Vítej, návštěvníku!

Pan Barnstaple proseděl větší část noci na lůžku v zadumání nad tím, v jak nevypočitatelné situaci se octl. Co může dělat? Co má udělat? Co to pro něho znamená být věrný? Neblahé pozemské tradice a infekce proměnily toto úžasné setkání v ohavný a nebezpečný antagonismus příliš rychle, než aby se mohl duševně vyrovnat s novou situací. Viděl před sebou jenom dvě schůdné možnosti. Buď Utopijci prokáží naprostou převahu v síle i moudrosti a jeho i s ostatními piráty rozdrtí a pobijí jako hmyz, nebo pan Catskill uskuteční své zoufale ctižádostivé choutky a oni se stanou rozrůstajícím se bolákem na krásném těle této ušlechtilé civilizace, tlupou lupičů a ničitelů, a budou zavlékat Utopii rok za rokem a věk za věkem zpět k pozemským podmínkám. Z tohoto rozcestí je zřejmě jenom jediný únik; přejít z pevnosti k Utopijcům, odhalit jim celý plán pozemšťanů a spoléhat na jejich milost pro sebe i pro své druhy. A musí se to stát brzy, dříve než zajmou rukojmí a začne krveprolití.

Ale především bude asi velmi obtížné uprchnout teď od tlupy pozemšťanů. Pan Catskill už jistě mezitím rozestavil hlídky a stráže a zvláštní poloha skalní výspy odhaluje očím jakoukoli cestu k útěku. A za druhé byl pan Barnstaple už od narození tak založen, že byl předem zaujat proti všem pomlouvačným a rozvratným podnikům. Školní výchova v něm uhnětla pocit oddanosti ke kterékoli skupině nebo tlupě, ve které se octl; jeho třída ve škole, jeho mužstvo, jeho školní ubytovna, jeho škola, jeho klub, jeho politická strana a tak dále, A přece se jeho inteligence a jeho nezměrná zvědavost vždycky stavěla proti těmto úzkoprsým spiknutím vůči širšímu světu. Jeho povaha z něho učinila na celý pozemský život nespokojeného rebela. Hnusil si politické strany a politické předáky, přezíral a zavrhoval nacionalismus a imperialismus a všechnu s tím související okázalou věrnost; útočného dobyvatele, hrabivého finančníka, dravého obchodního podnikatele nenáviděl stejně, jak nenáviděl vosy, krysy, hyeny, žraloky, blechy, kopřivy a podobně; byl vlastně odjakživa občanem Utopie, žijícím v pozemském vyhnanství. Svým způsobem se vždycky stavěl za Utopii. Proč by se neměl postavit za Utopii teď? I když je jeho skupina malou a zoufalou skupinkou, to ještě není důvod, aby napomáhal něčemu, co nenávidí. I když jde o bandu zoufalců, zůstává skutečností, že jsou celkem vzato bandou ničemů. Není důvodu, proč by se měl liberalismus zvrhnout v zrůdnou náklonnost k menšinám...

Jenom ke dvěma, pozemšťanům, k lady Stelle a k panu Burleighovi, si zachoval trochu sympatií. A o panu Burleighovi měl pochybnosti. Pan Burleigh patří k těm zvláštním lidem, kteří jako by rozuměli všemu a necítili nic. Udělal na pana Barnstapla dojem inteligentního a přitom nezodpovědného člověka. Cožpak to není vlastně mnohem ničemnější, než být neinteligentním dobrodruhem jako Hunker nebo Barralonga?

Pan Barnstaple se vrátil v myšlenkách z dlouhé odbočky do etiky ke skutečnostem, které ho obklopovaly. Zítra prozkoumá situaci a připraví plán, a potom za soumraku se snad nepozorovaně vytratí.

Bylo pro něho příznačné, že takhle po většinu dne odkládal jednání. Jeho život se téměř už do samého začátku vyznačoval samými odklady jednat.

Ale události nečekaly na pana Barnstapla.

Za svítání ho zavolal Penk a sdělil mu, že se od nynějška bude posádka budit každé ráno elektrickou sirénou, kterou zřídili Penk s Ridleym. Při Penkových slovech to zařízení strašlivě zaječelo a zvěstovalo novou éru. Penk podal panu Barnstaplovi kus papíru vytrženého se zápisníku, kam pan Catskill napsal:

„Nebojující civilista. Barnstaple. Pomáhat Ridleymu vařit snídani, oběd a večeři, starat se o rozvrh jídel a jídelní lístek na stěně v jídelně, sklízet se stolu a čistotně mýt nádobí a v ostatní době pomáhat poručíku Hunkerovi v chemické laboratoři při pokusech a výrobě granátů. Uklízet v laboratoři.“

„Tohle je vaše práce,“ řekl Penk. „Ridley na vás už čeká.“

„Dobře,“ řekl pan Barnstaple a vstal. Je zbytečné nechat dojít ke sporu, když se chystá k útěku. A tak zašel k Ridleymu, plnému jizev a obvazů, a dali dohromady výtečnou imitaci britské vojenské kuchyně v tom slavném krvavém roce 1914.

Další sólový výkon sirény o půl sedmé zburcoval všechny k snídani. Muži nastoupili k přehlídce před panem Catskillem, který měl po boku monsieur Duponta; za těmito dvěma stál s odstupem několika yardů pan Hunker; všichni ostatní muži se seřadili, až na pana Burleighe, který se stal v Utopii náčelníkem civilní správy a ležel v této hodnosti ještě v posteli, a pana Barnstapla jakožto nebojujícího civilistu. Slečna Greeta Greyová s lady Stellou seděly v prosluněném koutě nádvoří a šily prapor. Měla to být modrá vlajka s bílou hvězdou, aby se svým vzorem dostatečně lišila od kterékoli existující státní vlajky a neurazily se vlastenecké city kohokoli ze společnosti. Vlajka měla reprezentovat Společnost pozemských národů.

Po přehlídce se malá posádka rozešla na svá rozličná stanoviště a za svými povinnostmi, monsieur Dupont se ujal vrchního velení a pan Catskill, který držel celou noc stráž, si šel lehnout. Stačilo mu jako Napoleonovi odskočit si v kteroukoli denní dobu na hodinku si zdřímnout.

Pan Penk vystoupil na nejvyšší bod hradu, kam umístili sirénu, aby tam držel hlídku.

Když pan Barnstaple skončil svou práci s Ridleym, mohl si utrhnout pár volných chvilek, dokud Hunker neobjeví, že ho už může požádat o pomoc, a ten čas věnoval průzkumu úseku hradby nad horskými stráněmi. Když stál na starém valu a uvažoval, jaké má vyhlídky vytratit se dnes večer za soumraku, nad skalní výspou se objevilo letadlo a sneslo se na bližší stráň. Vystoupili z něho dva Utopijci, chvilku hovořili s pilotem a pak se otočili k pevnosti pozemšťanů.

Jediný zvuk sirény přivolal pana Catskilla na val vedle pana Barnstapla. Vytáhl polní kukátko a zkoumal blížící se postavy.

„Serpentine a Cedar,“ řekl a spustil polní kukátko. „A přicházejí sami. Výborně.“

Obrátil se a dal znamení rukou Penkovi, a ten odpověděl dvěma krátkými houknutími na svůj nástroj. To byl signál k všeobecnému nástupu.

Dole na nádvoří se objevil zbytek spojeneckých sil s panem Hunkerem a seřadili se v rozumné napodobenině vojenské kázně.

Pan Catskill přešel kolem pana Barnstapla, jako by ho vůbec neviděl, a dole se připojil k monsieur Dupontovi, panu Hunkerovi a jejich podřízeným, aby je zasvětil do svých plánů pro blížící se rozhodný okamžik. Pan Barnstaple neslyšel, co říkají. S trpkým nesouhlasem si povšiml, že když pan Catskill s některým mužem domluvil, ten srazil paty a zasalutoval. Pak se na povel rozešli na svá stanoviště.

Z roviny nádvoří vedlo velkým klenutým průchodem v hradbě částečně zřícené schodiště a spojovalo nádvoří s dolními svahy. Ridley s Mushem sestoupili napravo od schodů a zaujali postavení pod vyčnělým zdivem, aby se ukryli před příchozími zdola. Podobným způsobem se ukryli otec Amerton a pan Hunker vlevo. Jak si pan Barnstaple povšiml, otci Amertonovi byl přidělen stočený provaz, a pak jeho těkavý pohled objevil pana Mushe, jak zírá na pistoli v ruce a pak ji zase zasouvá do kapsy. Lord Barralonga zaujal postavení sám pro sebe několik schodů nad panem Mushem, vytáhl revolver a držel jej v zdravé ruce. Pan Catskill zůstal stát nahoře na schodech. I on držel revolver. Otočil se k pevnosti, na chvilku se zamyslel, co s Penkem, a pak mu dal znamení, aby sešel dolů a připojil se k ostatním. Monsieur Dupont, ozbrojený mohutnou nohou od stolu, se postavil napravo od pana Catskilla. Pan Barnstaple pozoroval chvíli tyto přípravy, aniž si vůbec uvědomil jejich smysl. Pak obrátil oči od přikrčených postav na hradě k oběma nic netušícím Utopijcům, kteří k nim stoupali, a uvědomil si, že za několik minut se budou Serpentine s Cedarem zmítat v sevření těch, kdo je zajmou...

Pochopil, že musí jednat. A on doposud žil rozjímavým, kritickým životem a nikdy se nenaučil rozhodnosti.

Poznal, že se prudce chvěje.

I v těchto osudových posledních okamžicích ještě stále toužil po nějakém smířlivém zákroku. Zvedl paži a zavolal „Hej!“ stejně na pozemšťany dole jako na Utopijce venku. Nikdo si nepovšiml ani jeho posunku, árii jeho chabého výkřiku.

Pak jako by se jeho vůle prodírala změtí překážek k jediné prosté myšlence. Serpentine a Cedar nesmějí být zajati. Rozhořčeně žasl nad svou váhavostí. Ovšemže nesmějí být zajati! Tohle bláznovství se musí bez odkladu překazit. Čtyřmi dlouhými kroky se octl na hradbě nad klenutým průchodem a už hlasitě a jasné vykřikoval. Volal: „Nebezpečí! Nebezpečí!“ A ještě jednou: „Nebezpečí!“

Zaslechl Catskillův ohromený výkřik a pak těsně vedle něho zasvištěla vzduchem kulka z pistole.

Serpentine se prudce zastavil a zvedl oči, dotkl se Cedarovy paže a ukazoval.

„Pozemšťané vás chtějí zajmout. Nechoďte sem! Nebezpečí!“ řval pan Barnstaple mávaje paží a pak se ozvalo trojí plesknutí, to pan Catskill prožíval zklamání při střelbě z revolveru.

Serpentine a Cedar se obraceli k odchodu – ale zvolna a váhavě.

Chvilku byl pan Catskill bezradný, co má dělat. Pak se prudce rozběhl dolů se schodů a křičel: „Za nimi! Zadržte je! Kupředu!“

„Vraťte se!“ volal pan Barnstaple na Utopijce, „Vraťte se! Rychle! Rychle!“

Zdola zazněl dusot nohou a pak se osm mužů, kteří tvořili bojovou sílu pozemšťanů v Utopii, vynořilo z klenutého průchodu a rozběhli se k oběma užaslým Utopijcům. Vedl je pan Mush a v patách mu běžel Ridley, mířil revolverem a volal. Za nimi běžel v horlivém zápalu monsieur Dupont. Zadní voj tvořil otec Amerton s provazem.

„Vraťte se!“ ječel pan Barnstaple, hlas se mu lámal.

Pak přestal volat a díval se – zatínal přitom pěsti.

Pilot se rozběhl od letadla dolů po svahu na pomoc Serpentinovi a Cedarovi. A nahoře v azuru se objevila další dvě letadla.

Oba Utopijci pohrdli spěchem a za několik vteřin je pronásledovatelé dohonili. Přepad vedli Hunker, Ridley a Mush. Monsieur Dupont mávaje holí se octl v jedné řadě s nimi, ale zaběhl doprava, jako by se chtěl dostat mezi ně a pilota. Pan Catskill s Penkem se trochu opozdili za vedoucí trojicí; Barralonga s jedinou zdravou rukou zůstal asi o deset yardů pozadu a otec Amerton se zastavil, aby si pohodlněji stočil rozvinutý provaz.

Zdálo se, že se chvilku dohadují, a pak Serpentine učinil prudký pohyb, jako by chtěl uchopit Hunkera. Třeskla pistole a potom se ozvaly tři rychlé výstřely z jiné pistole. „Proboha!“ zvolal pan Barnstaple. „Proboha!“ Viděl, jak Serpentine zvedá ruce a padá naznak, a pak Cedar uchopil a zvedl Mushe a mrštil jím na pana Catskilla a Penka a převrátil tím oba v nerozeznatelnou kupu. Monsieur Dupont se s divokým výkřikem vrhl k Cedarovi, ale ne dost hbitě. Jeho hůl vyletěla do vzduchu, ale Cedar odrazil jeho ránu, a pak se Utopijec sklonil, popadl ho za nohu, převrátil ho, zvedl ho a točil jím, jako by někdo točil králíkem, a zasáhl pana Hunkera omračující ranou.

Lord Barralonga běžel několik kroků zpět a začal střílet na blížícího se pilota.

Změť nohou a paží na zemi se opět proměnila ve tři jednotlivé lidi. Pan Catskill, který vykřikoval povely, se vrhl na Cedara, podporován Penkem a Mushem a vzápětí za nimi Hunkerem a Dupontem. Přilepili se na Cedara, jako se lovečtí psi přilepí na kance. Znovu a znovu je se sebe setřásal. Otec Amerton bezmocně číhal s provazem.

Chvilku upínal pan Barnstaple pozornost na to, jak se potácivě a kymácivě pokoušejí přemoci Cedara, a pak si uvědomil,že dolů po svahu běží další Utopijci, aby zasáhli do bitky... Další dvě letadla už mezitím přistála.

Pan Catskill si uvědomil příchod těchto posil téměř současně s panem Barnstaplem. Pan Barnstaple zaslechl jeho výkřiky: „Zpátky! Zpátky do hradu!“ Pozemšťané se rozprchli od vysoké rozcuchané postavy, zaváhali, vykročili a pak se rozběhli k hradu.

A tu se Ridley otočil a velmi rozvážně střelil Cedara, a ten se chytil za prsa a sesunul se do polohy vsedě.

Pozemšťané se stáhli k úpatí schodů, které vedly klenutým průchodem do hradu, a tam zůstali stát v udýchané, potlučené a zmatené skupince. Padesát yardů od nich ležel nehybně Serpentine, pilot, kterého střelil Barralonga, se svíjel a sténal, a Cedar seděl, z prsou se mu řinula krev a pokoušel se sáhnout si na záda. Pět jiných Utopijců jim přišlo spěšně na pomoc.

„Copak je to za střelbu?“ řekla náhle lady Stella panu Barnstaplovi po boku.

„Už mají rukojmí?“ zeptala se slečna Greeta Greyová.

„K tomuhle nemělo ani za celý svět dojít!“ řekl pan Burleigh, který vyšel na hradbu kousek od pana Barnstapla. „Jak se to tak zpackalo, lady Stello?“

„Já jsem na ně zavolal!“ řekl pan Barnstaple.

„Vy – jste na ně – zavolal!“ řekl pan Burleigh nevěřícím hlasem.

„S takovou zradou jsem nepočítal,“ ozval se rozhněvaně pan Catskill, když stoupal vzhůru z klenutého průchodu.

Chvíli se pan Barnstaple ani nepokoušel uniknout nebezpečí, které se kolem něho hromadilo. Žil vždycky ve velkém bezpečí a jako tak mnoho vysoce civilizovaných lidí měl velmi zakrnělou schopnost vytušit osobní nebezpečí. Byl jak založením, tak i výchovou divákem. Ted stál, jako by hleděl sám na sebe jakožto na ústřední postavu obrovské a beznadějné tragédie. Teprve opožděně ho napadla myšlenka na útěk, a to ještě neochotně a provinile.

„Být zastřelen jako zrádce,“ řekl si nahlas. „Být zastřelen jako zrádce.“

Je tu most přes úzkou rokli. Ještě stále se může dostat na druhou stranu, když nebude otálet. Jestliže si bude počínat rychle – rychleji než oni. Byl příliš inteligentní, než aby se tam rovnou rozběhl; pak by se určitě dali do běhu i ostatní. Kráčel volným krokem po hradbě a minul pana Burleighe, který byl příliš civilizovaný, než aby nějak zasáhl. Zrychleným procházkovým krokem došel ke schodům, které vedly k pevnosti. Pak se na chvilku zastavil, aby odhadl situaci. Catskill byl zaměstnán rozestavováním stráží u brány. Snad si ještě nevzpomněl na můstek a domníval se, že má pana Barnstapla po ruce, kdykoli se mu to bude hodit. Utopijci odnášeli nahoru po stráni své mrtvé nebo raněné.

Pan Barnstaple jakoby pohroužen v myšlenky vystoupil po schodech a s rukama v kapsách u kalhot zůstal několik vteřin stát na pevnosti, jako by se rozhlížel po krajině. Pak zamířil k točitému schodišti, kterým se sestupovalo k jakési strážnicí. Jakmile se bezpečně octl z dohledu ostatních, začal velmi rychle uvažovat a jednat.

V strážnici pocítil zmatek, Byly tam patery dveře, z nichž kterékoli až na ty, jimiž právě vstoupil do místnosti, mohou vést k dolnímu schodišti. Avšak o jedny ležela opřena hromada úhledných beden. Tak zbývají na vybranou troje dveře. Běžel od jedněch dveří ke druhým, nechávaje je všechny otevřené. Od všech vedly dolů kamenné schody k přestávce na schodech a k otáčce. Zůstal váhavě stát u třetích schodů a všiml si, že vzhůru proudí studený průvan. To jistě znamená, že tyto schody vedou k průčelí skalního útesu, nebo odkud by přicházel ten vzduch? Jistě je tomu tak.

Má zavřít všechny dveře, které otevřel? Ne! Nechá je všechny otevřené.

Zaslechl dusot kroků dolů po schodech od pevnosti. Tiše a hbitě běžel dolů po schodech a na vteřinu se zastavil na rohovém odpočívadle. Musel se zastavit, aby zaslechl pohyby pronásledovatelů. Slyšel Ridleyho výkřik: „Tohle jsou dveře k můstku, prosím!“ a pak zaslechl Catskillova slova: „Tarpejská skála,“ a Barralonga řekl: „No právě! Proč bychom měli plýtvat nábojem? Víte jistě, že tyhle dveře vedou k můstku. Ridley?“

Kroky přecupitaly strážnicí a dozněly – dolů po jednom z ostatních schodišť.

„Chvilka úlevy!“ zašeptal pan Barnstaple, a pak se zděšeně zarazil.

Je v pasti! To oni jdou po schodech k můstku! Seběhnou až k můstku, a jakmile tam budou, poznají, že on není ani na můstku, ani na schodech na protější straně rokle, a že proto nemohl nijak uniknout. Určitě zahradí tuto cestu tím, že buď zavřou a zajistí dveře, které tam snad jsou, nebo v nedostatku takové překážky postaví stráž a pak se vrátí a budou si ho moci v klidu vyslídit.

Co to říkal Catskill? Tarpejská skála...? Strašné.

Nesmějí ho dostat živého...

Musí bojovat jako krysa zahnaná do kouta a donutit je, aby ho zastřelili...

Sestupoval dál po schodišti. Velmi se tam zešeřilo a pak se zase rozjasnilo. Schody končily v obyčejném širokém sklepě, kde snad kdysi bývalo dělo nebo prachárna. Sklep byl docela slušně osvětlen dvěma nezasklenými okny, vysekanými do skály. Teď tam bylo skladiště potravin. Po jedné straně stála řada lahví, podobných cestovním lahvím, a jakých se v Utopii používalo na víno; při druhé straně stála hromada různých beden a krychlí, zabalených v zlatém staniolu. Vzal za hrdlo jednu z lahví. Bude z ní pádný kyj. Co kdyby si udělal z beden u vchodu jakousi barikádu, postavil se stranou a mlátil pronásledovatele, jak budou přicházet? Po lebkách by se jim rozstříklo sklo s vínem... Ale postavit barikádu by chvíli trvalo... Vybral si tři větší láhve a odnesl je ke vchodu, aby je měl po ruce. Pak dostal nápad a pohlédl k oknu.

Chvilku naslouchal u dveří ke schodišti. Shora nezazněl ani jediný zvuk. Přistoupil k oknu, lehl si v hlubokém výklenku a plazil se kupředu, až viděl ven směrem nahoru i dolů. Dolní útes se strmě svažoval; byl by mohl plivnout do bublající bystřiny asi patnáct set stop pod sebou. Skalní výspa tu byla složena z téměř svislých vrstev, které vystupovaly a ustupovaly; veliký skalní jehlan zakrýval téměř celý můstek, až na jeho vzdálenější konec, který ležel zřejmě asi o dvacet až třicet yardů níže než otvor, odkud se díval pan Barnstaple. Na můstku se objevil pan Catskill, vypadal maličký a vzdálený, a očima zkoumal skalní schodiště na druhé straně můstku. Pan Barnstaple honem zastrčil hlavu dovnitř. Pak velmi opatrně znovu vykoukl. Pana Catskilla už nebylo vidět. Vracel se. Do toho! Nezbývá mnoho času.

V mladších letech, než světová válka předražila a znepohodlnila cestování, pěstoval pan Barnstaple ve Švýcarsku trochu horolezectví a získal také pár zkušeností v Cumberlandu a Walesu. Bystře a zkušeně si teď prohlédl nejbližší skály. Byly přervány téměř vodorovnými souvislými plošinkami, do kterých značně prosákla jakási zvláštní bílá krystalická hornina. Tato látka, ve které se mu zdálo, že poznává vápenec, zvětrala rychleji než základní hornina skály a zanechala po sobě řadu nepravidelných vodorovných rýh. Když bude mít štěstí, může se mu podařit, že pronikne po průčelí útesu, obejde skalní jehlan a vyškrábe se na můstek.

A pak dostal ještě slibnější nápad. Snadno se dostane po průčelí útesu k prvnímu výklenku, přimáčkne se tam a zůstane tam tak dlouho, dokud pozemšťané neprohledají sklep. Až jej prohledají, může se doplazit zase do sklepa. I když se podívají z okna, nespatří ho, a i kdyby zanechal ve výklenku okna otisk prstů nebo jiné stopy, nejspíše z toho vyvodí, že vyskočil nebo spadl ze skalní výspy do rokle. Ale to může být zpočátku zdlouhavá práce, zdolat stěnu skalního útesu... A bude tím odříznut od svých zbraní, těch lahví...

Ale nápad ukrýt se ve výklenku mocně ovládl jeho představivost. Velmi opatrně prolezl oknem, našel záchytku pro ruku, opřel se nohama o skalisko a začal postupovat k výklenku.

Ale objevily se neočekávané obtíže, téměř pětiyardová mezera v opoře pro ruce – nic. Musel se přitisknout ke skále, spolehnout se na nohy a chvíli zůstal nehybně v této poloze.

Kus dál byl ztrouchnivělý kus žilkované horniny a velmi znepokojivě se pod ním ulomil, ale naštěstí se pan Barnstaple držel prsty a druhou nohou stál pevně. Uvolněné krystaly se chvilku smekaly po skalní stěně a pak už nezpůsobily žádný další hluk. Zřítily se do propasti. Na chvilku ho to ochromilo.

„Nejsem v dobré formě,“ zašeptal pan Barnstaple. „Nejsem v dobré formě.“

Nehybně se tiskl ke skále a modlil se.

Přinutil se k dalšímu postupu.

Právě se octl v rohu výklenku, když slabý hluk připoutal jeho pohled k oknu, z něhož předtím vylezl. Pomalu a opatrně se vynořoval Ridleyho obličej, zarudlé oko mu zuřivě plálo mezi bílými obvazy.

Zpočátku pana Barnstapla nezpozoroval. „Proboha,“ řekl, když ho spatřil, a honem schoval hlavu.

Bylo slyšet hlasy, které pronášely něco, čemu nebylo rozumět.

Jakýsi nevhodný pud udržoval pana Barnstapla v naprosté nehybnosti, ačkoli se mohl zcela snadno skrýt ve výklenku, dříve než vyhlédl pan Catskill s revolverem v ruce.

Chvilku hleděli mlčky jeden na druhého.

„Vraťte se, nebo střelím,“ řekl pan Catskill nepřesvědčivým hlasem.

„Střelte!“ řekl pan Barnstaple po krátkém zamyšlení.

Pan Catskill vystrčil hlavu a zíral do zšeřele modrých hlubin kaňonu. „To není třeba,“ odpověděl. „Musíme šetřit náboji.“

„Nemáte k tomu dost odvahy,“ řekl pan Barnstaple.

„To není jenom proto,“ řekl pan Catskill.

„Ne,“ řekl pan Barnstaple, „to není proto. Vy jste v podstatě civilizovaný člověk.“

Pan Catskill se na něho zavile zamračil, ale nikoli nepřátelsky.

„Máte výtečnou fantazii,“ poznamenal pan Barnstaple. „Potíž je v tom, že máte tak zatraceně dobré vychování. Copak je na vás za chybu? Pokiplingštili vás. Máte plnou hlavu britského impéria, Anglosasů, skautingu a detektivů. Myslím, že kdybych byl šel studovat do Etonu, byl bych stejný jako vy.“

„Studoval jsem v Harrow,“ opravil ho pan Catskiíl.

„To je dokonale svinská elitní soukromá škola. Nóbl předměstí, kde chlapci vypadají, jako by měli drdoly a slaměnou svatozář. To mě mohlo napadnout, že jste studoval v Harrow. Ale to je zvláštní, že k vám necítím nenávist. Kdyby vám bylí vtloukli do hlavy kousek slušnosti, byl by z vás docela jiný člověk. Kdybych býval vaším učitelem – Ale na to je už pozdě.“

„To ano,“ řekl pan Rupert Catskill, bodře se usmál a zamžoural očima dolů do kaňonu.

Pan Barnstaple začal šmátrat jednou nohou po skalisku, po kterém by se dostal za roh.

„Počkejte ještě chvilku,“ řekl pan Catskill. „Nebudu střílet.“

Zevnitř bylo slyšet nějaký hlas, asi hlas lorda Barralongy, který radil něco v tom smyslu, aby na pana Barnstapla svrhli balvan. Kdosi jiný, asi Ridley, to zuřivě schvaloval.

„Ne bez řádného soudu,“ řekl pan Catskill přes rameno. V obličeji měl nevyzpytatelný výraz, ale panu Barnstaplovi sílila v duši fantastická představa, že si pan Catskill nepřeje jeho smrt. Zamyslel se nad tím vším a teď si přeje, aby pan Barnstaple unikl – k Utopijcům a aby s nimi snad sjednal jakési příměří.

„Pane, chceme vás soudit,“ řekl pan Catskill. „Chceme vás soudit. Vyzýváme vás, abyste se dostavil k soudu.“

Pan Catskill si olízl rty a zamyslel se. „Soud zasedne co nevidět.“ Jasně hnědýma očkami velmi rychle odhadl vyhlídky pana Barnstapla. Vyklonil se směrem k mostu. „Nebudeme plýtvat časem kvůli procedurám,“ řekl. „A nemám žádné pochybnosti, jak dopadne rozsudek. Odsoudíme vás k smrti. Tak – tak to prosím s vámi vypadá. Nepochybuji, že nejpozději za čtvrt hodiny bude váš osud po zákonu zpečetěn.“

Zvedl oči, aby spatřil hřeben skalní výspy. „Asi vás ukamenujeme,“ řekl.

„Moriturus té saluto,“ řekl pan Barnstaple s výrazem, jako by pronášel vtipnou poznámku. „Jestli dovolíte, tak teď půjdu dál, abych si našel nějaké pohodlnější místečko.“ Pan Catskill na něho nepřestával upírat oči. „Nikdy jsem proti vám nic neměl,“ řekl pan Barnstaple. „Kdybych býval vaším učitelem, všechno by bylo docela jiné. Díky za tu čtvrthodinu života, co mi přidáváte. A jestli snad náhodou...“

„Rozhodně,“ řekl pan Catskill. Rozuměli si.

Když pan Barnstaple přecházel kolem ohybu do výklenku, pan Catskill ještě stále vyhlížel z okénka a bylo slabě slyšet, jak lord Barralonga doporučuje, aby se ihned svrhly balvany.

Cesty lidské duše jsou nevyzpytatelné. Nálada pana Barnstapla přešla ze zoufalství v bujné veselí. Jeho původní nevolnost a hrůza ze šplhání v nesmírných výškách teď ustoupila téměř chlapecké troufalosti. Zmizel pocit, že každou vteřinu zemře. Uvědomoval si smysl tohoto dobrodružství, vlastně ho bavilo a teď už vůbec nedbal na to, jak to dopadne.

V docela slušném čase dorazil k rohu skalního jehlance, ačkoli ho začaly dost ošklivě bolet paže, a pak se vyděsil. Měl teď ničím neomezený výhled na most a vzhůru úzkou roklí. Skalisko, po kterém se prodíral kupředu, vůbec nevedlo k můstku. Vedlo dobrých třicet stop pod ním. A co horšího, mezi ním a můstkem se táhly dvě rokle a skalní komíny neznámé hloubky. Při tomto objevu poprvé zalitoval, že nezůstal ve sklepě a nebojoval tam.

Prožil několik nerozhodných minut – a bolest v pažích sílila.

Z nečinnosti ho zburcovalo něco, co zpočátku považoval za stín ptáka prudce letícího nad skálou. Zanedlouho se to opakovalo. Doufal, že na něho nezaútočí ptáci. Četl jednou nějaký román – ale teď na to raději nemyslet.

Pak mu nad hlavou něco hlasitě zapraštělo, a když zvedl oči, spatřil, jak se rozletěl na štěpiny úlomek skály, který právě nad ním narazil na malý výčnělek. Podle této události především usoudil, že soud vynesl odsuzující rozsudek poněkud dříve, než jaký čas udával pan Catskill, a za druhé, že je ho shora vidět. S horečnou energií zase postupoval k úkrytu v rokli.

Byla to lepší rokle, než očekával, jakýsi skalní komín; nehodí se k výstupu vzhůru, pomyslel si, ale je docela schůdný k sestupu dolů. Komín shora zcela zakrývaly skály. A v hloubce asi sta stop byl v komínu jakýsi výstupek, který poskytoval dost široký výklenek, chráněný shora a dostatečně veliký, aby se tam mohl člověk natáhnout, jestliže bude potřebovat. Tam si paže pana Barnstapla odpočinou, a bez zbytečného průtahu tam sešplhal a oddal se blahému vědomí, že se nemusí ničeho držet. Octl se z dohledu a dosahu svých pozemských pronásledovatelů.

Vzadu ve výklenku tekla stružka vody. Napil se, začal pomýšlet na jídlo a litoval, že si ze skladiště ve sklepě nepřinesl žádné potraviny. Měl otevřít některou z krychlí v zlatém staniolu nebo strčit do kapsy cestovní lahvičku s vínem. Právě teď by ho víno hodně povzbudilo. Ale takové myšlenky k ničemu nevedou. Setrval dlouho, jak se mu aspoň zdálo, na tomto drahocenném skalním výstupku a velmi pečlivě zkoumal skalní komín pod sebou. Zdál se zcela schůdný k dlouhému sestupu. Boky komínu byly velmi hladké, ale zdálo se, že jsou dost blízko u sebe, aby mohl sestoupit opřen zády o jednu stěnu a opřen nohama o druhou.

Pohlédl na náramkové hodinky. Ještě nebylo ani devět hodin ráno – bylo asi za deset minut devět. Ridley ho zavolal do služby před půl šestou hodinou ráno. O půl sedmé podával na nádvoří snídani. Serpentine s Cedarem se tedy objevili asi v osm hodin. Asi za deset minut Serpentina zavraždili. Pak následoval útěk a pronásledování. Jak rychle se všechno odehrálo ...

Má před sebou ještě celý den. O půl desáté začne zase sestupovat. Až do té doby si odpočine... To je nesmysl, mít už hlad...

Ještě před půl desátou už zase šplhal dolů. Asi sto stop to šlo hladce. Pak se začala rokle nepozorovatelně rozšiřovat. Uvědomil si to, teprve když začal klouzat. Zuřivě se zmítaje klouzal asi dvacet stop a pak rovnou sletěl dalších deset stop, narazil o skalisko a zachytil ho další skalní výstupek, mnohem širší než ten nahoře. Dopadl tam s drtivým otřesem a svalil se – naštěstí se svalil ke stěně. Byl potlučen, ale bez vážného zranění. „Mám štěstí,“ řekl. „Štěstí se mne drží.“

Chvíli si odpočinul a pak v důvěře, že všechno půjde docela dobře, začal zkoumat další úsek sestupu. Pln nedůvěry objevil, že se skalním komínem pod jeho skalním výstupkem nedá vůbec slézat. Byla to po obou stranách jenom rovná a hladká skála do hloubky aspoň dvaceti yardů a šest stop široká. Kdyby se tam tudy pokoušel sestoupit, bylo by to stejné, jako by se rovnou vrhl dolů. Pak poznal, že stejně nemožné je vrátit se stejnou cestou, jakou přišel. Nemohl tomu uvěřit; vypadalo to příliš bláznivě. Zasmál se, jako by se zasmál člověk, ke kterému se po jednodenní nepřítomnosti nechce hlásit vlastní matka.

Pak se náhle přestal smát.

Opakoval si všechny jednotlivé body svého průzkumu. Ohmatal kolem sebe hladká skaliska. „Ale to je nesmysl,“ řekl a zalil ho studený pot. Z tohoto kouta, do kterého se tak bolestně a namáhavě dostal, není žádného úniku. Nemůže pokračovat v cestě ani se vrátit. Je v pasti. Štěstí ho opustilo.

V poledne, jak ukázaly náramkové hodinky, seděl pan Barnstaple ve svém výklenku, jak by asi seděl v lenošce za dočasné úlevy v bolestech vyčerpaný nemocný, trpící nevyléčitelnou chorobou a kterého nečeká žádná práce ani naděje. Nebyla naděje ani jedné k tisíci, že se přihodí něco, co ho vysvobodí z pasti, do které se sám pracně sešplhal. Vzadu vytékala stružka vody, ale neměl nic k jídlu, dokonce ani stéblo trávy, které by hryzal. Pokud se snad nerozhodne vrhnout se do rokle, musí umřít hlady... Budou tu možná chladné noci, ale ne dost chladné, aby ho to zabilo.

K takovému konci tedy dospěl z uštvané novinařiny v Londýně a domáckého života v Sydenhamu.

Vykonal na svém Žlutém nebezpečí podivný výlet – Camberwell, nádraží Victoria, Hounslow, Slough, Utopie, horský ráj, sto úchvatných a mučivých pohledů do světa opravdového štěstí a pořádku, dlouhý let přes polovinu jednoho světa... A teď – smrt.

Nikterak ho nelákala myšlenka, aby si zkrátil muka skokem do propasti. Zůstane tu a bude snášet muka, jaká čekají člověka před smrtí. A asi tři sta yardů odtud jsou jeho pozemští druhové a také čekají na svůj osud... To je úžasné. Na tom není nic romantického.

Konec konců tohle nebo něco podobného čeká většinu lidstva.

Dříve nebo později musejí lidé ulehnout a trpět, musejí se zamyslet a pak horečně přemýšlet, potom ochable, a tak zeslábnout, až nakonec myšlenky ustanou.

Celkem vzato, pomyslel si, je lépe zemřít tímto způsobem, je to lepší než náhlá smrt, stojí za to podívat se na chvíli smrti do tváře, mít čas k napsání finis ve své duši, přemýšlet o životě a o svém minulém živobytí a promyslet si to objektivně a nezávisle, jak je to teď možné, když vůbec nedokáže změnit na tom jediný puntík.

Teď měl v duši jasno a klid; obestřel ho mrazivý klid bezmračné zimní oblohy. Věděl, že ho čeká utrpení, ale věřil, že to nebude nesnesitelné utrpení. Jestliže se ukáže nesnesitelným, dole zeje kaňon. Vlastně je tenhle skalní výstupek nebo skalisko lepší smrtelné lože než většina jiných, pohodlnější smrtelné lože. Lůžko nemocného dává člověku bolest v široké míře, otevírá mu ji k až příliš dokonalému poznání. Ale jak četl, smrt hladem není tak příliš strašná; zažije hlad a bolest, které budou nejtíživější tak asi třetí den, a pak člověk zeslábne a už tolik necítí. Nebude to jako muka mnoha případů rakoviny nebo bolest při zánětu mozku; nebude to ani zdaleka tak zlé. Bude mu smutno. Ale je člověku mnohem méně smutno na smrtelné posteli doma? Lidé přicházejí a říkají: „To nic! To nic!“ a prokazují člověku drobné úsluhy – ale je ještě nějaký jiný vzájemný styk...? Člověk kráčí svou osamělou cestou, opouští ho řeč a pohyblivost a touha mluvit nebo se pohybovat, a hlasy slábnou... Smrt je všude velmi osamělá záležitost, odchod...

Mladšímu člověku by asi byla připadala samota v rokli velmi strašná, ale pan Barnstaple už přežil horší zklamání z lidské společnosti. Byl by si rád naposled popovídal se svými chlapci a povzbudil ženu, ale i tyto touhy byly snad spíše citové než opravdové. Když došlo k hovoru s chlapci, přepadala ho plachost. Jak začínali projevovat vlastní osobnost a prožívali si pubertu, stále jasněji cítil, že důvěrný rozhovor s nimi znamená zasahovat do jejich práva, aby si dospívali po svém. A cítil, že i oni jsou před ním plaší – byla to jakási obranná plachost. Snad později se k otci jeho synové zase vrátí – ale on toto později už nikdy nezažije. Ale škoda že jim nemůže poslat zprávu, co se mu přihodilo. To ho trápilo. To by ho ospravedlnilo V jejich očích, bylo by snad lépe pro rozvoj jejich bytostí, kdyby se nedomnívali – jak se téměř nutně musejí domnívat – že utekl od rodiny nebo že duševně zchátral nebo dokonce zapadl do špatné společnosti a sprovodili ho ze světa. Takhle by se mohli kvůli němu zbytečně trápit a stydět se za něho, nebo snad utrácet peníze na pátrání po něm, a to by bylo škoda.

Člověk musí zemřít. Mnoho mužů zemřelo stejně, jak zemře on, octli se na neznámých místech, zabloudili v temných jeskyních, byli vysazeni na opuštěných ostrovech, ztratili cestu v australské buši, byli ponecháni v žaláři na pospas smrti. Je dobře umírat bez velké úzkosti a potupy. Pomyslel, jaké spousty lidí Římané ukřižovali – bylo to osm nebo deset tisíc Spartakových vojáků, které tím způsobem usmrtili po celé délce Via Appia? – jaké spousty černochů zemřely hlady v řetězech, pomyslel na nekonečné množství různých smrtí. Takové věci působí na mladistvou fantazii děsivě a jsou strašnější v myšlenkách než ve skutečnosti. To všechno je jenom otázka, zdali bude trochu více nebo trochu méně bolesti – ale Bůh si nepřeje, aby se příliš plýtvalo bolestí. Ať už na kříži, na kole, na elektrickém křesle nebo utrpení na loži – jedno je společné, člověk zemře a je po něm.

Byl příjemný objev, že člověk může přemýšlet s pevnou rozvahou o těchto věcech. Je dobře, že když se dostal do pasti, objevil, že člověk nepodlehne panice. A pan Barnstaple s překvapením poznal, jak málo mu teď, když se na to dívá zblízka, záleží na tom, zdali má nebo nemá nesmrtelnou duši. Byl docela připraven na to, že objeví svou nesmrtelnost nebo že aspoň neskončí smrtí, ať už zcela nebo částečně. Je směšné dogmaticky říkat, že by část, otisk jeho vědomí a dokonce jeho aktivního života nemohl nějakým způsobem pokračovat. Ale připadalo mu nemožné představit si, jak by to bylo možné. Je to nepředstavitelné. Nedá se to předpokládat. Neměl strach z toho pokračování. Možnost trestu nebo nějaké krutosti mu nevnukala žádnou myšlenku ani strach. Někdy mu svět připadal velmi nedbale splácaný dohromady, ale nikdy se nedomníval, že je to dílo zlomyslného blbce. Svět na něho působil nesmírně nedbalým, ale ne převážně krutým dojmem. On sám je už prostě takový, slabý, omezený a někdy pošetilý, ale trest za tyto nedostatky je už v samotných nedostatcích.

Přestal myslet na vlastní smrt. Začal přemýšlet vůbec o životě, o jeho nynější ubohosti a o jeho odvážných nadějích. Cítil, jak trpce lituje, že neuvidí už nic více z utopijského světa, který je po mnoha stránkách tak blízkým náznakem, kam by mohl dospět náš svět. Je velmi povzbuzující vidět lidské sny a lidské ideály prakticky prokázané, ale je skličující, že se mu ta vidina odnímá, když se s ní teprve začíná seznamovat. Uvědomil si, že si klade otázky, které jsou pro něho bez odpovědi, otázky o národním hospodářství, o lásce a boji.

Ale přesto byl rád, že spatřil aspoň tolik. Je dobře, že se očistil touto vidinou, zcela se povznesl z pusté bezútěšnosti pana Peeva a život pro něho opět získal správné perspektivy.

Vášně, konflikty a svízele léta Páně 1921 jsou svízele z horečky neočkovaného světa. Až přijde čas, zmatený věk na Zemi se také přežije, a to dík jakési skryté a nezkrotné spravedlnosti v krvi lidského plemene. Jak se pan Barnstaple krčil v prohlubni na útesu obrovské skalní výspy, maje nad sebou a pod sebou nepřekonatelné výšiny a hlubiny a sedě tam v zimě, o hladu a v nepohodlí, tato myšlenka hluboce utěšovala jeho zvláštní duši.

Ale jak žalostně se on a jeho druhové ukázali nehodnými velikých možností, které jim Utopie dávala! Ani jeden z nich účinně nepozvedl ruku, aby zkrotil dětinské fantazie pana Catskilla a hrubě surovou dobyvačnost jeho druhů. Jak nezlomně usiloval otec Amerton o úlohu řečného, nenávistného, obtížného a hašteřivého kněze. Jak žalostný je pan Burleigh ve svém slabošství a nepoctivosti – a on sám není o nic lepší, když vždycky něco zavrhuje a vždycky se staví do neplodné opozice! Jaká neinteligentní a krásná kravka je ta ženská Greeta Greyová, vnímavá, hrabivá, odolná vůči jakékoli myšlence, až na myšlenku, čím jsou jí muži povinni jako vzdávající se ženě! Lady Stella je z ušlechtilejšího těsta, ale nedá se nadchnout pro žádnou službu. Pomyslel si, že ženy nemají dobré představitelky v této náhodné výpravě, jenom jednu ničemnici a jednu slabošku. Jsou to správné příklady pozemského ženství?

Utopie byla pozemšťanům dobrá jenom k tomu, aby ji co nejrychleji vrátili do výbojů, ujařmování, ukrutností a nepořádků zmateného věku, do kterého sami patří. Ze Serpentina a Cedara, představitele mocné vědy a představitele lékařství, si chtěli udělat rukojmí pro zavedení nepořádku, a když se jim to nepodařilo, zabili je nebo se snažili je zabít.

Pokoušeli se zvrátit Utopii do stavu věcí na Zemi, ale vždyť kdyby nebylo lidské pošetilosti, záští a slabosti, Země by se už proměnila v Utopii. Stará Země by se už proměnila v Utopii, zahradu a nádheru, pozemský ráj, kdyby ji nezašlapávali do prachu a zkázy její Catskillové, Hunkerové, Barralongové, Ridleyové, Dupontové a jim podobní. Prozatím se v celém širém světě zřejmě nepostavilo nic proti jejich ukvapené, bláhové ničivosti, až na kňučení takových Peevů, smířlivý nesouhlas takových Burleighů a tak nesmírně neúčinné protesty jako ten jeho. A několik spisovatelů a učitelů, kteří mají prozatím nepatrné výsledky.

Znovu musel pan Barnstaple myslet na svého starého přítele, školního inspektora a autora učebnic, který pracoval tak usilovně, zhroutil se a zemřel tak žalostnou smrtí. Ten pracoval pro Utopii po celý život. Jsou na Zemi ještě sta nebo tisíce takových Utopijců? Jaké kouzlo je povzbuzuje?

„Škoda že jim nemohu poslat nějaké poselství,“ řekl pan Barnstaple, „abych je povzbudil.“

Vždyť to je pravda, že i když on sám musí hladovět a zemřít jako zvíře spadlé do jámy, Utopie přesto triumfuje a bude triumfovat. Ti chamtivci a bojovníci, pronásledovatelé a patrioti, lynčeři a bojkotáři a všechna ta chátra krátkozrakých lidských násilníků se šikuje ke konečné porážce. Dokonce ani ve svém vlastním životě nepoznají žádné štěstí, ženou se od jednoho vzrušení k druhému a od požitku k vyčerpání. Jejich odvážné kousky a úspěchy, jejich války a vítězoslávy jenom zazáří a zhasnou. Jen to, co je poctivé, roste, pravda a jasná myšlenka, rok za rokem a věk za věkem, zvolna a nepřemožitelně, jak roste v zemské temnotě a tlaku diamant nebo jak roste úsvit mezi okapávajícími svíčkami při příliš dlouhém nočním hýření.

Jaký bude konec těch ubohých lidiček tam nahoře? Ti mají ještě méně nadějí na život než on, protože on tu může ležet a zvolna umírat hladem po celé týdny, než jeho duše naposledy zabliká. Ale oni se otevřeně postavili proti moci a moudrosti Utopie a už teď se jistě nad nimi stahuje organizovaná síla tohoto světa. Ještě stále pociťoval slabou nesmyslnou výčitku, že vyzradil přepadení ze zálohy zosnované Catskillem. Teď se usmál nad tím, jaké vášnivé přesvědčeni tehdy pociťoval, že jestliže se Catskillovi podaří zajmout rukojmí, Země může zvítězit nad Utopií. To přesvědčení ho dohnalo k činu. Zdálo se, že nezbývá nic jiného než jeho chabé volání, aby se odvrátila obrovská pohroma. Ale co kdyby tu vůbec nebyl, nebo co kdyby byl podlehl váhavým instinktům kamarádství, které na něho naléhaly, aby bojoval po boku ostatních; co potom? Když si vzpomněl, jak Cedar házel kolem sebe Mushem, jako by pohazoval psíčkem, a když si vzpomněl na vysokou a statnou Serpentinovu postavu, zapochyboval, zdali by se i na schodišti v klenutém vchodu podařilo pozemšťanům ty dva zdolat. Byli by se museli uchýlit k revolverům, jako se k nim uchýlili na stráni, a Catskill by byl nezajal žádná rukojmí, ale jenom dva zavražděné muže.

Jak nevýslovně pošetilá byla celá ta Catskillova intrika! Ale nebyla o nic pošetilejší, než jak se Catskill, Burleigh a ostatní světoví státníci chovali v posledních několika letech na Zemi. Za agónie světa ve světové válce se někdy zdálo, že se Utopie přibližuje k Zemi. Černými mračny a dýmem oněch temných let prozařovaly podivné naděje, příslib znovuzrození světa. Ale nacionalisté, finančníci, knězi a vlastenci zhatili všechny takové naděje. Spoléhali na staré jedy a infekce a na chabý odpor civilizovaných duší. Spočítali si své zbraně a nastražili zálohy, a ženy musely pilně šít vlajky rozbroje...

Dočasně zabili naději, ale jenom dočasně. Protože naděje, ta vykupitelka lidstva, věčně vstává z mrtvých.

„Utopie zvítězí,“ řekl pan Barnstaple a chvíli zůstal sedět a naslouchal zvuku, který už předtím zaslechl, aniž mu věnoval nějakou zvláštní pozornost, drnčivý buchot ve skalách kolem sebe, jako by tam běžel nějaký veliký stroj. Zvuk zesílil a pak zase zeslábl a ztratil se.

Pan Barnstaple se v myšlenkách vrátil ke svým dřívějším druhům. Doufal, že tam nahoře jim není příliš zle a že neprožívají příliš strachu. Zvláště toužil, aby se přihodilo něco, co by povzbudilo odvahu lady Stelly. Dělal si něžné starosti o lady Stellu. Pro ostatní to dopadne stejně, i když budou aktivně bojovat až do konce. Asi se všichni lopotí s nějakým zpozdilým a divoce slibným obranným plánem, který vymyslel Catskill. Až na pana Burleighe, který zůstane stranou – v přesvědčení, že aspoň on z toho vyvázne jako džentlmen. A asi se ani příliš nepoleká, když z toho nevyvážné. Amerton a snad i Mush možná propadnou nábožnému zanícení – to ostatní trochu popudí nebo to snad dokonce poskytne lady Stelle a slečně Greetě Greyové duševní opium. A pro Penka je ve sklepě víno...

Budou se řídit zákony svých bytostí, budou konat věci, které si na nich vyžádá příroda a zvyk. Co jiného se dá čekat?

Pan Barnstaple se pohroužil do metafyzického víru...

Zanedlouho si uvědomil, že se dívá na náramkové hodinky. Bylo dvanáct hodin dvacet minut. Díval se na hodinky stále častěji – nebo se snad zvolňuje běh času... Má si natáhnout hodinky, nebo je nechat doběhnout? Pociťoval už značný hlad. To nemůže být zatím ještě skutečný hlad; to působí jistě jenom fantazie, která se mu vymkla z moci.

Errata:

30.05.2021 13:47