Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Srážka

Jeden český bonmot říká: »Nejhorší katastrofa je srážka s blbcem!«

Ale už Jan Werich blahé paměti to rozvíjel dál. Tvrdil totiž:

»Známe i horší katastrofy. Například srážka se dvěma blbci. A dvojnásob, když mají nějaký úřad!«

Ještě starší české rčení tvrdí:

»Chce-li Pánbůh notného vola učiniti, obdaří ho ouřadem!«

Také zákony Parkinsonovy si pohrály s popisem úřadů jako nebezpečné zbraně hromadného ničení v rukou nezodpovědných úředníků. Běda tomu, kdo na ně narazí! Zlé jazyky tvrdí, že kdyby místo Titanicu narazil do ledovce nějaký ouřad, šel by ke dnu ledovec, bez ohledu na to, že led na vodě plave. Ouřad je zkrátka mocnější. Bylo krajně nezodpovědné zakládat úřad pro globální změny klimatu, neboť i ten lidstvo vede neomylně a nezadržitelně do katastrofy.

Co se ale stane, když všemocný úřad, jakým je Sociálka, narazí – ne na ledovec, ale na tajný armádní projekt? Armáda je obvykle větší moloch než civilní úřady!

Bylo by to zajímavé střetnutí, kdyby ovšem ten tajný armádní projekt existoval ve skutečnosti a ne jen ve fikci dědy Čestmíra Šupíka. Na druhé straně se ovšem nedalo přehlédnout, že děda Šupík s vnoučaty mají po ruce mimozemské technologie, které jejich handicap do značné míry vyrovnávají.

První šok zažili představitelé české státní moci, když policistům přímo z jejich sevření zmizela čtrnáctiletá holka, aniž by si to kdokoliv z nich byl schopný vysvětlit. Prostě – v jedné chvíli se krčila stisknutá těly dvou urostlých chlapů a okamžik poté byla mezi nimi jen mezera a dívka byla pryč. Něco takového by svedl snad jen známý kouzelník David Copperfield, ale musel by si to jistě dlouho předtím připravovat. Ani on totiž nedělá kouzla, spíš jen jejich iluze.

To, že její mladší bráška nezmizel stejným způsobem jako ona, neznamenalo, že tak zmizet nedokáže, jak si policisté naivně mysleli. Vojta se rozhodl trochu »zatahat tygra za ocas« a jen proto dělal jakoby nic. Neočekávali od něho, že měl v plánu něco horšího. V pořádku ho dovezli na místo, zastavili před čerstvě renovovanou budovou s jásavě barevnou omítkou, ve které by nikdo šedivý ouřad nehledal, vytáhli ho z auta a dva policisté v doprovodu paní Sociálky ho vedli dovnitř.

Kotva »gech« je lidským očím neviditelná.

Jedná se vlastně o nepatrný uzlík na prostoru, obsahující jakési pilovité vrstvy, podobné zubům na klíči dozického zámku. Každá kotva má zoubky jiné, skoro stejně unikátní jako linie na kůži prstů. Tak jako se nenajdou na světě dva lidé se stejnými otisky prstů, tak se nenajdou dvě stejné kotvy »gech«. Je to totiž jedna ze základních vlastností zkrouceného prostoru. Rovnice matematického důkazu by pokryly plochu volejbalového hřiště a děda Čestmír, Vojta ani Věrka ještě ve veverčí matematice nedošli tak daleko, aby je chápali. Mohli je však využívat – a také to dělali.

Který cestující dnešními moderními letadly zná zákony vztlaku a chápe rovnice, popisující obtékání křídel vzduchem? Tyto znalosti má i v letecké továrně jen nepříliš početná banda konstruktérů, jinak se v nich nevyzná ani ředitel.

Položit kotvu hned na okraj chodníku byla pro Vojtu otázka vteřiny. Technologie veverčí civilizace zapracovala spolehlivě – Vojta kotvu okamžitě vycítil a mohl být spokojený, zatímco nikdo z lidí v jeho blízkosti neměl nejmenší tušení, co se přímo vedle nich odehrává, ačkoliv Vojta položil kotvu spíš pro jistotu, aby umožnil dědovi Česťovi najít aspoň příslušnou budovu, kdyby Vojtu okolnosti donutily zmizet dřív než položí další kotvu uvnitř.

Zatím to však nevypadalo špatně. Policisté neměli ani nejmenší tušení, co na ně – nebo spíš na baby asociální – Vojta chystá. Vedli ho po širokých schodech dovnitř budovy a tmavou chodbou doprava. Budova byla stará, jásavé barvy byly jen zvenčí, uvnitř stále převládala šeď – klasická Potěmkinská úprava. Konečně se zastavili před dveřmi, které paní Sociálka důležitě odemkla.

„Tak pojď, ty grázlíku!“ pozvala Vojtu dovnitř na kobereček.

Je obecně známo, že dámám na Sociálce nejde o blaho dětí, ačkoliv by tomu tak mělo být a na veřejnosti se tak s oblibou prezentují. Ve skutečnosti jde o něco jiného. Těm dámám – pokud ty fúrie tak nazýváme – především zachutnala moc, kterou mají nad lidmi a zejména nad dětmi. Blaží je trhat na kusy a ničit normální rodiny, ačkoliv to nedělají samy, ale mají k ruce silnější policisty a exekutory. Jenže mají pravomoc jim to nařídit a k lidem – a zejména k dětem – se chovají s nadřazeností nadčlověka.

Policisté Vojtu postrkovali, ačkoliv by šel i sám. Dělali se také důležitými, jako by to bez nich ani nešlo, i když byli jen doprovod paní Sociálky. Ta se rozvalila do svého otočného křesla a vytáhla z příruční skříňky tlustou složku.

„Tak tady vás máme...“ broukla spokojeně. „Vojtěch Šupík a Věra Šupíková...“

V té chvíli jí složka vypadla z ruky a dopadla na stůl. Paní Sociálka se nadechla a začala ječet.

Vojta totiž zmizel.

„Posaďte se, ať nám nevynesete spaní!“ vybídl zamračený starší chlap v černé kombinéze vyděšenou dámu, uhlazující si roztržitě sukni kvalitního šedého kostýmu.

„Ale kam?“ vyjekla zoufale. „Není tu žádná židle!“

Místnost vypadala ponuře jako hrobka. Stísněná prostora bez oken a dveří měla délku sotva tři metry, šířku metr a půl a vyšší člověk tam musel chodit přikrčený, aby si neodřel hlavu o klenutý strop. Kamenné zdi, podlaha i strop byly z leskle černého čediče, černé tu bylo všechno.

Světlo se neochotně linulo z podlouhlého svítidla s masivním černým mřížovým krytem, dotýkajícího se stropu uprostřed delší stěny. Čedič světlo úspěšně pohlcoval, takže tu bylo s bídou pološero a jediným předmětem – nábytek se tomu říkat nedalo – byla černá dřevěná rakev, ležící na podlaze u stěny proti svítidlu.

„Na tu rakev, přece!“ nabídl ji černý chlap to neobvyklé místo k posezení.

„To mám sedět na rakvi?“ zaúpěla žena nefalšovaným zoufalstvím.

„Kde jinde?“ opáčil chlap. „Vidíte tu snad něco jiného, na čem se dá sedět?“

„Na rakvi sedět nebudu!“ vzepřela se mu s posledním zbytkem hrdosti.

„Můžete si vzít zevnitř polštářek,“ nabídl jí chlap a odklopil víko. „Ale buďto si sednete sama a po dobrém, nebo vás k té rakvi přivážu!“

Rakev byla uvnitř vyložená hebkou bílou látkou a na jednom konci byl dokonce malý polštářek, zřejmě určený pod hlavu nebožtíka. Naštěstí byla prázdná, nikdo tam neležel, ale i tak všechno působilo neuvěřitelně morbidním dojmem.

„Nikdy!“ vykřikla dáma.

„Pro mě za mě, seďte si tedy na tvrdém!“ řekl chlap a přiklopil víko.

„Co ode mě chcete?“ vyjekla, ale neodvážila se mu odporovat a opatrně si sedla na krajíček víka.

„Vysvětlení!“ zahřměl chlap, až se to v kryptě rozlehlo jako v obrovském sudu.

„Nevím, co chcete vysvětlovat?“ opáčila nesměle.

„Jak jste si mohly vy dvě dovolit unést přímo ze školy mou vnučku a vnuka?“

„Koho tím myslíte?“ jektala žena zuby, ačkoliv musela tušit, o koho jde. Byl to přece jejich poslední případ!

„Víte to moc dobře!“ okřikl ji chlap. „A kdo vás přivedl na kacířskou myšlenku, že je někdo sexuálně zneužívá?“

Žena mlčela. Dokud byla díky podpoře dvou policistů silnější stranou, vedla si drze a domýšlivě. Jakmile tuto podporu ztratila, zbyla z ní jen hromádka neštěstí.

„Takže anonym,“ řekl chlap skoro spokojeně. „Opravdu nevíte, od koho byl?“

Zřejmě to opravdu nevěděla, proto opět neřekla ani slovo.

„Ten dopis leží v šanonu na stole ve vaší kanceláři? Dobrá, podívám se tam. Teď mi ještě řekněte, co jste s mými vnoučaty zamýšlela?“

Vysvětlovat někomu, komu kradete děti – i vnoučata, což může být nastejno – co jste s nimi zamýšleli, to chce obrovskou porci drzosti a tolik jí běžná úřednice ani nemá. Zejména když sedí na rakvi v hrobce bez východu a je v moci toho, komu děti z moci úřední zabavovala. Sociální pracovnice mlčela, ale myšlenky jí sem tam létaly hlavou. Proboha, co je to za chlapa? Jak ji sem dostal? Co s ní zamýšlí?

„Nemusíte se mě obávat!“ zašklebil se na ni znenadání. „Je mi už tři sta let, ale i kdybych byl mladík, o ženskou jako vy bych si ani zablácené boty neotřel!“

„Vy mi snad dokonce čtete myšlenky?!“ zaúpěla.

„Jistě,“ přikývl. „A musím vám říci, ještě jsem nečetl tak černé svědomí! Pro mě jste jen bečka kolomazi, vy bestie v ženském těle! Dokážete spočítat, kolik rodin jste sama nebo s vaší kamarádkou rozvrátily? A ještě tak ničemně – únosy dětí! Pohrdám vámi, vy zrůdo!“

„A co jste vy?“ vybuchla. „Vy snad – vůbec nejste člověk!“

„Od morální zrůdičky, jako jste vy, to tedy sedí!“ ušklíbl se chlap. „Zneužívání dětí! Nesmysl, který vám slouží jako záminka k rozvracení rodin. O děti vám přitom vůbec nejde! Ano, vím. Říkáte jim »gauneři« nebo »grázlíci« a nevychovance z nich pak skutečně uděláte! Stokrát čest výjimkám – ale to vy nejste ani náhodou!“

„Nikdy jsme neporušily zákon!“ bránila se.

„Už ty zákony jsou nelidské, když to umožňují!“ řekl chlap. „Ale dobře víte, že vám zákon nařizuje pečlivé posuzování a výsledek podepřený soudním rozhodnutím. Vy jste ale žádný případ pečlivě neposuzovaly, prostě jste braly rodičům děti a soudu jste je předaly s »důkazy«, které se vám hodily. A jak jste je získávaly! Položily jste dítěti otázku s podstrčenou odpovědí a když mlčelo, zapsaly jste do protokolu, že ji tak dítě zodpovědělo! Jako za inkvizice! Nerozčilujte se, čtu si to z vašich myšlenek, to neukecáte a nepopřete! Děti jste nebily, jako gestapo, ale gestapo zase nepoužívalo takové podrazy.“

„Vy stvůro, stvůro!“ začala ječet bezmocným vztekem.

„Mlčte!“ okřikl ji. „Dobrá, co s vámi? Vrátit vás mezi lidi, navíc na vaše místo, to by byl zločin spoluviny. Nevadí, půjdu se podívat do vaší kanceláře, co tam ještě máte za lumpárny. Vy si tady zatím odpočiňte! Rakev tu máte, bude se vám v ní dobře ležet. Ale ano, ta rakev je vaše! Ještě budete ráda, že je vyložená polstrováním, mohla byste ji dostat i holou a to byste ležela na tvrdém dřevě. A na holé podlaze je to ještě horší, kámen je tvrdší a studenější. V rakvi aspoň tak rychle neprochladnete.“

„Počkejte!“ zaúpěla. „Snad mě tu nechcete nechat?“

„Uhodla!“ usmál se.

„To nemůžete!“ vyjekla. „Já tady nebudu!“

„Ale budete!“ ujistil ji. „Odsud se totiž nedostanete. Nejsou tu okna ani dveře a stěnou neprojdete, na to je příliš kamenná. Navíc jsme hluboko pod zemí, ale tomu se nedivte, krypty už bývají takové.“

„Ale – jak jsme se sem...“

„To je něco jiného,“ řekl. „Já stěnou projdu a se mnou i vy. Ale beze mne máte zkrátka smůlu. Vyzkoušejte si, jak se vám bude ležet v té rakvi, budete v ní ležet ještě hodně dlouho. Ne, není tu nic k jídlu ani k pití – co chcete od hladomorny? Tady vám nikdo nic nedá, tady jste poctivě zazděná! Malta mezi kameny není čerstvá, ale pěkně tvrdá, tu nerozšťouráte, beztak nemáte čím. Ano, hladomorna! Tak se to dřív dělalo. Odsouzence zazdili, po roce zeď zbourali a kosti vybrali, aby bylo místo pro dalšího, nějaký odsouzenec se vždycky našel, jako jste vy sháněla důvody pro krádeže dětí...“

Ušklíbl se jí do očí – a zmizel.

„Nééé!“ zavyla hrůzou.

Sama v hrobce. Zazděná. Jen rakev a slabé světlo. To je snad příliš velký trest za pár dětí, vždyť je přece zachraňovala před zneužíváním, týráním, šikanou...

Jenže dobře věděla, že to bylo jinak. To zneužívání byla opravdu pouhá zástěrka. A ten chlap to věděl, četl přece její myšlenky.

„Pusťte mě ven!“ rozkřičela se. „Já tu nebudu!“

Její hlas se v hrobce rozléhal jako ve velkém sudu. Nikdo ji tu neslyšel, sama se odsud nedostane, to jí došlo velice rychle. Čtyři kamenné stěny, strop a podlaha. Bez jediného otvoru. Ten chlap žádný nepotřeboval, zmizel i skrz kamennou stěnu. Jenže to ona nemůže, přece není duch! Tedy – zatím není...

Vlastně to není hrobka, to ještě ne... jen – hladomorna... Luxusní hladomorna, má tu i světélko, aby viděla svou měkce polstrovanou rakev...

„Já chci pryč!“ zaječela, ale bez odezvy.

Zkrvavila si prsty na kamenné zdi, ale marně. Tím vyčerpala všechny možnosti, co tady může podnikat. Může tu chodit jako lev v kleci, může tu sedět na rakvi. Nebo si do ní lehnout... Proboha, to snad ne! Není přece mrtvá! To ještě ne!

Ale – není tu nic k jídlu ani k pití. Vězňům dávali aspoň chleba a vodu! Jenže to neplatilo o hladomornách. A tohle je prý hladomorna! Jak dlouho tu vydrží živá? Bez jídla asi měsíc, bez vody jen pár dní...

Opět se posadila na rakev. Chvíli seděla úplně netečně.

Pak zhaslo světlo...

Děda Čestmír nedokázal přečíst ani třetinu spisů ve složce.

Chtělo se mu z nich zvracet. Co v nich bylo lidského a hlavně dětského neštěstí! Exekuce dětí je nejtěžší zvrácenost, jaké náš svět zná! A tady ty dámy – ačkoliv se tak těm lidským hyenám snad ani říkat nedá – jich měly plný tlustý šanon!

Nejhorší na tom je, že to není osamělé doupě hyen! To by nenapáchaly tolik zla, škod a dětského utrpení! Ono to pokračuje dál. U soudů soudí další bestie, zvyklé na lidské utrpení, jako si na ně zvykli dozorci koncentračních táborů, že jim ani nepřišlo na mysl, jaké hrůze to slouží! Tohle sice nejsou koncentráky, ale týká se to především dětí. A přitom – i ty zákony vymysleli lidé, kteří to možná mysleli dobře. Chtěli děti chránit, ale nedomysleli to, jak by se daly zneužít. Není pochyb, že se vždycky najde někdo, kdo každé nedokonalosti ochotně zneužije.

Dobrá, ale co s tím?

Vrátit ty dvě baby zpět, ale zavázat je, aby napravily, co způsobily?

Což o to, vystrašit by je mohl. Ale to není záruka, že své zločiny napraví a další dělat nebudou. Zejména kdyby při nápravě mohly samy utrpět nějakou újmu. Těžko je vystraší natolik, aby vyvolaly nové soudy, kde by samy sebe obvinily z nelidského porušování zákonů... a dvojnásob, kdyby přitom musely obvinit i některé soudce! Ti by se mohli bránit ještě víc.

A kromě toho, jak se říká, ryba smrdí od hlavy. Dvě hyeny něco napraví, dvacet jiných bude škodit dál. Nezdá se to, ale současný svět je plný zvráceností! Některé se aspoň občas provalí, jiné zůstávají skryté. Což neznamená, že by byly přijatelnější. Ale napravit všechny nespravedlnosti současného světa není v lidských silách! Má to vůbec smysl, hnát se hlavou proti takové zdi?

Všechno zlo nenapraví, ale nechat to plavat by také nebylo správné. Aspoň něco by proti tomu udělat měl. Ale co? Aby to bylo spravedlivé a přitom účinné...

Co takhle odnést ty dvě baby princmetálové na »Pátkův ostrov«? První darebák se odtud sám nedostal, tyhle mají šance ještě menší. Není to tak kruté jako trest smrti, ale nepochyboval, že by si to zasloužily. Ovoce tam je dostatek pro celou vesnici, ale domorodci tam nesídlili, nejspíš k tomu měli důvod.

Na druhou stranu, tohle by byl krutý trest i pro bezcitné vrahy. Snad by stačilo je tím jen postrašit? Nebo raději víc, aby to účinkovalo? Rakev, hrobka, smrt hladem a žízní, to by snad stačit mělo, ale kdo ví...

Ještě to promyslím, umínil si...

V kobce se rozsvítilo světlo a žena sedící na rakvi vyskočila.

Poblíž jedné užší stěny stál chlap v černé kombinéze, který ji sem přinesl. Tvářil se ale přísně a nepřístupně.

„Posaďte se, madam, ať nám nevynesete spaní!“ doporučil ženě. „Jak víte, byl jsem se podívat do vaší kanceláře a jestli jsem si předtím myslel, že jste hyena, pak se musím pokorně omluvit hyenám. Tolik zla už jsem dlouho neviděl.“

„Co je vám do toho?“ opáčila hrdě, ale třesoucí se hlas ji prozrazoval. Neměla už dost sebevědomí ani pravé hrdosti.

„Vždyť se to týká i mě!“ odsekl. „Zapsala jste mě do svých toaletních papírů jako sexuálního devianta, který kazí malé děti, navíc vlastní potomky! Kdybyste byla muž, vyzval bych vás na souboj kordem, ale o takovou ženskou si ani zablácenou botu neotřu, natož abych vám dal pár facek, jaké byste si zasloužila. Co tedy s vámi? Navrhuji vám malou smlouvu. Vrátím vás do světa lidí, kde okamžitě dáte výpověď a už nikdy v životě nezavadíte o úřednickou práci. Přijmete jakékoliv zaměstnání, kde nebudete mít pod sebou žádné podřízené, třeba práci prodavačky, servírky, nebo baby na záchodcích a já vás nechám žít. Když ale tu smlouvu porušíte, připravte se na něco, co si v této chvíli neumíte ani představit. Napovím vám, hladomorna s vlastní rakví by vám připadala jako... nechci říkat ráj, ale aspoň drobný přepych. Rozumíte?“

„Takovou smlouvu nepodepíšu!“ řekla vzdorně.

„Když se vám zdá lepší možností hladomorna, prosím!“ řekl – a zmizel.

Světlo po jeho odchodu hned nezhaslo. Kdykoliv začala chodit, nebo se prudce pohnula, světlo se rozsvítilo. Ale to, co osvětlovalo, nebylo povzbuzující.

Černou kobku, údajně hladomornu, stejně černou rakev. Jakou barvu by mohla mít její budoucnost? To se ví, černou jako všechno.

Náhle se na konci krypty objevil černý chlap znovu. Objímal druhou, právě tak černou rakev. Položil ji opatrně na kamennou podlahu a přisunul k první rakvi.

„Budete tu dvě,“ řekl suše. „Máte přece spoluvinici. Jak se říká, spolu chyceni, spolu pověšeni, ve vašem případě spíš spolu zaživa pohřbeny.“

Opět zmizel, ale za několik minut – světlo ještě nestačilo zhasnout – byl zpátky. Objímal zezadu kolegyni, se kterou jezdily zabavovat děti. Postavil ji na kamennou podlahu a odskočil od ní, jako kdyby se jí štítil.

„Tak jste se zase pěkně sešly, dámy!“ oslovil obě. „Jak jsem řekl, spolu chyceny, spolu pověšeny, ve vašem případě spolu zaživa pohřbeny. Vysvětlete, prosím, ctěné kolegyni, kde se to nacházíte, kdyby to ještě nechápala, a hlavně, jakou smlouvu vám oběma nabízím. Každé zvlášť, nenutím vás k jednotnému názoru. Jen malý dodatek – podpis musí být vlastní rukou a vlastní krví, to je nutná podmínka. Zatím se tu bavte jak umíte, vrátím se asi tak za dvě hodinky s dvěma listy pergamenu pro jednoznačné rozhodnutí. Podpis na smlouvě – nebo půlroční pobyt tady. Vysvětlete paní kolegyni, co to znamená, nerad bych se opakoval, ačkoliv jí to i samotné nejspíš dojde bez dlouhého vysvětlování.“

Zmizel jako vždycky, prostě to bliklo a byl pryč.

Úřednice tu stály proti sobě, jako kdyby se nemohly poznat.

„Ježíš... to jsi ty? Co ty tady děláš?“ zmohla se po chvilce na otázku ta druhá.

„To samé, co tady čeká i tebe,“ řekla kysele první. „Neboj se, vysvětlím ti to, ale nečekej, že se ti to bude líbit!“

Měly na to dvě hodiny času, ale dalo se to stihnout mnohem dřív.

Pochopit se to dalo snadno.

Errata:

22.07.2021 13:13