Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zákon

Staré české pořekadlo praví: »Šídlo v pytli neutajíš!«.

O dvou »elitních třídách« a jejich výjimkách samozřejmě brzy, navzdory utajení, věděla celá škola. Učitelé se s jejich existencí jakž takž smířili, ale žáci ostatních tříd měli námět k přemýšlení – a bohužel, i k závisti.

Třeba ty úlevy v tělocviku! »Šplhouni«, jak jim ostatní většinou říkali, nemuseli chodit na školní hřiště, cvičili vždy jen v tělocvičně! A kdoví, jaké další výsady měli! Například je nikdy na chodbách neslyšeli stěžovat si na učitele ani na zkoušení!

Další výsadou bylo, že »šplhouni« přestali chodit do školní jídelny. Někteří tam nechodili už dřív, ale že by všichni byli tak chudí, aby si nemohli obědy platit?

Ráno sice do školy přijížděli jako ostatní, ale na cestě ze školy je také nikdo ani okem nespatřil. Jako kdyby ve škole zůstávali i po vyučování!

Zkrátka – šprti!

Největším šiřitelem pomluv se stal Dan Lachman. A také nejdůvěryhodnějším. Byl totiž, i když jen něco přes měsíc, jejich spolužákem, než ho ředitel přeřadil do sousední třídy. Zlé jazyky tvrdily, že Daniel na »elitu šprtů« nestačil, ale to byla pustá pomluva od nějakého závistivce, Dan se totiž v nové třídě velice brzy vypracoval na nejlepšího žáka.

Pomluvy ale pokračovaly, podle jiné jeho přestoupením stoupla v obou třídách průměrná inteligence – Daniel na to mezi elitou nestačil a v nové třídě je nejchytřejším žákem jen díky tomu, že ostatní jsou ještě horší.

Dan tyto pomluvy nevyvracel a když mu je někdo donesl, suše ho odpálil, že je taková diskuse pod jeho úroveň.

„Čísla hovoří!“ opakoval pokaždé – a na počty získaných jedniček v nové třídě brzy bezpečně vedl, což jeho názor jen potvrzovalo.

Od něho se pak mezi žáky dostala spousta podrobností, vzbuzujících ještě větší závist. »Šplhouni« se o hodinách tělocviku flákají, o nějakém tréninku se u nich nedá mluvit. V mnoha předmětech je učitelé ani nezkoušejí a známky, samozřejmě samé jedničky, jim píší nezaslouženě. Dan tvrdil, že »šplhouni« nechodí do školní jídelny, protože jim někdo vozí do školy protekční jídla, asi z nějaké nedaleké restaurace – a samozřejmě ne ty příšerné blafy, jaké vaří školní kuchařky. To není žádná pomluva, to viděl na vlastní oči.

Takové střípky se dostávaly od žáků přes jejich rodiče dál a dál. Pomluvy tím jen mohutněly, až nastala situace, které se říká: Ucho se utrhlo, džbán padá, ale zatím je ještě celý!

Na občasné kontroly jsou školy víceméně zvyklé. Ale nebývá obvyklé, aby se v jednom dni sešly kontroly hned tři, přitom zcela rozdílné.

Klasickou kontrolou bývá návštěva školního inspektora. Přijde do školy, zavítá na některou hodinu, posadí se někam dozadu a sleduje počínání učitele i odpovědi vyvolaných žáků, přičemž si dělá poznámky, které pak uplatní ve svém hodnocení.

Nehodnotí přitom žáky, ale učitele, takže se nesmí nechat zmýlit ani způsobem, jakým se žáci hlásí. Tradují se podvratné domluvy učitelů s žáky, že ti, kdo odpověď na učitelovu otázku znají, se budou hlásit levou rukou, zatímco ti, kdo ji neznají, se hlásí pravou. Hlásí se pak všichni, třída vypadá jako zcela perfektní, ale učitel musí vyvolávat jen ty, kdo odpověď znají, aby to sám nezkazil.

Byla to náhoda, že se inspektor usídlil právě ve Věrčině třídě a vydržel tam sedět celé dopoledne?

Nikdo nemohl tvrdit opak. Učitelé se tu přece střídali jako v jiných třídách, proč by tedy měnil židli?

Po ukončení inspekce odešel inspektor do ředitelny blahopřát. Všechny hodiny proběhly perfektně a žáci vykazovali vysokou úroveň znalostí. Takže pomluvy, které nedávno dorazily až na školskou komisi, byly zřejmě neopodstatněné.

„Pomluvy?“ pozvedl při tom slově ředitel obočí. „Jaké pomluvy? Od koho?“

„To my zásadně nikomu nesdělujeme,“ odbyl ho inspektor. „Navíc to byly anonymy. Ale ani ty nesmíme ignorovat, všechny podněty musíme prošetřit. Některý z rodičů zřejmě není s vaší školou spokojený, ale bojí se uvést své jméno, aby tím neublížil své ratolesti, i když my jména stěžovatelů zásadně nesdělujeme. Zdá se mi ale, že to byly skutečně jen pomluvy. I to se stává.“

„Kdo to ale mohl být?“ škrábal se ředitel rozpačitě na hlavě.

„Ani já to nevím,“ uklidňoval ho inspektor. „Označená třída měla být extrémně zanedbaná, což není pravda. Důležité jsou výsledky, znalosti žáků jsou vynikající. Tím pro mě tahle stížnost končí. Jo, kdyby každá kontrola dopadla takhle...“

Inspektor se poté rozloučil a odešel, ale řediteli i tak poskytl informaci, jakou mu původně dávat nechtěl.

»Označená třída měla být extrémně zanedbaná...«

Kdo mohl takovou pomluvu vznést? Vlastně – ovšem, byl to přece anonym.

Od těch se dá čekat leccos.

Druhá kontrola byla ještě přísnější, naštěstí o to kratší.

Tvořily ji dvě dámy »od hygieny« a přišly prověřovat udání, že se ve škole žáci načerno stravují v nevyhovujících hygienických podmínkách a navíc bez povolení.

„Čemu říkáte »nevyhovující hygienické podmínky«?“ optal se jich trochu jízlivě ředitel. „Ve škole žáci konzumují svačiny, donesené z domova. Tak to bylo, je a bude, to nemůžeme ovlivnit jinak než tím, že máme odpovídající počet záchodů a tekoucí vodu v umyvadlech, ale to je samozřejmost, kterou musí respektovat už architekti při projektování školních budov. Máme tu sice jeden automat na prodej balených svačin, ale ten do mé pravomoci nespadá, s tím musíte jít na provozovatele. Tak vo co de?“

„Údajně sem někdo donáší hotová jídla z nejbližší restaurace,“ odvětila žena, která měla zřejmě hlavní slovo.

„Tomu bych měl asi jako ředitel zabránit,“ pokýval hlavou. „Jenže na to bych potřeboval aspoň jednoho svědka, že se to opravdu děje. Jak jistě víte, škola se přes den zamyká. Byly tu celostátně nějaké obavy z teroristů... to snad víte. V době oběda ji odemyká školník a prakticky celou polední přestávku hlídá vchod a pouští žáky ven a dovnitř. Že by mu uniklo pronášení hotových jídel z restaurace? No – možné by to bylo, ale pak je nutné získat aspoň jedno svědectví, případně jiný důkazní materiál. Máte snad nějaký? Třeba fotografie, kde by to donášení jídel bylo zachyceno?“

Hygieničky však žádný věrohodný důkaz neměly, takže je ředitel pozval aspoň na kontrolu školních záchodků, což kupodivu odmítly.

„Naše škola vlastní školní jídelnu nemá,“ uzavřel to tedy ředitel. „Využíváme služeb akreditované školní jídelny na náměstí pět minut odsud. Ale ta mi nepodléhá, takže ji musíte zkontrolovat na místě. Má úcta!“

Dvě kontroly v jeden den a obě na udání? pomyslel si mrzutě, když hygieničky vyprovázel na chodbu, kde je předal školníkovi, aby jim odemkl vchod. Co se to děje za nesmysly? Tohle skoro vypadá, jako že se někdo z rodičů rozhodl škole škodit.

Netušil, že tomu není konec.

Třetí kontrolní návštěva toho dne – to už bylo o infarkt.

Jenže ta třetí přišla nejrazantněji. Dvě ženské a na jejich ochranu dva policisté, kteří jim byli obecně k ruce. Přece jen je něco jiného kontrola, která se řádně ohlásí s omluvou, že dělá jen svou povinnost, a něco jiného je, když si vstup do školy vynutí suchým příkazem »Jménem zákona, otevřete!«.

Školník jim proto bez váhání odemkl a přepadové komando vtrhlo do ředitelny jako neočekávaná povodeň.

„Jdeme pro dva žáky vaší školy!“ oznámila suše řediteli jedna žena. „Ve kterých třídách se zrovna teď nachází sourozenci Věra a Vojtěch Šupíkovi?“

„Smím se aspoň dozvědět důvod?“ ohradil se proti takovému jednání ředitel.

„Jistě!“ opáčila žena. „Jsme tu jménem Sociálky vyšetřovat oznámení, že žákyni Věru Šupíkovou i s jejím bratrem Vojtěchem jejich rodiče a dokonce i prarodiče sexuálně zneužívají. Musíme je proto okamžitě odebrat a zajistit jejich nestranné vyšetření!“

„Nezpěčujte se, nebo porušíte zákon!“ přidal se k ní varovně policista.

„Já se nezpěčuji, ale i já mám své povinnosti!“ odsekl ředitel. „Prosím, ukažte mi své doklady, že nejste terorista!“

„To vás bude sakra mrzet!“ varoval ředitele policajt, ale jeho rozumnější kolega jen mlčky vytáhl průkaz a ukázal řediteli.

„Dobrá, to je jiná!“ spokojil se ředitel. „Věra Šupíková je v osmé á, právě tam mají... tuším češtinu... Vojtěch je v sedmé á a mají angličtinu. Počkáte si na přestávku, nebo jim chcete narušit vyučování? Nestačilo by vyvolat je školním rozhlasem do ředitelny? Nebylo by to tak nápadné.“

„To by je varovalo,“ prohlásila madame Sociálka. „Musíme jednat rychle, je to opravdu velice naléhavé.“

„Ten případ nesnese odklad!“ odmítla i druhá Sociálka. „Jdeme tam!“

„Dobrá, doprovodím vás!“ uvolil se ředitel.

Vyšli tedy z ředitelny a zamířili k Věrčině třídě. Byla až na konci dlouhé chodby, takže cestou ředitel vytáhl telefon, vyťukal trojmístné číslo a chystal se telefonovat.

„Žádné telefonování!“ všiml si toho nerudnější policista.

„Volám na Policii, musím si ověřit, zda o vaší akci vědí!“ odvětil mu ředitel. „Mám také své povinnosti a tohle je nutná obrana proti teroristům.“

„Bejt teroristi, už bysme vás dávno sejmuli!“ řekl rozumnější policajt suše, ale zadržel pohybem ruky svého nerudného kolegu, který mezitím vytáhl tonfu a zdálo se, že by ředitele nejraději přetáhl po zádech.

Než ušli polovinu vzdálenosti, ředitel se dovolal, ale dostalo se mu ujištění, že policisté i sociální pracovnice nejsou nějací taškáři, akce je v souladu se zákonem. Zdvořile se tedy omluvil a zavěsil.

„Důvěřuj, ale prověřuj!“ vzdychl si, když schovával mobil do kapsy saka. „Bylo už více falešných policistů!“

„Dušička má pokoj – tak jdeme!“ pobídl ho rozumnější policajt.

Do osmé á vstoupil nejprve ředitel, za ním oba policisté a až na konec obě dámy.

„Věrko, sbal si věci, půjdeš na nějaký pohovor!“ ukázal ředitel nepříliš nadšeně na Věrku. „Ostatní – sednout!“

„Jaký pohovor?“ zeptala se Věrka, ale rychle si dávala školní potřeby do batůžku.

„Tady paní jsou od Sociálky!“ vysvětloval jí ředitel. „Školy se to netýká.“

„Trochu přece jen,“ opravila ho upjatě paní Sociálka. „Nezletilí budou chodit do jiné školy. Odhlášení zajistíme dodatečně.“

„Já jinam nepůjdu!“ naježila se Věrka.

„Tebe se nikdo na nic neptá!“ odsekla druhá Sociálka komisním tónem. „Máš už sbaleno? Tak jdeme!“

„Jen jdi, Věrko,“ pobídl ji i ředitel, ale nadšeně to neznělo. „To se jistě vysvětlí.“

„Taky doufám,“ řekla Věrka. Hodila si batůžek na záda a vyšla z lavice směrem k řediteli. „Mám ještě dole v šatně boty.“

„Nejprve půjdeme do sedmé á!“ rozhodla první paní Sociálka.

Tím dala Věrce najevo, že se bude jednat i o brášku a Věrka ho hned varovala.

V sedmé á se všechno opakovalo až na to, že Vojta byl již připravený, školní potřeby měl sbalené, takže se na výzvu jen zvedl a šel k sestře.

„Pokračujte ve výuce!“ pobídl ředitel ve dveřích angličtinářku.

Cestou do šatny nikdo nepromluvil ani slovo, jen Věrka se telepaticky spojila ještě s dědou Čestmírem, aby se ho zeptala na jeho mínění k tomu, co se to ve škole děje.

»Říkáš – se dvěma policajty?« ujišťoval se děda. »Jako kdyby šli zatýkat vrahy! A ředitel je přivedl až do třídy? To jistě musel, ale mohl by o tom vědět víc. Neptej se jich tedy na nic a neodporuj jim, budu se snažit něco zjistit.«

Věrka s Vojtou tedy mlčeli, ani dospělým nebylo do řeči, šli tedy potichu. V šatně si sourozenci obuli boty a byli připraveni.

„Přezůvky s sebou!“ poručila jim stručně druhá Sociálka.

Neodporovali a vzali si i sáčky s cvičkami.

Vyvedli je ze školy ke dvěma policejním autům, kde na ně čekali další policisté. Obě paní Sociálky usadili dopředu a Věrku s Vojtou strčili každého do jiného vozu na zadní sedadlo mezi dva policajty.

Hned potom oba vozy vyjely.

Když se ozvalo zaklepání na dveře ředitelny, ředitel vyhrkl »Dále!« a až pak si uvědomil, že na jeho dveře nemá kdo klepat. Učitelé byli na hodinách a školník by se ohlásil školním telefonem, kdyby přišel do školy někdo další. Stejně ohlásil návštěvu školního inspektora i Hygienické služby. Policajti přišli příliš hrubě, u nich to nestihl, ale kdo jiný by ještě mohl přijít tak razantně?

Ještě víc zvážněl, když vstoupil děda Čestmír. To byl přece jeden z podezřelých! Co ten tady má co dělat?

„Dobrý den vám přeju, ale nenesu,“ začal děda.

„Teď nejsou návštěvní hodiny...“ snažil se ho ředitel odbýt.

„Policie na ně také nehleděla,“ opáčil děda. „Můžete mi laskavě říci, z čeho nás kdo podezírá?“

„Jak můžete vědět, že vás někdo podezírá?“ chytil se toho ředitel. „Ledaže byste sám věděl z čeho, ale to už je skoro jako přiznání!“

„Vím to od vás,“ nenechal ho děda vzpamatovat. „Ne, neříkal jste to, ale myslel jste si to. Ano, čtu vaše myšlenky, nedivte se tomu. Umím to. Víte přece...“

Ředitel zesinal, ale zmlkl. Nebylo mu to však nic platné, nedokázal nemyslet.

„No dobře, tedy sexuální zneužívání,“ pokračoval klidně děda. „Ty baby nevědí, do čeho se řítí. No jistěže měly s sebou policisty, ale tím to bude zajímavější – Policie proti armádě! Jenže nějací pochůzkáři proti tajnému armádnímu projektu, to nebude moc rovný duel. A ty baby ze Sociálky teprve ne! Vypadá to, že si tady někdo šeredně natluče kokos – ne, nebojte se, vy to nebudete. Uvidíme, kdo to odnese! Ale nesnažte se to rozmazávat na veřejnosti, nebo si taky čichnete ke střelnému prachu! To myslím obrazně, stejně jako s tím natlučením kokosů, to jsou přece běžné slovní obraty... ale někdo tady bude šeredně litovat! Mějte se!“

Pak – k ředitelovu zděšení – naráz zmizel.

Nezůstala ani díra ve stropě.

Děda Česťa uměl něco, co si Věrka i Vojta hned umínili od něho naučit. Dovedl je i směrovaně všechny tři telepaticky propojit, takže se spolu mohli bavit jako kdyby seděli proti sobě u stolu.

»Tak už něco vím, rošťáci!« oslovil oba.

Věrka i Vojta raději zavřeli oči, aby se nerozptylovali, kudy jedou a dychtili po dědových zprávách.

»Někdo – nevím, zda ve škole nebo z vašeho okolí – osočil mě a vaše rodiče, že vás oba sexuálně zneužíváme. Víte aspoň, co to znamená, ne?«

»To je podrazácké!« ozvala se hned Věrka. »To přece vůbec není pravda!«

»Jistěže to není pravda, ale to na věci nic nemění,« pokračoval děda. »Sociálka si bude mlít svou, ale především má mocenské prostředky, kterými to může podepřít i proti pravdě.«

»Tak jim utečeme, ne?« navrhla Věrka.

»Počkej ještě!« zarazil je děda. »Na to je času dost.«

»Ale když jim zmizíme přímo z jedoucího auta, bude to efektnější!« obhajovala Věrka svůj nápad.

»A oni hned otočí a pojedou k vám domů,« namítl děda. »Určitě dobře vědí, kde bydlíte, mohli by vašim dělat potíže.«

»To by naopak chtělo, aby naši dělali potíže jim,« rozvíjela to Věrka. »A co když jim zmizíme k veverkám? A naši spustí bengál, že nás ty baby asociální i s policajty unesly a někam zašantročily...«

»Publicita je to poslední, co potřebujeme,« krotil je děda. »Ale asi máš pravdu, přímo z auta by to bylo efektnější. Jen bych změnil cíl, kam utečete. Ne domů, ale ke mně do sednice. To je dost daleko, aby to vyloučilo dostatečně rychlou policejní akci. Já zatím půjdu za vašimi. Varuji je a případně jim poradím, co mají dělat.«

»Já bych byl ještě větší drsňák!« nesouhlasil s oběma Vojta. »Utíkat z auta bude efektní, ale to může udělat Věrka. Já se nechám dovézt do jejich pelechu, položím tam kotvu „gech“ a až pak zmizím. A děda je pak může navštívit přímo do jejich doupěte a ty baby vystrašit, aby na to jen tak nezapomněly. Co vy na to?«

»Že jsi vážně drsňák!« namítala Věrka. »Uvědom si, že by už byli varovaní! Po mém zmizení by tě drželi v želízkách!«

»Zmizím jim i se želízky!« kasal se Vojta.

»Nezmizíš,« opravil ho děda. »Kdybys je měl na rukou, pak ano. Ale kdyby tě těmi želízky připnuli k ústřednímu topení, to s sebou nevezmeš.«

»To je snad jedno,« mínil Vojta.

»Nejhorší by bylo, kdyby si tě některý policajt připnul ke své ruce, protože pak bys skočil i s ním a nezbavil by ses ho,« dodal děda.

Vojtu to trochu zarazilo.

»Tys to někdy zkoušel?« zeptal se dědy podezíravě.

»No... měl jsem jednou takovou menší epizodu s jedním estébákem,« připustil děda, ale nejevil moc chuti to rozvádět.

»Jak to dopadlo?« chtěla vědět Věrka.

»Asi dobře, když jsem to přežil, ne?« odvětil děda.

»Myslím – s tím estébákem...« nedala se jen tak odbýt.

»Přesně to nevím,« vyhýbal se děda odpovědi.

»Jak to?« nedala se odbýt. »Jak to doopravdy bylo? Řekni, žes ho nezabil?!«

»Nezabil,« odvětil rychle děda. »To by mi veverky neodpustily.«

»Tak jsi ho vystrašil, aby se ti do konce života vyhýbal?« hádal Vojta.

»Ani ne...« odvětil vyhýbavě, ale pak si to rozmyslel.

»Na počátku pobytu u veverek jsem měl takové období, kdy jsem se nemohl nabažit cestování po Zemi,« začal zeširoka. »Bylo to přece úžasné – smát se důkladně střeženým hranicím, létat si, kam mě napadlo... Jenže jsem měl smůlu s jídlem. Svět byl po válce vyhladovělý, veverky by mi daly zlato, ale kdybych si za ně nakupoval jídlo v oblastech, kde lidé hladověli, ubral bych jim i to málo. Vyřešil jsem to jinak. Letěl jsem ve dne i v noci, ale vždycky, když jsem už nemohl hladem vydržet, položil jsem si kotvu „gech“, vrátil se skokem k veverkám a tam se najedl. Pak jsem skočil na poslední kotvu a pokračoval v cestě. No... někde jsem přebytky rozdával místním lidem, ale ne systematicky, stejně jsem nemohl napravit všechny křivdy světa.«

»Takže za tebou zůstával řetěz kotev „gech“ kolem světa, je to tak?« domýšlel si Vojta. »Předpokládám, že jsi je neodstraňoval.«

»Neodstraňoval,« přitakal děda. »Mnohé se mi později hodily, když jsem tam cestoval s Cecilkou. Samozřejmě jsem pro ni vybíral ta nejlepší místa, v Rusku na pobřeží Černého moře, na Krymu, dodnes mám kotvy na Jadranu i na Riviéře, i když jsme tam tak často nelétali... no a pár kotev je v místech... řekněme nepříjemných.«

»Proč nepříjemných?« chtěl to Vojta upřesnit.

»Třeba takový ostrov Krakatoa,« řekl děda. »Snad ti nemusím vysvětlovat, proč. Ale byla i jiná místa. Někde, jako třeba u Krakatau, byla nepříjemná příroda, jinde lidé. Nechce se tomu často ani věřit, ale ze světa nezmizeli ani lidožrouti. Není to tak dávno, co snědli nějakého amerického milionáře. Na jednom ostrově je dodnes kotva s názvem „Pátkův ostrov“. Je to sopečný ostrov, zatímco kolem jsou jen samé nízké korálové ostrovy. Sopka už dávno spí, vegetace je tam dost, jen lidé tam nebydlí. No, občas tam ještě bývá zemětřesení a pak se z hory kutálejí velké balvany, možná proto se mu lidé vyhýbají...«

»A tys tam toho estébáka vysadil!« domyslel se Vojta vítězně.

»Tak nějak,« souhlasil děda. »Trochu jsme se tam poprali, chtěl po mně, abych ho okamžitě štandopéde dopravil zpátky do Čech, ale když na mě vytáhl pistoli, dal jsem mu jednu do zubů, pistolku jsem mu sebral, přestřelil jsem řetízek u pout a byl jsem volný. Takže jsem mu zmizel jako duch a pan major, či co to bylo za zvíře, zbyl najednou na ostrově sám.«

»Ten se na to ale musel tvářit!« komentoval to nadšeně Vojta.

»Už se do Čech nevrátil?« starala se raději Věrka.

»Zřejmě ne,« souhlasil děda. »Já už jsem se tam nevracel.«

»Mohla ho přece vysvobodit nějaká loď plující okolo!« mínil Vojta.

»Mohla,« přitakal děda. »Ale i kdyby ho vysvobodila, nemusel se přece do Čech vrátit. A třeba i z vlastní vůle.«

»Nemohl tam ale zemřít hlady?« starala se spíš Věrka.

»Mohl,« i tohle připustil děda. »I když zrovna na tomhle ostrově rostlo jedlých plodů, že by uživily několik vesnic. Byl tam i potok s rybami, Robinson by byl jistě za takový ostrov vděčný. Nechal jsem mu tam i jeho vlastní pistolku, mohl ji mít na obranu i k lovu, podle toho kolik mu zbylo munice. Ale stačí, aby v takové pustině člověk onemocněl... nevím, už jsem tam nikdy nebyl. A protože už je tomu více než padesát let, těžko čekat, že se ten ničema ještě vrátí.«

»Říkal jsi, že kolem byly i jiné ostrovy?« zeptala se opět Věrka. »Nemusely snad být všechny pusté!«

»Byly obydlené,« připustil děda. »Ale domorodci na nich nebyli z cizinců moc nadšení. Ani mě nepovažovali za hosta, spíš za večeři.«

»Lidožrouti?« doplnil Vojta.

»Něco takového,« souhlasil děda. »Já jsem jim uletěl a naštěstí pro toho mizeru nebylo snadné k nim přeplavat. Kolem toho ostrova bylo obrovské rejdiště žraloků.«

»To byl tedy trest!« pochvaloval si Vojta. »Tak nějak dopadl Ben Gun z Ostrova pokladů – nebo jiný darebák, Ayrton z verneovek!«

»Měl jsi ho raději odnést do civilizace,« mínila příliš soucitná Věrka.

»Víš, kočičko naše, nemohl,« odmítl děda. »Po tom, co se mi chlubil, kolik lidí už tady v Čechách znemožnil, poslal do vězení – a někteří to ani nepřežili – to prostě nešlo. Připadalo by mi to jako prezidentská milost pro usvědčené vrahy a sám bych se musel cítit jako spolupachatel.«

»On se tím ještě chlubil?« nechtěl tomu věřit Vojta.

»Tímhle se chlubí jen ti nejhorší a nejcyničtější darebáci,« vzdychl si děda. »Ale už tenkrát jsem lidem četl myšlenky. Když do nich správným směrem ťukneš, každý na sebe nabonzuje všechno... A navíc máš přece tušivo, obvykle víš, co má protivník v úmyslu vteřinu předtím, než se k tomu rozhoupe. Proto na mě estébák neuspěl s pistolkou, ačkoliv vím, že s ní zacházet uměl.«

»Dobře, nikdy nebudu skákat s přivěšeným policajtem,« slíbil Vojta. »Jenže on mě k sobě nemůže přivazovat věčně a ve chvíli, kdy mě od sebe odepne, mu zmizím. Ale Věrka by měla těm fúriím zmizet teď hned. Jste pro?«

»Jsem pro, ale dávej na sebe majzla, bráško!« pomyslela si Věrka.

V té chvíli policejní vůz, jedoucí vpředu, začal divně šněrovat silnici. Pak začal tak tvrdě brzdit, že mu druhý málem najel do kufru.

„Co blbneš?“ zakřičel do vysílačky policajt, sedící vedle Vojty.

Vysílačka chvíli odpovídala, ale nebylo jí rozumět.

„Cože?“ vykřikl policajt. „Zbláznili jste se? Sakra, jak vám mohla zmizet z auta za jízdy malá holka, když jste seděli vedle ní? Cože? Že tam najednou nebyla? Komu to chcete vykládat, to přece nemyslíte vážně!“

Obě auta stála na krajnici a ostatní auta frčela kolem nich. Z prvního vyskákali oba policajti ze zadního sedadla a dělali dojem, že po zmizelé dívce zuřivě pátrají na podlaze a pod předními sedadly auta. Marně – Věrka byla pryč.

„Hele – nasaď ostruhy, jedeme!“ pobídl policajt svého kolegu řidiče. „Oddychnu si až bude tenhle kluk pod zámkem!“

Mínil jistě Vojtu, ale ten se na něho jen ušklíbl.

„Ty o tom něco víš, smrade, že!“ obrátil se na něho policista.

„O čem?“ udělal Vojta neviňoučký kukuč.

„Nedělej se!“ zařval na něho policista.

Želízka mu však nenasadil, asi se domníval, že utéci nemůže, ačkoliv mu právě kolegové potvrdili, že nic není tak nemožné, jak se zdá.

Policejní auto se vyhnulo druhému policejnímu autu a začalo za kvílení sirény a blikání modrých majáků prudce nabírat rychlost. Už aby byl ten kluk pod zámkem!

Vojta si přál skoro totéž...

Jen z jiného důvodu...

Errata:

22.07.2021 13:13