Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Konec prázdnin

Ačkoliv byly dny zábavy prokládané dny s výukou, trvaly prázdniny u veverek neobvykle dlouho. Na Zem se vraceli pokaždé jen do noclehárny a jen tam jim ubíhal pomalý pozemský čas. Dva měsíce se jim tak roztáhly na půl roku. Nebyly to sice ty proslulé Verneovy Dva roky prázdnin, ale proti Zemi to byla ohromná změna.

Ostatně, kdo tu knihu četl, jistě si vzpomene, že i tam uspořádali starší trosečníci mladším výuku, aby po návratu do civilizace nepůsobili dojmem Křováků. Jenže tam ti mladší, byť nesměle, protestovali. V táboře ve světě Siruzgos však byly opravdu zvídavé děti, které své vyučování chápaly jako nedělitelnou součást dobrodružství. Tím spíš, že díky veverčím úpravám mohly využívat i vymoženosti, k jakým by se na Zemi buď nikdy nedostaly, nebo jen ve značně omezené formě.

Například létání. Na to na Zemi potřebujete letadlo, dostatečný věk, pilotní kurs a především pořádný balík peněz. Letadla rozhodně levná nejsou, pilotní kurs není zadarmo a samotný provoz letadla je drahý – od paliva po různé poplatky. A přitom je letecký provoz omezený až běda! Je sešněrovaný přísnými předpisy a je to vlastně omezená zábava jen pro majetné.

Tady však létali všichni! Pravda, nepřekračovali rychlost zvuku, zato létali kdy a kde je to napadlo. Nepotřebovali ani drahá letadla, ani letiště a při jejich věku by si na pilotní průkaz museli ještě hodně dlouho nechat zajít chuť. Nejčastějším přeletem byly cesty do korun obřích stromů, kam by se na Zemi s letadly vůbec létat nedalo.

Které letadlo může přistát v koruně stromu, aniž by se tomu říkalo »havárie«?

Jestliže při normálním létání příliš velkou rychlost nevyvíjeli, pak při skocích na »gech« dosahovali rychlosti světla a vzdálenosti pro ně nehrály žádnou roli. Bylo to bleskové a jediné, co museli dodržovat, bylo uvolnění prostoru u kotvy pro dalšího skokana, pokud jich mělo na totéž místo cestovat víc.

Musíme zmínit i telekinezi, neboli pohybování předměty na dálku pomocí síly chótra, v Čechách známé pod jménem antigravitace. To sice mělo známou nevýhodu, že je to prakticky vylučovalo z většiny míčových her, z hokeje a podobných sportů, ale výhody rozhodně převažovaly.

Tenhle tábor zkrátka neměl chybu a proto jeho konec očekávali s lítostí, kterou zmírňoval jen slib, že budou mít do světa Siruzgos přístup i po návratu na Zem. Tak, jak jim to líčili Vojta s Věrkou, kteří už tak minulý rok žili.

Budou se tu setkávat ve veverčí vesnici a chystat si jídlo, natrhané na stromech.

Občas si zase uspořádají pravé medvědí hody a když se jim zachce, mohou si tu dopřát i mamutí kýtu s křepčením kolem ohně jako na Zemi jejich pra-pra-prapředci. Děda Čestmír jim sice tvrdil, že mamutovina není nic moc, jenže nezahrnul do toho ten slavnostní pocit, že si tu trochu připálenou pochoutku mohou dát, ačkoliv se mamuti už hodně dlouho nikde na Zemi nevyskytují, o medvědech v Čechách nemluvě...

Pryvý staročeský recept na kančí kýtu už také nikdo nezná...

Ale hlavně, zůstanou kamarády.

Děda Čestmír jim na začátek školního roku přichystal další překvapení. Navštívil jejich školu a přesvědčil ředitele k několika změnám. Je otázka, co k přesvědčování použil, jestli zmínku o »tajném vojenském projektu« nebo něco jiného, ale ředitel mu kupodivu vyhověl, ačkoliv to byl hodně tvrdý zásah do jeho pravomocí. Uznal prý, že by to tak mělo být.

Předně je sestěhovali do dvou tříd, aby byli více pohromadě a aby s nimi nebyli ve stejné třídě známí výtržníci. Děda přesvědčil ředitele, že vytvoření dvou elitních tříd bude k prospěchu dětem i učitelům. Navíc s ním dohodl i nějaké další ústupky, například v tělesné výchově, aby je nikdo nenutil zapírat své mimořádné schopnosti. Škoda, že byli ze dvou sousedních ročníků. Kdyby byli všichni ze stejného, obsadili by jednu třídu úplně, ale i tak to byla nepochybně výhra. Už to, že děda s ředitelem domluvil, aby spolu byli opravdu jen ti nejlepší žáci! Zřejmě očekával, že si kluci a holky vytipují mezi novými spolužáky další adepty veverčího světa a jejich počet tak ještě vzroste.

„Průšvih bude, až se napřesrok nevejdeme do tvé noclehárny!“ věštila chmurně Věrka. „Už letos tam bylo dost husto.“

„Jen klid!“ usmíval se děda. „Jednak se dá adaptovat půda, tam byste se už vešli. Nebo mohu přistavět za chalupou další noclehárnu. A konečně – uvažuji o pronájmu nějakého staršího paneláku, pak by problém s nocležníky zmizel úplně.“

„Noclehárny jsou dneska drahé!“ odfrkla si Věrka. „Ale koupit úplně vybydlený dům by snad neměl být problém, takových je v Čechách požehnaně!“

„Požehnaně?“ zamračil se děda. „Pánbůh nás chraň před takovým požehnáním! Nikdy jsem v Čechách neviděl tolik žebráků jako dneska! Jednal jsem se ředitelem, které děti vám dá do tříd. Chtěl jsem, aby to byly děti bystré a zvídavé jako vy. Ale co jsem se dozvěděl? Že některé z nich mají tak chudé rodiče, že jim nemohou platit ani školní jídelnu, takže se hladové místo oběda toulají kolem školy.“

„To jsi nevěděl?“ podívala se Věrka na dědu udiveně.

„Nevěděl,“ přiznal. „Víš, já jsem většinu života prožil u veverek a na Zemi jsem se pohyboval hlavně u nás na vesnici. Tam tyhle novinky – nechci říkat hrůzy – ještě tak viditelně nepronikly. Pěkně to naše vrchnost dopracovala!“

„No jo, ale co s tím?“ vzdychla si Věrka.

„Něco snad vymyslíme,“ usmál se děda. „To jsem přece slíbil i vašemu řediteli. Ale pro nás by to neměl být žádný oříšek. Prostě jim budete nosit obědy z veverčího světa. Jak jsem říkal, přes tunel toho moc nepřetaháte, ale i to málo by mohlo stačit.“

„Nebylo by lepší chodit na oběd rovnou k veverkám místo do školní jídelny?“ navrhla Věrka jinou možnost.

„Bylo – pro toho, kdo k veverkám může,“ přikývl děda. „Jde o děti, které zatím skrz tunel neprojdou. Těm byste mohli nosit obědy vy.“

„To pak budeme u veverek dvakrát denně!“ přijala to Věrka s nadšením.

„Ne tak zhurta!“ krotil ji děda. „Pořád musíme dodržovat pravidlo – na jeden den na Zemi dva dny u veverek. Buď tedy budete v poledne chodit k veverkám jen na otočku, nebo budete muset o to zkrátit svůj odpolední pobyt.“

„Tak to radši tu otočku,“ ochladla Věrka. „Zkracovat odpolední pobyt, když tam budou všichni, to ne!“

„Taky si říkám, že by to bylo trochu kruté!“ usmál se děda. „Neboj se, něco už vymyslíme. Možná všechno připravíme den předem a vy to pak jen odnesete.“

„To by ale bylo studené,“ namítla Věrka.

„I to vyřešíme!“ sliboval děda.

I když neřekl, jak...

Mít na každý školní den dva dny prázdnin by byl sen většiny dětí, hned po utopii Dva roky prázdnin od Verna. A teď už si toho daru jaksepatří užívala půlka třídy!

Ani ředitel školy jim sice nemohl zrušit hodiny tělocviku, ale využívali jich teď jinak než ještě loni. Tělocvikáři museli chtě nechtě pochopit, že tyhle děti jsou jiné než ostatní. Vynechali honbu za rekordy a věnovali se více gymnastice. Nějak přece museli hodinu zaplnit, nemohli pořád cvičit jen prostná cvičení, řazení do trojstupů, nebo balancování na kladině, odkud beztak nikdo nespadl, ani když dělali trojitá salta z místa s dopadem zpět na kladinu.

Podobný problém čekal i na ostatní učitele. Museli si zvykat, že tyhle děti jsou zvídavější než ostatní a běžné učební předměty jim dělají méně problémů. Jen bývalí vynikající žáci zpočátku nepatrně zaostávali, dokud je »Veverčí bratrstvo« nezlákalo mezi sebe. Jenže to pokračovalo velice rychle a během jediného měsíce zbyl ve dvou třídách už jen poslední Mohykán, Daniel Lachman, který do »Bratrstva« ještě nepatřil.

Jenže se ukázalo, že právě on bude těžký případ. Býval to doposud velice bystrý žák, třídní premiant, učení mu šlo samo. Měl však povahovou vlastnost, která ho z »Veverčího bratrstva« prakticky vyřazovala – byl až chorobně ctižádostivý. Chtěl být za každou cenu ve všem první, nade všechno miloval obdiv spolužáků, ani jejich závist mu nevadila, spíš mu lichotila a dokud byl ve třídě první, nic se neprojevilo. Nesnesl však vedle sebe konkurenta. Jakmile získal podezření, že by ho mohl někdo předstihnout, začal mu potají škodit a neštítil se žádného podrazu.

Věrku zpočátku za vážného konkurenta nepovažoval. Vždyť to byla »jen holka«! U jejího incidentu s Kájou nebyl, neviděl jak to proběhlo a řeči spolužáků o záhadách, které se při něm odehrály, řadil spíše do říše bájí. Kája byl podle jeho mínění »lůzr« z nižšího ročníku, který dělal v Jardově partě pouhé »křoví« a podobně jako Jarda se zásadně vyhýbal silnějším protivníkům, proč by ho nezastrašila i holka?

Ani Jardu nepovažoval za rovnocenného protivníka. Při první vhodné příležitosti se s ním popadl do křížku, ale když zjistil, že ho přepere, přestal ho zajímat. Jarda byl primitivní výtržník a potížista, rozhodně ne studijní typ, takže Daniela ani v tomto bodě neohrožoval.

Teď ale s nevolí zjistil, že se dostal mezi skutečnou elitu a podle všeho nebude mezi nimi jedničkou. To se ovšem těžce dotklo jeho sebevědomí, chtěl proto někoho z těch nových vyprovokovat ke rvačce, aby se ujistil, že je alespoň nejsilnější. K jeho smůle se členové »Veverčího bratrstva« rychle shodli vyhýbat se jeho provokacím.

Tím se stalo, že zbyl v obou »elitních« třídách jako poslední, jenže když Věrka zjistila jeho charakterovou vadu, přivolala si na něho dědu Česťu, který její diagnózu potvrdil. Daniela zkrátka veverkám doporučit nemůže a bylo by lépe, kdyby přešel do jiné třídy, tady bude jedině překážet a ostatní brzdit.

Děda si tedy došel za ředitelem, aby ten přesun zařídil.

„Ale to bylo naposled!“ vymínil si ředitel. „Podle čeho vlastně soudíte, že mezi ně ten kluk nepatří? Daniel Lachman býval vždycky nejpilnější žák a tak jste to přece sám nedávno požadoval!“

„Zklamal,“ pokrčil rameny děda.

„Vždyť ho neznáte!“ namítl ředitel.

„Stěžovali si na něho spolužáci, že s nimi odmítá spolupracovat,“ řekl děda.

„Jak to ale víte vy?“

„Mám v té třídě vnučku,“ pokrčil děda rameny. „Přišla s tím za mnou... v neděli, když byla u mě na návštěvě. Tvrdila, že se na tom shodli i ostatní.“

„Zklamal... zklamal... ale čím?“

„Jak říkám, odmítá spolupracovat s ostatními,“ opakoval děda.

„Zřejmě je to silná individualita,“ vyvodil z toho ředitel. „To není žádná vada!“

„Není,“ připustil děda. „Ale už jste si mohl všimnout, že žáci tříd, o které mi jde, mají trochu netradiční školní výsledky. Tělocvik jsme si už vysvětlili... Naše školství na něco takového není připravené... ale učitelé je ani nechtějí zkoušet, neboť nemají jinou možnost známek než »výborně«.“

„To snad ne?“ nechápal ředitel, jak je to možné.

„Zeptejte se jich,“ poradil mu děda. „Ty děti mají zkrátka fenomenální paměť. Víc vám neřeknu, není to určené pro veřejnost, ale můžete udělat pokus. Naložte jim dvojitou zátěž. Ať jim učitelé přednášejí nejen látku pro letošní školní rok, ale navíc i látku pro příští rok. Uvidíte, že ji ty děti zvládnou.“

„To by na ně ale byla příliš velká zátěž!“ namítl ředitel opatrně.

„Můžete to zkusit, tím jim neublížíte,“ pokýval hlavou děda. „Možná by snesly i ztrojnásobení. Je v tom jen jeden problém.“

„Tak přece! Jaký?“

„Naše školské zákony s tím prostě nepočítají,“ usmál se děda trpitelsky. „Proto musí tyhle děti chodit do stejné školy jako ostatní. Jinde ve světě bych pro ně sjednal individuální přístup, v Čechách to, bohužel, není možné.“

„Myslíte?“ zkusil pochybovat ředitel.

„Můžete to zkusit neoficiálně,“ pobídl ho děda. „Kdyby se moje slova nesplnila, nic tím nezkazíte. Zkuste to tedy! Ale vynechte z toho tamtoho chlapce... Daniela... Ten na to stačit nebude, protože nespolupracuje. Máte naprostou pravdu, je to velice silná individualita, jinde by to mohla být i přednost, ale v této třídě je to vada.“

„Dobrá, přeřadím ho,“ ustoupil ředitel. „Možná zkusíme i pokus s urychlením vzdělávacího procesu. Taková třída samých géniů by mohla být velice zajímavá...“

„Jen bych vás ale prosil, tyhle informace zbytečně nešiřte,“ požádal ho děda.

„Nebojte se, nebudu,“ přikývl ředitel. „Ale přece jen bych se vás na něco zeptal. Vy nejste voják. Nejenže vypadáte příliš... staršího ročníku... ale chybí vám vojenské držení těla, podle toho se dá poznat i voják ve výslužbě. Jak jste se vlastně k tomu vojenskému projektu dostal?“

„Naše současná armáda je hodně netradiční,“ vzdychl si děda. „Máme neúměrné množství generálů a plukovníků, ale chybí nám obyčejní vojíni. Jenže armáda nejsou jen vojáci, ale i civilní zaměstnanci, u kterých nezáleží na tom, jestli umí dělat přesně »vlevo v bok« nebo »čelem vzad«. Máme i pár docela solidních vědců. Vzpomeňte si na československý radar »tamara«, dnes vlastně »věra«. Byl obrovským překvapením pro západní generály, pyšné na svá »super neviditelná« letadla – která naše »tamara« bez problémů »viděla«. Umíte si představit, jaká to pro ně byla rána?“

„A tohle je... zase něco unikátního?“ zamrkal spiklenecky ředitel.

„Nic jsem vám neřekl,“ vzdychl si děda.

„Rozumím,“ usmál se ředitel. „Ještě jednou vám tedy vyhovím. Ale naposled!“

„Taky doufám!“ řekl děda.

Učitelé »pozemských« předmětů zaznamenali jen nebývalé zlepšení žáků obou »pokusných tříd«. Učitelé jazyků včetně češtiny, dějepisu i zeměpisu mohli vidět jen tohle zlepšení. Zato učitelé »univerzálnějších« předmětů, méně svázaných se Zemí, narazili občas u svých žáků na jakési provokační znalosti, přesahující obzor znalostí žáků okolních tříd.

Matematiku, fyziku a chemii považují vědci za jednotné po celém vesmíru. Tady však vznikaly problémy. Žáci látku znali, dokonce podrobněji, než se dalo očekávat, ale občas vyrukovali s něčím, co do rámce vyučování nespadalo a mnohdy s ním bylo dokonce v rozporu.

Nejhorší to bylo ve fyzice. Učitelka biologie ani ředitel si mezi ostatními učiteli nenechali pro sebe zážitek, kdy se před nimi Věrka bez jakéhokoliv létajícího aparátu vznášela až u stropu a fyzikář jednoho dne přišel s překvapujícím nápadem, že by to Věrka mohla předvést celé třídě. Překvapený však byl nejvíc on sám, když mu všichni žáci jako na povel vzlétli a uhnízdili se až pod stropem.

Fyzikář se zdrceně posadil za katedru a do naprostého ticha řekl:

„Proboha, co já vás ještě budu učit?“

Třída ihned přistála a nešťastného učitele obklopila.

„My jsme to tak zle nemysleli,“ utěšovala ho za všechny Věrka. „Vy přece za nic nemůžete.“

„Jak si můžete dovolovat porušovat přírodní zákony?“ vyčetl jim. „Nechcete mi přece tvrdit, že jste lehčí než vzduch!“

„Neporušujeme přírodní zákony!“ bránila se Věrka. „Ty se ani porušovat nedají! Jen je netradičně využíváme. Samozřejmě ne zákon o vztlaku v kapalinách a plynech, který umožňuje létání balónů lehčích než vzduch.“

„Ale co vám, proboha, umožňuje vznášet se jako ty balóny?“

„Antigravitace,“ napověděla mu. „Antigravitace vyplývá z rozvinutí Einsteinovy teorie »univerzálního pole«.“

„Ale tu přece Einstein nikdy neobjevil!“ namítl nešťastně fyzikář.

„Neobjevil ji Einstein, objevili ji jiní,“ pokrčila rameny Věrka. „Ale Einstein o ní začal mluvit první. Kdyby měl více vytrvalosti, možná by se dopracoval k řešení. Ale on ten problém nechal jen nakousnutý.“

„Slyšel jsem, že máte nějaké spojení na tajné armádní laboratoře,“ začal učitel.

„Pak jste musel slyšet i o tom, že to i my musíme držet v tajnosti,“ řekla Věrka. „A musíme to vyžadovat po všech, kdo se o tom jakoukoliv náhodou dozvědí. Tedy i na vás, pane učiteli.“

„Jenže já jsem nikomu mlčení nesliboval,“ namítl.

„Nemusíte nikomu nic slibovat,“ vzdychla si Věrka. „K mlčení by vás měl nutit pud sebezáchovy. Víte přece, co se děje těm, kdo prozrazují taková tajemství?“

„To by měl vědět ten, kdo taková tajemství svěřil bandě nezodpovědných dětí!“

„O ty se nestarejte,“ mávla Věrka rukou. „Ti to moc dobře vědí. A šediví z toho, jakou Pandořinu skřínku pootevřeli. Udržet tohle tajemství je vážně nad lidské síly, tím méně pro nás školáky. Doufáme, že se to podaří udržet v rámci našich tříd – tady už to žádné tajemství není, ale aspoň se střežíme rozšířit to mimo. Bylo nemožné být s námi v kontaktu a nenarazit na to, ale není jiná pomoc, musíte se k nám přidat i vy a udržet to v okruhu, odkud se to dál šířit nesmí. A to je naše škola, přesněji dvě třídy, kde už to žádné tajemství není.“

„Ale vy se přece nutně stýkáte s dalšími lidmi mimo školu!“ namítl. „Třeba na hřištích, v kinech a tak...“

„Mýlíte se,“ řekla vážně Věrka. „Na hřištích ani v kinech nás nenajdete. Sami se jim vyhýbáme.“

„Ale to je přece nemožné!“ namítl.

„Ve městě se pohybujeme jen v rámci dopravy do školy, nebo s rodiči,“ ujistila ho Věrka. „Udržet to v tajnosti před rodiči je také obtížné, proto má o našem tajemství většina rodičů aspoň mlhavé tušení, ale jen to mlhavé tušení, nic víc. Vědí jen to, že nás nesmí nutit chodit mezi lidi a vědí, že by jinak tvrdě narazili. Na rozdíl od vás mají ještě pádnější důvod mlčet. Mohli by totiž o nás přijít. A to je nutí mlčet.“

„To mají ti vojáci takovou moc, aby dokázali sebrat rodičům děti?“ zděsil se.

„Mají,“ přikývla Věrka. „Samozřejmě by se to maskovalo heslem »týrání dětí«, ale jak už jistě víte, není proti tomu žádná obrana.“

„To by ale bylo... nelidské...!“

„Je,“ přikývla Věrka. „Ale nebylo by to poprvé ani naposledy.“

Chvíli ho nechala přemýšlet nad odpovědí.

„Co s tím ale mohu dělat já?“ zeptal se po chvilce odevzdaně.

„Nic,“ řekla. „Mlčet. To je jediná cesta jak nedostat do problémů sebe i nás.“

„Ale přece jen – vědět, že se přímo před mýma očima děje něco takového, musí být strašně... bezvýchodné!“

„Ulehčíme vám to,“ řekla Věrka. „Zdá se vám to bezvýchodné, ale nám se to jeví jinak. My jsme v tom až po uši a nemůžeme z toho ven. Vlastně můžeme, ale pro nás by to bylo ještě horší. My jsme do toho vlaku nasedli, vyskočit za jízdy je nebezpečné a nám tedy nezbývá než pokračovat v jízdě. Tak nám to aspoň neztěžujte.“

„Vám to nepřipadá jako nějaké... omezení, nebo dokonce otroctví?“

„Museli jsme se něčeho vzdát,“ přikývla vážně. „Třeba hřišť, nebo kina. Naopak jsme ledacos získali. Uvidíme, k čemu to bude dobré. Zatím se nám zdá, že to dobré může převážit.“

„Co dobrého mohou vymyslet vojáci?“ opáčil pochybovačně.

„Ti jednodušší od frajtra po generály, asi nic,“ vzdychla si Věrka. „Právem se jim říká khaki-mozky. Ale můj děda říká, že i v armádě mohou vědci zůstat lidmi, pokud se zaměří na ochranu lidí a ne na jejich vraždění. Vezměte si jako příklad pasivní československý radar »tamara«. Z vojenského hlediska šikovné zařízení, odhaluje i »neviditelná letadla«. Jenže »tamarami« se nedá útočit ani zabíjet, ty slouží jen jako včasné varování před zabijáckými letadly případného protivníka. Tím neochraňují jen vojáky, ale především civilisty, obyčejné lidi. Ochrana lidí byl ten největší příspěvek československých vědců armádě. A my jsme se seznámili s vědci.“

„Považujete se tedy za další skoro-mírový projekt naší armády?“

„Tak nějak,“ přikývla. „Uvědomte si, s našimi schopnostmi bychom mohli lidi neuvěřitelně snadno terorizovat. Ujišťuji vás, že nebudeme.“

„Máte-li možnost létat, terorizovat byste jistě mohli,“ připustil učitel. „Kdo ale zaručí, že to nakonec na rozkaz neuděláte?“

„To nechte na nás,“ usmála se trochu Věrka. „Máme takovou výchovu, abychom se nestali prokletím lidstva. Ne od našich rodičů, ale od vědců.“

„Vás vychovávají vědci?“ podivil se.

„Ano,“ potvrdila mu to. „Vychovávají nás vědci. A ujišťuji vás, že právě ti vědci z nás rozhodně chodící zabijáky nedělají.“

„Ani když to později, už jako vojáci, dostanete jako rozkaz?“ pochyboval.

„Naše možnosti nám umožňují takový rozkaz odmítnout,“ řekla Věrka pevně.

„Jak – odmítnout?“ nechápal učitel. „Když voják za války odmítne rozkaz, čeká ho kulka. Pak je těžké takové rozkazy odmítat!“

„Vojáci nemají naše možnosti,“ řekla Věrka. „Voják odmítnutím rozkazu očekává smrt od vlastních. My ne. My můžeme odmítnout rozkaz a zůstat naživu. Kdyby naše možnosti měla většina vojáků, nebyly by války vůbec možné. Vojáci by se generálům rozprchli přímo před očima a sami generálové bez vojáků nic neznamenají, takže by se nekonaly ani války.“

„Proč tedy takový podnik financuje armáda?“

„Naše armáda jsou ve své většině právě ty khaki-mozky,“ řekla Věrka. „Zatím je nenapadlo, že by to nemuselo probíhat podle jejich plánů. Khaki-mozky viděly obraz vojáků, schopných létat a vrhat se na nepřítele nečekaně shora i bez aut, obrněných vozidel a tanků, házet pumy přímo na cíl, přitom levnějších než žebřík, přistavený k bojovému letounu, aby mohl nastoupit nebo vystoupit pilot. Zatím jim nedošlo, že i voják může mít vlastní rozum.“

„Zajímavé,“ vzdychl si učitel. „Ale je mi divné, proč to zkoušejí na dětech?“

„Protože to s dospělými nejde,“ pokrčila rameny Věrka. „Jde to jen s dětmi, jako jsme my. Jenže až my vyrosteme, nebudeme žádné khaki-mozky poslouchat. A právě to je naše největší tajemství, které my naopak máme i před těmi khaki-mozky.“

„Takže – vy se jich nebojíte?“

„Ani trošku,“ usmála se Věrka. „Nás totiž nikdo nezadrží, když sami nechceme. Podívejte se!“

Postavila se vedle učitele a pokynem ruky naznačila ostatním, aby poodstoupili. Pak zničeho nic – zmizela. Učitel chvíli nevěřícně zíral na místo, kde dívka ještě před okamžikem stála. Pak se obrátil ke zbývajícím žákům.

„Tohle umíte... všichni?“

„Jistě,“ přikývl Jirka Mašica, neboť byl teď nejblíž.

„To je neviditelnost?“ hádal učitel.

„Ne, to je »gechmo«,“ odvětil Jirka. „České slovo pro to zatím nemáme. Věrka se skokově přemístila mimo třídu – za chvíli se vrátí normálně dveřmi.“

Měl pravdu, protože v té chvíli se dveře otevřely a Věrka vstoupila do třídy jako by se nechumelilo.

„Tak – a jsem zpátky!“ ohlásila se. „Nebyla jsem daleko, ale tímhle způsobem umíme přeskočit rychlostí světla kamkoliv na světě. Kdo by nás chtěl honit?“

„Jestli je to tak...“ vzdychl si učitel... „Říkáte, že to s dospělými nejde... škoda. Ale to by ti vědci jistě udělali i sami se sebou... No dobře. Umíte věci nevídané. Mám vás ještě vůbec čemu učit?“

„Máte, pane učiteli,“ řekla chlácholivě Věrka. „Nikdo z nás nemůže tvrdit, že zná všechno. A kromě toho, my musíme chodit do školy, protože jsou na to zákony. Proto jsme tady. A když už musíme přetrpět školní docházku, bude jistě správné, když se při ní i něco naučíme. Ale jestli vás to potěší, nemusíte s námi látku opakovat a nemá smysl nás ani zkoušet.“

„Ale – říká se, že opakování je matkou moudrosti!“ namítl.

„My si to opakujeme,“ ujišťovala ho. „Každý den pár hodin. Mnohem více než ostatní žáci. Náš děda dbá na to, abychom si všichni všechno opakovali a abychom vždycky měli všechny domácí úkoly.“

„Váš děda snad nepatří k těm vědcům?!?“ namítl fyzikář.

„Ne, děda nás vychovává,“ upřesnila mu to Věrka. „A řekla bych, že dobře. Má snad někdo jiný názor?“

Nikdo ze třídy se ale k jinému názoru nehlásil, naopak s Věrkou všichni souhlasili, takže se zastavila jen na krátko a hned pokračovala.

„A když nás máte naučit fyziku, učte! Kdyby se vám zdálo, že umíme víc než jste nás učil, může to být správný postřeh, protože jsme ledacos pochytili i od vědců opravdu velkého formátu. To ale neznamená, že známe všechno, takže jsme zvědaví i na vaše přednášení.“

„Ředitel nám včera říkal, že vám můžeme přednášet i látku dopředu,“ prozradil dětem fyzikář. „To jsem ale nechápal, proč. Teď to teprve chápu. Letos jsem jednoho příbuzného připravoval na vysokou školu, teď se mi to hodí. Dobře, dáme se tedy do matematiky a fyziky pro vysoké školy. Uvidíme, jak si v tom povedete!“

„Doufám, že nezklameme,“ přikývla Věrka.

Errata:

22.07.2021 13:13