Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitán musel udělat osobní prohlášení k posádce, v níž podivná situace počíná vyvolávat stále větší obavy. Nic nezastíral – stejně všichni věděli oč jde – ale ani zbytečně nedramatizoval.

„Netřeba podléhat obavám,“ zakončil svůj proslov. „Pokud situace má řešení, obavy jsou zbytečné. A pokud nemá, bát se stejně nepomůže.“

Zdálo se, že to lidé na palubě akceptovali. Většina z nich navíc věnovala určitou část svého osobního volna a snažili se podle svých sil podpořit heuristickou sekci v její snaze nalézt řešení. Rychle se ale ukázalo, že problémy s nimiž heuristika pracovala, byly pro posádku jiných specializací příliš vysoce odborné, a neodborné návrhy a rady byly spíše k pobavení, než k užitku. Každopádně ale velitelka Ketta zřídila několik informačních sběrných kanálů, kam lidé mohli bez omezení vkládat své příspěvky. Věděla, že někdy i zcela laický návrh může odborníky přivést k řešení, které sami přehlédli.

Ten den se ale stalo ještě něco jiného.

„Neznámá loď v blízkosti!“ ohlásila Niabonga. Nebyl to velký koráb, spíš připomínal kurýrní člun. Na plášti byl silnými konzolami zjevně narychlo přimontován laserový kanón. Sama loď vypadala jako poslepovaná z různě nalezených, či spíše ukořistěných, částí.

„eS Vé eS,“ vyzval kapitán komunikačního náčelníka.

Jenže vtom detekce ohlásila: „Útok!“

Malá loď naprosto nečekaně nabrala útočný kurz a počala pálit jak o život.

První výstřel se zařízl do plátování na pravoboku, ale další už se rozptýlily na štítech, které Vende samočinně aktivovala.

„Nejsme nepřátelé. Zastavte útok!“ ozval se Zimgolt.

„Bez odpovědi,“ krčil rameny komunikační náčelník.

„Co blázní?“ divil se kapitán. „Musí vidět že ten útok je sebevražda!“

„Možná nemá jinou volbu. Vůbec nemají zapnuté štíty, vypnuli i motory, všechno jde do kanónu.“

Kapitán kývl. „Zastavte ho nedestruktivně předsunutým štítem.“

„Provádím!“

Úzce směrované energetické pole uzamklo útočící loď do svého nitra. Zpomalila, vychýlila se ze směru a její zbraň zmlkla. Zásah byl úspěšný, loď byla ze všech stran sevřena neviditelnými, ale neprostupnými bariérami energie.

„Ta loď velmi pravděpodobně prodělala před krátkým časem nějaký střet,“ hlásila Niabonga. „Na plášti jsou stopy po zásazích, které ještě ani nevychladly. No to mě podrž!“ reagovala bezprostředně na další události. „Otevřeli výstup a opustili loď. Bez skafandrů!“

„Předsunutý štít drží?“ tázal se kapitán.

„Spolehlivě,“ potvrdil Saurus. „Pokud si mysleli, že zemřou rychle, asi jsou nemile překvapeni.“

„Zoufalý útok a poté sebevražda? Proč ale?“ podivil se Zimgolt. „Vemte je na palubu!“

Trvalo jen několik sekund, než se sedm osob ocitlo v jedné ze vstupních sekcí Vende. Niabonga již stihla analyzovat atmosféru, která unikla z výstupní komory zachycené lodě, a divní trosečníci se tak ocitli ve vhodných podmínkách k přežití. První reakce na záchranu ale byla spíš zklamaná.

„Jsou to Xomerkové,“ zjistily komunikační obvody, které po první větě rozpoznaly řeč.

„To byla velká chyba,“ řekl sípavě starý muž. „Neměli jste nás zachraňovat!“

„Co biologie?“ tázal se Zimgolt.

„Dokončíme jí za tři minuty. Ale doporučoval bych přesto karanténu. Chybu bychom v Prázdnotě udělali jen jednou.“ Aniž to trosečníci tušili, citlivá čidla biologických laboratoří Vende již zkoumala jejich těla, pátrajíc po nějakém biologickém riziku. Žádné však nebylo nalezeno.

„Čistí,“ ohlásila velitelka Ketta po udané době. „Tedy... biologicky. Jinak opravdu moc ne. Myslím že jim hygiena na palubě nefungovala už hodně dlouho...“ Aniž kapitán cokoli poznamenal, dodala: „Už připravujeme hygienickou buňku a izolované ubytování. Spojení bude dle potřeby jednostranné nebo obousměrné, ale stejně je budeme mít neustále pod dozorem.“

Vstup cizích osob, vlastně prvních skutečných trosečníků z Prázdnoty na palubu Vende zvedl mezi posádkou vlnu vzrušení. Názory se různily, ale nikdo se proti rozhodnutí kapitána nebouřil.

Po třech hodinách se trosečníci konečně zbavili děsného zápachu a špíny a znovu prošli opakovanými testy na možné biologické hrozby. I tentokrát výsledky vyzněly negativně. Vybaveni náhradními oděvy, byli dopraveni v izolovaných kontejnerech do karanténní buňky.

„Myslím, že nám máte hodně co vysvětlovat,“ objevil se pak kapitán na videostěně v místnosti, kde byli trosečníci usazeni. „Takže s tím můžete začít.“

„Jsem kapitán Smego z Xomerku,“ představil se starý muž. „Toto je zbytek mé posádky. Jsme v Prázdnotě již jedenáctý rok, a za tu dobu jsme si násilím vzali věci potřebné k přežití od téměř třiceti lodí.“

Zimgolt mírně přikývl. „Nejsem tu proto, abych soudil způsob jakým jste přežívali...“

„É... děkujeme. Tedy náš útok na vaši loď,“ změnil kapitán Smego ochotně téma. „Asi před hodinou se rozpadlo naše spojenectví s třemi dalšími loděmi. Byli jsme nejslabší, a je nám jasné, že to tak nakonec muselo dopadnout. K velkému překvapení našich nedávných spojenců jsme se však ubránili, a naopak jsme jim zasadili několik citelných ran. Stáhli se do vyčkávací pozice, což samosebou naši situaci nijak neřešilo. Počítali nejspíš, že jsme poškozeni a bylo rozumné vyčkat, až nás naše oslabení zdolá úplně.“

„Rozumím,“ řekl Zimgolt.

„Ve skutečnosti jsme byli úplně na dně. Žádný další útok už bychom nevydrželi. Nechtěli jsme ale, aby nás dostali ti, kdo nás zradili. Rozhodli jsme se zaútočit na váš koráb, protože jako jediní jste zatím nikoho nenapadli.“

„Je to v Prázdnotě považováno za znak slabosti?“

„To není. Naopak, mezi loděmi těch, kteří přežívají, se šíří zpráva o silném vědeckém korábu, který se sem dostal a nechová se jako pirát i když by mohl.“

„Pak mi ale váš útok nedává smysl.“

„Smysl objasním hned, když řeknu, že nám stejně zbývaly nejvýše tři dny života. Byli jsme prakticky mrtví, a rozhodli jsme se, že svou loď dáme právě vám, než aby se jí zmocnili naši bývalí spojenci.“

„No...“ řekla z videostěny trochu zaraženě Sarkilen, „přišlo by mi snazší kdybyste prostě přiletěli a řekli to rovnou. Mýlím se...?“

Kapitán Smego se na ni dlouze podíval. Nebylo divu, konečně měl záminku si prvního důstojníka řádně prohlédnout. „Patrně ano, první důstojníku Sarkilen. Jenže dát svou loď znamená včetně sebe i posádky. Poražená loď je... zužitkována úplně do konce.“

„Ale to přece ne-!“ zvolala ohromeně.

Oči kapitána Smega však zůstaly chladné. To bylo hrozné přiznání. Lodě v Pustině praktikovaly nejen pirátství, ale i kanibalismus?! Proto Smego ve své první větě na palubě Vende řekl, že jejich záchrana je chyba! Chtěli zaútočit s předpokladem, že budou zničeni, a Vende si zákonitě vezme z jejich lodi, co bude třeba... včetně jejich mrtvých těl. Proto se pokusili zabít výstupem do vzduchoprázdna, když byli místo sestřelení zadrženi silovým polem!

Zároveň se objasnilo, kam zmizela mrtvá těla v troskách. Věru, děsivé zjištění!

„Díky vaší protiakci dopadlo všechno úplně opačně, než jsme chtěli. Naší záchranou jste zvolili nejhorší možné řešení,“ potvrdil to kapitán Smego. „Nejen že z nás nezískáte zásoby, ale ještě my budeme spotřebovávat zásoby vaše. Ale protože jsme stejně všichni byli odhodláni zemřít, nebude nám vadit pokud nás nějak zlikvidujete. Způsob samosebou můžete zvolit tak, aby vám to nepřivodilo morální trauma, my ho předem akceptujeme.“

„Nebudu přistupovat na barbarská pravidla Pustiny!“ prohlásil Zimgolt.

Smego pokýval hlavou. „Jak čestné, kapitáne! Úplně v té větě slyším sám sebe... před jedenácti lety,“ řekl nesmírně trpce. „Nemusíte to dělat osobně. Stačí dát nám nějaký prostředek... použijeme ho už sami.“

„Kategoricky odmítám. Každopádně, situace dopadla tak jak je. Vaši loď rozebereme a vytěžíme, vy zůstanete ubytováni na naší lodi. Možná, že přínos vašich zkušeností vyváží vyšší zatížení našich zdrojů,“ rozhodl Zimgolt.

„Náš přínos nemůže vyvážit škody, které vám vzniknou tím že nás u sebe necháte žít.“

„To nechte k posouzení na nás. Nevzdáváme se naděje.“

„Nikdo se nevzdával naděje... než o ni nadobro přišel,“ opáčil Smego chmurně. „Viděli jste trosky kolem? Některé jsou staré tak sto let. Nikomu se odtud nepodaří odletět ven. Nikomu.“

„Sto let?“ vložila se do hovoru Niabonga. „Víte to jistě?“

Kapitán Smego se podíval na jednoho ze svých mužů. Ten váhavě přikývl. „Katalogové číslo bylo sto let staré.“

„No vida,“ pousmála se velitelka druhé směny. „Hned nějaká zajímavá informace. My zatím narazili na limit 85 let. Prázdnota možná začala své působení v té době.“

„Poskytnu vám podrobné instrukce, jak bez poškození vyjmout z naší lodi všechny paměťové moduly,“ řekl náhle jiný muž ze Smegovy posádky, „a také všechny informace potřebné pro jejich bezproblémové připojení do vaší sítě. Vše, co tam najdete, můžete použít. I proti nám.“

„Budou tam totiž i záznamy o našich... akcích,“ upřesnil kapitán Smego.

„Užijeme jen to, co nám pomůže k opuštění Prázdnoty. Interní záznamy vaší lodi ponecháme bez povšimnutí. Jsme vědci a průzkumníci, ne soudci.“ Kapitán Zimgolt udělal pomlku. „Za chvíli k vám dorazí mechanolékař. Pokud přece jen nebudete chtít jeho služeb využít, nebudeme vám to mít za zlé. Ale je vám myslím jasné, že případná dlouhodobá léčba by byla náročnější než jednorázový zásah.“

Errata:

30.05.2021 13:22