Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pan Barnstaple se zvolna probíral z hlubokého spánku.

Měl neurčitý pocit, že mu prchá velice rozkošný a úžasný sen. Snažil se udržet si ten sen a neotevřít oči. Zdálo se mu o skvělém světě krásných lidí, kteří se osvobodili z tisíce pozemských svízelí. Ale sen mu vyprchal a zmizel z duše. V poslední době míval pan Barnstaple jenom zřídka sny. Ležel velmi klidně se zavřenýma očima a s nechutí se probouzel do každodenních starostí.

Starosti a trampoty posledních čtrnácti dní se znovu ujaly své vlády. Bude si moci vůbec někdy vyjet jen tak sám na dovolenou? Pak si vzpomněl, že už má kufřík uložený v Žlutém nebezpečí. Ale to se přece nestalo včera večer; to se stalo předevčírem večer a on už vyjel – teď si vzpomněl, jak vyjel na cestu a jak s lehkým vzrušením projížděl vraty, než napadne paní Barnstaplovou nějaké podezření. Otevřel oči a upřel je na bílý strop, pokoušeje se upamatovat na tu cestu. Vzpomněl si, že zahnul na Novou camberwellskou ulici, a na jásavě jasné jitro, na Vauxhallský most a na ohavnou změť dopravního ruchu u Hyde Park Corneru. Byl přesvědčen, že jízda motorovými vozidly je daleko obtížnější v západní části Londýna než ve východní. A pak – jel do Uxbridge? Ne. Vzpomněl si na silnici do Slough a potom měl v myšlenkách mezeru.

Jaký je tady dokonalý strop! Ani jediná puklina, ani poskvrna!

Ale jak strávil zbytek toho dne? Jistě někam dojel, protože tady leží v naprosto pohodlné posteli – ve skvělé posteli. A zpívá mu drozd. Vždycky věřil, že dobrý drozd lehce porazí slavíka, ale tenhle drozd je hotový Caruso. A jiný mu odpovídá! V červenci! Pangbourne a Caversham jsou úžasná místa na slavíky. V červnu. Ale teď je červenec – a drozdi...

Přes tyto ospalé přízraky myšlenek přešla postava pana Ruperta Catskilla, s rukama v bocích, s obličejem a hlavou vystrčenými dopředu při projevu, v němž říkal ohromující věci. Říkal je nahé sedící postavě s vážným a soustředěným obličejem. A jiným postavám. Jedné s obličejem podobným delfské Sibyle. Pan Barnstaple se začal rozpomínat, že se v Taplow Courtu nějakým způsobem dostal dohromady s jakousi víkendovou společností. Tak se ten projev konal v Taplow Courtu? V Taplow Courtu nosí lidé šaty. Ale snad aristokracie v ústraní a v soukromí –?

Utopie...? Ale je to možné?

Pan Barnstaple se posadil na posteli ve stavu vrcholného úžasu. „To není možné!“ řekl. Ležel na zpola otevřené malé terase. Mezi štíhlými sloupy z dutého skla viděl horské pásmo se zasněženými vrcholky a v popředí velký chomáč vysokých klasů s temně rudými květy. Pták ještě stále zpíval – velebný drozd ve velebném světě. Už se na všechno upamatoval. Už mu bylo všechno jasné. To náhlé stočení auta, zvuk, jako když praskne na houslích struna a – Utopie! Už si vzpomněl na všechno, od pohledu na půvabnou mrtvou Greenlake až k nedobrovolnému příletu lorda Barralongy pod podivnými a nezvyklými hvězdami. To není žádný sen. Pohlédl na svou ruku na neobyčejně jemné přikrývce. Ohmatal si neoholenou bradu. Tohle je dostatečně skutečný svět, aby se oholil – a aby dostal pořádnou chuť na snídani. Pořádnou chuť – protože zapomněl na večeři. A jako v odpověď na jeho myšlenky se objevila usměvavá dívka, stoupala po schodech k jeho ložnici a nesla malý tác. Konec konců je nutno přiznat panu Burleighovi mnoho věcí k dobru. Jeho pohotovému státnickému umění vděčí za tento ranní šálek čaje.

„Dobré jitro,“ řekl pan Barnstaple.

„Proč ne?“ řekla mladá Utopijka, položila čaj na stůl, mateřsky se na něho usmála a odešla.

„To bych řekl, pročpak ne dobré jitro,“ řekl pan Barnstaple, na chvilku se zadumal s bradou na kolenou a pak se věnoval chlebu s máslem a čaji.

Malý toaletní pokoj, kde našel své šaty ležící přesně tak, jak je tam včera večer se sebe shodil, byl pro pana Barnstapla zároveň neobyčejně prostý i neobyčejně zajímavý. Bloudil po pokoji a prohlížel si jej, přitom si broukal.

Vana byla mnohem mělčí než obvyklá pozemská vana; Utopijci zřejmě nic nedají na to, válet se ve vodě a pařit se tam. A všechno mělo jiné tvary, prostší a půvabnější. Pomyslel si, že na Zemi jsou užitá umění především otázkou vtipu. Umělec má určitý omezený výběr nepoddajných materiálů a určité potřeby a jeho dílo je chytrým souladem nepoddajnosti, potřeby a necitlivosti hmoty k estetickým představám lidské duše. Jaká rozkoš je například hledět na to, jak chytře si umí pozemský tesař poradit s vláknem a povahou toho nebo onoho druhu dřeva. Ale tady je umělec neomezeným pánem materiálu a z jeho práce zmizel prvek vtipného upravování. Jeho podmínky jsou lidská duše a lidské tělo. Všechno v této malé místnosti bylo nevtíravé, ale dokonale pohodlné – těžko je něčeho použít nesprávně. Když člověk příliš nacáká, důmyslný vnější okraj všechno za člověka uklidí.

Na tácku u vany ležela obrovská jemná houba. Tak se tedy Utopijci buď ještě stále ponořují do moře pro houby, nebo je pěstují, nebo je naučili (kdo ví?), aby samy vystoupily na hladinu.

Když rozkládal své toaletní potřeby, shodil ze skleněné poličky sklenici na podlahu a sklenice se nerozbila. Pan Barnstaple dostal náladu k pokusům, znovu sklenici shodil a ani teď se nerozbila.

Zpočátku nemohl najít kohoutky, ačkoli tu bylo velké umyvadlo i vana. Pak si povšiml na stěnách řady knoflíčků s černými značkami, které jsou snad utopijským písmem. Zkusil to s nimi. Zjistil, že mu teče do vany velmi horká voda a potom zase velmi studená, proud asi mýdlové teplé vody a jiné tekutiny – jedna s jehličnatou vůní a jiná se slabou vůní chlóru. Utopijská písmena na knoflíčcích ho přiměla na chvilku k zamyšlení; bylo to první písmo, které tu spatřil; byly to zřejmě značky pro slova, ale neměl tušení, zdali vyjadřují zvuky, nebo zdali to jsou neobyčejně zjednodušené hieroglyfy. Pak se mu myšlenky rozběhly naprosto jiným směrem, protože v toaletním pokojíku viděl jako jediný kov zlato. Povšiml si, že je v pokojíku úžasné množství zlata. Všechno bylo zasazeno do zlata a zdobeno zlatem. Měkce žluté tvary zářily a třpytily se. V Utopii je zřejmě zlato levné. Snad je umějí vyrábět.

Vytrhl se z pozorování, aby se věnoval své toaletě. V místnosti nebylo zrcadlo, ale když sáhl na to, co považoval za knoflík dveří skříně, poznal, že otevírá trojité zrcadlo ve velikosti lidské postavy. Později objevil, že v Utopii nemají rozestavená zrcadla; poučil se, že Utopijci považují za neslušné takhle si sami sebe připomínat. Utopijci měli ten postup, že každý prozkoumal svůj zevnějšek, přesvědčil se, že je v pořádku, a pak na sebe pro zbytek dne už nemyslel. Teď zůstal pan Barnstaple stát a se svrchovanou nelibostí se pozoroval, jak stojí v pyžamu a neoholený. Proč mají počestní občané v oblibě taková ošklivá, růžově pruhovaná pyžama? Když si vybalil kartáček na nehty a kartáček na zuby, štětku na holení a mycí žínku, připadaly mu tak hrubé jako nějaká lidová fraška. Jeho kartáček na zuby byl obzvlášť nedůstojný. Teď zalitoval, že si v drogerii u nádraží Victoria nekoupil nový.

A jak ohavné a podivné jsou jeho šaty!

Dostal fantastický nápad, že převezme utopijské názory na oblékání, ale chvilka zamyšlení před zrcadlem mu v tom zabránila. Pak si vzpomněl, že si zabalil na cestu hedvábnou tenisovou košili a flanelové kalhoty. Co kdyby se oblékl do nich, bez knoflíčku do límce a bez vázanky – a šel bos?

Prohlédl si své nohy. Když chodily po Zemi, nebyly to nevzhledné nohy. Ale na Zemi jako by je měl nadarmo.

Zanedlouho vystoupil do utopijského východu slunce obzvlášť čistý a zářící pan Barnstaple, celý v bílém, s nahým krkem a bosý. Usmál se, rozpřáhl paže a zhluboka vdechl lahodný vzduch. Pak mu náhle obličej ztvrdl a vzal na sebe rozhodný výraz.

Z jiné ložnice, vzdálené ani ne dvě stě yardů, se vynořil otec Amerton. Pan Barnstaple podvědomě vytušil, že má v úmyslu buď mu včerejší hádku odpustit, nebo ho požádat za odpuštění. Bude to víceméně náhoda, zdali si zvolí roli urážejícího nebo uraženého; bylo však nepochybné, že to jako drahokam čisté a jasné prostředí pošpiní hroznou mazanicí citových osobních vztahů. Trochu napravo bylo před panem Barnstaplem široké schodiště, vedoucí dolů k jezeru. Stačily tři dlouhé kroky a už to bral dolů po dvou schodech. Snad to byla jenom horečná představa, ale jako by byl zaslechl hlas otce Amertona, jak ho pronásleduje: „Pane Barnstaple.“

Pan Barnstaple zahnul stranou a ještě jednou zahnul a přešel most přes lavinovou rokli, most s mohutnou zadní stěnou a střechou a s ušlechtilými sloupy ze skleněných hranolů směrem k jezeru. Sluneční svit zachycený v sloupech se lámal v tříšť červených, modrých a zlatých světel. Potom v travnatém koutě zpestřeném modrými hořci jen tak tak že se nesrazil s panem Rupertem Catskillem. Pan Catskill byl oblečen stejně jako předchozího dne, až na to, že si tentokrát nevzal šedý cylindr. Kráčel s rukama sevřenýma za zády.

„Buďte zdráv!“ řekl. „Kam pospícháte? Jak se zdá, jsme ze všech lidí první vzhůru.“

„Spatřil jsem otce Amertona –“

„Tak to se nedivím. Měl jste strach, že vás polapí k bohoslužbám, k ranní pobožnosti nebo k jitřní mši nebo jak tomu říká. Moudrý člověk uteče. Ať se pomodlí za nás za všechny. I za mne.“

Nečekal na žádné potvrzení ze strany pana Barnstapla, ale mluvil dál:

„Spal jste dobře? Co jste si myslel o odpovědi toho starouše na moji řeč? Co? Vyhýbavé otřepanosti. Když si nevíš rady, nadávej žalobci. Nesouhlasíme s ním proto, že máme zlá srdce.“

„Jakého starouše máte na mysli?“

„Toho důstojného džentlmena, co mluvil po mně.“

„Urthreda! Ale tomu není ještě ani čtyřicet.“

„Je mu třiasedmdesát. Potom nám to pověděl. Tady se žije dlouho, život je tu loudavá záležitost. Z jejich hlediska jsou naše životy jenom záchvaty prudké horečky. Ale jak říká Tennyson: »Raději padesát let v Evropě než celý epický cyklus v Číně.« Ne? Vyhnul se mým argumentům. Tohle je země blaženosti, země západu slunce; nedočkáme se vděku za to, že ji rušíme v dřímotě.“

„Neřekl bych, že je tu dřímota.“

„Vy jste tu asi taky nasákl socialismem. Ano – myslím, že ano! Věřte mi, že tohle je nejdokonalejší ukázka dekadence, jakou si jenom lze představit. Dokonalá ukázka. A my je vyrušíme z jejich dřímoty, žádný strach. Uvidíte, že příroda je na naší straně – to jaksi ještě nikoho nenapadlo.“

„Ale já tu nevidím žádnou dekadenci,“ řekl pan Barnstaple.

„Nikdo není tak slepý jako ti, kdo nechtějí vidět. Je to ve všem. To jejich obrovské, nafouklé pseudozdraví. Jako vykrmený hovězí dobytek. A jejich zacházení s Barralongou. Nevědí, jak s ním zacházet. Dokonce ho ani nezatknou. Už tisíc let vůbec nikoho neuvěznili. Žene se jejich zemí, vraždí a zabíjí a působí hrůzu a zmatek, a oni jsou prosím ohromeni, prostě ohromeni. Jako když se vztekne pes ve světě plném ovcí. Kdyby byl nedostal smyk, domnívám se, že by ještě teď houkal a frčel a hnal se pořád dál – a zabíjel lidi. Ztratili pud společenské obrany.“

„To pochybuji.“

„To je velmi pěkný duševní postoj. Když si v něm libujete s mírou. Ale až přestanete pochybovat, dospějete k názoru, že mám pravdu. Ne? Ach tak! Tam na té terase! Cožpak to není jeho lordstvo Barralonga s tím svým francouzským známým? Jsou to oni. Šli se nadýchat ranního vzduchu. Jestli dovolíte, tak myslím, že si s nimi půjdu promluvit. Kudy říkáte, že šel otec Amerton? Nechci ho rušit v jeho zbožném rozjímání. Tudy? Tak když půjdu doprava –“

Přátelsky se usmál přes rameno.

Pan Barnstaple narazil na dva Utopijce, kteří zahradničili.

Měli dva lehké stříbřité trakaře a vysekávali staré dřevo a odkvetlé chomáče květů v řadě keřů, které se táhly po rozeklaném horském hřebenu a kypěly karmínovými a temně rudými růžemi. Zahradníci měli veliké kožené rukavice a zástěry z vydělané kůže a v rukou drželi srpy a nože.

Pan Barnstaple ještě nikdy nespatřil takové růže, jaké tu ošetřovali; vzduch byl prosycen jejich vůní. Netušil, že se v horách najdou stolisté růže; jasně červené jednoduché růžičky spatřil vysoko ve Švýcarsku, ale ne takové obrovské širokokvěté obry. Zcela zastiňovaly všechno listí. Jejich keře měly dlouhé trnité, klikaté červeně pruhované větve, které se široce kroutily a plazily po skalních útesech, na kterých rostly. Jejich veliké okvětní plátky padaly jako rudý sníh či jako přelétající můry nebo jako krev na měkkou hlínu, která se držela mezi hnědými skalisky.

„Vy jste první Utopijci, které vidím opravdu pracovat,“ řekl pan Barnstaple.

„Tohle není naše práce,“ usmál se bližší z těch dvou, plavovlasý, pihovatý, modrooký mladý muž. „Ale když máme rádi tyhle růže, musíme se o ně starat.“

„To jsou vaše růže?“

„Mnozí lidé se domnívají, že tyhle stolisté horské růže dají moc práce a je trápení s jejich trny a plazivými větvemi, a mnozí se domnívají, že tady v té výšce se mají pěstovat jenom jednoduché druhy růží a že se má tady nahoře ta půvabná odrůda nechat vyhynout. Vy máte rád naše růže?“

„Takové růže jako tyhle?“ řekl pan Barnstaple. „Z celého srdce.“

„Výborně! Tak mi tedy přitáhněte blíž můj trakař, abych tam mohl naházet všechno tohle smetí. My jsme zodpovědní za to, že všechno tohle křoví, které sahá skoro až tam dolů k vodě, nebude nikomu překážet.“

„A vy se o to musíte starat sami?“

„Kdo jiný?“

„Ale cožpak nemůžete někoho sehnat – zaplatit někomu, aby to obstaral za vás?“

„Jaké plesnivé přežitky dávné minulosti!“ odpověděl mladý muž. „Vy zkostnatělý nevědomče z barbarského světa! Cožpak nechápete, že v Utopii není žádná dělnická třída? Ta vymřela asi před patnácti sty lety. Skoncovali jsme s otroctvím mezd, s kuplířstvím a tak dále. Čteme si o tom v knížkách. Kdo miluje růži, musí růži sloužit – sám.“

„Ale vy pracujete.“

„Ne za mzdu. Ne proto, že někdo něco miluje nebo po něčem touží a je příliš líný tomu sloužit nebo si to sám obstarat. My pracujeme jako část mozku a jako část vůle celé Utopie.“

„Mohu se zeptat na čem?“

„Já zkoumám nitro naší planety. Studuji chemii vysokých tlaků. A můj přítel –“

Zeptal se svého přítele, jehož snědý obličej a černé oči se náhle vynořily nad chomáčem květů. „Já pracuji ve výživě.“

„Jako kuchař?“

„Něco takového. Právě teď se starám o jídelníček vás pozemšťanů. Je úžasně zajímavý a zvláštní – ale řekl bych, že dost škodlivý. Chystám pro vás jídla... Vidím, že si děláte starosti, ale o vaši snídani jsem se postaral už včera večer.“ Podíval se na maličké náramkové hodinky pod shrnovací částí své zahradnické rukavice. „Snídaně bude hotová asi za hodinu. Jak vám chutnal ranní čaj?“

„Výborně,“ řekl pan Barnstaple.

„To je dobře,“ řekl tmavovlasý mladý muž. „Dělal jsem, co jsem mohl. Doufám, že i se snídaní budete stejně spokojeni. Musel jsem včera večer letět dvě stě kilometrů, abych přivezl vepře, a sám ho zabít, rozsekat a vyzkoumat, jak se udí. V Utopii si už odvykli jíst slaninu. Doufám, že budete s mými opékanými plátky slaniny spokojeni.“

„To jste musel hodně rychle udit – kvůli plátkům opékané slaniny,“ řekl pan Barnstaple. „Byli bychom se obešli i bez nich.“

„Váš vyjednávač na tom velmi důrazně trval.“

Světlovlasý mladík se prodral houštím a odjel s trakařem. Pan Barnstaple popřál mladému brunetovi »dobrého jitra«.

„Proč by nemělo být dobré?“ otázal se tmavovlasý mladý muž.

Pan Barnstaple poznal, že se k němu blíží Ridley s Penkem. Ridley měl ještě stále obličej a ucho ozdobené náplastmi a choval se netrpělivě a úzkostlivě. Penk šel kousek za ním a jednou rukou si držel ze strany obličej. Oba měli na sobě uniformy, čepice s bílými dýnky, v pravých úhlech střižené kožené kabáty a černé kamaše; nijak se nepřizpůsobili utopijské uvolněnosti.

Ridley spustil hned, když se domníval, že ho pan Barnstaple už slyší.

„Prosím vás, nevíte náhodou, kam ti dekadenti strčili naše auto?“

„Myslel jsem, že se vaše auto dočista rozbilo.“

„Kdepak rolls-royce – ten se hned tak nerozbije. Ještě tak ochranná skla, blatníky a stupátka. Převrátili jsme se dolů bokem. Musím se na to podívat. A nezavřel jsem přívod benzínu. Karburátor trošku tekl. Moje vina. Nedal jsem si dost pozor na filtr. Jestli vyteče všechen benzín, kde tady v tom zatraceném ráji nějaký seženem? Nikde jsem neviděl žádnou reklamu benzínové pumpy. Já vím, že jestli nedám vůz do pořádku do té doby, až ho bude lord Barralonga potřebovat, tak budou mrzutosti.“

Pan Barnstaple neměl ani potuchy, kam se poděla auta.

„Copak vy nemáte taky vůz?“ zeptal se Ridley vyčítavě.

„Mám. Ale ani jsem si na něj nevzpomněl od chvíle, co jsem z něho vystoupil.“

„No jo, když si jezdíte ve svém,“ řekl Ridley trpce.

„Stejně vám nemohu pomoci najít vaše auta. Nezeptali jste se některého Utopijce?“

„Nač bychom se jich ptali? Nám se nelíbí jejich chování,“ řekl Ridley.

„Řeknou vám to.“

„A budou nás pozorovat – co budeme dělat se svými auty. Kdypak se jim naskytne příležitost podívat se dovnitř do takového rolls-royce? A hned potom se v nich budou chtít vozit. Mně se to tady nelíbí a ani ti lidé se mi nelíbí. Jsou divní. Nechovají se slušně. Jeho lordstvo říká, že je to zdegenerovaná banda, a tak se mi zdá, že jeho lordstvo má asi pravdu. Já nejsem žádný puritán, ale to je na mě trošku silné, jak tady všude běhají bez šatů. Škoda že nevím, kam uložili ta auta.“

Pan Barnstaple se zamyslel nad Penkem. „Snad jste si neporanil obličej?“ zeptal se.

„To nestojí za řeč,“ řekl Penk. „Myslím, že bychom už měli jít.“

Ridley se podíval na Penka a potom na pana Barnstapla. „Dostal menší ránu,“ poznamenal, jeho zatrpklostí probleskl slabý úsměv.

„Radši bychom měli jít, jestli máme najít ta auta,“ řekl Penk.

Ridleymu se objevil v obličeji náramně pobavený úšklebek. „Do něčeho vrazil.“

„Ale – držte hubu!“ řekl Penk.

Bylo to však příliš zajímavé, než aby se to dalo zamlčet. „Jedna z těch holek ho praštila.“

„Co tím myslíte?“ řekl pan Barnstaple. „Snad jste si nedovolili –“

„Já jsem si nedovolil,“ řekl Penk. „Ale když byl pan Ridley tak milý a nakousl to, tak vám myslím musím říct, co se stalo. To jenom ukazuje tu nejistotu, když se člověk octne uprostřed hromady těch napůl divochů a napůl bláznů, jako jsme se octli my.“

Ridley se usmál a mrkl na pana Barnstapla. „Dostal od ní jaksepatří ránu. Složila ho na zem. Položil jí ruku na rameno, a prásk, už letěl. To jsem teda ještě neviděl.“

„To je dost nepříjemné,“ řekl pan Barnstaple.

„Netrvalo to všecko dýl než vteřinu.“

„To je škoda, že se to stalo.“

„Prosím vás, jen se tím nedejte mást a nerozšiřujte o tom nějaké nesmysly,“ řekl Penk. „Byl bych nerad, kdyby se to rozkřiklo – to by mi mohlo u pana Burleighe dost uškodit. Škoda že pan Ridley nedržel jazyk za zuby. Já nevím, co ji tak naštvalo. Přišla do mého pokoje, když jsem vstával, a nedá se říct, že na sobě vůbec něco měla, a dívala se tak trošku koketně, aspoň jsem si to myslel a – no, něco mě napadlo, co bych jí měl říct, něco – no, něco drobánek peprnějšího, abych tak řekl. Člověk přece vždycky neovládne svoje myšlenky. Mužský je mužský. Jestli má mít mužský dočista slušné myšlenky, když vidí holku, která na sobě nemá ani nitku, abych tak řek – no tak teda! Já to nedovedu. Opravdu nevím. To je proti přírodě. Já jsem jí to vůbec neřekl, ať už jsem si myslel kdovíco. Tady pan Ridley mi to potvrdí. Neřekl jsem jí ani slovo. Ještě jsem ani neotevřel pusu, a už mě praštila. Složila mě na zem, opravdu – jako kuželku. Dokonce se přitom ani netvářila vztekle. Byl to hák – ze strany. To mě teda překvapilo, jak se mnou praštila na zem.“

„Ale Ridley říká, že jste na ni sáhl.“

„Možná že jsem jí položil ruku na rameno, tak nějak otcovsky. Když se už otáčela k odchodu – to ještě nevěděla, jestli ji neoslovím, to teda připouštím. A tady to máme! Jestli z toho mám mít nepříjemnosti, že mě pro nic za nic praštila –“

Penk vyjádřil výmluvným gestem zoufalství nad takovým světem.

Pan Barnstaple se zamyslel. „Já vám nebudu dělat žádné nepříjemnosti,“ řekl. „Ale přece jenom myslím, že musíme všichni jednat s Utopijci velmi opatrně. Mají jiné mravy než my.“

„Děkuju pěkně!“ řekl Ridley. „Čím dřív se vrátím z tohohle světa do naší staré zlaté Anglie, tím budu radši.“

Obrátil se k odchodu.

„Měl byste slyšet, co říká jeho lordstvo,“ řekl Ridley přes rameno. „Říká, že je tenhle svět plný zatracené degenerace – mizerné degenerace – vlastně jestli dovolíte – zkurvené degenerace. Ne? To je tak asi vystihuje.“

„Mně se nezdá, že by ta mladá žena měla moc zdegenerovanou ruku,“ řekl pan Barnstaple, který statečně přečkal ten otřes.

„Že ne?“ řekl Ridley trpce. „Vy vidíte jenom to. Cože, jestli je nějaká docela jasná známka degenerace, pak je to, když ženské začnou skládat mužské na zem. To je proti přirozenosti. V žádném slušném a pořádném světě by se přece taková věc nemohla stát. Kdepak!“

„Kdepak!“ opakoval Penk jako ozvěna.

„V našem světě by taková holka dostala zatraceně brzo za vyučenou. Zatraceně brzo. Rozumíte?“

Ale pan Barnstaple náhle objevil těkavým pohledem, že se přes široký trávník velmi rychle blíží otec Amerton a dělá posunky, aby na sebe upozornil. Pan Barnstaple pochopil, že musí okamžitě jednat.

„Tamhle jde někdo, kdo vám určitě pomůže najít vaše auta, jestli bude chtít. To je náramně užitečný člověk – otec Amerton. A na ženy má stejné názory jako vy. Musíte se s ním poradit. Jestli ho zastavíte a předložíte mu celý případ – prostě a jasně...“

Vyrazil rázným krokem k břehu jezera.

Už nemůže být daleko od malého letohrádku, který vybíhá do jezera, kde jsou připoutány pestře zbarvené čluny.

Jestliže vsedne do některého člunu a zavesluje na jezero, získá tím před otcem Amertonem velmi značný náskok. I kdyby se ten dobrý muž řídil jeho příkladem. Člověk nemůže předvádět opravdu působivý citový výstup, když ze všech sil pronásleduje jiný člun.

Když si pan Barnstaple vybral a odvazoval zářivě bílé kánoe s velikým modrým okem namalovaným na přídi, objevila se na přístavním můstku lady Stella. Vyšla z pavilónu, který stál nad vodou, a jak se odtamtud vynořila, něco v jejích rychlých pohybech prozradilo panu Barnstaplovi, že se tam skrývala. Rozhlédla se kolem a promluvila dychtivě: „Jedete si zaveslovat po jezeře, pane Barnstaple? Mohu jet s vámi?“

Povšiml si, že její šaty jsou jakýmsi kompromisem mezi pozemským a utopickým způsobem oblékání. Měla na sobě něco, co mohlo být buď velmi prostými odpoledními šaty krémové barvy, nebo velmi rafinovaným koupacím pláštěm; její štíhlé, pěkné paže zůstávaly nahé a volné až na náramek z jantaru a zlata a na nahých nohou – a byly to neobyčejně půvabné nohy – měla sandály. Byla prostovlasá, tmavé vlasy měla velmi prostě upraveny a obepínala je tenká černá a zlatá stužka, která se hodila k jejímu inteligentnímu obličeji. Pan Barnstaple byl ve věcech ženského odívání nevědomec, ale ocenil skutečnost, jak chytře vystihla utopijský tón.

Pomohl jí do kánoe.

„Odpádlujeme přímo na jezero – hodně daleko,“ řekla, znovu se ohlédla přes rameno a posadila se.

Pan Barnstaple chvíli pádloval přímo doprostřed jezera, takže neměl před sebou nic jiného než sluncem ozářenou vodu a oblohu, nízké pahorky, které obklopovaly jezero směrem k velké planině, obrovské pilíře vzdálené přehrady a lady Stellu. Předstírala, že je uchvácena krásou konferenční zahrady na stráni s domy a terasami za jeho zády, ale poznal, že se vlastně nedívá na celkovou scenérii, ale neklidně v ní pátrá po nějakém určitém předmětu nebo osobě.

Pokoušela se navázat konverzaci o kráse rána a o tom, že ptáci zpívají – „v červenci“.

„Ale tady teď nemusí být červenec,“ řekl pan Barnstaple.

„To jsem hloupá! Ovšemže nemusí.“

„Jako bychom tu byli uprostřed nádherného máje.“

„Je asi hodně časně,“ řekla. „Zapomněla jsem si natáhnout hodinky.“

„Je dost zvláštní, že jako bychom měli v našich obou světech přibližně stejný čas,“ řekl pan Barnstaple. „Moje náramkové hodinky ukazují sedm.“

„Ne,“ řekla lady Stella v odpověď na své vlastní myšlenky a s očima upřenýma do vzdálených zahrad. „To je nějaké utopijské děvče. Setkal jste se dneska ráno – s někým jiným z naší společnosti?“

Pan Barnstaple otočil kánoe, aby se také mohl podívat na břeh. Bylo odtud vidět, jak dokonale se obrovské terasy, a stěny proti lavinám i lavinové rokle mísí a proplétají s vystupujícími žebry a útesy horských masívů v pozadí. Spleť křovisek přecházela vzhůru po stráni do borového lesa; bystřiny a vodopády z horních sněhových polí se sváděly a rozdělovaly do smaragdových svahů a zahrad konferenčního parku. Terasy, které udržovaly půdu a udávaly celkový ráz krajiny, se táhly po obou stranách do velké dálky a pokračovaly vzhůru do horského terénu; byly vystavěny z materiálu, který přecházel v pestré barevné škále od temně rudé až do fialově žíhané bílé barvy, a zpestřovaly je obrovské klenuté oblouky nad bystřinami a skalními roklemi, veliké kulaté otvory, z kterých tryskala voda, a stupňovité vodopády. Zdejší budovy se táhly po těchto terasách a po jejich travnatých svazích a stály jednotlivě nebo ve skupinách a shlucích, fialové, modré a svítivě bílé budovy, ušlechtilé jako horská květena kolem nich. Pan Barnstaple na chvíli oněměl touto podívanou a pak se snažil odpovědět na otázku lady Stelly. „Setkal jsem se s panem Rupertem Catskillem a s těma dvěma šoféry,“ řekl, „a zdálky jsem viděl otce Amertona a lorda Barralongu s monsieur Dupontem. Pana Mushe ani pana Burleighe jsem vůbec nespatřil.“

„Pan Cecil se objeví až za pár hodin. Ten nevstane dřív než v deset nebo v jedenáct. Vždycky si ráno pořádně odpočine, když ho čeká velké duševní vypětí.“

Lady Stella zaváhala a pak se zeptala: „Neviděl jste snad slečnu Greetu Greyovou?“

„Ne,“ řekl pan Barnstaple. „Nehledal jsem naše lidi. Jenom jsem se procházel – a někomu jsem se vyhýbal.“

„Tomu karateli mravů a oblečení?“

„Ano... To vlastně proto jsem se uchýlil na tohle kánoe.“

Lady Stella se zamyslela a rozhodla se důvěrně se mu svěřit. „Já jsem také před někým utíkala.“

„Snad ne před tím kazatelem?“

„Před slečnou Greyovou!“

Lady Stella se zřejmě zcela odchýlila od tématu: „Bude velmi obtížné žít trvale v tomhle světě. Tihle lidé mají velmi jemný vkus. Urazíme je velmi snadno.“

„Jsou dost inteligentní, aby nás pochopili.“

„Musejí lidé, kteří pochopí, už také odpouštět? Vždycky jsem pochybovala o tom přísloví.“

Pan Barnstaple nechtěl, aby rozhovor zabředl do všeobecností, a tak pádloval a nic neříkal.

„Víte, slečna Greyová hrála v jedné revui hetéru Fryné.“

„Myslím, že si na tu věc trochu vzpomínám. Noviny s tím nadělaly hodně rámusu.“

„To ji asi svedlo určitým směrem.“

Pan Barnstaple se třikrát dlouze rozmáchl pádlem.

„Ale dnes ráno ke mně přišla a řekla mi, že se bude oblékat přesně tak jako Utopijci.“

„Co přitom měla na mysli?“

„Trochu růže a pudru v obličeji. Ani trochu se to k ní nehodí, pane Barnstaple. Je to faux pas. Je to neslušné. Ale běhá po zahradách. Mohla by někoho potkat. Štěstí, že pan Cecil ještě nevstal. Jestli potká otce Amertona –! Ale raději na to nemyslet. Víte, pane Barnstaple, tihle Utopijci a jejich do hnědá opálená těla – a vůbec to všechno sem docela zapadá. Ti mě do rozpaků nepřivádějí. Ale slečna Greyová – civilizovaná pozemšťanka vysvlečená z šatů vypadá prostě vysvlečená z šatů. Jako vyloupnutá ze slupky. Bílá jako obílená vápnem. Ta hezká žena, která jako by kolem nás poletovala, Lychnis, když mi radila, co si mám vzít na sebe, mi ani na vteřinu vůbec nenavrhla něco takového... Já se přece se slečnou Greyovou dost dobře neznám, abych ji přemlouvala, a mimoto člověk nikdy neví, jak to bude brát žena jejího druhu...“

Pan Barnstaple upřel oči k pobřeží. Nikde nebylo ani vidu po zvlášť nápadné slečně Greetě Greyové. Pak dospěl k pevnému přesvědčení. „Lychnis se o ni postará,“ řekl.

„Doufám, že ano. Snad když tu chvíli zůstaneme –“

„Postarají se o ni,“ řekl pan Barnstaple. „Ale myslím, že slečna Greyová a vůbec společnost lorda Barralongy nám bude dělat starosti. Škoda že se sem s námi vůbec dostali.“

„Pan Cecil si to také myslí,“ řekla lady Stella.

„Přirozeně, že nás budou házet všechny do jednoho pytle a posuzovat šmahem.“

„Přirozeně,“ opakovala lady Stella.

Na chvilku se odmlčela. Ale bylo zřejmé, že má ještě něco na srdci. Pan Barnstaple zvolna pádloval.

„Pane Barnstaple,“ ozvala se za chvilku.

Pan Barnstaple zadržel pádlo.

„Pane Barnstaple – nemáte strach?“

Pan Barnstaple prozkoumal své nitro. „Je ve mně příliš mnoho úžasu, než abych měl strach.“

Lady Stella se rozhodla se mu svěřit. „Já mám strach,“ řekla. „Zpočátku jsem neměla. Zdálo se, že všechno jde tak snadno a prostě. Ale v noci jsem se probudila – s hrozným strachem.“

„Ne,“ zamyslel se pan Barnstaple. „Ne. Na mne to tak nepůsobilo – ještě ne... Snad to na mne bude také tak působit.“

Lady Stella se naklonila k panu Barnstaplovi a hovořila důvěrně, sledovala účinek svých slov na pana Barnstapla. „Tihle Utopijci – zpočátku jsem myslela, že to jsou jenom prosté, zdravé lidské bytosti, krásné a nevinné. Ale nejsou takoví, pane Barnstaple. Je v nich něco tvrdého a složitého, něco, co přesahuje náš rozum a co nechápeme. A oni nás nemají rádi. Dívají se na nás bezcitnýma očima. Lychnis je milá, ale sotvakdo z ostatních je aspoň trochu milý. A myslím, že jim jsme na obtíž.“

Pan Barnstaple se nad tím zamyslel. „Snad jsme jim opravdu na obtíž. Byl jsem tak zaujat svým obdivem – tak mnoho věcí je tu nepředstavitelně skvělých – že jsem mnoho nemyslel na to, jak na ně působíme. Ale – ano – jako by byli zaneprázdněni jinými věcmi a příliš se o nás nezajímali. Až na ty, kteří podle všeho dostali za úkol, aby nás pozorovali a studovali. A jistě se jim nezamlouvalo, jak se lord Barralonga zbrkle řítil v autu jejich zemí.“

„Zabil člověka.“

„Já vím.“

Chvíli setrvali v zamyšleném mlčení.

„A jsou tu ještě jiné věci,“ ozvala se znovu lady Stella. „Mají zcela jiný způsob myšlení než my. Domnívám se, že už námi pohrdají. Něčeho jsem si všimla... Včera večer u jezera jste nebyl s námi a pan Cecil se jich zeptal na jejich filosofii. Vykládal jim o Hegelovi a Bergsonovi a o lordu Haldaneovi a o svém vlastním úžasném skepticismu. Docela nezvykle se rozpovídal. Bylo to velmi zajímavé – aspoň pro mne. Ale sledovala jsem očima Urthreda a Liona a poznala jsem – jsem o tom přesvědčena – že uprostřed toho výkladu spolu rozmlouvají tím svým mlčelivým způsobem o něčem docela jiném. Jenom předstírali zájem. A když se Freddy Mush pokoušel je získat pro novogeorgiánskou poezii a pro vliv války na literaturu a vykládal, že doufá, že mají v Utopii něco aspoň zpola tak krásného, jako je Iliada, ačkoli přiznal, že by tomu nemohl uvěřit, tu ani nepředstírali, že poslouchají. Vůbec mu na to neodpověděli... Naše myšlenky jsou jim dočista lhostejné.“

„Naše myšlenky o těchhle věcech jsou o tři tisíce let před námi. Ale můžeme je zajímat jako žáci.“

„Bylo by zajímavé provádět nějakého Hotentota Londýnem a všechno mu vysvětlovat – když už má člověk za sebou tu první legraci, že se pochlubil lidem jeho nevědomostí? Snad by to bylo zajímavé. Ale myslím, že tu o nás příliš nestojí a že si nás nijak zvlášť nezamilují, a nevím, co asi s námi udělají, jestli jim tu natropíme příliš mnoho nepříjemností. A tak mám strach.“

O kousek dál zase spustila: „V noci se mi vloudila vzpomínka na opice mé sestry, paní Kellingové.

Je to u ní posedlost. Opice jí běhají po zahradě a přicházejí do domu a ty chudinky se vždycky do něčeho zapletou. Nevědí dost dobře, co smějí a co nesmějí dělat; dívají se všechny příšerně utrápeně a lidé jim naplácají a vyvádějí je ke dveřím a vyhazují je ven a dělají s nimi spoustu podobných věcí. Opice ničí předměty a hosté mé sestry se necítí dobře. Člověk nikdy neví, co taková opice udělá. A až na mou sestru je nikdo nevidí kolem sebe rád. A ona je pořád hubuje: »Slez dolů, Jacko! Polož to, Sadie!«“

Pan Barnstaple se zasmál. „S námi to asi nebude tak strašné, lady Stello. My nejsme opice.“

I lady Stella se zasmála. „Možná že to s námi nebude tak strašné. Ale přece jenom jsem – aspoň tu noc – cítila, že by to mohlo takové být. My jsme nižší tvorové. Člověk to musí přiznat...“

Svraštila obočí. V jejím hezkém obličeji se objevil výraz velkého myšlenkového úsilí. „Uvědomujete si, jak tu jsme odříznuti...? Možná že to budete ode mne považovat za hloupost, pane Barnstaple, ale než jsem včera večer šla spát, sedla jsem ke stolu, abych napsala sestře dopis a všechno jí pěkně vypověděla, dokud to mám v hlavě čerstvé. A najednou jsem si uvědomila, že je to stejně nemožné, jako kdybych chtěla psát – Juliu Caesarovi.“

To pana Barnstapla nenapadlo.

„Tohle nemohu dostat z hlavy, pane Barnstaple – v Utopii nedostáváme dopisy ani telegramy, nejsou tu noviny ani jízdní řád. Všechno to, na čem nám doopravdy záleží – všichni ti lidé, pro které žijeme. Odříznuti! Já nevím, na jak dlouho. Ale dočista odříznuti... Na jak dlouho to vypadá, že nás tu budou držet?“

Obličej pana Barnstapla dostal zahloubaný výraz.

„Víte jistě, že nás mohou vůbec někdy poslat zpátky?“ otázala se lady Stella.

„Zřejmě si tím nejsou zcela jisti. Ale jsou to úžasně důmyslní lidé.“

„Vypadalo to tak snadné dostat se sem – jako když člověk zajde za roh – ale ovšem po pravdě řečeno octli jsme se mimo prostor a čas... Dokonce více mimo prostor a čas než ti, co zemřou... Severní pól nebo Střední Afrika jsou o celý vesmír blíže k domovu, než jsme my... To je těžko pochopit. V tomhle slunečním světle to všechno připadá tak jasné a známé... A přece byly včera v noci chvíle, kdy se mi chtělo křičet...“

Náhle zmlkla a rozhlédla se po břehu. Pak velmi rozvážně začichala.

Pan Barnstaple si uvědomil, že se k němu táhne přes vodu obzvlášť pronikavá a lákavá vůně.

„Ano,“ řekl.

„To je opečená slanina k snídani!“ zvolala lady Stella a vypískla.

„Přesně tak, jak to u nich objednal pan Burleigh,“ řekl pan Barnstaple a mechanicky stočil kánoe ke břehu.

„Slanina k snídani! To je z toho, co se prozatím stalo, nejpovzbudivější... Snad to byla přece jenom hloupost dát se vystrašit. A tamhle nám dávají znamení!“ Zamávala paží.

„Greeta v bílé říze – jak jste prorokoval – a mluví do ní pan Mush v nějakém druhu tógy... Kdepak asi sehnal takovou tógu?“

Donesl se k nim slabý zvuk volajících hlasů.

„Už je-de-me!“ zavolala lady Stella.

„Doufám, že jsem se nechovala příliš pesimisticky,“ řekla lady Stella. „Ale v noci jsem měla příšerné pocity.“

Errata:

30.05.2021 13:47