Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Konec prázdnin

I když prožili spoustu dnů ve světě veverek a prodloužili si tak prázdniny, jak se jim dřív ani nesnilo, všechno má svůj konec a ani prázdniny nejsou výjimkou.

Naštěstí rodiče dali včas dědečkovi vědět, kdy pro děti přijedou, takže když před chaloupkou zastavilo auto, vyběhly děti mámu a tátu uvítat.

„Páni, vy jste se ale opálili!“ zpozorovala maminka nejvýraznější změnu. „Jako kdybyste byli u moře!“

Děti se ale nepochlubily, že u moře skutečně byly. To muselo zůstat tajemstvím i pro mámu a tátu. Věrka i Vojta však začínali chápat, že dodržovat je nebude snadné. Mámě se přece říká všechno. Nebo ne?

Děda trval na tom, že ne. Mámě smějí říkat všechno, co se dotýká našeho světa, ale ani slovo o světě Siruzg. Totéž platí i o tátovi. Mohou se na ně obracet se školními problémy, svěřovat se, chlubit se úspěchy, ale ani slovo o tajemství, které před světem skrývá dědečkův sklep.

Možná to bude problém, jaký si ještě nedokázali představit.

Domů dojeli v pořádku, ale pak maminka chtěla, aby si zkusili školní oblečení, jestli z něho přes prázdniny nevyrostli. Děti to chtěly přejít mávnutím rukou, jenže máma trvala na svém – a pak se ukázalo, že oba, Věrka i Vojta ze svých školních šatů skutečně vyrostli.

„No jo...“ začala Věrka – a málem dodala zakázané slovo »Siruzg«. Vojta to ale pochopil i když to nedořekla. Jak na to mohli zapomenout? Vždyť u dědečka nebyli pouhé dva měsíce, ale déle než půl roku, navíc většinu času v prostředí cizího světa, kde se jim vedlo lépe než na Zemi! Jenže tohle mámě říci nesměli, takže jim nezbylo než pokorně sklonit hlavy a poslechnout, že půjdou nakoupit nové.

Maminka se jen trochu podivila, že vůbec neprotestovali. Nakupování oděvních součástek přece nepatřilo k oblíbeným dětským činnostem. Jenže děti, aby nebudily ani stín podezření a nic neprozradily, musely nepříjemnou povinnost překousnout. Za to je – možná trochu nezaslouženě – pochválila. Nezaslouženě, neboť jejich motivem nebyla upřímná snaha mamince vyhovět, ale zatajování skutečného stavu věcí.

Věrce to ale opravdu hryzlo. To budou muset už pořád žít dvojím životem? Večer před spaním si proto Vojtovi postěžovala – byl teď jediný, komu se mohla svěřovat.

„Nemysli na to,“ utěšoval ji bráška. „Představuj si jako já, že svět Siruzgos byla jen krásná pohádková knížka, kterou nám děda půjčil, ale nic z toho se v našem světě nestalo. Nebude to ani daleko od pravdy, v našem světě jsme skutečně nic důležitého neprožili a ve světě pohádek se stává ledacos. Takže když ti něco ulítne, svedeme to na pohádku »Siruzgos«.“

„To by možná šlo,“ uvažovala Věrka. „Když už to ale máme takhle zamluvit, měli bychom o tom oba hovořit stejně. Jak by mohla taková knížka vypadat?“

„Třeba mohla mít tvrdé modré desky s hvězdičkami,“ navrhl Vojta.

„To by šlo,“ připustila Věrka. „Ale co s veverkami? Byly v té knížce taky?“

„Jistě!“ souhlasil Vojta. „A v té knížce mluvily, bydlely ve stromech a dělaly spousty rošťáren!“

„Jenže ty skutečné veverky moc rošťáren nedělaly!“ namítla Věrka.

„No tak si aspoň hodně hrály,“ smlouval Vojta. „Na schovku a na babu.“

„To tam vlastně opravdu bylo,“ přistoupila Věrka na tuto konspirační teorii.

Měli teď společná tajemství, která jim dovolovala zapomenout na sourozenecké rozmíšky. Ani konec prázdnin a návrat do školy nevypadal tak smutně jako jiná léta. Jakže to říkal děda Čestmír? Ve škole se člověk učí, aby nebyl hloupý. Potřebovali se seznámit s přednostmi a vymoženostmi pozemské civilizace, aby si před veverkami pořád nepřipadali jako Eskymáci na strojírenském veletrhu.

I tak se veverkám nemohli rovnat. Veverky zkrátka byly obratnější a využívaly lépe i vymožeností své civilizace. Vojta to Věrce přirovnal k situaci, jako když malý hloupý Eskymáček zkouší jezdit na kole, které nikdy předtím ani nespatřil, a chce se porovnávat s mistry světa v kolové.

Taky by neměl šanci.

Letošní počátek školy byl lepší než loňský.

Prvním rozdílem bylo, že oba, Vojta i Věrka, šli tentokrát do stejné školy. Loni je škola rozdělila, protože Vojta šel ještě do menší školičky pro prvních pět ročníků, ale letos se oba sourozenci sešli aspoň pod jednou střechou, když už ne ve stejné třídě.

Druhým rozdílem byla telepatie, o které nikdo jiný nevěděl. Ta by jim umožnila domlouvat se spolu i skrz stěny. Vojtu napadlo, že by mu Věrka mohla i napovídat, ale Věrka byla rozhodně proti.

„Hele, koukej se všechno naučit sám a pořádně!“ vyzvala brášku, když to ještě před nástupem do školy nadhodil. „Jednak bys měl všechno znát i sám, u veverek nic za tebe říkat nebudu. A druhak – snad mě nechceš rozptylovat? Budu mít svého učení dost a nebudu mít čas ztrácet ho s tebou! Mimo školu ti ráda poradím, ale ve škole si zvykej na samostatnost. Ta ti jen prospěje.“

Vojtovi nezbylo než to uznat. Ale samostatnost – to se snadno řekne! Vojtu čekal ve škole jiný oříšek. Kája přešel do nové školy spolu s ním, jenže se tu opět setkal se svými staršími komplici Igošem a Jardou, parta výtečníků byla opět pohromadě a mohl od ní očekávat ledacos. Ve třídě snad ještě ne, Kája si na Vojtu sám netroufne, jenže až vyjdou ze třídy, bude trojice pohromadě a bude ještě silnější než předtím na táboře!

Vojtu utěšovalo, že v nejhorším uplatní znalosti získané u veverek. Musel by to ale uplatnit nenápadně, nemohl přece před nimi vzletět do výšky! Jak jim říkal děda Česťa, něco takového smějí oba použít jen kdyby jim šlo opravdu o život a teprve tak vážná situace by to omlouvala. Prozradit své schopnosti z malichernějších příčin by byla podle dědy Česti velká a neodpustitelná chyba.

„Jen si představte, co by se stalo potom!“ strašil děti, když na to u jedné večeře přišla řeč. „Jak byste se cítili být středem pozornosti jako cvičené zvíře v cirkusu? Tak by to totiž dopadlo. Spolužáci, učitelé i ostatní lidé by vás zvědavě okukovali, ale mezi nimi a vámi by vyrostla tlustá zeď, už by vás nebrali jako spolužáky a vlastně ani jako lidi, stali byste se jen exotickými zviřátky. To přece nechcete!“

Děda měl samozřejmě pravdu. Nejen protože byl starší, měl to i lépe promyšlené a nedalo se mu logicky odporovat. Dobrá, ale co teď? Nechat se šikanovat pitomečky, co umí leda ukazovat svaly? Minule na táboře to skončilo nalomenou kostí, viníkům se nic nestalo, jak to skončí příště? Ale děda má pravdu, s exotickými zviřátky by to bylo podstatně horší. Znamená to, když něco použít, pak to musí být nenápadné. Aby nikomu nedošlo, že se stalo něco neobvyklého. Aby to vypadalo jako naprosto přirozené! Dala by se ale použít nenápadně veverčí »chótra«, neboli »antigravitace«, pro kterou nemáme ani české jméno?

Vojtovi se zdálo, že ano. S troškou opatrnosti...

Uvidíme!

Začátek školního roku patří obvykle k nejkratším. Prvního dne se nevyučuje ani nezkouší, to už dávno vzdalo několik generací učitelů. Noví žáci dostávají návod, jak se mají ve škole chovat a co je kde rozmístěné, kde je školní jídelna a kde tělocvična. Jinak je první den ve jménu slávy a povznesené nálady.

Vojtovi se to pokusil trochu znechutit Kája. O přestávce se k němu přitočil a dost výhružným hlasem mu sliboval, že si ho po škole s Jardou a Igošem podají.

„To jste celí vy!“ odvětil na to trochu podrážděně Vojta. „Tři na jednoho si ještě troufáte, ale letos se těšte!“

„Co?“ rozesmál se Kája. „Ty by sis na nás troufal?“

„Útočit na vás nebudu,“ slíbil Vojta velkoryse, ačkoliv to tak nevypadalo, útočit budou spíš ti tři. „A aby to bylo fér, musím vás varovat. Děda mě celé prázdniny učil sebeobranu. Jestli neovládáte jiu-jitsu, taekwon-do ani karate, raději se mi vyhněte!“

„Vejtaho!“ zpražil ho Kája, ale pro jistotu tím skončil a rychle se klidil stranou pod vítanou záminkou příležitosti zatahat za cop Jitku. Hulvát se zkrátka nezapře, ale Vojta už postřehl, že Kája ve své škodolibosti trochu ochladl.

Jestli si ale Vojta myslel, že to tím skončilo, hodně se spletl. A také zapomněl, že se ti tři i během vyučování domlouvají mobilem, ačkoliv se to ve škole nesmělo. Ti tři si ale ze školního řádu nic nedělali. Nejstarší Jarda ignoroval i hrozby propadnutím, neboť tvrdil, že už jednou propadl a dvakrát přece nikdo propadnout nemůže, to by byla ostuda pro školu. Jeho teorii zdánlivě potvrzovalo, že si dvojí propadnutí nikdo nepamatoval, jenže Jarda na to hřešil víc než bylo zdrávo.

Jarda byl tím pádem z trojice nejstarší a nejsilnější, takže od začátku partě velel. A měl úžasný smysl pro průšvihy. O tom svědčily i dvojky z chování, které se mu na rozdíl od druhého propadnutí nijak nevyhýbaly. Samozřejmě mu nevadily, naopak je považoval za jakýsi druh kvalifikace pro vymýšlení lumpáren.

Když mu Kája sdělil, že Vojta, na rozdíl od minule, umí japonskou sebeobranu, Jarda nad tím jen mávl rukou.

„Jen ať si něco zkusí! Jsme na něho tři, nemá šanci ani kdyby byl mistr světa!“

Vojta se naštěstí nějakého úskoku z jejich strany právem obával, takže si dával pozor, aby se této trojici neocitl příliš blízko. Nepůsobil ale ani ustrašeně, ačkoliv už na ruce neměl sádru využitelnou jako palcát, jako na začátku minulého školního roku. Kdyby to záleželo jen na Kájovi, nastalo by přinejmenším příměří. Jenže hlavní slovo v partě měl Jarda a ten si byl příliš jistý převahou.

Tři na jednoho – to je přece síla!

Vojta se sice snažil po rozpuštění žáků ze školy spěchat, ale trochu se zdržel ve třídě. Pak se sice přidal ke skupince starších žáků, jenže někteří byli zřejmě místní, od skupinky se oddělili ještě před autobusovou zastávkou a když se proti nim vynořili zpoza rohu tři výtečníci, nastala panika.

„Jarda s Igošem, zdrhejte!“ vykřikl kdosi a žáci se rozprchli, jako když střelíš do vrabců. Parta, byť loni ještě dvoučlenná, zřejmě tady měla patřičný respekt.

Vojta, který nemínil utíkat, zůstal najednou proti trojici kluků sám.

„Tak co, kuřátko?“ oslovil ho jízlivě Jarda. „Budeš mít proti nám silné řeči?“

Při těch slovech postoupil až k Vojtovi a provokačně do něho strčil.

Jenže v té chvíli ztuhl překvapením. Měl pocit, že strčil do zdi. Vojta půl vteřiny předtím věděl, co jeho protivník podnikne, a použil »chótra«, čili antigravitaci, která jim u veverek umožňovala létání, jenže směrovanou naopak, takže jeho váhu více než ztrojnásobila. Váhová převaha, se kterou Jarda počítal, se nečekaně obrátila a s Vojtou by v té chvíli nepohnul ani stokilový chlap. Síla, kterou Jarda použil k odstrčení svého protivníka, se otočila proti němu samotnému. Zakolísal a sám sebe odstrčil dozadu, jako kdyby se pokoušel vší silou odstrčit ocelový kandelábr.

„Hele, nestrkej do mě!“ odpověděl mu Vojta. A naopak on strčil do protivníka.

Jenže v té chvíli si naopak pomocí »chótry« Jardu nadlehčil. Výsledek byl, že Jarda odletěl dozadu jako kuželka po přímém zásahu bowlingovou koulí. Za ním byl živý plot, o který se zastavil a jehož větvičky ho bolestivě bodaly do zad.

Tohle bylo ještě horší. Jarda takovou pohanu nemohl nechat líbit a vyrazil proti Vojtovi jako rozzuřený býk.

Jenže Vojta věděl půl vteřiny předem, kam jeho protivník napře sílu. Trochu se přikrčil, popadl Jardu za rukáv košile – a opět s využitím »chótry« si ho přehodil přes sebe. Ještě ho trochu přidržel, aby Jarda nedopadl na obličej, ale závěrečnou fázi pádu přestal ovlivňovat.

Jarda dopadl naznak a zůstal ležet s vyraženým dechem.

„Ježkovy zraky!“ zaúpěl Vojta. „Dyť on vůbec neumí padat! Dyť on padá jako pytel brambor! Jak chce zápasit v jiu-jitsu, když neumí takovou základní věc?“

Jardovi parťáci zůstali stát jako sochy. Jarda ještě žádný souboj takhle neprohrál, nota bene s menším a očividně slabším soupeřem!

Vojta v té chvíli nechal Jardu ležet – nejméně dvě vteřiny se nezvedne – a obrátil se čelem k nim.

„Tak – kdo bude další?“ řekl trochu udýchaně a zaujal postoj ve střehu.

Vteřinu působili všichni čtyři jako nehybné sochy. Pak se Kája s Igošem současně obrátili a dali na útěk. Zapůsobilo to na ně tak, že ztratili odvahu a srdce jim spadlo do kalhot, jak to často bývá u násilníků, kteří narazí na silnějšího protivníka. Nebo si aspoň myslí, že je silnější.

„A ty vstávej!“ obrátil se Vojta k ležícímu Jardovi. „Nebo tu shniješ!“

Otočil se a beze spěchu zamířil na autobus.

Jarda se pomalu zvedl, až když byl Vojta nejméně deset metrů od místa šarvátky. Neuměl si to vysvětlit. Tohle že je jiu-jitsu? Pravda, slyšel už, že tenhle japonský způsob boje umožňuje slabším přemoci fyzicky silnější, ale že by až takhle? Bylo to kratší, než všichni čekali.

Ačkoliv už ho nikdo neohrožoval, také se rozběhl za zbytkem své party.

I když už byli za rohem ulice.

Zpráva o nečekaném výsledku Vojtova střetnutí s obávanou partou raubířů se po škole rychle rozlétla. Vojtu si chodili prohlížet i z jiných tříd jako zajímavý exponát.

Vojtu to trochu těšilo a trochu mrzelo. Těšilo ho, že se mohl postavit silnějším klukům bez obav z bolestivé nakládačky, mrzelo ho, že byl náhle středem pozornosti, o kterou ani nestál. Jindy by mu to snad lichotilo, ale dnes si uvědomoval, že použil prostředky získané u veverek, které nesměl prozradit.

Proto se to snažil zlehčit zmínkami o jiu-jitsu. Tento starý japonský způsob boje by to do jisté míry vysvětloval, ale jen do chvíle, než se Vojta setká s někým, kdo to pravé jiu-jitsu skutečně ovládá. Znalec by ho jistě rychle odhalil, Vojta pochopitelně nic z bojového umění Japonska neovládal.

Ale i znalec juda a jiu-jitsu by se musel pozastavit nad Vojtovým stylem obrany. To přece nebylo judo ani jiu-jitsu – ale co to potom bylo?

I když nehrozilo, že by na to někdo přišel, Vojta si umiňoval, že toho nebude za žádnou cenu zneužívat. Využít to k obraně bylo rozumné, ale nic se nesmí přehánět. Hlavně nesmí taková střetnutí vyhledávat a nedejbože vyvolávat.

Jediný, kdo by to mohl odhalit, byla sestřička Věrka. Ta to ovšem pochopila, ale mlčela. Co na to měla říkat? Bráškovi právě veverčí znalosti zachránily obličej, jinak by ho tamti zmlátili. Jiu-jitsu to samozřejmě nebylo, ale když to spolkli všichni, proč je při tom nenechat? Věrka to vyhodnotila jako správné, jen se potom doma Vojtovi jen tak mezi řečí poradila, aby šarvátky nevyhledával ani nezačínal.

Na což jí odvětil, že uvažuje podobně jako ona.

Tím to oba přijali.

Errata:

22.07.2021 13:13