Vítej, návštěvníku!

Vyhlídky

Když pak Věrka všechno vyprávěla ve světě Siruzgos dědečkovi, poslouchal ji pozorně a jen se při tom usmíval.

„Dobře jsi jim tu smeč vrátila,“ pochválil vnučku. „A ty, Vojto, už nic takového do školy neber. Jak sám vidíš, není to tam bezpečné.“

„Ale Česťo, proč se vlastně musíme vracet na Zem?“ ptal se Vojta uraženě. „Nač nám bude škola, která je sto let za opicemi? Proč se máme zdržovat s hulváty jako jsou Jarda, Kája a Igoš, proč prostě nezůstaneme natrvalo tady?“

„Protože byste tady nakonec zůstali sami dva a ztratili byste kontakt se Zemí,“ odvětil děda. „Jistě, tady byste mohli žít. Ale s jakými vyhlídkami? Veverky vás sice uznávají jako představitele pozemského života, ale mezi sebe vás nevezmou, to přece po nich nemůžete chtít. My lidé jsme tu tak trochu jako v zoologické zahradě, jenže se na tu klec díváme zevnitř, chápete? Dobrá, klece tu nejsou, takže jsme tady jako ti lvi v safari. Veverky nás budou okukovat, zkoumat, ale nebudou nás nikdy považovat za rovnocenné partnery. Pro ně jsme a vždycky budeme jen exotická zvířátka.“

„Když jsme si hráli s veverčaty, nevypadalo to tak,“ namítl Vojta.

„Ale vypadalo,“ mávl rukou děda. „To je asi jako když si lidé doma v bytě občas hrají s pejskem nebo s kočičkou. Hra může být zajímavá, ale rovnocenná nikdy není a nebude a když skončí, je konec a pejsek i kočička si musí jít po svých.“

„Naštěstí psa ani kočku nemáme,“ řekl Vojta.

„Ale tady jste v roli pejska a kočičky,“ odvětil děda. „Pochopte to konečně. My lidé jsme doma na Zemi.“

„Vy jste tady ale s Cecilkou žili, ne?“

„Žili,“ připustil děda. „Jenže jsme si pořád udržovali své místo na Zemi. Bydleli jsme v chalupě – z pohledu sousedů to tak vypadalo, já jsem jako většina chlapů chodil do práce na pole vydělávat peníze nutné pro život na Zemi, ale mnohem více času jsme trávili tady. Cecilka tu žila skoro pořád. Oficiálně byla v domácnosti, ale sama se v chalupě moc nezdržovala. Když jsme to pak přepočítali, vycházelo nám, že jsme sice papírově stejně staří, ale Cecilka strávila u veverek podstatně víc. Na Zemi nám bylo, počítáno od data narození, oběma osmdesát, to je skoro normální. Jenže já jsem tady v Siruzgosu strávil zhruba tři sta let a Cecilka hodně přes šest set. Proto zemřela dřív a nechala mě tu samotného. Nebyl nám dopřán osud Filemona a Baucis ze starých řeckých bájí, manželů, co zemřeli oba naráz. A proto se teď zdržuji více tady než na Zemi. Kdybych se dnes vrátil na Zem a zůstal tam, mohl bych také zemřít až za tři sta let a to už by vzhledem k pozemským poměrům nevypadalo dobře. Tady vám nejspíš budu ještě dlouho rádcem.“

„To je dobře, Česťo!“ řekl Vojta. „Ale tím jsi nám nevysvětlil, proč máme chodit do pozemské školy. Jednak je sto let za opicemi a za druhé tam nejvíc hrozí, že se oba nějak prozradíme.“

„Protože budete tu školu potřebovat,“ řekl děda. „Budete potřebovat pozemské papíry, potvrzující vzdělání. A budete se muset domluvit s pozemskými vědci. Kvůli nim se to budete muset naučit přesně tak, jak se to učí na Zemi.“

„A to je tak nutné?“ zaškaredil se Vojta. „Proč se nemůžeme důkladně věnovat jen zdejší, daleko pokročilejší vědě?“

„Je,“ připustil děda. „Ale protože nebudete žít jen tady, ale i na Zemi, musíte se vyznat i v pozemské vědě a technice. Dejme tomu, že současnou pozemskou techniku nepotřebujete. Gechmo je přece milionkrát lepší než auta, vlaky i letadla. Ale aspoň do školy jezdíte autobusem, aby to nebylo podezřelé.“

„Kdybysme nechodili do školy, odpadl by i ten autobus!“ řekl Vojta vyčítavě.

„Ano, odpadl by i autobus,“ přikývl děda. „Ale zakrátko by na vaše rodiče vlétla kontrola ze sociálky, proč vás řádně neposílají do školy. Školní docházka je povinná, kdybyste ji zanedbávali, bylo by zle. V nejhorším případě by vás rodičům odebrali, odvezli by vás do nějakého děcáku a tam by to bylo tisíckrát horší, věřte mi!“

„To by si mohli zkusit!“ kasal se Vojta. „Pro nás přece není problém zmizet jim – a třeba i z jedoucího auta!“

„Jenže tím by to bylo jen horší a horší,“ mínil děda. „Rodiče by měli problémy, vy byste se nemohli na Zemi legálně pohybovat.“

„Tím víc bychom tu ale byli s tebou!“ přidala se i Věrka.

„Ano,“ vzdychl si. „Lvíčata na safari. Ani byste neuplatnili znalosti, které tady získáte. Veverky vás mezi sebe nevezmou ani kdybyste se vypracovali na vědce. Co byste tu celých šest set let dělali? A čím déle tu jste, tím je to horší, to mi můžete věřit. Nejsme v kleci, ale jako kdybychom byli. A i zlatá klec je pořád jen klec.“

„Budeme tu přece s tebou!“ utěšovala ho Věrka.

„Ba ne,“ zavrtěl hlavou děda. „Já půjdu za chvilku za Cecilkou. Vy musíte zůstat na Zemi, najít si své místo mezi lidmi. Měli byste vystudovat, abyste mohli na Zemi nenápadně uplatnit veverčí vědu. U veverek si můžete vždycky odpočinout, nabrat sil a elánu, ale pak se ještě rádi vrátíte mezi lidi.“

„A budeme dál chodit do školy,“ dodal zhnuseně Vojta. „Přitom už dnes nejspíš víme víc než učitelé!“

„Ale kdepak,“ zavrtěl hlavou děda. „Víte víc jen v oborech, které na Zemi ještě nejsou dost rozvinuté. Je ale spousta oborů, kde jsou lidé napřed. Například veverky neznají počítače, ale ani mobily a nepoužívají tolik stroje. A kromě toho, my dva, já a Cecilka jsme tu byli spolu.“

„My jsme přece taky dva,“ pokrčila rameny Věrka.

„Jenže jste bratr a sestra,“ řekl děda. „Teď ještě vám to může být jedno. Časem zjistíte, že vám to nebude stačit. Najdete si partnery a vychováte si s nimi vlastní děti. My s Cecilkou jsme se sem dostali až když jsme měli děti velké, takže jsem je ani nemohl s klidným svědomím přivést k veverkám. Vy byste měli své děti odmalička vychovat tak dobře, aby je veverky přijaly.“

„My – a děti?“ rozesmál se Vojta.

„Za deset let to budeš cítit jinak!“ ujistil ho děda. „A tady Věrka možná už za pět. Teď se vám to zdá jako strašně vzdálená doba, ale proti šesti stům rokům je to pouhý mžik. Uvidíte, jak rychle vám to uteče!“

„Teď bych na to ale raději ještě nemyslela,“ otřásla se Věrka.

„Nemyslete na to, ale ve škole vydržte!“ nabádal je děda. „Pozemské vzdělání budete potřebovat! Když ne teď, tak určitě později.“

„Ale...“ snažil se to Vojta usmlouvat, „co kdybychom se důkladně naučili jenom veverčí vědu? Musíme znát oboje? Vždyť to je někdy protismyslné!“

„Budete to potřebovat,“ opakoval děda tvrdohlavě.

„Ale co když ne?“ zkoušel to Vojta. „Proč bychom nemohli žít pořád tady a pak se prostě jednoho dne vrátit na Zem?“

„Pak už by vás lidé Země nepřijali!“ ujišťoval je děda. „Potřebujete žít na Zemi trvale, bez přerušení. Až po vystudování pozemské vysoké školy budete pozemským vědcům rovnocenní a až pak budete moci prosazovat rozdílnosti veverčí vědy. Jinak by se s vámi nikdo nebavil a veverčí vědu byste na Zem nepřinesli.“

„Myslíš?“ podíval se na něho Vojta nedůvěřivě.

„Jsem si tím jistý,“ usmál se děda. „Já už to znám. Už jsem se pokoušel přinést na Zem aspoň střípky veverčích znalostí. Jenže když vědci zjistili, že nemám základy pozemských věd, ani se se mnou nebavili.“

„Pitomci!“ ulevil si Vojta.

„No – tenkrát jsem toho ani od veverek moc neuměl,“ připustil děda. „Ale došlo mi, že vědátoři mezi sebe jen tak někoho nepustí. Proto jsem si umínil: až přijde čas, dostanu vás na vysokou školu, i kdybych vám na to musel sehnat hektolitr »zozyre«.“

„Ale – vědci by snad měli pochopit, že jim přinášíš něco nového, ne?“

„Nepochopili,“ vzdychl si děda. „Vlastně jsem se k tomu ani nedostal. Nejprve se ptali, jaký mám titul a ze které školy. Když jsem přiznal, že žádný titul nemám, otočili se ke mně zády. A pak – jako kdybych mluvil do dubů.“

„Pitomci!“ opakoval Vojta.

„Na Zemi je titul často důležitější než vědomosti,“ vzdychl si děda. „Proto se někteří studenti zajímají jen o papír s razítky nebo s pečetí. A některé vysoké školy si z toho udělaly docela výnosný kšeft. Nač se jánevímkolik let starat o studenty, když jim mohou prodat jen ten papír? Za mých mladých let se to tvrdilo o školách kdesi na Západě, dneska už se dá koupit titul bez studia i v Čechách.“

„To víme,“ mávl rukou Vojta. „Poslyš, Česťo, nemohl bys nám v Plzni ten titul prostě koupit? Máš přece peněz dost!“

„A tebe by takový podvod blažil?“ podíval se děda na vnuka.

„To jistě ne,“ řekl Vojta. „Však bych ho měl jen aby se ke mně vědci nemohli jen tak otočit zády. A až by zjistili, jaké máme od veverek znalosti...“

„Potíž je v tom, že se nejčastěji kupují diplomy takových oborů, jako jsou práva, sociologie, politologie a jiné fujtajblogie, kde se popisuje jen cosi vymyšleného lidmi a dá se to okecat i bez skutečných znalostí,“ vzdychl si děda. „Vždyť to není věda, ale pseudověda! Když se náš právník dostane do země s jiným právním systémem, je tam většinou bezradný – pokud si i u nás nezvykl okecat, co sám neví. A to zdaleka není všechno. Musíte znát, kam až se pozemská věda dostala. Nechceš přece vysvětlovat vědcům i násobilku, s tou tě pošlou do háje, co je s tím zdržuješ. Budeš muset nejprve přeložit některé veverčí pojmy do odborné pozemštiny a ty, co pozemská věda nezná, nově definovat. A na to potřebuješ i tu pozemskou vědu.“

„No jo,“ vzdychla si i Věrka. „Takže nás ta škola přece jen nemine. Ale Česťo, co bys nám navrhoval za obor, který by se dal přenést na Zem?“

„Je jich víc,“ řekl děda. „Určitě biologie, lékařství a spřízněné obory. Pak také fyzika a vše co s ní souvisí. A určitě i chemie, tam mají veverky nějaké mezery, ale dost věcí umí vytvořit. Země je naopak vpředu v počítačích, tam mají lidé vrch. Jenže veverky se obejdou i bez počítačů.“

„Lidi ještě nedávno taky,“ přidal Vojta.

„Ano, ale dnes už je to na Zemi běžné.“

„A hele, Česťo, jak to myslíš, že si máme hledat partnery a vychovávat s nimi vlastní děti...?“ zeptala se trochu nesměle Věrka. „A říkal jsi, že to bude už brzo!“

„Brzo?“ usmál se děda. „Já vím, teď vás ještě čas netlačí. Ve třinácti vás nejvíc pálí škola, že? Ale až ti bude takových osmnáct... to už se některá děvčata vdávají!“

„Osmnáct...“ zamyslela se Věrka. „A kterých osmnáct? Pozemských?“

„Jo, děvče, to nevím,“ podrbal se děda za uchem. „To ještě nikdo neodzkoušel, v tom budete první. Hlavní slovo mají hormony, jenže vy dva stárnete pomaleji a ani nevím jak. Odhadl bych, že při současném střídání režimů – den na Zemi a dva na Siruzgosu – by se to mohlo srovnat a pak bychom to mohli počítat normálně, tedy až ti bude papírově osmnáct. Celkově ti bude v té době osmadvacet, jenže to se vyrovná pomalejším vývinem... ale jak říkám, přesně to nevím. Uvidíme!“

„A to si máme někoho hledat... na Zemi?“

„A kde jinde?“ usmál se děda. „Tady na Siruzgosu partnera nenajdeš. Vojta je tvůj bratr, ten ti ho dělat nesmí a nebude, já jsem taky příbuzný, takže ti v tom směru nepomohu. Budeš si muset někoho najít na Zemi, jiná možnost není!“

„Ale... no jen si to představ!“ pokračovala. „Představ si, že si mám najít kluka na Zemi, až mi bude papírově osmnáct. Vypadat budu nejspíš taky na osmnáct, jenže celkově mi bude osmadvacet! A to si mám na Zemi hledat nějaké dvacetileté pískle?“

„Můžeš si přece vzít staršího chlapa!“ navrhl jí bezelstně bráška. „To se dělá!“

„Děkuju, nechci!“ odpálila ho. „A co s ním budu dělat za takových padesát let? To už z něho bude bezzubý dědeček – a já bych měla vypadat tak na třicet... poslyš, Česťo, neskrývá se v tom nějaká hodně velká zrada?“

„Skrývá,“ přikývl děda. „Bude zkrátka nutné, abyste si partnery, až si je najdete, přivedli k veverkám a nechaly je také upravit. Budete pak na tom stejně a to by se už jistě dalo snést. Já a Cecilka jsme byli spolu na výsost spokojení.“

„Tak v čem je ten problém?“ zeptala se Věrka.

„Veverky sem ostatní lidi pustí jen nerady,“ řekl děda. „A musíme si být jistí, že zachovají tajemství. A to není jen tak! Jistě využijeme k odhalení nepoctivých i čtení myšlenek, ale nevím, jestli najdeme dost nezkažených. Spousta lidí jsou darebáky už od dětství, nejvíc se jich zkazí na prahu dospělosti setkáním s lidskou bezohledností.“

„My jsme tedy něco jako výjimka?“ došlo Věrce.

„Vzal jsem vás k veverkám kvůli možnosti, že znenadání zemřu a že na Zemi nezůstane nikdo, kdo zná tajemství tunelu na Siruzgos,“ řekl děda. „I veverky uznaly, abych vás sem raději vzal. Sice už tři sta let nemarodím ani s chřipkou, ale stačil by i jeden šílenec za volantem.“

„Nebylo by lepší, kdyby se k veverkám dostávaly spíš nezkažené děti?“ navrhla bezelstně Věrka. „Co když je sem vezmeme už teď – já nějakého kluka, Vojta holku?“

„To bych neriskoval,“ vzdychl si děda. „Jednak je tu nebezpečí, že se s lidskou bezohledností setkají přímo u svých rodičů a ti je zkazí i dodatečně, ale za druhé – to přece není jen tak najít si partnera na celý život! Ve dvanácti nebo ve třinácti letech to těžko odhadnete!“

„Veverky neuznávají rozvody?“ šla Věrka rovnou k největšímu problému.

„Neuznávají,“ přikývl děda. „Veverky si volí partnery na celý život – a u nich je to podstatně déle než na Zemi! Mají i delší dětství – vy dva na tom budete podobně. U veverek je partnerský vztah trvalý a rozvod prostě neznají. A možná proto mají blíž k řeckým bájím o Filemonovi a Baucis – když zemře jeden, druhý ho zpravidla brzy následuje. Ostatně – i proto mi nejspíš dovolily přivést vás sem ještě jako děti, když mi Cecilka umřela. Možná očekávaly, že ji také budu brzy následovat.“

„Ale co my?“ namítal Vojta. „Co já vím, na Zemi se to rozvody jen hemží!“

„Na Zemi je to něco jiného,“ řekl děda přísně. „Ale tady to tak nebude. Budete si muset lépe vybírat. Jinak vás veverky vyhodí.“

„Tím by si moc nepomohly,“ mínil Vojta. „Naopak! Když někoho vyhodí, ten to na Zemi s gustem rozkecá.“

„Nerozkecá,“ řekl děda. „Veverky na Zem cestují nerady, takový výlet musí být hodně důležitý, ale když se na Zem vypraví, neztrácejí tam zbytečně čas. Tak jsem se s nimi setkal i já. Zdál jsem se jim důvěryhodný, proto mě pozvaly sem na Siruzgos, ale jednali jsme pak už jen tady. Se mnou jim to vyšlo, ale časem mi jen tak mezi řečí naznačily, že je některý z našich předků krutě zklamal.“

„Jak je zklamal?“ vyhrkla Věrka.

„Nechtěly mi toho mnoho sdělit,“ vymlouval se děda. „Ani toho moc nevěděly. Odehrálo se to kdysi dávno za Rakouska-Uherska, z jejich pohledu před mnoha jejich generacemi. Pochopil jsem, že náš předek byl těžký piják, násoska a ochmelka. Když se jednou v hospodě napil, pochlubil se sousedům, že má ve sklepě nějaké potvory. Sousedé se vyzbrojili vidlemi a na ty potvory se vypravili. Náš prapraděd je pustil až k veverkám, jenže žádná bitva se tam nekonala. Veverky je prostě přimrazily a to byl konec dobyvatelské výpravy.“

„Ale jak to, že se něco takového dodnes ve vsi nepovídá?“ divil se Vojta.

„Jak jsem pochopil, veverky conquistadorům trochu vygumovaly paměť,“ řekl děda. „Potom jim vpravily do hlav jakýsi post-hypnotický příkaz, sousedé se pokorně vrátili tunelem domů a na všechno zapomněli. Až na našeho předka, který to všechno spískal. Chtěly mu zřejmě odebrat telepatii, ale něco jim asi nevyšlo, takže se na Zem vrátil jako úplný debil a skončil v ústavu pro duševně choré.“

„My jsme měli nějakého předka – debila?“ zhrozila se Věrka.

„Měli,“ přikývl vážně děda. „Ale nemusíš se obávat, nebyla to přírodní dědičná debilita a rozhodně se na potomky nemohla přenést. Už protože vznikla až když měl děti dávno odrostlé.“

„Vážně jim vygumovaly paměť?“ nedalo to Vojtovi. „To by se přece měli změnit na debily všichni, ne?“

„Sousedům vygumovaly jen krátkodobou denní paměť, takže zapomněli jen co se stalo toho dne. Jenom u našeho pijáckého předka to nestačilo, takže to odskákal.“

„Chudák!“ politovala ho Věrka.

„Jakýpak chudák?“ nesouhlasil s ní Vojta. „Ochlasta, který poštval sousedy proti veverkám! Proč si na ně brali vidle? Bereš ty si vidle, když jdeš někam na návštěvu?“

„No jo... ale skončil hrozně,“ nedokázala Věrka překonat soucit.

„Kdo se pokusí vyvolat meziplanetární válku, zasluhuje si i horší konec,“ mínil tvrdě Vojta. „Litoval bych ho, kdyby tam přivedl sousedy na přátelskou návštěvu, ale na tu se nechodí s vidlemi. Musel tedy vědět, že to skončí špatně! Naštěstí si veverky z vidlí nic nedělaly, ty jim mohly být leda k smíchu.“

„Měly je nechat na pokoji a jen je z dálky pozorovat,“ mínila Věrka.

„Z dálky pozorovat bandu ozbrojených agresorů, i když jen vidlemi?“

„Uvažuj, co by se stalo? Ti dobyvatelé vylezli z tunelu pod obrovskými stromy, na které ani nedokázali vyšplhat. Chvíli by se s těmi vidlemi dole v trávě procházeli, až by je to omrzelo a ještě rádi by se vrátili.“

„To by nebezpečné nebylo,“ souhlasil i děda. „Ani dnes, kdyby sousedé popadli jen vidle. Letadlo ani tank tunelem naštěstí neprojdou, ale kdyby tam nezodpovědný ochmelka propašoval speciální komando vybavené útočnými puškami a horolezeckou výzbrojí, bylo by to horší.“

„To ale tenkrát nehrozilo,“ namítla Věrka.

„Veverky to tenkrát považovaly za nebezpečné,“ ujistil ji děda. „Nejhorší bylo, že toho o Zemi moc nevěděly. Proto se raději uzavřely – a vydrželo jim to dlouho. Od dob Rakouska-Uherska se u nás na Zemi vystřídalo několik generací a proběhly i dvě světové války. U nich to trvalo dokonce několik stovek generací. A můžeme hovořit o štěstí, že se pokusily obnovit kontakt zrovna v době míru!“

„O nic dobrého nepřišly,“ mínila Věrka. „Dvě války, krize...“

„Krize jsou u nás skoro pořád a války jakbysmet!“ usmál se děda. „Kdyby měly veverky čekat, až lidé na Zemi dostanou rozum...“

„My jsme rádi, že jsme tady,“ přikývl Vojta. „Hele, Česťo, až dopíšeme úkoly, co máš dneska v plánu?“

„Podíváme se do veverčí vesničky,“ slíbil jim děda.

„Máš to s nimi domluvené?“ chtěl vědět Vojta.

„Už dávno,“ ujistil ho děda. „Aby bylo jasno, ta vesnička je opuštěná. Nikdo nás tam nebude čekat, ale můžeme si ji zato pořádně prohlédnout. Veverky nám nabídly, že ji můžeme využívat trvale.“

„Taková... stromová?“ chtěla vědět Věrka.

„Ne, jsou tam chaloupky jako v Hobitíně!“ sliboval děda.

„Príma!“ pochvaloval si Vojta.

A usilovně psal úkol.

Errata:

22.07.2021 13:13