Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Muž, s kterým si pan Barnstaple po získání potřebných informací šel pohovořit, se jmenoval Sungold. Byl asi velmi starý, protože měl kolem očí a na ušlechtilém čele stařecké vrásky. Byl to růžolící muž s rezavým vousem, v kterém byly bílé pruhy, a pod hustým obočím měl bystré černé oči. Vlasy mu jenom málo prořídly a splývaly dozadu jako hříva, ale už ztratily měděné rudou barvu. Seděl za stolem pokrytým papíry a psal si rukou poznámky. Usmál se na pana Barnstapla, neboť ho už očekával, a statnou pihovatou rukou mu pokynul, aby se posadil. Pak s úsměvem čekal, až pan Barnstaple začne. „Tento svět je triumfem všech lidských tužeb po pořádku a kráse,“ řekl pan Barnstaple. „Ale nesnáší v sobě duši, která není k ničemu. Každý je tu šťasten, protože se něčím zabývá. Každý až na mne... Já nepatřím nikam. Nemám nic na práci. A nikdo – nemá ke mně žádný vztah.“

Sungold lehce pokynul hlavou na znamení, že rozumí. „Pro pozemšťana je obtížné, aby tu při svém pozemském nedostatku vzdělání někam vhodně zapadl. Do některé běžné práce nebo do některého běžného vztahu. Člověk je tu – cizincem... Ale je ještě obtížnější vůbec nikam se nezapojit. Napadlo mě, že bych snad mohl být trochu užitečný v té nové práci, ve které jak jsem se dověděl, se vy ze všech nejlépe vyznáte a která se vlastně ve vás soustřeďuje a kterou řídíte, abych mohl být opravdu tak užitečný jako některý Utopijec... Jestliže je to možné, chtěl bych být něco platný. Třeba potřebujete někoho, kdo by prostě jenom dal v sázku život – kdo by se vypravil na nějaké neznámé a nebezpečné místo – někoho, kdo chce Utopii sloužit – a kdo na to nepotřebuje dovednost ani vzdělání – ani být krásným a schopným člověkem.“

Pan Barnstaple se odmlčel.

V Sungoldově obličeji se zračilo naprosté pochopení pro to, co má pan Barnstaple na mysli.

Pan Barnstaple zůstal tázavě sedět a Sungold se na chvilku zamyslel.

Pak se panu Barnstaplovi začala v hlavě sama řadit slova a věty.

Sungold projevil zvědavost, zdali si pan Barnstaple uvědomuje buď plný rozsah, nebo hranice obrovských objevů, kterými se teď v Utopii zabývají. Řekl, že Utopie vstupuje do stadia pronikavého duchovního vytržení. Fantazie lidí se opojila novými silami a možnostmi, a lze si opravdu sotva představit, že nepoučitelný a zmatený pozemšťan nebude celý nešťastný a nesvůj uprostřed obrovských a neznámých podniků, které je teď nutno zahájit. I mnozí jejich lidé, zaostalejší Utopijci, jsou znepokojeni. Po celá staletí utopijští filosofové a badatelé kritizovali, revidovali a přetvářeli své dřívější instinktivní a tradiční představy o prostoru a čase, o formě a hmotě, a teď tyto nové způsoby myšlení velmi rychle nabývají jasnosti a srozumitelnosti a jejich plodem jsou překvapující možnosti praktického využití. Hranice prostoru, které působily dojmem, že je nelze nikdy překonat, se hroutí; hroutí se podivným a matoucím způsobem, ale hroutí se. Proto je nyní teoreticky možné a rychle se to stává i praktickou možností, přenést se z planety Utopie, na kterou byli Utopijci až dosud omezeni, do jiných míst ve svém původním vesmíru, totiž na vzdálené planety a odlehlé hvězdy... V tom je jádro nynější situace.

„To si nedovedu představit,“ řekl pan Barnstaple.

„To si nemůžete představit,“ přitakal docela srdečně Sungold. „Ale je tomu tak. Před sto lety to bylo nepředstavitelné – i tady.“

„Přenášíte se tam nějakým zadním schodištěm v jiné dimenzi?“ řekl pan Barnstaple.

Sungold se zamyslel nad tímto dohadem, řekl, že je to groteskní přirovnání, ale z pozemského hlediska se ho dá použít. Tím se trochu vyjádři, oč asi jde. Ale je to mnohem úžasnější...

„V našem zdejším životě nastalo nové a ohromující období. Už dávno jsme se naučili znát hlavní tajemství, v čem spočívá štěstí na této planetě. V tomto světě je dobrý život. Nepřipadá vám dobrý...? Ještě na tisíce let bude naší záštitou a naším domovem. Ale naším životem vane vítr nového dobrodružství. Celý tento svět je tak trochu jako tábor rozbitý k přezimování, když se blíží jaro.“

Nahnul se přes své papíry k panu Barnstaplovi, zvedl prst a pronášel slyšitelná slova, jako by chtěl jasněji vyjádřit, co má na mysli. Panu Barnstaplovi se zdálo, jako by se každé slovo samo překládalo do angličtiny, když je pronášel. V každém případě mu pan Barnstaple rozuměl. „Srážka naší planety Utopie s vaší planetou Zemí byla v této historii zajímavou, ale nikterak důležitou příhodou. Chci, abyste to pochopil. Váš svět a náš svět jsou jenom dva z velkého množství světů v oblasti gravitace a času, které spolu souvisí nevyčerpatelnou velikostí boží. Jsou si naprosto podobné, ale v ničem nejsou stejné. Vaše a naše planeta jsou náhodou tak řečeno blíženci, ale nepohybují se přesně stejnou rychlostí ani přesně stejným směrem. Opět se od sebe vzdálí a budou mít různé osudy. Když Arden s Greenlake provedli svůj pokus, měli jen nekonečně malou naději, že zasáhnou něco ve vašem světě. Nedbali toho, prostě jenom vykroužili část naší hmoty z našeho světa a zase ji vrátili. Vy jste dopadli k nám – bylo to pro nás stejně úžasné překvapení jako pro vás. Důležitost našich objevů spočívá pro nás v našem světě a ne ve vašem. My nechceme vstoupit do vašeho světa, ani aby k nám přišli další lidé od vás. Vy jste nám příliš podobní, a přitom jste příliš nevědomí, zmatení a nemocní – jste šiřitelé příliš mnoha infekcí – a my, my vám ještě nemůžeme pomoci, protože nejsme bozi, ale lidé.“

Pan Barnstaple přikývl.

„Co by mohli Utopijci udělat s lidmi na Zemi? Nemáme v sobě silné instinkty učit jiné dospělé lidi ani je ovládat. To jsme si odvykli za dlouhá staletí rovnosti a svobodné spolupráce. A vás je příliš mnoho, abychom vás učili, a velká část vašeho obyvatelstva je dospělá a má zakořeněné špatné návyky. Vaše hloupost by nám překážela, vaše spory, řevnivost a tradice, vaše státní vlajky a náboženství a vaše zosobněné nevraživosti a zábrany by nám bránily ve všem, co bychom chtěli udělat. Byli bychom na vás nedůtkliví, nespravedliví, pánovití. Jste nám příliš podobní, než abychom měli dost trpělivosti k vašim nedostatkům. Bylo by obtížné vždycky si uvědomit vaše špatné vychování. V Utopii jsme už dávno poznali, že žádná rasa lidských bytostí není dostatečně skvělá, chytrá a silná, aby mohla myslet a jednat za některou jinou rasu. Snad už to také začínáte objevovat na Zemi, když se vaše rasy dostávají do užšího styku. A tím více by to platilo ve vztahu mezi Utopií a Zemí. Podle toho, co vím o vašich lidech a jejich nevědomosti a zatvrzelosti, je jasné, že by naši lidé vámi pohrdali; a opovržení je příčinou všech nespravedlností. Mohlo by to skončit tím, že bychom vás vyhubili... Ale proč bychom k tomu měli dospět...? Musíme vás nechat na pokoji. Nemůžeme si vás vzít na starost... Věřte mi, že tohle je pro nás jediná možná cesta.“

Pan Barnstaple mlčky přisvědčil.

„Vy a já – jako dva jedinci – můžeme být přáteli a rozumět si.“

„To co říkáte, je pravda,“ řekl pan Barnstaple. „Je to pravda. Ale mně je líto, že je to pravda... Velice je mi to líto... Přece však soudím, že aspoň já bych mohl být v Utopii něco platný.“

„Ano, můžete.“

„Jak?“

„Když se vrátíte do svého světa.“

Pan Barnstaple se na chvilku zamyslel. Právě toho se obával. Ale už se sám nabídl. „Udělám to.“

„Měl jsem raději říci, že se pokusíte vrátit. Je v tom riziko. Můžete přitom zahynout.“

„Musím to riskovat.“

„Potřebujeme si ověřit všechna data, která známe o vztazích našeho světa s vaším. Chceme Ardenův a Greenlačin pokus provést obráceně a přesvědčit se, zdali můžeme vrátit živou bytost do vašeho světa. Máme už téměř jistotu, že to dokážeme. A té lidské bytosti musí na nás dost záležet a musí jí dost záležet na svém světě, aby se vrátila a dala nám znamení, že se tam dostala.“

Pan Barnstaple promluvil zastřeným hlasem. „Já to dokážu,“ řekl.

„Můžeme vás posadit do toho vašeho stroje a obléknout vám šaty, co jste měl na sobě. Budete vypadat zase přesně tak, jak jste opustil svůj svět.“

„Přesně tak. Rozumím.“

„A jelikož je váš svět ničemný a svárlivý a přitom v něm žije tu a tam pár neobyčejně schopných mozků, nechceme, aby vaši lidé o nás věděli, když vám žijeme tak nablízku – protože my vám zůstaneme nablízku ještě aspoň několik set let – nechceme, aby o nás věděli, protože se obáváme, že by zanedlouho pod vedením nějakého pošetilého geniálního vědce přišli k nám, přišly by jich celé chamtivé, pošetilé, příliš plodné zástupy, bouchali by nám na dveře, ohrožovali by naše životy a kazili nám naše skvělé výboje, a tak bychom je museli odrazit a pobít, jako by k nám vtrhly krysy nebo paraziti.“

„Ano,“ řekl pan Barnstaple. „Než budou moci lidé vstoupit do Utopie, musejí se naučit zdejšímu způsobu života. Vidím, že Utopie je domovem jenom pro ty, kteří se tomu naučili.“

Odmlčel se a sám si odpovídal na některé myšlenky. „Až se vrátím,“ řekl, „mám se snažit postupně na Utopii zapomenout?“

Sungold se usmál a mlčel.

„Až do smrti se budu trápit steskem po Utopii.“

„A povzbuzovat.“

„Budu pokračovat v pozemském životě tam, kde jsem v něm přestal, ale – na Zemi – budu Utopijec. Protože cítím, že když jsem vám nabídl svou službu a vy jste ji přijali, nejsem už v Utopii žádný vyvrženec. Patřím...“

„Nezapomeňte, že můžete zahynout. Můžete při tom pokusu zemřít.“

„Když to musí být.“

„Výborně – bratře!“

Sungold přátelsky uchopil svou mohutnou tlapou pana Barnstapla za ruku, stiskl mu ji a usmál se hlubokýma očima.

„Až se vrátíte a dáte nám znamení, budeme moci poslat zpátky ještě několik pozemšťanů.“

Pan Barnstaple sebou trhl na židli. „Ale vždyť!“ vydechl těžce. V úžasu mu přeskočil hlas. „Myslel jsem, že jste je vymrštili do pustého prostoru v nějakém vnějším světě a že z nich nic nezbylo!“

„Několik se jich zabilo. Zabili se sami, jak se potmě vrhali dolů z té staré pevnosti, když se skalní výspa začala otáčet. Ten muž v koženém kabátě. Ten muž, kterému říkáte Long Barrow –“

„Barralonga?“

„Ano. A ten muž, který pokrčil rameny a řekl: »Co byste dělali vy?« Ostatní se vrátili k večeru, když rotace skončila – napůl zadušeni a promrzlí, ale ne mrtvi. Přivedli jsme je k životu, a teď si děláme starosti, co s nimi máme provést. Nejsou v tomhle světě vůbec k žádnému užitku. Překážejí nám.“

„To je až příliš jasné,“ řekl pan Barnstaple.

„Ten člověk, kterému říkáte Burleigh, je zřejmě dost důležitý ve vašich pozemských záležitostech. Prozkoumali jsme jeho duši. Má velmi malou schopnost na něco věřit. Věří v sotva něco víc než na svůj život vzdělaného bohatého pána, který zaujímá poměrně málo významné postavení v poradním shromáždění jakési spíše jenom fiktivní říše. Je pochybné, zdali vůbec uvěří, že jsou tyto jeho zážitky skutečné. Postaráme se však, aby se domníval, že to byl živý sen. Bude považovat za příliš fantastické o tom vykládat, protože je jasné, že už teď mu nahání jeho fantazie velký strach. Octne se za několik dní po vás zase zpátky ve vašem světě a nenápadně pojede domů. Je na řadě hned po vás. Uvidíte, že se zase objeví v politickém životě. Snad trochu moudřejší.“

„To je docela možné,“ řekl pan Barnstaple.

„A – jakpak jenom zní to jméno? – Rupert Catskill, ten se také vrátí. Tam u vás by ho postrádali.“

„Ten ničím nezmoudří,“ řekl pan Barnstaple přesvědčeně.

„Přijde také lady Stella.“

„To jsem rád, že se jí nic nestalo. Ta nebude o Utopii nic vykládat. Je velmi diskrétní.“

„Ten kněz je blázen. Začal se chovat urážlivě a nemravně a je pod dozorem.“

„Co provedl?“

„Ušil z černého hedvábí spoustu zástěrek a začal je neslušně vnucovat našim mladým lidem.“

„Toho můžete poslat zpátky,“ řekl pan Barnstaple po chvilce přemýšlení.

„Ale cožpak jsou tam u vás takové věci dovoleny?“

„My říkáme takovým věcem cudnost,“ odpověděl pan Barnstaple. „Ale jestli si ho tu ovšem chcete nechat...“

„Musí se vrátit,“ řekl Sungold.

„Ty ostatní si tu můžete nechat,“ řekl pan Barnstaple. „Vlastně si je tu budete muset nechat. Na Zemi se kvůli nim nebude nikdo příliš znepokojovat. V našem světě je tolik lidí, že se jich vždycky pár ztratí. Jak to vypadá, i návrat těch několika málo, které máte v úmyslu poslat zpátky, může rozvířit pozornost. Místní lidé si mohou všimnout, jak všichni tihle poutníci přicházejí vlastně odnikud a ptají se, jak se dostanou po maidenheadské silnici domů. Mohli by povolit pod přívalem otázek...

Nemůžete už žádné další posílat. Vysaďte ostatní na nějaký ostrov. Nebo na něco podobného. Škoda že vám nemohu poradit, abyste si tu nechali i toho kněze. Ale mnoho lidí by ho pohřešovalo. Trpěli by potlačovanou cudností a začali by se chovat divně. Kazatelna u svatého Barnabáše uspokojuje uznávané touhy. A docela snadno ho přesvědčíte, že Utopie je sen a mámení smyslů. Přirozeně tohle se domnívají všichni knězi o všech utopiích. Bude na to myslet, pokud na to vůbec bude myslet – jako na – jak to, nazve? – jako na morální noční můru.“

Všechno už projednali, ale panu Barnstaplovi se nechtělo odejít.

Pohlédl Sungoldovi do očí a našel v nich něco laskavého.

„Vysvětlil jste mi, co všechno musím udělat,“ řekl, „a je nejvyšší čas, abych už šel, protože každý okamžik vašeho života má větší cenu než u mne celý den. A přece když musím tak brzo odejít a tak poslušně se vrátit z vašeho obrovského a nádherného světa do svého neuspořádaného domova, odvažuji se z hloubi srdce vás požádat, jestliže se ke mně můžete trochu snížit, abyste mi prostě a jasně něco pověděl o těch ještě slavnějších dnech a ještě slavnějších pokrocích, které se teď objevují na obzoru této planety. Říkal jste, že zanedlouho se budete moci vypravit z Utopie do vzdálených částí svého vesmíru. Jsem tím celý zmatený. Asi nejsem ani schopen si to představit, ale je to pro mne velmi důležité. V našem světě panuje víra, že všechen život nakonec zanikne, protože naše slunce a planety vychládají, a zřejmě není žádná naděje uniknout z malého světa, z kterého jsme vznikli. Narodili jsme se z něho a musíme s ním zemřít. To vzalo mnohým z nás naději a energii: vždyť nač se namáhat o nějaký pokrok ve světě, který musí zmrznout a zemřít?“

Sungold se zasmál. „Vaši filosofové vyvodili předčasné závěry.“

Natáhl se přes stůl k svému posluchači a pohlédl mu vážně do obličeje.

„Jak dlouho se rozvíjí věda u vás na Zemi?“

„Asi dvě stě – tři sta let.“

Sungold zvedl dva prsty. „A lidé? Jak mnoho vědců?“

„Těch, kteří něco znamenají, několik set v každé generaci.“

„My se rozvíjíme už tři tisíce let a do vinného lisu vědy jsme vložili jako hrozny sto miliónů vynikajících mozků. A dnes víme – jak málo toho víme. Nikdy nedospějeme k žádnému poznatku, aniž při jeho získávání zanedbáme sto jiných poznatků; nikdy nic nezměříme, aniž se nám přitom čtverácky vysmívá nějaká pravda a unikne nám na samé hranici omylu. Dovedu si představit, kam asi už vaši vědci dospěli, a přeji mnoho zdaru těm ubohým divochům, protože jsem studoval začátky naší vědy v dlouhých dějinách Utopie. Jak vám mám vyjádřit, co všechno můžeme dokázat? Od té doby jsme prozkoumali, ověřili, vyzkoušeli a přezkoušeli desítky nových způsobů myšlení o prostoru, a čas je jenom zvláštní forma prostoru. Máme způsoby vyjadřování, které vám nemůžeme objasnit, a tak věci, které nám dříve připadaly obtížné a paradoxní – a které vám asi připadají beznadějně obtížné a paradoxní, ztrácejí pro nás všechnu obtížnost. Je těžké vám to vysvětlit. My myslíme o prostoru v pojmech, ve kterých systém prostoru a času v pojmech, v nichž myslíte vy, je jenom zvláštní případ. Pokud jde o naše vnímání, instinkty a denní zvyky, i my žijeme v jiném podobném systému jako vy – ale ne pokud jde o naše poznání, ne pokud jde o naše možnosti. Myšlenkově jsme už přerostli svůj život – a i vy jej jednou přerostete. Jsme ještě stále z masa a krve, ještě stále máme naděje a touhy, chodíme sem a tam a díváme se nahoru a dolů, ale věci, které se zdály být vzdálené, se přiblížily, věci, které nám byly nedostupné, se k nám sklánějí, věci, které byly nepřekonatelné, držíme v hrsti.“

„A vy myslíte, že vaše lidstvo a vlastně ani naše nemusí nikdy vyhynout?“

„Vyhynout! Vždyť jsme sotva začali!“ Stařec mluvil velmi vážně. Jako by nevědomky napodobil Newtona. „Jsme jako malé děti, které se dostaly na břeh nekonečného oceánu. Všechny vědomosti, které jsme zatím načerpali za těch několik desítek generací od doby, co jsme je začali čerpat, jsou jako hrstka oblázků, posbíraných na břehu nesmírného moře.

Před námi leží nekonečná oblast poznání a my můžeme stále poznávat, a jak budeme poznávat, zároveň se rozvíjet. Rozvíjíme své možnosti, rozvíjíme svou odvahu. Stále se omlazujeme. Jen dejte na má slova, naše světy mládnou. Staré generace opic a podlidí před námi byly duševně staré; jejich omezená a zdráhavá moudrost byla hubeným výtěžkem, nastřádaným, zatuchlým a zakyslým výtěžkem nesčetných lidských životů. Děsili se všeho nového; tak trpce si vážili všeho toho trpce získaného starého. Ale učit se znamená nakonec znovu mládnout, osvobozovat se, začínat nanovo. Váš svět je ve srovnání s naším světem svět nepoučitelných, zkornatělých duší, pokroucených a líných tradic, nenávisti, bezpráví a podobných neodpustitelných věcí. Ale jednou i vy budete zase jako malé děti a vy sami si najdete cestu až k nám – k nám, kteří na vás budeme už čekat. Dva světy se setkají a obejmou, aby zrodily ještě velkolepější svět... Vy pozemšťané si ještě ani nezačínáte uvědomovat smysl života. A my Utopijci – sotva o něco více... Život je ještě stále jenom příslib, ještě stále čeká na své zrození, přestane být ubohým hemžením v prachu, jako jsme my...

Jednou se tady a všude život, jehož jste vy i já jenom přípravné zlomky a víření, život se doopravdy probudí, jediný, celistvý a zázračný, jako se probouzí dítě k uvědomělému životu. Otevře ospalé oči, protáhne se a usměje se, pohlédne do tváře božímu tajemství, jako člověk hledí vstříc rannímu slunci. A my v tom budeme přítomni, vše, co v nás má nějakou cenu, vy a já...

A to bude jenom pouhý začátek, jenom pouhý začátek...“

Errata:

30.05.2021 13:47