Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Věrčin nápad

Hobitín, postavený pro filmování Pána prstenů, měl jen pár chaloupek. Později, když původní papundeklové kulisy propadly zkáze, na tom místě postavili pro turisty Hobitín nový, větší. Stala se z toho výnosná turistická atrakce.

Hobitín na Novém Zélandu (atrakce zbylá po filmařích)

Veverčí vesnička měla dvacet domků, vestavěných ve dvou odstupňovaných řadách do svahu podél krásného údolí, kde byla kromě žluté trávy i spousta zelených křovisek a zakrslých ovocných stromků, obtěžkaných plody. Vypadalo to tam skoro pozemsky. Středem údolí protékal potok. Začínal malým vodopádem, často se klikatil jako užovka, jindy jeho křišťálově čistá voda skákala přes kamenné peřeje.

Domky byly prázdné, suché a každý měl kromě vchodu i pár okének. Natáčet by se tu dalo úplně stejně jako ve filmařských kulisách, až na to, že tady to nebyly pouhé kulisy, tady veverky skutečně několik staletí žily. Všechno tu bylo starobylé. Okénka z průhledných kotoučů pokrýval prach, dveře měly veverčími pacičkami držadla do tenka obroušená. Ačkoliv tu žádná nebydlela, občas se sem parta veverek vypravila uklidit a případně i opravit, co bylo třeba.

Veverky si své historie uměly vážit!

Nad domky byla houština křovisek a zakrslých stromků, na nichž rostly zdejší jedlé a sladké plody. V Siruzgosu byly všechny plody jedlé, takže nemuseli zkoumat, zda se ten či onen plod dá jíst nebo ne. Nebyly určené pro lidi, ale chutnaly i dětem.

„Tady by byl bájo letní tábor!“ napadlo Věrku.

„Jdi do háje s táborem!“ zaškaredil se na ni Vojta.

Při jeho zkušenostech nebylo divu, že nadšením příliš nehořel, jenže Věrka měla mnohem lepší vzpomínky, proto ji to zaujalo.

„Víš, tady hodně záleží na vedoucích,“ pokračovala aniž by se dala jeho nechutí otrávit. „Ačkoliv, vlastně na všech účastnících. Ale kdyby byl hlavním vedoucím Česťa, byl by to přímo milionový letní tábor!“

„To by tedy byl,“ zavrčel nerudně Vojta. „Támhle v tom potoce by mohli kluci někoho mladšího jen tak z legrace topit – no to by byla úžasná zábava!“

„Že zrovna tebe tenkrát topili... to se dělo každému?“ zeptala se ho Věrka, neboť jeho útrapy slyšela doma nejméně dvacetkrát.

„Dneska bych se jim nedal,“ odsekl Vojta. „Ale vyhlídli by si jiného. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. A většinou i toho psa.“

„I kdyby byl vedoucím Česťa...?“

„Sám by to nezvládl,“ řekl Vojta s jistotou.

„Mohla bych mu dělat asistentku,“ nabízela se Věrka.

„Hele, nefantazíruj!“ zkusil ji zarazit Vojta. „Vždyť je to nesmysl! Banda jako Jarda, Kája a Igoš by z toho tady nadělala kůlničky na dříví!“

„Kdo říká, že by sem směli jít pitomci?“ pokračovala nevinně Věrka. „Na tábory berou každého, kdo zaplatí, my bychom si asi pečlivěji vybírali, koho sem vzít a koho v žádném případě ne!“

„Tak moment!“ zarazil ji děda. „Uvažuj trochu! Fantazíruješ opravdu krásně, ale zapomínáš, že sem veverky nikoho nepustí.“

„Proč ne?“ Věrka na ten axiom očividně nehodlala přistoupit. „Chceš po nás najít si partnery. V pořádku, uznávám to. Ale chceš trapně čekat, až většina, jak říkáš, se setká s lidskou bezohledností, třeba u svých rodičů. Sám nevíš, zda vůbec najdeme na Zemi dost upřímných lidí! To se mi na tom nelíbí! Nebylo by lepší přivést sem pár ještě nezkažených dětí, radši víc, aspoň dvacet, aby byl větší výběr?“

„Chtěla bys ale za ně ručit?“ podíval se na ni děda utrápeně.

„Já si myslím, že by se mělo začít u školních dětí,“ trvala na svém. „Že veverky jejich rodiče odmítnou, to je možné a dá se to čekat. Nás jsi sem vzal, i když jsi tátu s mámou vynechal! Dospělí mohou být zkažení skoro všichni, s Cecilkou jste mohli být bílé vrány, ale děti snad ještě falešné nebudou! I když se někteří mění v darebáky už v dětství – ale grázlíky jako je parta Jarda, Igoš a Kája snad rozeznáme.“

„A ty si myslíš – udělat jim tady něco jako letní skautský tábor?“ hádal děda.

„Něco jako... akorát skauty bych do toho netahala,“ řekla Věrka. „To přece nemá být »letní tábor v přírodě«! Spíš bych to nazvala »tábor zvídavých dětí se zajímavou školou«. Už název s tou školou většinu grázlíků odradí, ale tím lépe! Zůstanou nám jen ti opravdu zvídaví.“

„Co myslíš tou »zajímavou školou«?“

„Učení telepatii, létání, skokům na »gechmo« a tak...“ usmála se. „Tábor můžeš zahájit ještě na Zemi, ale kdo složí slib mlčenlivosti, přejde sem. Jako pojistku proti zneužití bych navrhla dát kotvu »gech« přímo do tvého sklípku a zamknout dveře, aby nikdo neodhalil kde se doopravdy nachází a nemohl k veverkám vpustit sousedy s vidlemi nebo podobnou či ještě horší verbež.“

„Vidíš – ještě jste se nenaučili přenášet někoho pomocí »gechmo«,“ vzpomněl si děda. „Jenže zamknout dveře nestačí, nestačí ani zazdít je... Ale nápad máš dobrý, »gech« tam dám tak jako tak.“

„Jak se to ale dělá – přenášet někoho?“ zajímal se Vojta.

„To jsem si chtěl nechat na později,“ omlouval se děda. „Beztak nemáte koho přenášet, takže to není na kom zkoušet. Myslel jsem si, že to budete potřebovat, až si najdete ty budoucí partnery. Je to přitom jednoduché. Když skočíte na »gechmo« ve chvíli, kdy někoho objímáte, poletíte spolu. Setkali jste se s tím, když vás přenášely veverky na strom ke svým zeirinům, pamatujete se na to?“

„To jsme se jich vlastně poprvé dotkli,“ vzpomínal Vojta. „Ale teď si říkám, že jsi nás tam jistě mohl přenést i ty sám. Proč jsi na to volal veverky?“

„Protože to tak chtěly,“ odvětil děda. „Chtěly si vás přečíst. Nechtěly, abych jim tam přinesl někoho, kdo to sám nedokáže. Na druhé straně jste se jich při tom poprvé dotkli. Nebylo to romantičtější, než kdyby vás tam odnášel starý dědek?“

„Takže kdyby byl sklípek zazděný od samého začátku, nemohl by náš ochmelka předek vpustit na Siruzgos sousedy s vidlemi?“ domýšlela se Věrka.

„Teoreticky mohl,“ trochu se zamyslel děda, ale s pobaveným úsměvem. „Jenže prakticky ne. No jen si to představte! Do zazděného sklípku se sousedé nedají přivést všichni naráz jako jedna banda, ale jen po jednom. Ochmelka jednoho obejme a zmizí i s ním. Sousedé se vyděsí, protože – tak nějak přece vypadá, když hříšníka odnese do pekla rohatý, ne? Zakrátko se ochmelka zase záhadně objeví, jenže sám – a sousedé ho se slovy »Tu máš, pekelníku!« všemi vidlemi probodnou. Ten první soused se pak bude vcítit jako pohřbený v hrobce a časem se sklípek v tu hrobku skutečně změní, ale veverky by se o tom nejspíš nedozvěděly. Mezi dvěma našimi návštěvami uplyne vždy několik let jejich času a ony vědí, že to nijak neurychlí.“

„Dobře, dej tam »gech«,“ souhlasila Věrka. „Vrátila bych se ale k tomu táboru. Podle mého tak můžeme získat spoustu nezkažených dětí. Kdo se dostane sem, jistě pochopí, že nemá smysl honit se za »pozemskými statky« a jinými nesmysly a bude odolnější proti »zkažení«. Už proto bych to zkusila.“

„Teda, já zírám!“ třeštil Vojta oči na sestru. „Ono to má smysl!“

„To jako myslíš, že jinak plácám jen samé nesmysly?“ naježila se Věrka.

„Ani ne,“ zavrtěl hlavou Vojta. „Já jen, že mluvíš jako kniha. Jako by ti nebylo teprve třináct!“

„Třináct a půl!“ opravila ho pedantsky. „Se započítáním času u veverek vlastně patnáct. Který čas se vlastně počítá? Papírový nebo celkový?“

„Vypadat budete na papírový věk,“ přikývl vážně děda. „To je dané zpomalením biologického vývoje. Ale rozumově... spíš podle celkového. Už teď máte zkušenosti, o jakých se jiným dětem nezdá. A bude toho víc a víc.“

„Tak vidíš!“ řekla pyšně. „Už dlouho přemýšlím, jak dostat k veverkám víc lidí. Může být pravda, že je na Zemi málo těch nezkažených, kteří se sem jediní mohou podívat. Ale bylo by škoda nechat je dospělým zkazit.“

„No, něco na tom je,“ podrbal se děda na hlavě. „Jenže já se obávám, že veverky mohou mít jiný názor. A dělej si co chceš, mají tu poslední slovo.“

„Mají,“ připustila Věrka. „Ale ještě ses jich nezeptal.“

„Nezeptal, ale ptám se,“ oznámil oběma děda. „A ono je to zajímá!“

Všichni tři umlkli. No ovšem, kdyby děda vytáhl mobil, bylo by to asi každému jasné i na Zemi. Telepatie je přitom pohotovější i nenápadnější.

„No dobrá,“ obrátil se děda na Věrku. „Máš, co jsi chtěla. Můžeš jim to přednést sama. Zajímá je to tak, že sem přiletí. Teď hned.“

Najednou se stranou, zhruba uprostřed veverčí vesnice, rychle po sobě objevily čtyři veverky. Měly tu zřejmě kotvu »gechmo« a nejspíš považovaly Věrčin nápad za tak zajímavý, že sem bez meškání přišly hned čtyři.

Přiběhly až k Věrce, zastavily se před ní a některá z nich – v telepatii se nedalo hned poznat, která – se jí otázala:

„Opravdu si myslíš, že by bylo dobré vzít sem děti jako jste vy dva?“

„Myslím si to,“ řekla odvážně Věrka.

Pak veverkám přednesla svoji vizi. Přivést sem výběr ještě upřímných dětí, aby se tím zabránilo jejich dodatečnému zkažení dospělými.

„Máme starou špatnou zkušenost,“ řekla jedna z veverek, když Věrka skončila.

„Myslíte s člověkem, který sem přivedl pár jiných lidí ve zlém?“

„Takový odstrašující případ se nesmí opakovat!“ trvaly na svém veverky, nedalo se určit, která to právě říkala. „Jak to chcete zabezpečit?“

„Na počátku výběrem,“ řekla Věrka. „Přečtete si je, jako jste nedávno přečetly nás dva. A pak tady vytvoříme společenství stejně smýšlejících lidí. Když se budeme scházet pravidelně – a to předpokládám, už to tak děláme a je to přirozené, snížíme tím pravděpodobnost, že se někdo zkazí.“

„A když se přece jen někdo zkazí?“

„Tunel do světa Siruzgos začíná v malém sklípku u Česti,“ začala Věrka.

„To víme,“ ujistily ji rychle veverky.

„Je to jediná cesta k vám,“ pokračovala. „Když vchod do sklípku úplně zazdíme a dáme dovnitř kotvu »gech«, dostane se tam jen ten, kdo umí používat »gechmo«. Nikdo nebude vědět, že sklípek je součástí staré chalupy a kde se chalupa nachází. Až na nás tři – ale my to budeme považovat za největší tajemství.“

„Ano, ale co když se zkazí někdo, kdo umí »gechmo« používat?“ pokračovaly veverky. „Ten někdo tam potom může přenést spoustu dalších...“

„Ale jen než to zjistíme my,“ opáčila Věrka. „My už mu v tom zabráníme.“

„Odebrat někomu naše schopnosti není tak snadné,“ namítla veverka. „Už jsme takový případ měli. Po narušení mozku se z člověka stane nemyslící tvor.“

„Přitom to není nutné,“ namítla Věrka. „Nechte mu je. Úplně stačí přejmenovat kotvu »gech« ve sklípku na počátku tunelu do vašeho světa. Kdo nezná jméno kotvy, nedostane se tam a nemůže dál škodit.“

„Kotvy se přece nedají přejmenovávat!“ namítla jiná veverka.

„Ale dají se úplně zrušit a vytvořit nové s jiným jménem,“ navrhla Věrka. „To je prakticky totéž. A kotvu se starým jménem můžeme dát někam na pustý ostrov. Sice to nikoho nezastaví, ale bylo by to pro něho pořádné zklamání!“

„Dobře, to by šlo,“ souhlasily už zase všechny. „Ale co kdyby ten zkažený kotvu naopak stejným způsobem přejmenoval vám?“

„My tři budeme vědět, kde ten sklípek je,“ přidal se i děda. „V takovém případě zeď probouráme a dostaneme se tam od nás. Zblízka se dá kotva vycítit a odstranit i když neznáte jméno – a tím by to bylo vyřešené. Dokonce doufám, že by to šlo i bez bourání, kotva se dá vycítit i položit i za stěnou.“

Veverky na tohle neodpověděly, ale bylo znát, že se mezi sebou radí. Jenže díky směrované telepatii to nevnímali.

„Vypadá to rozumně,“ řekly po chvilce všesměrovou telepatií. „Ale tak závažné rozhodnutí tady nemůžeme udělat. Musíme to projednat na větším shromáždění a to bude chvíli trvat. Řekněme – ve vašem čase zítra.“

„Dáte nám to vědět?“ zeptala se jich Věrka.

Jenže veverky už zmizely.

„Víš, co mi na tvém nápadu nejvíc vadí?“ zeptal se děda Věrky.

„Tobě na tom pořád ještě něco vadí?“ naježila se.

„Jo,“ přikývl. „Vadí mi, že jsem na něco tak geniálního nepřišel já!“

Jak se dá něco skoro-výtkou pochválit! Věrka zůstala ještě vteřinu naježená, ale pak roztála a začala se usmívat. Že se k ní děda přidal, to bylo jasné už při rozhovoru s veverkami. Teď by odpor proti jejímu nápadu chápala jako zradu. Naštěstí se zrada nekonala, to jen děda zvolil takový nezvyklý způsob pochvaly. A tahle pochvala stála za to, děda slovem »geniální« šetřil jako šafránem.

„Jak začneme?“ zeptala se raději.

„Do prázdnin času dost,“ krotil ji děda. „Zatím můžete nenápadně obhlédnout své spolužáky. Bandu Jarda s Kájou a Igošem zřejmě vynecháme, ale co ti ostatní? Jsou spíš ochotní následovat Jardu, nebo byste je bez váhání seznámili s veverkami?“

„To budeme muset nejprve zjistit,“ přiznala Věrka. „Natolik je asi neznáme. Já mám ve třídě pár kamarádek, ale až na Jitku to jsou kamarádky jen od vidění.“

„A už vůbec neznáte jejich rodiče,“ dodal děda. „Na nich bude také záležet.“

„Myslíš, že už některé zkazili?“ hádala opatrně Věrka.

„Tak nějak,“ přikývl děda. „Výchova začíná odmalička, spoustu nešvarů získají děti od rodičů i od kamarádů už od mateřské školky.“

„Já vím,“ dodal rychle Vojta. „Někteří kluci si už teď hrajou na panstvo a ostatní jsou pro ně socky! A kdo má nejdražší smártfoun, je mezi nimi King!“

„Jenže o takové zájem mít nebudeme,“ přikývl děda. „Obecně o ty, kdo všechno přepočítávají jen na peníze. Na kolik tisíc byste si ocenili telepatii nebo »gechmo«? Těžko říct, co? My to zkrátka na peníze převádět nebudeme a basta!“

„Ale vždyť jsi i ty v závěti rozděloval mezi dědice zlato!“ připomněl mu Vojta.

„Ale jen kvůli vašemu hamižnému strýci a též panu advokátovi, který požadoval pokud možno spravedlivé rozdělení dědictví mezi všechny dědice,“ vzdychl si děda. „Vyhověl jsem mu, ale když to vezmete nezaujatě, dojde vám, že jsem až na vás dva vlastně všechny vydědil.“

„To je pravda,“ přidala se na jeho stranu Věrka. „Nám dvěma odkázal chalupu, ta má větší cenu než zlato.“

„Jenže její cena je jen v tom malém sklípku,“ doplnil děda. „Který se ke všemu chystáme zazdít, aby nikoho nesváděl k pátrání po tunelu k veverkám. Přitom se její cena ani nedá vyjádřit v penězích.“

„Kašleme na peníze!“ řekla Věrka.

„Kašleme i na ty, kdo na peníze nekašlou,“ opravil ji Vojta.

„Hledejte spíš upřímnost,“ poradil jim děda.

„Zkusíme to,“ slíbila Věrka.

Errata:

22.07.2021 13:13