Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Veverčata

Prázdniny tentokrát ubíhaly pomalu, mnohem pomaleji než jindy. Děti strávily na každý den u dědečka dva dny u veverek, čímž si prázdniny vlastně ztrojnásobily. I těch pelíšků v dědečkově stromové chatě si užily! Na Věrčinu nesmělou poznámku, že takhle rychle zestárnou, měl děda Čestmír jednoduchou odpověď. Podle něho se jedny trojité prázdniny neprojeví a až dětem opět začne škola a na veverky nezbude tolik času, všechno se samo pěkně srovná.

„Nevím, nevím,“ řekla Věrka. „Řekla bych, že budeme k veverkám chodit i pak. Máme přece možnost skočit na kotvu přímo tady v předsíni – a do sklepa je to už jen kousek...“

„Spíš byste měli koukat, abyste se i v té pozemské škole něčemu naučili,“ mínil děda. „Mám sice dojem, podepřený vlastní zkušeností, že věda veverek je v mnohém dál než naše, ale i u nás se najdou obory, kde máme nad veverkami vrch. Nepočítám zbraně. Veverky je nevyvíjejí ani nepoužívají a i to podle mě ukazuje jejich převahu. Ovšem měli byste se dobře seznámit i s přednostmi naší civilizace, abyste si před veverkami nepřipadali jako balíci z Balíkova.“

„Veverky nepoužívají zbraně?“ pochybovala Věrka. „Jak potom mohly vyhubit ve svém světě všechna dravá zvířata?“

„Jako zbraň můžeš v nouzi použít fakticky cokoliv,“ vzdychl si děda. „Obyčejný kuchyňský nůž lidé používají jako vražedný nástroj častěji než revolver. Rozhodně je pro spoustu lidí dostupnější.“

„Akorát si neumím představit, že by veverka šla s kuchyňským nožem na tygra,“ zpochybnila to Věrka.

„Já si to představit umím,“ řekl děda. „Ovšem pouze ve spojení s něčím, co toho tygra aspoň dočasně znehybní. Jenže tuhle schopnost veverky mají a mohou ji použít i jako zbraň. Souvisí se čtením myšlenek »riahanoe« i s další veverčí vlastností, které já říkám hezky a skoro česky »tušivo«. Tyto tři jevy patří do psychorezonance, jenže »tušivo« i »riahanoe« jsou schopnosti čtecí, »zrezyg« ostatní tvory naopak ovlivňuje. Zpomalí jim myšlení do té míry, že nejsou schopní pohybu. Z dravce bude nemotorný chudinka, neschopný nejen lovu, ale ani obrany. Něco podobného najdete i v českých pohádkách. Pohádkáři tomu říkají »přimrazení«, ačkoliv to s mrazem nemá vůbec nic společného. Je vidět, že se s veverkami nikdy nesetkali.“

„Ve kterých pohádkách bylo přimrazení?“ zeptala se Věrka. „Na žádnou takovou si nevzpomínám.“

„Tady je vidět, jak málo čteš,“ usadil ji děda. „Je to v Jihočeských pohádkách, v pohádkách Z českých rybníků a jiných. Řekl bych, že se naši pohádkáři inspirovali svalovou křečí podchlazených plavců, což je nepříjemný jev, často končící utopením. Kdo to přežili, vyprávěli, že měli pocit, jakoby jim úplně »zmrzly« svaly. Asi z toho vznikly pohádky o »přimrazení«. V pohádkách se to dělá někdy čarovným věnečkem z byliny černobýlu, jindy pomocí zaříkání, často se používá oboje.“

„Já to ale taky neznám,“ přidal se Vojta.

„Aspoň oba vidíte, co máte dohánět,“ usmál se děda. „Ty pohádky jsem četl jako malý kluk, proto jsem veverčímu »zrezygu« dal české jméno »přimrazení«.“

„Ale říkáš, že je to něco úplně jiného!“ namítal dotčeně Vojta.

„Je,“ připustil děda. „Ale je obvyklé dávat věcem podobná jména jen na základě jednoho podobného znaku. Co má společného tygří žralok s kočkovitou šelmou tygr? Přece dravost. Čím se podobá želva sloní pravému slonovi? Má vrásčitou, tuhou kůži, podobnou sloní. Mořský koník má hlavu vzdáleně podobnou koňské, ale nemá nohy a je to ryba. Proč bych nesměl veverčí »zrezyg« nazvat českým slovem »přimrazení«, když to má jako společný znak ztuhlost svalů?“

„No dobře,“ ustoupil Vojta. „Naučíš nás to?“

„To abychom se vypravili na safari do Afriky,“ usmál se děda. „Nebo uspořádat lov tygřího zabijáka do Bengálska? Anebo »přimrazit« pár žraloků – zabijáků poblíž pobřeží Austrálie?“

„To jde také?“ pochybovala Věrka.

„Také,“ přikývl děda. „Veverky vyhubily ve svém světě dravce nejen na souši a ve vzduchu, ale i ve vodě. Kvůli tomu postavily i několik ponorek.“

„A nemohli se někteří schovat – třeba v mořských hlubinách?“ rýpal si Vojta.

„Když už to veverky rozhodly, provedly to opravdu důkladně,“ ujistil je děda. „Není to tak nemožné, jak to vypadá. Trvalo jim to několik tisíciletí, ale nakonec si mohly gratulovat k úspěchu – jejich svět je od té doby naprosto bezpečný.“

„A nemohly si pár kousků schovat v zoologických zahradách?“ napadlo Vojtu.

„To je tenkrát nenapadlo,“ pokrčil rameny děda. „Byla to velice důležitá, dlouho diskutovaná akce, ale když už se k tomu rozhodly, napřely tím směrem všechny síly a neustaly, dokud nemohly prohlásit, že je jejich svět bezpečný i pro mláďata. Jestli je později napadlo něco jako zoologická zahrada, bylo to už jen »pozdě bycha honění«.“

„Toho se na Zemi nemusíme bát,“ řekla Věrka. „Naši ekologové se starají, aby se ohroženým druhům nic takového nestalo.“

„To se teda pleteš,“ nesouhlasil s ní Vojta. „Spousta živočišných druhů už díky lidem vyhynula a spoustu druhů to ještě čeká. To, že někde ekologové protestují kvůli žábám, čolkům nebo křečkům, spíš znamená, že sami požadují nějaký tučný bakšiš, aby si namastili kapsy!“

„I tomu bych věřil,“ usmál se děda. „Naše civilizace uznává přece peníze až na úplně prvním místě. Řekl bych, že veverky jsou i v tomhle vyspělejší – jenže ochrana ohrožených druhů je tenkrát prostě nenapadla.“

„Hele, dědo...“ napadlo najednou Vojtu.

„Zase zapomínáš?“ nenechal ho děda domluvit.

„Promiň, Česťo,“ opravil se Vojta rychle. „Ty to přimrazení umíš? A naučíš nás to? Strašně by se mi to hodilo!“

„Umím to, ale to učení si rozmyslím,“ řekl děda přísně. „Umím si představit, jak to používáte ve škole proti nevinným spolužákům! Leda byste mi slíbili, že to právě ve škole nikdy nepoužijete!“

„Ani v sebeobraně?“ zkusil to Vojta usmlouvat.

„Já vím,“ změkl děda. „Jako na tom táboře, viď? Pár syčáků si tam z tebe dělalo otloukánka. No, musel by ses naučit držet to na uzdě, aby to nevypadalo nepřirozeně. Rozumíš? Žádné vychloubání, žádné vyhrůžky přimrazením a když už bys to musel použít, tak opravdu jen na sebeobranu... pak by se o tom dalo uvažovat.“

„Nauč nás to...“ žadonil hned Vojta.

„Naučím,“ slíbil děda. „Ale dneska se půjdeme podívat za veverkami. Minule jsem se zeptal vědců, jestli by nebyli proti vašemu setkání s jejich veverčaty.“

„S veverčaty?“ rozjasnila obličej Věrka. „To by mohlo být zajímavé!“

„Mohlo,“ souhlasil děda. „Ani nevíte, co mi to dalo práce! Vysvětlil jsem jim, že jste mláďata jako jejich veverčata, jenže veverky jsou vůči lidem ostražité a nebylo snadné přesvědčit je, že nebudete veverčatům nebezpeční. Není mládě jako mládě, vy jste vzrůstem velcí a museli byste si dávat pozor, abyste jim ani nechtěně neublížili.“

„Dáme si pozor,“ slibovali rychle oba.

„Takže – vzhůru za veverčaty!“ usmál se děda.

Veverky uklidily před lidmi svá mláďata daleko od východu z tunelu, vedoucího na Zem. Dalo se to pochopit, z poměrů na Zemi musely být hodně zděšené. Naštěstí se to odehrálo už dávno a když se několik tisíc let veverčího života nic zlého nestalo, daly se přemluvit, aby návštěvu přijaly.

Veverčí dětská osada se nacházela daleko, ale cesta tam netrvala dlouho. Stačilo znát jméno kotvy »gech«, na kterou se měli přemístit. Kdyby to jméno neznali, těžko by osadu našli. Naštěstí děda Čestmír tu návštěvu předem vyjednal a od toho jednání už uplynul na Zemi celý den – tady to ale znamenalo skoro tři roky dohadování místních vědců, zda návštěvu přijmou nebo odmítnou. Děda Česťa si byl ale skoro jistý, že pro svá vnoučata svolení dostane. Jakmile vyšli z tunelu, zeptal se vědce, se kterým to před třemi zdejšími roky sjednával, jak se rada vědců dohodla. Vyřídil to telepatií, ani se s nikým nemusel scházet – i tu adresu dostal tou cestou. A to vše proběhlo během těch několika kroků, které od tunelu udělali.

„Poletíme do »Zevgice«,“ oznámil prostě dětem. A hned šel příkladem – zmizel jim a nechal je, aby ho následovali.

Strom se rozkládal na mnoha hektarech a jeho větve sahaly až na zem...

»Zevgice« se ale daly snadno vyslovit a Vojta s Věrkou se brzy k dědovi připojili. Stáli na rozsáhlé louce žluté trávy a před nimi se vypínal vysoký, rozložitý strom.

Nebyl rozložitý jen nahoře, některé jeho větve se táhly šikmo dolů, plazily se po zemi. Leckde by se po nich dalo bez šplhání prostě vyjít až nahoru do středu koruny, ale děti na něco takového neměly čas. Znenadání se ve větvích zamíhalo cosi zrzavého a vzápětí se k dětem sneslo hejno veverčat.

Samozřejmě uměla všechna létat, takže se žádné nezdržovalo sešplháním ani během po louce. Veverčata, od těch skoro dospělých po mrňata přiletěla jako hejno špačků a děti s dědečkem obklopila ze všech stran.

Přece jen si ale netroufala blíž, jen utvořila kolem návštěvy skoro desetimetrový kruh, do kterého se neodvažovala vstoupit.

„Vy jste ti cizinci?“ odvážilo se konečně jedno z větších oslovit návštěvu.

„Vidíte přece!“ usmál se na ně děda.

„A žerete zvířata?“ dodalo veverče.

„Jíme ledacos, ale veverky nejíme,“ odvětil s úsměvem děda.

„U vás také žijí... veverky?“

„Také,“ přikývl vážně děda. „Jenže jsou takhle malinké, žijí na stromech, jsou hrozně plaché a nemluví, takže se s nimi nedá povídat.“

Naznačil rukama, jak jsou pozemské veverky malé.

„To jsou jistě mimina,“ mínila veverka.

„Ne, tak malé jsou u nás dospělé veverky,“ nesouhlasil děda. „Veverčí mláďata jsou mnohem menší. Vešla by se mi do dlaně. Ale tak malá veverčata bývají schovaná ve stromech a nikdy nevylézají.“

„Jak tedy víte, jak jsou veliká?“ zajímalo veverku.

„Občas se stává, že veverče vypadne z hnízda,“ řekl vážně děda. „Jenže veverky u nás nelétají a když takové holé mládě spadne se stromu na zem, zabije se. Můžeme je pak už jen litovat.“

„A sežerete je potom?“ chtělo vědět veverče, zatímco ostatní napjatě čekaly na dědovu odpověď.

„My přece veverky nejíme,“ odvětil vážně. „Ale nemůžeme pro ně už nic dělat. Naštěstí se to stává málokdy. Sám jsem ještě žádné veverče u nás neviděl. Viděl jsem jen velké, dospělé veverky. Nedivte se, že jsme všichni zvědaví, jak mláďata veverek ve vašem světě vypadají. Ani u nás je skoro nikdy nevidíme.“

„Vždyť víte, že žijí ve stromech,“ opáčila vyčítavě veverka.

„To sice víme, ale u nás veverky z doupat nevylézají,“ vysvětloval jí děda. „My je tam nerušíme, nechceme jim přece ubližovat. Když veverče vypadne z doupěte, najdeme je pod stromem mrtvé. To je přece škoda.“

„Ani jim nenahlížíte do doupat?“ chtěla ubezpečení veverka.

„Nenahlížíme,“ řekl děda. „Veverčata by se mohla polekat a třeba by chtěla před námi utíkat, jenže by nejspíš spadla dolů a to my nechceme. A kromě toho, v našem světě ani my neumíme létat. Lézt na stromy je pro nás obtížné a nebudeme přece lézt na stromy jen proto, abychom tam vyrušovali veverčí mláďata.“

„Takže vy na stromy nelezete?“

„Obvykle ne,“ přikývl děda.

„Obvykle?“ chytilo se toho veverče. „A neobvykle tam přece jen lezete?“

„Naši lesníci občas lezou na stromy,“ připustil děda. „Trhají tam šišky, získávají z nich semínka a sázejí je, aby vypěstovali nové stromky. Stromky sice rostou i samy, jenže jim to trvá příliš dlouho. Když to chceme urychlit, sázíme semínka ze šišek do hlíny, staráme se o ně a až povyrostou, přeneseme je tam, kde chceme mít les.“

„Co je to... les?“ pozastavilo se veverče nad pojmem, který zřejmě neznalo.

„U nás rostou stromy menší než tady, rostou proto pohromadě a tomu my říkáme les,“ vysvětlil jim ochotně. „Osamělé stromy se nemohou větru pořádně opřít a silný vítr je láme. Proto u nás většina stromů roste v lese.“

„Takže vaše veverky žijí v lese?“ vyvodila z toho veverka.

„Obvykle,“ přikývl děda. „Jenže lesy nerostou všude. Na většině naší země jsou pole, kde pěstujeme rostliny, jinde máme domy – něco jako vaše felédy. Občas se tam zatoulá i nějaká veverka. Ale většinou se rychle vracejí do lesa.“

„Veverky u vás nemají felédy?“

„Nemají,“ kývl děda. „U nás žijí veverky jen na stromech. Stromy máme nižší, zato jich máme celé lesy a tam je pro veverky doupat dost.“

„A co ještě s těmi veverkami děláte?“ chtěla vědět jiná, menší veverka.

„My? Nic,“ odvětil děda. „Necháváme je na pokoji. Naše veverky neumí mluvit, neznají ani telepatii, nemáme se s nimi o čem bavit. Takže je necháme v lese žít, jak se jim samotným zlíbí.“

„Ale... prý u vás žijí zvířata, která vaše veverky žerou!“ řekla vyčítavě další.

„U nás žijí i zvířata, která žerou i nás lidi,“ pokrčil rameny děda. „Naštěstí pro nás nejsou všude. Ale občas se stává, že taková zvířata sežerou i nás nebo veverky.“

„Váš svět musí být příšerný!“ otřásla se veverka. A bylo vidět, že z toho nemají dobrý dojem ani ostatní.

„Musíme si zkrátka dávat pozor na dravce,“ řekl děda. „Veverky to mají snadné, většina zvířat, která je žerou, žije na zemi a neumí lézt po stromech. A když přece jen dokáží šplhat, veverka přeskočí na sousední strom. Před létajícími dravci je chrání doupata ve stromech, kam se draví ptáci nedostanou. My lidé máme jiné úkryty, ale když potkáme velké dravé zvíře daleko od vhodného a pevného úkrytu, stává se, že máme smůlu. My i veverky.“

„To je strašný svět!“ mínila další veverka a ostatní s ní rychle souhlasily.

„Jak se to vezme,“ pokrčil rameny děda. „Jsou u nás místa, kde ta nebezpečná zvířata vůbec nežijí. Tam se jich nemusíme bát a daří se nám dobře. Ale jsou i místa, kde taková zvířata žijí. Tam si na ně lidé – i veverky – musí dávat pozor.“

„U nás žádná taková zvířata nemáme,“ oddychla si největší veverka. „Můžeme je vidět jen na obrázcích. Na těch obrázcích je i jak ta velká zvířata veverky žerou. Je to hrozně smutné podívání.“

„Také máme takové obrázky,“ souhlasil děda. „Ale dnes se nechceme zabývat smutnými věcmi. Přišli jsme se podívat, jak tady žijete a co většinu času děláte.“

„A jestli si taky hrajete,“ dodal Vojta.

„Co myslíte tím pojmem – hrajete?“ zarazily se veverky.

„Tím se přece často u nás zabavují děti i veverky,“ řekl Vojta a přemýšlel, jak to má veverkám nejlépe přiblížit.

„Spousta her napodobuje skutečné děje,“ pomáhal mu děda. „Některé hry jsou spojené s honičkami, například »na babu«. Mláďata tím cvičí útěk před dravci i tam, kde žádní dravci nežijí. Při hře nejde o život, skutečné dravce zastupuje jeden hráč, nazývaný »baba«, který ostatní honí. Koho chytí, ten se stává místo něho »babou« a hra pokračuje dál. Nikdo nechce být dravcem dlouho, natož aby šel »s babou« večer domů spát, proto se snaží ostatní chytit.“

„To může být zajímavé,“ mínila veverka.

„Hraje se to nejlépe tam, kde je dost různých překážek, jako jsou keře a stromy,“ pokračoval děda. „Nejde jen o rychlost, ale také o mrštnost, s jakou hráči využívají přírodních překážek.“

„Jiné hry jsou na schovávanou,“ převzal opět slovo Vojta. „Hrají se v místech, kde je dost různých překážek a skrýší. Jeden hledá, ostatní se schovávají. A aby to bylo veselejší, nestačí ukryté hráče objevit, ale musí se ještě jejich jména »zapikat«, neboli odplácnout na určené místo, na »pikolu«. Dalším zpestřením je, že hráči, kteří se schovávají, mohou na totéž místo »zapikat« toho, kdo je hledá a pak jsou před ním bezpeční. Je při tom spousta zábavy.“

„Dalo by se to hrát i v korunách stromů?“ zjišťovala opatrně jedna veverka.

„Naše děti nelétají, takže se tyhle hry hrají jen na zemi,“ trochu zesmutněl Vojta.

„Což nemusí vadit, aby se hry nepřizpůsobily létajícím hráčům a nedaly se hrát i v korunách stromů,“ potěšil děti i veverky děda Česťa. „Pravidla by se přece měnit nemusela.“

„Jen bych řekla, že jsme my a veverky příliš odlišní,“ posteskla si Věrka. „Létat tak obratně jako veverky neumíme a při schovávání mají vždycky výhodu ti menší.“

„Aspoň si létání pořádně procvičíte,“ řekl děda. „Nejprve bychom to měli naučit veverky, vy dva se k nim pak můžete přidat.“

Ani veverky nebyly proti, takže se všichni vznesli do koruny vysokého stromu. Panečku, tady bylo překážek i schovávaček! Větve se tu všelijak proplétaly a rostly na nich chuchvalce podivných spirálek – byly to listy nebo jehličí? Jediné, co si hned na počátku museli dohodnout, bylo vymezení hracího hřiště. Celý strom byl až příliš rozsáhlý, než aby se tu daly tyhle hry hrát. Pro hry na schovávanou si vymezili oblast čtvrtiny koruny stromu a pro hry na honěnou ještě menší oblast. Schovávaná ani honěná se také nehrají na území celého města.

Podle dědova návrhu nejprve začaly hrát na schovávanou veverky. Velice se jim to zalíbilo, vždyť i na Zemi se veverky rády schovávají. Když se u pikoly vystřídalo prvních pět veverek, dal děda dětem pokyn, aby se také začaly schovávat. Děti do hry vnesly zpestření – veverky se zpočátku jen pečlivě schovávaly, ale až Vojtovi se hned napoprvé podařilo hledající veverku »zapikat« a tím jim ukázal, že i tohle zpestření je docela zajímavé.

Pak musela pikat Věrka, neboť s veverkou prohrála závod k pikole – veverka se jí podsmykla pod překážející větví, kterou Věrka oblétávala opačnou stranou. Pak už se od pikoly nedostala. Ukázalo se, že veverky jsou v letu hbitější než obě děti, které si přece jen nebyly dost jisté.

Když děda pochopil, že hra ztrácí smysl – asi jako kdyby hrál na schovávanou se zdravými dětmi i handicapovaný na vozíčku, který ostatním prostě nemůže stačit – hru zastavil.

„Budete si muset hrát jen samy mezi sebou,“ řekl veverkám. „Viděly jste, že se to dá hrát jen mezi rovnocennými hráči a to naše děti nejsou. Musíme čestně přiznat, že jste úplně jiná kategorie.“

„Kategorie – co je to?“ chtěla vědět nejbližší veverka.

„Skupina s podobnými schopnostmi,“ objasňoval jim děda. „Různé kategorie jsou jistě i mezi vámi. Můžete snad závodit s čerstvě narozenými veverkami?“

Veverky to uznaly, takže hry pro dnešek skončily.

Děda Čestmír si vzpomněl i na další hry, jenže hrát je s veverkami nebylo snadné. Veverky byly ve všech hbitější. Vyhrávaly i soutěže v potápění, i když si i děti brzy zvykly pomáhat si »inurkedem«. Veverky byly zkrátka jiná kategorie.

Nemohli hrát ani hry s míčem, jako fotbal, volejbal, tenis nebo košíkovou. Děda sice ovlivňování míče za letu zakázal, ale veverky i děti na to občas zapomínaly, míč za letu ovlivňovaly »chótrou«, až opisoval různé nemožné dráhy, ale pak už to nebyla původní hra, ale antigravitační přetahovaná, kterou dědeček jako nefér zastavil. Děti se aspoň utěšovaly, že se i veverky od nich něčemu přiučily. Veverčata si od té doby hrála kromě svých vlastních her i na babu, na schovávanou a pod vodou na rybičky.

Pozemské dětské hry jim tak zpestřily jejich zábavu.

„Málo platné, hry, ve kterých záleží na obratnosti, s veverkami hrát nemůžete,“ vzdychl si děda. „Horší je, že si je teď nebudete moci hrát ani s dětmi na Zemi.“

„Proč?“ podivil se Vojta. „Naopak bych řekl, že na Zemi budeme s »inurkedem« mezi všemi ostatními aspoň o třídu lepší!“

„No právě!“ vzdychl si děda. „Na Zemi budete také úplně jiná kategorie, jenže právě to vám zabrání hrát si s dětmi. Nebylo by to poctivé a rychle by vás to přestalo bavit. A kromě toho byste všem prozradili, že máte něco, co ostatní nemají.“

„Vlastně...“ pochopil Vojta, „...začínám mít dojem, že jsme se tím u nás na Zemi připravili o většinu her.“

„Připravili,“ vzdychl si děda. „Mezi dětmi byste byli nepřípustně zvýhodnění, na veverky ani teď nestačíte. Možná je to daň, kterou budete muset zaplatit za to, že jste se dostali sem k veverkám. Nějak jsem to zkrátka nedomyslel...“

„To nic, dědo!“ utěšoval ho hned Vojta. „Výhod to má jistě víc než omezení!“

„Snad Česťo!“ opravil ho děda.

Errata:

22.07.2021 13:13