Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Doma

Když se příštího dne vraceli Vojta s Věrkou ze školy, vzali to jako obvykle – ze školy skok do dědečkovy chalupy, tunelem k veverkám a když se pozdravily s dědou, který se tam slunil na břehu velkého jezera, pustili se do úkolů a opakování.

„Ale vždyť nám to veverky říkaly jinak!“ obracel se občas přemýšlivější Vojta na dědečka. „Proč?“

„Protože to pozemská věda učí jinak než veverčí,“ odpovídal trpělivě děda. „Je to často tím, že veverčí věda je v mnoha oborech dál a tam, kde pozemská věda tvrdí, že něco nejde, tam to veverčí věda netvrdí a obvykle zná i řešení.“

„Dobře, ale proč se to musíme ve škole učit špatně?“ namítal Vojta.

„Učíte se to, abyste mohli získat pozemské vzdělání,“ odvětil děda. „Jinak se dál nedostanete. Samozřejmě víte, že to veverky učí lépe a pravdivěji, ale aspoň víte, kde se pozemská věda liší. Učitelé si jistě myslí, že to učí správně, jenže oni veverčí vědu nezají a znát nemohou. Vy se to budete muset naučit podle nich, abyste dostávali dobré známky.“

„Dobré známky za lež?“ ohradil se Vojta.

„Dobré známky za správně odříkané učivo,“ opravil ho děda. „Na Zemi se učíte jen kvůli známkám, u veverek kvůli vědomostem. Ty veverčí jsou správnější, ale teď ještě nevíte, kdy je budete moci uplatnit.“

„Taky mi to připadá pokrytecké,“ přidala se Věrka k bráškovi.

„Trochu máte pravdu,“ připustil to děda. „Jenže jak to asi skončí, když začnou dva třináctiletí žáci poučovat učitele? Inu – dostanou oba »za pět« a půjdou se to učit znovu a lépe, aby to bylo podle učitelova. Téhle nepříjemné zkušenosti se vyvarujete, když se učební látku naučíte stejně špatně, jako ostatní žáci, jen s tím, že vy na rozdíl od nich – i od učitelů – budete vědět, jak je to správně.“

„Nám se ale nechce učit se lži!“ řekl Vojta.

„Vy jste nečetli úžasné knížky, odehrávající se na Zeměploše?“ zeptal se děda.

„Myslíš od Pratcheta?“ ujišťovala se Věrka.

„Jméno autora jsem zapomněl, ale byly úchvatné,“ chválil je děda. „Pojednávaly o placatém světě, neseném na hřbetech slonů a to všechno na zádech obrovské želvy. Z vědeckého hlediska blbost, jinak krásná pohádka. Tak se dívejte i na pozemskou vědu. Možná je to taky pitomost, ale spousta věcí se na jejím základě docela povedla. Letadla létají, auta a vlaky jezdí, lodě se udrží na hladině, díky Archimédovi víme proč... Archimedův zákon se u veverek nazývá »o výtlaku kapalinami«, ale v podstatě je stejný. Až vyrostete, možná můžete něco z veverčí vědy uplatnit i na Zemi. A nejen potají, ale veřejně!“

„To by ale chtělo dřív,“ mínil Vojta. „Včera bylo pozdě!“

„Proč?“ usmál se děda. „Co mají říkat veverky, když se jim za tu dobu vymění stovky generací...“

„Veverky už to všechno mají dávno!“ namítl Vojta.

„Mají,“ souhlasil děda. „To jim nebrání dál zkoumat přírodní zákony. Až se naše pozemská věda dostane tam, kde jsou dnes veverky, kdo ví, kde už budou?“

„No právě!“ přikývl Vojta.

„Proč máme být my lidé pořád sto let za opicemi?“ přidala se i Věrka.

„Tak si teď hned tady pětkrát zopakujte, že není v silách jednoho člověka změnit svět natolik k lepšímu, aby to bylo znát!“

„To se pleteš, dědo!“ odvážil se Vojta namítnout. „Spousta lidí náš svět změnila, že to bylo znát! Edison, Einstein, Stephenson, James Watt, co po nich zůstalo strojů, které změnily svět!“

„Nikdo z nich ty stroje nevymyslel úplně do posledního šroubku,“ namítl děda. „Všichni to jen začali. Stephensonova lokomotiva byla slabá a pomalá, ostatně před Stephensonem jezdily vláčky i jakémusi Trevithickovi...“

„I v Čechách vznikl vynález, který změnil svět víc než Edisonova žárovka,“ řekla Věrka tiše. „Dokonce má jakousi souvislost i s veverkami.“

„Neříkej!“ zarazil se i děda a i Vojta zůstal na sestru civět. „Kdo to byl a co tak epochálního vynalezl?“

„Bratranci Veverkovi,“ odvětila Věrka. „Sestrojili obyčejný pluh, který dal lidem na celém světě dostatek chleba. Mají to tak napsané na pamětní desce.“

„No jo, ale přitom o nich nikdo nic neví!“ ohrnul nos Vojta.

„To bude asi tím, že si to nedali patentovat,“ vzdychl si děda. „Důležité je, že se ruchadlo rychle rozšířilo po celé Evropě a následně i ve světě. Později se domáhal slávy vynálezce a hlavně udělení patentu jakýsi Němec Kainz, naštěstí mu nepřiznali prvenství ani patent. Tomu už vůbec nešlo o dobrou věc! Přišel k hotovému a chtěl na tom vydělat. Aspoň vidíte, k čemu jsou dobré patenty a patentní úřady – zabezpečují vynálezcům slávu a někdy i zisk, jenže často naopak rozšíření vynálezů brání.“

„Veverkovi ale nepřišli s pluhem od veverek, že ne?“ ptal se rychle Vojta.

„Řekl bych, že ne,“ usmál se děda. „To je opravdu jen náhodná shoda jmen.“

„A co kdybys třeba přišel na Zem s něčím epochálním, co vymyslely veverky?“ nedalo to Vojtovi.

„Nepřijdu,“ zavrtěl hlavou děda. „Jednak už jsem na to starý, ale hlavně, nechci nikomu přispět k větším válečným úspěchům. Víte přece, že se všeho zmocní vojáci a otočí to proti lidem. Pro tohle nám veverky nic nedarovaly.“

„Takže toho budeme využívat jen my?“

„Zatím jen my,“ přikývl vážně děda.

„Časem se uvidí,“ dodal tiše.

Po návratu domů je ale rodiče čekali s výslechem.

„Byli jste dnes za dědou?“ začal táta.

„Byli,“ přikývli oba.

„Jak dlouho jste se tam zdrželi?“ pokračoval táta.

„Jako vždycky,“ opáčila Věrka.

„Jako vždycky – to znamená dva dny tamtoho mimozemského času?“ dožadoval se táta upřesnění.

„No a? Jsme už doma – a teprve teď přijíždí autobus,“ pokrčil Vojta rameny.

„A co školní úkoly?“ pokračoval výslech.

„Udělali jsme si je u Česti,“ ujistil ho Vojta.

„Takže doma nic dělat nebudete?“

„Do školy nic,“ řekla Věrka. „To už máme hotové.“

„A nezdá se vám to... takové nepřirozené?“ zkusila to pro změnu mamka.

„Ani ne,“ odvětil Vojta. „Je to tam výhodné už pro možnost dělat si tam v klidu a pohodě úkoly, navíc s dědou, který umí dobře poradit a má na nás čas.“

„Dáte si aspoň večeři?“ zeptal se otec přísně. „Nebo jste jedli u dědy?“

„Něco jsme tam jíst museli,“ odvětila Věrka. „Dva dny místního času bez jídla nevydržíme, ale naposled jsme jedli před pěti hodinami, takže jíst doma můžeme.“

„A co jste tam jedli?“ sondovala maminka.

„Většinou ovoce,“ řekla Věrka. „Roste ho tam plno... vidíš, zítra si určitě musíme vzpomenout a přinést něco na ochutnání i vám!“

„A co kdybyste tam snědli něco jedovatého?“ starala se mamka.

„To je vyloučené, nic takového tam neroste,“ uklidňovala ji Věrka.

»Radši jim ani neříkej, že veverky pečlivě vyhubily všechny jedovaté rostliny i dravá zvířata!« napomenul ji Vojta směrovanou telepatií, aby to rodiče nezaslechli.

»Bez obav!« odvětila mu stejně neslyšně sestra.

„Dejme tomu,“ ustoupil otec od nepříjemného tónu hlasu, charakteristického pro výslech. „Jestli máte opravdu všechno hotové, můžete se do večeře proběhnout.“

„My budeme radši doma,“ smlouval hned Vojta a Věrka mu přizvukovala.

„Proč?“ podíval se na oba otec udiveně. „Vy se nechcete proběhnout?“

„My jsme teď vyběhanější než si myslíš,“ ujistil ho Vojta. „Radši se podívám po nějaké knížce...“

„Já taky!“ hlásila hned Věrka.

„Knížce?“ divila se i mamka. „Odkdy jste takoví čtenáři, že vás to láká víc než proběhnout se venku s kamarády?“

„Víš, mami,“ začala Věrka. „Něco už víte. Tak jednak – jsme proběhnutí víc než si myslíte. Také jsme vykoupaní v jezeře. S kamarády si hrát nemůžeme, ukázalo by se, že nám žádný nestačí. To není vychloubání, to je fakt. Tak co nám venku zbývá? Bloumat bez cíle po okolí? Nezájem! Jalové kydy nějakých pankáčů? Děkuji, nechci! Není taková slušná knížka lepší?“

„Nechcete si zajít třeba do kina?“ navrhl otec.

„Ani ne,“ odmítl to bez velkého nadšení Vojta.

„Víš, tati,“ zkusila to Věrka otci vysvětlit. „My jsme se ve světě Siruzgos dali na pacifismus. Proto nás už nelákají ani střílečky, ani souboje na meče. A ukaž mi dnešní film pro děti, kde neteče krev! My pacifisti si zkrátka nevybereme.“

„Vy pacifisti!“ vzdychla si maminka, ale usmála se.

„Už se nepamatuješ, jak jsi měl jako klouček vlastní meč, přilbu a štít?“ usmál se na Vojtu tatínek.

„Jo, pamatuji,“ zavrčel Vojta. „Víš, jak se to říká? Když je člověk malej a blbej, hraje si na vojáky. Když je potom velkej voják, hraje si na blbýho.“

„Jo, to máš pravdu,“ přikývl otec. „Jenže to bývalo, dokud byla služba v armádě povinná. Dneska spíš platí, kdo je voják, nemusí si na blbce hrát, protože jím je. Já se ještě pamatuji na vojenskou veršovánku: »Nemysli si, bažantíku, že je vojna dobrá věc! Než proděláš první výcvik, bude z tebe pitomec!« Ale to už je dávno!“

„Máš recht, tati,“ uznal Vojta. „A poslyš, nemáme nějakou slušnou knížku, která by pojednávala o biologii? A nejlépe o biologii člověka?“

„Je snad samozřejmé, aby se v domácí knihovně u lékaře něco takového našlo!“ usmál se otec. „Jen nevím, jestli to není příliš odborné a jestli tomu budeš rozumět.“

„Kdybych nerozuměl, řeknu si,“ slíbil Vojta.

Otce pochopitelně synův zájem o jeho obor potěšil a hned šel do pokoje probrat svou příruční knihovnu. Máma si jen vzdychla a rozhovor s dětmi také ukončila.

Měli zase den pohody...

Dědův nápad prohlásit děti za oběti vojenských pokusů jim zabezpečil klid před učiteli. Brzy se ukázalo, že si to tělocvikář nenechal pro sebe, zřejmě se tím pochlubil ostatním učitelům ve sborovně, ale tam to naštěstí skončilo. Učitelé se zalekli »přísně tajného vojenského projektu« a dál už to nešířili.

Naštěstí se to nepříznivě projevovalo pouze v tělocviku, kde museli tělocvikáři Vojtu a později i Věrku odstavit od všech soutěžních a většiny herních prvků. I kdyby se snažili nevyčnívat nad ostatními, dosavadní zkušenosti hovořily, že to nestačí.

Jenže tělocvikem to neskončilo. Také v ostatních předmětech byly děti poněkud podivné. Sice všechno uměly, takže jim ostatní brzy začali přezdívat »šprti«, občas se však neudržely a tu a tam učitele doplnily. Někdy vhodně, ale častěji nevhodně.

Vojta s Věrkou neměli problémy s předměty, svázanými výhradně se Zemí. Učivo dějepisu, zeměpisu, češtiny i dalších jazyků zvládali levou rukou. Ovšem předměty, které se Zemí nesouvisely, ale měly obecnější platnost, už tak v pohodě nebyly.

Začalo to matematikou, kde se Vojta prořekl proti učitelově tvrzení, neboť uvedl dva příklady, které podle něho učitelovu poučku vyvracely. Učitel naštěstí připustil, že to může být pravda, ale současně prohlásil, že to patří až do vysokoškolské látky, která se na základní škole neučí, čímž to odsunul »až se Vojta dostane na vejšku«.

Podobné problémy čekaly Vojtu ve fyzice. Učitel už měl naštěstí s Vojtou drobné zkušenosti z matematiky, takže jeho připomínky opět odložil odkazem »nech si to na vejšku, tam to budeš potřebovat«. Větší problém měla učitelka biologie, kterou Věrka párkrát nevhodně doplnila. Ta trvala striktně na látce tak, jak byla v učebnici. Věrka to samozřejmě znala, ale neodpustila si poznámky o výjimkách, které dělaly z některých železných pravidel zpochybnitelné domněnky, postavené na písku.

Po jedné takové poznámce už učitelka nevydržela a napsala Věrce pětku, jenže Věrka se ohradila, že látku perfektně ovládá a nemůže za to, že ví víc než učitelka. To už ale byla drzost a učitelka předvedla Věrku k řediteli školy.

Ten se na Věrku podíval a přes brýle se jí zeptal, jak to tedy bylo.

„Vždyť to umím odříkat přesně podle učebnice!“ bránila se Věrka. „Ale tvrzení, že se člověk nemůže vznést vlastní silou, protože jí nemá dost, je už vyvrácené. Bylo přece postavené letadlo, poháněné jen silou pilota. Takže ta poučka neplatí a měla by se v učebnicích opravit.“

„No, kdyby šlo jen o takové drobnosti...“ pokusil se to ředitel spláchnout, jenže Věrka byla roztrpčená pětkou a nedala se tak snadno odbýt.

„To nejsou drobnosti,“ odvážila se odporovat i řediteli. „Nejenže vím, jak je to v učebnici, ale navíc vím, že to neplatí. Jen nevím, proč mám za to dostávat pětku. I Galileo Galilei, když musel pravdu odvolat, prý nakonec řekl: »A přece se točí!«.“

„Ty naše Galilejko!“ usmál se ředitel. „Ta poučka vlastně platí, jen by se měla doplnit, že člověk nemůže létat vlastní silou bez letadel. A nemusí to být ani letadla s křídly, stačí na to i pouhý balón. Ale jen tak to prostě nejde, to přece nepopřeš!“

„Že to nejde?“ opáčila Věrka – a vznesla se, až se zdviženou dlaní opřela o strop.

Ředitel i učitelka biologie jen zalapali po dechu.

Věrka chvilku setrvala u stropu, pak se pomalu snesla zpátky na podlahu. Teprve když se zhoupla v kolenou, dodala:

„Jde to, jen do učebnic se to jen tak nedostane...“

„Aha!“ polkl ředitel naprázdno. „Tak o tomhle jsou ty tajné vojenské výzkumy!“

„Jo,“ souhlasila Věrka. „Ale to jsem vám neměla ani říkat a tím méně ukazovat. Doufám, že si to necháte pro sebe. Ve vlastním zájmu.“

Pod dojmem, že viděli něco nevídaného, jí to oba slíbili. Učitelka dokonce škrtla v notesu tu pětku. Ale Věrka si byla jistá, že to obletí přinejmenším sborovnu.

Ach jo!

Když se to dozvěděl děda Česťa, jen si povzdychl.

„Už abyste měli tu školu za sebou! Pak už snad nebude tolik příležitostí, jak se prozradit.“

„Jo, to si taky říkáme!“ souhlasil s ním i Vojta a Věrka aspoň přikyvovala.

Na dnešek jim děda sjednal přednášku veverčího vědce zeirina. Věrku napadlo pořídit si z ní zápisky, proto si na tuto přednášku přinesli i čisté nové sešity.

„Nebudete to potřebovat,“ zrazoval je od poznámek děda. „Uvidíte, že to bude zbytečné! Zeirin vám jistě předvede i něco z thukipyhů, to se vám ani nepodaří dostat na papír.“

„Jenže thukipyh si na Zem nevezmeme,“ namítala Věrka. „Budeme rádi, když tam budeme mít aspoň něco!“

Děda je tedy nepřemlouval a jen jim řekl jméno kotvy »gech«, kde už je zeirin očekává. V následujícím okamžiku se tam tedy všichni tři přesunuli.

Děda měl ovšem pravdu. To, co jim zeirin předvedl, se opravdu nedalo zachytit do obyčejného sešitu, ačkoliv se o to zpočátku oba snažili. Součástí přednášky bylo i promítání obrazů, jenže ne na nějaké plátno, ale trojrozměrných přímo před nimi. Nebyly skutečné, ba ani holografické, nejlépe je totiž viděli, když zavřeli oči, takže bylo jasné, že se jim vytvářejí buď přímo v očích, nebo až ve hlavě. Zeirin tomu říkal »gruif«, ale slíbil jim, že se podrobnosti dozvědí také, ale ne hned, až pochopí princip vědy »chótra«. Nemá smysl vysvětlovat všechno najednou.

Před přednáškou jim dal zeirin napít nakyslého mléka »zozyre«, o kterém tvrdil, že povzbuzuje paměť. Přednášky samotné se to ale netýkalo, »zozyre« spadalo zcela jistě do biologie, kdežto přednáška byla o fyzice. Byl to tedy jen podpůrný prostředek určený ke snadnějšímu zapamatování zeirinova výkladu.

Jenže to mléko bylo rozhodně potřebné.

Přednáška trvala celý den a byla opravdu úžasná.

Uprostřed ní Vojta sklapl sešit a Věrce telepaticky směrovaně jen pro ni řekl, že to nemá cenu zapisovat, raději se soustředí na výklad.

Věrka ale přednášku tvrdohlavě zapisovala dál.

„Na Zemi to bude pravý poklad!“ tvrdila Vojtovi.

Ale dalo jí to práci, zejména když zeirin občas prokládal výklad matematikou. Měl to jednoduché – pokynul a vzorce se prostě objevovaly ve vzduchu. Věrka měla velký problém zapsat si je do sešitku a litovala, že je nemůže nafotit mobilem. Jenže ten se podle dědy nedal pronést skrz »ztruhóty« a kromě toho by asi nenafotil nic.

Vždyť jim to vyvstávalo přímo v hlavě! Jak by to mohl chudák mobil fotit?

Večer, na konci té zajímavé přednášky začínali mít aspoň mlhavou představu o složitosti gravitace a antigravitace. Až tohle někdo na Zemi objeví, Nobelova cena ho zcela jistě nemine.

Pokud v té době ještě nějaká Nobelova cena bude... Vojtovi i Věrce bylo jasné, že je antigravitace na Zemi neznámá a její objevování lidem ještě hodně dlouho potrvá!

Mohli by to snad oni dva urychlit?

Děda měl ale pravdu. Určitě by se toho nejprve zmocnili vojáci.

Tak to radši – ne!

Errata:

22.07.2021 13:13