Veverky a lanovka

Veverky jsou zvědavé a tak občas podnikají průzkumy neznámých krajů. A tak se jednoho dne dostaly až za třetí vesnici, kde byl velký kamenolom. To se ví, že se tam polekaly, když lidé odstřelili kus skály a balvany se sypaly z nebe široko daleko, ale nejvíc je zaujala lanovka, svážející kameny k autům.

„To si musíme taky udělat!“ řekla Zrzečka.

„K čemu nám bude lanovka?“ nechápala Šedivka.

„No třeba na vynášení hub do sušárny na skálu,“ navrhla jí Zrzečka. „Já vím, po jedné to jde taky, ale moc pomalu. Největší úspěch jsme měly, když jsme přivezly plnou loďku hub. Ale jen si vzpomeňte, nosily jsme je nahoru do sušárny po jedné?“

„Tahaly jsme je přece nahoru provazem,“ připomněla jim Hnědulka. „To nám přece úplně stačilo!“

„Jo, stačilo,“ souhlasila naoko Zrzečka. „Ale musely jsme se střídat a nakonec jsme byly utahané všechny.“

„Ty houby za to určitě stály!“ řekla Šedivka.

„To ano, ale kdybychom měly lanovku, bylo by to rychlejší a lehčí,“ trvala na svém Zrzečka.

„No, zkusit se to může,“ přidala se k ní Hnědulka.

A tak se přiblížily ještě víc k lanovce, aby vyzkoumaly, jak je udělaná. Místo střelmistrů se do lomu nahrnuli chlapi se sbíječkami, aby velké kameny rozbili na menší, které se dají snadněji odvézt. Veverky z toho usoudily, že se ten den v lomu střílelo a teď bude klid, než to lidi odvozí. A uhodly to správně.

Správně také usoudily, že nebudou potřebovat tak dlouhou lanovku, jako mají lidé, takže si ji mohou zjednodušit. Nebudou potřebovat složité vzpěry a stožáry, vystačí si s kladkou na jedné straně a s druhou kladkou na druhé straně. Z dřívějška mají provázek, kladky z koleček od kočárků, zbývá nějaká krabice jako vozík lanovky a jde se to vyzkoušet!

Horní stanice lanovky měla být na skále u jeskyňky, zvané »sušárna«, neboť tam přes celé léto sušily všechno, co veverky na zimu potřebují. Nejvíc tady usušily hub, ale sušárnou prošlo dost jahod, malin a ostružin. Teď tam udělaly »horní stanici«, neboli přivázaly ke kmeni mladé borovice kladku s klikou. »Dolní stanici« podobným způsobem upevnily kolem kmene smrčku, který rostl dole. Nosné lanko povede nad keřem lísky, kde už dozrávaly veverčí pochoutky, lískové oříšky.

Veverčí lanovka

Zbývalo ještě vymyslet vozík neboli kabinu lanovky, ale tu měly hned, stačilo když sem dotáhly přiměřeně velkou bedničku, na smetišti jich našly hned několik. Provázek natáhly dvojmo tam i zpátky, na jednu stranu přivázaly bedničku, neboli kabinku, na druhý konec zavěsily protizávaží, aby nemusely všechnu tu tíhu točit klikou. Teď to tedy bylo tak, že bez zátěže jela kabinka sama nahoru a táhlo ji závaží, ale když byla kabinka plná, musela veverka nahoře točit klikou. Úplně se to jistě vyvážit nedalo, ale veverkám to stačilo.

A hned lanovku vyzkoušely. Rozběhly se lesem, určitě tam najdou nějaké houby. Donesly je k »dolní stanici« a naložily do bedýnky. Zrzečka odběhla vyšplhat se na skálu, že bude lanovku provozovat, což znamená točit klikou.

To bylo něco pro veverky, když kabina plná hub slavnostně opustila »dolní stanici« a pomalu plula vzduchem šikmo nahoru směrem ke skalní sušárně! Vznášela se přitom nad ořeším, kde ještě zůstalo pár oříšků na horních větvích, které byly příliš slabé i na veverky. Zrzečku napadlo, že z lanovky by se daly očesat i ty horní oříšky, na které dosud nedosáhly a musely čekat, až samy spadnou a když spadly v noci, ráno tam nebyly, neboť si je myši v noci odnesly.

„Ta lanovka bude užitečnější, než jsme myslely,“ shrnula to Zrzečka, když nahoru na skálu vyšplhaly Šedivka s Hnědulkou.

A hned jim přednesla nápad s lískovými oříšky.

To ovšem musely vyzkoušet! Veverky nejprve do »horní stanice« dotáhly »kabinku«, rozložily po sušárně houby, aby se sušily, potom si do kabinky vlezly Hnědulka se Šedivkou a Zrzečka je pozvolna spouštěla nad lískový keř.

Pravda, z »kabinky« to nešlo, plula vysoko nad keřem. Ale veverky si věděly rady. Šedivka si uvázala kolem pasu provaz a Hnědulka ji spustila z kabiny níž. A opravdu se tak daly trhat i ty oříšky, které byly na konci dlouhých tenkých větví! To bylo něco pro veverky! Hnědulka to zakrátko vylepšila plastovým sáčkem, který si Šedivka před druhým spuštěním dolů k ořeší uvázala kolem pasu, aby se nemusela s každým oříškem vracet do »kabinky« a otrhala jich víc, kam až dosáhla. A Zrzečka popojížděla s lanovkou, aby Šedivka postupně dosáhla všude.

Takhle dočista by se jim ořeší nikdy nepodařilo očesat!

Vyvezly pak oříšky nahoru a chvíli radostí tancovaly na kraji skály. A protože se cesta lanovkou Šedivce i Hnědulce líbila, posadily teď do bedýnky Zrzečku, aby si to také užila. Klikou točila Hnědulka, zatímco Šedivka sešplhala se skály dolů a dělala dole »vítací výbor« na znamení, že je lanovka »kolaudovaná«.

Co to znamená, to sice veverky nevěděly, ale pamatovaly si, že s tím byla u lidí vždycky nějaká oslava na ukončení stavby domků.

Další částí »vítacího výboru« byli tři mladí zajíčci, kterým se lanovka také líbila, zejména když nahoře veverky předváděly svá akrobatická čísla při sklizni oříšků. A hned žadonili, aby je tou lanovkou veverky také svezly.

Dobračky veverky se ovšem nedaly dlouho prosit. Proč ne? Jen ať se zajíčci také podívají na ořeší shora! Vždyť všichni tři skoro přesně vyvážili lanovku s protizávažím, takže točit klikou nebylo vůbec namáhavé, ani nahoru, ani dolů. To byl největší rozdíl proti obyčejné kladce, kterou veverky tahaly do sušárny houby dřív!

Zajíčkům se cesta lanovkou líbila, ovšem netroufli si vylézt z kabiny a viset na provaze pod ní, jako když veverky sklízely oříšky. Stačilo jim překukovat přes horní okraj bedýnky, i to bylo zajímavé. Nahoře na skále zajíčci vystoupit nechtěli. Báli se, že uklouznou a spadnou dolů. Veverky to uznaly, zajíčci nemají tak šikovné ocásky, použitelné jako padáky. Proto se veverky žádných výšek nebojí! Když tedy veverky vyvezly zajíčky nahoru, zase je také tak pomalu svezly dolů. A to se ví, zajíčkům se to líbilo ještě víc.

Jen dole zajíčci vyskákali z »kabinky«, už tam čekali další zájemci. Nejprve ježci, pro které to bylo také lákavé.

„Nebudete se ale bát jako na rogallu?“ opatrně se jich ptala Zrzečka. Ale ježci měli tentokrát víc kuráže.

„Tohle přece neletí tak splašeně!“ tvrdili.

Veverky to uznaly, naložily dole ježky a také s nimi vyjely až nahoru a zase zpátky. Ani ježci se neodvážili nahoře vystoupit, skála se jim zdála příliš kluzká a vysoká, ale to nevadilo, veverky je tedy jako zajíčky svezly zase zpátky na zem.

Po ježcích už čekaly ve frontě i žabky, by se rády svezly, a veverky je také svezly. Svezly i užovku Uršulu. Uršula je před nedávnem vozila na hřbetě, když si z ní udělaly lochnesku, proč by jí to svezení neoplatily? Vždyť i užovce se může taková cesta vzduchem líbit!

Jenže když sjížděly s nadšenou Uršulou dolů, čekal tam na svezení další zájemce, jezevec.

„To asi nepůjde!“ vrtěla hlavou Hnědulka. „Ty jsi na naši lanovku moc těžký, neuvezeme tě.“

Jezevec ale žadonil, aby to aspoň zkusily. Nemusí s ním ani vyjíždět až nahoru, jemu postačí svézt se jen kousek. Jen aby viděl, jaké to je.

A dobračky veverky, že to aspoň zkusí. Jenže jezevec je opravdu větší zvíře. Kanci jsou sice ještě větší, ale proti lehounkým veverkám, zajíčkům, ježkům, žabkám i proti užovce to byla opravdu »těžká váha«. Hnědulka musela jít nahoru pomáhat, Zrzečka by jezevce sama neutáhla. Točily tedy klikou obě, jen se z nich pot lil, ale vyjely s jezevcem nad ořeší. Jezevec úplně hýkal radostí, jak se mu to líbilo. Nic takového by se mu jinak v životě nepoštěstilo!

„Jsem první létající jezevec na světě!“ křičel shora.

Jenže Šedivka to viděla jinak. Zpozorovala totiž, jak se provázek začíná třepit. Prasklo jedno vlákno, pak další.

„Holky, pozor!“ volala na dvě nahoře. „Lano praská, honem s ním dolů, než to praskne úplně!“

To ale byla vážná výstraha a veverky nahoře ihned otočily směr a kabinka zamířila k »dolní stanici«. Jenže jezevec, místo aby se ztišil, ještě křičel, že přistání je ještě lepší než start, hopsal v kabině, a už byl skoro dole, když lano opravdu prasklo, kabina žuchla na zem a na opačném konci prudce sjelo dolů závaží, jen to kříslo o skálu.

Jezevec si naštěstí pádem neublížil, padal jen z půlmetrové výšky a to se dalo vydržet. Ale lanovka byla rozbitá. Veverky se mračily, ale jezevec za to vlastně nemohl, nemohly mu vyčítat, že se chtěl také svézt.

„To nic, to si opravíme!“ rozhodla nakonec Zrzečka. „Koupíme si ve městě v železářství pořádný provaz, aby vydržel i jezevčí váhu. Uznejte, že to prasklo ještě dost šetrně! Jezevci se nic nestalo, ale kdyby spadl z větší výšky, praskaly by mu kosti.“

„A kdyby to prasklo pod někým jiným,“ dodala Šedivka, „Mrzelo by nás to ještě víc!“

„Nám veverkám by to nevadilo,“ soudila Hnědulka. „My se pádů z výšek nebojíme. Od čeho máme ocásky?“

„Mohlo se to utrhnout třeba pod zajíčky,“ namítla Šedivka.

„Nejsou taková váha,“ mínila Hnědulka.

„Nejsou. Ale ten provázek byl zřejmě trochu zteřelý a nakonec by praskl i pod menší váhou,“ ujistila je Zrzečka. „Koupíme si na to pořádný provaz, aby vydržel!“

A tak to také provedly. Naštěstí měly ještě nějaké penízky, aby si to mohly dovolit. A v železářství se nedivili, k čemu veverky potřebují pět prádelních šňůr. Hlavně že měly čím zaplatit. Veverky si lanovku opravily a vozily na ní houby i kamarády. Byla to přece nádhera! Vždyť i lidé se rádi vozí lanovkou! Až nějakou pojedete, vzpomeňte si na veverky!

Jen jezevce už nikdy nesvezly. Možná by to pořádné prádelní šňůry vydržely, ale jezevec uznal, že je proti veverkám příliš »těžká váha«. Ale vždyť už se svezl, líbilo se mu to, ovšem když to pak s ním žuchlo, jen mu zatrnulo. Být to z větší výšky, dopadlo by to podstatně hůř! Takže mu to raději stačilo.

Už o to ani nežadonil.

Errata:

11.08.2021 23:06