Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mimozemský tábor

Úkolu pohovoru s Jirkovými rodiči se opět musel ujmout děda Česťa. Spoléhal se na osvědčený trik s vojenským tajným programem, ale umiňoval si, kdyby se ukázali jako rozumnější, hovořit s nimi otevřeněji.

Jedním z méně příjemných bodů bylo i zničení Jirkova mobilu. Zapomněli mu ho totiž před návštěvou veverek odebrat a při průchodu tunelem se stalo přesně to, co děda předpokládal. Ztruhóty času mobil zničily. Po zapnutí ukazoval barevné jiskření, volat se z něj ani na něj nedalo a sim-karta nefungovala ani po přesazení do Věrčina mobilu. Bylo jasné, že Jirkův mobil je na odpis.

Mašicovi dědu přijali srdečně a hned ho pozvali do bytu. Jirka je již předběžně připravoval na hodně nezvyklou návštěvu, ale netroufl si nic víc prozradit. Jen dědu Čestmíra zběžně s rodiči ve dveřích seznámil.

Paní Mašicová nabídla hostu kávu, ale děda Čestmír ji odmítl. Místo toho požádal hostitelku o talíř, na který jim z brašničky vyložil ovoce nevídaných barev.

„Tohle fialové se jmenuje chimy, chutná to jako káva,“ doporučil jim spirálovitě zkroucené plody podobné zvětšeným vývrtkám. „Neobsahuje kofein a může to tedy bez omezení i syn.“

„Jů, Česťo, to je přece...“ začal Jirka, ale děda si rychle dal prst na ústa a Jirka rychle zmlkl.

„Slyšel jsem od Jirky, že jste oba lékaři,“ začal hodně oklikou děda. „Nemusíte mi odpovídat, vidím vám do duše i na očích, že je tomu tak. Máte jediného syna, ne, nic mi neříkejte, vím, že další dítě mít nemůžete a chápu, že se o něho můžete trochu strachovat. To mi Jirka neřekl, ale jedno z mých tajemství je, že umím číst myšlenky. Ne, nedivte se, je to možné. Vždyť vám Jirka předem říkal, že se budete divit!“

„Pane... pane...“ vyhrkl Jirkův otec, ale děda Česťa mu prstem na ústech naznačil, aby zůstal zticha.

„Ne, není to obvyklé,“ souhlasil s jeho nevyřčenou otázkou. „Někteří lidé, jako tady Jirka, to dokonce považují za zrůdnost. Když to ale nedáváme najevo, nikdo si toho nevšimne. Ani teď, ani později. Samozřejmě dobře víme, jak strašně by se toho dalo zneužívat. Ano, čtení myšlenek by se mohlo stát na Zemi prokletím. Záleží však hodně na tom, kdo tenhle dar má. Ano, říkám tomu dar. A mám takových darů víc.“

Po tomhle úvodu zavládlo mezi hostiteli nefalšované zděšení. Děda Česťa si toho zdánlivě nevšímal a pokračoval.

„Jistě, proč vám to vůbec říkám? Protože jsem se rozhodl říci vám víc. Ano, je to kvůli Jirkovi. Ne, kdybyste mi připadali nepřijatelní, takhle bych s vámi nemluvil. Jistě, nejprve jsem si zjistil, co jsem o vás potřeboval vědět, toho jste si ani nevšimli, ale pak jsem se rozhodl mluvit s vámi otevřeněji.“

„Ty jim chceš říci všechno?“ podivil se Jirka.

„Skoro všechno,“ přikývl děda Česťa. „Ano, tvoji rodiče ve mně vzbudili dojem rozumných lidí, kterým můžeme věřit. Takže k věci. Vašeho syna jsem na doporučení jeho spolužačky – tedy mé vnučky Věrky – vzal na návštěvu mimozemského světa. Váš syn při tom dostal od mimozemšťanů nějaké dary. Čtení myšlenek je v tom také, ale to je jen okrajová věc proti těm ostatním. A chci se za něho přimluvit, abyste mu ty dary umožnili využívat.“

„Myslíte – aby nám četl myšlenky?“ opáčil trochu prudčeji Jirkův otec.

„To on dělat nebude, nemá k tomu důvod,“ řekl děda za jejich syna. „Ale může se každý den cestou ze školy zastavit u mimozemšťanů v jejich světě.“

„To by mu snad vadilo ve škole,“ mínila Jirkova matka.

„Nebude, bude doma dřív než se vrací dnes,“ ujistil je děda.

„Nezlobte se, ale tomu nějak nerozumím,“ přiznal Jirkův otec.

„Využíváme časového paradoxu,“ řekl děda. „Cesta k mimozemšťanům a zpátky trvá pár minut, ale stráví při tom v jejich světě dva dny. Tam totiž jinak ubíhá čas.“

Ani to ovšem nepochopili a děda to musel vysvětlovat znovu a podrobněji.

„...a kromě toho tam chceme uspořádat prázdninový dětský pobyt,“ zakončil po dalším podrobném výkladu. „Neshánějte mu jiný tábor a svěřte ho nám. Nebude toho litovat on ani vy. Kromě běžných činností máme od mimozemských učitelů slíbenou výuku oborů, ve kterých je naše civilizace pozadu.“

„Ale ten tábor – ten snad vedete vy?“ zeptal se opatrně Jirkův otec. „Víte, není to tak jednoduché! Jen dodržení všech předpisů...“

„U mimozemšťanů platí jiné,“ přerušil ho děda. „Dodržíme je bez problémů, už to tam známe.“

„A kolik tam bude dětí a kolik dospělých?“ sondoval dále lékař.

„Dětí plánuji – tak třicet,“ řekl pan Čestmír. „Povedu je já.“

„A co když se někomu stane nehoda? Úraz, nebo nečekané onemocnění?“

„Nemusíte se o děti obávat,“ usmál se děda. „V takovém případě nám pomohou mimozemšťané. Máme s nimi takovou... džentlmenskou dohodu...“

„Já jen... jestli třeba nepotřebujete lékařský dohled...“

„Nepotřebujeme,“ usmál se děda. „Za jiných okolností bych jistě vaši nabídku neodmítl, ale mimozemšťané jsou dostatečnou zárukou, že se tam nemůže nic stát. Jejich svět je bezpečnější než náš.“

„Myslíte?“ starala se i Jirkova matka.

„Jsem o tom skálopevně přesvědčený,“ přikývl děda. „Mohu mít obavy jedině z pobytu na Zemi, kam se budeme vracet přespávat.“

„Přespávat zpátky na Zem?“ podivil se Jirkův otec. „Proč?“

„To souvisí s časovými paradoxy,“ řekl děda vyhýbavě. „Nezlobte se na mě, ale to vám nevysvětlím. Těžko bych vám vysvětloval i antigravitaci, telepatii ani některé schopnosti, pro které nemáme ani české jméno. Zkuste mi trochu víc věřit.“

„Vy znáte antigravitaci?“

„Umíme ji využívat,“ přikývl děda. „Jirko, předveď rodičům, jak umíš létat!“

Létání bylo velice působivé a když děda rodičům připomněl, že jde jen o jeden z mnoha mimozemských darů, zkrátil tím dobu nutnou k jejich přesvědčování na opravdové minimum.

Jirka nadskakoval radostí. Prázdniny v cizím světě! A s výukou mimozemské vědy! A přitom jistě spousta ostatních táborových radostí! A nebudou tam ti největší rabijáti, synáčkové hlavních sponzorů, které si nikdo z vedoucích nedovolí okřiknout! A bez nich tam nebude žádná šikana mladších!

To přece stálo za to!

Mašicovi byli ale jediní, s kým děda Čestmír hovořil tak otevřeně. A mohl být rád, že narazil aspoň na jednu upřímnou rodinu.

S dalšími musel jednat stroze. Na návštěvě u rodičů malého Toma hned v první chvíli zjistil, že právě narazil na lidi, kteří by prodali snad i toho kluka, kdyby jim za něho někdo nabídl dost peněz.

Místo mimozemšťanů na ně tedy vytáhl smyšlený přísně tajný vojenský projekt, ke kterému se jejich ratolest nešťastnou náhodou nachomýtla. Děti musí být od této chvíle pod dohledem vybraných armádních specialistů a rodičovské protesty nemají naprosto žádnou váhu. Tím v zárodku udusil všechny jejich protesty.

Oznámil jim, že se jejich syn musí účastnit tajného armádního letního výzkumu, organizovaného pod krycím názvem »dětský letní tábor«. Jeho potřeby tam zajišťuje armáda, takže rodina nebude za pobyt nic platit a přitom tam dítě bude zaopatřené.

Tím jim zřejmě vynahradil roztrpčení z toho, že někdo o jejich dítěti rozhodoval bez nich, takže bez odporu přikývli a souhlasili i s dalšími podmínkami, které jim při této příležitosti dal.

Trochu ho však zarazilo, když se – už skoro na jeho odchodu – odhodlali vznést požadavek na finanční odškodnění za tuto »nemajetkovou újmu«.

„Syn vám zítra donese formulář,“ ujistil je. „Vyplněný ve všech kolonkách pak za vás na správném místě podá. Zítra už bude vědět kam.“

Pak se stroze rozloučil. Ještě ve dveřích zaznamenal myšlenky Tomova otce.

»Kdybysme si neřekli, žádné odškodné by nám sám od sebe nenabídl. Ještě že nejsme tak blbí, jak si o nás myslí!«

Ani ho to ale nerozesmálo.

Dvaatřicet dětí bylo zhruba maximum, víc by se jich ani nevešlo.

Ovšemže ne do veverčí vesničky, kde bylo místa nadbytek, ale do chalupy, kam měli chodit spát. Děda kdysi dávno přestavěl původní chlév na tělocvičnu a teď se ta ratejna hodila. Naskládal do ní matrace se spacáky, pěkně jeden vedle druhého, až si všichni připadali jako sardinky. Podél jedné stěny kluci, podél druhé stěny holky a mezi nimi byla mezera, kudy se dalo chodit na toaletu. Děda sám měl jako »velitel světnice« jako jediný dřevěnou postel – prý aby na všechny shora dobře viděl.

Spát se jistě dalo i u veverek, však to tak předtím dělali, ale prázdninový tábor si vyžadoval jiný režim. Přes rok vždycky skoro celých čtyřiadvacet hodin strávili na Zemi a jen na pár minut si odskakovali k veverkám – i tak byli v Siruzgosu vždycky dva dny a také tam spali. Tenhle režim však děda o prázdninách zavrhl.

„Musíme času lépe využít,“ vysvětloval shromážděným dětem na schůzce ještě před táborem. „Uděláme to takto: čtyřiadvacet hodin si rozdělíme na třetiny po osmi hodinách. Osm hodin budeme spát na Zemi – tedy v noclehárně u mě v chalupě. Pak se přesuneme k veverkám a strávíme mezi nimi šestnáct hodin zbytku dne. Tam si čas rozdělíme podle potřeby, pak se ale vrátíme do noclehárny a tak to budeme střídat.“

„Já v tom velký rozdíl nevidím,“ řekl Tom.

„Já ano,“ usmál se děda. „Jak se to bude jevit z pohledu pozorovatele ze Země? Celá naše banda prospí osm hodin, odkluše do tunelu, jenže za pár minut bude zpátky a opět zalehne. Prospí dalších osm hodin, na pár minut zmizí a zase se vrátí spát. Na Zemi vlastně prospíme bez několika minut skoro celých čtyřiadvacet hodin.“

„Ale to je přece ještě horší!“ mínil Tom.

„Ano, jenže na každých osm hodin spánku na Zemi budete mít šestnáct hodin čilosti u veverek. Pořád budeme zachovávat poměr jedna ku dvěma, ale nestrávíme u veverek za jeden pozemský den dva veverčí dny, ale tři.“

„Jak to?“ nechápal Tom.

„Bude to tím, že u veverek nebudeme celé dva dny non stop včetně spánku, ale jen tři krát šestnáct hodin plných svěžesti. Spánek zkrátka přesuneme celý na Zem.“

„Ale kdyby nás na Zemi někdo pozoroval, asi by se hodně divil, co jsme to za Sedmispáče!“ usmála se Věrka, které už to došlo.

„Na Zemi nebudeme z chalupy vůbec vycházet,“ řekl děda. „Tam budeme jen nocovat. Noclehárna má okénka maličká, býval to přece kdysi chlév, a já je teď navíc zatemním. Na Zemi budeme trávit jen noci, i když některé přesunuté do denní doby. Tím víc času budeme mít pro sebe v Siruzgosu. Je snad někdo proti?“

„Mě by zajímalo, jak tam budeme jíst,“ přihlásila se Anka. „A taky co!“

„To je právě to dobré,“ usmál se děda. „Na Zemi jíst nepotřebujeme, nebudeme tam vycházet ani nakupovat. U veverek máme k dispozici všechny plody, na které tu narazíme. A věřte mi, že roste jich zde víc, než dokážeme sníst.“

„A to se budeme živit jenom ovocem?“ zeptal se trochu rozmrzele Tom.

„Jen ovocem,“ přikývl děda. „Ale až ochutnáš plody knedlíkovníku, střídaného na talíři s plody kýtovníku a se zdejším zelím, uvidíš, jak budeš mlaskat! A já už vím, kde rostou omáčkovníky a další plody, které chutnají jako maso, ačkoliv maso nikdy neviděly – uvidíte! Zdejší svíčková na smetaně s knedlíky je lepší než v nejluxusnější pozemské restauraci! Zeptejte se Věrky nebo Vojty, jak jim pokaždé chutná!“

Věrka s Vojtou to všem potvrdili. Maminka sice tvrdila, že dědova svíčková má trochu podivnou chuť, ale děda tvrdil, že v pravé staročeské svíčkové musí být i lesní bylinky, proto má jeho svíčková lepší chuť než to, co se podává běžně v restauracích. Jenže tady se ukázalo, že děda svíčkovou nevaří, ale prostě si ji přinese ze zdejšího stromu a jen ji trochu ohřeje, aby byla teplá. Plody knedlíkovníku, nakrájené na plátky, nerozeznala od pravého houskového knedlíku ani maminka, smetanová chuť omáčkovníku to přikryla a maso bylo k nerozeznání od pravé svíčkové. Určitě to není jako »sekaná svíčková« ve školní jídelně!

„Tady se z nás stanou vegetariáni,“ věštila Věrka. „Přitom budeme mít dojem, že jíme od rána do večera pořádné maso, žádné separátové drůbeží párky ani kdovízčeho sekanou nebo salámy! Akorát to maso tady roste na stromech!“

Odlišností ale bylo víc.

Třicet dětí plus dvě dědova vnoučata byla přece jen trochu početná parta i pro veverky, ale když už jednou souhlasily, bez protestu všechny upravily. Všichni se teď spolu domluvili telepatií, naučili se hbitě létat, ovlivňovali předměty antigravitací, ale co nejdůležitějšího, veverky jim zpomalily biologický vývoj. Zatím jim to nevadilo, naopak. Ačkoliv získali u veverek tolik volného času, nebudou stárnout rychleji než jejich spolužáci v pozemské škole. Ta je samozřejmě po skončení prázdnin nemine, ale bude jistě zajímavější než dosud. Zejména při srovnání pozemské vědy s vědou veverek, jak o tom bájili Vojta s Věrkou.

A hlavně – kdo by si někdy v životě pomyslel, že se mu poštěstí navštívit úplně jiný svět než ten náš? Svět, jehož obyvatelé se tak mile podobají našim roztomilým lesním zvířátkům? Ale pozor, zdejší veverky přesahují svými vědomostmi pozemské univerzitní profesory, pyšné na své tituly a na své postavení!

Součástí letního pobytu byla i veverčí škola. Ale i ta se lišila od školy na Zemi. Zdejší učení probíhalo nejčastěji ve felédech, zdejších domcích, ale někdy i na loďce nebo nafukovacím člunu na jezeře, nebo i v moři. Největším rozdílem bylo, že zdejší veverčí učitelé vyučovali nejvýše čtyři žáky najednou a mohli se jim tedy podstatně více věnovat než učitelé na Zemi. A u těžších látek, zejména v biologii a matematice, dávali žákům paměťové mléko »zozyre«, po kterém se to v hlavě lépe uspořádalo.

Veverčí učitelé měli ale i další podivné zásady. Například po každé těžší látce ponechávali svým žákům volno »na zažití«, aby se mohli patřičně odreagovat. Děda Čestmír pak vytvářel menší, desetičlenná družstva, kam členy tábora rozdělil pokaždé jinak, aby se lépe poznali. S jedním družstvem navštěvoval zdejší zajímavosti, dalším družstvům určovali cíle Vojta a Věrka, kteří se přece jen už ve veverčím světě trochu lépe vyznali a věděli, kde se tu co nachází.

A že tu bylo nač se dívat!

Věrka vedla své družstvo do velkého Modrého dómu, obrovské zatopené jeskyně osvětlené modrým světlem, neboť světlo do ní přicházelo shora skrz příkrov modrých listů a uvnitř se lámalo na milionech krystalů, vyrůstajících ze stěn. Věrka tam jednou zkoušela létat, ale mnohem zajímavější bylo plavit se jeskyní na gumovém člunu.

Ten vlastně nebyl z gumy, byl to dvoumetrový list vodní rostliny s komůrčitou strukturou, naplněnou vzduchem. Na jezeře před jeskyní jich rostly stovky, stačilo je odlomit od stonků, spojujících listy na hladině s kořeny na dně. Na každý list se vešly čtyři děti, listy-čluny spojili liánou do dlouhého soulodí a Věrka je po modré hladině pomalu táhla antigravitací – jednak neměli vesla ani pádla a navíc tohle byla tišší plavba než u plachetnic. Přitom jim podávala svůj odborný výklad o Modrém dómu. Byla tu předtím dvakrát s dědečkem Čestmírem a teď mohla své znalosti uplatnit.

Kdysi dávno zde veverky těžily modré krystaly, používané v létajících strojích. Po několika tisíciletích létající stroje opustily a těžbu ukončily. Časem se propadl na několika nejslabších místech strop a jeskyni nakrátko zaplavilo světlo, jenže otvory rychle zarostly modrými listy rostlin, kterým se nahoře obzvláště dařilo. Modré světlo dalo jeskyni pohádkovou atmosféru, takže se sem jezdily rekreovat i veverky.

„Při troše štěstí a hlavně ticha můžeme potkat některý člun veverčích turistů,“ lákala Věrka ostatní k tichu.

Jenže Modrý dóm byl příliš rozsáhlý. Někde byly velké prostory jen se štíhlými křišťálovými sloupy, často s modrým oknem ve stropě, jinde voda zaplňovala úzké a nízké chodby, tvořící impozantní bludiště.

„Potkat tady nějaké veverčí turisty je sice možné, ale nám se to s Česťou podařilo jen jednou,“ utěšovala Věrka zklamané, když pluli v naprostém tichu a nic nezaslechli, co by na přítomnost veverek ukazovalo. Dalo se předpokládat, že i veverky budou ve zdejším velebném místě zticha. Mohly klidně proplout i souběžnou chodbou, aniž by si jich všimli.

Plavba Modrým dómem zabrala Věrčině partě celý den. Veverky tam neviděli, ale večer byli tak utahaní, že se ještě rádi vrátili na Zem. O hodiny se staral děda a když podle jeho hodinek nastal čas návratu, svolal ostatní party k veverčí vesnici, kde ještě vydatně povečeřeli. V pohodě veverčích domečků se všichni ustrojili do pyžam a pak nastal organizovaný návrat. Tunelem probíhali rychle jeden za druhým, za branou každý skočil do sednice dědovy chalupy a pak už zamířili do »noclehárny«. Všichni byli tak unavení, že ani neměli náladu před spaním diskutovat, co kdo zažil. Každý se nasoukal do svého spacáku a než dorazili poslední, první už klidně spali.

Jak se říká, »padli za vlast«.

Děda měl pobyt u veverek promyšlený do detailů.

V prvních dnech všem ještě zajišťoval stravování ze zásob v kamenném sklípku, kde se trvale udržovala nízká teplota jako v ledničce, ale pak členům svého družstva ukázal les, kde rostou jedlé plody, zběžně je seznámil s hlavními druhy a stravovací povinnosti přenesl na řadové členy tábora.

„Nebudu vám pořád podstrojovat, musíte se to naučit sami!“ tvrdil.

Kuchyňské družstvo vyslalo ráno do lesa čtveřici sklízečů s úkolem jedlé plody natrhat a donést do veverčí vesnice. Druhá část zatím připravila pro všechny snídani – nakrájela na krajíce plody chlebovníku a mazala pastovitými pomazánkami, kterých měl děda ve sklípku plný koš. Pak vyvolávali zástupce jednotlivých družstev, aby si přišli pro snídani. Jedli buď venku pod přístřeškem na společných stolech s lavicemi, za nepříznivého počasí v domcích. A protože den trval u veverek dlouhých šestnáct hodin, dělili si celodenní stravu na šest jídel: snídaně, svačinka, oběd, svačina, večeře a na závěr dne nejoblíbenější »mlsání«.

Veverky svá jídla tepelně neupravují, ale lidé a Češi zvlášť jsou na teplá jídla zvyklí. Pravda, žádné plody tepelnou úpravu nutně nepotřebovaly, ale mezi správně teplým a studeným jídlem je přece jen rozdíl. Zejména plody knedlíkovníku byly po ohřátí na páře mnohem lepší než studené a omáčky jakbysmet.

Děda to měl vyřešené kuchyní umístěnou v jednom domku. Stála tu kamna, ve kterých topil sádlem. Na sádle občas i smažili a mazali je na krajíce chlebovníků, ale nedaleko rostlo sádlovníků víc a děda klidně využíval sádlo i k topení. Kamna měla v ohništi namísto roštu pekáč, kam kusy sádla dávali.

„Když vidím, jak tady hoří jídlo, zatímco lidé na Zemi mají hlad...“ vzdychla si nad tím jednou Věrka.

„Tím se netrap,“ utěšoval ji děda. „Tady je všeho dost, ale skrz tunel byste toho na Zem dostali jen málo. To by bylo jako plivnutí do rybníka. Zajímavější by bylo přenést na Zem sazeničky a pokusit se tyhle rostliny vypěstovat tam.“

„Tak proč jsi to už dávno neudělal?“ podívala se na něho Věrka přísně.

„Zkusil jsem to, ale vždycky mi všechno zvadlo a uhynulo,“ přiznal děda. „Asi to bude potřebovat pořádný výzkum. Aspoň víte, čím byste se mohli zabývat.“

„Je opravdu zajímavé, že tu roste skoro všechno, co se u nás pracně dělá,“ divila se u jedné večeře Anča. „Například knedlíky. Když je dělá doma máma, musí nejprve umíchat těsto, dát kynout a vařit. Tady jen nakrájíme plátky, dokonce mají i správnou velikost, ohřejeme je na páře – a hotovo. Nebo omáčky! Vezmeme plod, ohřejeme na páře, odřízneme koneček a omáčku vymačkáme na talíř. Vaření je tady tak snadné!“

„Za to můžeme poděkovat veverkám,“ řekl děda. „Všechny stromy, které dávají naše česká jídla, vypěstovaly zvlášť kvůli nám lidem. A to už hodně dávno, neboť na stromech roste nejen svíčková s knedlíkem, ale i medvědí maso. Veverky uchovávají i kuriozity, jaké nikde v žádném vesmíru nenajdeš. Co takhle »kýtovec mamutový«? Ochutnal jsem to jen jednou, není to zas tak velká sláva, ale přece jen – kdo se může pochlubit, že ochutnal kýtu z pravého mamuta? I já s Cecilkou jsme trochu přispěli k bohatosti zdejších stromů. Chyběly tu brambory – z toho soudím, že nejvíc zdejších plodů je z doby staročeské a »předkolumbovské«, kdy v Čechách ani v celé Evropě brambory ještě nebyly. Veverky nám podle dodaných vzorů vyšlechtily bramboráky, bramborové knedlíky, škubánky s mákem a bramborový salát. Samotné brambory, syrové ani vařené, se jim zatím nepodařily, ale i tak je toho víc než dost.“

„Ono se jim taky někdy něco nedaří?“ ušklíbl se Tom. „Už jsem si myslel, že dovedou levou zadní všechno!“

„Veverky nedělají zázraky,“ ujistil ho děda. „Každý vyšlechtěný plod znamená několik let trpělivé šlechtitelské práce. Bramborové knedlíky měly nejrychleji, trvaly jim jen pět let zdejšího času, z našeho pohledu jen dva pozemské dny. Nejdéle dělaly bramboráky a nepodařily se jim ve formě našich placek. Zdejší se podobají tykvím, krájí se jako chlebovníky, ale chutnají jako naše pravé české, majoránkové.“

„Docela bych na ně dostal chuť!“ řekl zálibně Tom.

„Přihlas se tedy zítra jako sklízeč a stavíme se tam,“ slíbil mu děda. „Taky se mi zdá, že poslední dobou jíme nějak jednotvárně. Pořád knedlíky – vepřo-knedlo-zelo, svíčková, guláš, hovězí s rajskou... Bramborák na sádle bude vítanou změnou.“

„Na sádle?“ podivila se Věrka. „Já měla dojem, že je máma smaží na oleji!“

„Bramboráky smažila Cecilka v době, kdy se ještě dělaly postaru na sádle,“ řekl děda. „Rozhodně chutnají lépe než ty na oleji. Máš to jako se svíčkovou. Nevím, kdo vařil tu původní, ale veverky jistě vystihly původní recept dokonale. Dnešní výtvory jsou dílem ošizené, dílem zpackané.“

„Když si vzpomenu na »sekanou svíčkovou« ze školní jídelny, musím se k tobě chtě nechtě přidat,“ souhlasil Vojta. „Doufám, že na stromech Šozune neroste známý mor školních jídelen UHO, neboli »univerzální hnědá omáčka«!“

»Kuchyňské družstvo« se nemohlo účastnit dlouhých výletů, ale sklizeň plodů i příprava jídel zabraly jen pár minut, nemuseli trávit celý den v kuchyni u plotny jako kuchařky z dob Magdaleny Dobromily Rettigové.

Naštěstí leželo nedaleko krásné modré jezírko s termální vodou, kde bylo skvělé koupání. U veverek vzdálenosti nehrály roli, klidně by si mohli odskočit na »gech« až k moři, ani svolávání by díky telepatii nedělalo problémy, ale termální jezírko bylo nejčastější místo oddechu »kuchařů«.

Dokonce ze setrvačnosti dodržovali i pozemskou zásadu, že ve veverčí vesničce – v táboře – musí někdo hlídat. Nebylo co a vlastně ani proč, ale hlídky drželi stejně pečlivě jako účastníci táborů na Zemi.

Výlety a hry se přitom střídaly s učením. Nikdo proti němu neprotestoval, bylo přece vzrušující dobrodružství učit se mimozemským vědám, jaké lidé Země neznají, nebo je znají špatně. Tábor měl přece název »Pro zvídavé děti« a těch tu nebyla jen většina, tyhle děti byly zvídavé všechny!

Naopak se od dětí učili i veverčí učitelé – podle střípků dětských vědomostí si sestavovali obraz současné pozemské vědy. Bylo znát, že jim děda poměrně nedávno přinesl ze Země většinu učebnic pro základní školy, takže už jakési představy měli, ale při rozhovorech s dětmi si je ještě upřesňovali. Samozřejmě věděli, že děti neznají poslední stav, ale i z toho mála si udělali představu – především o chybách pozemské vědy. A tomu hned přizpůsobovali vykládanou látku. Museli ji podávat tak, aby děti znaly správný stav věcí, ale aby také věděly, jak to dosud na Zemi vykládají učitelé.

Podobalo se to vyučování zeměpisu, kde by se kromě známé látky o Zeměkouli vykládalo i staré učení o Zeměploše. Na Zemi učitelé žákům Zeměplochu jen krátce zmíní jako něco starého, překonaného a nesprávného a pak už se věnují Zeměkouli.

Veverčí učitelé učili děti oboje. A kde to bylo na dětské hlavičky příliš složité, používali i kyselé paměťové mléko »zozyre«. Netušili, že jim tím připravují problém.

Místo dětí se na Zem vrátí vědci.

Jenže příliš předčasně.

Errata:

22.07.2021 13:13