Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Veverčí lodní doprava

Veverčí zvědavost byla v lese přímo pověstná. Naše veverky byly jistě nejzvědavější veverky široko daleko. Žádný div, že při svých objevitelských výpravách občas zašly tak daleko, že měly při návratu co dělat, aby se stihly vrátit před setměním.

Jednou to ale přehnaly. Vyrazily na průzkum proti proudu potoka, jako nějakou dobu předtím, kdy na skládce poblíž města objevily velkou sklenici a použily ji jako ponorku. Také tentokrát se na skládce rozhlížely, jestli zase nenajdou podobnou sklenici, docela je tenkrát ta plavba bavila.

Vhodnou sklenici nenašly, ale Hnědulka tu objevila podivnou bílou, velice lehkou desku.

„Ta určitě dobře poplave!“ ujišťovala Zrzečku a Šedivku.

Deska byla lehká a veverka ji pohodlně unesla, i když sama byla menší. U vody ji opatrně položila na vodu a opravdu, deska plavala.

„Holky, pojďte sem, svezeme se!“ lákala ostatní.

Veverky si ze své poslední plavby pamatovaly, jak se jim to líbilo a co všechno přitom viděly. Hnědulka je nemusela dlouho přemlouvat. Zkrátka všechny tři naskákaly na bílou desku, odrazily ji od břehu a nechaly ji unášet proudem potůčku.

Proti minulé plavbě ve sklenici-ponorce tu byl ale rozdíl. Předtím mohly ve sklenici krásně pozorovat, co je kolem ve vodě a na dně. To jim teď bílá deska neumožňovala, nebyla vůbec průhledná. Místo aby se dívaly dolů, rozhlížely se tedy kolem. A víte, že to taky nebylo špatné?

Brzy pochopily, že si nevystačí jen tak sedět na lodičce a čekat, kam je zanese proud. Ale veverky si věděly rady. Vyslaly Hnědulku na břeh pro pár silnějších vrbových proutků, aby mohly lodičku odrážet od břehu a od různých jiných překážek, o které se lodička mohla zastavit. Na mělčinách, kterých bylo na potůčku víc než dost, se odrážely ode dna jako bidlem a když se dostaly na hlubokou vodu, pomocí proutků mohly pádlovat. Tak mezi poli dopluly opět do lesa a dál už pokračovaly lesem.

Jenže náhle Šedivka vykřikla: „Jůůů!“ a ukazovala jim na paseku. A bylo proč! Tam bylo celé velké kolo hříbků, jeden větší než druhý!

„Zastavit, zakotvit a sbírat houby!“ zavelela Zrzečka.

Zakotvit neměly čím, neboť neměly kotvu, ale lodičku zabezpečily jinak. Jeden dlouhý vrbový proutek zapíchly do měkké bílé desky a druhý konec uvázaly k větvím keře, které se nakláněly nad vodu. Tak si zajistily, že jim lodička neuplave, zatímco půjdou obhlédnout úrodu hříbků.

Veverky vezou houby

„Těch je!“ vzdychla si Hnědulka. „Najíme se a pár si jich doneseme domů usušit!“

„Jen pár?“ podívala se na ni Zrzečka. „Myslela jsem, že tě to taky napadlo, ale asi ne! Holky, my nesklidíme pár hříbků, ale všechny!“

„Všechny neuneseme!“ řekla Hnědulka smutně, ale Zrzečka plány spřádala dál.

„Dovezeme si je domů na lodičce! Vsaďte se, že nás unese všechny i s houbami!“

To byl ovšem milionový nápad! Takhle velké houby mohly nosit jedině po jedné a domů bylo ještě daleko. Lodička je přece velká a pobere jich mnohem víc. A jak to Zrzečka vymyslela, tak to i udělaly. Houby sice nosily po jedné, ale jen z paseky do »přístavu«, tedy tam, co na ně čekala lodička. A když vysbíraly celou paseku, ležela na břehu pořádná hromádka hub. I člověk by s nimi měl problém, kdyby je chtěl odnést! A nemohl by k tomu použít běžný houbařský košík, ale musel by mít pořádný koš, batoh nebo krosnu!

Při nakládání hub si rozdělily úlohy. Zrzečka stála na břehu a házela kamarádkám houby po jedné na lodičku. Šedivka je na palubě chytala a předávala Hnědulce, která je rovnala, aby se během další plavby nekutálely po palubě. Vešly se tam jen stěží a na veverky sotva zbylo místo. Hnědulku napadlo ulomit třem největším hřibům klobouky a udělat si z nich sedačky. Konečně mohly odvázat lodičku a vyplout. Lodička i velký náklad hravě unesla a veverky jí pomáhaly v plavbě vrbovými bidly.

Nákladní loď s plnou palubou hub ovšem budila v lese pozornost. Zajíci doprovázeli veverčí plavidlo po břehu, ježci se na ně koukali ze svého pelíšku.

„To by bylo něco pro lišku!“ vzdychla si Hnědulka.

„Nestraš!“ okřikla ji hned Zrzečka. „Nebo ji přivoláš!“

„Co bys dělala, kdyby se tu znenadání objevila?“ nedala se zastavit Hnědulka.

„No co asi?“ odfrkla si Zrzečka. „Kolem potoka je přece stromů dost! A nahoře v koruně stromu na nás liška nemůže!“

„Ale houby by nám uplavaly, nebo by je mohla liška hodit do vody!“ sýčkovala Hnědulka.

„Daleko by neuplavaly,“ mínila Zrzečka. „V nejhorším by dopluly s lodičkou do rybníčku. Až by liška odešla, vypravily bychom se pro ně. A proč by je liška házela do vody? Liška houby nežere ani nestojí o nedobrovolnou koupel v potoce.“

Byla to asi pravda. Co by liška dělala s houbami? Dál než do rybníčku lodička nedopluje, jen by musely nosit houby dál. Naštěstí se liška ani jiná šelma neobjevily a veverky nakonec dopluly i s nákladem hub v pořádku domů. Zastavily až poblíž své skály, kde měly nahoře pod vrcholkem krásnou, pro ostatní zvířátka nedostupnou jeskyňku, které říkaly »sušárna«. Už dřív tam sušily nejen houby, ale i jahody, maliny a ostružiny. Nepřístupnost jeskyňky byla její největší výhodou. Veverky tam snadno vyšplhaly i po skále a nikdo jim tam nic neukradl. Zaletět by tam mohli jen ptáci, ale ti houby nezobou, takže o ně neměli zájem.

A hned si rozdělily úlohy. Zrzečka se vyšplhala na skálu k jeskyňce, kde měla schovaný dlouhý provaz z lýčí. Na ten provaz jí Hnědulka přivazovala houby, Zrzečka je hbitě vytahovala nahoru a rozkládala po jeskyňce k sušení. Bylo to jistě rychlejší než aby veverky šplhaly nahoru s každou houbou zvlášť. Šedivka nosila houby od lodičky k Hnědulce a šlo jim to jako po másle. Lodička se brzy vyprázdnila, houby se sušily nahoře v jeskyňce a veverky měly najednou zásob na dlouhou dobu. Až houby usuší, rozdělí si je do menších skrýší, kde by jim měly vydržet možná až do jara.

Byla neuvěřitelná klika, že pluly s lodičkou zrovna kolem té úrody hub. Bylo to hodně daleko a nosit houby po jedné by bylo zdlouhavé. Ani by je všechny nedonesly. Dnes je ale dovezly úplně všechny a daly je sušit dřív než by se mohly začít kazit.

A to všechno díky lodičce!

To byl ale milionový nápad!

Errata:

11.08.2021 23:06