Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Druhý den po jejich vpádu se snesl na naši pozemskou skupinku stín obrovské epidemie v Utopii. Už déle než dvacet století byli Utopijci naprosto zbaveni všech přenosných a nakažlivých chorob. Nejenže zmizely ze života zvířat i lidí vážnější epidemická horečnatá onemocnění a všechny druhy chorob kůže, ale zvládli a odstranili i všechny menší infekční choroby, jako nachlazení, kašel, chřipku a podobně. Izolací a kontrolou přenášečů a podobnými opatřeními zahnali do úzkých a vyhubili choroboplodné zárodky.

To se pak projevilo určitou změnou ve fyziologii Utopijců. Zeslábly sekrece a reakce, které posilovaly tělo proti nákaze; energie, která je vytvářela, se stáhla k jiným a vhodnějším účelům. Fyziologie Utopijců, zbavena těchto jenom obranných potřeb, se zjednodušila a stala se účelnější a výkonnější. Toto vyhlazení infekcí patřilo k už tak dávným dějinám Utopie, že jenom odborníci v dějinách patologie se trochu vyznali v tom, jakými bědami lidstvo trpělo z těchto zdrojů, a ani tito odborníci zřejmě neměli tušení, do jaké míry zdejší plémě ztratilo svou dřívější odolnost vůči nákazám. První člověk, který pomyslel na tuto ztracenou odolnost, byl podle všeho pan Rupert Catskill. Pan Barnstaple si vzpomněl, že když se časně ráno prvního dne jejich pobytu v konferenčních zahradách potkali, pan Catskill poukazoval na to, že příroda je jakýmsi nevysvětlitelným způsobem na straně pozemšťanů.

Jestliže to znamenalo znepříjemnit pozemšťany Utopijcům, pak byla příroda rozhodně na jejich straně. Do večera druhého dne po jejich příjezdu téměř všichni, kdo se dostali do styku s pozemšťany, až na Lychnis, Serpentina a tři nebo čtyři další, kteří si udrželi něco ze svých zděděných antitoxinů, dostali horečku s kašlem, bolestmi v krku a v kostech a s bolením hlavy a octli se v tak ochablém a ubohém fyzickém stavu, jaký v Utopii nepoznali už po dvacet staletí. První obyvatel Utopie, kterého to zabilo, byl leopard. Očichal pana Ruperta Catskilla hned po jeho příjezdu a nazítří po tom setkání ho našli mrtvého bez jakéhokoli vysvětlení. Odpoledne téhož dne jedna z dívek, které pomáhaly lady Stelle rozbalovat zavazadla, náhle onemocněla a zemřela.

Na příchod těchto choroboplodných zárodků byla Utopie ještě méně připravena než na příchod pozemšťanů, kteří je sem zavlekli. V posledním zmateném věku existovalo obrovské množství nemocnic na obecná a horečnatá onemocnění, lékařů, lékáren a tak dále, ale to všechno už dávno upadlo v zapomenutí; zůstala chirurgická služba na nehody a dohlíželo se na zdraví mládeže a ti, kdo dosáhli vysokého stáří, se ošetřovali v rekreačních domovech, ale sotva ještě něco zbylo z organizace zdravotnictví, která dříve bojovala proti chorobám. Znenadání se musela utopijská inteligence znovu chopit spletitých problémů už dávno vyřešených a odložených, narychlo dát dohromady zapomenuté přístroje a zařízení pro dezinfekci a léčení, a vrátit se ke všem druhům boje proti chorobám, kterými se vyznačovalo období v dějinách tohoto boje před dvaceti staletími. V jednom ohledu opravdu zůstaly Utopii z tohoto boje určité trvalé výhody. Byli vyhubeni téměř všichni šiřitelé chorob z říše hmyzu, a krysy, myši a drobné špinavé ptactvo přestaly už být zdravotním problémem. Tím se postavily velmi pevné hráze šíření nových infekcí a samotné povaze infekcí, které se mohou šířit. A tak mohli pozemšťané přenášet jenom takové neduhy, které se dají šířit na určitou vzdálenost dechem nebo nakažlivým dotekem. Ačkoli žádný z nich nebyl vůbec nemocný, ukázalo se, že někdo z nich přinesl do utopíjského světa latentní spalničky a že tři nebo čtyři z nich rozpoutali dlouho v sobě potlačovanou chřipku. Ačkoli byli sami příliš odolní, než aby trpěli těmito dvěma nákazami, stali se jejich ohniskem, když je jejich oběti šířily po utopijské planetě kašlem, kýcháním, líbáním a šeptáním. Teprve odpoledne druhého dne po jejich vpádu si v Utopii uvědomili, co se stalo, a dali se do práce, aby se vypořádali s touto recidivou barbarských trápení.

Pan Barnstaple byl asi poslední z pozemšťanů, který se doslechl o epidemii. Odtrhl se od ostatní společnosti a vydal se sám na výzkumnou výpravu.

Bylo mu záhy jasné, že Utopijci nemají v úmyslu věnovat příliš mnoho času ani energie na poučování svých pozemských návštěvníků. Po objasnění odpoledne po jejich vpádu se už nepokoušeli přednášet návštěvníkům o zřízení a systému Utopie a jenom se velmi stručně ptali na pozemské poměry. Nechali pozemšťany pohromadě, aby si všechno mezi sebou prohovořili. Několik Utopijců bylo zřejmě pověřeno tím, aby pečovali o jejich pohodlí a spokojenost, ale ti se asi nedomnívali, že mezi jejich úkoly patří i poučení. Pana Barnstapla rozčilovaly myšlenky a poznámky některých jeho druhů, a tak poslechl svou přirozenou pohnutku, aby si sám prozkoumal Utopii. Široká nížina pod jezerem, kterou zahlédl, než jeho letadlo sestoupilo do konferenčního údolí, měla v sobě něco, co roznítilo jeho obrazotvornost, a příští ráno vsedl do loďky a vesloval na druhou stranu jezera, aby prozkoumal přehradu, která zadržovala jeho vody, a aby se rozhlédl ze stěny hráze po obrovské nížině.

Jezero bylo mnohem širší, než se domníval, a přehrada mnohem mohutnější. Voda byla křišťálově čistá a velmi studená a plovalo v ní jen málo ryb. Vyjel hned po snídani, ale bylo už téměř poledne, když dojel ke stěně obrovské hráze a mohl se rozhlédnout přes spodní údolí k široké nížině.

Přehrada byla zbudována z obrovských kvádrů červeně a zlatě žilkované skály, ale v pravidelných přestávkách vedly k silnici, souběžné s hřebenem hráze, schody. Obrovské sochy sedících postav se zamyšleně tyčily nad vzdálenou nížinou, jako by je sem sochaři umístili v jakési tvůrčí bujnosti. Seděly, jako by se dívaly nebo přemýšlely, obrovské hrubé postavy, zpola hory a zpola lidé. Pan Barnstaple odhadoval, že jsou snad dvě stě stop vysoké; když prošel vzdálenost mezi dvěma sochami a když potom spočítal sochy, dospěl k závěru, že přehrada je sedm až deset metrů dlouhá. Na druhé straně příkře klesala snad pět set stop a podpírala ji řada obrovských pilířů, které téměř nepozorovaně splývaly s přírodní skálou. V kanálech mezi těmito pilíři bzučely obrovské baterie vodních turbín, a když pak voda splnila první úkol, zpěněně a divoce klesala dolů a hromadila se v dalším širokém jezeře, zadržovaném druhou obrovskou přehradou, vzdálenou asi dvě míle a asi o tisíc stop níže. V dálce se rozprostíralo třetí jezero a třetí přehrada a pak nížina. Uprostřed veškeré této titánské techniky bylo vidět jenom tři nebo čtyři Utopijce, kteří vypadali velmi droboučcí.

Pan Barnstaple stál jako nejnepatrnější ze všech předmětů ve stínu zadumaného kolosa a vyhlížel přes tyto bližší předměty do zamlžených plání nížiny na druhé straně.

Jaký život se tam odehrává? Spojení rovin s horami mu velmi silně připomnělo Alpy a velikou nížinu v severní Itálii, do které sestupoval na zakončení mnoha výletů o letních prázdninách ve svém mládí. Věděl, že v Itálii jsou tyto vzdálené roviny plné hustě nakupených měst a vesnic a pečlivě zavlažovaných a svědomitě obdělávaných polí. Početné obyvatelstvo se pachtí s mravenčí pílí, aby vyrobilo dost potravy; počet obyvatelstva stále vzrůstá, až ony nevyhnutelné důsledky přelidnění, choroby a hladomor, vytvoří jakousi rovnováhu mezi rozlohou půdy a počtem rodin, které na ní pracně shánějí obživu. Jelikož lopotící se muž vypěstuje více potravy, než sám opravdu sní, a jelikož počestné ženy porodí více dětí, než může půda doopravdy zaměstnat, přebytek bezzemků se hromadí v nádorovitě přebujelých městech a velkoměstech a zabývají se tam právními a finančními akcemi proti zemědělcům nebo výrobou docela lákavých předmětů pro obchod. Devadesát devět z každého sta těchto obyvatel se soustřeďuje od dětství do stáří na obtížný úkol, kterému se říká »vydělat si na živobytí«. Uprostřed toho všeho vznikají svatyně a chrámy, které se udržují předstíráním smírných obětí a živí parazitický dav kněží, mnichů a jeptišek. Jíst a rozmnožovat se, prosté koloběhy běžného života od začátku lidských společností, složité shánění potravy, komplikované získávání majetku a daň placená strachu; takovou podívanou máme ještě stále na každém kousku teplé a plodné Země. Jsou tam záblesky smíchu a veselí, krátká intermezza svátečních dní, prchavé mládí, než zanikne v lopotě zralých let; ale jeviště ovládá nucená práce, záští a nenávist vyplývající z přelidnění a věčná nejistota bídy. V šedesáti letech přichází sešlost věkem; ženy jsou staré a vyčerpané už ve čtyřiceti letech. Ale tady dole ta nížina v Utopii, ačkoli je prosluněná a úrodná, se řídí jiným zákonem. Tady skoncovali s běžným životem lidstva, jeho starodávnými zvyklostmi, s jeho otřepanými žerty a historkami, které se přemílají z generace na generaci, s koloběhem svátků v roce, se zbožnými obavami a křečovitými požitky, s omezenými a přece nestálými a žalostně dětinskými nadějemi, se spoustou bídy a s tragickou marností. To vše navždy zmizelo z tohoto staršího světa. Ten příboj běžného života ustoupil a opadl, avšak půda zůstala plodná a slunce ještě stále září.

Pan Barnstaple si uvědomil s jakousi zbožnou úctou, jaký úžasný pořádek zavládl ve všem životě za pouhých dvacet století, jak směle a úžasně lidský duch duší, tělem i svým osudem zvládl život a osud lidstva. Ted poznal, jakým je sám přechodným tvorem, tak hluboce zabředlým ve starých zvyklostech a tak sympatizujícím s myšlenkou něčeho nového, která dosud jenom slabě probleskuje na Zemi. Už dlouho věděl, jak vášnivě si hnusí a přezírá páchnoucí venkovský život, který představuje naši minulost; nyní si poprvé uvědomil, jak hluboce se obává vyspělého a strohého utopijského života, který leží před námi. Tento svět, na který se dívá, mu připadal velmi čistý, a přitom strašlivý. Co dělají na těch vzdálených nížinách? Jaký tam žijí každodenní život?

Znal už Utopii dost dobře, aby věděl, že všechna země bude jako nějaká zahrada, přičemž se Utopijci chopí každé přírodní tendence ke kráse a zdokonalí ji a každou vrozenou ohyzdnost opraví a přemohou. Věděl, že tito lidé dovedou pracovat a zápasit o to, aby bylo všechno půvabné; vždyť o tom ho už poučili ti dva pěstitelé růží. A kolem něho sem a tam chodí ti, kdo se starají o výživu a ubytování, a ti, kdo řídí běžný život a udržují hospodářské soustrojí v tak hladkém chodu, že člověk neslyší žádný řinkot, skřípot ani vnitřní poruchy, které tvoří hlavní písničku v pozemských záležitostech. Skončily věky hospodářských svárů a pokusů; lidé nalezli správnou cestu, jak všechno zařídit. A obyvatelstva Utopie, které jeden čas kleslo na pouhých dvě stě miliónů, už zase přibývá, aby drželo krok s neustálým růstem lidských zdrojů. Lidstvo se zbavilo tisícerého zla, které by jinak rostlo s jeho růstem, a tak se může opravdu rozmáhat.

A tam dole pod modrým oparem mlhy nad obrovskou nížinou téměř všichni ti, kdo se nezaměstnávají potravinářstvím a architekturou, zdravotnictvím, vzděláním a vzájemným vztahem jednotlivých činností, se zabývají tvůrčí prací; vědeckým bádáním a uměleckou tvorbou neustále zkoumají vnější i vnitřní svět. Neustále posilují moc společnosti nad životem a uvědomělou hodnotu života.

Pan Barnstaple si navykl vidět v našem světě zběsilý shon za vynálezy a poznáním, ale poznal, že celý pozemský pokrok za sto let se nedá srovnat s prudkým rozmachem těchto miliónů spojených mozků za jeden jediný rok. Věda se tu žene kupředu a temnota mizí, jak mizí stín mraku za větrného dne. Tam dole zkoumají nerosty, které leží v srdci jejich planety, a splétají předivo, do kterého by polapili slunce a hvězdy. Tady je život na pochodu; je děsivé poznání, jak obrovskými kroky postupuje. Děsivé – protože v skrytu páně Barnstaplovy duše, stejně jako ještě stále v skrytu tak mnoha inteligentních myslí v našem světě, zůstávalo přesvědčení, že zanedlouho budeme znát vše a vědecký vývoj je už u konce. A pak budeme navždy šťastni.

Ještě si doopravdy nezvykl na pokrok. Vždycky myslel na Utopii jako na pokojnou tišinu, kde je všechno už navždy zařízeno. I dnes to tam pod rozprostřeným oparem mlhy vypadalo klidně, ale věděl, že tento klid znamená vytrvalý mlýnský náhon, který jako by byl téměř nehybný ve svém poklidném náporu, dokud se v něm nemihne bublina či kousek pěny nebo nějaké dřevo či list a neprozradí jeho rychlost.

A jaký je to pocit žít v Utopii? Lidské životy musejí být v tomto světě podobné životům velmi úspěšných umělců nebo vědeckých pracovníků, je to neustálé zajímavé objevování nových věcí, neustálé dobrodružné výpravy do neznámého a nepoznaného. Pro zotavení cestují Utopijci po své planetě a v Utopii je hodně lásky, smíchu a přátelství a bohatý, nenucený a neformální společenský život. Zcela zanikly hry, kterými se neprocvičuje tělo, ty náhražky přihlouplých lidí za bádání a duševní úsilí, ale mnoho činorodých her se hraje pro pobavení a fyzickou zdatnost... Jistě je to dobrý život pro ty, kdo jsou pro něj vychováni, opravdu nanejvýš záviděníhodný život.

A celým tím životem jistě proniká šťastné vědomí, že život má nějaký smysl; že probíhá, aby donekonečna přinášel plody. A Utopijci určitě také milují – jemně a vybraně – ale snad trochu tvrdě. Možná že v těch dalekých nížinách není příliš mnoho soucitu ani něžnosti. Jsou to skvělé a půvabné bytosti – ale není v nich vůbec soucitu. Těchto vlastností tu není zapotřebí...

A přece ta žena Lychnis se zdála být milá...

Zachovávají si věrnost nebo si ji musejí zachovávat jako milenci na Zemi? Jak vypadá láska na Utopii? Milenci si ještě stále šeptají v šeru... Co je podstatou lásky? Zalíbení, sladká hrdost, získání lahodného daru, nejskvělejší posílení těla a ducha...

Jaké by to asi bylo, milovat některou z těchto utopijských žen a být jí milován – tisknout ke své tváři její rozzářenou tvář – celý se rozžít jejím polibkem...?

Pan Barnstaple seděl ve flanelových kalhotách a bosý ve stínu kamenného kolosu. Připadal si jako droboučký zbloudilý hmyz, nejistě sedící na obrovské hrázi. Zdálo se mu nemožné, aby vítězné utopijské plémě vůbec kdy ještě ustoupilo ve svém velkolepém útoku za ovládnutím všeho. Tento svět dospěl úžasně vysoko a ještě stále stoupá vzhůru. Jistě se teď cítí bezpečný ve svých vymoženostech. A přece se všechno toto úžasné bezpečí a vláda nad přírodou uskutečnily v krátkém časovém úseku tří tisíc let...

Jejich plémě se nemohlo za tak krátkou dobu od základu změnit. V podstatě je to dosud plémě doby kamenné, neuplynulo ani dvacet tisíc let od časů, kdy Utopijci ještě vůbec neznali kovy a neuměli číst ani psát. Hluboko v jejich přirozenosti dosud dřímají zadržená a zakrnělá semínka zloby, strachu a nešváru. V Utopii je jistě dodnes mnoho neklidných a neukázněných duchů. Sotva tu teprve započali s eugenikou.

Vzpomněl si na dychtivě líbezný obličej děvčátka, které s ním hovořilo při svitu hvězd večer po příjezdu, a na známku romantické dychtivosti v jejím hlase, když se ptala, zdali lord Barralonga není náramně statný a krutý muž.

Jitří tu romantika ještě stále jejich obrazotvornost? Asi jenom obrazotvornost dospívající mládeže.

Není už v tomto nesmírném pořádku možný nějaký obrovský otřes nebo období zmatku? Nemůže se zdejší výchovný systém unavit svými ukázněnými úkoly a stát se kořistí pokusů? Nečíhá snad ještě stále něco nepředvídaného v záloze na toto plémě? Co kdyby se ukázalo, že je v náboženském zanícení otce Amertona nebo v nevyléčitelné touze Ruperta Catskilla po fantastických a odvážných podnicích něco nakažlivého?

Ne. To je nepředstavitelné. To, co tento svět dokázal, je příliš veliké a bezpečné ve svém klidu.

Pan Barnstaple vstal a sestupoval po schodišti obrovské přehrady tam, kde se hluboko dole houpala v průzračné vodě jeho lodička jako droboučký okvětní plátek.

Uvědomil si, že v konferenčních prostorách zavládl značný rozruch.

Ve vzduchu kroužilo více než třicet letadel, snášela se k parku a vznášela se nad ním, a silnicí v průsmyku přijíždělo a odjíždělo velké množství velikých bílých vozidel. Také lidé mezi domy se zřejmě prudce pohybovali, ale bylo to příliš daleko, než aby rozeznal, co dělají. Chvíli tam upíral oči a pak nasedl do loďky.

Když se vracel přes jezero, nemohl sledovat, co se děje, protože byl obrácen zády k horským svahům, ale jedno letadlo se sneslo velmi blízko k němu a spatřil, že se na něho letec dívá, jak vesluje. A když si jednou od veslování odpočinul a otočil se na sedadle, aby něco viděl, spatřil cosi, co mu připadalo jako nosítka nesená dvěma muži.

Když se přiblížil ke břehu, vyrazil mu vstříc člun. S úžasem spatřil, že cestující na člunu mají na sobě něco, co vypadalo, jako skleněné přilbice s bílými špičatými hledími. Byl nesmírně ohromen a zmaten.

Když se přiblížili, zazvučelo mu v duchu jejich poselství: „Karanténa. Musíte jít do karantény. Vy pozemšťané jste tu rozpoutali epidemii a musíme vás dát do karantény.“

Pak tedy jsou tyto skleněné přílby jistě něco jako plynové masky!

Když přijeli k boku jeho člunu, poznal, že je tomu tak. Přílby byly vyrobeny z vysoce ohebné a dokonale průhledné hmoty...

Pana Barnstapla vezli kolem několika teras s lůžky Utopijců, které ošetřovali jiní s plynovými maskami. Poznal, že všechny pozemšťany s veškerým jejich majetkem až na auta shromáždili v síni, kde se konala prvního dne konference. Dověděl se, že celou společnost je třeba odstěhovat na nové místo, kde je bude možno izolovat a léčit.

Se společností zůstali jenom dva Utopijci, kteří měli na sobě plynové masky, potulovali se na otevřené kolonádě a svým postojem nepříjemně připomínali strážce nebo dozorce.

Pozemšťané seděli v malých skupinkách, až na pana Ruperta Catskilla, který chodil ve výklenku sem a tam a vykládal. Byl bez klobouku, rozpálený a rozčilený, a vlasy měl dost rozcuchané.

„Tohle jsem předvídal hned od začátku, že se stane,“ opakoval. „Cožpak jsem vám neříkal, že příroda je na naší straně? Neříkal jsem to?“

Pan Burleigh byl pohoršen a podrážděn. „Ani za celý svět nemohu pochopit, jaká je v tom logika,“ prohlašoval. „Jsme tu absolutně jediní dokonale imunní lidé – a nás – nás chtějí izolovat.“

„Říkají, že od nás dostávají nákazy,“ řekla lady Stella.

„Tak dobře,“ řekl pan Burleigh, zdůrazňuje svá slova dlouhou bílou rukou. „Tak dobře, ať tedy izolují je! Tohle je – čínské jednání; tohle je vzhůru nohama. Zklamal jsem se v nich.“

„Myslím, že je to jejich svět,“ řekl pan Hunker, „a my se musíme řídit jejich vůlí.“

Pan Catskill se soustředil na lorda Barralongu a oba šoféry. „Já vítám tohle léčení. Já to vítám.“

„Co máte za lubem, Ruperte?“ řeklo jeho lordstvo. „Ztrácíme možnost jednat.“

„Vůbec ne,“ řekl pan Catskill. „Vůbec ne. Tím získáváme možnost jednat. Musejí nás izolovat. Musejí nás nechat samy pro sebe na nějakém ostrově nebo hoře. Tak je to dobré. Tak je to dobré. Tohle je jenom začátek našich dobrodružství. Uvidíme, co se dá dělat.“

„Ale jak?“

„Jen chvilku strpení. Až si budeme moci volněji promluvit...

Tohle jsou nouzová opatření. Tahle epidemie je teprve v počátečním stadiu. To všechno je teprve začátek. Důvěřujte mi.“

Pan Barnstaple seděl zachmuřeně u svého kufříku a vyhýbal se vyzývavému pohledu pana Catskilla.

Errata:

30.05.2021 13:47