Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Během toho památného odpoledne a večera se panu Barnstaplovi občas zdálo, že se zúčastní jenom zvláštního a pozoruhodného rozhovoru o vládě a dějinách, rozhovoru, který se nějakým nevysvětlitelným způsobem proměnil v drama; jako by se to vše odehrávalo jenom v jeho mysli; a pak se mu s ohromující silou vracelo vědomí naprosté reálnosti a jeho intelektuální zájem slábl až k nepozornosti, když si s úžasem uvědomoval, v jak nezvyklém prostředí se nalézá. Při tom vědomí cítil, jak bloudí vyjeveným pohledem po obličejích Utopijců kolem sebe a chvílemi spočine očima na některé nádherné architektonické podrobnosti budovy a pak se zase pohledem vrací k těm božsky půvabným postavám.

Potom se zase nedůvěřivě obracel ke svým pozemským druhům.

Každý utopijský obličej byl tak upřímný, vážný a krásný jako andělské tváře na nějakém italském obrazu. Jedna žena se podivně podobala delfské Sibyle od Michelangela. Seděli pohodlně, muži a ženy společně, většinou se soustředili na diskusi, ale každou chvíli se pan Barnstaple setkal s přímým a zkoumavým pohledem přátelských očí nebo si všiml, jak se některá utopijská tvář upírá k oblečení lady Stelly nebo k monoklu pana Mushe.

První dojem pana Barnstapla byl, že všichni Utopijci jsou mladí lidé; teď zpozoroval, že mnohé obličeje nesou znaky vyspělé zralosti. Žádný neukazoval výrazné rysy stáří, jak si jich všímá náš svět, ale jak Urthred, tak i Lion měli kolem očí a rtů a na čele vrásky zkušenosti.

Dojem, jakým tito lidé působili na pana Barnstapla, byl velmi podivnou směsí omráčení a důvěrnosti. Měl pocit, jako by byl vždycky věděl, že takové plémě může existovat a že mu toto vědomí dává jasné měřítko pro tisíc úsudků o lidských záležitostech, a přitom žasl až k nevíře, že se s nimi nachází ve stejném světě. Byli zároveň normální i podivuhodní ve srovnání s ním i s jeho společníky, a ti opět byli zároveň podivní i dokonale samozřejmí.

A spolu se silnou touhou se s těmito ušlechtilými a půvabnými lidmi spřátelit a sblížit, dát se jim a splynout s nimi vzájemnou činorodou službou, pociťoval k nim posvátnou úzkost a strach, což působilo, že se vyhýbal přímému styku s nimi a že se chvěl při jejich doteku. Toužil tak silně, aby ho osobně uznali za druha a přítele, že ho přemáhal pocit vlastní ošklivosti a neschopnosti. Chtělo se mu klanět se jim. Pod jasem a půvabem všeho kolem se skrývala nesnesitelná předtucha, že ho nakonec z tohoto nového světa vypudí.

Dojem, který udělali Utopijci na pana Barnstapla, byl tak silný, tak plně a radostně se poddal jejich ušlechtilosti a tělesnému půvabu, že si dočasně nestačil všímat, jak odlišné od jeho reakce jsou reakce některých jeho pozemských druhů. To, že jsou Utopijci povzneseni nad podivnost, grotesknost a krutost běžného pozemského života, způsobilo, že ochotně a zcela nekriticky schvaloval jejich zřízení a způsob života.

Chování otce Amertona ho první vyburcovalo k poznání, že je možné velmi prudce nesouhlasit s těmito úžasnými lidmi a projevit vůči nim velmi značné nepřátelství. Zpočátku měl otec Amerton v kulatém obličeji a kulatých očích nad kulatým límečkem jenom úžas; zdálo se, že přenechává vedení každému, kdo se ho chce ujmout, a neřekl ani slovo, až ho pak nahá krása mrtvé Greenlake tak překvapila, že ji ocenil nekněžským způsobem. Ale při letu ke břehu jezera, při jídle a při zahájení konference u něho nastala reakce a jeho první naivní a uctivý úžas ustoupil vzdornému a nepřátelskému postoji. Jako by se tento nový svět, který byl zpočátku jenom podívanou, proměnil v tvrzení, které, jak cítil, musí bud přijmout, nebo vyvrátit. Snad to bylo tím, že duševní návyky veřejného karatele v něm byly příliš silné a že se necítil ve své kůži, dokud zase nezačne odsuzovat. Snad ho opravdu pohoršovala a skličovala faktická nahota těchto půvabných těl kolem něho. Zanedlouho však začal podivně bručet a pokašlávat, mumlal si pro sebe a prozrazoval stále větší neschopnost zachovat klid.

Poprvé vybuchl a přerušil rozhovor, když se začala probírat otázka populace. Na krátkou dobu převládla jeho inteligence nad citovým podrážděním, když se diskutovalo o proroku kola, ale pak se ho opět zmocnila rostoucí předpojatost.

„Musím promluvit bez obalu,“ zaslechl pan Barnstaple jeho mručení. „Musím promluvit bez obalu.“

Tu náhle začal klást otázky. „Chtěl bych mít jasno v některých věcech,“ řekl. „Chci vědět, v jakém morálním stavu se nachází takhle takzvaná Utopie. Promiňte!“

Vstal. Stál máchaje rukama, na okamžik nebyl schopen začít. Pak zašel na konec řady sedadel a postavil se tak, aby se mohl opírat rukama o opěradlo křesla. Prsty si pročísl vlasy a zdálo se, že zhluboka vdechuje. V obličeji, který zrudl a začal se lesknout, se mu objevilo nezvyklé vzrušení. Panu Barnstaplovi přišlo na mysl strašlivé podezření, že takhle asi stojí, když začíná v kostele svatého Barnabáše v západním Londýně ta svá týdenní kázání, v nichž neohroženě pranýřuje téměř všechno. Podezření zesílilo v ještě strašlivější jistotu.

„Přátelé, bratři z tohoto nového světa – musím vám říci určité věci, jejichž vyslovení už nemohu odkládat. Chci vám položit několik dušezpytných otázek. Chci si s vámi jasně promluvit o několika jasných a prostých, ale velmi základních věcech. Chci vám je předložit otevřeně a jako muž mužům, protože se nebojím mluvit naplno o naléhavých, i když ožehavých problémech. Dovolte mi přejít bez dlouhých řečí k tomu, co mám na srdci. Chci se vás zeptat, zdali v tomto takzvaném státě Utopii ještě máte, uznáváte a ctíte nejsvětější věc v životě společnosti. Uznáváte ještě stále svazek manželský?“

Odmlčel se a v odmlce se donesla k panu Barnstaplovi utopijská odpověď: „V Utopii nikoho neváží žádné svazky.“

Ale otec Amerton nekladl otázky z touhy po odpovědi; kladl otázky jakoby z kazatelny.

„Chci vědět,“ hřímal, „zdali tu uznáváte posvátné spojení, zjevené našim prarodičům v rajské zahradě, zdali je zákonem vašeho života posvěcené celoživotní spojení jednoho muže s jednou ženou v štěstí i v neštěstí, s vyloučením jakékoliv jiné důvěrnosti. Chci vědět –“

„Ale on nechce vědět,“ zasáhl jeden Utopijec.

„– zdali ta chráněná a střežená čistota ve dvou –“

Pan Burleigh zvedl dlouhou bílou ruku. „Otče Amertone,“ protestoval, „prosím vás.“

Ruka pana Burleighe byla mocná ruka, která ještě může svým mávnutím vymoci církevní povýšení. Jen málo věcí pod sluncem mohlo zastavit otce Amertona, když se jednou pustil do svých duchovních bouří, ale ruka pana Burleighe patřila k tomu málu.

„– následovala osud jiného, ještě drahocennějšího daru a lidé ji odvrhli a zcela odmrštili? Co si přejete, pane Burleighi?“

„Přeji si, abyste právě teď tuto záležitost dále nerozváděl, otče Amertone. Dokud se nedozvíme trochu více. Mají tu zřejmě velmi odlišné předpisy. Dokonce i předpisy o manželství jsou možná odlišné.“

Kazatel protáhl obličej. „Pane Burleighi,“ řekl, „já musím. Jestliže jsou má podezření oprávněná, chci bez váhání strhnout z tohoto světa roušku, kterou horečně předstírá jakési zdraví a ctnost.“

„Není potřeba toho z nich moc strhávat,“ poznamenal velmi hlasitým šeptem šofér pana Burleighe.

V hlase pana Burleighe se objevila dávka nevrlosti.

„Tak se tedy ptejte,“ řekl. „Ptejte se. Neřečněte, prosím. Nechtějí, abychom jim tu řečnili.“

„Už jsem se zeptal,“ řekl otec Amerton rozmrzele, řečnicky upíral pohled na Urthreda a zůstal stát.

Dostalo se mu jasné a určité odpovědi. V Utopii nejsou muži a ženy nuceni, aby spolu žili v nerozlučných dvojicích. Pro většinu Utopijců by to bylo nepohodlné. Velmi často muži a ženy, které jejich práce těsně sblížila, jsou milenci a hodně se stýkají, jako například Arden a Greenlake. Ale nedělají to z povinnosti.

Nebyla vždy taková svoboda. V starých přelidněných dobách svárů v Utopii, a zvláště mezi zemědělskými dělníky a zaměstnanými lidmi, byli muži a ženy, kteří se stali milenci, na doživotí spolu svázáni pod těžkými tresty. Žili spolu v malém domově, který žena udržovala pro muže v pořádku a kde byla jeho služkou a rodila mu co nejvíce dětí, zatímco on pro ně opatřoval potravu. Děti byly žádoucí, protože brzy pomáhaly na poli nebo vydělávaly mzdu. Ale dnes už není nezbytné podrobovat ženy takovému spojení s mužem.

Lidé se vlastně spojují se svými vyvolenými druhy, ale činí to z vnitřní nutnosti a ne z vnějšího nátlaku.

Otec Amerton poslouchal se špatně skrývanou netrpělivostí. Ted vyhrkl: „Tak jsem tedy měl pravdu a vy jste zrušili rodinu?“

Jeho prst namířený na Urthreda z toho udělal téměř osobní obvinění.

Ne. Utopie nezrušila rodinu. Rozšířila a oslavila rodinu, až rodina obsáhla celý svět. Kdysi dávno ten prorok kola, kterého si otec Amerton zřejmě váží, kázal právě o takovém rozšíření starého omezeného domova. Přišli mu říci během jeho kázání, že venku stojí jeho matka a bratři a dožadují se jeho pozornosti. Ale on k nim nechtěl jít. Obrátil se k davu, který naslouchal jeho slovům: „Hle, toto je má matka a moji bratři!“

Otec Amerton hlasitě a nápadně plácl na opěradlo křesla, které měl před sebou. „To je úskok,“ křičel, „to je úskok! Satan také umí citovat Písmo!“

Panu Barnstaplovi bylo jasné, že se otec Amerton už přestává ovládat. Děsilo ho, co dělá, a přesto ho něco nutilo, aby to dělal. Byl příliš rozčilen, než aby jasně myslel nebo náležitě ovládal svůj hlas, a tak křičel a hřímal krajně divokým způsobem. Dal se strhnout a spoléhal na to, že ho zkušenosti z kazatelny u svatého Barnabáše dostanou z toho úskalí.

„Už chápu, jak to s vámi vypadá. Až příliš dobře chápu, jak to s vámi vypadá. Od samého začátku jsem tušil, jaké jsou u vás poměry. Čekal jsem – čekal jsem, až budu mít naprostou jistotu, než přednesu své svědectví. Ale mluví to samo za sebe – nestoudnost vašeho odívání, prostopášná volnost vašich mravů! Mladí muži a ženy se usmívají, drží za ruce, téměř se spolu mazlí, když odvrácené oči, odvrácené oči jsou ta nejmenší daň, kterou můžete splatit cudnosti! A ty ohavné řeči – o milencích, kteří se milují – bez manželského svazku a bez požehnání, bez zákonů a zdrženlivosti. Co to znamená?

K čemu to vede? Nedomnívejte se, že když jsem kněz, muž neposkvrněný a panický navzdory velkým pokušením, nedomnívejte se, že tomu nerozumím! Cožpak nevidím do skrytu srdce? Cožpak se ranění hříšníci, ty roztříštěné střepiny, ke mně neplazí se svou žalostnou zpovědí? A já vám povím otevřeně, kam se řítíte a jak to s vámi vypadá. Tato vaše takzvaná svoboda není nic jiného než prostopášnost. Ta vaše takzvaná Utopie, to vidím jasně, není nic jiného než peklo bezuzdného požitkářství! Bezuzdného požitkářství!“

Pan Burleigh zvedl na znamení protestu ruku, ale výmluvnost otce Amertona se přenesla přes překážku.

Bušil do opěradla křesla před sebou. „Já přednesu své svědectví,“ křičel. „Já přednesu své svědectví. Nebudu s tím dělat žádné okolky. Říkám vám, že budu mluvit zpříma. Vy všichni žijete – v pohlavní promiskuitě! To je to pravé slovo. Ve zvířecí promiskuitě! V bestiální promiskuitě!“

Pan Burleigh vyskočil. Zvedal obě ruce a pokyny vyzýval ohnivého londýnského řečníka, aby si sedl. „Ne, ne!“ křičel. „Musíte přestat, otče Amertone. Musíte přece přestat. Chováte se urážlivě. Nerozumíte tomu. Sedněte si, prosím. Trvám na tom.“

„Sedněte si a chovejte se klidně,“ ozval se velmi jasný hlas. „Nebo vás odvedeme.“

Otec Amerton si nějak uvědomil, že vedle něho stojí nehybná postava. Setkal se s pohledem pružného mladého muže, který zkoumal jeho tělesnou konstrukci, jak asi zkoumá portrétista nový model. Nechoval se výhružně, stál zcela nehybně, a přece jeho zjev zapůsobil na otce Amertona zvlášť uklidňujícím způsobem. Slavnému kazateli odumřel hlas v hrdle.

Pan Burleigh pozvedl svůj lahodný hlas, aby zabránil srážce. „Pane Serpentine, prosím, naléhavě se vám omluvám. On se nechová s plnou odpovědností. My ostatní litujeme toho rušivého zásahu – toho incidentu. Snažně vás prosím, neodvádějte ho, ať už tím slovem míníte cokoli. Přebírám osobní zodpovědnost za jeho dobré chování...

Sedněte si, otče Amertone, prosím, a to hned; nebo za nic neodpovídám.“

Otec Amerton zaváhal.

„Moje doba ještě přijde,“ řekl, na chvilku se zahleděl mladému muži do očí a pak si šel sednout.

Urthred promluvil klidně a jasně. „Vy pozemšťané jste nároční hosté. A to není všechno... Tenhle muž má zřejmě velmi špinavou duši. Má podle všeho roznícené a chorobné sexuální představy. Zlobí se a chtěl by urážet a zraňovat. A tropí příšerný rámus. Zítra ho musíme dát vyšetřit a něco s ním udělat.“

„Co?“ řekl otec Amerton, kulatý obličej mu náhle zešedivěl. „Co tím chcete říci – něco se mnou udělat?“

„Prosím, nemluvte,“ řekl pan Burleigh. „Prosím, už nemluvte. Už jste způsobil dost zlé krve...“

Zdálo se, že prozatím příhoda skončila, ale v srdci pana Barnstapla zanechala podivně svíravý záchvěv strachu. Tihle Utopijci jsou opravdu uhlazení a půvabní lidé, ale jako by se přece jen na chvilku vznášela nad skupinkou pozemšťanů násilná ruka. Návštěvníky obklopovala ze všech stran sluneční záře a krása, a přesto tu jsou cizinci, a to zcela bezmocní cizinci v neznámém světě. Utopijci mají vlídné obličeje a zvědavé oči a dívají se svým způsobem přátelsky, ale dívají se mnohem spíše pozorně než přátelsky. Jako by se dívali přes jakousi nepřekročitelnou propast vzájemné odlišnosti.

A pak se pan Barnstaple ve své sklíčenosti střetl s hnědýma očima Lychnis a ty byly vlídnější než oči ostatních Utopijců. Cítil, že Lychnis aspoň chápe strach, který se ho zmocnil, ochotně ho povzbudí a bude mu přítelkyní. Pan Barnstaple na ni pohlédl a na chvilku měl pocit hodně podobný pocitu, jaký může mít zaběhlý pes, když se přiblíží k zdánlivě nepřátelské smečce a setká se s přátelským pohledem a pozdravem.

Dalším mužem, jehož duše se octla ve stavu aktivního odporu k Utopii, byl pan Freddy Mush. Vlastně se nedostal do žádného rozporu s náboženstvím, morálkou nebo společenským zřízením v Utopii. Už dávno se poučil, že žádný džentlmen vážných estetických zásad neprozradí sebemenší zájem o takové záležitosti. Domníval se, že jeho pojmy jsou na ně příliš ušlechtilé. Ale zanedlouho prohlásil, že existovalo něco velmi starobylého a krásného, co se nazývá »přírodní rovnováha« a co Utopie zničila svými vědeckými metodami. Co znamená ta jeho přírodní rovnováha a jak působí na Zemi, nemohli dost jasně pochopit ani Utopijci, ani pan Barnstaple. Při křížovém výslechu pan Mush zčervenal, znedůtklivěl a monokl se mu blýskal v obranném postoji.

„Já si potrpím na vlaštovky,“ opakoval. „Jestli mě v té věci nechápete, tak nevím, co bych mohl ještě říci.“

Začal tou skutečností a stále se k ní vracel, že v Utopii není vidět žádné vlaštovky, a vlaštovky není vidět v Utopii proto, že tu nejsou žádní komáři ani moskyti. V Utopii v obrovské míře záměrně omezili výskyt hmyzu a tím vážně postihli všechny druhy živočichů, kteří přímo nebo nepřímo souvisí s výskytem hmyzu. A tak jakmile v Utopii bezpečně zavedli nový pořádek a začal fungovat výchovný stát, pozornost utopijské veřejnosti se obrátila k dávné myšlence systematického vyhlazení obtížných a zhoubných druhů. Provedli pečlivý průzkum o škodlivosti a o možnostech vyhubení například mouchy domácí, vos a sršňů, různých druhů myší a krys, králíků, bodavých kopřiv. Prozkoumali deset tisíc druhů, od choroboplodných zárodků až k nosorožci a hyeně. Každému vyskytujícímu se druhu přidělili obhájce. U každého se ptali: K čemu je dobrý? Čím škodí? Jak jej lze vyhladit? Co jiného můžeme ztratit s jeho zmizením? Stojí to za to vymýtit jej ze světa? Nebo jej lze zkrotit a zachovat? A i když rozsudkem byla konečná a naprostá smrt, Utopie se podjala vyhlazovacího úkolu velmi opatrně. Ze všech zavržených druhů se někde v bezpečné izolaci zachovala rezerva a v mnoha případech se zachovává dodnes.

Zcela vymýtili nejnakažlivější a nejpřenosnější horečná onemocnění; některá zmizela velmi snadno; některá pouze vypudili z lidského života tím, že jim vyhlásili válku a všechno obyvatelstvo se podrobilo kázni. Zcela se také zbavili mnoha vnitřních a vnějších cizopasníků člověka a zvířat. A dále došlo k rozsáhlé očistě světa od škodlivého hmyzu, od plevele a havěti a nepřátelských živočichů. Zmizeli komáři, moucha domácí, masařka a vlastně obrovská spousta much; byli vypuzeni ze světa taženími, která stála obrovské úsilí a táhla se po mnoho generací. Bylo nepoměrně snadnější zbavit se takových velkých trapičů jako hyeny nebo vlka než odstranit malý obtížný hmyz. Nápor na mouchy prakticky znamenal přestavět v Utopii značný počet domů a pečlivě je po celé planetě vysmýčit.

Jednou z nejsložitějších otázek, s kterými se musela Utopie vypořádat, byl problém, co jiného ještě zmizí se zmizením určitého druhu. Například některé druhy hmyzu jsou v počátečním stadiu života ničivé a odporné larvy, jako housenka nebo kukla škodí a potom buď zkrásnějí, nebo se stanou potřebnými pro oplodnění některých užitečných nebo nádherných květin. Jiné druhy, ač samy odporné, jsou nezbytnou a nenahraditelnou potravou pěkných a příjemných tvorů. Není pravda, že z Utopie zmizely vlaštovky, ale staly se nesmírně vzácnými; a vzácnými se také stali někteří drobní hmyzožraví ptáci, například lejsek, ten harlekýn vzduchu. Ale zcela nevymřeli; vyhubení hmyzu nedošlo tak daleko; zbylo dostatek druhů, aby v některých oblastech mohli ještě stále přebývat tito rozkošní ptáci.

Mnohé jinak škodlivé rostliny jsou vhodným pramenem k výrobě chemicky složitých látek, které se ještě stále synteticky vyrábějí příliš nákladně nebo obtížně, a tak se udržely v omezené míře naživu. Rostliny a květiny, které jsou v rukou pěstitele a šlechtitele vždycky prostší a poddajnější než zvířata, prodělaly v Utopii nesmírné změny. Naši pozemšťané se později seznámili se stovkou různých druhů listů a půvabných vonných květů, které jim byly naprosto neznámé. Jak se pan Barnstaple dověděl, rostliny byly vypěstovány a ovlivněny tak, aby vydávaly v co nejvhodnější kvalitě nové a nebývalé výměšky, vosky, gumy, éterické oleje a podobně. Došlo k velkému spřátelení a zkrocení velkých živočichů; větší masožravci, vyčesaní a vymytí, omezení na mléčnou dietu, zhýčkáni na duchu a zcela připodobněni kočkám, stali se v Utopii miláčky a ozdobami. Přibylo opět téměř už zaniklých slonů a v Utopii udrželi naživu žirafy. Hnědí medvědi vždycky projevovali náklonnost k sladkostem a k vegetářství a jejich inteligence značně stoupla. Psi přestali štěkat a jsou poměrně vzácní. Loveckých psů se už nepoužívá, ani drobných zvířat chovaných pro zábavu.

Pan Barnstaple nespatřil žádné koně, ale jelikož byl moderní městský člověk, příliš je nepohřešoval a vůbec se na ně neptal, dokud byl ještě v Utopii. Nikdy neobjevil, zdali vymřeli nebo ne.

Když slyšel za svého prvního odpoledne v tomto světě, jak lidstvo takhle zrevidovalo a zredigovalo, vyplelo a vypěstovalo přírodní říše, připadalo mu to jako nejpřirozenější a nejpotřebnější období v dějinách lidstva.

„Když se to tak vezme, byl to dobrý nápad říkat, že člověk byl stvořen jako zahradník,“ řekl si.

A teď člověk pleje a pěstuje svůj vlastní rod...

Utopijci vyprávěli o začátcích eugeniky, o nových a bezpečnějších rozhodnutích ve výběru rodičů, o rostoucí jistotě vědy o dědičnosti; a když si pan Barnstaple srovnával pevnou a jasnou krásu v obličeji i v údech, kterou vynikali všichni Utopijci, s neladnou směsicí rysů a tělesných disproporcí svých pozemských druhů, uvědomil si, že tito Utopijci s tak asi třítisíciletým předstihem už dospívají od člověka k ušlechtilejšímu lidství. Stávají se něčím jiným.

Stali se něčím jiným.

Jak to odpoledne pokračovaly otázky, výklady a výměna názorů, panu Barnstaplovi bylo stále zřejmější, že jejich tělesná odlišnost neznamená vůbec nic ve srovnání s jejich duševními odlišnostmi. S těmito lepšími vrozenými vlastnostmi duše těchto dětí světla vyspěly nedotčeny žádným z těch příšerných otřesů, zatajování, obojakostí a nevědomostí, které mrzáci duše dospívajících pozemšťanů. Jsou čistí, otevření a přímí. Vůbec se v nich nevyvinula obranná podezíravost k učiteli, odpor k poučování jako přirozená reakce na učení, které člověka tak trochu uráží. Ve svých projevech se chovali s překrásnou bezprostředností. Jako by jim byla cizí ironie, tajnůstkářství, neupřímnost, ješitnost a strojenost pozemských rozhovorů. Pan Barnstaple poznal, že jejich duševní obnaženost je tak milá a osvěžující jako horský vzduch, který dýchá. Žasl, že jsou tak shovívaví a průzrační k bytostem tak nevychovaným.

Nevychovaní, tak to v duchu nazýval. Sám se cítil ze všech nejméně vychovaný; tito Utopijci mu naháněli strach; připadal si před nimi snobský a ubohý, jako neslušný pozemský klacek v salóně, a hluboce se styděl za své ubožáctví. Všichni ostatní pozemšťané s výjimkou pana Burleighe a lady Stelly projevovali obranné záští tvorů, kteří si uvědomují svou méněcennost a potýkají se s tímto vědomím.

Stejně jako otce Amertona, také páně Burleighova šoféra zřejmě značně pohoršovalo, že Utopijci chodí neoděni; své pocity projevoval posunky, grimasami a občasnými jizlivými poznámkami, jako „To bych neřek!“ nebo „Cože!“. S těmi se většinou obracel k panu Barnstaplovi, k němuž jakožto k majiteli maličkého starého auta zřejmě cítil hluboké pohrdání smíšené se společenskou spřízněností. Upozorňoval také pana Barnstapla zvláštním upřeným pohledem a úšklebkem se zdviženým obočím na všechno, co považoval za nápadné chování nebo pohyb. Zvláštním způsobem užíval úst a nosu místo ukazováčku, což by bylo panu Barnstaplovi snad připadalo za normálnějších okolností zábavné.

Lady Stella udělala na pana Barnstapla zpočátku dojem neobyčejně vznešené dámy moderního typu, ale teď mu začínalo připadat, že zaujala obranný postoj a chová se až příliš vznešeně. Pan Burleigh si však zachoval jakousi aristokratickou povznesenost. Po celý život byl na Zemi významným mužem a zřejmě neviděl žádný důvod, proč by ho neměli považovat za významného muže v Utopii. Na Zemi nedělal dohromady nic, a jeho inteligentní vnímavost měla nejblahodárnější výsledky. Ta čilá, zvídavá duše, prostá jakékoli víry, přesvědčení nebo revolučních tužeb, náramně snadno zaujala postoj významné osobnosti, která zkoumá chápavě, ale naprosto neutrálně zřízení cizího státu. Jeho hovorem se táhl přívětivý výraz „Povězte mi“.

Schylovalo se k večeru; jasné nebe Utopie se rozzářilo zlatým západem slunce a kupovité mračno nad jezerem přecházelo z růžové barvy do temně fialové, když tu se vnutil do páně Barnstaplovy pozornosti pan Rupert Catskill. Podrážděně se vrtěl na sedadle. „Musím něco říci,“ řekl. „Musím něco říci.“

Hned poté vyskočil a zašel do středu půlkruhu, odkud o něco dříve odpoledne promlouval pan Burleigh. „Pane Serpentine,“ řekl, „pane Burleighi. Rád bych řekl několik věcí – jestli mi dovolíte je vyslovit.“

Sňal z hlavy šedivý cylindr, vrátil se jej uložit na své sedadlo a zase vstoupil do středu výklenku. Odhrnul si dozadu šosy, opřel si ruce v boky, vystrčil hlavu, chvilku se zahleděl zpola zchytralým a zpola vyzývavým pohledem na své posluchačstvo, něco si neslyšitelně pro sebe zamumlal a začal.

Jeho úvod nebyl nijak lákavý. Trpěl jakousi drobnou vadou řeči, měl náběh k šišlání a potýkal se přitom s hrdelními hláskami. Prvních několik vět jako by vyrážel v tápavém úsilí. Pak si pan Barnstaple uvědomil, že pan Catskill vyjadřuje velmi vyhraněné stanovisko, že nabízí uvážený a jasný názor na Utopii. Pan Barnstaple nesouhlasil s touto kritikou, opravdu s ní vášnivě nesouhlasil, ale musel uznat, že pan Catskill vyslovuje pochopitelný duševní postoj.

Pan Catskill na začátku povšechně přiznal Utopii její krásu a řád. Pochválil, že vidí, jak »každá tvář září zdravím«, pochválil blahobytný, pokojný a pohodlný život Utopijců. Jak řekl, »zkrotili přírodní síly a zcela si je podrobili k jedinému cíli, k hmotnému blahu svého rodu«.

„Ale co Arden a Greenlake?“ zašeptal pan Barnstaple.

Pan Catskill neslyšel rušivou poznámku nebo jí snad nedbal. „První dojem, pane předsedající – pane Serpentine, měl bych říci – první dojem na mysl pozemšťana je ohromující. Jaký div,“ – pohlédl na pana Burleighe a na pana Barnstapla – „jaký div, že někteří z nás jsou strženi obdivem. Jaký div, že ta téměř kouzelná krása nám na nějaký čas tak učarovala, že jsme zapomněli na mnohé z toho, co tkví v naší přirozenosti – že jsme zapomněli na hluboké a tajemné impulsy, tužby, potřeby, a tak jsme se už chystali prohlásit: »Tady je konečně země blaženosti. Tady se usaďme, přizpůsobme se tomuto skvělému uspořádání a pořádku a žijme tu až do smrti.« I já, pane – pane Serpentine, jsem dočasně podlehl tomu kouzlu. Ale jenom dočasně. Už teď je, prosím, ve mně plno pochybností...“

Ve své duševní bystrosti a prudkosti zaútočil na skutečnost, že ve všech obdobích odstraňování a vymycování havěti, parazitů a chorob z Utopie hrozilo nebezpečí, že přitom dojde ke škodám a ztrátám; nebo by snad bylo spravedlivější říci, že tato skutečnost zaútočila na jeho duši. Nechává stranou uváženost a opatrnost, které doprovázely každý krok na cestě k vytvoření světa, který bude bezpečně zdravý a prospěšný lidské činnosti. Domnívá se, že se nikdy žádný zisk neobešel beze ztrát, začal nadsazovat tyto ztráty a hbitě přešel k nezbytnému obrazu o vylévání vaničky i s dítětem – totiž nezbytnému pro zdatného britského parlamentního řečníka. Prohlásil, že Utopijci prožívají život v mimořádném pohodlí, bezpečí a „dovolte mi říci – požitkářství“ („Přece pracují,“ řekl pan Barnstaple), ale nezmizelo s tisícerou obtíží a nepříjemností i ještě něco jiného, většího a cennějšího? Připustil, že život na Zemi je nejistý, plný bolesti a úzkosti, opravdu plný strastí a neštěstí, ale také, a to vlastně zásluhou právě těchto věcí, má chvíle napětí, nadějí, radostných překvapení, úniků, dosažených cílů, jaké si řízený život v Utopii asi nemůže dovolit. „Zbavovali jste se konfliktů a svízelí. Nezbavovali jste se také živoucích a rozechvělých životních skutečností?“

Pustil se do chvalozpěvu na pozemský život. Vynášel živelnost života na Zemi, jako by ve skvělé nádheře kolem něho nebylo ani známky po živelnosti. Mluvil o »lomozu v našich přeplněných velkoměstech«, o »našich vášnivě proudících miliónech lidí«, o »mohutných přílivech a odlivech obchodního a průmyslového úsilí a válek«, které »se dmou, přicházejí a odcházejí v přepůlených bydlištích a přístřeších našeho plemene«.

Vyznal se v líbivých frázích a měl smysl pro obraznost, která napomáhá výmluvnosti. Pan Barnstaple zapomněl na drobnou vadu a nezřetelnost hlasu, který vyslovoval tyto věci. Pan Catskill směle přiznal všechna pozemská zla a nebezpečí, o kterých už vykládal pan Burleigh. Všechno, co pan Burleigh řekl, je pravda. Všechno, co řekl, vlastně ještě ani zdaleka nevystihuje celou pravdu. Poznali jsme hladomor a epidemie. Trpíme tisíci chorobami, které v Utopii vykořenili. Postihuje nás tisíc ran, které teď v Utopii znají už jenom z dávných pověstí.

„Krysy hryzají a v létě člověka sužují mouchy a dohánějí ho k šílenství. Život někdy páchne a smrdí. To připouštím, prosím, to připouštím. Daleko překonáváme vaše nejhorší zkušenosti v tom, jak hluboko klesáme do trampot a běd, úzkostí a duševních i tělesných muk, do zármutku, hrůzy a zoufalství. Ano. Ale což také nestoupáme vzhůru? Dovolávám se před vámi tohoto faktu. Co můžete vy ve svém nesmírném bezpečí vědět o napětí, o zběsilém a hrůzou štvaném napětí v mnoha našich snahách? Co můžete vědět o dočasných úlevách, mezihrách a únicích? Pomyslete, jak mnoho štěstí nás potkává mimo dosah vašeho chápání! Co vy tu víte o blažených prvních dnech rekonvalescence? O tom, když si člověk vyjede na dovolenou z nepříjemného okolí? O tom, když člověk vystaví sám sebe nebo svůj majetek nějakému velkému nebezpečí a dopadne úspěšně? O tom, když vyhraje sázku, ačkoli nemá vůbec žádnou šanci? O tom, když se člověk dostane z vězení? A dokonce se prosím říká, že v našem světě žijí takoví, kdo se dají uchvátit i samotnou bolestí. Protože je náš život strašnější, tak prosím má a musí mít chvíle, které jsou nekonečně šťastnější než u vás. To je prosím titánské, kdežto u vás je to jenom pěkné. A my jsme si na to zvykli a obrnili jsme se tím. Dostalo se nám jemnějšího zakalení a brusu. A právě k tomu mířím. Žádejte na nás, abychom se vzdali svého pozemského nepořádku, svých běd a svízelí, své vysoké úmrtnosti a odporných chorob, a hned při prvním optání každý muž a žena na světě řekne: »Ano! Rádi, ano!« Prosím, při prvním optání!“

Pan Catskill chvilku ovládal své posluchače zdviženým prstem.

„A tu bychom se měli zamyslet. Měli bychom se zeptat tak, jak říkáte, že se vaši přírodovědci zeptali kvůli mouchám a podobné obtížné havěti, měli bychom se zeptat: »Co ztrácíme s nimi? Za jakou cenu je ztrácíme?« A když se poučíme, že tou cenou je vzdát se toho životního napětí, té vybičované energie, té nastřádané a osvědčené houževnatosti, té téměř krysí a vlčí houževnatosti, kterou vyvolává náš neustálý zápas, zaváháme. Zaváháme. Já prosím věřím, já doufám a věřím, opravdu se modlím a věřím, že nakonec řekneme: »Ne!« Řekneme: »Ne!«“

Pan Catskill se teď octl ve stavu mohutného duchovního povznesení. Dělal sevřenou pěstí krátká trhaná gesta. Jeho hlas se zvedal a klesal a hřímal; pan Catskill se kymácel a otáčel, pohledem se dožadoval souhlasu svých pozemských druhů a na pana Burleighe vrhal blouznivé úsměvy.

Zcela ho ovládla myšlenka, že náš ubohý, hašteřivý, bezmocný, náhodami hnaný svět je vlastně mohutný a sevřený systém silných reakcí na rozdíl od večerního poklidu dovršené a uzavřené Utopie.

„Nikdy předtím jsem si prosím neuvědomil to, co si uvědomuji teď, ty vznešené, ty strašlivé a dobrodružné osudy nás pozemšťanů. Dívám se na tuto vaši šťastnou zemi blaženosti, tuto božsky dokonalou zemi, která odstranila všechny boje –“

Pan Barnstaple si povšiml slabého úsměvu na tváři ženy, která mu připomínala delfskou Sibylu.

„– a uznávám a obdivuji její pořádek a krásu, jako by se při svém vznešeném a tajemném hledání zastavil nějaký zaprášený odhodlaný poutník a uznal a obdivoval by pořádek a krásu půvabných zahrad nějakého zámožného sybarity. A stejně jako ten poutník si prosím dovolím vzít na potaz moudrost vašeho způsobu života. Vždyť prosím podle mého názoru se nyní považuje za prokázané, že život a všechna energie a krása života se rodí ze zápasu, ze soupeření a ze sváru; zformovaly a vytvořily nás jenom svízele a vás prosím také. A přesto se tu bláhově domníváte, že jste navždy vyloučili všechny sváry. Vaše hospodářské zřízení, jak soudím, je jakási forma socialismu; ve všem mírovém podnikání jste zrušili soutěž. Vaše politické zřízení představuje vespolnou a obecnou jednotu; zcela jste vyloučili posilující a zušlechťující hrozbu a očistnou i děsivou zkušenost války. Všechno je uspořádáno a zařízeno. Všechno je bezpečné. Všechno je bezpečné, prosím, až na jednu věc...

Nerad vás ruším ve vašem klidu, prosím, ale musím zašeptat jméno té jedné zapomenuté věci – degenerace! Čím tu zabráníte degeneraci? Zabraňujete něčím degeneraci?

Máte tu ještě nějaké tresty na lhostejnost? Jak odměňujete mimořádnou snahu a úsilí? Čím udržíte v lidech píli, čím udržíte bdělost, když nehrozí žádné osobní nebezpečí a žádná osobní újma, ale jenom jakési vzdálené nebezpečí a škoda pro společnost? Nějaký čas můžete všechno udržet setrvačností v chodu. Může se zdát, že všechno úspěšně zvládáte. Připouštím, opravdu se zdá, že všechno úspěšně zvládáte. Nádhera podzimu! Zář západu slunce! Přitom kolem vás ve světech obdobných tomu vašemu podobná plemena se ještě stále lopotí, ještě stále trpí, ještě stále se rvou a vyhlazují a sbírají síly a energii!“

Pan Catskill v řečnické vítězoslávě máchl rukou k Utopijcům.

„Nechtěl bych, abyste se prosím domnívali, že vyslovuji tuto kritiku vašeho světa v nepřátelském duchu. Vyslovuji ji v tom nejpřátelštějším a nejponičenějším duchu. Jsem kostlivec na vaší hostině, ale ten nejpřátelštější a nejsmířlivější kostlivec. Vyslovuji svou všetečnou a nepříjemnou otázku, protože musím. Vybrali jste si opravdu moudrou cestu? Vy máte krásu a poznání – a klid. Dejme tomu. Ale jestli existuje celé to množství vesmírů, o kterých jste nám vy, pane Serpentine, tak jasně a názorně vykládal, a jestliže může některý najednou nahlédnout do jiného, jak náš svět nahlédl do vašeho, chtěl bych se vás s největší vážností otázat, jak bezpečný je ten váš půvab, to vaše poznání a ten váš poklid. Hovoříme tu odděleni od nesčetných světů přehradou, o které ani nevíme, jak je chatrná. A při té myšlence se mi prosím zdá, že jak tu stojím v obrovské blažené tišině tohoto místa, téměř jako bych slyšel dupot nesčetných hladových tvorů, tak dravých a houževnatých jako krysy nebo vlci, vrčivé hlasy plemen přivyklých každé bolesti a krutosti, hrozbu strašlivých hrdinství a nemilosrdných útoků...“

Znenadání skončil svůj projev. Slabě se usmál; panu Barnstaplovi to připadalo, jako by se vítězně tyčil nad Utopií. Stál s rukama opřenýma v bocích, a jako by jimi ohýbal tělo, strnule se uklonil. „Prosím,“ řekl slabě šišlaje a upíraje oči na pana Burleighe, „řekl jsem, co jsem měl na srdci.“

Obrátil se a s obličejem zkrouceným, téměř jako by mrkal, na chvilku se zadíval na pana Barnstapla. Pokynul hlavou, jako by byl uhodil hřebík na hlavičku, škubavě se vytrhl z nehybnosti a vrátil se na své místo.

Urthred odpověděl panu Catskillovi jenom tím, že zůstal sedět s loktem na koleni a s bradou v ruce a hlasitě se nad ním zamyslel.

„Z našeho světa zmizela dravá hlodavost krysy,“ uvažoval, „chtivá slídivost vlka, mechanická vytrvalost vosy, mouchy a choroboplodného zárodku. To je pravda. Tyto všechny ničivé síly života jsme vyhladili. A neztratili jsme nic, co by stálo za to. Bolest, špína, potupa pro sebe – nebo pro některé jiné tvory, to zmizelo nebo mizí. Ale není pravda, že z našeho světa zmizelo soupeření. Proč říká, že zmizelo? Každý muž a každá žena tu pracuje, jak nejlépe dovede – aby sloužili a vynikli. Nikdo se nemůže podvodně vysmeknout z námahy nebo z povinnosti, jak to lidé prováděli v zmateném věku, kdy nízcí a hrabiví lidé žili a množili se v přepychu za nepozornosti ušlechtilejších lidských typů. Proč říká, že degenerujeme? Už jsme ho v té věci poučili. Tady se nerozmnožují lenoši a méněcenní. A proč by nám měl vyhrožovat fantaziemi o vpádech z jiných, dravějších a barbarštějších světů? Právě my můžeme otevřít dveře do takových jiných vesmírů podle svého rozhodnutí nebo je zavřít. Protože my víme jak. Můžeme se k nim dostat – až si budeme jisti, že bychom měli – ale oni nemohou přijít k nám. Není žádná jiná cesta než věda, jak se dostat z klecí života...

Co popletlo hlavu tomu člověku?

Tihle pozemšťané jsou teprve v počátcích vědeckého poznání. Jsou ještě stále po všech praktických stránkách ve fázi strachu a tabu, která se také vyskytla ve vývoji Utopie, než nastoupily důvěra a rozum. Z té fáze se náš svět vymanil za posledního zmateného věku. Tito pozemšťané mají duše plné strachu a zábran, a i když se jim pomalu rozbřesklo v hlavě, že mohou docela dobře řídit svůj svět, ta myšlenka je pro ně ještě příliš hrozná, než aby se s ní uměli vyrovnat. Odvracejí se od ní. Ještě stále si chtějí namlouvat, jak si před nimi namlouvali jejich otcové, že kdosi za ně spravuje svět lépe, než si jej mohou řídit sami. Neboť jestliže je tomu tak, nic jim nebrání řídit se svými násilnickými a malichernými osobními pohnutkami. Volají, aby se všechno nechalo na Bohu nebo aby se všechno nechalo na soupeření.“

„Naším posvátným heslem byl vývoj,“ řekl pan Barnstaple hluboce zaujat.

„To je všechno stejné – Bůh, nebo vývoj, nebo co chcete – pokud se tím míní nějaká síla mimo nás samé, která člověka zprošťuje jeho povinností. V Utopii se říká: »Vůbec nic nenechávejte být. Chápejte se všeho.« Ale tihle pozemšťané si ještě stále nepřivykli podívat se na skutečnost – nezastíranou. Tenhle muž s bílým plátěným poutem kolem krku se dokonce bojí podívat se na muže a ženy tak, jak vypadají. Ohavně ho vzrušuje normální lidské tělo. Tenhle muž se skleněnou čočkou před levým okem si namáhavě namlouvá, že se za vnějšími jevy skrývá moudrá stará matka příroda, která udržuje rovnováhu. Bylo fantastické poslouchat jeho řeči o přírodní rovnováze. Což to nevidí oběma očima a čočkou lépe? Tento poslední muž, který promluvil tak působivě, se domnívá, že ta stará babizna příroda je nevyčerpatelným zdrojem vůle a energie, jenom když se podřídíme jejím vrtochům a krutostem a budeme kopírovat její nejdivočejší nálady, jenom když se budeme navzájem dost rvát a zabíjet, olupovat a znásilňovat...

I on hlásá ten starý fatalismus a domnívá se, že nás tomu učí věda...

Tihle pozemšťané si ještě netroufají poznat, co je ta naše matka příroda. V skrytu duše ještě stále touží vzdát se jí. Nevidí, že až na naše vlastní oči a vůli je nesmyslná a slepá. Není ošklivá, je strašná. Nedbá na naše měřítka ani na žádná měřítka dokonalosti. Zrodila nás náhodou; všechny její děti jsou parchanti – nežádoucí; hýčká je, nebo je vystavuje nebezpečí, mazlí se s nimi, nebo je mučí hladem, nebo je trýzní bez jakéhokoli smyslu. Na nic nedbá, o nic se nestará. Povznese nás k moci a inteligenci, či nás srazí k ubohé slabosti králíka nebo k slizké bílé špíně tisíců svých parazitických výtvorů. Jistě má v sobě dobro, protože stvořila vše, co je v nás dobré – ale má v sobě i nekonečné zlo. Což vy pozemšťané nevidíte její špínu, krutost, šílenou nedůstojnost mnoha jejích výtvorů?“

„Fuj! To je horší než »příroda s krvavými zuby a drápy«,“ zašeptal pan Freddy Mush.

„Tyhle věci jsou jasné,“ uvažoval Urthred. „Kdyby si jen troufli je vidět.

Také polovina druhů života na naší planetě, polovina a víc než polovina všech živých věcí byla ošklivá a odporná, nesmyslná, ubohá, bídná, plná komplikovaných chorob, zoufale nepřizpůsobená neustále kolísajícím přírodním podmínkám, než jsme vzali do práce tu starou čarodějnici, naši matku. Po staletích boje jsme potlačili její nejohavnější vrtochy, umyli jsme ji a učesali a naučili ji vážit si a dbát posledního děcka jejích rozmařilostí – člověka. Člověkem vstoupilo do našeho světa Logos, slovo a vůle, aby svět pozorovaly a bály se ho, aby svět poznaly a přestaly se ho bát, aby svět znaly a pochopily a ovládly jej. A tak my v Utopii už nejsme zdeptané a hladové děti přírody, ale její svobodní a dospívající synové. Převzali jsme po té staré dámě její dědictví. Každým dnem se učíme o něco lépe ovládat tuto planetu. Každým dnem stoupají naše myšlenky bezpečněji k našemu odkazu, ke hvězdám. A k hlubinám za hvězdami a v nich.“

„Vy jste už dospěli ke hvězdám?“ zvolal pan Barnstaple.

„Ještě ne. Dokonce ještě ani k ostatním planetám. Ale velmi jasně se blíží doba, kdy nám tyto obrovské vzdálenosti přestanou bránit...“

Odmlčel se. „Mnozí z nás se budou muset vydat do hlubin prostoru... A nikdy se nevrátí... Obětují život...

A do těchto nových prostorů – nesčetní smělí muži...“

Urthred se otočil k panu Catskillovi. „Dnes jsou pro nás vaše upřímně vyslovené myšlenky obzvlášť zajímavé. Pomáháte nám pochopit minulost našeho vlastního světa. Pomáháte nám vypořádat se s jedním naléhavým problémem, který vám hned vysvětlíme. V naší staré literatuře přede dvěma nebo třemi tisíci lety se vyskytují myšlenky a představy stejné jako vaše, stejné hlásání sobeckého násilí, jako by v tom byla nějaká ctnost. Dokonce i tenkrát to inteligentní lidé prohlédli a i vy sám byste to prohlédl, kdybyste umíněně nelpěl na nesprávných názorech. Ale z vašeho chování a vystupování se snadno pozná, že jste ve svých názorech opravdu velmi umíněný.

Musíte si uvědomit, že vy sám nepředstavujete nijak zvlášť krásnou osobnost a podle všeho nejsou nijak zvlášť krásné ani vaše záliby a jednání. Ale máte překypující energii, a tak je přirozené, že holdujete vzrušujícím myšlenkám o nebezpečí a šťastných únicích, že považujete za nejlepší věc v životě vzruch boje a vítězství. V hospodářském zmatku takového světa jako ten váš je také třeba vykonávat nesnesitelnou spoustu dřiny, dřiny tak nepříjemné, že se každý hrdý člověk nezbytně snaží zbavit co největšího množství té dřiny a že se domáhá, aby ho zprostili dřiny kvůli jeho urozenosti, ušlechtilosti nebo majetku. Ve vašem světě si lidé nepochybně velmi snadno namlouvají, že mají oprávněný nárok na zproštění, a vy žijete v tom přesvědčení. Vy žijete v třídním světě. Vaše nesprávně školená mysl si nemusela vymýšlet žádné výmluvy; třída, ve které jste se narodil, měla všechny výmluvy pro vás už připravené. A tak si právě vy bezohledně berete ze všeho to nejlepší a dobrodružně zkoušíte štěstí v životě, většinou na útraty jiných lidí, a duši máte vycvičenou tak, aby se za všech okolností vzpírala myšlence, že vůbec existuje nějaký způsob lidského života, který může být pevný a ukázněný a přitom silný a šťastný. Po celý život se přete s tímto přesvědčením, jako by to byl váš osobní nepřítel. Je to váš osobní nepřítel; odsuzuje zcela váš způsob života, naprosto vás zatracuje pro vaše dobrodružství.

Teď tváří v tvář kráse uspořádaného a dokonalého života se mu ještě stále bráníte; bráníte se mu, abyste unikl zklamání; dokazujete, že tenhle náš svět je neromantický, bez napětí, dekadentní, slabý. No tak – pokud jde o fyzickou sílu, pusťte se do křížku s mladým mužem, který sedí vedle vás.“

Pan Catskill pohlédl na napřaženou ruku a moudře zavrtěl hlavou. „Mluvte dál,“ řekl.

„A přece když vám vykládám, že ani naše vůle, ani naše těla nejsou tak slabá jako vaše, v duchu se tomu zatvrzele bráníte. Nechcete tomu věřit. Když to v duchu na chvíli připustíte, pak se stáhnete do systému svých přesvědčení, kterými chráníte svoji sebeúctu. Jenom jeden z vás vůbec souhlasí s naším světem, a to spíše proto, že je znechucen vaším světem, než že by si přál ten náš. A já se domnívám, že to tak musí být. Máte duše zmateného věku, vycvičené k boji, vycvičené k nejistotě a skrytému sobectví. Tím způsobem vás příroda a váš stát naučily žít a tak musíte nevyhnutelně žít až do smrti. Taková škola se dá odnaučit jenom za deset tisíc generací, pomalou výchovou tří tisíc let.

A my si nevíme rady, co máme s vámi udělat. Budeme se ze všech svých sil snažit, abychom s vámi jednali slušně a přátelsky, pokud budete respektovat naše zákony a mravy.

Ale my víme, že to bude pro vás velmi obtížné. Vy si ještě neuvědomujete, jak se vám to ztíží vašimi zvyky a předsudky. Vaše skupina si prozatím počínala velmi rozumně a slušně, když ne v myšlenkách, tedy aspoň činy. Ale my jsme dnes měli ještě jednu zkušenost s pozemskými mravy, a to zkušenost mnohem tragičtější. Vaše slova o tom, že k nám vtrhnou násilnější barbarské světy, měla dnes groteskní reálnou obdobu. To je pravda, na pozemských lidech je něco násilného, krysího a nebezpečného. Vy nejste jediní pozemšťané, kteří vstoupili do Utopie bránou, která se dnes na chvíli otevřela. Jsou ještě jiní –“

„Ovšem!“ řekl pan Barnstaple. „To mě mělo napadnout! Ta třetí skupina!“

„Do Utopie se dostal ještě jeden takový váš divný samohybný stroj.“

„To šedé auto!“ řekl pan Barnstaple panu Burleighovi. „Nebylo před vámi ani sto yardů.“

„Závodilo s námi od Hounslow,“ řekl šofér pana Burleighe. „Ti si to teda hnali.“

Pan Burleigh se otočil k panu Freddymu Mushovi. „Říkal jste myslím, že jste někoho poznal.“

„Téměř určitě jsem prosím poznal lorda Barralongu a myslím, že jsem poznal slečnu Greetu Greyovou.“

„Byli tam ještě dva muži,“ řekl pan Barnstaple.

„Ti natropí jenom zmatek,“ řekl pan Burleigh.

„Už natropili zmatek,“ řekl Urthred. „Zabili člověka.“

„Utopijce?“

„Tihle druzí lidé – je jich pět – jejichž jména zřejmě znáte, přijeli do Utopie těsně před vašimi dvěma vozidly. Když se octli na nové a neznámé silnici, místo aby zastavili jako vy, zřejmě velmi povážlivě zvýšili rychlost. Jeli kolem několika mužů a žen, dělali na ně podivné posunky a působili příšerný hluk nějakým přístrojem, který je vyroben zvlášť k tomu účelu. Později potkali stříbrného levharta, vyrazili proti němu a rovnou ho přejeli, přerazili mu páteř. Zřejmě se ani nezastavili, aby se podívali, co se s ním stalo. Na silnici vyšel jeden mladý muž, který se jmenoval Gold, a vyzval je, aby zastavili. Ale mají strašně podivně vyrobený stroj, velmi složitě a velmi hloupě. Ani se nedokáže na místě zastavit. Nepohání jej jediný motor, který se dá zcela ovládat. Je v něm složitý vnitřní zmatek. Má druh motoru, který jej pohání kupředu složitým ozubeným ústrojím na ose zadních kol, a jsou na něm všelijaká neohrabaná zařízení, aby se pomocí tření na různých místech zastavil. Zřejmě můžete hnát motor nejvyšší rychlostí a zároveň zadržet kola, aby se nemohla otáčet. Když se před nimi objevil ten mladý muž, nemohli vůbec zastavit. Snad se o to pokoušeli. Říkají, že ano. Jejich stroj se nebezpečně stočil a narazil do něho bokem.“

„A zabil ho?“

„Zabil ho na místě. Měl strašně rozbité tělo... Ale ani kvůli tomu nezastavili. Zvolnili rychlost a honem se radili, a když pak viděli, že přicházejí lidé, zase se rozjeli a zmizeli. Zřejmě se jich zmocnil panický strach z omezení svobody a z trestu. Je velmi obtížné pochopit jejich pohnutky. V každém případě pokračovali v jízdě. Jeli několik hodin dál a dál naší zemí. Za chvilku jsme poslali letadlo, aby je sledovalo, a jiné, aby před nimi uvolňovalo silnici. Nebylo snadné uvolnit silnici, protože ani naši lidé, ani naše zvířata neznají taková vozidla jako to jejich – ani takové chování. Odpoledne dojeli do hor a zřejmě jim připadaly naše silnice až příliš hladké a strmé pro jejich stroj. Ten vydával podivné zvuky, jako by skřípal zuby, a vypouštěl modrou páru, která odporně páchla. V jedné zatáčce, kde se měl stroj na místě zastavit, klouzl, znenadání se smekl stranou, převrátil se přes skalní útes a zřítil se asi tak z dvojnásobné lidské výšky do bystřiny.“

„A zabili se?“ zeptal se pan Burleigh a panu Barnstaplovi se zdálo, že slyší v jeho hlasu jakousi dychtivost.

„Ani jeden.“

„Ach tak!“ řekl pan Burleigh. „Co se tedy stalo?“

„Jeden si zlomil ruku a jiný se ošklivě pořezal v obličeji. Zbývajícím dvěma mužům a jedné ženě se nic nestalo, až na to leknutí a nervový otřes. Když naši lidé došli k nim, ti čtyři muži zvedli ruce nad hlavou. Podle všeho se báli, že je na místě zabijeme, a tímhle způsobem se dovolávali milosti.“

„A co s nimi uděláte?“

„Právě je vezeme sem. Myslíme, že je lépe mít vás pozemšťany všechny pohromadě. Prozatím nemáme ani tušení, co bychom s vámi měli udělat. Chceme se od vás učit a chceme s vámi zacházet přátelsky, jestli je to možné. Objevil se návrh, že vás máme vrátit do vašeho světa. Nakonec to bude asi to nejlepší, co můžeme udělat. Ale zatím ještě nemáme dost zkušeností, abychom to mohli bezpečně provést. Když se Arden a Greenlake pokusili otáčet část naší hmoty dimenzí F, domnívali se, že ji v té dimenzi budou otáčet prázdným prostorem. To, že jste tam byli vy a zachytili jsme vás do našeho světa, je největší překvapení, které jsme v Utopii zažili za posledních tisíc let.“

Errata:

30.05.2021 13:47