Po tomto oznámení konference skončila, ale lorda Barralongu s jeho společností přivezli do konferenčních zahrad až dlouho po setmění. Nikdo se nepokoušel omezovat ani ovlivňovat pozemšťany v jejich pohybech. Pan Burleigh sešel k jezeru s lady Stellou a s psychologem, který se jmenoval Lion a s kterým si navzájem zodpovídali otázky. Šofér pana Burleighe se dost bezútěšně toulal sem a tam na doslech svého zaměstnavatele, kdyby ho volal. Pan Rupert Catskill vzal pana Mushe za paži a odvedl ho stranou, jako by mu chtěl dát nějaké pokyny.

Pan Barnstaple se chtěl projít sám, aby si vybavil a roztřídil ohromující poznatky z dnešního odpoledne a aby si přivykl na úžas z tohoto krásného světa, tak krásného a teď v soumraku také tak tajemného, když se stromy a květiny nezřetelné a beztvárně měnily v sinalé a černé značky, a jasné tvary a půvabné proporce budov se rozplývaly do soumračné neurčitosti.

Pozemskost jeho druhů stojí mezi ním a tímto světem, do kterého, jak cítil, by ho jinak mohli přijmout a s kterým by mohl splynout. Je v něm, ale je v něm jenom jako cizí a rušivý vetřelec. Přece však tento svět už miluje a touží po něm a vášnivě si přeje stát se jeho součástí. Měl neurčitý, ale velmi silný pocit, že kdyby se jenom mohl odpoutat od svých druhů, kdyby jenom mohl nějakým způsobem odvrhnout své pozemské šaty a všechno to na sobě, co mu dává pozemský cejch a spojuje ho se Zemí, už pouhým odhozením toho všeho se stane rozeným Utopijcem a pak toto mučivé vědomí, tato bezútěšná skličující cizota zmizí z jeho duše. Náhle zjistí, že je přirozeným a opravdovým Utopijcem, a Země se promění v neuvěřitelný sen, v sen, který mu nakonec zcela vyprchá z mysli.

Otec Amerton ve své touze po posluchači mu však na nějaký čas zabránil, aby se mohl takhle nějak odpoutat od pozemských myšlenek a skutečností. Pevně se přilepil na pana Barnstapla a neustával v proudu otázek a poznámek, které jako by dělaly z utopijské scenérie zábavnou podívanou v Earl’s Courtu, kterou oba spolu navštívili a kritizují. Bylo to pro něho zřejmě tak provizorní, tak pochybné a neskutečné, že panu Barnstaplovi po celý ten čas připadalo, že by se vůbec nepodivil, kdyby najednou zazněl nějakou trhlinou v té scenérii hřmot z železniční stanice v Earl´s Courtu nebo bylo možno zahlédnout na západě konvenční gotickou věž kostela svatého Barnabáše.

Nejprve se otec Amerton hlavně zabýval skutečností, že zítra ráno s ním „něco udělají“ kvůli tomu výstupu na konferenci. „Co se mnou mohou udělat?“ říkal už počtvrté.

„Prosím?“ řekl pan Barnstaple. Kdykoli se otec Amerton pouštěl do řeči, říkal pan Barnstaple: „Prosím?“, aby mu dal na srozuměnou, že ho vyrušuje z proudu myšlenek. Ale kdykoli pan Barnstaple řekl: „Prosím?“, otec Amerton jenom poznamenal: „Měl byste si dát u nějakého lékaře vyšetřit sluch,“ a pak pokračoval v tom, co měl na srdci.

„Co se mnou mohou udělat?“ zeptal se pana Barnstapla a okolního šera. „Co se mnou mohou udělat?“

„Budou vás léčit psychoanalýzou nebo něčím podobným,“ řekl pan Barnstaple.

„K tomu musejí být dva,“ řekl otec Amerton, ale panu Barnstaplovi se zdálo, že to říká s nádechem úlevy v hlase. „Ať se mne zeptají na cokoli, ať na mně budou chtít cokoli, já nezklamu – já přednesu své svědectví.“

„Nepochybuji, že by těžko dokázali vás zdolat,“ řekl pan Barnstaple trpce...

Nějaký čas se mlčky procházeli mezi vysokými keři se sladce vonícími bílými květy. Pan Barnstaple občas zrychlil nebo zpomalil krok v představě, že tím zvětší svoji vzdálenost od otce Amertona, ale otec Amerton se mu při těchto jeho pokusech vždycky zcela mechanicky přizpůsobil. „Pohlavní promiskuita,“ začal zase za chvilku. „Jak jinak byste to mohl nazvat?“

„Promiňte prosím, ale co jste to říkal?“ řekl pan Barnstaple.

„Jak jinak bych to mohl nazvat než pohlavní promiskuitou? Když tu lidé běhají v tak úžasně nedostatečném oblečení, co jiného by mohl člověk očekávat než mravy z opičí klece? Přiznávají, že vlastně vůbec neznají naši instituci manželství!“

„Tohle je jiný svět,“ řekl pan Barnstaple podrážděně. „Jiný svět.“

„Zákony morálky platí pro kterýkoli možný svět.“

„Ale co ve světě, kde by se lidé rozmnožovali dělením a kde by nebylo pohlaví?“

„Morálka by tam byla jednodušší, ale byla by to stejná morálka...“

Pan Barnstaple se zanedlouho zase začal omlouvat, že neslyší.

„Říkal jsem, že tohle je ztracený svět.“

„Nevypadá ztraceně,“ řekl pan Barnstaple.

„Zavrhl spasení a zapomněl na ně.“

Pan Barnstaple si strčil ruce do kapes a začal si velmi tiše hvízdat pro sebe barkarolu z »Hoffmannových povídek«. Cožpak ho otec Amerton nenechá vůbec na pokoji? Nemůže s otcem Amertonem něco udělat? Při těch starých podívaných v Earl’s Courtu bývaly drátěné košíky na papírové odpadky a na zbytky cigaret a vůbec na všechno, co je na obtíž. Kdyby tak mohl znenadání odhodit otce Amertona do nějaké takové nádoby!

„Nabízelo se jim spasení, a oni je odvrhli a téměř na ně zapomněli. A právě proto jsme k nim byli posláni. Byli jsme k nim posláni, abychom jim připomněli to jediné potřebné, to jediné, nač zapomněli. Znovu musíme pozvednout ten léčivý symbol, jako jej Mojžíš pozvedl na poušti. Nemáme snadné poslání. Byli jsme vysláni do tohoto pekla smyslného materialismu –“

„Ale proboha!“ řekl pan Barnstaple a vrátil se k barkarole...

„Prosím?“ zvolal zase za chvilku.

„Kdepak je Polárka? Co se stalo s Velkým vozem?“

Pan Barnstaple zvedl oči.

Předtím ani nepomyslel na hvězdy a zvedl oči připraven na to, že v tomto novém vesmíru spatří nejpodivnější souhvězdí. Ale stejně jako život a rozměry planety, na které se octli, byly velmi podobné pozemským, tak také spatřil nad sebou hvězdnou klenbu známých tvarů. Ale stejně jako svět Utopie nebyl zcela obdobný svému bratrskému světu, tak také tato souhvězdí jako by byla trochu zkreslená. Napadlo ho, že Orion je roztaženější a v jednom cípu má obrovskou neznámou mlhovinu, a to je pravda – Velký vůz se zploštil a jeho zadní kola, hvězdy Mirak a Dubhe, ukazovaly k obrovské nebeské prázdnotě.

„Polárka zmizela! Mirak a Dubhe a Velký vůz jsou nakřivo! To je příznačné,“ řekl otec Amerton.

Bylo až příliš zřejmé, že se to stane příznačným. Pan Barnstaple si uvědomil, že z úst otce Amertona hrozí nový příval výmluvnosti. Za každou cenu se musí zbavit tohoto obtěžování.

Na Zemi býval pan Barnstaple trpnou obětí všemožných otravných lidí, býval jemně a bolestně ohleduplný k duševní omezenosti, která se projevuje bezohledným vnucováním. Ale už mu stoupl do hlavy svobodný vzduch Utopie a uvolnil v něm podnikavost, kterou doposud držela na uzdě jeho příliš uznalá úcta k jiným. Měl už dost otce Amertona; bylo třeba se otce Amertona zbavit a on se do toho dal s prostou otevřeností, která ho samotného překvapila.

„Otče Amertone,“ řekl, „musím se vám z něčeho vyzpovídat.“

„Ó!“ zvolal otec Amerton. „Prosím – jsem vám k dispozici.“

„Už se mnou chodíte tak dlouho a křičíte mi do uší, že cítím neodolatelné nutkání vás zavraždit.“

„Jestli to, co jsem říkal, ťalo do živého –“

„Neťalo to do živého. Bylo to pro mé uši jenom únavné, pošetilé, ohlušující žvanění. Nepopsatelně mě to obtěžuje. Bráníte mi tím sledovat ty úžasné věci kolem nás. Přesně chápu, co máte na mysli, když říkáte, že tu chybí Polárka a že je to příznačné. Ještě než spustíte, já už oceňuji ten příznak, a je to velmi pochopitelný, chabý a nesmírně nepřesný příznak. Ale vy jste z těch zatvrzelců, kteří navzdory všem důkazům věří, že věčné hory jsou ještě stále věčné a nehybné hvězdy jsou nehybné navěky. Chci, abyste pochopil, že nemám vůbec žádné sympatie pro všechny tyhle vaše krámy. Jako by se ve vás ztělesňovalo vše, co je v katolické věrouce nesprávné, ošklivé a nemožné. Souhlasím s Utopijci, že je ve vašich myšlenkách o pohlaví něco nesprávného, s největší pravděpodobností u vás došlo v časném věku k nějakému ošklivému zkřivení charakteru, a to, co říkáte a naznačujete o zdejším pohlavním životě, je ohavné a urážlivé. A stejně si mě znepřátelujete, rozhořčujete mě a odpuzujete, když mluvíte o pravém náboženství. Děláte z náboženství něco nechutného, stejně jako děláte něco nechutného z pohlaví. Jste špinavý kněz. To, co vy nazýváte křesťanstvím, je černá a ohyzdná pověra, pouhá rouška pro zavilost a pronásledování. To je urážka Krista. Jestliže jste vy křesťan, tak s největším zaujetím prohlašuji, že já křesťan nejsem. Ale jsou ještě jiné významy křesťanství, než mu přikládáte vy, a tahle zdejší Utopie je nad všechnu pochybnost v jiném smyslu také křesťanská. Zcela mimo dosah vašeho chápání. Vstoupili jsme do skvělého světa, který je ve srovnání s naším světem jako křišťálová mísa ve srovnání se starou plechovkou, a vy jste tak nesnesitelně nestydatý a říkáte, že jsme sem byli posláni jako misionáři, abychom je učili – bůhví co!“

„Ale Bůh ví co,“ řekl otec Amerton, který byl trochu zaražen, avšak velmi zmužile se vzpamatovával.

„Ach!“ vykřikl pan Barnstaple a na chvilku ztratil řeč.

„Poslyšte, co říkám, milý příteli,“ řekl otec Amerton a uchopil ho za rukáv.

„Za nic na světě!“ vykřikl pan Barnstaple, který se už vzchopil. „Podívejte! Tam dole v tom průhledu, tam daleko na břehu jezera ty černé postavy jsou pan Burleigh, pan Mush a lady Stella. Ti vás sem přivezli. Ti patří k vaší společnosti a vy patříte k nim. Kdyby netoužili po vaší společnosti, nebyl byste přijel v jejich autě. Běžte si k nim. Já vás u sebe nesnesu už ani minutu. Já vás odmítám a nechci s vámi nic mít. Tamhle je vaše cesta. Tudy kolem toho domku vede moje. Nechoďte za mnou, nebo na vás vztáhnu ruku a zavolám Utopijce, aby mezi námi udělali pořádek... Promiňte mi mou upřímnost, otče Amertone. Ale jděte mi z očí! Jděte mi z očí!“

Pan Barnstaple se obrátil, a když viděl, že otec Amerton zůstal váhavě stát na rozcestí, vzal do zaječích a utekl mu.

Prchal uličkou za vysokým křovím, prudce zahnul doprava a potom doleva, přešel vysoký most, táhnoucí se přes vodopád, který mu stříkl do obličeje pršku kapek, klopýtal kolem dvou párků milenců, kteří si tiše šeptali ve tmě, seběhl z cesty na trávník posetý květinami a nakonec se bez dechu vrhl na schody, které vedly na terasu s vyhlídkou na jezero a hory a byly ozdobeny, jak se mu v příšeří zdálo, nízkými kamennými sochami sedících zvířecích a lidských strážců.

„Milosrdné hvězdy!“ vykřikl pan Barnstaple. „Konečně jsem sám.“

Zůstal dlouho sedět na schodech a upíral oči na divadlo kolem sebe, čerpal z něho uklidňující vědomí, že aspoň na krátkou chvíli stojí tváří v tvář Utopii bez rušivého zásahu nějakého pozemšťana.

Nemohl nazvat tento svět světem svých snů, protože si nikdy netroufal snít o světě tak blízkém touhám a představám svého srdce. Ale jistě právě tento svět, nebo snad svět tomuto co nejpodobnější, spočívá hluboko v myšlenkách a snech tisíců rozumných a znepokojených mužů a žen v rozháraném světě, z kterého sem přišel. To není svět neplodného poklidu ani požitkářského úpadku, jak jej chtěl vykládat pan Catskill; pan Barnstaple si uvědomil, že je to svět neobyčejně bojovný, vítězný a vítězící a má převahu nad zatvrzelostí síly a hmoty, nad mrtvými předěly pustého prostoru a nad všemi nepřátelskými záhadami života.

V dřívější Utopii, i když oslabené mělkými úspěchy státníků, jako jsou Burleigh nebo Catskill, a soutěží obchodníků a vykořisťovatelů v každém ohledu tak hanebných a ničemných jako jejich pozemské protějšky, pokračovalo dílo pokojných a trpělivých myslitelů a učitelů a vznikly základy, na kterých spočívá tato poklidná a mohutná aktivita. Jen nemnozí z těchto průkopníků vůbec kdy vytušili něco více než přechodný záblesk z půvabu světa, který umožnili svými životy!

Přece však i v záští, vřavě a strastech zmateného věku jistě už existovala dost velká předtucha nádherných a skvělých možností života. I nad nejohyzdnějšími barabiznami působil západ slunce na lidskou obraznost, a z horských hřebenů nad obrovskými údolími, z útesů a horských úbočí a z proměnlivých a hrozných krás moře lidé jistě už zábleskem tušili možnost a dosažitelnost velkolepého života. Každý okvětní plátek, každý list na slunci, čipernost mladých tvorů, šťastné chvíle v lidské duši, která přesahuje sama sebe v umění, všechny tyto věci byly jistě pramenem naděje, podnětem k úsilí. A konečně teď – tenhle svět!

Pan Barnstaple zvedl ruce jako člověk, který koná pobožnost k nesčetným přátelským hvězdám nad sebou.

„Poznal jsem Utopii,“ zašeptal. „Poznal jsem Utopii.“

Nad obrovským parkem s budovami podobnými květinám a záhony sklánějícími se k jezeru se tu a tam objevovala světélka a záře tlumeného osvětlení. Ve výši tiše bzučelo kroužící letadlo, také podobné hvězdě.

Kolem pana Barnstapla sestupovala po schodech štíhlá dívka a zastavila se, když ho spatřila.

„Vy jste jeden z těch pozemšťanů?“ zazněla otázka a z náramku na dívčině paži na chvilku zazářil na pana Barnstapla paprsek tlumeného světla.

„Přijel jsem sem dneska,“ řekl pan Barnstaple, zíraje na ni v šeru.

„Vy jste ten muž, co přijel sám v malém plechovém stroji s gumovými pytli vzduchu kolem kol, ten vůz byl vespod celý rezavý a byl natřený na žluto. Byla jsem se na něj podívat.“

„To není špatné autíčko,“ řekl pan Barnstaple.

„Zpočátku jsme si mysleli, že ten kněz sem přijel s vámi.“

„Nejsme přátelé.“

„Takoví knězi byli v Utopii také před mnoha lety. Natropili mezi lidmi spoustu zlého.“

„Byl v druhé skupině,“ řekl pan Barnstaple. „Myslím, že se do jejich víkendové společnosti moc nehodil.“

Usedla asi o jeden schod nebo dva nad ním.

„To je podivuhodné, že jste ze svého světa přijel sem k nám. Připadá vám tenhle náš svět moc úžasný? Myslím, že mnoho věcí, které se mi zdají docela běžné, protože jsem se mezi nimi narodila, vám připadají úžasné.“

„Vy jste ještě hodně mladá?“

„Je mi jedenáct let. Učím se dějiny zmatených věků a říká se, že váš svět ještě stále žije v zmateném věku. To je opravdu, jako byste k nám přišli z minulosti – z dějin. Byla jsem na té konferenci a sledovala jsem váš obličej. Vy máte rád tenhle náš dnešní svět – aspoň jej máte mnohem raději než tamti vaši lidé.“

„Chtěl bych tu žít až do smrti.“

„Nevím, jestli je to možné.“

„Proč by to nebylo možné? Bude to snadnější než poslat mě zpátky. Moc bych vám tu nepřekážel. Budu žít ještě nanejvýš dvacet nebo třicet let a naučil bych se všechno, co bych mohl, a dělal bych všechno, co byste mi řekli.“

„Ale nečeká vás žádná důležitá práce ve vašem světě?“

Na to pan Barnstaple neodpověděl. Jako by to nebyl slyšel. Dívka sama přerušila za chvilku mlčení.

„Říká se, že když jsme my Utopijci mladí, ještě než se plně utvoří a vyzrají naše duše a charaktery, hodně se podobáme mužům a ženám zmateného věku. Vykládají nám, že jsme v té době sobečtější; život kolem nás je ještě tak neznámý, že se chováme dobrodružně a romanticky. Myslím, že jsem ještě stále sobecká – a dobrodružná. A ještě stále se mi zdá, že v minulosti – která je přece tak podobná vaší přítomnosti – byla přes spoustu hrozných a strašných věcí také spousta věcí, které jistě byly divoce vzrušující a žádoucí. Jaké asi musel mít pocity generál, který vstupoval do dobytého města? Nebo princ při korunovaci? Nebo být bohatý a mít možnost ohromit lidi ukázkami své moci a dobroty? Nebo být mučedníkem, kterého odvádějí na smrt pro nějakou nádhernou a nepochopenou myšlenku?“

„Tyhle věci vypadají v románech a v dějinách lépe než ve skutečnosti,“ řekl pan Barnstaple po zralé úvaze. „Slyšela jste pana Ruperta Catskilla, který měl projev jako poslední z pozemšťanů?“

„Měl romantické myšlenky – ale romanticky nevypadal.“

„Má nanejvýš romantický život. Statečně se bil ve válkách. Byl v zajetí a zázračně z něho unikl. Jeho vášnivá fantazie způsobila smrt tisíců lidí. A za chvíli uvidíme dalšího romantického dobrodruha, lorda Barralongu, kterého sem přivážejí.

Je to nesmírný boháč a pokouší se ohromit lidi svým bohatstvím – zrovna jak jste snila vy o ohromování lidí.“

„A nejsou ohromeni?“

„Romantika není nic skutečného,“ řekl pan Barnstaple. „Lord Barralonga patří k té spoustě nemotorných a škodlivých boháčů, kteří se sami se sebou nudí a nesnesitelně obtěžují ostatní lidi. Touží provádět něco vulgárního a okázalého. Tenhle člověk Barralonga pracoval u fotografa a býval také trochu herec, když do našeho světa vstoupil vynález pohyblivých obrázků, zvaný film. Lord Barralonga se stal velkým zlatokopem v obchodním předvádění těchto filmů, částečně náhodou a částečně tím, že nestydatě podvedl několik vynálezců. Pak začal spekulovat v lodní dopravě a v obchodě s mraženým masem, které v našem světě dopravujeme z velké dálky. Způsobil, že se jídlo stalo pro spoustu lidí přepychem a pro jiné vůbec nemožností, a tím zbohatl. Protože v našem světě lidé bohatnou spíše tím, že něco zadrží, než že tím lidem poslouží. A když špinavým způsobem zbohatl, někteří naši politikové, kterým prokázal v pravý čas nějaké služby, mu dodali ušlechtilosti propůjčením lordského titulu. Chápete, co říkám? Byl váš zmatený věk také takový jako ten náš? Vy ani nevíte, že byl tak ošklivý. Odpusťte mi, jestli vás zklamu, pokud jde o zmatený věk a jeho romantické možnosti. Ale já jsem zrovna vyšel z prachu, nepořádku a hluku jeho neukázněnosti, z omezenosti, krutosti a trápení, z únavy, kdy už umírá i naděje... Jestli vás můj svět přitahuje, snad ještě budete mít příležitost vydat se z tohohle všeho na dobrodružství do jeho nepořádků... To by bylo opravdu dobrodružství... Kdo ví, k čemu může dojít mezi našimi světy... Ale obávám se, že by se vám to nelíbilo. Nedovedete si představit, jak je náš svět špinavý... Špína a nemoc, ty se skrývají pod vlečkou každé romantiky...“

Padlo na ně mlčení; pan Barnstaple se obíral vlastními myšlenkami a děvče sedělo a udiveně o něm přemýšlelo.

Konečně zase promluvil.

„Mám vám říci, nač jsem myslel, když jste se mnou mluvila?“

„Ano.“

„Váš svět splňuje milión pradávných snů. Je úžasný! Je to nebeský div. Ale velmi mě zarmucuje, že tu nemohou být se mnou moji dva drazí přátelé a uvidět to, co vidím já. Je to zvláštní, jak intenzívně na ně myslím. Jeden z nich bohužel už opustil všechny možné světy, ale druhý ještě stále žije v mém světě. Má drahá, vy jste studentka; myslím, že tady ve vašem světě každý studuje, ale v našem světě tvoří studenti zvláštní kastu. My tři jsme byli spolu šťastni, protože jsme byli studenti a ještě nás nestrhla do svých mlýnských kol nesmyslná dřina, byli jsme šťastni, i když jsme byli strašné chudí a často jsme spolu seděli o hladu. Povídali jsme si a debatovali spolu a také v našem studentském diskusním kroužku, probírali jsme nepořádky našeho světa, a jak se dají jednou napravit. Byl ve vašem zmateném věku také nějaký takový studentský život, plný dychtivosti, nadějí a chudoby?“

„Vyprávějte dál,“ řeklo děvče s očima upřenýma na jeho zšeřelý profil. „Ve starých románech jsem četla o zrovna takovém světě hladových studentských snílků.“

„Všichni tři jsme se shodli na tom, že naše doba potřebuje nejvíce ze všeho vzdělání. Shodli jsme se na tom, že to je největší služba, ke které se můžeme přihlásit. Všichni jsme se vydali k cíli různými cestami, já z těch tří nejméně užitečnou. Trochu jsem se vzdálil od svých přátel. Redigovali významný měsíčník, který pomáhal udržovat spolupráci ve vědeckém světě, a můj přítel, který byl zaměstnán u opatrné a skrblické nakladatelské firmy, redigoval pro ni školní učebnice, řídil pedagogický časopis a také chodil za naši universitu do škol jako inspektor. Vůbec nemyslel na plat a výdělek, aby se mu aspoň trochu slušně dařilo, ačkoli jeho nakladatel měl z jeho práce obrovské zisky; jeho celý život byla neustálá namáhavá služba našemu školství; nikdy v životě si nevzal ani měsíční dovolenou. Dokud žil, nevážil jsem si příliš jeho práce, ale po jeho smrti jsem se dověděl od učitelů, ke kterým chodil do škol na inspekce, a od spisovatelů knih, kterým radil, jak vysokou úroveň měla vždy jeho namáhavá práce a jak byl přitom trpělivý a plný pochopení. Na takových životech, jako byl jeho, spočívají základy Utopie, kde se rozvíjí váš radostný život; na takových životech náš pozemský svět ještě vybuduje svoji Utopii. Ale život tohoto mého přítele předčasně skončil způsobem, který mi rozdírá srdce. Pracoval příliš usilovně a příliš mnoho, i když přišla zdravotní krize a jemu se nehodilo vzít si dovolenou. Jeho nervová soustava se znenadání překvapivě zhroutila, duše se zlomila, dostavilo se období prudké melancholie – a on zemřel. Protože to je dokonalá pravda, že stará matka příroda nezná ani spravedlnost, ani soucit. Tohle se stalo před několika týdny. Ten druhý přítel a já spolu s jeho ženou, která mu byla neúnavnou pomocnicí, jsme na jeho pohřbu nejvíce truchlili. Dnes večer se mi ta vzpomínka vrací neobyčejně živě. Já nevím, co tady děláte se svými mrtvými, ale na Zemi se mrtví nejčastěji pohřbívají do země.“

„U nás se spalují,“ řeklo děvče.

„V našem světě se svobodomyslní lidé také dávají spálit. Našeho přítele dali spálit a my jsme stáli a zúčastnili jsme se obřadů podle pravidel našeho starého náboženství, na které už nevěříme, a zanedlouho jsme spatřili, jak nám jeho rakev pokrytá květinovými věnci mizí z očí bránou, která vede k pecím krematoria, a jak mizela a odnášela s sebou tak mnoho z mého mládí, viděl jsem, že můj druhý milý přítel z dětství vzlyká, a i mně se svíralo srdce až k slzám při myšlence, že tak statečný, obětavý a pilný život končí, jak se zdálo, tak uboze a bez vděku. Kněz četl dlouhé svárlivé kázání od teologického spisovatele, který se jmenuje Pavel, kázání plné špatných argumentů na základě analogie a chatrných tvrzení. Litoval jsem, že jsme místo myšlenek tohoto naivního klasického spisovatele nemohli slyšet nějaké kázání o skutečné vznešenosti našeho přítele, o jeho hrdé a usilovné práci a o jeho přezírání honby za ziskem. Po celý život pracoval s nezměrnou oddaností pro svět, jako je ten zdejší, a přece pochybuji, zdali si kdy představil, že člověk může žít jasnějším a vznešenějším životem, který v budoucnosti zajišťuje a zabezpečuje jeho celoživotní lopota a takové lopotné životy jako jeho. Žil svou vírou. Žil až příliš svou vírou. V jeho životě nebylo dost slunce. Kdyby tak tu mohl být se mnou – i ten druhý milý přítel, který pro něho tak hořce truchlil; kdyby tu tak mohli být se mnou oba; kdybych jim tak mohl přenechat svou zdejší přítomnost, aby uviděli, jak to vidím já, skutečnou velikost svých životů v zrcadle těchto obrovských výsledků takových životů, jaké žijí oni – pak, pak bych se mohl v Utopii opravdově radovat... Ale já teď mám pocit, jako bych byl ukradl svému starému příteli jeho úspory a utrácel je sám na sebe...“

Pan Barnstaple si náhle uvědomil mládí své posluchačky. „Odpusťte mi, mé drahé dítě, že se mi myšlenky takhle rozběhly. Ale váš hlas zněl tak vlídně.“

Dívka odpověděla tím, že se sklonila a dotkla se měkkými rty jeho natažené ruky.

Pak najednou vyskočila. „Podívejte na to světélko mezi hvězdami!“ řekla.

Pan Barnstaple po jejím boku vstal.

„To je letadlo, které přiváží lorda Barralongu s jeho společností; lorda Barralongu, který dnes zabil člověka! Je to hodně vysoký a statný muž – nezkrotný a úžasný?“

Pan Barnstaple zachvácen náhlou pochybností ostře pohlédl na líbezný obličej vedle sebe, který se k němu zvedal.

„Nikdy jsem ho neviděl. Ale myslím, že je to ještě poměrně mladý, připlešatělý drobnější mužík, který velmi trpí špatnou funkcí jater a ledvin. To mu zabránilo vybít svou energii v mladických sportech a zábavách a způsobilo, že se soustředil na získávání majetku. Tak si mohl koupit vznešený titul, který dráždí vaši fantazii. Pojďte se se mnou na něj podívat.“

Dívka zůstala stát a pohlédla mu do očí. Bylo jí jedenáct let a byla tak vysoká jako on.

„A tak v minulosti nebyla žádná romantika?“

„Jenom v srdcích mladých lidí. A ta zemřela.“

„Ale což neexistuje žádná romantika?“

„Nekonečná romantika – a to všechno vás ještě čeká. Čeká to na vás.“

Přílet lorda Barralongy s jeho společností znamenal v tom úžasném dni pro pana Barnstapla zvrat k horšímu. Byl unaven a zcela nerozumně ho pohoršoval vpád těchto lidí do Utopie. Utopijci přivedli obě skupiny pozemšťanů do jasně osvětlené síně nedaleko louky, kde se sneslo letadlo s lordem Barralongou. Nově příchozí se objevili ve skupince, mžourali očima, byli zmoženi cestou a vypadali unaveně. Ale bylo zřejmé, že se jim velmi ulevilo při shledání s jinými pozemšťany ve světě, který pro ně znamenal ještě stále nesmírně matoucí zážitek. Vždyť dosud nezažili nic, co by se dalo srovnat s pokojnou a jasnou debatou na konferenčním prostranství. Jejich vpád do tohoto neznámého světa byl pro ně ještě stále nepochopitelnou záhadou.

Lord Barralonga měl skřítkovský obličej, kterým vyhlédl na pana Barnstapla, když jej předjel ve velikém šedivém autu na maidenheadské silnici. Nad obočím měl nápadně nízkou a širokou lebku, a tak připomínal panu Barnstaplovi plochou zátku na skleněné láhvi. Vypadal rozpáleně a unaveně, byl značně pocuchán, jako by se byl s někým popral, a jednu paži měl v pásce; jeho černá očka byla bystrá a ostražitá jako oči zkaženého uličníka, když ho chytil policista. Těsně u něho se jako důvěrný duch držel maličký šofér, jenž připomínal jockeye a kterého oslovoval jménem Ridley. Také v Ridleyho obličeji se zračila tvrdá rozhodnost člověka, který se octl v tísni a nikterak se nemíní vzdát. Při rozbití auta si pořezal levou tvář a ucho a měl je štědře ozdobeny náplastí. Slečna Greeta Greyová, dáma této společnosti, byla opravdová plavá krasavice v elegantním bílém flanelovém kostýmu. Okolnosti, ve kterých se octla, ji kupodivu vůbec nerozrušily; jako by si vůbec neuvědomovala jejich nezvyklost. Chovala se s navyklou povýšeností krásné dívky, která je téměř profesionálně vystavena riziku hanebných pokusů o sblížení. Kdekoli.

Ostatní dva členové společnosti byli Američan šedivé tváře a v šedivém obleku a také s velmi ostražitýma očima, což byl, jak se pan Barnstaple dověděl od pana Mushe, filmový král Hunker a jakýsi dočista rozrušený Francouz, tmavovlasý elegantní muž, který jen nedokonale ovládal angličtinu a který jako by se byl dostal do společnosti lorda Barralongy spíše náhodou, než aby k ní skutečně patřil. Pan Barnstaple rychle dospěl k závěru, který se ani později ničím nezměnil, totiž že zájem o film přivedl tohoto pána do okruhu pohostinnosti lorda Barralongy a zlákal ho k víkendovému výletu, který mu vůbec neseděl, což se může cizinci snadno stát.

Když se lord Barralonga s panem Hunkerem šli pozdravit s panem Burleighem a panem Catskillem, obrátil se tento Francouz na pana Barnstapla s otázkou, zdali mluví francouzsky.

„Já to nechápu,“ řekl. „Měli jsme dojet do Viltshiru – Wiltshira a pak se stala jedna příšerná věc za druhou. Kam jsme se to dostali a co je tohle všechno za lidi, kteří mluví tak skvěle francouzsky? To je nějaký žert lorda Barralongy, nebo nějaký sen, nebo co se to vlastně s námi stalo?“

Pan Barnstaple se pokusil trochu mu to vysvětlit.

„V jiné dimenzi,“ řekl Francouz, „v jiném světě. To všechno je moc pěkné. Ale já musím vyřídit v Londýně svoje obchodní jednání. Nehodí se mi dostat se takhle zpátky do Francie, nějaké Francie, nějaké jiné Francie v nějakém jiném světě. Ten žert zachází trochu daleko.“

Pan Barnstaple se pokusil ještě trochu mu to vysvětlit. Zmatený obličej mluvčího jasně prozrazoval, že užívá pro něho příliš obtížných vět. Pan Barnstaple se bezradně obrátil na lady Stellu a viděl, že je ochotna ujmout se toho úkolu. „Tato dáma,“ řekl, „vám to může všechno vysvětlit. Lady Stello, tohle je monsieur –“

„Emil Dupont,“ uklonil se Francouz. „Já jsem to, čemu se u vás říká novinář a publicista. Zajímám se o film z hlediska výchovy a propagandy. Proto jsem se dostal s jeho lordstvem Barralongou až sem.“

Francouzská konverzace tvořila největší část vzdělání lady Stelly. Teď do ní vplula velmi ochotně. Začala monsieur Dupontovi všechno vysvětlovat, s jediným přerušením, když sdělovala slečně Greetě Greyové, jak je to příjemné mít s sebou ještě jednu ženu v tomto nezvyklém světě.

Když se pan Barnstaple zbavil monsieur Duponta, ustoupil stranou a prohlížel si skupinku pozemšťanů uprostřed sálu a okruh vysokých a ostražitých Utopijců kolem nich či spíše trochu opodál od nich. Pan Burleigh se choval k lordu Barralongovi se zdrženlivou srdečností a pan Hunker právě říkal, jakým je pro něho potěšením seznámit se s „nejpřednějším britským státníkem“. Pan Catskill stál velmi přátelsky vedle Barralongy; dobře se spolu znali; a otec Amerton si vyměňoval poznámky s panem Mushem; Ridley a Penk, když se chvíli chovali dokonale uctivě, poodešli stranou, aby si potichu prohovořili praktickou stránku zkušeností tohoto dne. Pana Barnstapla si vůbec nikdo nevšímal.

Bylo to jako setkání na nádraží. Nebo jako někde na recepci. Vše vypadalo naprosto neuvěřitelně a přitom zcela běžně. Měl už těch úžasných zážitků dost a vyčerpaly ho.

Najednou zívl: „Ale půjdu si lehnout. Půjdu si pěkně lehnout.“

Prošel mezi přátelskými pohledy Utopíjců a vyšel ven do tichého svitu hvězd. Pokývl hlavou na nezvyklou mlhovinu v cípu souhvězdí Orion, jako by unavený otec potřásl hlavou nad neodbytným potomkem. Ráno si to ještě promyslí. Ospale se potácel zahradami do svého příbytku.

Svlékl se a usnul rychle jako unavené dítě.

Errata:

30.05.2021 13:47