Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Místo karantény, kam byli pozemšťané dopraveni, bylo jistě velmi vzdálené od místa konference, neboť let trval téměř šest hodin a po celý ten čas letěli vysoko a velmi rychle. Seděli všichni pohromadě v jediném vzdušném korábu; byl prostranný a pohodlný a bylo by se tam vešlo snad čtyřikrát tolik cestujících. Doprovázelo je asi třicet Utopijců v plynových maskách, byly mezi nimi i dvě ženy. Letci měli na sobě stejnokroje z jakési hebké bílé látky, která probouzela zvědavost i závist jak slečny Greyové, tak lady Stelly. Letecký koráb zamířil dolů přes údolí, přeletěl širokou nížinu, úzký pruh moře a další pevninu se skalnatým pobřežím a hustými lesy a obrovskou pláň pustého moře. Na tomto moři nebylo vidět téměř žádnou lodní dopravu; panu Barnstaplovi se zdálo, že se žádného pozemského oceánu nepoužívá tak málo k plavbě; jenom několikrát spatřil obrovská ujíždějící plavidla, zcela nepodobná korábům na Zemi a která vypadala spíše jako veliké vory nebo plošiny, a několikrát spatřil něco, co byly zřejmě nákladní lodi – jednu opatřenou stěžni a plachtami. A i ve vzduchu bylo sotva více dopravního ruchu. Od chvíle, co panu Barnstaplovi zmizela před očima země, spatřil až do konečného přistání jenom tři letadla.

Minuli dost hustě obydlený a velmi půvabný pobřežní pás a octli se zřejmě nad vyprahlou pustinou, kde byly jenom doly a rozlehlé technické stavby. Ve velké dálce se tyčily obrovské zasněžené hory, ale letadlo se sneslo dříve, než k nim doletěli. Nějaký čas letěli pozemšťané nad obrovskými haldami lávovitého odpadu, tvořícími celé velké hory, které jako by byly vznikly ohromnými studnovitými výkopy, pronikajícími do neznámé hloubky pod zemský povrch. Ze šachty vycházel strašlivý hřmot strojů a mnoho dýmu. Tu a tam bylo vidět davy dělníků, kteří zřejmě žili v táborech mezi haldami. Dělníci sem podle všeho přijíždějí jenom na pracovní směny; nebylo tu ani stopy po nějakých obytných domech. Letadlo s pozemšťany přelétlo kolem této krajiny a pokračovalo v letu pres skalnatou pustinu téměř bez jediného stromečku, hluboce přervanou strmými roklemi podobnými kaňonům. Bylo vidět jen málo lidí, ale mnoho známek ukazovalo na technické práce. Každá bystřina, každý vodopád poháněl nějakou turbínu a po útesech roklí se táhly veliké kabely a pokračovaly napříč pustinami. V širších úsecích roklí rostly borové lesy a značně bohatá vegetace.

Vysoká skalní výspa, ke které mířili, se zvedala jako téměř zcela nepřístupné předhoří ve vidlici mezi dvěma sbíhajícími se kaňony. Tyčila se asi do výše dvou tisíc stop nad zpěněně se střetajícími bystřinami, obrovský masív bledě zelenavých a nachových skal, zubatých, jehlan co vitých a hluboce rozeklaných spojenými plošinkami a bílými, křišťálově jasnými žílami. Rokle na jedné straně skalní výspy byla mnohem příkřejší než na druhé, byla vlastně tak strmá, že tam byla tma jako v tunelu, a tady se asi sto stop od okraje úskalí táhl přes propast štíhlý kovový most. Několik yardů nad ním byly výčnělky, které snad zbyly ze staršího kamenného mostu. V pozadí skalní výspa příkře klesala několik set stop k protáhlé stráni pokryté skrovnou vegetací a stráň znovu stoupala k hlavnímu horskému masívu, který tvořil stěnu nahoře rovných útesů.

Právě na této stráni se letadlo sneslo vedle tří nebo čtyř menších strojů. Skalní výspu obepínaly vysoké trosky starého hradu, mezi jehož hradbami se kupilo několik budov, kde byla nedávno ubytována skupina studentů chemie. Jejich výzkumy, které se týkaly nějaké otázky složení atomu, zcela nepochopitelné pro pana Barnstapla, už skončily a místo se vyprázdnilo. Laboratoř byla ještě stále plná přístrojů a materiálu; vodu a energii dostávali potrubím a kabely z vyšší části rokle. Zbyly tu také bohaté zásoby potravin. Když přiletěli pozemšťané, řada Utopijců pilně upravovala místo k jeho novému účelu, to jest k izolaci a dezinfekci.

Serpentine se objevil ve společnosti muže v plynové masce, který se jmenoval Cedar. Tento Cedar byl cytolog, badatel o buňkách, a byl pověřen zřízením improvizovaného sanatoria.

Serpentine jim vysvětlil, že sám odletěl na skalní výspu napřed, protože se vyzná v zdejším vybavení a ve výzkumu, který se tu prováděl, a protože se s pozemšťany už zná a pro svou poměrně velkou imunitu před jejich infekcemi může pracovat jako prostředník mezi nimi a lékařským personálem, který se teď ujímá jejich případu. Toto vysvětlení podal panu Burleighovi, panu Barnstaplovi, lordu Barralongovi a panu Hunkerovi. Ostatní pozemšťané postávali ve skupinkách u letadla, z kterého vystoupili, hleděli na hradbou obehnaný vrcholek skalní výspy, zakrslé křoví na ponuré vysočině nad sebou a na příkré útesy přilehlých kaňonů, a ve tvářích neměli nijak zvlášť nadšený výraz.

Pan Catskill přešel stranou téměř až na okraj velikého kaňonu a zůstal tam stát s rukama za zády v postoji téměř napoleonském a ponořen v myšlenky zíral dolů do hlubin bez slunce. Vzduch se rozechvíval hned hlasitým a hned téměř neslyšitelným řevem neviditelných vod zdola.

Slečna Greeta Greyová náhle vytáhla kameru značky Kodak; vzpomněla si na ni, když si balila věci na tento poslední výlet, a vzala si momentku celé společnosti.

Cedar řekl, že jim vysvětlí, jaký způsob léčby navrhuje, a lord Barralonga zavolal „Ruperte!“, aby přivolal pana Catskilla do skupiny Cedarových posluchačů.

Cedar hovořil tak určitě a přesně jako předtím Urthred. Řekl, že pozemšťané jsou prokázaně nositeli spousty choroboplodných organismů, které se drží v jejich těle na uzdě ochrannými protilátkami, ale proti kterým nemají Utopijci pohotově obranné prostředky, takže mohou doufat v bezpečnou imunitu teprve po bolestné a zhoubné epidemii. Jediným způsobem, jak předejít tuto epidemii, která by opravdu zpustošila celou jejich planetu, je především soustředit a vyléčit všechny nakažené případy, což se stalo tím, že přeměnili konferenční park v jedinou velkou nemocnici, a pak zajistit pozemšťany a naprosto je izolovat od Utopijců, dokud je nezbaví jejich infekcí. Přiznal, že to není vůči pozemšťanům žádné pohostinné počínání, ale zřejmě se dá udělat jen jedno, totiž dopravit je do tohoto obzvlášť vysokého a suchého vzduchu v pustině a tam zjistit, jakým způsobem je dokonale fyzicky očistit. Jestliže to bude možné, udělají to a pak si budou moci pozemšťané zase chodit po Utopii, jak se jim zlíbí.

„Ale co když to není možné?“ vyhrkl pan Catskill.

„Myslím, že to bude možné.“

„Ale co když se vám to nepodaří?“

Cedar se usmál na Serpentina. „Fyzikální badatelé se ujímají díla, v jehož čele stáli Arden a Greenlake, a zanedlouho budeme moci opakovat jejich pokus. A pak postupovat opačným způsobem.“

„A my vám přitom máme sloužit za pokusné králíky?“

„Teprve až se s jistotou přesvědčíme, že bezpečně přistanete.“

„Chcete říci,“ řekl pan Mush, který přistoupil ke kroužku kolem Cedara a Serpentina, „že nás hodláte poslat zpátky?“

„Pokud si vás tu nebudeme moci nechat,“ usmál se Cedar.

„Příjemná vyhlídka!“ řekl pan Mush nevlídně, „Dát se vystřelit z děla prostorem. Pokusně.“

„A smím se zeptat,“ ozval se hlas otce Amertona, „smím se zeptat, jakého druhu bude to vaše léčení, ty pokusy, při kterých my máme být – tak řečeno pokusnými králíky? Má to být nějaké očkování?“

„Injekce,“ vysvětlil pan Barnstaple.

„Ještě jsem se zcela nerozhodl,“ řekl Cedar. „Z problému vznikají otázky, které tento svět už celé věky zapomněl.“

„Říkám vám hned, že já jsem přesvědčený odpůrce očkování,“ řekl otec Amerton. „Naprosto. Očkování je násilí proti přírodě. Jestliže jsem měl některé pochybnosti, než jsem vstoupil do tohoto – zkaženého světa, teď už žádné pochybnosti nemám. Ani jedinou pochybnost! Kdyby byl Bůh měl v úmyslu, abychom měli v těle tahle séra a fermenty, byl by se postaral o přirozenější a důstojnější způsob, jak je získat, než nějakou stříkačkou.“

Cedar s ním o tom nedebatoval. Pokračoval v omluvách. Musí požádat pozemšťany, aby se po nějaký čas drželi v určitých hranicích a omezili se na skalní výspu a na svahy pod ní až k horským útesům. A dále že není možné přidělit jim k obsluze mladé lidi jako doposud. Musejí si sami vařit a ve všem o sebe pečovat. Všechna potřebná zařízení najdou nahoře na hřebeni skalní výspy a on se Serpentinem jim podají všechna nutná vysvětlení. Najdou tam také dostatečné zásoby potravin.

„Tak nás tu tedy necháte o samotě?“ otázal se pan Catskill.

„Dočasně. Až se nám problém trochu ujasní, vrátíme se a povíme vám, co máme v úmyslu.“

„Výborně,“ řekl pan Catskill. „Výborně.“

„Škoda že jsem poslala svou komornou vlakem,“ řekla lady Stella.

„Už mám jenom poslední čistý límeček,“ řekl monsieur Dupont s žertovným úšklebkem. „Tenhle víkend s lordem Barralongou není žádná legrace.“

Lord Barralonga se náhle obrátil ke svému osobnímu přisluhovači: „Jsem přesvědčen, že Ridley má všechny vlastnosti výtečného kuchaře.“

„Já nejsem proti tomu to zkusit,“ řekl Ridley. „Dělal jsem už spoustu věcí – a kdysi jsem měl na starosti parní vozidlo.“

„Člověk, který se dovede starat o – něco takového, dokáže všecko,“ řekl pan Penk nezvykle dojat. „Nemám nic proti tomu, obětovat se na nějaký čas spolu s panem Ridleyem pro obecné dobro. Začal jsem svoji životní dráhu jako sluha v pánském domě a nestydím se to přiznat.“

„Jestli nám tenhle pán ukáže kuchyňské zařízení,“ řekl pan Ridley a ukázal na Serpentina.

„No právě,“ řekl pan Penk.

„A jestliže my všichni budeme ve svých požadavcích co nejskromnější,“ řekla slečna Greeta statečně.

„Myslím, že to dokážeme,“ řekl pan Burleigh Cedarovi. „Když nám zpočátku laskavě trochu poradíte a pomůžete.“

Cedar a Serpentine zůstali s pozemšťany na karanténní horské výspě až do sklonku odpoledne. Pomohli připravit večeři a ta se pak podávala na hradním nádvoří. Odletěli s příslibem, že se zítra ráno vrátí, a pozemšťané se dívali, jak s ostatními letadly stoupají k nebi.

Pan Barnstaple k svému překvapení pocítil při jejich odletu smutek. Měl dojem, že jeho druzi chystají nějakou neplechu a že se odchodem Utopijců odstraňuje překážka této neplechy. Pomohl lady Stelle při přípravě omelety; když ji přinesl na stůl, musel odnést mísu a pánev do kuchyně, a tak zasedl k večeři poslední. Zjistil, že neplecha, které se obával, je už jaksepatří v proudu.

Pan Catskill byl už po večeři, stál s nohou opřenou o lavici a řečnil k ostatním členům společnosti.

„Ptám se vás, dámy a pánové,“ říkal pan Catskill, „ptám se vás: Není v dobrodružstvích dnešního dne ruka osudu? Ne nadarmo bývalo toto místo za dávných časů pevností. Teď se může docela dobře stát zase znovu pevností. Hm – pevností... V takovém dobrodružství, že ve srovnání s ním Cortezovy a Pizarrovy příběhy zblednou ve své ubohosti!“

„Můj drahý Ruperte,“ zvolal pan Burleigh. „Co jste si to zase vzal do hlavy?“

Pan Catskill zamával dramaticky dvěma prsty. „Dobytí jednoho celého světa!“

„Milosrdný Bože!“ zvolal pan Barnstaple. „Nezbláznil jste se?“

„Jako Clive,“ řekl pan Catskill, „nebo sultán Baber, když táhl na Panipat.“

„Tohle je za vlasy přitažený návrh.“ řekl pan Hunker, který jako by se byl už duševně připravil na takové návrhy, „ale já si jej rád vyslechnu. Pokud si dovedu představit druhou možnost, tak to znamená dát se vydrhnout a vyčistit skrz naskrz a potom se dát vystřelit zase zpátky do našeho světa – s vyhlídkou, že se cestou s něčím srazíme. Jen jim to povězte, pane Catskille.“

„Povězte jim to,“ řekl lord Barralonga, který na to byl už také duševně připraven. „Je to hazard, připouštím. Ale bývají situace, kdy člověk musí hazardovat – nebo se stane sám obětí hazardu. Já jsem celou duší pro ten činorodý návrh.“

„Je to hazard – nepochybně,“ řekl pan Catskill. „Ale na tomto úzkém poloostrově, na této asi čtvereční míli prostoru se prostě bude rozhodovat osud dvou světů. Nezbývá času na bázlivost ani na slabošskou opatrnost. Rychle se rozhodnout – rychle jednat...“

„To je prostě vzrušující!“ zvolala slečna Greeta Greyová, sevřela ruce kolem kolenou a zářivě se usmála na pana Mushe.

„Tihle lidé,“ zasáhl do debaty pan Barnstaple, „jsou tři tisíce let před námi. Jsme jako hrstka Hotentotů ve voze majitele menažérie v Earl’s Courtu, kteří se chystají dobýt Londýn.“

Pan Catskill s rukama v bok se obrátil k panu Barnstaplovi s mimořádnou bodrostí. „Tři tisíce let od nás – ano! Ale ne tři tisíce let před námi! Právě v tom se my dva rozcházíme. Vy říkáte, že tohle jsou nadlidé. Hm – nadlidé... Já říkám, že jsou degenerovaní. Dovolte mi upozornit vás, oč se opírá toto moje přesvědčení – přes všechnu jejich krásu, jejich velmi značné hmotné a duchovní úspěchy a tak dále. Ideální lidé, připouštím... Ale co dál...? Tvrdím, že už dosáhli vrcholu – a překročili jej, že jdou dál už jenom ze setrvačnosti a že ztratili nejen způsobilost vzdorovat chorobám – tato slabost, jak uvidíme, stále poroste – ale také se vyrovnat s nezvyklými a těžkými situacemi. Jsou ušlechtilí. Až příliš ušlechtilí. Jsou bezradní. Nevědí, co mají dělat. Tady sedí otec Amerton. Při té první schůzce způsobil nanejvýš urážlivou výtržnost. (Vy víte, že je tomu tak, otče Amertone. Já vám to nevyčítám. Vy jste velmi citlivý – po morální stránce. A tyhle věci vás musely urážet.) Vyhrožovali mu – jako vyhrožuje slabá stařena malému chlapci. Chtěli s ním něco udělat. Udělali s ním něco?“

„Přišli ke mně nějaký muž se ženou a hovořili se mnou,“ řekl otec Amerton.

„A co jste udělal vy?“

„Prostě jsem jim všechno vyvrátil. Pozvedl jsem hlas a všechno jsem jim vyvrátil.“

„Co říkali?“

„Co mohli říkat?“

„My všichni jsme si mysleli, že chudáku otci Amertonovi udělají něco příšerného. Nu a teď si vezměme vážnější případ.

Náš přítel lord Barralonga se šíleně rozjel na svém autě – a zabil člověka. Hm. Dokonce i doma ve vlasti by vám, jak víte, udělali poznámku ve vašem průkazu majitele auta. A pokutovali by vašeho šoféra. Ale tady...? Od té doby o tom nepadla téměř ani zmínka. Proč? Protože nevědí, co o tom mají říci, ani co v té věci udělat. A teď nás strčili sem a poprosili nás, abychom se pěkně chovali. Dokud nebudou připraveni přijít a zkoušet na nás své pokusy, dávat nám injekce a já nevím co ještě. A jestli se prosím podřídíme, jestli se podřídíme, ztratíme jednu z našich největších výhod nad těmito lidmi, svoji schopnost nemoc zároveň roznášet i jí vzdorovat, a mimoto nevím ještě jaké působivé schopnosti, které mohou velmi dobře souviset s fyziologickou odolností, o kterou nás chtějí připravit. Budou se třeba babrat v našich žlázách s vnitřní sekrecí. Ale věda nás učí, že právě v těchto žlázách se ukrývá naše osobnost. Chtějí nás duchovně a morálně narušit. Jestliže se podřídíme, prosím – jestliže se podřídíme. Ale co když se nepodřídíme, co pak?“

„Nu,“ řekl lord Barralonga, „co pak?“

„Nebudou si s námi vědět rady. Nedejte se klamat nějakým vnějším zdáním krásy a blahobytu. Tihle lidé žijí v jakémsi vysilujícím snu, jako žili staří Peruánci za Pizarrových časů. Vypili vysilující doušek socialismu a stejně jako ve starém Peru v nich už nezbylo žádné zdraví ani síla vůle. Hrstka odhodlaných mužů a žen, kteří se odváží – mohou se nejen odvážit, ale triumfovat v takovém světě. A tak vám tedy předkládám své plány.“

„Chcete říci, že uchvátíme celou utopijskou planetu?“ řekl pan Hunker.

„Trochu velké sousto,“ řekl lord Barralonga.

„Chci prosím říci, že prosadíme práva životnější formy společenského organismu nad méně životnou formou. Octli jsme se tu – v pevnosti. Je to opravdová pevnost a docela schopná obrany. Když jste si vy ostatní rozbalovali své věci, Barralonga, Hunker a já jsme se o tom přesvědčili. Je tu chráněná studna, a tak v případě nutnosti můžeme získat vodu z dolního kaňonu. Ve skále jsou vyhloubeny komůrky a kryty; hradba obrácená do volné krajiny je pevná a vysoká, a tak hladká, že není možné se po ní vyšplhat. Tenhle velký klenutý vchod se dá snadno zabarikádovat. Skálou vedou dolů schůdky k můstku, který se dá v případě nutnosti strhnout. Ještě jsme neprozkoumali všechny vyhloubené dutiny. Pan Hunker bude naším chemikem – býval chemikem, než ho prohlásil za svého velitele film – a on říká, že v laboratoři je spousta materiálu na výrobu zásoby granátů. Jak zjišťuji, naše společnost má k dispozici pět revolverů s municí. Ani jsem si netroufal dělat si takovou naději. Potravu máme na mnoho dní.“

„Ale to je směšné!“ vykřikl pan Barnstaple, vstal a pak si zase sedl. „To je absurdnost! Vrhnout se na tyhle hodné lidi! Vždyť přece mohou roztřískat tohle malé předhoří na padrť, kdykoli se jim zlíbí.“

„Ach tak!“ řekl pan Catskill a zadržel ho zdviženým prstem. „I na to jsme mysleli. Ale můžeme si vzít za příklad jeden list z Cortezovy knihy – Cortez v samém středu Mexika zajal Montezumu jako vězně a rukojmí. I my si opatříme rukojmí. Aniž musíme hnout prstem – Naším prvním rukojmím...“

„Letecké bomby!“

„Mají v Utopii něco podobného? Napadne je vůbec něco podobného? A tak tedy – musíme si opatřit rukojmí.“

„Někoho významného,“ řekl pan Hunker.

„Jak Cedar, tak i Serpentine jsou významní lidé,“ poznamenal pan Burleigh nezaujatě.

„Ale vy přece nebudete podporovat takové klukovské sny o pirátech!“ vykřikl pan Barnstaple v upřímném pohoršení.

„Klukovské sny!“ zvolal otec Amerton. „Ministr, lord a velkopodnikatel!“

„Můj drahý pane,“ řekl pan Burleigh, „my přece konec konců jenom uvažujeme o možnostech. Já ani za celý svět nevidím žádný důvod, proč bychom neměli prodebatovat tyto možnosti. I když se modlím k nebi, abychom je nikdy nemuseli uskutečnit. Co jste to říkal, Ruperte –?“

„Musíme se tu zařídit, vyhlásit svoji nezávislost a udělat na Utopijce jaksepatří dojem.“

„Slyšte, slyšte!“ řekl pan Ridley bodře. „Na jednu nebo na dvě holky bych tady sám rád udělal dojem.“

„Musíme proměnit tohle vězení v Kapitol, první oporu lidstva v tomto světě. Je to jako vsunout nohu mezi dveře, které se už nikdy nesmějí neochotně přivřít před našimi lidmi.“

„Ty dveře jsou zavřené,“ řekl pan Barnstaple. „Pokud se nad námi Utopijci nesmilují, už nikdy nespatříme svůj svět. A je to dokonce pochybné, i když se smilují.“

„Právě proto nespím celé noci,“ řekl pan Hunker.

„Tahle představa musela napadnout každého z nás,“ řekl pan Burleigh.

„A je to tak strašně nepříjemná představa, že o ní člověk raději nemluví,“ řekl lord Barralonga.

„Mne to napadlo teprve teď,“ řekl Penk. „Přece nechcete doopravdy říct, pane, že se nemůžeme dostat zpátky?“

„Všechno už nějak dopadne,“ řekl pan Burleigh. „Právě proto tak toužím vyslechnout si návrhy pana Catskilla.“

Pan Catskill opřel ruce v boky a začal se chovat velmi slavnostně. „V jedné věci,“ řekl, „souhlasím s panem Barnstaplem. Domnívám se, že nemáme velkou naději ještě kdy spatřit naše drahá velkoměsta v našem světe.“

„Já mám také takový pocit,“ řekla lady Stella bledými rty. „Uvědomila jsem si to už přede dvěma dny.“

„A tak se dívat, jak se mi víkend protáhne na celou věčnost!“ řekl monsieur Dupont a chvíli nepřenesl nikdo ani slovo.

„Je to jako –“ řekl nakonec Penk. „Cože? Jako by byl člověk mrtvý!“

„Ale já se musím vrátit,“ vyhrkla slečna Greeta Greyová jako někdo, kdo zavrhuje pošetilý nápad. „To je nesmysl. Od druhého září musím zase vystupovat v Alhambře. To je bezpodmínečně nutné. Dostali jsme se sem docela snadno; je směšné říkat, že se odtud nedostanu stejným způsobem.“

Lord Barralonga na ni pohlédl se zlomyslnou něhou. „Jen počkejte,“ řekl.

„Ale já musím!“ protahovala.

„Některé věci bývají nemožné – dokonce i pro slečnu Greetu Greyovou.“

„Objednejte zvláštní letadlo,“ řekla. „Cokoli.“

Při pohledu na ni se lord Barralonga zlomyslně zašklebil a zavrtěl hlavou.

„Můj drahý příteli,“ řekla, „až dosud jste mě poznal jenom ve svátečních náladách. Práce je vážná věc.“

„Má drahá přítelkyně, vaše Alhambra je teď od nás asi tak daleko jako dvůr krále Nebukadnezara... Není to možné.“

„Ale já musím,“ řekla tónem královny. „A dost.“

Pan Barnstaple vstal od stolu a přešel k místu, kde mezera v hradbě vedla do zšeřelé pustiny. Posadil se tam. Pohledem přešel od skupinky, rozmlouvající kolem jídelního stolu, k sluncem ozářenému hřebenu skalních útesů na druhé straně kaňonu a k divokým a pustým horským svahům pod předhořím. V tomto světě bude možná muset prožít zbytek života. A ten zbytek života nebude třeba příliš dlouhý, jestliže pan Catskill prosadí svou. Sydenham, jeho žena a chlapci jsou opravdu tak daleko – „jako dvůr krále Nebukadnezara“.

Od chvíle, co odeslal dopis u nádraží Victoria, sotva si vůbec vzpomněl na rodinu. Ted pocítil podivný záchvěv svíravé touhy poslat jim nějaký vzkaz nebo znamení – kdyby jen mohl. To je zvláštní, že ho už nikdy neuslyší ani se o něm nic nedoslechnou! Jak se bez něho obejdou? Nebudou mít obtíže s jeho kontem v bance? Nebo s jeho pojistkou? Měl vždycky v úmyslu zřídit v bance společné konto se svou ženou, a nikdy se mu do toho příliš nechtělo. Společné konto... Tak to má každý muž udělat... Znovu upjal pozornost k panu Catskillovi, který rozvíjel své plány.

„Musíme se připravit na možnost dlouhého, velmi dlouhého pobytu v těchto místech. V té věci se nesmíme klamat. Může to trvat celá léta – může to trvat celé generace.“

Penka v těch slovech něco zarazilo. „To teda nechápu,“ řekl, „jak by to mohlo trvat – celé generace.“

„Hned se k tomu dostanu,“ řekl pan Catskill.

„To je smůla,“ řekl pan Penk a začal velmi zdrženlivě a zamyšleně upírat oči na lady Stellu.

„Musíme zůstat v tomto světě jako malá cizokrajná obec, dokud jej neovládneme, jako Římané ovládli všecko, a dokud se nezmocníme jeho vědy a nepodřídíme ji svému cíli. To může znamenat dlouhý boj. To může znamenat opravdu velmi dlouhý boj. A mezitím se musíme udržet jako zvláštní obec; musíme se považovat za jakousi kolonii, jakousi posádku, dokud se zase nespojíme s vlastí. Musíme si prosím držet rukojmí, a nejen rukojmí. Může být zapotřebí k dosažení našeho cíle, a jestliže to bude zapotřebí k dosažení našeho cíle, musíme – se zmocnit ještě dalších Utopijců, polapit je mladé, dokud je ta jejich takzvaná výchova nepokazí z hlediska našich cílů, vyškolit je v duchu slavných tradic našeho impéria a našeho národa.“

Pan Hunker jako by se byl chystal něco říci, ale rozmyslel si to.

Monsieur Dupont prudce vstal od stolu, poodešel čtyři kroky, vrátil se a zůstal nehybně stát s pohledem upřeným na pana Catskilla.

„Celé generace?“ řekl pan Penk.

„Ano,“ řekl pan Catskill. „Celé generace. Vždyť jsme tu cizinci – cizinci jako ta druhá malá tlupa dobrodruhů, kteří si před pětadvaceti stoletími zřídili tvrz na Kapitolu u prudké Tibery. Tohle je náš Kapitol. Větší Kapitol – ve větším Římě – v širším světě. A jako ta tlupa římských dobrodruhů, i my možná budeme muset posílit své skrovné řady na útraty Sabinských kolem nás a sehnat si sluhy a pomocníky a – druhy a družky! Žádná oběť není dost veliká pro úžasné možnosti tohoto dobrodružství.“

Monsieur Dupont jako by si dodával odvahy k té oběti.

„V řádném manželství,“ podotkl otec Amerton.

„V řádném manželství,“ doplnil pan Catskill. „A tak se tu prostě uhájíme a udržíme, ovládneme tuto pustinu a rozšíříme svůj prestiž, svůj vliv a duch po líném těle dekadentního utopijského světa. Až nakonec dokážeme zmocnit se tajemství, po kterém pátrali Arden a Greenlake, a najít zpáteční cestu ke svému národu a otevřít namačkaným miliónům lidí v našem impériu –“

„Okamžik,“ řekl pan Hunker. „Okamžik! Pokud jde o to impérium –!“

„Správně,“ řekl monsieur Dupont, který náhle procitl z jakéhosi romantického snění. „Pokud jde o vaše impérium –!“

Pan Catskill na ně upřel zamyšlený pohled, kterým jako by se chtěl hájit. „Jestliže říkám impérium, míním to v tom nejobecnějším smyslu.“

„Správně,“ vyhrkl monsieur Dupont.

„Myslel jsem tím všeobecně naši – atlantickou civilizaci.“

„Než prosím začnete vykládat o anglosaské jednotě a anglicky mluvící části lidstva,“ řekl monsieur Dupont se stále trpčím přízvukem v hlase, „dovolte mi, abych vám prosím připomněl jeden velmi důležitý fakt, který zřejmě přehlížíte. V Utopii se prosím mluví francouzsky. Chci vám to připomenout. Chci vás na to upozornit. Nebudu tu zdůrazňovat, jaké oběti a muka Francie vytrpěla pro civilizaci –“

Pan Burleigh ho přerušil. „To je velmi přirozené nedorozumění. Ale jestliže mi dovolíte, abych vás opravil, v Utopii se nemluví francouzsky.“

Pan Barnstaple si uvědomil, že monsieur Dupont totiž neslyšel výklad o jazykových zmatcích.

„Dovolte mi prosím, abych věřil vlastním uším,“ odpověděl Francouz s důstojnou zdvořilostí. „Mohu vás ujistit, že Utopijci mluví francouzsky a pouze francouzsky – a to nanejvýš znamenitou francouzštinou.“

„Nemluví vůbec žádným jazykem,“ řekl pan Burleigh.

„Ani anglicky ne?“ ušklíbl se monsieur Dupont ironicky.

„Dokonce ani anglicky.“

„Snad to není nějaká Společnost národů? Ale – pche! Nač se s vámi přu? Mluví francouzsky. To by nepopřel dokonce ani nějaký Němčour. Na to musí přijít Angličan –“

Rozkošná půtka, pomyslel si pan Barnstaple. Po ruce nebyl žádný Utopijec, aby vyvedl monsieur Duponta z jeho omylu, a ten obdivuhodně lpěl na svém přesvědčení. Pan Barnstaple naslouchal se směsí soucitu, výsměchu a hněvu, jak se nepatrná tlupa lidských tvorů, ztracených za soumraku v širém, neznámém a patrně nepřátelském světě, stále více rozpaluje a rozvášňuje svárem o nárocích svých tří států na „ovládnutí“ Utopie, nárocích založených jenom na chtivosti a nepochopení. Zesilovali hlasy až ke křiku a tlumili je do vášnivého důrazu, jak se v nich projevovaly celoživotní návyky národního sobectví. Pan Hunker nechtěl nic slyšet o nějakém „impériu“; monsieur Dupont chtěl slyšet jenom o svrchovaném nároku Francie. Pan Catskill se kroutil a vytáčel. Panu Barnstaplovi připadala tato srážka vlasteneckých předsudků, jako když se perou psi na potápějící se lodi. Ale nakonec se vytrvalý a důmyslný pan Catskill prosadil proti oběma svým odpůrcům.

Stál na konci stolu a vysvětloval, že užil slova impérium ve volném smyslu, omluvil se za jeho užití a vyložil, že když řekl impérium, měl na mysli celou západní civilizaci. „Když jsem to řekl,“ obrátil se k panu Hunkerovi, „měl jsem na mysli obecné bratrství vzájemného porozumění.“ Pohlédl do tváře monsieur Dupontovi. „Měl jsem na mysli naši osvědčenou a nehynoucí Dohodu.“

„Aspoň že tu nejsou žádní Rusové,“ řekl monsieur Dupont. „A žádní Němci.“

„Pravda,“ řekl lord Barralonga. „Máme tu náskok před těmi Huny a udržíme si jej.“

„A já mám za to,“ řekl pan Hunker, „že Japonce sem nepustíme.“

„Nevidím žádného důvodu, proč bychom neměli rovnou začít s dokonalou barevnou přehradou rasové čistoty,“ usoudil lord Barralonga. „Tady mi to připadá jako svět pro bílé.“

„Přitom však mi dovolte,“ řekl monsieur Dupont s chladným důrazem, „požádat vás o jasnější definici našeho přítomného vztahu a o záruku, nějakou účinnou záruku, že v tomto dobrodružství budou správně uznány a řádně odměněny nesmírné oběti, které Francie podstoupila a ještě stále podstupuje pro civilizaci...

Žádám jen, co je spravedlivé,“ dodal monsieur Dupont.

Rozhořčení dodalo panu Barnstaplovi smělosti. Slezl ze svého místečka na hradbě a přistoupil ke stolu.

„Zbláznili jste se vy,“ řekl, „nebo já?

Tohle hašteření o vlajky, státy a fantastická práva a zásluhy – to je beznadějné šílenství. Cožpak jste si ani teď neuvědomili, v jakém jsme se octli postavení?“

Na okamžik ztratil dech a pak pokračoval:

„Cožpak nedovedete myslet na lidské záležitosti jinak než v podmínkách vlajek a bojů, dobývání a lupičství? Což si neuvědomujete vzájemný poměr sil, a do jakého světa jsme se dostali? Jak jsem už řekl, jsme jako tlupa divochů, které přivezli pro podívanou do Earl’s Courtu a kteří plánují, že si podrobí celý Londýn. Jsme jako zkrocení lidojedi, kteří uprostřed obrovského velkoměsta sní o obnově své staré a zapomenuté špíny. Jaké máme vyhlídky v tomto fantastickém zápase?“

Pan Ridley se ozval káravě: „Zapomínáte na všecko, co jste zrovna slyšel. Na všecko. Polovičku jejich obyvatelstva složila chřipka a spalničky. A v celé Utopii už nezbylo nic takového, jako je zdravá chuť k boji.“

„Přesně tak,“ řekl pan Catskill.

„Nu a co když máte nějaké vyhlídky? Jestli tím váš plán vypadá nadějněji, je také tím hroznější. Tady jsme se povznesli z obtíží naší doby k vidině, k uskutečnění civilizace, k jaké může doufat náš svět, že dospěje leda až za mnoho tisíciletí. Tady je svět míru, nádherný, šťastný, plný moudrosti a nadějí! Jestli to dokáží naše chabé síly a podlá úskočnost, chceme to všechno rozbít! Máme v plánu zničit jeden celý svět! Říkám vám, že tady nejde o žádné dobrodružství. Tohle je zločin. Tohle je ohavnost. Já s tím nechci mít nic společného. Já se stavím proti tomuhle vašemu pokusu.“

Otec Amerton se chystal promluvit, ale pan Burleigh ho posunkem zadržel.

„Co máme podle vás udělat?“ otázal se pan Burleigh.

„Podřídit se jejich vědě. Naučit se od nich všechno, co se můžeme naučit. Za chvíli se snad vyléčíme ze svých vrozených jedů a snad nám dovolí se vrátit z této odlehlé pustiny šachet, turbín a skal do zahradních obytných pásem, která jsme zatím sotva spatřili. Tam se také můžeme trochu poučit o civilizaci... Nakonec se snad dokonce budeme moci vrátit do svého rozvráceného světa – se svým poznáním, nadějí a pomocí jako misionáři nového pořádku.“

„Ale proč –?“ spustil otec Amerton.

Zase se ujal slova pan Burleigh. „To všechno, co říkáte,“ poznamenal, „se zakládá na neprokázaných domněnkách. Vy jste se rozhodl dívat na Utopii růžovými brýlemi. My ostatní – což znamená“ – počítal – „jedenáct proti vám jedinému – se díváme na věci bez takového příznivého zaujetí.“

„A dovolte mi prosím otázku,“ řekl otec Amerton, vyskočil a uhodil tak prudce do stolu, že všechny sklenice zařinčely. „Dovolte mi otázku, kdo vlastně jste vy, abyste se tu vyhlašoval za soudce a karatele společných názorů všeho lidstva? Vždyť já vám prostě říkám, že my tady, nás dvanáct v tomto smutném, zkaženém a cizím světě, jsme představiteli celého lidstva. My jsme předvoj, průkopníci – v novém světě, který nám Bůh dal, stejně jako dal před třemi tisíci lety svým vyvoleným Izraelitům Kanaanskou zemi. Kdo jste vy –“

„To se ví,“ řekl Penk. „Co jste zač?“

Apan Ridley ho podporoval výkřikem: „Co jste k čertu zač?“

Pan Barnstaple nebyl tak zkušeným řečníkem, aby odolal přímému útoku. Zůstal bezradně stát. K úžasu všech mu přispěchala na pomoc lady Stella.

„To není spravedlivé, otče Amertone,“ řekla. „Ať je pan Barnstaple kdokoli, má dokonalé právo vyslovit svůj názor.“

„A když jej už vyslovil,“ řekl pan Catskill, který mezitím přecházel sem a tam při druhé straně stolu, než stál pan Barnstaple, „madam, když jej už vyslovil, má nám dovolit, abychom pokračovali v projednávané záležitosti. Myslím, že jsme se museli ve svém středu nevyhnutelně setkat s morálním odpůrcem – dokonce i v Utopii. My ostatní, jak věřím, máme na naši situaci až příliš shodný názor.“

„To tedy máme,“ řekl pan Mush a pohlédl se zlomyslným výrazem na pana Barnstapla.

„Výborně. Pak se tedy domnívám, že se musíme řídit běžným postupem v takových případech. Nebudeme žádat na panu Barnstaplovi, aby se s námi podílel na nebezpečí – a na cti – bojujících. Budeme na něm jenom žádat, aby konal užitečné občanské služby –“

Pan Barnstaple zvedl ruku. „Ne,“ řekl. „Já nemám v úmyslu být vám užitečný. Já neuznávám, že je to situace analogická potřebám světové války, a ostatně naprosto zavrhuji tenhle plán – tohle loupežnické tažení ve jménu civilizace. Nemůžete mě nazývat morálním odpůrcem boje, protože já se nestavím proti boji za spravedlivou věc. Ale tohle vaše dobrodružství není spravedlivá věc... Zapřísahám vás, pane Burleighi, vás, který nejste jenom politik, ale kulturní pracovník a filosof, abyste rozvážil, co to znamená, že jsme podněcováni k – k násilným a ničemným činům, od kterých už nebudeme moci ustoupit!“

„Pane Barnstaple,“ řekl pan Burleigh s důstojnou vážností a poněkud vyčítavým hlasem, „já jsem to uvážil. Ale myslím, to mohu směle říci, že mám jakési zkušenosti, jakési tradiční zkušenosti v lidských problémech. Snad tak zcela nesouhlasím se svým přítelem panem Catskillem.

Ne! Dokonce řeknu, že s ním v mnoha ohledech nesouhlasím. Kdybych tu měl rozhodující slovo, řekl bych, že se musíme těmto Utopijcům postavit na odpor – kvůli vlastní sebeúctě – ale ne postavit se jim na odpor násilným a útočným způsobem, jak to zamýšlí on. Myslím, že můžeme postupovat daleko lstivěji, daleko propracovaněji a daleko úspěšněji, než asi bude postupovat pan Catskill. Ale to je můj osobní názor. Nesdílejí jej se mnou ani pan Hunker, ani lord Barralonga, ani pan Mush, ani monsieur Dupont. Ani jej nesdílí pan – naši přátelé, ti – ten technický personál. A v čem vidím naléhavou nutnost pro naši skupinku pozemšťanů, ztracených ve zdejším cizím světě, je jednotný postup. Ať se přihodí cokoli, nesmíme se stát obětí rozkolu. Musíme držet pohromadě a jednat společně jako jeden muž. Debatujte, jestli chcete, pokud ještě zbývá čas na debatu, ale nakonec se rozhodněte. A když se jednou rozhodnete, věrně se držte svého rozhodnutí. Já nemám vůbec žádnou pochybnost o tom, že je třeba zajistit jednoho nebo dva rukojmí. Pan Catskill má pravdu.“

Pan Barnstaple byl špatný diskutér. „Ale Utopijci jsou lidé stejně jako my,“ řekl. „Mluví pro ně všechno, co je v nás nejrozumnější a nejcivilizovanější.“

Pan Ridley mu skočil do řeči úmyslně příkrým tónem. „Proboha!“ řekl. „Nemůžeme tady o tom žvanit věčně. Už zapadá slunce a pan – tenhle pán už řek, co má na srdci, a víc, než má na srdci. Než se setmí, měl by každý znát svoje místo, a co se od něho čeká. Dovolte mi navrhnout, abychom za svého kapitána s plnou vojenskou mocí zvolili pana Catskilla.“

„Já se přidávám k návrhu,“ řekl pan Burleigh v důstojné pokoře.

„Monsieur Dupont,“ řekl pan Catskill, „mi snad bude laskavě pomáhat jako druhý kapitán a jako zástupce našeho slavného spojence, své velké vlasti.“

„Když tu není nikdo, kdo by byl více hoden ji zastupovat,“ souhlasil monsieur Dupont, „a abych dbal na to, že se budou respektovat zájmy Francie.“

„A kdyby se pan Hunker laskavě stal mým poručíkem...? Lord Barralonga bude naším ubytovacím důstojníkem a otec Amerton naším kaplanem a duchovním správcem. Pan Burleigh, to ani nemusím říkat, se stane hlavou naší civilní správy.“

Pan Hunker si odkašlal. Zamračil se s výrazem člověka, kterého čeká obtížné vysvětlování. „Nechci být v pravém slova smyslu poručík,“ řekl. „Nepřijmu žádné oficiální postavení. Mám jaksi odpor k – k zahraničním závazkům. Budu pozorovatelem – který pomáhá. Ale myslím, že se mnou můžete bezpečně počítat, pánové – kdykoli bude zapotřebí mé pomoci.“

Pan Catskill zaujal místo v čele stolu a posunkem vyhradil nejbližší židli monsieur Dupontovi. Slečna Greeta Greyová se posadila po jeho druhém boku mezi ním a panem Hunkerem. Pan Burleigh zůstal na svém místě, vzdálen asi o jednu židli za panem Hunkerem. Všichni ostatní až na lady Stellu a pana Barnstapla se rozestavili kolem kapitána.

Pan Barnstaple se téměř ostentativně obrátil zády k novému velení. Jak viděl, lady Stella zůstala sedět daleko na druhém konci stolu a pochybovačně se dívala na skupinku lidí na druhé straně. Pak jí oči sklouzly k pustému protějšímu horskému hřebenu.

Prudce se zachvěla a vstala. „Po západu slunce tu bude velká zima,“ řekla, ale nikdo si jí nevšímal. „Půjdu si vybalit pléd.“

Pomalu odešla do své ložnice a už se nevrátila.

Pan Barnstaple nechtěl, aby vzniklo domnění, že při této válečné radě naslouchá. Zašel k hradbě starého hradu a vystoupil po kamenném schodišti a po náspu na vrcholek předhoří. Odtud bylo velmi hlasitě slyšet třesk a buchot vody ve dvou sbíhajících se kaňonech.

V pozadí na horském svahu bylo ještě stále vidět jasný horní okraj skály v slunečním světle, ale ostatní svět se už octl v houstnoucím modrém příšeří a dole v kaňonech se kupila hebká bílá mlha a zakrývala hlučné bystřiny. Stoupala až do výše malého můstku, který obepínal užší kaňon a vedl ke schůdkům se zábradlím, které se táhly z horského hřebene na protější straně. Poprvé od svého příchodu do Utopie pocítil pan Barnstaple mrazivost vzduchu. A bolestný smutek.

Nahoře v širším z obou sbíhajících se kaňonů se pracovalo na nějakém technickém projektu a stoupající mlhu občas ozářily záblesky. V dálce nad horami osamělé letadlo, letící velmi vysoko, znovu a znovu zachycovalo sluneční paprsky a vysílalo dolů chvějivé záblesky oslnivé zlatého svitu a pak na svém krouživém letu opět zmizelo v houstnoucí modři.

Pohlédl do širokého nádvoří starého hradu. Uprostřed starobylých staveb vypadaly moderní budovy v soumraku jako přeludné zámky. Někdo přinesl světlo a kapitán Rupert Catskill jako novodobý Cortez sepisoval příkazy, obklopen svým oddílem.

Světlo ozařovalo obličej, ramena a paže slečny Greety Greyové; nahlížela kapitánovi přes rameno, co píše. A když se na ni pan Barnstaple zadíval, spatřil, jak náhle zvedá ruku, aby potlačila mimovolné zívnutí.

Errata:

30.05.2021 13:47