Incident

Při další návštěvě u dědečka se Vojta sháněl po mléce »zozyre«, podporujícím paměť.

„Nač to potřebuješ?“ ptal se ho děda. „Dneska přece žádná přednáška nebude. A »zozyre« má časově omezené účinky, nedá se brát dopředu.“

„Vzal bych si lahvičku do školy, aby mi šlo lépe učení,“ vysvětloval mu vnuk.

Také Věrka se přidala, že to bylo minule úžasné a dalo by se to využít i na Zemi, stačilo by dát si je v lahvičce do ledničky a napít se ho ráno k snídani.

„A potřebujete to naléhavě?“ tázal se jich děda. „Víte, ani veverky nepoužívají »zozyre« příliš často, jen na hodně složitou látku. Neměli byste si na podporu zvykat, časem byste si bez ní nic nového nezapamatovali. Školní látka na Zemi není tak složitá, aby vyžadovala doping. Nechte si to jen na zdejší, opravdu hutné přednášky. Snad bychom o tom mohli časem uvažovat, až budete studovat vysokou školu. Tam bývají přednášky těžší. Ale na základní škole – ne!“

Děda měl ovšem pravdu, takže oba přestali naléhat.

Děda jim sjednával přednášky tak, aby po každé – jak on říkal – »hutnější« měli pár dní oddychových. To se jen koupali v jezeře nebo v moři, případně je děda bral na dlouhé procházky do zdejších lesů.

Ovšemže si museli zvyknout, že zdejší lesy se těm pozemským moc nepodobají. Tady nebyly neproniknutelné houštiny jako v pozemských pralesích. Zdejší stromy byly vyšší a košatější, takže mezi dvěma sousedními kmeny bylo volného prostoru na několik fotbalových stadionů. A protože zdejší stromy spolkly všechen déšť a dolů na zem propustily jen nepatrné přebytky vody, byla půda pod nimi suchá a připomínala vyprahlou step. Rostla na ní řídká zrzavá tráva a v oblasti poblíž tunelu do dědečkovy chalupy se na ní vyskytovalo pár zvířat, většinou hrabošů, syslů a jiných drobných tvorů. Byli ale zalezlí v norách a až na odvážnější jedince nebyli vidět.

Procházky zdejších lesů proto začínaly vzlétnutím do koruny některého stromu, dál spolu šli po mohutných větvích. Většina jich byla vodorovně, chodili po nich jako po chodníku, tím spíš, že jejich horní část byla plochá.

„Dřevo vodorovných větví je nahoře pevné v tahu a dole odolné v tlaku. Špatně by se z něho řezaly trámy,“ vysvětloval dětem děda. „Dřevo svislých větví a kmene je houževnaté ve všech směrech a pevné jako železo. Veverky však dřevo nepotřebují a stromy neporážejí.“

„Takže jsou všechny čistě přírodní?“ ptala se zvědavě Věrka.

„Ne tak docela,“ řekl děda. „Veverky se o stromy pečlivě starají. Sází semínka, vzrostlejší stromky stěhují na vybraná místa a tam je nechávají zakořenit. Ale pěstují je už hodně dlouho, proto je většina stromů vzrostlých jako tento. Ale i já jsem zažil několik přesazování a jistě se toho dočkáte i vy.“

„To mají veverky stromů ještě málo?“ divil se Vojta.

„Naopak, mají jich víc než potřebují,“ řekl děda. „Ale uvědomte si, ani stromy nežijí věčně. Tyhle žijí osm až deset tisíc zdejších let, tedy déle než nejstarší sekvoje na Zemi, jenže deset tisíc let znamená deset let na Zemi a při střídání pobytu na Zemi s pobytem tady se dočkáme konce všech stromů na Siruzgosu.“

„Tolik ale nežijí ani veverky!“ napadlo Věrku.

„Proto se s nimi nemůžeme ani kamarádit,“ přikývl vážně děda. „Jeden den na Zemi vydá za tři roky v Siruzgosu a rok na Zemi znamená tisíc zdejších let! Ačkoliv jsou veverky proti nám dlouhověké, jen tím, že část času pobývám na Zemi, přečkal jsem už několik jejich generací.“

Pro děti to byl opravdu vážný námět k zamyšlení. Znamenalo to, že za pouhý pozemský rok tady uplyne tisíc let – a všechny veverky mezitím zemřou.

Tohle se tedy skrývá za tvrzením, že jsou naše světy časově mimoběžné!

Přešli na souběžnou větev sousedního stromu a po ní putovali směrem ke kmeni, kde jim děda ukázal pár prázdných veverčích doupátek. Nad vchody byly stříšky, aby dovnitř nepršelo, ale uvnitř nikdo nebydlel.

„Proč se vlastně starají o své opuštěné pelíšky?“ zeptala se Věrka.

„Každá taková dutina je pro strom kaz,“ vysvětloval jim hned děda. „Veverky je zabezpečí, aby se uvnitř nedržela voda. Předtím pečlivě odstraní nahnilé dřevo, a aby hniloba nepostupovala, natírají zdravé dřevo vodoodpudivými barvami.“

„Proč to dělají, když nejprve ten pelíšek vykoušou?“ nechápal Vojta.

„Pelíšek nevykoušou veverky, ale larvy »zegterů«,“ řekl děda.

„Ty larvy ale musí mít zuby!“ řekl obdivně Vojta.

„Nemají zuby, ale cosi podobného pilníku,“ řekl děda. „Obdivuhodné je, že se dřevěnými pilinami i živí a že jim to stačí. Nakonec se ve stromě zakuklí a ven vyletí už hotový motýl, velký skoro jako vy.“

„Takže vlastně veverkám usnadňují ubytování,“ usmála se Věrka.

„Usnadňují, ale stromy tím ničí,“ řekl děda. „Veverky se zatím snaží zachovávat rovnováhu a chovají »zegtery« v oddělených plantážích menších stromů. Usoudily, že jsou nutné pro přírodní rovnováhu. Občas jim ale některý motýl uletí a naklade vajíčka do stromů »Šozune«, většinou do míst, kde se drží voda a kde bývá strom tak jako tak ke hnilobě náchylný.“

„Čím jsou »zegtery« nutné pro přírodní rovnováhu?“ zajímalo Věrku.

„Ani nevím,“ krčil děda rameny. „Neptal jsem se na to. Rozuměj, rovnováha v přírodě je v každém světě a nejspíš v každém kraji něco příšerně složitého. Veverky si kdysi dovolily velice razantní krok a zbavily svůj svět velkých predátorů. Tím se rovnováha posunula a ustavila jiná a veverky ji teď zuby nehty drží. Když usoudily, že jsou »zegtery« důležité, mají to jistě podložené.“

Neobývané veverčí pelíšky nakonec vedly k delšímu rozhovoru a dostali se až k přírodní rovnováze.

Udrží ji i lidé Země, když tam každoročně vyvraždí množství živočišných druhů – bez jakékoliv náhrady?

Stálo to za zamyšlení.

Kája se ve vztahu k Vojtovi s postavením slabšího nesmířil, i když se Vojta nebál ani silnějšího Jardy. Parta se sice naučila vyhýbat se mu, jakoby měla pokaždé v plánu něco důležitějšího, ale Kájovi se to nelíbilo. Vojta býval přece slabší než ostatní kluci, přímo stvořený pro roli otloukánka. A tomu aby teď ustupovali?

Jenže když mu v nestřežené chvíli nastavil nohu, Vojta si ho všiml, pokračoval v chůzi jako buldozer a málem Kájovi nastavenou nohu zlomil.

Přímo to tedy nešlo. Ale Kája měl ve vyčkávání na lumpárny trpělivost. Všiml si, jak se Vojta poslední dobou zabývá jakýmsi sešitem. Školní látka v něm zaručeně nebyla, protože ho při hodinách schovával do batůžku, ale četl si v něm skoro každou přestávku.

Kája využil nestřežený okamžik na začátku velké přestávky, když si Vojta sešit odložil na desku stolu a uklízel do báglu učebnice. Stačil krok – a sešit aspoň dočasně změnil majitele. Kája pak rychle vyběhl ze třídy, aby si na chodbě v klidu prohlédl, co v tom sešitu Vojta má, že to tak zaníceně čte.

Ale hned nad první stránkou zakroutil údivem hlavou. Text v sešitě byl napsaný školáckou rukou, ale vůbec mu nerozuměl. Většina textu byla sice česky, ale byla proložená množstvím nesrozumitelných cizích slov. Kája si s tím ale hlavu nelámal. Ačkoliv tomu nerozuměl, legrace z toho musí být, kdyby na sůl nebylo.

„Hej! Poslouchejte všichni!“ vykřikl na chodbě, plné žáků.

Vyběhl na podestu širokého školního schodiště, aby na něho všichni žáci dobře viděli, a začal vyvolávat.

„Poslechněte si, jakými super nesmysly se zabývá náš superman Vojtin!“ volal, až se na něho všichni otáčeli.

„Úvod do chó-tra!“ pokračoval jako pouťový vyvolávač. „Matematické základy vědy chótra spočívají ve využití »o-fro-ca-tó ve-rí« a »halm-chý bviň-no«, ve spojení s »lum-lu-cy-e-se-i chet-syr-vá«! Fakt nechápu, co je to za pitomosti, ale jestli to má být matematika, sním své bačkory!“

„Dej to sem!“ postavila se před něho nečekaně Věrka. „Je to matematika, jenže je na tebe moc složitá. Ale to je můj sešit! Vrať mi ho!“

„Jó?“ zašklebil se Kája na ni. „Jak to chceš dokázat?“

„Je to moje písmo,“ řekla rychle. „Dej to sem, nebo...“

„Sebral jsem to ale tvýmu bráchovi, takže kecáš!“ odpálil ji Kája.

„Nekecám, ale nepřej si mě, jestli mi to nevrátíš, než napočítám do tří!“ varovala ho zamračeně. „Jedna!“

„To jsi uhodla, krávo!“ odpálil ji Kája. „Teď mám ten sešit já!“

„Dvě!“ oznámila mu Věrka.

„Tak si mě chyť!“ vybídl ji Kája a obrátil se směrem nahoru po schodech.

Zřejmě ještě netušil o Věrčiných běžeckých schopnostech, to by se na své nohy tak nespoléhal, ale Věrka se s ním po školních chodbách honit nemínila.

„Tři!“ řekla a natáhla k němu ruku.

Sešit Kájovi vypadl z ruky a jako dobře udělaná vlaštovka klidně a rovně plachtil vzduchem, až hladce přistál ve Věrčině ruce. Tím by to mohlo být vyřízené, jenže Kája pořád stál nehnutě na podestě s otevřenou pusou a se strnulým, přihlouplým výrazem tváře, až všem žákům došlo, že to ještě – není všechno.

„Varovala jsem tě!“ řekla Věrka zlověstně temným hlasem.

Kájovi se pod tělem naprosto nepochopitelně zkroutily nohy a výtečník se zvolna posadil, málem do polohy »Buddha«. Pak se naklonil stranou a zkroutil se, až hlavou narazil na zábradlí. Ještě víc se prohnul a tak už zůstal – polo sedě polo leže v rohu podesty schodiště.

Věrka se otočila a se sešitem v ruce zamířila do třídy. V chodbě bylo nepřirozené ticho. Věrka kráčela uličkou, jak jí všichni žáci, ať z její třídy, nebo z ostatních, rychle ustupovali s cesty. Ve dveřích se ohlédla a když viděla špalír spolužáků, vyvedených z míry, klidně, ale zřetelně do toho ticha řekla:

„Jen klid, však on se rozhejbe...“

Věrka samozřejmě Vojtovi vynadala, co se do něho vešlo. Směrovanou telepatií, aby to nikdo kromě něho neslyšel, zato důkladně. Vyčetla mu, že jí sebral zápisky (na což Vojta odpověděl, že si je jen půjčil), že je bral s sebou do školy (na to se nedalo namítat zhola nic) a navíc, že umožnil prozrazení tajemství veverčího světa Siruzgu.

Vojta si její lamentaci vyslechl ve své třídě se sklopenou hlavou, což naštěstí nikdo neviděl. Mohl si sice oddychnout a přestat vzácný sešit hledat, ale uvědomil si, že Věrka má pravdu. Neměl to tahat do školy, vždyť by měl u veverek dost klidu nejen na prohlížení, ale i na studium. Navíc, kdyby si s něčím nevěděl rady, mohl by se tam optat Česti.

Sešit teď ale měla Věrka a bylo mu jasné, že mu ho dlouho nepůjčí. Až teď si začal v duchu vyčítat, že to tenkrát předčasně vzdal. Mohl mít přece své zápisky!

Jenže tomu se říká pozdě-bycha-honění a výčitkami si nepomohl.

A navíc – tím to ještě neskončilo.

Kája se sice, jak Věrka předpověděla, po chvilce opravdu rozhýbal, ale fňukal, že je celý zdřevěnělý a po přestávce se do třídy nevrátil. Na dotaz učitelky biologie si spolužáci vzpomněli, že se po té příhodě odbelhal na záchod, jenže pak už ho nikdo neviděl. Učitelka vyslala nejbližšího spolužáka, aby ho ze záchodu urychleně přivedl do třídy, jenže ten se obratem vrátil s tvrzením, že na záchodě nikdo není.

Kája totiž ze záchodu zavolal otci a stěžoval si mu na šikanu ve škole. Otec mu nařídil okamžitě školu opustit a doběhnout na zdravotní středisko, kde se s ním setkal a spolu navštívili lékaře. Ten sice na klukovi nemohl žádnou fyzickou újmu najít, ale na otcovo naléhání napsal žádost o vyšetření pro psychiatra a ten bez zdráhání sepsal diagnózu »psychického týrání«.

S tímto dokumentem se otec se synem obrátili na oddělení Policie s důraznou žádostí o okamžité přešetření »trestného činu« přímo ve škole.

Ještě před koncem vyučování dorazila do školy policejní hlídka »zjistit na místě důkazy«. Policistům se do vyšetřování nechtělo, ale šikana nezletilého se šetřit musí, zejména když ji tvrdě vyžaduje rozzlobený otec, známý podnikatel.

Jenže žádné důkazy se na místě zajistit nedaly. Žáci, postupně volaní k řediteli, shodně vypovídali, že se Karlík s Věrkou o velké přestávce nepohodli o nějaký sešit, ale ten jí nakonec Kája hodil dobrovolně a kroutil se při tom jako na mučení, ačkoliv pět metrů od něho nikdo nestál, simulant!

Když to tak tvrdil už desátý vyslýchaný, přitom každý jinými slovy, takže bylo zřejmé, že nejsou domluvení, ztratil velitel hlídky trpělivost.

„Myslím, že závěr je jasný,“ řekl směrem ke Kájovi a jeho otci. „Synáček se chtěl vyhnout zkoušení – anebo se ulejt z vyučování, takže si šikanu vymyslel. Psychické týrání! To je něco, co se nedá jen tak dokázat!“

„Domluvili se na něho!“ trval na svém Kájův otec.

„Kdyby se na něho domluvili, byly by jejich výpovědi stejné jako přes kopírák,“ namítl policista. „Vždyť to popisují každý jinými slovy, ale je jasné, že viděli totéž. Slyšel jste to přece s námi a máme to na záznamu. Můžeme se ptát dalších, ale zdá se, že je to marná práce.“

„Ještě jste nevyslechl tu holku!“ připomněl mu Kájův otec.

Poručík si tedy předvolal Věrku. Přišla hrdě a s pohrdlivým úsměvem si změřila Káju i jeho tatínka.

„Vaši spolužáci vypověděli, že jste, slečno, měla konflikt tady s mladým Karlem,“ začal poručík. „Co to bylo?“

„Oni vám to ještě neřekli?“ hrála Věrka udivenou.

„Řekli, ale my všechny výpovědi porovnáváme mezi sebou,“ ujistil ji poručík. „Jak to tedy vypadalo z vašeho pohledu?“

„Povídej, Věrko!“ vybídl ji i ředitel.

Věrka jen mžikla. Porovnávají výpovědi mezi sebou... to znamená neodchylovat se pokud možno od pravdy, jinak se do toho zaplete... Musí to tedy popsat, jak se to muselo jevit každému, kdo nic neví.

„Tady Karel ukradl bráchovi můj sešit,“ řekla. „Vyběhl na chodbu a posmíval se tomu, co tam bylo napsané.“

„A tys ho napadla, co?“ vybuchl Kájův otec a vyskočil ze židle.

„Ticho!“ usadil ho poručík. „Sugestivní otázky nejsou dovolené a tady se ptám já a nikdo jiný!“

Kájův otec zamumlal cosi jako omluvu a rychle si sedl.

„Vždyť jsem stála pět metrů od něho!“ namítla Věrka. „Ale nemohla jsem mu jen tak nechat svůj tajný sešit! Bráchovi jsem ho půjčila, ale nikdo jiný to číst neměl, ke všemu veřejně! Vy to nechápete?“

„Nedivím se, že jste měla zlost,“ pokrčil rameny poručík s chápavým úsměvem. Ovšemže – zveřejňovat dívčí tajnosti není dobrý nápad, zejména když je dívka o rok starší a o půl hlavy větší. V tomhle věku by mu dokázala nabančit levou rukou, skoro je div, že se to nestalo...

„Tak co jste udělala?“ pokračoval ale ve výslechu. „Ani bych se příliš nedivil, kdybyste po něm skočila...!“

„Neskočila jsem po něm,“ zavrtěla hlavou Věrka. „Ale slíbila jsem mu pořádnou nakládačku, jestli ten sešit nevydá než napočítám do tří. Splnit ty vyhrůžky jsem už nemusela, hodil mi ten sešit sám. Má ze mě vítr a dobře ví proč!“

„Proč si myslíte, že má z vás vítr?“ zeptal se jí poručík.

„Ví, že jsme celé prázdniny s bráchou trénovali judo,“ odfrkla si. „Nedávno se brácha dostal do křížku s Jardou a parádně s ním zametl – a to je menší než Jarda. Kája je naopak menší než já a nedal by mi takovou práci. A on to dobře ví! Na slabšího by si troufal, zbabělec, ale když narazí na těžší váhu, couvne!“

Poručík se při pohledu na tu útlou »těžší váhu« shovívavě usmál, ale srovnáním těch dvou aspoň v duchu připustil, že to tak může být. Věrka by to Kájovi nandala.

„Jenže tady Karel se pak na těch schodech zhroutil,“ dodal ještě poslední drobek do mozaiky jejich střetnutí.

„Mám dojem, že blbě došlápl,“ řekla Věrka. „V první chvíli chtěl se mnou o ten sešit závodit, jenže si to včas rozmyslel, dohonila bych ho. Ale jak byl v otočce, šlápl na okraj schodu a ztratil rovnováhu.“

Vypadalo to pravděpodobně a Káju ani nenapadlo namítat, že stál na schodištní podestě v místě, kde žádný schod poblíž nebyl.

„No vidíte!“ obrátil se poručík na Kájova otce. „Jestli je tohle psychický teror, tak nevím, jak by to obvinění vypadalo, kdyby opravdu dostal přes hubu. Zveřejňovat cizí osobní data se nemá, i když se jedná jen o soukromý dívčí deníček!“

„To nebyl deníček!“ protestoval Kája. „To byla nějaká úplně neznámá věda!“

„Vážně?“ podíval se poručík pobaveně na Věrku.

„Každý se bavíme jinak!“ odvětila. „Kdo nic neumí, neumí si to ani představit. Máte rádi příběhy fantasy? My jsme si s bráchou vymysleli vlastní kouzelný svět! Ale to se přece nedává nikomu číst, dokud to nevyjde knižně a k tomu máme ještě hodně daleko! Co takových sešitů ještě do té doby popíšeme!“

„Hleďme!“ zasmál se poručík. „Takže máte i malé spisovatele! Náhodou tyhle příběhy taky rád čtu, ale nikdy jsem nic nenapsal... Dobrá, můžeš jít!“

Po Věrčině odchodu se poručík přísně podíval na otce a jeho syna.

„Podívejte se, vyšetřování musím uzavřít, ale vidíte, že se to dá jedině odložit. Podle mě k žádnému teroru ani šikaně nedošlo, jen byste měl synovi vysvětlit, že se do cizích soukromých zápisků bez svolení majitele neleze! To je dneska trestné.“

„Já ho snad...!“ zahromoval otec...

„Moment – ale ne teď a ne před námi!“ zarazil ho poručík. „Na týrání dítěte jsou paragrafy! Myslím, že pomluvu může nejlépe ohodnotit pan ředitel, ale na policejní stíhání to nevidím.“

Kája se jen přikrčil. Tušil, že bude mít proč. Když ne tady, tak doma.

A možná i dřív...

Errata:

22.07.2021 13:13