Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Neústupnost

 Je to smutná a hloupá věc:

 Člověk se musí stát revolucionářem,

 jen proto, aby mohl být slušným.

 David Harris

Bombastické nekrology vyzdvihující hvězdnou slávu a nehynoucí zásluhy nejmocnějšího muže planety zcela zastínily kratší posmrtné vychvalování neoblíbeného českého politika. Za oba předčasně zesnulé papaláše okamžitě nastoupili náhradníci. V Čechách díky volebnímu řádu vstoupil do Parlamentu nejbližší stranický kolega, na druhé straně oceánu složil povinnou ústavní přísahu viceprezident.

„Nepomohli jsme si, je to ještě horší,“ slyšel jsem každou chvíli, kdykoliv se řeč stočila na záhadná úmrtí. „Viceprezident je fanatický válečný jestřáb a ani u nás se nic k lepšímu nezmění.“

Byla to pravda. Druhý, teď už vlastně první nejmocnější muž planety začal opět vyhrožovat nálety a požadoval ještě více peněz na zbrojení, zatímco u nás do parlamentního křesla usedl chlap s názory jednovaječného dvojčete zemřelého politika. Žádná změna se tedy nekonala.

Nakonec jsem to nevydržel, našel jsem si na internetu videozáznam, na němž bývalý viceprezident požaduje víc peněz na armádu, jako kdyby i tak nedostávala největší příděl financí na světě. Chvíli jsem ho poslouchal, pak jsem stiskl osanarhe prsty a doplnil časový údaj: vteřina.

Zajiskřilo to a pocítil jsem v obou prstech píchnutí. Netekla ale žádná krev, spíš to opravdu vypadalo jako rána elektrickou jiskrou. Pilulka umožňující telepatii ještě účinkovala, uvidíme, kdo tam začne podporovat další vraždění!

Koupil jsem si výjimečně na stánku dvoje noviny, abych si je prohlédl. Dosud jsem se do politiky nemíchal, považoval jsem to za zbytečné, papaláši si beztak dělají co se jim zachce a národ, v jejich pojetí »lůza«, jim do toho nesmí ani kviknout, to je »nepřípustné ovlivňování«, nejsou přece »populisti«. Četl jsem si nejčerstvější zprávy a vytypoval si naše nejhorší současné politiky, pro jistotu nejen z vládních stran, ale i některé opoziční, kterým lidé vytýkali jiné případy z doby, kdy oni byli ve vládě.

Večer jsem si sestavil žebříček největších grázlů české politiky a přikázal jsem osanarhe, aby je popravil. Ne naráz, ale tak, aby každý večer na začátku televizních zpráv zemřel jeden z nich. Přidal jsem k nim i největší jestřáby z nejsilnější armády světa. Nebude jich škoda, každý má na kontě tisíce mrtvol a vždy byli příliš aktivní, než aby se mohli vymlouvat na pouhé plnění rozkazů.

Kdo jim vlastně v posledních válkách v Evropě pomáhal? Česká armáda dělala spíš křoví, ale v Evropě je dost politiků, kteří války podporovali aktivněji. Přidal jsem je tedy na seznam. Po jednom z každého angažovaného státu Evropy, i když někteří mezitím nejvyšší politiku opustili.

Takové množství nenadálých úmrtí se nedá přehlédnout! Snad lidem dojde, že ta úmrtí nejsou přirozená!

To už přece musí dojít každému!

Série nenadálých úmrtí se opravdu nedala přehlédnout. Éterem vířily oslavné nekrology, jako kdyby svět opouštěli světci a ne grázlové nejhoršího zrna. A lidem začínala docházet i jejich nepřirozenost.

Nejprve to prohlédli v Čechách. Lidová tvořivost začala těm úmrtím říkat »Boží mlýny« a lidé si je pochvalovali. Někteří brblali, že smrt nejpočetnějšího stáda ničemů měla přijít dřív než zdevastovali republiku, ale většině lidí to stačilo. Krokodýlí nářek médií ovšem nechával tuto většinu netečnou. V Čechách se jelo dál, ale bylo znát, že to některými otřáslo. Za mrtvé nastoupili další, jenže ti už byli opatrnější. Někteří se pro jistotu rovnou vzdali kandidatury a ti, co přece nastoupili, se zdrželi jakýchkoliv komentářů.

V Evropských státech epidemie »syndromu náhlé smrti«, jak to bezradní lékaři »vědecky« nazvali, vyřídila válkychtivé politiky, příčinu ale pořád nikdo neznal. V podezření se naopak ocitli ti, kterých se to nedotklo. Co s tím ale měli společného? Jedině to, že nevysílali do světa letadla bombardovat a žoldáky střílet do lidí. Problém byl, že to tak chápal málokdo. Novináři »náhlá úmrtí« posuzovali spíš podle partajní příslušnosti, což jim nedávalo smysl. V jedné zemi umírali socialisté, u sousedů okázale pohřbívali vůdce konzervativci a v dalších zemích tytéž partaje vzkvétaly. V Čechách měla naopak většina partají smutek.

Vědecký název dovolil »syndrom náhlé smrti« pojmenovat, ale to vůbec neznamenalo, že by někdo objevil příčinu. Spoustu bezpečnostních paranoiků ovšem napadlo, že »sudden deaths«⁰⁰¹ je dílo tajných služeb nepřátelského státu. V postižených zemích vypukl hon na špiony hraničící se špionománií. Častokrát byl i úspěšný, neboť odhalení špioni skutečně pracovali ve prospěch cizího státu, jenže nikdo ze zatčených neměl prsty v »syndromu náhlé smrti«, ačkoliv některým během tvrdých výslechů vnutili přiznání i s připravenými rafinovanými způsoby provedení vražd.

Potíž byla, že tomu nikdo neuvěřil a uvěznění podezřelých nic nevyřešilo.

Nevinných obětí mi bylo líto, ale nemohl jsem pro ně nic udělat. Politické procesy probíhaly za zavřenými dveřmi a pokud se z nich nějaké obrázky objevily na veřejnosti, byly to hrubé karikatury, na jaké by se psychorezonance zaručeně nechytla.

Na místo nejmocnějšího muže světa nastoupil podle regulí další válečný jestřáb, ale nevydržel ani týden. Jakmile se první jeho projev objevil v médiích, poslal jsem ho za jeho předchůdci.

Těm pitomcům pořád ještě nedošlo, že všichni popravení mají společnou jedině podporu války a armádě! Zkoušeli se obklopit houfy bodyguardů, zavírali se do protiatomových krytů, ale nikoho nenapadlo, že by jim smrt přinesly kamery starostlivě prověřených, zaručeně věrných, až podlézavých reportérů.

Další projevy k národu natáčeli sami bodyguardi a do médií se dostal až pečlivě prověřený záznam. Když jsem to poslouchal, napadlo mě předstírat, že ta pečlivost izolace od zbytku lidstva snad konečně nese ovoce. Nastavil jsem proto nejpozdější možný termín. Měsíc od myšlenkového zadání smrtícího příkazu.

V Čechách se označení »Boží mlýny« rychle rozšířilo, aniž by lidé tušili, že to jsem já. Navenek jsem budil dojem seriózního zaměstnance, chodícího bez reptání do práce a projevujícího okázalý nezájem o politiku.

Neškodný občan neškodné, bezvýznamné zemičky.

Všichni presstituti světa mě naopak líčili jako krvelačnou šelmu. Nejvíc je štvalo, že si mě neměli kam zařadit. Čechy je kupodivu nenapadly, ačkoliv zde bylo těch »náhlých úmrtí« vzhledem k počtu obyvatel jasně nejvíc. Nejčastěji je napadaly země syndromem nedotčené, jenže těch bylo čím dál tím méně, váleční jestřábi se nacházeli skoro všude. Největší pozornost na sebe soustřeďovala Čína, kde jsem se nevyznal a proto jsem ji nechával stranou, jenže pochybnosti budila skutečnost, že to v Číně spřáteleném Rusku odneslo pár ultranacionalistů.

Proč by šli Číňané proti svým spojencům?

Presstituti mi byli pro smích, stejně jako sebevědomě vystupující vědátoři, rozvíjející různé fantasmagorické hypotézy a teorie. Uznával jsem spíš ty, kdo pokorně přiznali, že o příčině nemají ani ponětí. Psychorezonance se až dosud neobjevila ani v nejzasvěcenějších komentářích. Jak by ne, když to slovo věda vůbec nezná? Mohl jsem klidně předpokládat, že skutečná příčina vědcům jen tak nedojde. Jejich hledání bylo zatím »samá voda«, ale mohli vysledovat aspoň jasnou spojitost s válkami! Bohužel, ta je dosud nenapadla.

Odhalení od vědců jsem se bát nemusel. Psychorezonance je těžko měřitelná a to jen biologickými, obtížně stvořitelnými přístroji. Dodal jsem si tedy kuráže a posílal za jejich předky další nejmocnější muže světa i jejich méně důležité, jenže ve věcech válek velice ochotné přisluhovače.

Zajímalo mě, jak dlouho budou ještě do křesel smrti usedat ochotně další? Šlo nejen o nejmocnější muže planety, ale i o méně významné. Do ohrožených ministerských křesel ochotně usedaly i ženy. Zpočátku jsem uvažoval, že je ani do svých seznamů nezahrnu, ale rozmyslel jsem si to. Ty fúrie by válčily s větším fanatismem a s větší krutostí než chlapi a brát na ně ohledy by byla chyba. Odvahu bych jim přiznal, ale odvaha mi ani neimponovala, ani mě nezajímala. Přál bych dlouhý život a pevné zdraví tomu, kdo zastaví válečný kolotoč ve světě, ale přál jsem zatím jen smrt každému, kdo posune svět blíž k válce. Na rozdíl od bezmocného přání obyčejných lidí, mělo moje přání díky »osanarhe« konečně ten správný a potřebný účinek.

Smrt válečným štváčům!

Ačkoliv jsem se na veřejnosti o politiku okázale nezajímal, musel jsem teď více než dřív sledovat, co se ve světě děje. Nemá smysl hledat informace v hlavním světovém zpravodajství, to samozřejmě jako vždy lhalo, až se mi z monitoru prášilo. Hledal jsem spíš diskuse u klíčových článků, pokud zde byly povolené. Zajímalo mě, co si lidé povídají. Brzy jsem se naučil rozpoznávat a vynechávat příspěvky trollů. Používali argumenty prodejných médií a stejné darebáky hájili stejnými slovy. Zato z druhé strany přicházely zajímavé podrobnosti a také jsem tu častěji narazil na to, co si lidé skutečně myslí.

Sám jsem ale zásadně nediskutoval.

Tak jsem poměrně brzy vysledoval, že hlubší problém není u politiků. To byly podle všeho jen snadno nahraditelné loutky, včetně nejmocnějšího muže světa, ačkoliv se navenek zdálo, že právě on světu vládne. Když se na jeho místě vystřídalo osm dalších a světová politika největší velmoci se nezměnila, začínal jsem mít nepříjemný pocit, že trestám nepravé. Ne že by si smrt ti darebáci nezasluhovali, byli podepsaní pod rozkazy k zahájení válečných operací, ale začal jsem připouštět, že zadání těch zločinů přicházelo odjinud.

Stejnou zkušenost jsem získal i s velením nejsilnějších armád světa. Generálové konali »svou práci« s vervou a nadšeně, ale po jejich vyhubení se armáda nevzdala žádného z válečných cílů. Na uprázdněná místa do generálních štábů nastupovali jako roboti plukovníci a po nich i nižší hodnosti, ale na bojeschopnosti a bojechtivosti armády se to příliš neprojevilo.

Mezitím najatí agenti provokatéři rozvrátili další pokojný stát na Středním Východě a nezabránila tomu ani likvidace aktérů na místě, ani likvidace ministerstev obrany a zahraničí, pod tím podepsaných. Podařilo se mi poslat do Valhally i předáky rebelů, dopouštějící se zvlášť krutých zločinů, ale beze změn.

Pomohlo až když jsem popravami bankéřů donutil zavřít okolní banky.

Válku tedy nezastavila likvidace generálů, ale přerušení přísunu peněz.

Tak to ale tvrdili i někteří diskutující. Namísto maňásků ve vládách by se podle nich měly »Boží mlýny« zaměřit na jejich loutkovodiče. A ty nenajdu u politiků, ale v pozadí velkých bank. Maňásci, politici i vojáci disciplinovaně pochodovali na smrt, za každého padlého nastoupil jiný. Jen výjimky pochopily do čeho se to ženou a vzdaly se kariéry. Jenže ty »bílé vrány« čekal po opuštění politiky neradostný osud. Partajní kolegové jim vyčítali zradu, »nezaujatí mediální pozorovatelé« zbabělost. Zachovali by si život jen kdyby hlasovali proti válce, jenže tím neuspokojovali své sponzory a dalo se jim tak říkat – loutkovodiče.

Vojáci neustupovali vůbec. Nehledě na to, že by se v civilu neuplatnili, byl pro ně ústup projevem zbabělosti a to se přece nesnášelo s jejich postavením.

Jenže ono se to řekne, zaměřit se na bankéře! Problém je, že se jen málo bankéřů odváží vystoupit v televizi s projevem, který by je mohl stát krk. Dřív to bylo jiné, televize nebyla nebezpečná, ale ani dřív se bankéři před kamerami neukazovali. Věděli, že je lépe, když je lidé neznají a nemohou proti nim protestovat.

Výjimkou byla bankovní rada České národní banky, která se několikrát objevila v televizi celá. To mi umožnilo postupně ji nahradit jinými bankéři, kteří se už neodvážili své spoluobčany tak drze okrádat. Tady jsem si přihřál i vlastní polívčičku. Naše bankstery jsem nepodezíral z válkychtivosti, svými čachry jen okrádali lidi, ale tím stlačovali životní úroveň v Čechách dolů a i tahle lumpárna si zasluhovala trest. Trest smrti je sice příliš krutý, jenže jiné tresty jsem použít nemohl. Bankéřům jsem mohl přičíst k tíži dost lidí, kteří po ožebračení skončili sebevraždou. Soudy by to zcela jistě neuznaly, jenže naše soudy beztak straní darebákům.

Světové banky mi ale zůstaly nedostupné. Bankéři nemuseli předstupovat před své voliče s líbivými programy. Byli skrytí, neodvolatelní a byli si toho vědomí. Neměli nejmenší zájem hrát před veřejností divadélko. Zůstávali v pozadí, nenatáčeli si své schůze, jezdili zásadně auty s tmavými skly a znali je jen jejich podřízení, kteří pochopitelně mlčeli jako hrob, pokud si chtěli udržet dobře placená místa. Mnohem častěji spatříte za přepážkou banky zeleného ufouna než její pravé majitele.

Na tyhle žáby na prameni jsem zkrátka nemohl. Mohl jsem si to vynahradit jen na vojácích a politicích. Pomáhalo to méně, ale aspoň trochu. Ubývalo politiků, kteří otevřeně hlasovali pro válku a vojenské mise. Stát, který nastoupil mírovou cestu, se obešel bez státních pohřbů a jeho politici si ulehčeně vydechli.

Válečných jestřábů ubývalo.

Často jsem teď přemýšlel, do čeho jsem se vlastně pustil? Mám já toho zapotřebí? A co bych mohl očekávat při dopadení? Nebylo to pravděpodobné a zatím jsem se ho neobával, ale bylo mi jasné, že bych v takovém případě dopadl špatně. Byl bych odstrašujícím případem pro případné následovníky, ačkoliv nevím o nikom, kdo by měl také kamínek osanarhe. Česká justice by to se mnou neměla snadné. Horší by bylo, kdyby se o mě přihlásili ze zahraničí s tvrzením, že na mě mají větší nárok. Vydání do zahraničí odporuje českým zákonům, pokud jde o státy, které ještě používají trest smrti, ale naše prohnilá justice by mě bez velkých protestů vydala, nebylo by to poprvé ani naposledy. Měla by mě s krku a nemusela by vymýšlet, co se mnou udělá.

A dostat se do rukou nadkatům? To by vůbec nebyl žádný med! Mučení mají propracované do posledního detailu a nedivil bych se, kdyby na mě soustředili své opravdu špičkové experty. To bych si ještě před smrtí užil!

Málo platné, pro všechny právníky světa jsem sprostý vrah nejprestižnějších a nejváženějších lidí, navíc s nesmírně širokým záběrem, přes většinu kontinentů! V Austrálii a v Jižní Americe jsem nezasahoval, tam by proti mně nic neměli, ale jistě by jásali s ostatními. Na druhé straně, čím se mohou pochlubit ti, kdo se mi až dosud ocitli na mušce? Především podporou válek. Pořád tvrdím – není většího zločinu než válka. Ta se zásadně nepromíjí poraženým, ale beztrestně z ní vždy vyjdou vítězové. Jenže když se bezpráví stane zákonem, odpor se stane povinností. Nemá-li k němu kdo sílu, měl by zkusit aspoň pasivní rezistenci, ale kdo má možnost stavět se na odpor aktivně, neměl by sedět na zadku a zpovzdálí sledovat, jak bezpráví stále víc prostupuje svět.

Jakže to říkal tehdy ten mladík?

»To jste, vy lidi, celí vy! Život máte už tak krátký a ještě si ho sami zkracujete! Co byste dělal, kdybyste měl moc nad životy diktátorů? Zabil byste je, nebo se tady jen tak chvástáte?«

Když teď nad tím přemýšlím, záhad bylo kolem něho víc než dost. U něho byl zavádějící i mladistvý vzhled. Kdoví, co to bylo zač... »my lidi« máme podle něho »život tak krátký...« Byl to vůbec člověk? A kdyby ne, co se tím pro mě změní? Dal mi moc nad životy diktátorů a neočekával, že se »jen tak chvástám«. Jestli to odněkud sleduje, může být spokojený. S protiválečným odporem to myslím smrtelně vážně.

Říká se ale, »Touha zachránit lidstvo je skoro vždy falešná fasáda pro touhu vládnout«... na to si musím dávat zvlášť velký pozor. Ačkoliv – touha vládnout u mě nepřipadá v úvahu. Vládce světa by se nemusel skrývat! Kdežto já se musím skrývat i před bezzubou českou justicí, natož před světovými četníky!

A nejhorší je, že mi stále chybí viditelný úspěch.

Války pokračují, i když jejich původce zlikviduji. Ti, kdo nastoupí na jejich místa, pak světu tvrdí, že za nic nemohou, ten konflikt »zdědili«, ale neodváží se odvolat špinavou akci, takže je musím po krátké době poslat za jejich předchůdci. Jenže aspoň krátkou dobu jim k nápravě poskytnout musím. Dostali se k moci díky slibům míru a nikdo nemůže předem tvrdit, že je poruší, ačkoliv dosavadní zkušenosti mě přesvědčují o jejich falši od samého počátku.

Jejich loutkovodičům to ale stačí. Mohou vést války dál. Nastrčené figurky obětují s ledovým klidem, jsou pro ně jen noblesnější variantou kanonenfutru.

Dobrá, hodláte vytrvat? Jak je libo.

Já vytrvám také.

Errata:

11.08.2021 15:08