Vítej, návštěvníku!

Zvídavé děti

Děda splnil slib a skutečně sklípek zazdil. Přesněji řečeno, přehradil ho napůl zdí z velkých kamenů, pospojovaných betonovou maltou. Kdyby nedejbože došlo k nutnosti tu zeď probourat, byla by to jistě pořádná fuška. Sklípek se mu zmenšil na polovinu, ale i to stačilo té trošce brambor a ovoce, které potřeboval uskladnit. Za zdí zůstala kamenná obdélníková kobka bez oken a dveří s klenutým kamenným stropem a na boční stěně s vodotěsným svítidlem, vrhajícím bizarní stíny.

Kotvu ve sklípku umístil děda skrz zeď, čímž si potvrdil, že to jde. Starou pak opatrně zrušil. Nová kotva měla poněkud morbidní jméno »Hrob«, podle toho, jak by se v ní cítil člověk bez »gechmo«. Pravdou je, že by se tam teď bez této schopnosti nikdo sám nedostal a kdo tuto schopnost má, toho žádný takový »hrob« nezadrží.

Před zazděním děda natáhl do sklípku elektrické dráty a zařídil v kobce světlo. Koupil do ní i pohybové čidlo, aby nikdo nemusel potmě na stěně šátrat po vypínači. Když se tam někdo objevil, světlo se teď ihned samo rozsvítilo a zhaslo až když se ve sklípku delší dobu nic nepohnulo.

Děda to vylepšil tím, že se při každém rozsvícení světla rozsvítila malá lampička v jeho sednici. Nemusel se tak s vnoučaty domlouvat – kdykoliv se rozsvítí lampička, skočí za nimi, aby šli k veverkám společně. Rozhodl se nezdržovat se u veverek, ale převážnou většinu času trávit ve své chalupě.

„Kdybych žil pořád u veverek, dlouho bych vám nevydržel,“ řekl jim vážně.

Byla to pravda, u veverek se dalo víc prožít, ale také se tam stárlo rychleji než na Zemi. Děda se rozhodl doprovázet tam děti jen podle potřeby.

Proto byl trochu překvapený, když se už druhého dne rozsvítilo světélko a když i on skočil »do Hrobu«, našel tam ke svému překvapení děti tři.

Jednoho ze dvou kluků přitom viděl poprvé.

„Tohle nedopadne dobře,“ změřil si děcka přísně. „Proč jste ho sem vzali?“

„To je Jirka, dědo!“ hlásila hned Věrka nadšeně. „Je to můj nejlepší spolužák, vzala jsem ho k veverkám, aby se na něho podívaly!“

„Ty už jsi mu řekla i o veverkách?“ vrtěl nesouhlasně hlavou.

„Ale nejprve svatosvatě slíbil, že nikdy nikomu nic neřekne,“ namítla.

„Takhle to ale nepůjde!“ zamračil se děda. „Veverky o tom ještě nerozhodly. Co kdyby si daly ještě nějaké další podmínky? Ba ne, k veverkám nepůjdeme. Vezměte ho do mé sednice, nejprve si o tom pořádně pohovoříme.“

„Ale dědo...“ smlouvala Věrka, ale děda byl neoblomný.

„Odnes ho tam a žádné řeči!“ poručil zamračeně.

„Promiň, Jirko, nejde to tak lehce,“ obrátila se tedy ke kamarádovi. „Musíme si nejprve popovídat u dědečka. Nelekej se, přenesu tě tam.“

Otočila si ho zády k sobě. Jirka se nebránil, bylo znát, že to pro něho není úplně nové. Věrka ho oběma rukama zezadu objala a zmizela i s ním.

„Tak teď ty!“ pokynul děda Vojtovi. „A uvolni mi místo!“

Pak skočil sám. Stáli před ním všichni tři v sednici jeho chalupy. Věrka s Vojtou se provinile dívali do země, cizí chlapec se pochopitelně zvědavě rozhlížel kolem jako každý, kdo se znenadání ocitne na návštěvě v neznámém domě.

„Sednout!“ poručil děda a sám usedl do čela velkého selského dřevěného stolu.

Věrka nenápadně popadla Jirku za ruku a přitáhla ho ke stolu. Sama hbitě vplula na židli mezi dědu a chlapce. Vojta obešel stůl a posadil se naproti Věrce.

„Tak aby bylo jasno!“ začal děda. „Jestli si myslíte, kdovíjak bylo chytré přivést sem cizího kluka, tak já mám o tom úplně opačné mínění. Byla to pitomost.“

„Proč?“ vyhrkla Věrka a chystala se svůj nápad bránit.

„Protože veverky o tvém návrhu ještě nerozhodly,“ zdůvodnil to děda. „Kdybys ho přivedla až k nim, znamenalo by to, že pohrdáš jejich sněmem, chápeš? Včera nás požádaly o odklad na rozmyšlenou a to znamená, že to musíme dodržet i kdyby čert na koze jezdil! Jeden den pro nás nic neznamená, ale pro ně to jsou tři roky debat a sněmování! Ještě že jsem vás zachytil včas! Za druhé jsme se nedomluvili, jak to chceme zařídit ohledně rodičů vašich kamarádů.“

„A za třetí?“ doplnil ho Vojta, když se děda nadechoval.

„To vám nestačilo?“ vybuchl na něho děda. „Takže za prvé – dneska tam půjdete jen přes mou mrtvolu, protože by to znamenalo šmytec na dalších sto let, ne-li déle. Nedovolím vám zkazit, o co jsme se celý život s Cecilkou snažili – ukázat veverkám, že i lidé za něco stojí a že i my umíme držet slovo!“

„Dobře, tak my to ještě vydržíme,“ špitla Věrka.

„To bych prosil!“ přijal to děda, ale bylo jasné, že se s tím ústupkem nespokojí. „Takže za druhé – co je tohle za kluka? Kromě toho, že mu říkáš Jirka?“

„Jirka Mašica,“ špitla tiše Věrka. „Nejlepší ve třídě ze všech technických oborů. A jinak ještě bájo kámoš.“

„Jak dlouho ho znáš?“ pokračoval děda ve výslechu.

„Od loňského školního roku,“ řekla Věrka. „Předtím chodil do jiné školy, víš?“

„Znáš ho i jinak než ze školy?“ nespokojil se tím. „Myslím tím – třeba z letního tábora, nebo odjinud...?“

„Víš přece, že jsem byla vloni na holčičím táboře!“

„Takže kluk, kterého ani pořádně neznáš...“ vzdychl si děda.

„Dyť už se známe skoro dva roky!“ namítla. „To nestačí?“

„Ale jenom ze školy!“ opakoval děda. „Víš, jak se chová jinde? Doma, mezi kluky, na táboře? Co víš o jeho rodičích?“

„Oba jsou doktoři, jako táta!“ vyhrkla ochotně.

„Zrovna vašeho tátu jsem musel vynechat!“ připomněl jí. „Ten už také všechno přepočítává na peníze! Nové auto? Samozřejmě žádná škodovka, tu má kdekdo, ale co nejdražší audi – ať sousedi civí! Chalupa po starém otci? Starému tátovi na ní asi záleží, ale vždyť je to jen sentimentální děda bez rozhledu, venkovan, hnojař! Za tu boudu ani moc nedostaneme!“

„Naši nejsou takoví!“ promluvil poprvé Jirka, trochu uraženě, jako kdyby děda právě pomlouval jeho rodiče.

„Nejsou?“ obrátil se děda teď už přímo na něho. „Chceš nám tvrdit, že peníze jsou u vás na posledním místě... pravda, vaše škodovka není úplně nejnovější, ale není to ani nejlevnější model, tvoje máma nechodí namalovaná jako omalovánka, ani módu zbytečně neřeší... na televizi se celá rodina skoro nedívá, táta občas zprávy, ty máš nejraději vědecké pořady, ale co tvůj moderní tablet? Jo ták, počítáš na něm a máš tam hlavně překladače a tak...“

„Ježíšikriste!“ vyjekl Jirka. „Vždyť jsem nic neřekl!“

„Neřekl, ale myslel sis to,“ přikývl děda. „To ti ještě neřekli, že?“

„Vy čtete lidem myšlenky!“ vyjekl chlapec zděšeně.

„Čteme!“ souhlasil děda. „Jenže to s tebou měla udělat už Věrka. Samozřejmě jsi jí slíbil, že nikomu nic neřekneš, ale milej zlatej, my to posuzujeme opravdu smrtelně vážně! A ne že ti nejprve řekla o mimozemských veverkách a o tunelu, kterým se tam dostáváme, a až pak chtěla ten slib! To už jsi jí mohl říct – nezlob se, ale nic neslíbím, to se musí co nejdřív dozvědět celé lidstvo... A měl jsi takové cukání... to přede mnou nezatajíš! Je to omyl, lidstvo se jako celek nesmí o veverkách dozvědět! Ano, mohlo by tím získat, jenže toho není hodno! Uvědom si, kolik vražd se na světě každý den odehraje! Kolik lidí denně zemře hlady! Ale ano, veverky by těm lidem pomohly, ale kolik z těch zachráněných by si to opravdu zasloužilo? Dnešní svět je stejně příšerný jako v minulém a předminulém století, není lepší! Války se vedou s větší brutalitou, teror proti lidem je bezohlednější než před dvěma sty lety, lidé se podřezávají, věší a střílejí... A veverky to vědí!“

„Vždyť vůbec nic neříkám!“ zaúpěl chlapec uraženě.

„Neříkáš, ale myslíš si to!“ odpálil ho děda.

„Vy jste... vy jste příšerný!“ vybuchl chlapec. „Číst myšlenky je... zrůdnost!“

„Myšlenky čteme všichni!“ ujistil ho děda. „Ano, i Věrka. Jenže málo! A to je ta chyba! Měla se o tobě nejprve dozvědět co nejvíc! I o tvých rodičích! A třeba dát se pozvat až k tobě domů a vyposlechnout si i jejich myšlenky! Nemusíš se bát, my toho nezneužijeme. Ani stéblo vám přes cestu nepřeložíme! I kdybychom se dozvěděli, že jste mezinárodně hledaní zločinci a že doma vězníte a mučíte lidi! No – ty bychom možná osvobodili, nejsme úplně lhostejní k lidskému neštěstí, ale nic víc! Musíme ale vyloučit, aby se zločinci dostali k veverkám. Ne, nejen takoví. Musíme vyloučit i lidi chamtivé, kteří by veverkám jejich svět rozprodali pod pacičkami. Ale jde to, ne že ne – podívej se, jak nám chamtivci rozprodali Čechy!“

„Před vámi se ale cítím skoro jako nahý!“ řekl vyčítavě.

„To jen teď,“ ujistil ho děda. „A jestli se opravdu podíváš k veverkám, budeš se tak cítit i před nimi, u nich je čtení myšlenek naprosto normální. Kupodivu není jejich civilizace otrokářská, jako by s použitím této vlastnosti vznikla na Zemi. Naopak se jim zdá barbarská Země. A když je porovnáš nezaujatě, je to tak. Země je barbarství samo. Války a vraždění u veverek nenajdeš. Technickou převahu máme ale nad nimi takovou, že by neřízený kontakt mohl vést ke katastrofě.“

„Věrka mi ale říkala, že setkání s nimi může být pro nás velice přínosné!“

„To jistě ano,“ přikývl děda. „Ale jen když se nám podaří vyloučit darebáky, ti by to zkazili. Jenže je jich na Zemi, bohužel, drtivá většina.“

„A já se vám zdám jak?“ chtěl vědět. „Jako darebák nebo hamoun?“

„Ty jsi ještě, jak se zdá, dobrý kluk,“ připustil děda. „Ale zlob se na mě nebo ne, k veverkám dneska nemůžeš. Zítra tě tam nejspíš vezmeme, víš už toho příliš mnoho, ale dneska jsem musel vnoučatům – a především vnučce – jaksepatří vynadat. Ještě se nenaučili vidět ve veverkách osobnosti, které musíme respektovat!“

„Hurá!“ vykřikl Jirka.

„Ještě nejásej!“ zarazil ho děda. „Ještě tě čeká pohovor u veverek a ty by ještě také mohly říci »Ne!«, ale upřímně řečeno, pravděpodobnější je, že tě přijmou. Ale to není všechno! Věrka ti ještě neřekla, co tě čeká za nepříjemnosti! Abys věděl všechno, po návštěvě veverek už si nikdy nezahraješ fotbal, hokej a jiné hry s míčem. Vlastně, když nad tím tak uvažuji, nezahraješ si už ani jiné hry. Ne, ani karty.“

„Proč?“ vytřeštil chlapec oči.

„Protože je nedokážeš hrát férově,“ usmál se trochu smutně děda.

„Já ale vždycky hraju férově!“ nasupil se kluk.

„To říkal Vojta taky,“ řekl děda. „Pak začal hrát basketbal – a co střela, to koš! I přes celé hřiště! Vypadá to férově, ale říkej si co chceš, tolik zázraků po sobě už asi fér není! Jakmile začneš očima míč sledovat, ovlivňuješ jeho let. Pochopili jsme, že se některé hry prostě hrát nedají. A se sportem je to vůbec na levačku.“

„Já beztak nejsem žádný velký sportovec!“ vzdychl si Jirka.

„To je možná dobře, kdybys byl, vadilo by ti to víc,“ kývl hlavou děda. „Dobrá, co jsem chtěl, to už jsem řekl. Vojto, ty běž rovnou domů, jasné? Dnešní návštěvu u veverek jsme probendili tady mým kázáním, takže odpadá. Věrko, vezmeš teď Jirku opatrně domů, nejlépe někam poblíž jeho domova, aby ho rodiče nesháněli. A pak mazej taky rovnou domů. Uvidíme se všichni zítra a sice tady. Jasné?“

Všechny tři děti se na dědu podívaly zklamanýma očima, ale nezbylo jim než se podvolit jeho příkazům. Vojta znenadání zmizel přímo ze židle – zřejmě letěl rovnou domů. Zato Věrka vstala pomalu a neochotně natáhla ruku k Jirkovi.

„Nemáme to jednoduché!“ postěžovala si mu. „Ale viděl jsi sám, nedá se svítit, děda je přísný!“

„Stěžuj si sama na sebe!“ odvětil jí děda. „Kdybys víc respektovala veverky, ani by tě nenapadlo Jirku sem nosit. Mimochodem, nemusíš si ho otáčet zády k sobě, jde to i obráceně.“

„Ale veverky nás přece nosily takhle!“ namítla Věrka.

Ovšem tím, jak při tom nechtěně zčervenala, vlastně na sebe prozradila, že si troufne Jirku obejmout jen zezadu.

Přinejmenším dneska...

Následujícího odpoledne se všichni čtyři sešli v dědově chalupě.

Jirka vypadal poučenější, Věrka mu asi přes den něco vysvětlila. Neprotestoval, když děda prohlásil, že dnešní návštěva veverek proběhne ještě bez něho.

„Dneska si půjdeme pro jejich rozhodnutí,“ řekl děda. „Na tom všechno závisí. Když veverky přistoupí na Věrčin návrh, půjdeme na příští návštěvu ve čtyřech. Neboj se, dočkáš se. Ale dneska ještě zůstaneš tady a počkáš tu na nás. Předpokládám, že tě výsledek jednání s veverkami zajímá.“

Jirka horlivě přikývl.

„Budeme tam jen pár minut,“ utěšoval ho děda.

Pak spolu s Vojtou a Věrkou zmizeli.

Jirka se pohodlně usadil na židli a čekal. Přitom si prohlížel sednici, jenže tady toho na prohlížení moc nebylo. Vedle starodávné pece kus moderní kuchyňské linky, naproti stará skříň s malovanými dveřmi. Napadlo ho, že by si to mohl pořád ještě rozmyslet a odejít, ale pak si uvědomil, že ani neví, ve kterém koutě Čech se vlastně nachází, peníze na dopravu nemá a pěšky to může být domů hodně daleko. Nezbývá mu než se zase spolehnout na Věrku.

Na světě proti dveřím ho zaujal mosazný svícen s tlustou, úplně černou svíčkou. Vstal a přistoupil blíž, aby si ji prohlédl. Svíčka nebyla hladká, do černého povrchu kdosi vyřezal několik reliéfů. Nahoře a dole jednoduchý kříž a uprostřed veverka.

Veverky byly v této rodině zřejmě na prvním místě!

Úplně dole byl na svíčce nápis, ale černá písmena na černém podkladě nebyla z dálky zřejmá. Teprve když se ke svíčce naklonil, mohl si je přečíst.

»Zapálit, až zemře hospodář!«

Fí ha! Opravdu morbidní svíčka! pomyslel si Jirka. Na venkově se zachovaly i hodně podivné zvyky! Přinejmenším o tomhle ještě nikdy neslyšel.

V té chvíli se za ním nepatrně zavlnil vzduch. Než se stihl otočit, stáli v sednici všichni tři – Věrka s Vojtou i jejich děda.

„Na to se radši nedívej!“ mávl stařík rukou.

„Jde se k veverkám!“ doplnila ho Věrka. „Pojď ke mně, vezmu tě do Hrobu!“

To ho ovšem zarazilo. Rozzářená Věrka nevypadala na upírku ani na něco jiného záhrobního. Ale po té morbidní svíčce...

„Kam?“ zeptal se jí vyjeveně.

„Vlastně – ty to ještě neznáš,“ uvědomila si a raději mu hned vysvětlovala: „To je název sklípku, kde začíná tunel k veverkám, Říkáme tomu »Hrob«, ale bát se toho nemusíš, včera jsi tam už s námi byl!“

„Vy máte ale hnusně morbidní nápady!“ vyhrkl.

„Z toho si nic nedělej, tím to asi končí,“ ujišťovala ho Věrka.

„Ještě že tak!“ vzdychl si. „Člověk si připadá jako v nějakém upírském filmu.“

Mezitím přistoupil až k Věrce a očekával, že si ho bude zase otáčet. Jenže Věrka tentokrát neztrácela čas, objala ho a zmizela s ním. Najednou kolem nich byla tma, naštěstí netrvala dlouho. Na stěně prázdné šedé kobky, kde už skutečně jednou stáli, se rozsvítilo světlo, jenže to už Věrka Jirku odtlačila dál od stěny a odskočila od něho, jen ho místo objetí popadla za ruku. Za nimi se objevil nejprve Vojta a pak i děda.

„Já to otevřu!“ ohlásila Věrka dozadu k dědovi.

Skála mizející odspodu, aniž by se přitom pohybovala vzhůru, byla podivnost, která Jirku udeřila do očí. Takhle se přece žádné dveře neotevírají! Věrka však ani nečekala, až bude brána otevřená až nahoru, těsně před mizejícím portálem se shýbla a vtáhla Jirku za sebou do černého tunelu za branou.

„Nelekej se, tady nám budou trochu bránit v pohybu ztruhóty času,“ brebentila a táhla do dál. Na okamžik se jí vzepřel, když pocítil, jak se mu zježily vlasy a měl pocit, jako by se brodil neviditelnou a nehmatatelnou vodou, ale když ho táhla dál, přestal jí klást odpor a poslušně klusal za ní. Viděl, že je tu Věrka jako doma a nebojí se, ačkoliv měla také vlasy rozježené do všech stran. Proč by se měl bát i on?

Konečně se před nimi objevilo to pověstné světlo na konci tunelu a až teď si uvědomil, že tunel zatáčel snad až do půlkruhu. Světlo vpředu ho ale povzbudilo, až ho Věrka ani nemusela táhnout.

Vyběhli spolu do rovinaté krajiny, zalité slunečním světlem. Všude kolem tu na zemi rostla nízká žlutá tráva s červenými proužky a před nimi stály stály vysokánské stromy, nahoře rozprostřené do stran. Vzduch byl plný divných vůní jako v prodejně orientálních čajů. Za nimi stál obrovský osamělý balvan s otevřeným ústím tunelu, odkud vzápětí vyšli děda s Vojtou.

„Vítej na Siruzgosu, Jiříku!“ řekla Věrka slavnostně.

„Tohle je ten jiný svět?“ rozhlížel se chlapec kolem nadšeně.

„Snad máš oči a vidíš!“ usmívala se Věrka.

„Je tu ale nějak pusto!“ řekl Jirka.

„Moment – už sem letí!“ ujistil všechny děda.

Veverky nepřilétly vzduchem, ale objevily se znenadání na kotvě »gech« zhruba pět metrů od skupinky pozemšťanů.

„Vítejte na Siruzgosu!“ oslovily je. „Kde máte to nové mládě?“

„To jsem asi já,“ řekl Jirka. Nečekal ani, až ho Věrka popostrčí a postoupil blíž k těm podivným tvorům.

Byly to veverky – a nebyly to veverky. Podobaly se veverkám, jenže byly větší než pes vlčák. Ale především – mluvily! Sice jen telepatií, ale Jirka jim rozuměl. Ptaly se ho na ledacos, ale jak se zdálo, jeho odpovědi je nezajímaly. Nebo zajímaly, ale nečekaly, až je vysloví. Věrka i děda mu přece říkali, že veverky umí číst přímo myšlenky. Ani by nemusel odpovídat, stačilo by, kdyby si to myslel...

„Nejsme proti,“ řekly veverky na závěr. „Vezmeme ho k zeirinům. Následujte nás na »gech« »Hiskuizefgmo«!“

„Tak čao!“ postrčila ho Věrka ještě blíž k veverkám.

„Jdeme na to!“ řekl srdnatě.

Errata:

22.07.2021 13:13