl do rozostřených čárek, a... zmizel.

„Situace stabilizována,“ oznámila Vende.

„Hlášení!“

„Stále jedeme na nouzové okruhy,“ hlásil technický náčelník. „Ale ty drží. Restaurace třetího za dvaadvacet sekund. Ztráty zatím nezjištěny.“

„Už nás nic nevychyluje,“ konstatoval pilot. „Ale nemáme cíl-!“

Hlášení z astrofyziky to definitivně potvrdilo: „Ztráta orientace!“

„Obnovte co půjde jak rychle to jen půjde!“

„Zdroje běží!“ ozvali se energetici.

„Aspoň že to,“ oddechla si Niabonga.

„Trup sto!“ Takže Vende je bez vnějšího poškození. Tím lépe.

„Navigace!“ tázal se znepokojeně kapitán. Bez detekce byl koráb úplně slepý!

„Nouzové systémy běží, ale máme orientaci jen ve směru! Děláme na tom!“ hlásili navigátoři. „Vysíláme sondy!“

Jenže než stačil kapitán reagovat, přišlo jiné hlášení.

„Tři objekty v dosahu!“

Kapitán si ihned vyvolal schématický obraz. „Definujte!“

„Aktivní objekty. Analyzujeme... jsou to lodě. Identita neznámá!“

„eS Vé eS (standardní volací sekvenci)!“

„Bez odezvy,“ řekl komunikační náčelník. Objekty mezitím prováděly své plány, a ty nebyly nijak přátelské.

„Tři lodě na útočném kurzu!“ volala obsluha detektorů.

„Štíty aktivní!“ ujistil technický náčelník.

„Zkoušejte je volat dál. Nejsme bojová loď! Máme přátelské úmysly!“

„My možná, ale oni ne,“ podotkla Niabonga. Trojice lodí očividně nepřerušila útok. Ústí energetických generátorů vychrlila zaostřené prameny energie, jež se ale roztříštily na ochranném poli Vende. Následovala ihned nová, a ještě jedna soustředěná salva!

„Jsme cílem palby!“ hlásila detekce.

„Vpřed padesát, rotace vpravo patnáct!“ rozhodl kapitán. Kdo ví, do čeho jsme se to nechtěně dostali. Lepší letět do neznáma, než ze sebe nechat dělat terč!

Motory Vende zabraly za celou loď i všechno v ní, a koráb vyrazil... kam?

„Štíty na 98,“ hlásil technický. „Dobíjíme.“

Kapitán Zimgolt si tiše oddechl. Útok zjevně nebude fatální. Je spíš s podivem, že se trojice útočníků pokusila s tak slabou výzbrojí napadnout tak velký cíl.

„Obracejí a pronásledují nás!“ informovala detekce.

„Nepřestávejte vysílat!“

„Terciální obnovena!“ hlásil velitel Saurus. Početné skupiny hbitých robotických opravářů v nitru Vende konaly hotové hrdinské skutky, a každým okamžikem se poškozený koráb víc a víc vracel do plně funkčního stavu. „Sekundární bude obnovena za tři sta sekund! A zbraně už máme použitelné!“ připomněl.

„Zatím ne,“ zastavil ho Zimgolt. „Možná jsme vlétli do jakéhosi velkého nedorozumění. Detekce? Co dělají?“

„Druhá útočná vlna!“ hlásila detekce. „Vysílají tři roje objektů – nejspíše torpéda!“

„Nějaké reakce?“ pohlédl kapitán na komunikačního náčelníka. Ten jen zavrtěl hlavou.

„Náraz za deset- devět-!“ počal odpočítávat panel astrofyziky.

„Předsunutý štít!“

„Vystaven!“ potvrdil ihned technický náčelník. Z rychlosti jeho odpovědi bylo vidět, že už měl tuto variantu připravenou. Objektům, které se přibližovaly vzrůstající rychlostí k pravoboku, se do cesty postavila lokální energetická bariéra.

„Tři objekty zastaveny. Devět našlo cestu kolem!“ hlásila detekce.

„Náraz za tři- dva-!“

Vende se téměř nepostřehnutelně zachvěla a na panelech se objevila světélka zásahů.

„Devět zásahů. Štíty devadesát dva,“ hlásil technický.

„Pořád nic?“ tázala se Niabonga komunikačního. Ten se jen pesimisticky ušklíbl.

„Ve vzdálenějším okolí nalezeno sedm... osm... deset neaktivních objektů,“ hlásila detekce. „A tři aktivní opakují svůj pokus – nový útočný manévr! Tentokráte tři samostatné objekty!“

„Patrně poslali těžší ráži,“ poznamenala Niabonga.

„Dobře,“ zamračil se kapitán. „Je na čase ukázat zuby. Eliminujte je. Všechny tři.“

„Zaměřeno... pálíme!“ potvrdil technický. „Zásah!“

„Tři objekty zničeny!“ potvrdila detekce. „Lodě mění kurz- vzdalují se!“

„Stále bez odezvy,“ odpověděl komunikační náčelník na tázavý kapitánův pohled.

„Už toho nech,“ kývl Zimgolt. „Motory stop. Konec poplachu. Štíty na dvacet procent. Ztráty?“

Ukázalo se, že nejsou žádné. Úhrnem pět lidí si v tom chvatu při vyhlášení plné pohotovosti způsobilo drobná zranění samo.

„Aktivní lodě se vzdálily z dosahu,“ hlásila astrofyzika. „Zato počet neaktivních objektů stále roste, jak rozšiřujeme zkontrolovanou oblast. Už jich máme přes třicet. A pozor- nový aktivní objekt! Blíží se!“

„Štíty sto!“

„Nastaveno!“ reagoval technický, ale komunikační zvedl prst. „Máme volací signál...“

„Přijmout!“

Na zobrazovačích se objevilo nejprve všemožné prskání a pruhování, než vstupní aparatury dekódovaly druh příchozího signálu, ale z toho chaosu celkem rychle vykrystalizoval obličej hominidní bytosti.

„Vítejte v prázdnotě,“ přeložily obvody mozku korábu slova zvenčí.

Errata:

30.05.2021 13:22