Pozemšťanův návrat
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Příliš brzy nastalo ráno, kdy měl pan Barnstaple naposled pohlédnout na půvabné pahorky v Utopii a podstoupit veliký pokus, ke kterému se nabídl. Nechtělo se mu spát a tu noc spal málo, a už v časném svítání byl venku, naposledy měl na sobě opánky a lehkou bílou řízu, které se naučil v Utopii nosit. Zanedlouho se bude muset namáhavě vpravovat do ponožek a do bot, do kalhot a do límečku, do toho nanejvýš podivného oblečení. Měl dojem, že se v tom zadusí, a rozpřáhl nahé paže k obloze, zívl a vdechl z plných plic. Údolí pod ním ještě stále klímalo pod rouškou hebké mlhy; zvedl tvář ke kopcům, aby se dříve setkal se sluncem.
Nikdy předtím nebyl tak časně ráno mezi utopijskými květinami; byl to zábavný pohled, jak se některé veliké trubky ještě stále ospale sklánějí a jak mnohé větší květy visí svinuté. Také četné listy byly stočené, tak ochablé jako právě vykuklené můry. Pavoučkové pilně tkali vlákna babího léta a všechno bylo zcela provlhlé rosou. Z postranní pěšiny náhle přišel k panu Barnstaplovi obrovský tygr a chvilku na něho upíral kulaté žluté oči. Snad se pokoušel rozpomenout na zapomenuté pudy svého plemene.
Kousek výše po silnici prošel pan Barnstaple rudým klenutým vchodem a vystoupil po kamenném schodišti, které slibovalo, že ho dříve dovede na hřeben.
Chvíli kolem něho přátelsky poletovala spousta drobných ptáčků, velmi pestře zbarvených, a jeden si mu drze sedl na rameno, ale když zvedl ruku, aby ho pohladil, unikl mu a uletěl. Ještě stále stoupal po schodišti, když vyšlo slunce. Jako by horské úpatí setřáslo se sebe šedivý a modrý závoj a obnažilo svou zlatou krásu.
Pan Barnstaple přišel na odpočívadlo schodů, zastavil se a zůstal téměř nehybně stát, pozoroval, jak vycházející slunce odhaluje a oživuje zasněné hlubiny údolí pod ním.
Ve velké dálce se jako šíp vystřelený z východu na západ objevila čára oslnivě jasného moře.
„Klid,“ zašeptal pan Barnstaple. „Krása. Všechna lidská díla – v dokonalé harmonii... duše, které dosáhly harmonie...“
Podle svého novinářského zvyku to zkoušel s frázemi. „Činorodý mír... všechen zmatek se rozptýlil... Svět vil, křišťálově jasný...“
Nač je zapotřebí slov?
Chvíli zůstal stát zcela nehybně a naslouchal, neboť nahoře odněkud ze stráně se vznesl k nebi skřivan a vydával lahodné tóny. Pan Barnstaple se pokoušel spatřit tu zpívající skvrnku a oslepila ho jasnící se nebeská modř.
Zanedlouho se skřivan snesl na zem a zmlkl. Utopie byla tichá, až na výbuch dětského smíchu někde dole na úbočí.
Pan Barnstaple si pomalu uvědomoval, jak poklidný je vzduch Utopie ve srovnání s ovzduším na Zemi, plném nejrůznějších útrap. Zde nehafají ani nevyjí unavení nebo podráždění psi, nehýkají tu, nebučí, nekničí ani nešťastně nenaříkají nepokojná dobytčata, neozývá se lomoz ze statku, nikdo vztekle nekřičí, není slyšet žádný štěkot ani kašel, buchot ani tlukot, řezání pilou, skřípot, mechanické houkání, hvízdání, pištění a podobně, vzdálený rachot vlaku, řinkot aut nebo jiných nepodařených mechanismů; únavné a odporné hluky mnoha nepříjemných tvorů už není slyšet. V Utopii má ucho stejně jako oko klid. Vzduch, který kdysi býval bahniskem tlumených hluků, se teči proměnil v očištěné ticho. Zvuky, které člověk slyší, spočívají v tichu jako krásný tisk na velikém archu ušlechtilého papíru.
Znovu pohlédl na krajinu pod sebou, kde se rozplývaly poslední hebké stopy mlhy. Vodní nádrže, silnice, mosty, budovy, nábřeží, kolonády, háje, zahrady, průplavy, vodopády a kašny se všechny vyjasnily, zarámovány shora větví s tmavým listím na stromě s bílým kmenem, který se uchytil mezi skalisky po páně Barnstaplově boku.
„Před třemi tisíci let byl tenhle svět stejný jako náš... Jen pomysli – za sto generací... Za tři tisíce let můžeme přeměnit naši ubohou, zanedbanou Zemi s jejími džunglemi a pouštěmi, s jejími haldami a barabiznami v další takové nebe plné krásy a možností...
Jsou to světy – podobné, ale ne stejné...
Kdybych jim mohl vyprávět, co jsem spatřil...!
Kdyby všichni lidé mohli takhle spatřit Utopii...
Kdybych jim to vyprávěl, nevěřili by tomu. Ne...
Hýkali by na mne jako osli a štěkali by jako psi...! Nechtějí žádný jiný svět než ten svůj. Bolí je myslet na nějaký jiný svět než ten jejich. Dá se dělat jenom to, co se dělalo už dříve. Myslet jiným způsobem by pro člověka znamenalo pokoření. Smrt, muka, marnost – všechno, jenom ne pokoření! A tak musejí sedět mezi svým býlím a výkaly, drbat se a moudře pokyvovat jeden na druhého, těšit se na pěkný psí zápas, a že se budou zrakem pást na bolesti a námaze, na kterých se sami nepodílejí, jsouce přesvědčeni, že lidstvo páchlo, páchne a vždycky musí páchnout, že ten pach je vlastně velmi příjemný a že není nic nového pod sluncem...“
V myšlenkách ho vyrušily dvě dívky, které běžely jedna za druhou nahoru po schodišti. Jedna byla snědá až téměř do černa a měla plnou náruč modrých květin; druhá, která běžela za ní, byla asi o rok mladší a zlatovlasá. Překypovaly nesmírným vzrušením hrajících si mladých živočichů. Ta první byla tak zaměstnána druhou dívkou, že když doběhla k panu Barnstaplovi na odpočívadlo schodů, při jeho spatření překvapeně vypískla. Vrhla na něho rychlý tázavý pohled, oči jí zazářily drzým uličnictvím, hodila mu do obličeje dvě modré květiny a zmizela nahoru po schodech. Kolem prolétla její družka, snažící se ji chytit. Mihly se nahoru po schodech jako dva motýli, tmavožlutý a růžový; vysoko nahoře se zastavily a na chvilku k sobě přistoupily, aby se poradily o tom cizinci, zamávaly na něho a zmizely.
Pan Barnstaple opětoval jejich pozdrav a zůstal v dobré náladě.
Vyhlídka, kterou panu Barnstaplovi poradila Lychnis, se vypínala na horském hřebeni mezi širokým údolím, kde strávil posledních několik dní, a mezi divokou a příkrou roklí, kudy se řítila bystřina, která se po několika stech mil zákrutů spojovala s řekou na rovině. Vyhlídka na hřebeni horské výspy byla zbudována na obrovských podpěrách, takže se strmě vznášela nad zákrutem bystřiny; na jedné straně byla horská scenérie a v hlubinách bohatě a malebně kypící zelená vegetace, na druhé straně se táhly široké zahradní prostory dokonale upravené krajiny. Pan Barnstaple si chvíli prohlížel rokli, do které se díval poprvé. Asi pět set stop pod ním se vznášel luňák, takže měl dojem, že by mohl shodit na jeho roztažená křídla oblázek.
Domníval se, že mezi stromy dole jsou jistě mnohé ovocné, ale byly příliš daleko, než aby je viděl zřetelně. Tu a tam rozeznal, že se mezi stromy a skalisky vine pěšina, a ve spoustě zeleně stály malé pavilóny, kde jak věděl, si může pocestný odpočinout a uvařit si čaj a kde najde sušenky a podobné osvěžení a asi i lehátko a nějakou knihu. Věděl, že v tomto světě je plno takových letohrádků a vlídných přístřeší...
Po chvíli se vrátil na tu stranu své vyhlídky, kudy na ni vystoupil, a zahleděl se na široké údolí, které se sklánělo k moři. Na mysli mu tanulo jméno palestinské hory Pisgah. Vždyť pod ním opravdu ležela zaslíbená země lidských tužeb. Tady konečně zavedli bezpečný mír, sílu, zdraví, šťastnou činorodost, nerušené dny a krásu. Všechno, oč usilujeme, se najde zde a uskutečnily se tu všechny lidské sny.
Jak dlouho bude ještě trvat – kolik staletí nebo tisíciletí – než se bude moci také člověk postavit někde na vyvýšeném místě na Zemi a vidět lidstvo vítězné a navždy v naprostém míru..,?
Složil pod sebou paže na zábradlí a hluboce se zahloubal.
V této Utopii neexistuje žádná věda, z které by Země neměla aspoň zárodky; nepoužívají zde žádné síly, které by nemohli užívat pozemšťané. Taková by byla dnes Země, kdyby tam nedovolili růst nevědomosti a tmářství, záští a zlobě...
K takovému světu, jako je Utopie, pan Barnstaple namáhavě směřoval chabými silami po celý život. Jestliže se pokus, který ho čeká, podaří, jestliže se zase zanedlouho octne živý na Zemi, zaměří přesto svůj život k Utopii. A nebude sám. Na Zemi jistě existují tisíce, desetitisíce, možná že statisíce těch, kdo se také svými myšlenkami a činy namáhají najít cestu, jak by oni a jejich děti mohli uniknout z nepořádků a ponížení zmateného věku, statisíce těch, kdo chtějí učinit konec válkám a pustošení, kdo chtějí uzdravovat, vychovávat a obrozovat, pozvednout korouhev Utopie nad pokrytectvím a různicemi, které vysilují lidstvo.
„Ano, ale nedaří se nám to,“ řekl pan Barnstaple a hněvivě přecházel sem a tam. „Desetitisíce a statisíce mužů a žen! A dokážeme tak málo! Snad každý mladý muž a mladá žena aspoň jednou snili o tom, jak by pomohli našemu světu a zlepšili jej. A jsme roztroušeni a vysíleni, a vítězí nad námi to staré a špatné, zvyky, podvody, návyky, trpěné zrady, drzá podlost!“
Vrátil se k zábradlí a zůstal stát s nohou na sedátku, opíral se loktem o koleno, bradu držel v ruce a zíral na půvab světa, který má tak brzo opustit...
„Dokázali bychom to!“
A náhle se panu Barnstaplovi rozbřesklo, že teď patří tělem i duší té revoluci, slavné revoluci, která probíhá na Zemi; která je na pochodu a nikdy neustoupí a neustane, dokud se stará Země nepromění v jediné velkoměsto a nenastolí se tam Utopie. Věděl jasně, že tato revoluce představuje život a že každý jiný způsob života znamená obchodovat o život se smrtí. A jak se mu to krystalizovalo v mysli, ihned poznal, že se to zanedlouho vykrystalizuje v myslích nesčetných jiných ze statisíců mužů a žen na Zemi, jejichž myšlenky se upínají k Utopii.
Vstal. Začal přecházet sem a tam. „Dokážeme to,“ řekl.
Pozemské myšlení si teprve sotva uvědomilo, jaké úkoly a možnosti se před lidstvem rozvírají. Celé lidské dějiny nebyly doposud ničím více než pohyby spáče, rostoucí nespokojenost, vzpoura proti omezením, která poutají život, nevědomý protest zmařených představ. Všechny spory, vzpoury a revoluce, které kdy byly na Zemi, byly jenom nejasnými předehrami revoluce, která má teprve přijít. Pan Barnstaple si uvědomil, že když se vydal na tuto fantastickou dovolenou, byl ve sklíčené náladě; pozemské záležitosti mu tehdy připadaly naprosto zmatené a beznadějné; ale teď z nově získaného hlediska Utopie a s obnoveným zdravím viděl dost jasně, jak vytrvale už lidé na Zemi postupují přes mnohé neúspěchy na své cestě k rozvírající se vyhlídce na konečnou revoluci. Za svého života viděl, jak se lidé prodírají překážkami, jako jsou prolhaná monarchie, lži dogmatického náboženství a dogmatické morálky, k veřejné sebeúctě a k duševní i tělesné čistotě. Prodírají se nyní také k mezinárodní obětavosti a k vyproštění svého společného hospodářského života ze sítě předstírání, nepoctivosti a podvodů. Při všech zápasech dochází k zmatkům, zvratům a porážkám, ale při pohledu z poklidných výšin Utopie vzniká celkový dojem neochvějného pokroku... Dochází k omylům, dochází k nezdarům, protože revoluční síly ještě stále pracují v příšeří. Pan Barnstaple byl současníkem velikého úsilí a velikých obtíží socialistického hnutí o vytvoření nového státu na světě; socialismus byl evangeliem jeho jinošských let; podílel se na jeho nadějích, jeho nejistotách, jeho úporných vnitřních svárech. Viděl, jak socialistické hnutí ztrácí líbivost a sílí v soustředěnosti marxistického vyznání víry. Viděl, jak obětuje konstruktivní sílu pro bojovou náplň. V Rusku si povšiml, že socialismus dokáže zvrátit starý řád, ale zatím ještě v roce 1921 nemůže plánovat ani budovat. Jako všechny liberální duchy ve světě ho ochlazovala bolševická troufalost a bolševické obtíže a dočasně se mu zdálo, že tyto zřejmé neúspěchy velkého tvořivého úsilí neznamenají nic více a nic méně než vítězství pro reakci, že se tím vrací naděje na život všem těm pokrytectvím, podvodům, zkaženosti, tradičním anarchiím a nadvládám, které omezují a zmrzačují lidský život... Ale teď při vyhlídce z výšin Utopie viděl jasně, že fénix revoluce uhoří až na popel jenom proto, aby se zrodil znovu. Zatímco uvazují učiteli kolem krku smyčku, mládež čte jeho učení; revoluce vznikají a zanikají; velká revoluce je na pochodu – neustále a nevyhnutelně.
Je už blízká doba – a kolik mu ještě zbývá života, i on může napomáhat jejímu přiblížení – kdy síly poslední a skutečné revoluce nebudou už pracovat v příšeří, ale za ranních červánků, a na tisíc různých skupin mužů a žen, teď od sebe odtržených, neorganizovaných a navzájem protichůdných, se sblíží růstem společné vidiny vytouženého světa. Marxisté do sebe vstřebali revoluční síly padesáti let; neměli zjevení; zatím v roce 1921 jenom zatracovali zavedené pořádky. Zchladili všechny vědátory a obratné lidi slavnostním zdůrazňováním vědeckosti; vylekali je netolerantní ortodoxností; v marnivé víře, že se všechny myšlenky rodí z hmotných okolností, byli náchylní zanedbávat výchovu a kritiku. Snažili se vytvořit jednotu společnosti na nenávisti a pro úpornost třídního boje zatím zavrhovali jakoukoli jinou hybnou sílu. Ale teď ve dnech pohybování a únavy se vidina vrací k socialismu a přísné projevy diktatury proletariátu zase ustupují Utopii, požadavku, aby svět žil řádně a poctivě v míru, s jeho zdroji se hospodařilo a využívalo se jich pro obecné dobro, aby se každý občan osvobodil nejen z poddanství, ale i z nevědomosti, aby se všechna nadbytečná energie vytrvale zaměřovala na růst poznání a krásy. Už nic nemůže zabránit tomu, aby stále více duší dospívalo k dosažení té vidiny. Země půjde cestou, kudy kráčela Utopie. I ona utká ze zákona, povinnosti a výchovy větší moudrost, než jakou kdy člověk poznal. I lidé se budou zanedlouho smát věcem, kterých se dříve báli, a odvrhnou podvody, které je zastrašovaly, i nesmysly, které mučily a mrzačily jejich život. A až se podaří tato velká revoluce a Země se obrátí ke světlu dne, břímě lidských běd se zvedne a odvaha vypudí žal z lidských srdcí. Země, která je dnes sotva něčím více než pustinou, někdy strašnou a v nejlepším případě malebnou, pustinou s roztroušenými ubohými plácky pro dobývání potravy, chatrčemi, barabiznami a haldami, i Země nádherně způvabní a zkrásní tak, jak je krásná tato velká země. Také synové Země, zbaveni chorob, laskaví, silní a krásní, budou hrdě chodit po své dobyté planetě a odvážně se pozvedat ke hvězdám.
„Když budou chtít,“ řekl pan Barnstaple. „Jenom když budou chtít...“
Odněkud zdaleka zazněly lahodné tóny zvonu odbíjejícího celou hodinu.
Blížil se čas služby, které se zasvětil. Musí sestoupit a odvezou ho na místo, kde se uskuteční ten pokus.
Naposled ještě jednou pohlédl do rokle a pak se vrátil k široké vyhlídce na veliké údolí s jeho jezery, vodními nádržemi a terasami, s jeho háji a pavilóny, jeho rušnými budovami a vysokými přejezdy, s jeho širokými, slunnými obdělanými stráněmi, s jeho všude tak příjemným půvabem. „Sbohem, Utopie,“ řekl a užasl, jak hluboce se cítí dojat.
„Drahý sne naděje a krásy, sbohem!“
Zůstal zcela nehybné stát v tak hlubokém žalu nad tou ztrátou, že ani nemohl plakat.
Zdálo se mu, že se duch Utopie nad ním sklání jako bohyně, přátelská, zbožňováníhodná – a nedosažitelná.
Jako by se mu i duše zastavila.
„Pro mne,“ zašeptal nakonec, „nikdy... Jenom ta služba... Ne...“
Zanedlouho začal sestupovat po schodech, které se stáčely dolů z vyhlídky. Chvíli si sotva uvědomoval nejbližší okolí. Pak upoutala jeho pozornost vůně růží a poznal, že sestupuje svažující se besídkou, pokrytou velikými bílými růžemi a plnou čiperných zelených ptáčat. Prudce se zastavil a díval se vzhůru do prozářeného listí na pozadí oblohy. Vztáhl ruku a přitáhl jeden z obrovských květů, až se dotkl jeho tváře.
Pana Barnstapla dopravili letadlem na totéž místo na skelně hladké silnici, kde poprvé vstoupil do Utopie. Doprovázeli ho Lychnis a Krystal, který toužil spatřit, co se bude dít.
Pana Barnstapla očekávala skupina dvaceti až třiceti lidí, mezi nimiž byl také Sungold. Zničenou laboratoř Ardena a Greenlake nahradily nové budovy a na druhé straně silnice se objevily ještě další stavby; ale pan Barnstaple zcela jasně poznal místo, kde ho oslovil pan Burleigh a kde pan Catskill stál před leopardem. Vykvetlo několik dalších druhů květin, ale ještě stále převládaly modré květy, které ho okouzlily při jeho příchodu. Na silnici stálo jeho staré autíčko Žluté nebezpečí, které teď vypadalo jako nejneohrabanější železářský výrobek, jaký si lze představit. Šel si autíčko prohlédnout. Bylo zřejmě v dokonalém pořádku, pečlivě namazané a nádržka na benzín byla plná.
V malém pavilónu našel svou brašnu a všechno své pozemské šatstvo. Součástky oděvu byly velmi čisté, složené a vyžehlené a pan Barnstaple se do nich oblékl. Košile mu připadala těsná přes prsa, límeček ho rozhodně škrtil a kabát ho trochu řezal v podpaždí. Snad se šatstvo srazilo, když je dezinfikovali. Sbalil si brašnu a Krystal mu ji uložil do auta.
Sungold velmi prostě vysvětlil panu Barnstaplovi všechno, co má udělat. Přes silnici těsně u obnovené laboratoře se táhlo vlákno tak tenké jako babí léto. „Zajeďte autem tam k té věci a přetrhněte ji,“ řekl. „Nic jiného nemusíte udělat. Pak vezměte tuhle rudou květinu a položte ji přesně tam, kde ukáží stopy kol, že jste vstoupil do svého světa.“
Nechali pana Barnstapla stát u auta. Utopijci ustoupili asi dvacet až třicet yardů a rozestavili se v kruhu kolem něho. Na chvilku všichni zmlkli.
Pan Barnstaple nasedl do auta, spustil motor, nechal jej asi minutu běžet a pak zapnul spojku. Žluté autíčko se rozjelo k vláknu babího léta. Zamával jednou rukou a Lychnis opětovala jeho pozdrav. Sungold s ostatními Utopijci mu také přátelsky pokynuli. Ale Krystal sledoval všechno tak napjatě, že ani nezamával.
„Sbohem, Krystale!“ zavolal pan Barnstaple a Krystal odpověděl prudkým trhnutím.
Pan Barnstaple přidal plyn, stiskl zuby a přes všechnu vůli nechat oči otevřené je zavřel, když se dotkl vlákna babího léta. Opět měl pocit nesnesitelného napětí a zase zazněl zvuk, jako když praská tětiva na luku. Měl neovladatelné nutkání zastavit – a vrátit se. Zvedl nohu ze šlapky plynu a auto jako by asi o stopu kleslo a tak prudce a náhle se zastavilo, že to pana Barnstapla vymrštilo dopředu na volant. Tlak zmizel. Pan Barnstaple otevřel oči a rozhlédl se.
Auto stálo na louce, z které nedávno sklidili seno. Vůz byl nakloněn k jedné straně, protože půda byla zvlněná. Živý plot, ve kterém byla otevřená černá vrata, odděloval louku od silnice. Nablízku visela deska s reklamou nějakého hotelu v Maidenheadu. Na druhé straně silnice se táhla rovná pole a v pozadí za nimi nízké zalesněné pahorky. Stranou doleva stála hospůdka. Pan Barnstaple otočil hlavu a ve velké dálce spatřil, jak se nad lukami posetými topoly tyčí Windsdorský zámek. Nebylo to přesně místo jeho odjezdu ze Země, jak mu Utopijci slíbili, ale rozhodně leželo ani ne sto yardů od něho.
Chvilku seděl nehybně, v duchu si opakoval, co má udělat. Pak zase spustil motor Žlutého nebezpečí a zajel těsně až k černým vratům.
Vystoupil z auta a zůstal stát s rudým květem v ruce. Má se vrátit na místo, kde znovu vstoupil do zdejšího světa, a tam položit květinu na zem. Pozná to místo zcela snadno podle stop, které auto zanechalo na posečené louce. Ale pocítil zvláštní nechuť uposlechnout tyto pokyny. Chtěl si květinu ponechat. Je to jediná věc, poslední věc, která mu teď zbývá z toho blaženého světa. Jenom květina a lahodná vůně v jeho rukou.
To je zvláštní, že si přinesl jenom to. Proč si s sebou nevzal spoustu květů? Proč mu nedali ze všeho svého bohatství a krásy nic, aspoň maličkost? Prudce zatoužil květinu si ponechat. Cítil pokušení nahradit ji snítkou kozího listu z nejbližšího živého plotu. Ale pak si uvědomil, že to by byla pro Utopijce infikovaná věc. Musí udělat, jak mu přikázali. Vrátil se po stopách auta až tam, kde začínaly, na chvilku se váhavě zastavil, utrhl z rudě zářivého květu jediný plátek a pak pečlivě položil zbytek veliké květiny přesně doprostřed stopy. Okvětní plátek si strčil do kapsy. Pak se s těžkým srdcem pomalu vrátil k autíčku, zůstal vedle něho stát a pozoroval tu téměř zářivě rudou hvězdici.
Cítil prudký žal a dojetí. Teď trpce litoval, že opustil Utopii.
Bylo zřejmé, že velké sucho dosud trvá, neboť louka a živé ploty byly ještě vyprahlejší a hnědší, než kdy předtím spatřil v anglických lukách. Po silnici se táhl řídký oblak prachu, který projíždějící auta neustále rozviřovala. Starý svět mu připadal plný nepěkných pohledů, zvuků a pachů, na které už téměř zapomněl. Slyšel houkání vzdálených aut, lomoz vlaku, žalostné bučení žíznivé krávy; v nose ho dráždil prach a pach rozpáleného dehtu; v nedalekém živém plotě a nad černými vraty visel ostnatý drát a u nohou ležel panu Barnstaplovi koňský trus a útržky špinavého papíru. Líbezný svět, z kterého ho vypudili, se teď scvrkl na zářivě rudý bod.
Velmi rychle se něco přihodilo. Jako by se na okamžik objevila ruka a zvedla květinu. Okamžitě zmizela. Trochu se zvedl prach, zavířil a klesl...
Tím to skončilo.
Při myšlence na dopravní ruch na hlavní silnici se pan Barnstaple schoulil, jako by chtěl ukrýt obličej před kolemjedoucími vozidly. Několik minut nebyl schopen se ovládnout. Stál, paží si zakrýval obličej a opíral se o omšelý hnědý kryt auta...
Nakonec nával žalu přešel a pan Barnstaple mohl zase nastoupit do auta, spustil motor a zajel na hlavní silnici.
Nazdařbůh zahnul k východu. Černá vrata nechal za sebou otevřená. Jel velmi pomalu, protože si dosud neujasnil, kam pojede. Napadlo ho, že po něm v našem starém světě asi pátrají jako po někom, kdo záhadně zmizel. Někdo by ho mohl objevit a soustředilo by se na něho na tisíc nemožných otázek. To by bylo velmi únavné a nepříjemné. Na tohle v Utopii nepomyslel. V Utopii se zdálo docela možné, že se může vrátit na Zem nepozorovaně. Teď na Zemi mu připadalo pošetilé doufat v něco takového. Spatřil před sebou vývěsní štít malé hospůdky. Napadlo ho, že tam může vystoupit, nahlédnout do novin, opatrně se pozeptat co a jak a vypátrat, co se mezitím ve světě stalo a zdali ho opravdu pohřešovali.
Pod oknem našel stolek už prostřený k svačině. Uprostřed lokálu stala na větším stole v širokém zeleném květináči aspidistra a kolem ní ležela směsice časopisů, hlavně staré ilustrované časopisy. Ale ležel tam také dnešní ranní Daily Express.
Dychtivě uchopil noviny v obavách, že budou plné záhadného zmizení pana Burleighe, lorda Barralongy, pana Ruperta Catskilla, pana Hunkera, otce Amertona a lady Stelly, nemluvě ani o méně znamenitých osobnostech... Jak obracel stránky, obavy postupně mizely. Nebylo tam o žádném z nich ani slovo!
„Ale jejich přátelé je přece museli pohřešovat!“ namítal sám sobě, když se teď upjal k té myšlence.
Pročetl celé noviny. Našel tam zmínku jenom o jednom a bylo to jméno, které by byl nejméně očekával – pan Freddy Mush. Cenu kněžny de Modena-Frascati (rozené Higgisbottomové) za anglickou literaturu neudělil pan Graceful Gloss prozatím nikomu pro „neodkladnou nepřítomnost pana Freddyho Mushe, který právě dlí v cizině“.
Otázka, proč nenastala panika a pozdvižení kvůli ostatním, otevřela před panem Barnstaplem široké pole smělých dohadů, do kterých se na chvíli zahloubal. V myšlenkách se vrátil k jasně rudému květu, ležícímu mezi posekanými stébly trávy na požaté louce, a k ruce, která jako by byla květ zvedla. Tím se dveře, které se tak podivuhodně otevřely mezi tím neznámým a krásným světem a naším světem, opět zavřely.
Pana Barnstapla se zmocnil úžas. Ten drahocenný poctivý a zdravý svět teď leží za nejzazšími hranicemi našeho prostoru a je pro něho navždy zcela nedosažitelný; a přece jak mu vyložili, je to jenom jeden z nesčetných vesmírů, které se spolu pohybují v čase a které leží jeden na druhém, nesmírně podobné listům v knize. A všechny jako by nic neznamenaly v nekonečném množství slunečních soustav a dimenzí, které je obklopují. „Kdybych tak mohl zakroužit paží, aby opustila určené meze,“ řekl mu kdysi jeden Utopijec, „vymrštil bych ji do tisíce vesmírů...“
Číšnice s čajovou konvicí připomněla panu Barnstaplovi věci tohoto světa.
Přinesené jídlo mu připadalo bez chuti a špinavé. Vypil podivný čajový odvar, protože měl žízeň, ale jídla se sotva dotkl.
Za chvilku náhodou vsunul ruku do kapsy a dotkl se něčeho měkkého. Vytáhl okvětní plátek, který utrhl z rudého květu. Plátek ztratil zářivě rudou barvu, a jak jej pan Barnstaple držel v zatuchlém vzduchu lokálu, jako by se svíjel, když se svrašťoval a černal; nádherná vůně ustoupila mdlému pachu,
„To je zřejmé,“ řekl pan Barnstaple. „To jsem mohl čekat.“
Odložil zvadlý žmolek na talíř, pak jej zvedl a zastrčil do hlíny v květináči s aspidistrou.
Vzal zase do rukou Daily Express a listoval v něm, pokoušel se opět vpravit do záležitostí tohoto světa.
Pan Barnstaple se v jídelně v Colnebrooku dlouho zadumal nad Daily Expressem. Tak se zatoulal v myšlenkách, že mu zanedlouho noviny nepozorovaně vyklouzly na zem. Se vzdechem se zburcoval a požádal o účet. Při placení si uvědomil, že má v náprsní tašce ještě stále spoustu librových bankovek. „Tohle bude nejlevnější dovolená, jakou jsem kdy měl,“ pomyslel si. „Vůbec nic jsem neutratil.“ Zeptal se, kde je poštovní úřad, protože chtěl poslat telegram.
Za dvě hodiny zastavil auto před vraty své vilky v Sydenhamu. Otevřel vrata – klacek, kterým je obvykle zavíral, byl na starém místě – řídil Žluté nebezpečí s navyklou obratností a projel kolem obloukového květinového záhonu ke dveřím kůlny. Na zápraží se objevila paní Barnstaplová. „Alfréde! Konečně ses vrátil?“
„Ano, vrátil jsem se. Dostala jsi můj telegram?“
„Před deseti minutami. Kdepak jsi byl celou tu dobu? Je to už přes měsíc.“
„Ale jenom jsem se tak toulal a snil. Měl jsem se báječně.“
„Měl jsi psát. Měl jsi přece psát... Opravdu, Alfréde...“
„Nelámal jsem si ničím hlavu. Lékař říkal, že si nemám ničím lámat hlavu. Napsal jsem ti to. Nemáš tam trochu čaje? Kde jsou chlapci?“
„Chlapci někam odešli. Počkej, uvařím ti trochu čerstvého čaje.“ Uvařila mu čaj, přišla a posadila se do rákosového křesla za stolkem naproti němu. „Jsem ráda, že ses mi už vrátil. Ačkoli bych ti měla vyhubovat...
Vypadáš úžasně dobře,“
„Byl jsem po celý čas na dobrém vzduchu.“
„Dojel jsi až k jezerům?“
„Ne tak docela. Ale byl jsem stále na dobrém vzduchu. Na zdravém vzduchu.“
„Nikdy jsi nezabloudil?“
„Nikdy.“
„Napadly mě představy, že jsi zabloudil – ztratil paměť. Takové věci se stávají. Nestalo se ti to?“
„Mám paměť jasnou jako křišťál.“
„Ale kam jsi to jel?“
„Jenom jsem se tak potuloval a snil. Bloudil jsem ve vzdušných zámcích. Často jsem se ani nezeptal, jak se jmenuje místo, kde jsem se trochu zdržel. Zdržel jsem se hned tam a hned zase onde. Nikdy jsem se neptal, jak se to tam jmenuje. Dopřál jsem hlavě klid. Naprostý klid. Náramně jsem si odpočinul – od všeho. Od svého odjezdu jsem věnoval sotva jedinou myšlenku politice, penězům nebo sociálním problémům – aspoň těm věcem, kterým se u nás říká sociální problémy – nebo takovým starostem... Tohle je poslední číslo Liberála?“
Vzal časopis, prolistoval jej a nakonec jej hodil na pohovku. „Chudák starý Peeve,“ řekl. „Ano, musím odejít z toho časopisu. Peeve je jako tapeta na provlhlé zdi. Jenom skvrny, šelest a nedrží to... Dostávám z toho duševní revma.“
Paní Barnstaplová na něho nejistě upřela oči. „Ale já jsem si vždycky myslela, že máš v Liberálu takové bezpečné místo.“
„Já už nepotřebuji žádné bezpečné místo. Vím o něčem lepším. Čeká mě jiná práce... Nedělej si starosti. Po tomhle odpočinku dokážu vzít věci za správný konec... Jak se daří chlapcům?“
„Dělám si trochu starosti kvůli Frankiemu.“
Pan Barnstaple mezitím zvedl Timesy. Jeho pozornost zaujal podivný inzerát ve sloupci osobních zpráv o pohřešovaných. Inzerát zněl takto: „Cecile. Vaše nepřítomnost vzbuzuje pozornost. Rádi bychom věděli, co si přejete, abychom, řekli lidem. Pošlete plnou skotskou adresu. Sir je celý nemocný starostmi. Budeme dbát všech vašich pokynů.“
„Promiň, cos to říkala, má drahá?“ řekl pan Barnstaple a odložil noviny.
„Říkala jsem, že se Frankie zřejmě nemíní věnovat žádnému zaměstnání. Nechce se mu. Byla bych ráda, kdyby sis s ním jaksepatří promluvil. Trápí se, že není dost vzdělaný. Říká, že by rád studoval na polytechnice přírodní vědy a dál se učil.“
„No to přece může. Rozumný chlapec! Ani jsem nemyslel, že to v něm je. Chtěl jsem si s ním promluvit. Ale tím mi vychází na půl cesty vstříc. Rozhodně by měl studovat přírodní vědy.“
„Ale chlapec si musí vydělávat na živobytí.“
„I k tomu dojde. Jestli si přeje studovat přírodní vědy, ať studuje.“
Pan Barnstaple mluvil tónem, který zněl paní Barnstaplové zcela nově, zpříma, klidně a sebejistě rozhodným tónem. Ještě více ji překvapilo, že mluví tímto tónem, aniž si zřejmě uvědomuje, že ho užívá.
Kousl do krajíce chleba s máslem a paní Barnstaplová poznala, že ho něco v jeho chuti překvapilo a neuspokojilo. Nerozhodně pohlédl na zbytek krajíce v ruce. „Ovšem,“ řekl. „Londýnské máslo. Tři dny staré. Někde se válelo. To je zvláštní, jak rychle si člověk zvykne na jinou chuť.“
Opět zvedl Timesy a očima přelétl jejich sloupce.
„Tenhle svět je opravdu velmi dětinský,“ řekl. „Velmi dětinský. Zapomněl jsem na to. Domnělé bolševické pikle. Proklamace hnutí za irskou samostatnost. Princ waleský. Polsko. Očividné lži o Číňanech. Očividné lži o Egyptě. Lidé si dělají legraci z Wickhama Steeda. Pokrytecky zbožný článek o svátku svaté Trojice. Vražda v Hitchinu... Hm – dost ohavná vražda... Pomfortský Rembrandt... Pojištění... Dopis od rozhořčeného člena sněmovny lordů o dědických poplatcích... Ten hrozný sport. Veslařství, tenis, kriket školáků. Drtivá porážka Harrow, jako by na těch věcech ždibec záleželo...! Jak je to hloupé – to všechno! Jako bych se vrátil do hádek služebných a dětského štěbetání.“
Povšiml si, že ho paní Barnstaplová upřeně pozoruje. „Od svého odjezdu až do dnešního rána jsem neviděl ani jediné noviny,“ vysvětloval.
Položil noviny na stůl a vstal. Paní Barnstaplová na několik minut zapochybovala, zdali se nestala obětí nesmyslné halucinace. Ted si uvědomila, že je svědkyní nejúžasnější věci, jakou kdy spatřila.
„Ano,“ řekla. „Je tomu tak. Nehýbej se! Zůstaň tak, jak stojíš. Já vím, že to zní směšně, Alfréde, ale ty jsi vyrostl. To není jenom tím, že se už tak nehrbíš. Ty jsi vyrostl – o celé dva nebo tři palce!“
Pan Barnstaple na ni upřel oči a pak natáhl paži. Rozhodně mu z kabátu vyčuhoval nezvykle dlouhý kus zápěstí. Snažil se posoudit, zdali také kalhoty vypadají, jako by z nich byl vyrostl.
Paní Barnstaplová k němu přistoupila téměř s úctou. Postavila se vedle něho a přitiskla se mu ramenem k paži. „Měli jsme oba ramena přesně ve stejné výši,“ řekla. „A podívej, jak to teď je!“
Pohlédla mu do očí. Jako by byla opravdu velmi ráda, že je už zase u ní.
Ale pan Barnstaple zůstal zahloubán v myšlenkách. „To musí být tím nesmírně svěžím vzduchem. Byl jsem v úžasném vzduchu... Úžasném...! Ale v mém věku! Vyrůst! A přece cítím, že jako bych byl vyrostl, uvnitř i navenek, na těle i na duchu.“
Za chvilku začala paní Barnstaplová sklízet se stolu, aby odnesla nádobí od svačiny. „Velkým městům ses asi vyhýbal.“
„Ano.“
„A držel ses na venkovských silnicích a cestách.“
„Vlastně ano... Ty krajiny byly pro mne všechny tak nové. Krásné... Úžasné...“
Jeho žena na něho ještě stále upírala oči. „Musíš mě tam jednou zavézt,“ řekla. „Vidím, že ti to náramně prospělo.“
Konec
© 2019 Herbert George Wells
Titul: Lidé jako bozi
Autor: Herbert George Wells © 2019 Herbert George Wells
Nakladatel: Autobus
Žánr: Science fiction
Téma: Lidé-jako-bozi Připomínky Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. "Lidé jako bozi" (komentáře)
Téma=Lidé-jako-bozi
Errata:
30.05.2021 13:47
Domů
Statistiky