Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Veverky a tulák veverčák

Tak jako mezi lidmi, i mezi veverkami se občas najdou takové, které vybočují ze známých rolí. Většina veverek se celý rok snaží nashromáždit co nejvíc zásob, aby přežily zimu. Spíš jich nastřádají mnohem víc než kolik potřebují, protože o část zásob vždycky přijdou. Na některé zásoby se jim dostanou všetečné myši, jiné zničí plíseň, část zásob uložených na zemi najdou divoká prasata a to se ví, že po jejich nájezdu tam nezůstane ani zrníčko. Proto musí mít veverky zásob raději víc než méně.

Jenže jsou i veverky, které se zásobami nezdržují. Žijí jen tak z ruky do úst, mají život veselý, ale když přijde zima, nastane jim ouvej! Takové veverky pak putují krajem, hledají kde by našly nějaké cizí zásoby a to se ví, ostatní veverky je vyhánějí. Nestaral ses? Vypadni! A je to přirozené. Kdyby veverky rozdaly své pracně nashromážděné zásoby lehkoživkům, samy by umřely hladem. Rozdávat se dá jenom s mírou a jen z přebytků.

Když v zimě do veverčího lesa přišel jeden takový veverčí tulák, veverky ho zprvu přijaly a dokonce mu nabídly ze svých zásob vydatnou večeři. Veverčák si říkal »Slobodan«, odvozoval to od slova svoboda a vykládal veverkám, jaká je to ohromná věc žít svobodně a nebýt pořád připoutaný na jeden les. Poslouchalo se to pěkně, jenže pak si u večeře všimly, že Slobodan spořádal sušených hub jako všechny tři dohromady. Měl po tom dlouhém putování úplně prázdné bříško a to se rozumí, musel se nejprve pořádně najíst. A navíc nebyl zvyklý šetřit. Co mu od tlamičky upadlo na sníh, to prostě zašlapal.

Jenže u snídaně opět spořádal oříšků jako všechny tři dohromady, vymetl hned po ránu zásobárnu, kterou mu ukázaly a která mu měla stačit na celý den, a Šedivka se začala mračit.

„Takhle se zásobami do jara nevystačíme!“ oznámila kamarádkám, když Slobodan vyběhl ven »rozcvičit se«. „Nepřispěl ani půlkou sušené houby, ale sežere toho jako my tři dohromady!“

„Až se trochu zasytí, umírní se,“ omlouvala ho Hnědulka. „Na druhou stranu nám přece krásně povídá o svých cestách!“

„To je hezké, ale co když se neumírní?“ strašila Šedivka. „Nejenže nemá zásoby, ale on nejspíš celé léto hladověl! Při té své úžasné svobodě ani nebyl schopný najít si houbu! Žebra má jako valchu, než se tady vykrmí, jsme na dně se zásobami a potěš koště, jak dopadneme!“

„No právě!“ řekla Hnědulka. „Tulák to nemá snadné. Když je vyhublý na kost, nemá sílu a nemůže pořádně běhat ani skákat. Kdyby ho teď potkala kuna, dohnala by ho, zakousla a sežrala. To si chcete vzít na svědomí?“

Veverčák Slobodan

„Co by mu bylo platné, že je svobodný, až bude sežraný?“ opáčila Šedivka. „A co má jeho svoboda společného s tím, jak marnotratně plýtvá naším jídlem? Co nesní, to zničí!“

„A ze všech hub žere jen hříbky,“ přidala se Zrzečka. „Jiné houby rovnou odhazuje do sněhu, kde se zkazí. Kdyby nám je aspoň nabídl, ale on je radši zadupává pod sníh!“

„Pár dní nás jistě nezabije!“ ujišťovala všechny Hnědulka.

Zrzečka na to neřekla nic, ale mračila se spolu se Šedivkou. Nelíbilo se jim, jak rychle se začaly jejich zásoby ztenčovat.

Ještě horší to bylo večer. Když se veverky chtěly pustit do večeře, zjistily, že je jejich zásobárna prázdná. Musely otevřít další, ta ale byla menší a nestačila by pro ně na celý den. K večeři snědly skoro polovinu a bylo jim jasné, že zítra musí otevřít další. Navíc veverčák Slobodan přišel s tím, že má ukrutánský hlad.

„Ta zásobárna, co jsme ti ráno daly, by nám třem vystačila na dva dny!“ zpražila ho Zrzečka. „Jak to, že jsi ji vyjedl za den sám? Málo platné, počkej si na snídani!“

„Chcete snad omezovat moji svobodu?“ zamračil se na ně Slobodan nepřívětivě. „Když budu o hladu, nebudu vám povídat o mých cestách!“

„Poslouchalo se to pěkně, ale uvědom si, že máme zásoby na zimu jen pro nás tři a ne pro šest!“ řekla Zrzečka.

„Pro čtyři!“ opravil ji pedantsky Slobodan.

„Ty jíš za tři,“ ujistila ho Šedivka. „Takže pro šest!“

Slobodan po ní jen loupl okem a uraženě odešel, našel si totiž pěkné doupátko, kde byl jen on sám.

Jenže ráno veverky zjistily, že někdo vymetl zbytek zásobárny, kde mělo zbýt ještě na snídani, takže neměly snídani ani pro sebe. Nezbylo jim než otevřít další zásobárnu a druhou pro Slobodana. Jenže Zrzečka navrhla otevřít jen ty nejmenší zásobárničky co měly, aby museli šetřit všichni čtyři.

„Nemáte ty správné představy o svobodném životě!“ vyčetl jim Slobodan a brblal, že ho příliš omezují a není na to zvyklý.

„Hele, buď rád, že ti něco dáváme!“ usadila ho Zrzečka a když si veverčák všiml, že už se na něho mračí všechny tři, raději zmlkl.

Ten den foukal severák a nesl před sebou studené ledové krupičky, v takovou dobu bylo lepší hřát se v pelíšku. Veverčák ale odmítl hřát se s ostatními a odešel trucovat do svého.

„Vsadím se, že šel sežrat všechno co od nás dostal,“ řekla Šedivka nesouhlasně. „Uvidíte, že v poledne přijde žebrat o další!“

„Z našeho pelíšku je na naši dnešní zásobárnu vidět,“ řekla Zrzečka. „Budu ji hlídat. Očekávám, že nám ji dneska zase někdo pěkně dočista vymete!“

„Viděla jsi někde nějaké myši?“ zeptala se jí Hnědulka.

„Neviděla,“ opáčila Zrzečka. „Ale Slobodan ví, kde ji máme, stejně jako věděl o té včerejší!“

„Snad si nemyslíš, že by kradl...“ zarazila se Hnědulka, ale Zrzečka nic neřekla, jen opatrně vykukovala z pelíšku, aby viděla na zásobárnu. V dnešním počasí to nebylo nic příjemného.

Nečekala ale dlouho.

„Podívejte se, holky!“ pobídla najednou ostatní.

Všechny tři vykoukly z pelíšku. A co neviděly? Slobodan odhrabal z jejich zásobárny ledabyle naházený sníh a cpal se, až mu za ušima lupalo. A navíc některé houby vztekle zahazoval do sněhu! Milostpánovi zřejmě nechutnaly!

Ani se nemusely dál domlouvat, jen na sebe mrkly a už po kmeni břízy šplhaly dolů. Za okamžik se zjevily za Slobodanem.

„Tobě nestačilo, co jsme ti daly?“ vybafla na něho Zrzečka.

Slobodan se tak polekal, až nadskočil, jako by chtěl vylézt na strom. To veverky obvykle dělají, když je něco zaskočí. Pak se ale vzpamatoval a otočil se na ty tři.

„Nemůžu za to, že máte málo zásob!“ vyštěkl na ně. „A ani neumíte sbírat houby! Polovina vašich hub jsou prašivky!“

„To není pravda!“ řekla uraženě Hnědulka. „Zrovna tyhle, co jsi zahodil, jsou výtečné holubinky. Pochvalujeme si je, ale ty je vyhazuješ!“

„Prašivky nežeru!“ odsekl Slobodan. „A když nepočítám prašivky, máte zásob opravdu málo! Co jste v létě dělaly? Flákaly jste se, co?“

„Máš pravdu,“ řekla Zrzečka. „Zásob je málo a nemůžeme z nich živit parazita, který na ně ani nepřispěl. Víš co? Seber se a vypadni!“

„Taky že jdu!“ vypjal se hrdě Slobodan. „Nenechám si omezovat svoji cennou svobodu! Jiné veverky mají určitě plnější špižírny!“

„Tak si jdi, budeš svobodnější!“ ukázala mu do lesa i Šedivka.

Hnědulka mlčela. Asi jí bylo Slobodana líto. Možná jí také bylo líto, že přijdou o jeho zajímavé vyprávění. Ale i ona musela uznat, že už si tu dobročinnost nemohou dovolit. A kdyby se aspoň snažil uskromnit, ale on všechno omezování považoval za útok na svou vzácnou svobodu.

Jdi si tedy svobodně umřít hlady jinam!

Veverčák uraženě odešel a veverky si oddychly. Co by asi dělaly, až by je vyjedl úplně? Šly by žebrat jinam? Ale kdo jim teď v zimě něco dá? A navíc by byly tři. Slobodan to bude mít jednodušší, snad mu některá jiná veverka pomůže. I když je velká otázka, zda bude kvůli němu některá riskovat smrt hladem, když se svobodomyslný veverčák nemíní omezovat ani jako host a chová se jako opice. Co nesežere, to zničí.

Vypadalo to, že Slobodan v zimě cestuje od jedné veverky ke druhé. Veverky jsou dobromyslné a poutníkovi najíst dají. Ale žádné veverky si nemohou dovolit živit takové příživníky dlouho. Jediný rozdíl je v tom, za jak dlouho mu řeknou, aby už vypadl jinam.

Nebude to mít, chudák, snadné.

Ale rozhodl se sám a svobodně.

Errata:

11.08.2021 23:06