Vítej, návštěvníku!

Nastala pauza. Pozemšťané se dívali jeden na druhého a jejich upřené pohledy jako by se soustřeďovaly k panu Cecilu Burleighovi. Státník předstíral, že si není vědom, co všichni očekávají. „Ruperte,“ řekl. „Nechtěl byste vy –?“

„Vyhrazuji si právo doplnit vaše slova poznámkami,“ řekl pan Catskill.

„Otče Amertone, vy jste zvyklý vykládat o jiných světech.“

„Ne ve vaší přítomnosti, pane Cecile. Ne.“

„Ale co jim mám říci?“

„Co si o tom myslíte,“ řekl pan Barnstaple,

„Přesně tak,“ řekl pan Catskill. „Povězte jim, co si o tom myslíte.“

Nikdo jiný zřejmě nepřicházel v úvahu. Pan Burleigh pomalu vstal a zamyšleně přešel do středu půlkruhu. Uchopil klopy kabátu a zůstal několik okamžiků stát se skloněným obličejem, jako by uvažoval, co má říci. „Pane Serpentine,“ začal nakonec, zvedl s upřímným výrazem hlavu a zahleděl se brýlemi na modrou oblohu nad vzdáleným jezerem. „Dámy a pánové –“

Chystá se učinit projev – jako by byl na zahradní slavnosti konzervativního sdružení Primrose League – nebo v Ženevě. Je to absurdní, a přece co jiného se dá dělat?

„Musím přiznat, vážený pane, že ačkoliv rozhodně nemluvím před veřejností poprvé, tentokrát jsem poněkud v rozpacích. Váš obdivuhodný výklad, vážený pane, prostý, přímý, jasný, hutný a dosahující občas v některých partiích nelíčené výmluvnosti, mi dává příklad, kterým bych se rád řídil – a před kterým ve vší skromnosti ztrácím odvahu. Žádáte, abych vám co nejprostěji a nejjasněji podal povšechná fakta, jak je chápeme my, o našem příbuzném světě, z kterého jsme tak málo připraveni přišli k vám. Pokud sahají mé skromné schopnosti chápat a vykládat takové skryté skutečnosti, nemyslím, že bych mohl opravit nebo třebas jen nějak doplnit váš skvělý výklad matematických aspektů otázky. To, co jste nám řekl, shrnuje nejnovější, nejdokonalejší myšlenky pozemské vědy a vlastně to daleko přesahuje naše běžné představy. V určitých bodech, jako například ve vzájemném vztahu času a gravitace, musím přiznat, že s vámi nejsem zajedno, ale spíše proto, že nejsem schopen porozumět vašemu tvrzení, než že bych s vámi opravdu nesouhlasil. Nemusí být mezi námi žádné neshody, pokud jde o širší zřetele otázky. Přijímáme bez výhrad vaši hlavní tezi; totiž domníváme se s vámi, že žijeme ve vesmíru souběžném s vaším, na vskutku bratrské planetě v poměru k vaší, na planete opravdu tak úžasně podobné vaší, když přihlédneme ke všem možným rozdílům, s jakými jsme se zde mohli setkat. Obdivujeme a vůbec neváháme přijmout váš názor, že náš systém je s největší pravděpodobností trochu méně vyspělý a vyzrálý v čase než váš, neboť mu snad chybí několik staletí nebo tisíciletí vašich zkušeností. Za tohoto předpokladu, vážený pane, je nevyhnutelné, aby se v našem postoji vůči vám projevovala určitá pokora. Jelikož jsme mladší než vy, nesluší se, abychom poučovali, nýbrž abychom se učili. Je na nás, abychom se ptali: Co jste vykonali? Čeho jste dosáhli? spíše než abychom před vámi s bezostyšnou arogancí stavěli na odiv to vše, čemu se ještě musíme učit a co ještě musíme vykonat...“

„Ne!“ řekl si pan Barnstaple pro sebe, ale polohlasně. „Tohle se mi jenom zdá... Kdyby to byl kdokoliv jiný...“

Protřel si oči kotníky prstů a zase je otevřel; a byl tu stále, seděl vedle pana Mushe uprostřed těch olympských božstev. A pan Burleigh, ten uhlazený skeptik, který nikdy na nic nevěřil, který nikdy nad ničím nežasl, se nakláněl na špičkách a řečnil, řečnil s jistotou člověka, který už pronesl deset tisíc projevů. Ani v londýnském Guildhallu by nemohl být jistější sám sebou a svými posluchači. A oni mu rozumějí! To je absurdní!

Nezbývalo, než se té úžasné absurditě podřídit – a sedět a poslouchat. Chvílemi pan Barnstaple zabloudil v myšlenkách daleko od toho, co říkal pan Burleigh. Pak se soustředil a zoufale sledoval jeho výklad. Svým váhavým parlamentním způsobem, s rukama, které si pohrávaly s brýlemi nebo svíraly klopy kabátu, pan Burleigh podával Utopijcům stručný přehled o lidském světě, snažil se mluvit prostě, jasně a rozumně, vyprávěl jim o státech a říších, o válkách a o světové válce, o hospodářské organizaci a dezorganizaci, o revolucích a bolševismu, o šířícím se strašném hladomoru v Rusku, o tom, jak obtížně se hledají poctiví státníci a vysocí státní úředníci, o malém užitku z dnešního tisku, o celé té temné a zmatené podívané na lidský život. Serpentine použil výrazu „poslední zmatený věk“ a pan Burleigh se toho výrazu chopil a dobře se mu hodil...

Byla to velkolepá řečnická improvizace. Trvala jistě aspoň hodinu a Utopijci poslouchali se soustředěnými, pozornými obličeji, tu a tam souhlasně a uznale pokyvovali hlavou při tom či onom výkladu. „Velmi podobné,“ klepalo to panu Barnstaplovi v mozku. „U nás to bylo také takové – v zmateném věku.“

Nakonec pan Burleigh pevně a rozvážně, jak se sluší na zkušeného člena parlamentu, uzavřel svůj projev. Závěrečné zdvořilostní formule.

Uklonil se. Domluvil. Pan Mush všechny překvapil energickým zatleskáním, ke kterému se však nikdo nepřipojil. Duševní napětí pana Barnstapla se stávalo nesnesitelným. Vyskočil.

Stál a dělal chabé omluvné pohyby, které se tak přirozeně objevují u nezkušeného řečníka. „Dámy a pánové,“ řekl. „Utopijci, pane Burleighi! Prosím, abyste mi na okamžik prominuli. Jde jen o maličkost, ale je to naléhavé.“

Na chvilku ztratil řeč.

Pak objevil v Urthredových očích pozornost a povzbuzení.

„Něco, čemu nerozumím. Něco neuvěřitelného – chci říci nesnesitelného. Ta osudná maličkost. Tím se všechno mění ve fantastickou fantasmagorii.“

Porozumění v Urthredových očích ho velmi povzbuzovalo. Pan Barnstaple zanechal všech pokusů mluvit k celému shromáždění a obrátil se přímo k Urthredovi.

„Žijete v Utopii s náskokem několika set tisíc let před námi. Jak je možné, že dovedete mluvit dnešní angličtinou – že používáte přesně téhož jazyka jako my? Ptám se vás, jak je to možné. To je neuvěřitelné. Nesedí to. Tím se měníte v sen. Ale vy přece nejste sen? Je mi z toho – téměř – k zbláznění.“

Urthred se vlídně usmál. „Opravdu nemluvíme anglicky,“ řekl.

Panu Barnstaplovi bylo, jako by mu země ujížděla pod nohama. „Ale já vás slyším mluvit anglicky,“ řekl.

„A přece nemluvíme anglicky,“ řekl Urthred.

Usmál se ještě přátelštěji. „My – v normální situaci – nemluvíme vůbec žádným jazykem.“

Pan Barnstaple, jemuž vypovídal mozek službu, zůstal stát v uctivě pozorném postoji.

„Před dávnými věky,“ pokračoval Urthred, „jsme ovšem mluvili různými jazyky. Vytvářeli jsme zvuky a slyšeli jsme zvuky. Lidé tehdy přemýšleli, pak vybírali a uspořádali si slova a ta pronášeli. Posluchač slyšel a vnímal zvuky a převedl si je zase v myšlenky. Pak nějakým způsobem, kterému ještě stále dokonale nerozumíme, lidé začali vnímat myšlenku, ještě než se oblékla do slov a vyjádřila se zvuky. Začali slyšet v duchu, jakmile si mluvčí uspořádal myšlenky, a dokonce ještě než si je sám převedl ve své mysli na symboly slov. Věděli, co řekne, ještě než to řekl. Tento přímý přenos myšlenek se zanedlouho stal běžným; zjistilo se, že se s trochou námahy většina lidí tímto způsobem do jisté míry navzájem dorozumí, a nový způsob dorozumění se systematicky rozvíjel.

Tak se teď v našem světě obvykle dorozumíváme. Myslíme přímo jeden k druhému. Rozhodneme se, že sdělíme myšlenky, a ty se ihned samy sdělí – pokud není příliš velká vzdálenost. V našem světě používáme teď zvuků jenom pro poezii, pro potěšení a v pohnutých okamžicích nebo při volání do dálky,nebo vůči zvířatům, už ne k sdělování myšlenek jednou lidskou myslí příbuzné lidské mysli. Když k vám myslím, má myšlenka se odráží ve vaší mysli, pokud v ní nachází odpovídající myšlenky a vhodná slova. Má myšlenka se ve vaší mysli sama obléká do slov a vám se zdá, že ta slova slyšíte – a celkem přirozeně ve svém vlastním jazyce a ve svých obvyklých výrazech. Je velmi pravděpodobné, že členové vaší skupiny slyší to, co vám právě říkám, každý se svým vlastním, individuálním rozdílem v slovní zásobě a vyjadřování.“

Pan Barnstaple provázel tento výklad prudkým chápavým přikyvováním a tu a tam jej téměř přerušil. Teď vyhrkl: „A proto občas – jako například když právě teď pan Serpentine pronášel své skvělé vysvětlení – když se povznášíte do myšlenek, o kterých my nemáme ani potuchy, prostě neslyšíme vůbec nic.“

„Dochází k takovým mezerám?“ otázal se Urthred.

„Obávám se, že k mnoha – u nás všech.“

„Je to, jako bych byla chvílemi hluchá,“ řekla lady Stella. „Na dlouhé chvíle.“ Otec Amerton souhlasně přikývl.

„A proto si nemůžeme ujasnit, zdali se jmenujete Urthred nebo Adam, a proto jsem si v duchu pletl Ardena a Greenlake s podobnými slovy ze Shakespeara.“

„Doufám, že se vám už v duši ulevilo,“ řekl Urthred.

„Naprosto,“ řekl pan Barnstaple. „Naprosto. A když se to tak všechno vezme, je to pro nás opravdu velká výhoda, že je tu taková metoda dorozumívání. Protože si nedovedu představit, jak bychom si jinak ušetřili týdny jazykové námahy, první základy našich gramatik, logiky, významosloví a tak dále, což je většinou hrozná nuda, než bychom došli k něčemu takovému, jako je náš nynější dohovor.“

„Opravdu velmi dobrá připomínka,“ řekl pan Burleigh, otáčeje se velmi přátelsky k panu Barnstaplovi. „Opravdu velmi dobrá připomínka. Vůbec bych si toho nebyl všiml, kdybyste mě na to nebyl upozornil. Je to nanejvýš pozoruhodné; vůbec jsem si nevšiml toho – toho rozdílu. Byl jsem zaměstnán, musím přiznat, vlastními myšlenkami. Předpokládal jsem, že Utopijci mluví anglicky. Připadalo mi to samozřejmé.“

Panu Barnstaplovi se zdálo, že tento podivuhodný zážitek je teď tak úplný, že se už nedá pochybovat o ničem jiném než o jeho naprosté věrohodnosti. Seděl v této nevelké krásné budově s výhledem na květiny jakoby z říše snů a na sluncem ozářené jezero a uprostřed podivné směsice anglických víkendových obleků a více než olympské nahoty, která ho už nepřiváděla z míry, poslouchal, co se mluví, a občas se zúčastnil dlouhého přátelského rozhovoru, který se teď rozvinul. Tato debata odhalovala nejúžasnější a nejzákladnější rozdíly morálních a společenských hledisek. Ale přesto se teď všechno proměnilo v skutečnost, takže se mu zdálo docela přirozené předpokládat, že se zanedlouho vrátí domů, aby o tom napsal do Liberála a vyprávěl manželce, pokud se to zatím bude zdát vhodné, o způsobu života a odívání tohoto doposud neobjeveného světa. Neměl ani pocit, že ho od domova dělí nějaká vzdálenost. Jako by Sydenham ležel hned za rohem.

Zanedlouho připravily dvě hezké dívky na jakémsi zařízení mezi rododendrony čaj a roznesly jej lidem. Čaj! Připomínal čínský čaj, chutnal velmi lahodně a podával se v šálečcích bez uch jako v Číně, ale byl to opravdu čaj a velmi osvěžoval. Nejprve se zvědavost pozemšťanů obrátila k vládním formám. Snad to bylo přirozené v přítomnosti dvou takových státníků jako pan Burleigh a pan Catskill.

„Jakou vládní formu u vás máte?“ zeptal se pan Burleigh. „Je to monarchie, nebo autokracie, nebo čistá demokracie? Máte oddělenou moc výkonnou od zákonodárné? A je pro celou vaši planetu jedna ústřední vláda, nebo existuje několik vládních center?“

S určitými obtížemi vysvětlili panu Burleighovi a jeho druhům, že v Utopii není vůbec žádná ústřední vláda.

„Ale jistě je někdo,“ řekl pan Burleigh, „někdo nebo něco, někde nějaký sbor nebo úřad či co vlastně, kde se rozhoduje s konečnou platností, když jde o společnou akci pro obecné blaho? Nějaké nejvyšší místo a svrchovaný orgán, jak se mi zdá, jsou nezbytné...“

Ne, prohlašovali Utopijci, v jejich světě taková centralizovaná moc neexistuje. V minulosti ji měli, ale už dávno se rozplynula zase zpátky do celé společnosti. O každé jednotlivé záležitosti rozhodují lidé, kteří se v tom nejlépe vyznají.

„Ale co když jde o rozhodnutí, které se musí obecně dodržovat? Například předpis týkající se veřejného zdraví? Kdo by jej prosazoval?“

„Nemusí se prosazovat. Proč také?“

„Ale co kdyby někdo odmítl poslechnout vaše nařízení?“

„Dotázali bychom se, proč se nařízením neřídí. Mohl by pro to mít nějaký zvláštní důvod.“

„Ale kdyby to nepomohlo?“

„Vyšetřili bychom jeho duševní a morální zdraví.“

„Lékař ducha přejímá úkol policisty,“ řekl pan Burleigh.

„Mně by byl policista milejší,“ řekl pan Rupert Catskill.

„Vám ano, Ruperte,“ řekl pan Burleigh, jako by říkal: „Teď jsem vám to dal.“

„Tak tedy chcete říci,“ pokračoval, obraceje se s velmi inteligentním výrazem na Utopijce, „že všechny vaše záležitosti řídí zvláštní tělesa nebo organizace – ani nevím, jak jim mám říkat – bez jakékoli koordinace své činnosti?“

„Činnost našeho světa,“ řekl Urthred, „je všechna koordinována tak, abychom zajistili svobodu pro všechny. Máme řadu inteligentních lidí, zaměřených na obecnou psychologii našeho lidu a na vzájemné působení jedné kolektivní činnosti na druhou.“

„Nu a není ta skupina inteligentních lidí vládnoucí třídou?“ řekl pan Burleigh.

„Ne v tom smyslu, že by svévolně prosazovala svou vůli,“ řekl Urthred. „Zabývají se obecnými vztahy, nic víc. Ale nezaujímají proto vyšší postavení, nemají kvůli tomu větší výhody, než má filosof před vědeckým odborníkem.“

„To je opravdu republika!“ řekl pan Burleigh. „Ale jak se to osvědčuje v praxi a jak k tomu došlo, to si nedovedu představit. Váš stát je pravděpodobně vysoce socialistický?“

„Vy ještě stále žijete ve světě, kde je téměř všechno, až na vzduch, silnice, širé moře a pustiny, soukromým majetkem?“

„Ano,“ řekl pan Catskill. „Soukromým majetkem – o který lidé usilují.“

„My jsme už prošli tímto stadiem. Nakonec jsme poznali, že soukromé vlastnictví s výjimkou zcela osobních předmětů je pro lidstvo nesnesitelným zlořádem. Zbavili jsme se ho. Umělec nebo vědecký pracovník má zcela volně k dispozici veškerý materiál, jaký potřebuje, každý z nás má své nástroje a přístroje, a máme vlastní byty a rodinné domy, ale majetek pro obchod nebo spekulaci neexistuje. Zcela jsme se zbavili všeho útočného majetku, majetku pro chytračení. Ale jak jsme se ho zbavili, to je dlouhá historie. To se nepodařilo za několik let. Přebujelé soukromé vlastnictví bylo zcela přirozené a nezbytné stadium ve vývoji lidské povahy. Nakonec to vedlo k zrůdným výsledkům, ale pouze těmito zrůdnými a katastrofálními výsledky se lidé poučili, proč se musí omezit soukromé vlastnictví a jak to provést.“

Pan Burleigh zaujal polohu, na kterou byl zřejmě zvyklý. Seděl zabořen hluboko v křesle, dlouhé nohy měl zkřížené před sebou a prsty jedné ruky opíral s puntičkářskou přesností o prsty druhé ruky.

„Musím přiznat,“ řekl, „že se velice zajímám o zvláštní formu anarchie, která zde zřejmě převládá. Pokud vám zcela rozumím, každý člověk provozuje své povolání jako zaměstnanec státu. Mám za to, že je u vás – musíte mě opravit, jestliže se mýlím – velký počet lidí, kteří se zabývají výrobou a distribucí a přípravou jídel; zkoumají, jak předpokládám, co veřejnost potřebuje, uspokojují tyto potřeby a jsou svéprávní, pokud jde o to, jak to budou dělat. Provádějí výzkum, konají pokusy. Nikdo je nenutí, neukládá jim povinnosti, neomezuje je ani jim nebrání. („Lidé si s nimi o tom pohovoří,“ řekl Urthred se slabým úsměvem.) A opět jiní vyrábějí, zpracovávají a zkoumají kovy pro celé lidstvo a jsou také svéprávní. Jiní se zase ve vašem světě starají o bydlení, plánují a zařizují tato rozkošná obydlí, určují, kdo jich bude užívat a jak se jich má užívat. Jiní provozují čistou vědu. Jiní konají pokusy se smyslovými a imaginativními možnostmi a jsou umělci. Jiní zase vyučují.“

„Ti jsou velmi důležití,“ řekla Lychnis.

„A všichni to konají ve vzájemném souladu – a v správném poměru. Bez ústřední zákonodárné a výkonné moci. Připouštím, že se to všechno zdá obdivuhodné – ale nemožné. Nic takového ve světě, z kterého přicházíme, dosud nikdo ani nenavrhl.“

„Něco takového už dávno navrhli cechovní socialisté,“ řekl pan Barnstaple.

„Propána!“ řekl pan Burleigh. „Vím toho velmi málo o cechovních socialistech. Co to bylo zač? Povězte mi to.“

Pan Barnstaple mlčky takový úkol odmítl. „Naši mladší lidé tuto myšlenku dobře znají,“ řekl. „Laski to nazývá pluralistickým státem, na rozdíl od monistického státu, kde je nejvyšší moc centralizována. I Číňané to znají. Jeden pekingský profesor, pan S. C. Čang, napsal brožuru o tom, co nazývá »profesionalismem«. Je to jen několik týdnů, co jsem ji četl. Poslal ji do redakce Liberála. Poukazuje na to, jak je nežádoucí a zbytečné, aby Čína procházela obdobím politické demokracie podle západního vzoru. Chce, aby Čína přešla přímo k souběžné nezávislosti funkčních tříd, mandarínů, pracovníků v průmyslu, zemědělských dělníků a tak dále, hodně podobné tomu, jak to zřejmě nacházíme tady. I když to ovšem vyžaduje revoluci ve výchově. Rozhodně zárodek toho, co tu nazýváte anarchismem, je i ve vzduchu, z kterého přicházíme.“

„Propána!“ řekl pan Burleigh a tvářil se ještě chápavěji a uznaleji než kdy jindy. „Je to opravdu tak? Neměl jsem ani potuchy...“

Rozhovor pokračoval tímto nesoustavným způsobem, ale přesto si rychle a účelně vyměňovali názory. Zcela brzy, jak se panu Barnstaplovi zdálo, se mu začal rýsovat v mysli přehled dějin Utopie od posledního zmateného věku.

Čím více se dozvídal o tom posledním zmateném věku, tím více mu připomínal přítomnou dobu na Zemi. V těch časech Utopijci nosili spoustu šatstva a bydleli ve městech zcela po pozemském způsobu. Šťastná souhra náhod spíše než nějaký pevný plán jim otevřela několik staletí příznivých podmínek a rozvoje. Po dlouhém období opětovného nedostatku, hladomoru a ničivých válek se na Utopijce usmála klimatická období a příznivé politické poměry. Poprvé mohli Utopijci prozkoumat celou planetu, na které žijí, a tyto průzkumy přivedly do obrovských panenských oblastí sekyru, rýč a pluh. Nesmírně vzrostlo reálné bohatství, volný čas a svoboda. Mnoho tisíc lidí se povzneslo z běžné ubohosti lidského života do postavení, kdy mohli, jestliže chtěli, přemýšlet a jednat s dosud nepoznanou svobodou. Byla to hrstka lidí, ale dostatečně početná hrstka. Nastal mocný rozvoj vědeckého výzkumu a za ním postupně následovalo množství důmyslných vynálezů, čímž se značně rozšířily praktické lidské možnosti.

Už dříve docházelo v Utopii k rozkvětu věd, ale nikdy předtím nenastal za tak příznivých okolností ani netrval dost dlouho, aby z něho vzešly bohaté praktické plody. Teď za pár krátkých staletí Utopijci, kteří se doposud plazili po své planetě jako loudaví mravenci nebo lezli jako paraziti na větších a rychlejších zvířatech, objevili, že mohou rychle létat nebo si okamžitě pohovořit s kterýmkoliv jiným místem na planetě. Také objevili, že jsou pány mechanických sil v míře přesahující všechny dosavadní zkušenosti, a nejen mechanických sil; ve stopách fyziky a chemie šla vědecká fyziologie a pak psychologie a Utopijcům se odhalily mimořádné možnosti, jak řídit svá těla a společenský život. Ale když to vše nakonec přišlo, přišlo to tak rychle a tak zmateně, že jenom malá menšina lidí si uvědomila ne pouze konkrétní úspěchy, ale i možnosti, vyplývající z ohromného rozmachu vědeckého poznání. Ostatní přijímali nové vynálezy tak, jak k nim docházelo, nazdařbůh, a co nejméně přizpůsobovali své myšlení a způsob života důsledkům, které vyplývaly z těchto novot.

První reakce širokého obyvatelstva Utopie na vyhlídky na moc, volný čas a svobodu, které se jim takto otevřely, bylo rozmnožování. Počínali si stejně nesmyslně a mechanicky, jak by se choval kterýkoli jiný živočišný nebo rostlinný druh. Množili se, až zcela smetli širší možnosti, které se před nimi otevřely. Pouhým nesmyslným rozmnožováním obecného života promarňovali velké dary vědy tak rychle, jak je dostávali.

V posledním zmateném věku přesáhlo jednou obyvatelstvo Utopie dvě miliardy...

„Ale kolik máte obyvatel teď?“ zeptal se pan Burleigh.

Asi dvě stě padesát miliónů, odpověděli mu Utopijci. To byl maximální počet obyvatel, jaký může žít na povrchu Utopie plně rozvinutým životem. Ale nyní spolu s rostoucími zdroji roste i počet obyvatelstva.

Otec Amerton se zajíkl hrůzou. Už chvíli se této představy bál. Zasáhla ho až do morálního ledví. „A vy si troufáte regulovat růst obyvatelstva! Vy jej řídíte! Vaše ženy souhlasí s tím rodit děti, jak je potřebujete – nebo je nerodit!“

„Ovšem,“ řekl Urthred. „Proč ne?“

„Právě toho jsem se bál,“ řekl otec Amerton, naklonil se dopředu, přikryl si obličej rukama a zašeptal: „Cítil jsem to ve vzduchu! Lidský hřebčinec! Odmítat stvořit lidské duše! Taková hanebnost! Ach, Bože můj!“

Pan Burleigh hleděl brýlemi s poněkud pohoršeným výrazem na vzrušení důstojného pána. Nenáviděl nafouklá hesla. Ale otec Amerton byl představitel velmi cenných konzervativních složek britské veřejnosti. Pan Burleigh se opět obrátil na Utopijce. „To je nesmírně zajímavé,“ řekl. „Naše Země dokáže uživit aspoň pětinásobek takového počtu.“

„Ale letos v zimě bude trpět hladem asi dvacet miliónů, jak jste nám před chvilkou říkal – v místě zvaném Rusko. A přece jen velmi malý zlomek ostatních vede život, který byste i vy nazvali plným a bohatým?“

„I tak je v těch číslech velmi nápadný rozdíl,“ řekl pan Burleigh.

„To je strašné!“ řekl otec Amerton.

Přelidnění planety v posledním zmateném věku bylo, jak tvrdili Utopijci, základním zlem. z kterého vznikla všechna ostatní zla, postihující obyvatelstvo. Na svět proudila obrovská záplava nových lidských tvorů a smetla každé úsilí, kterým by se inteligentní menšina snažila vychovat dostatečné množství lidí, aby se vyrovnali s požadavky nových a ještě stále rychle se měnících podmínek života. A ta inteligentní menšina neměla vůbec možnost řídit osudy lidstva. Velké masy obyvatelstva, které omylem přišly na svět, se daly ovládat narušenými a upadajícími tradicemi a byly přístupné všem kdovíjak nezralým návrhům, a tak se staly přirozenou kořistí a podporou každého dobrodruha s dost vulgární duší a s dost surovými představami o úspěchu, aby je zlákal. Hospodářská soustava, neobratně a křečovitě přestavěná, aby odpovídala novým poměrům mechanické výroby a distribuce, se v přelidnění stále více měnila v surové a nestydaté vykořisťování davů prostých lidí dravými a hrabivými jednotlivci. Ti až příliš prostoduší lidé se dali pohánět bídou a porobou od kolébky až do hrobu; nestydatá menšina, troufalejší a nepochybně činorodější, ale po všech ostatních stránkách o nic inteligentnější než oni, si je získávala lichocením a lží, kupovala si je, prodávala a ovládala je. Je těžké, řekl Urthred, aby dnes některý Utopijec vysvětlil, jaké obludné pošetilosti, marnotratnosti a vulgárnosti dosáhli bohatí a mocní lidé za posledního zmateného věku.

(„Nebudeme vás tím obtěžovat,“ řekl pan Burleigh. „Naneštěstí – my to známe... My to známe. Až příliš dobře to známe.“)

Nakonec se na hnisající nadměrnou masu obyvatelstva snesly pohromy jako vosy na hromadu hnijícího ovoce. Byl to jejich přirozený, nevyhnutelný osud. Válka, která postihla téměř celou planetu, rozrušila její chatrný finanční systém a větší část hospodářského soustrojí tak, že se už nedaly opravit. Občanské války a neobratně pojaté pokusy o sociální revoluci vedly k další dezorganizaci. Řada let špatného počasí zesílila obecný nedostatek. Kořistničtí dobrodruzi, příliš hloupí na to, aby si uvědomili, co se stalo, dále podváděli prostý lid, házeli mu písek do očí a potlačovali jakékoli shromáždění poctivých lidí, jako se vosy nepřestávají krmit, i když se jim odříznou těla. Ze života Utopijců zmizelo tvořivé úsilí a vítězoslavně je nahradila honba za ziskem. Výroba klesla téměř na nulu. Nahromaděné bohatství zmizelo. Obrovská soustava dluhů a roj věřitelů, morálně neschopných se užitečně vzdát svých pohledávek, rozdrtily každou novou iniciativu.

Dlouhodobý rozvoj utopijského života, který začal s velkými objevy, přešel do období rychlého úpadku. Tu trochu nadbytku a radosti, která snad ještě na světě existovala, tím chamtivěji shrábli finanční dobrodruzi a obchodní spekulanti. Organizovaná věda se už dávno zkomercializovala a teď se hlavně »aplikovala« na honbu za výnosnými patenty a na skupování nezbytných zásob. Zanedbávaná pochodeň čisté vědy slábla, blikala a zdálo se, že už zase zcela zhasne a zanechá Utopii na počátku nové řady temných věků, stejných jako před začátkem věku objevů...

„Opravdu se to značně podobá pochmurné diagnóze našich vlastních vyhlídek,“ řekl pan Burleigh. „Úžasně se to podobá. Jak by se bylo tohle všechno líbilo děkanu Ingeovi!“

„Nevěrec jeho ražení by v tom nepochybně našel největší zalíbení,“ řekl otec Amerton trochu nesouvisle.

Tyto poznámky znechucovaly pana Barnstapla, který toužil slyšet víc.

„A co se stalo potom?“ otázal se Urthreda.

Co se stalo potom, jak se dověděl pan Barnstaple, byla záměrná změna v myšlení Utopijců. Stále více lidí začínalo chápat, že uprostřed mocných a snadno uvolněných sil, které věda a organizace přinesly člověku na dosah, staré pojetí sociálního života ve státě jako omezený a legalizovaný zápas mužů a žen, jak jeden na druhého vyzrát, začíná být příliš nebezpečné, než aby se mohlo udržet, stejně jako stále větší hrůza z moderních zbraní způsobila, že jednotlivé státní suverenity byly příliš nebezpečné, než aby se mohly udržet. Bylo zapotřebí nových myšlenek a nového uspořádání lidské společnosti, jestliže dějiny neměly skončit pohromou a zhroucením.

Všechny společnosti se zakládají na omezení prvotní zuřivé bojovnosti potomků lidoopa zákony, tabu a smlouvami; dávný duch sebeuplatnění teď musel podstoupit nová omezení, odpovídající novým silám a nebezpečím lidstva. Myšlenka ziskuchtivého soutěžení jakožto vedoucí myšlenka lidských vztahů hrozila, že jako špatně ovládaný kotel pohltí stroj, který původně poháněla. Musela ji nahradit myšlenka tvořivé služby. Lidská mysl a vůle se musely upřít k této myšlence, jestliže se měl zachránit sociální život. Návrhy, které se v dřívějších dobách považovaly za nadšený a vypjatý idealismus, se teď začínaly uznávat ne pouze jako střízlivá psychologická pravda, ale jako praktická a naléhavě potřebná pravda. Když jim to Urthred vysvětloval, vyjadřoval se způsobem, který panu Barnstaplovi připomínal určité velmi povědomé věty; Urthred zřejmě říkal, že kdokoli si zachrání život, jej ztratí, a kdokoli obětuje svůj život, získá tím celý svět.

Jak se zdálo, otec Amerton reagoval ve svých myšlenkách stejným způsobem. Neboť náhle přerušil Urthreda slovy: „Ale to, co říkáte, je citát!“

Urthred přiznal, že měl na mysli citát, úryvek z učení člověka velké básnické síly, který žil velmi dávno, v dobách mluveného slova.

Byl by pokračoval, ale otec Amerton byl příliš rozčilen a nenechal ho domluvit. „Ale kdo byl ten učitel?“ zeptal se. „Kde žil? Jak se narodil? Jak zemřel?“

Vědomím pana Barnstapla se mihl obraz osamělé postavy bledého obličeje, zbité a krvácející, obklopené ozbrojenými strážemi uprostřed tlačícího se, strkajícího se davu, který vydrážděn slunečním žárem zaplnil úzkou uličku mezi vysokými zdmi. Vzadu nesli jakýsi obrovský ohavný nástroj, který se nakláněl a houpal s houpavými pohyby zástupu...

„Zemřel také v tomto světě na kříži?“ zvolal otec Amerton. „Zemřel na kříži?“

Dozvěděli se, že tento prorok v Utopii zemřel ve velkých bolestech, ale ne na kříži. Nějakým způsobem ho mučili, ale ani Utopijci, ani tito jednotliví pozemšťané neměli dostatečné znalosti o technice mučení, aby si představili něco více, a pak ho zřejmě připoutali na pomalu se otáčející kolo a nechali ho tam viset, dokud nezemřel. Byl to ohavný trest krutého a dobyvačného pokolení a uvalili jej na něho, protože jeho učení o vzájemné službě všech vylekalo bohaté a mocné, kteří nikomu nesloužili. Panu Barnstaplovi se na okamžik zjevila vidina zkroucené postavy na mučednickém kole v pražícím slunci. Podivuhodné vítězství nad smrtí! Ze světa, kde se mohlo něco takového stát, vyšel tento velkolepý mír a krása všeho kolem něho!

Otec Amerton se však naléhavě vyptával: „Ale cožpak jste si neuvědomili, kdo to byl? Cožpak to tento svět netušil?“

„Velmi mnoho lidí myslelo, že tento muž je bůh. Ale on o sobě říkal, že je jenom syn boží nebo syn člověka.“

Otec Amerton se vytrvale držel svého: „Ale což ho teď neuctíváte?“

„Řídíme se jeho učením, protože je nádherné a pravdivé,“ řekl Urthred.

„Ale uctíváte ho?“

„Ne.“

„Ale což ho nikdo neuctívá? Nebyli takoví, kdo ho uctívali?“

Byli takoví, kdo ho uctívali; byli takoví, kdo se zachvívali před přísnou nádherou jeho učení, a přesto měli mučivý pocit, že má jakýmsi hlubokým způsobem pravdu. A tak sehráli podvod se svým vlastním nejistým svědomím a zacházeli s ním jako s kouzelným bohem místo jako se světlem svých duší. Proplétali s jeho popravou dávné tradice obětujících králů. Místo aby ho přijímali otevřeně a jasně a prostoupili jím svůj rozum a svou vůli, předstírali, že ho mysticky pojídají a proměňují ho na část svého těla. Vytvořili z jeho kola zázračný symbol a zaměňovali je s rovníkem, sluncem, sluneční dráhou a vlastně se vším, co je kulaté. Věřilo se, že v případech neštěstí, nemoci nebo špatného počasí velmi pomůže, když věřící udělá ukazováčkem ve vzduchu kruh.

A protože památka tohoto učitele byla nevědomým davům drahá pro jeho ušlechtilost a lásku k bližnímu, chopili se jí zchytralí a draví lidé, prohlásili se za obhájce a vykládače kola, jeho jménem bohatli a nabývali moci, vedli kvůli němu lid do velkých válek a používali kola jako zástěrky a ospravedlnění záští, nenávisti, tyranie a temných choutek. Až nakonec lidé říkali, že kdyby se ten dávný prorok vrátil do Utopie, jeho vítězné kolo by ho zase znovu rozdrtilo a zničilo...

Jak se zdálo, otec Amerton přijímal toto sdělení nepozorně. Viděl to z jiného úhlu. „Ale určitě se udržel,“ řekl, „ještě nějaký zbytek věřících! Snad se jimi pohrdá – ale nějací zbývají?“

Nezbyli však žádní. Celý svět se řídil učením toho Učitele učitelů, ale nikdo ho neuctíval. Na některých starých chráněných budovách lze ještě stále spatřit vytesané kolo, často s velmi fantastickými uměleckými ozdobami. A v muzeích a sbírkách je množství obrazů, soch, amuletů a podobně.

„Tohle nechápu,“ řekl otec Amerton. „Je to příliš strašné. Nevyznám se v tom. Nechápu to.“

Světlovlasý a štíhlý muž s jemným, krásným obličejem, který jak se pan Barnstaple později dozvěděl, se jmenoval Lion, převzal zanedlouho od Urthreda úkol všechno vysvětlovat a odpovídat na otázky pozemšťanů.

Byl jedním z koordinátorů výchovy a vzdělání v Utopii. Objasnil, že změna poměrů v Utopii nebyla žádnou překotnou revolucí. Nevytvořil se náhle žádný úplný a hotový systém zákonů a zvyků, žádná nová metoda hospodářské spolupráce, založená na myšlence všeobecné služby pro obecné blaho. Po celé dlouhé období před posledním zmateným věkem i během něho stále četnější badatelé a pracovníci, kteří neměli pevný plán ani předem stanovený postup, ale které přivedl k bezděčné spolupráci společný podnět sloužit a společný duševní bystrozrak a opravdovost, kladli základy nového pořádku. Teprve těsně před vyvrcholením posledního zmateného věku se v Utopii začala natolik rozvíjet vědecká psychologie, že se to dalo srovnat s mocným rozvojem zeměpisu a fyziky v předcházejících staletích. A sociální a hospodářské zmatky, které zdržovaly experimentální vědu a ochromovaly organizovanou práci universit, povzbuzovaly k výzkumu procesů lidského společenství a podněcovaly k zoufalé smělosti.

Na pana Barnstapla to působilo dojmem ne prudkých změn, které se náš svět naučil nazývat revolucí, ale růstu osvěty, rozbřesku nových myšlenek, přičemž se znaky starého řádu ještě dočasně udržovaly se slábnoucí silou, než lidé začali ze zdravého rozumu provádět nové věci místo starých.

Počátky nového řádu byly v debatách, knihách a psychologických laboratořích; půdu, ze které rostl, tvořily školy a universitní fakulty. Starý řád učitele špatně odměňoval, ale jeho vládnoucí představitelé byli příliš zaměstnáni zápasem o bohatství a moc, než aby se nějak zvlášť starali o vyučování: to zůstalo na kterémkoliv muži nebo ženě, kteří bez velkých nadějí na hmotnou odměnu nešetřili péčí a námahou, aby vytvářeli v mladých duších nový obraz světa. A tak jej vytvořili. Ve světě, kterému okázale vládli političtí dobrodruzi, ve světě, kde se lidé dostávali k moci hrubým obchodním podnikáním a finanční zchytralostí, se zanedlouho začalo učit a chápat, že nadměrné soukromé vlastnictví je společenský zlořád a že stát nemůže dobře plnit své úkoly ani výchova nemůže dosáhnout řádných výsledků, dokud existuje třída nezodpovědných boháčů. Vždyť ti zcela přirozeně napadali, nahlodávali, podkopávali všechno, co stát podnikal; svým okázalým životem překrucovali a zastírali všechny životní hodnoty. Pro blaho lidstva museli odejít.

„Což nebojovali?“ zeptal se pan Catskill bojovně.

Bojovali nespořádaně, ale zato zuřivě. Boj za to, aby se v Utopii oddálilo nebo zadrželo zřízení všesvětového vědeckého státu, výchovného státu, trval ve formě vědomého zápasu téměř pět staletí. Boj proti novotám byl bojem chamtivých, rozvášněných, zaujatých a sobeckých lidí proti konkrétnímu uskutečnění této nové myšlenky lidského společenství a vzájemné služby. K boji docházelo všude, kde se šířily nové myšlenky; bojovalo se propouštěním a vyhrožováním, bojkoty a bouřemi násilí, lží a falešným obviňováním, soudy a vězením, provazem lynčerů, natíráním dehtem a obalováním v peří, petrolejem, klacky a puškami, bombami a děly.

Ale oddanost nové myšlence, která nastoupila na svět, nikdy nepolevila; zmocňovala se mužů a žen, které potřebovala, s naléhavou silou. Než se v Utopii nastolil vědecký stát, zahynulo pro něj více než milión mučedníků, a těch, kdo utrpěli menší bezpráví, bylo bez počtu. Ve výchově, v sociálním zákonodárství, v hospodářských metodách se postupovalo krok za krokem. Nelze určit žádné datum, kdy došlo ke změně. Přišla doba, kdy Utopie pochopila, že nastal bílý den a že nový řád věcí nahradil starý...

„Tak tomu musí být,“ řekl pan Barnstaple, jako by Utopie kolem něho ještě neexistovala. „Tak tomu musí být.“

Utopijci odpovídali na další otázku. Každé utopijské dítě dostane vzdělání podle míry svých schopností a vede se k práci, na kterou ukazují jeho tužby a nadání. Rodí se za příznivých podmínek. Rodí se z naprosto zdravých rodičů; jeho matka se rozhodla je porodit po zralé úvaze a průpravě. Vyrůstá v dokonale zdravých podmínkách; nejdůmyslnější výchovné metody uspokojují jeho přirozené sklony ke hře a učení; ruce, oči a údy dostanou veškerou příležitost, aby se cvičily a rozvíjely; dítě se učí kreslit, psát, vyjadřovat se, používat velkého množství nejrůznějších symbolů, aby se podporovalo a rozšiřovalo jeho myšlení. Laskavost a zdvořilost se stávají zakořeněnými zvyky, protože všichni v okolí dítěte jsou laskaví a zdvořilí. A zvláště se sleduje a podporuje rozvoj jeho fantazie. Dítě se učí úžasným dějinám svého světa a lidstva, jak se člověk prodíral a ještě stále prodírá ze své dřívější zvířecí omezenosti a sobectví k vládě nad životem, který ještě stále jen slabě vnímá přes husté závoje nevědomosti. Všechny touhy dítěte se zušlechťují; učí se z poezie, příkladem a láskou svého okolí, jak se láskou zbavit úzkosti sám o sebe; jeho pohlavní vášeň se obrací proti jeho sobectví, jeho zvědavost rozkvétá ve vědecké zaujetí, jeho bojovnost se podněcuje k boji proti nepořádku, jeho vrozená hrdost a ctižádost se zaměřují na čestný podíl na společných úspěších. Dítě jde do práce, která je přitahuje, a vybere si, co bude dělat.

Jestliže je jednotlivec netečný, není to velké neštěstí, v Utopii je všeho dost pro všechny, ale pak ten jedinec nenajde milence nebo milenku, ani nepřivede na svět děti, protože nikdo v Utopii nemiluje ty, kdo nemají energii, ani se ničím nevyznamenají. V lásce Utopijců hraje důležitou úlohu hrdost na svého druha. A v Utopii není zahálčivá bohatá „společnost“ ani hry a podívaná pro pouhého diváka. Není tu nic pro pouhého diváka. Je to skutečně příjemný svět na trávení volného času, ale ne pro ty, kdo by soustavně nic nedělali.

Utopijská věda už po staletí dokázala řídit porodnost a téměř každý dnes žijící Utopijec by byl v dřívějších časech považován za činorodého a tvořivého občana. V Utopii je málo hloupých lidí a žádní opravdu duševně méněcenní; téměř vymizeli lidé se zahálčivými sklony, lidé netečné povahy nebo chabé fantazie; Utopie dala sbohem melancholickému typu a ten vyhynul; záštiplní a zlomyslní lidé jsou na vymření. „Velká většina Utopijců je činorodá, optimistická, vynalézavá, vnímavá a veselé povahy.

„A to nemáte ani parlament?“ zeptal se pan Burleigh ještě stále nedůvěřivě.

V Utopii nemají ani parlament, ani politiku, ani soukromé bohatství, ani obchodní konkurenci, ani policii nebo vězení, žádné duševně nemocné, žádné méněcenné nebo mrzáky, a nemají nic takového proto, že mají jenom takové školy a učitele, jací mají být. Politika, obchod a konkurence jsou metody soužití v nevyspělé společnosti. V Utopii podobných metod soužití zanechali už před více než tisíci lety. Dospělí Utopijci nepotřebují žádné řízení ani vládu, protože pokud nějaké řízení a vládu potřebují, dostalo se jim jich už v dětství a v mládí.

Lion řekl: ,.Naší vládou je naše výchova.“

Errata:

30.05.2021 13:47