Vítej, návštěvníku!

Ježek chce taky létat

Od té doby, co se veverky naučily létat na rogallu, létaly rády a často. To se ví, postavily si hned tři, aby měla každá svoje. Když létaly nad lesem, doprovázeli je občas různí ptáčci, třeba kosi, vrabci, ale někdy i sojka nebo straka. A to se ví, stávalo se, že někdy s rogallem havarovaly. Přesně jako pilot, který nechtěně přistál do lesa, zůstal na stromě a kamarádi ho museli sundavat pomocí žebříku. Svou havarií umožnil veverkám rogallo okopírovat, dal jim vzor, bez kterého by nad tím marně bádaly. Vždycky se lépe kopíruje něco hotového a veverkám to nikdo nevyčítal. Lidské předpisy totiž pro zvířátka neplatí.

Jenže když do lesa nechtěně přistály veverky, nikdo pro ně nemusel vozit žebřík. Pro veverky je pobyt na stromě přirozený. Klidně slezly, zkontrolovaly rogallo, jestli se při havarii nepoškodilo, ale protože šlo o lehoučkou konstrukci, nikdy se rogallu nic nestalo. A i kdyby, veverky už si uměly postavit nové.

A to se rozumí, veverčí předvádění sledovala ze země lesní zvířátka. A když se veverky vrátily na zem a měly už létání dost, přišel za nimi ježek Jehlička s prosbou, jestli by mu taky nepostavily takové krásné křídlo. Taky by si chtěl zalétat!

„Postavily bychom ti rogallo, ale ty přece létat nemůžeš, jsi na to moc těžký,“ varovala ho Zrzečka.

„Když to uneslo velkého člověka, musí to unést i mě,“ namítal ježek Jehlička. „To říkáte jen tak, nechcete mi pomoci!“

„Poslyš,“ přidala se Hnědulka, „my ti to křídlo uděláme, ale to pak bude někde ležet, protože se na tom stejně létat nenaučíš!“

„Nemyslel jsem si, že jste takové nepřející!“ vyčetl jim.

„A nechceš si to vyzkoušet?“ napadlo Zrzečku. „Půjčím ti na to zkoušení svoje. Kdyby ti to šlo, postavíme ti tvoje vlastní, ale kdyby ti to nešlo, byla by to škoda námahy.“

Ježek tedy svolil ke zkoušce, ale hned si vymyslel další podmínku.

„Kdyby mi to šlo, dáte mi tohle křídlo,“ uvažoval. „Postavte si to další pro sebe. Chci křídlo, které krásně létá, ne že mě odbudete nějakým zmetkem!“

Veverky nedůvěra trochu mrzela, ale samotné je zajímalo, jestli se těžký ježek na krátkých nožičkách dokáže rozběhnout tak rychle, aby křídlo nabralo vzduch a vzneslo se s ním. Ježka přišlo vyprovodit a okukovat hodně zvířátek, zvědavých, jak ježek poletí.

Vytáhly tedy slavnostně rogallo na kopec, odkud se jim dobře startovalo, otočily je proti větru, přizpůsobily popruhy pro zavalitějšího ježka a ještě mu před startem dávaly poslední rady.

„Jen klid, to zvládnu!“ holedbal se ježek Jehlička.

Ježek chtěl taky létat

Nadhodil si rogallo na ramena a začal utíkat. Jenže po pár krocích ztratil rovnováhu a plácl sebou na trávu, až ho plachta od rogalla přikryla.

„Máte to nějak špatně vyvážené!“ huboval na veverky, když za ním doběhly a pomáhaly ho zvednout.

„Nám to tak létá,“ řekla Hnědulka. „Ale tobě se zamotaly nožičky, až ses svalil! Ještě než jsi mohl nabrat rychlost!“

„Já že jsem se svalil?“ durdil se ježek, jenže ostatní zvířátka se přidala, že všichni viděli, jak se Jehličkovi zapletly nohy.

Udělali druhý pokus, ale dopadlo to podobně. Ježčí nožičky zkrátka nejsou stavěné na rychlý běh. Větší šanci by měli zajíci, ti mají dlouhé nohy a jsou mistry v běhu, jenže zajíci jsou bázlivější a do vzduchu se jim nechtělo.

Zrzečku naštěstí něco napadlo.

„Musíme na to jinak!“ prohlásila. „Viděla jsem nedávno na skládce v lese nějaký vozíček, nebo co. Naložíme ježka na kola a roztlačíme ho, tak získá potřebnou rychlost.“

A hned odběhla do lesa, jak si to pamatovala. Zakrátko se vítězně vrátila s vozíčkem, ježka naložili do vozíčku a chystali se ho roztlačit.

„Moment!“ zarazil je ježek. „Mám takový dojem, že se ten vozíček hned při startu utrhne a zůstane na zemi!“

„Tak poletíš bez něj,“ řekla Zrzečka. „Slyšel jsi už někdy o letadlech s »odhazovacím podvozkem«?“

O tom ježek samozřejmě neslyšel, ale Zrzečka ho ujistila, že to slyšela ve škole. Němci prý měli za války letadla, která po startu odhodila podvozek a přistávala pak rovnou na břiše. Říkal to pan učitel ve fyzice, tak to je jistě pravda.

Ježek už se tedy nehádal a připravil se. Veverky ho zkusily roztlačit a po chvilce se jim to podařilo.

„Naber vzduch!“ poručila mu udýchaná Zrzečka, která ho tlačila po pravé straně a už si myslela, že jedou dost rychle.

Ježek naklonil křídlo nahoru, křídlo nabralo vzduch a než se všichni stihli leknout, byl i s rogallem ve vzduchu.

Jak Zrzečka řekla, tak se také stalo. Vozíček zůstal dole a po pár kotrmelcích se zastavil. Ježek už ho naštěstí nepotřeboval.

Jenže se stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Ani ježek, ani veverky. Toho dne vanul opravdu svěží vítr, foukal přesně proti kopci, takže na návětrné straně vznikl silný stoupavý proud. Ježka s rogallem podebral zespodu a než se ježek vzpamatoval, letěl vysoko nad nejvyššími stromy. A teď se ukázalo, jak si vlastně létání neuměl ani představit. Veverky byly přece jen na výšky zvyklé, ale ježek se celý život pohybuje na zemi a teď se mu z té výšky točila hlava.

„Letí to moc vysoko!“ ječel dolů. „Jak to?“

„My takhle přece létáme!“ křičela za ním Zrzečka. „Holky, půjčte mi své rogallo, poletím za ním a budu mu dávat rady!“

Hnědulka hned Zrzečce nabídla svoje rogallo, Zrzečka se rychle rozběhla a také se vznesla. Jenže ježek byl příliš daleko vpředu a ječel strachy, že spadne.

„Klid, nikam nespadneš!“ křičela za ním Zrzečka. „Nahoru padat nebudeš a dole tě určitě najdeme! Zkus radši zatočit, takhle zaletíš strašně daleko do polí!“

Jenže ježek neměl ponětí, jak se zatáčí. Křečovitě se držel všeho čeho mohl a letěl přímo proti větru, který ho vynášel pořád výš a výš. Zrzečka letěla za ním, ale nemohla ho dohonit. Byla sice mnohem lehčí, vítr ji brzy vynesl výš než ježka, ale ten měl velký náskok. Navíc ji ježek neviděl, myslel si, že je ve vzduchu sám a ječel tím víc.

Naštěstí jak ježek, tak po něm i Zrzečka brzy ze stoupavého proudu vylétli a pak už jen plachtili vzduchem. Ježek se uklidnil, neboť se mu zatím nic zlého nedělo, zezadu pořád slyšel Zrzečku a její rady, takže mu přece jen došlo, že má ve vzduchu doprovod. Letěli tedy oba dál, přeletěli vesnici a pokračovali přes pole plné vzrostlé kukuřice.

Na tom poli nakonec přistáli, ale i v tom se od sebe lišili.

Zrzečka z rogalla seskočila, jakmile se křídla dotkla vršků kukuřice, dopadla na silnější stvol, chytila se drápky jako byla zvyklá na kmenech stromů a rychle slezla dolů. Uvolněné rogallo se o kukuřici také zastavilo a pak se propadlo mezi stvoly až na zem, kde je Zrzečka našla.

Ježek se do poslední chvíle křečovitě držel, takže ho nejprve několik kukuřičných stvolů »pohladilo«. To »pohlazení« se nebezpečně podobalo výprasku, až ježek kvičel bolestí. Jenže potom narazil ještě tvrději, křídlo se zastavilo a i se svým pilotem žuchlo až dolů.

„Jauvajs, jauvajs!“ křičel ježek.

Při dopadu si udělal pár modřin a nádavkem ho tyčka křídla přetáhla po hřbetě. Rychle se vymotal z plachty, kterou přitom ještě popíchal, a hned se sháněl po Zrzečce.

„Taky tě to tak zvalchovalo?“ křičel na ni, jakmile ji uviděl.

„Proč by mě to mělo zvalchovat?“ odvětila Zrzečka. „Bylo to přece skoro normální přistání. Buď rád, že jsi přistál jenom do kukuřice, to jsi ani nepadal z velké výšky. Ale kdybys přistál do koruny vysokého stromu a nezachytil by ses, spadl bys až na zem a to by teprve byl pád. Poslyš, Jehličko, ty přece nemáš ani náš ocásek! Jak chceš padat bez padáku?“

Ježka Jehličku to zarazilo. No jo, veverky přece skáčí až ze stromů jen tak na ocásku místo padáku! Ale ježek takový krásný huňatý ocásek nemá, kdyby spadl z vysoké borovice, zlámal by si všechny kosti!

„Užil jsem si to, ale opakovat už to nechci,“ řekl kajícně. „Mohlo by to dopadnout hůř.“

Vyrazil směrem k rodnému pelíšku a Zrzečka za ním táhla obě rogalla. To její mělo trochu popíchanou plachtu z igelitové tašky, ale snad to nebude vadit. Hlavně že ježek uznal, že létání není pro ježky.

Aspoň už nespadne!

Errata:

11.08.2021 23:06