Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Veverky a lochneska

Veverky se rozhodly podniknout výlet do městečka. Cestu tam měly prozkoumanou a vyšlapanou, ale opatrnost nikdy neodložily a pro jistotu postupovaly pomalu. Už z dálky slyšely z města neobvyklý hluk, ozývalo se odtud divné troubení a protože to neznaly, dávaly si obzvlášť pozor.

Nebylo to ale nic nebezpečného. Shon lidí byl na náměstí, protože byla ve městě pouť s atrakcemi pro děti. Byly zde houpačky, řetízkový kolotoč, lochneska a dětský vláček, jezdící po kolejích pořád dokolečka. Zato byl i s krátkým tunelem a to se dětem jistě líbilo.

Veverkám se to také líbilo, mohly na tom oči nechat. Viděly, jak se kluci a holky houpou na houpačkách, točí se na kolotoči a jezdí vláčkem. Ale nejvíc se jim líbila lochneska. Vypadala jako dva hadi, kteří se honí pořád dokolečka a vozí na hřbetě děti.

„Ty dva hady si můžeme udělat i u nás v lese!“ napadlo Šedivku, když nad tím trochu přemýšlela.

„Kde ale sebereš dva hady?“ nechápala Hnědulka.

„Musí být dva?“ opáčila Šedivka. „Užovka Uršula by nám postačila. Je jen jedna, ale zato dlouhá!“

„Teď jde o to, jestli ji přemluvíš, aby se točila dokolečka a vozila nás,“ pochybovala Hnědulka.

„To je otázka ochoty a důvěry,“ řekla Šedivka. „Nechte to na mě, já ji ukecám.“

Ještě hodnou chvíli se na pouť dívaly, ale pak dostaly hlad, zejména když viděli, jak si děti kupují cukrovou vatu, perníčky, ale také párky v rohlíku a bramboráky, které tam jeden prodavač smažil přímo na pouti. Lidské jídlo je moc nezajímalo, ale někdy stačí vidět, jak se druhý krmí. Dokonce i když vidíte vepříka žrát z korýtka, začnou se vám sbíhat sliny.

Veverky se tedy vrátily do lesa a nejprve posvačily pár hub, aby zahnaly hlad. Pak ale Šedivka odběhla a za chvíli svolávala ostatní, aby honem přiběhly.

Užovka Uršula byla stará, dlouhá užovka a Šedivka ji nemusela dlouho přemlouvat, aby si udělaly lesní pouť. Uršula na ni byla zvědavá a za chvilku už se točila na lesním paloučku dokolečka a na jejím hřbetě tři veverky.

To bylo jásání a výskání! A samozřejmě se seběhla zvířátka a sledovala to řádění. Zajíčci se hned chtěli také svést a zaječice Týna by jim to docela ráda dovolila, jen je zarazila, že nastupovat a vystupovat za jízdy je zakázané.

Užovka Uršula jako lochneska

Užovka Uršula si ale také musela odpočinout a vyhlásila proto přestávku. Veverky sklouzly z jejího hřbetu a místo nich na užovčí hřbet naskočili tři mladí zajíčci. Byli menší a lehčí než veverky a užovku tolik nezatěžovali, proto s nimi kroužila delší dobu než s veverkami. Pak se ještě znovu svezly veverky a s nimi dva krtci, po nich ještě tři malí ježci. Ježků se užovka bála, aby ji nepopíchali, ale když si ježci na její hřbet lehli na bříška, kde ostny nemají, nepíchali ji a protože byli malí a lehoučcí, vozila je užovka Uršula nakonec nejraději.

Byla by to krásná pouť, kdyby ji nezkazil křeček Kchárl. Přilákal ho též hluk, ale hned ho napadlo, jak by na tom mohl vydělat. Honem utíkal, nalámal krátké větvičky a rychle je zarážel do země kolem točící se užovky, až všechny obklopoval plot. Křeček Kchárl se posadil u branky a ohlásil, že přišel vybírat vstupné, protože to se přece dělá.

„U lidí se za lochnesku platí!“ tvrdil sebevědomě. „Každý mi zaplatí jeden oříšek, jinak vás nepustím domů!“

„Copak tady na paloučku máme s sebou oříšky?“ durdila se Zrzečka. „To je nesmysl!“

„Pustím jednu veverku, ale dokud mi nepřinese za každé zvířátko oříšek, nikoho už nepustím,“ trval na svém křeček.

„To by se ti hodilo!“ rozzlobila se ale užovka Uršula. „Ničím jsi nepřispěl a chceš jen vybírat? Já jsem přece všechny vozila!“

„Takže mi zaplatíš i za pronájem paloučku!“ rozhodl křeček Kchárl. „Nic není zadarmo, i za pronájem se u lidí platí!“

„Jakýpak pronájem v lese?“ zlobila se užovka. „Les přece není na pronájem, to bys přišel snadno k hotovému! Já jsem všechny vozila a co jsi pro zábavu dělal ty?“

„Nadřel jsem se víc než vy všichni!“ tvrdil křeček. „Víte, co mi dalo práce, než jsem postavil tuhle ohradu?“

„Ale tu jsi nestavěl pro zábavu ostatních, ale jen pro sebe!“ řekla užovka. „Koukej nás okamžitě pustit a tu ohradu si postav kolem svého doupěte, aby tě nikdo nevykradl!“

„To víš!“ odfrkl si křeček. „Ohradu kolem doupěte! Aby o něm každý hned věděl a ještě by mě lidi přišli ulovit! Takové rady si vykládej někomu hloupějšímu!“

„Takže ta ohrada je vlastně úplně k ničemu!“ řekla užovka.

„Jak to, k ničemu?“ durdil se křeček. „Ohrada tu je, aby mi nikdo neutekl bez placení!“

„Ale k naší zábavě to rozhodně nepřispělo!“ řekla užovka.

„Naopak, ohrada každou zábavu zkazí!“ řekla Hnědulka.

„A není dobrá ani aby nikdo neutekl bez placení,“ dodala užovka.

Šlehla ocasem a jediným mrsknutím ohradu pokácela. Ne celou, ale zbyl z ní jen kus kolem branky, kde chtěl křeček Kchárl vybírat vstupné. Zvířátka ale měla křečka a jeho vstupného dost a nikomu se nechtělo uznat, že se při stavbě ohrady nejvíc nadřel.

Nadřel se, ale ne pro zvířátka, ale proti nim.

A to mu nikdo v lese neuznal.

Errata:

11.08.2021 23:06