Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hekatomba

 Zmocněte se padesáti nejbohatších židovských finančníků,

 neprodyšně je izolujte – a zastavíte tím všechny války.

 Henry Ford v Cleveland News, 20.9.1923

Sledoval jsem internetové diskuse jen pasivně, jako většina uživatelů internetu. Mým úkolem přece není vynikat v diskusích. Jen párkrát jsem do nich zasáhl, ale ne v Čechách a ne ze svého domácího počítače. Vím, že po internetu slídí miliony tajných očí a očiček. Občas některého diskutéra zavřeli, když projevil příliš odvahy a vystoupil proti politikům, ale většinou je pustili. Neměli proti nim nikdy nic podstatného a hlavně, »náhlá úmrtí« jejich uvězněním nepřerušili, až bylo i slídilům jasné, že šlápli vedle.

Pokusil jsem se diskutující postrčit, aby se místo planého nadávání na papaláše pokusili uvést na internet jejich videa, pokud se k nim dostanou. Pořídil jsem si malý notebook, zalepil objektiv vestavěné webové kamery a zajel si do pražské kavárny, kde nabízeli volný přístup k internetu. Jen tady jsem si mohl plně vychutnat anonymitu. Chvíli jsem se bez cíle brouzdal zprávami a teprve když jsem vypil svoji kávu, navštívil jsem i vytipovanou diskusi. Stačil mi okamžik, abych na vhodné místo vpálil předem připravený příspěvek, pak jsem se zvedl, zaplatil a odešel. Když se do této kavárny nevrátím, nikdo mě nemůže dopadnout.

Můj příspěvek neobsahoval výzvu ke konkrétní činnosti. Takové výzvy administrátoři hned smažou. Jen jsem diskutérům připomněl, že »náhlá úmrtí« postihují nejčastěji právě ty politiky, kteří se předvádějí na veřejnosti, ať už během volebních kampaní, nebo po zvolení. Však už lidem dojde, co by měli dělat!

Má opatrnost by se dala nazvat zbabělostí, jenže partyzáni mají proti silnějšímu nepříteli naději na úspěch jedině tehdy, když je silnější nepřítel není schopen vypátrat. Ani nejsilnější armáda světa neuspěje tam, kde narazí na partyzány, kteří jí unikají.

Snad žádný partyzán v historii neměl tak bezpečné krytí jako já. V tom byl také můj největší předpoklad úspěchu.

Ze svého domácího počítače jsem sledoval pouze českou internetovou scénu. Takových uživatelů jsou mraky, ničím se neodlišují, nikdo mě mezi nimi nevyhmátne. Pro sledování světového dění by mi mohlo stačit, co do našeho mírně zasmrádlého českého rybníčku zvenčí prosákne. Když jsem se chtěl dozvědět něco, co do Čech ještě neproniklo, navštívil jsem s notebookem další kavárnu s přístupem na internet. Je jich zatím v Čechách dost, abych je nemusel navštěvovat opakovaně.

Popíchnutí debatérů v Anglii mělo naštěstí ohlas i u nás.

Jedno z mnoha videí bylo pro mě zvlášť zajímavé. Správci je mazali kdekoliv se objevilo, jenže to už bylo na mnoha discích a odtud se občas vrátilo. Vždy vydrželo v síti jen krátce, nicméně to stačilo. Nejdůležitější z počítačů byl bezesporu ten můj.

Video pořídil skrytou kamerou, zřejmě umístěnou v čepici nebo možná i jen tak ve vlasech, bezejmenný číšník, obsluhující delegáty utajeného sjezdu Mezinárodního Měnového Fondu. Jak procházel mezi stoly a pohlížel kamerou do obličejů delegátů, zpřístupnil je světu. Nikdy předtím nikdo nenatočil na jedno video tolik bankéřů!

Zpřístupnil je ale i mně! Konečně jsem je měl pohromadě!

Probíral jsem je několik dlouhých hodin. Video jsem si zastavoval vždycky když byl v záběru další a posílal jsem jednoho po druhém do Valhally. Prsty už mě brněly od jisker »osanarhe«, ale neustal jsem. Bude to pro celý svět děsivé překvapení. Většina delegátů pochází z Ameriky, díky časovému posunu zemřou dnes přímo u večeře. Nikdo už jim nepomůže.

Uvidíme, čím se to projeví ve světě!

Mezinárodní Měnový Fond je stroj na vysávání peněz ze zemí, které se mu upíší jako vychytralému ďáblu Mefistofielovi. Moderní ďábel nenabízí peníze za úpis pořízený vlastní krví, to je dnes nemoderní, ale za vnucené reformy, které zničí hospodářství, otevřou dveře upírům a vedou k většímu zadlužování. Jakmile to politici podepíší, není cesty zpět, dokud veškeré hospodářství té nešťastné země nepatří bankéřům.

Likvidace jeho mozkového trustu znamenala naráz setnutí všech hlav hydře. Tělo se zmítalo v křečích, ale dračí zuby už jen bezmocně chňapaly do prázdna. Početná horda účetních byla bez svých vládců bezradná. Dokázala by pořád všechno vyúčtovat do posledního centu, ale nedokázala účinně vyhrožovat těm, kdo odmítali platit výpalné. Zástup účetních potřebné pravomoci nikdy neměl a nemohl je proto uplatnit.

Společně s Mezinárodním Měnovým Fondem se zhroutily i největší americké banky. Také ony přišly o hlavy, neboť většina nejvyšších bankéřů zasedala i v Mezinárodním Měnovém Fondu. Ztráty utrpěly i banky v Evropě. Chaosu na burzách využili Číňané a zmocnili se největších bank Západního světa, bylo však už pozdě na jejich záchranu. Dolar se změnil v bezcenný toaletní papír. Federální vláda Spojených států naštěstí už dávno předtím tiskla nouzové poukázky na potraviny pro své nejchudší občany, kterým se kdysi v Čechách říkalo »žebračenky«, teď musela jejich produkci zvýšit, aby se dostalo na všechny náhle zchudlé, kterých teď byla většina. Poukázky na jídlo se změnily v náhražkové peníze a brzy se za ně kupovalo prakticky všechno, ovšem pouze ve Spojených státech. Mimo ně neplatily a neměly žádnou cenu.

Za těchto okolností již nezbývaly peníze ani na nejmocnější armádu světa a ta se prakticky přes noc rozpadla. Říká se, že ozbrojené vojáky nemusíte živit, v nouzi se uživí sami. Místní obyvatelé si však v těch místech zpravidla zorganizují domobranu a to vede i k úbytkům vojáků. Kdosi – a přísahám, že jsem to nebyl já – navrhl, aby se státy světa zasadily o humanitární návrat amerických vojáků do jejich vlasti. Tato myšlenka se rozšířila tak, že ji většina zemí nakonec přijala. Bylo to levnější, než živit ty zdivočelé hordy na místě. Na války nebyly peníze a to je nakonec zastavilo. To všechno díky jedinému odvážnému číšníkovi, který zůstal pro jistotu anonymní, což jsem mu ze srdce schvaloval.

Jenže mu to nebylo nic platné. Bezpečnostní služby, které v tomto případě selhaly, to »napravily« tím, že si vybily vztek na veškerém personálu, obsluhujícím v kritický den vážené bankéře z Měnového Fondu. A jako při každém »honu na čarodějnice«, pod zástěrkou protiteroristické akce je semlely vinný – nevinný, i když byli předtím pečlivě prověření a až na jednoho o ničem nevěděli. Přitom číšníkovi, kterého mnoho lidí včetně mě právem považovalo za hrdinu, svět vděčil za mír.

A také jedné maličkosti. Kamínku »osanarhe«.

Snad si teď konečně oddychnu!

Také jsem radši zůstal v ilegalitě. Jistě by se našel fanatický mstitel z řad placených zabijáků, kterým jsem pokazil výnosné kšefty se smrtí. Zvrátit by nic nemohl, ale aspoň by si zchladil žáhu. Věděl jsem, že tajné služby pořád ještě pracují, i když byly odříznuté od vyschlých penězovodů, neboť jsou zabezpečené lépe než dolary. Dobrá, ať pátrají. Já přece nechci vládnout, nemusím vyjít na veřejnost.

Pro jistotu jsem ale pořád sledoval zprávy a občas jsem se vypravil za nějakým anonymním připojením, abych se podíval do světa. A opět jsem diskuse jen mlčky pozoroval, nevměšoval se do nich. Takových zvědavců se po síti toulají miliony a mezi nimi se jeden vždycky ztratí.

Seděl jsem v kavárně u kávičky, otevřený notebook před sebou, když náhle do sálu vtrhli dva maskovaní chlapi. Namířili na hosty i na personál pistole a jeden z nich, podle všeho velitel či náčelník, s ruským přízvukem žádal, aby mu kavárník okamžitě odevzdal kasu a všichni hosté peněženky, kabelky a šperky.

Ještě ani neskončil a já jsem už stiskl osanarhe a pomyslel si: »vteřinu«! Kamínek mi dal do prstů obvyklou elektrickou ránu, chlap se současně chytil za prsa, pustil pistoli a zhroutil se kousek ode dveří. Do obličeje jsem mu neviděl, ale na identifikaci bohatě stačil i jeho hlas.

„Štó ty, Voloďa! Vstaváj!“ obrátil se k němu jeho komplic.

»Vteřinu«! – doplnil jsem i jeho hlas.

Další jiskra a i druhý bandita se složil. Hosté kavárny byli pořád v šoku, nikdo se neodvážil pohnout. Zůstal jsem nehybně sedět jako ostatní. Někdo by měl zavolat policii, ale já to nebudu, ačkoliv jako jediný vím, že už se není čeho bát.

Udělal jsem ale dobře. Mýlil jsem se. Gangsteři nebyli dva, ale tři. Po chvílí se rozlétly dveře a dovnitř vrazil třetí maskovaný chlap s pistolí. Zřejmě až dosud venku jistil kamarády před policií, možná také hlídal auto, ale teď asi ztratil trpělivost.

„Štó vy, súki syný²...“ začal nadávat kamarádům.

Pak teprve si všiml, že oba leží bezvládně na podlaze. Kdyby mlčel, udělal by ale líp, právě to jsem totiž potřeboval. Stačilo by mi z těch čtyř slov i jedno.

Třetí chlap padl přímo ve dveřích.

To už jsem viděl číšníka s mobilem u ucha, jak tlumeným hlasem kamsi volá. Jestli není úplný idiot, volá policii, pomyslel jsem si. Teď se musím chovat nenápadně jako ostatní. Když budou panikařit, přidám se k nim, když budou bez pohnutí čekat na příjezd policie, počkám tady s nimi. Nikdo přece nemůže tušit příčinu nenadálého kolapsu těch tří lapků. Dát se na útěk by bylo podezřelé a tedy nerozumné. Zřejmě se nevyhnu výslechu, ale ten snad nějak přečkám.

Nehnul jsem se proto, ani když do kavárny vtrhli policisté v neprůstřelných vestách. Hned zkraje ovšem narazili na tři ležící maskované lupiče a rychle zjistili, že se jich obávat nemusejí. Zatímco přijížděly sanitky, policisté se věnovali legitimování všech lidí v kavárně, od personálu po hosty. Naštěstí jsem seděl na výhodném místě nejdále od vchodu, takže jsem jednak přišel na řadu skoro jako poslední, ale zejména jsem mohl směle tvrdit, že jsem toho z celého přepadení moc neviděl. Ze svého místa jsem výhled opravdu neměl, naštěstí jsem ho ani nepotřeboval a místo na podobu jsem se soustředil na hlasy. A když se vyšetřovatel od mého stolku podíval ke vchodu, ověřil si to. Není nad to, když člověk mluví pravdu...!

Vzhledem k neobvyklé situaci, útočníci byli bez zjevného cizího zavinění mrtví, dalo se očekávat složité vyšetřování. Nepřekvapilo mě, že si mě policista zapsal a požádal mě, abych se na vyzvání dostavil na oddělení k výslechu.

Naštěstí jen jako svědek. Ne jako podezřelý a to mi zatím stačilo.

Uvidíme, co bude dál.

„Takže jste taky nic neviděl,“ díval se na mě utrápeným pohledem mladý, sotva třicetiletý vyšetřovatel.

Jestli jsem byl jeho poslední naděje něco zjistit, pak ji právě ztratil. Trval jsem na tom, že jsem ze svého místa nic neviděl, navíc jsem se přikrčil za notebook, aby na mě nebylo vidět ode dveří. Náhradou jsem mu nabízel doslova zopakovat všechno, co ti tři řekli. První chlap mluvil česky s ruským přízvukem, druhý a třetí mluvili jen rusky a všichni dohromady toho moc neřekli.

„Nemluvili rusky, byli to Ukrajinci, to už víme,“ opravil mě vyšetřovatel.

„To je možné,“ nehádal jsem se. „Ukrajinci mají s Rusy plno slov společných a kromě toho mohli mluvit i rusky. Z jedné krátké nadávky jedny od druhých těžko odlišíte.“

„To je pravda,“ připustil i vyšetřovatel. „Ničeho dalšího jste si nepovšiml?“

„Na tu dálku... mě to přepadení zaskočilo, ale řekl bych, že jsme tam byli zaskočení všichni. Bylo to příliš nečekané.“

„Chápu,“ vzdychl si vyšetřovatel. „Ale je to záhada jako hrom a nemohu ji jen tak pustit. Slyšel jste někdy o »syndromu náhlé smrti«?“

„Myslíte, že by to mohlo mít něco společného?“ podivil jsem se hodně okázale.

„Já si to myslím,“ trval na svém vyšetřovatel. „A to je na tom ta největší záhada. Co já vím, dodnes to postihovalo hlavně politiky. Co ale mají společného tři ukrajinští mafiáni s politikou? A žádný ze svědků samozřejmě nic neví, ničeho si nevšiml, jen že se ti tři, jeden po druhém, prostě svalili na zem jako pytle brambor a šmytec.“

„Já jsem o tom cosi zaslechl nebo četl,“ vymlouval jsem se. „Ale mohu se podívat, co se o tom píše na internetu.“

„To už máme zaznamenané,“ mávl rukou vyšetřovatel. „Nevšiml jste si tedy, že by někdo někam potají telefonoval, nebo tak nějak...?“

„Všiml,“ ujistil jsem ho. „Když padl třetí, barman někam volal. Myslel jsem, že volá sto padesát osm.“

„Jo, volal,“ přitakal vyšetřovatel. „To máme v záznamech. Ale ti ostatní?“

„Já jsem na všechny neviděl,“ omlouval jsem se. „Napadlo mě volat Policii až když jsem viděl, jak volá barman, nemělo to smysl. Při přepadení se nemají dělat prudké pohyby, takže jsem ztuhl jako ostatní, tak se to doporučuje!“

„Jo, tak to doporučujeme,“ souhlasil. „Jenže teď je pro nás důležitá každá informace. Ty případy jsou i ve světě něco nového a zvlášť v Čechách.“

Nebudu mu přece vykládat, že to v Čechách naopak začalo, to bych mu naznačil příliš mnoho. Chtěl jsem vzbudit dojem ochotně spolupracujícího svědka, který by vše rád vypověděl, ale nic o tom neví. 

Měli přece svědky, kteří k tomu byli blíž.

Doufal jsem, že to tím pro mě skončilo, ale marně.

Na další předvolání jsem se proto dostavil lépe připravený. Nastudoval jsem si všechny informace o »syndromu náhlé smrti« které byly dostupné v Čechách, takže už jsem byl schopný občas se s vyšetřovatelem nesouhlasit. Soustředil jsem se na poznatek, že »náhlá smrt« postihovala oběti bez zjevné souvislosti. Nejlépe by to bylo vidět na rozprášení Mezinárodního Měnového Fondu, uskutečněném skoro dva měsíce po jejich zasedání. Jenže právě ten příklad jsem raději nepoužil, nechtěl jsem vystavit nebezpečí anonymního číšníka, který pořídil to nádherné detailní video.

To jsem ještě nevěděl, že všechny zaměstnance obsluhující zasedání tajně převezli do Polska, kde na mučení zemřeli...

Musel jsem si najít vhodnější příklad, ale nebylo to obtížné, výběr byl velký. Oběti umíraly při neočekávaných příležitostech. U rodinné večeře, v klubech, dokonce i ve střeženém podzemním protiatomovém krytu, kde s nimi byly jen ty nejprověřenější a nejdůvěryhodnější osoby. Zdá se, že příčinou »náhlé smrti« asi nebudou ti nejbližší. Naznačil jsem to vyšetřovateli s tím, že prověřováním účastníků loupeže těžko něco zjistí. Příčina byla evidentně jinde, na tom se až dosud shodli všichni.

Zavrčel něco v tom smyslu, že nejsem první, kdo mu to říká, ale když jsem mu chtěl na notebooku ukázat důkazy, odmítl je. Už je prý měl.

„Zřejmě tu záhadu nevyřešíme,“ připustil. „Beztak to byli lotři, kteří by nás dlouho zaměstnávali, jenže by nepříjemně rostly počty oloupených. Asi to uzavřeme, ale kdybyste si vzpomněl na nějaký opomenutý detail, nenechávejte si nic pro sebe!“

„No, klidně to přiznám, těch grázlíků mi vůbec není líto,“ přidal jsem. „Kdyby se při té loupeži nesesypali, všechny by nás okradli. Mě by nejvíce mrzel notebook. Nebyl nový, ale kvůli datům. Občas je sice zálohuji, ale ne denně... takže ať to udělal, kdo chce, má moje srdečné a vřelé sympatie.“

„To vlastně prospělo i nám,“ přiznal i vyšetřovatel. „Jenže v Čechách se to poslední dobou stává nějak příliš často a postihuje to i velice důležité osoby. Vy jste díky tomu nebyli okradeni, ale naše země přišla i o velice nadějné státníky! A to je přece nepřípustné.“

Aha, pomyslel jsem si. Vyšetřovatel asi fandí papalášským darebákům, nejspíš je to jejich skalní volič. Možná i proto je do případu zažraný! Dráždit ho nebudu, nemá to smysl. Slíbil jsem mu raději, že přijdu, kdybych si na něco vzpomněl.

„A ještě něco,“ podíval se na mě. „Co jste vlastně dělal v té kavárně? Nemáte počítač i doma? Proč se taháte s notebookem někam, kde si dáte kafe, ale pak se tam celé hodiny brouzdáte po internetu?“

„Zřejmě nejste ženatý,“ vyslovil jsem stručný soud. „Nebo vaší ženě nevadí, když se doma flákáte po internetu, že?“

Tohle ho trochu rozesmálo.

„No jo! Takže upřímnou soustrast!“ propustil mě.

Vypadalo to věrohodně...

------------------------ Poznámky:

  2 Co vy, čubčí synové?

Errata:

11.08.2021 15:08