Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kamarád Tonda

Potkat kamaráda ze studií se mi nedaří příliš často. Bude to asi tím, že jsem svůj původní obor krátce po vystudování opustil a rozhodl se živit se jinak. Když je člověk vzdělaný v technickém oboru, obvykle si ví rady i v jiném příbuzném oboru. Přetrhl jsem své vazby na spolužáky a začal se přátelit s jinými, i když jsem nikdy nepřekročil meze běžných pracovních vztahů. Často získáte přátele už tím, že nikoho nepodrážíte, což se mi vcelku dařilo. Nikdy jsem neměl chuť někomu ze svých známých doopravdy škodit a s kolegy jsem vycházel, i když... klasickým příkladem byl můj předposlední šéf, který mě vyhodil, aby se nepřišlo na jeho levoty. I tomu jsem ale přece odmítl škodit.

Něco jiného byla banda arcilotrů, kteří si smrt podle mého mínění skutečně zasloužili a kterým jsem ji upřímně přál. Snadno odpustím chlapovi, který podrazí jen mě, ale ne darebákovi, který podráží a okrádá většinu národa. A můj souhlas s trestem smrti pro podněcovatele válek trvá, jen jsem ho v poslední době rozšířil z diktátorů na širší okruh válečných jestřábů, zejména když se ukázalo, že válku rozpoutanou největší velmocí světa ani smrt nejmocnějšího muže nezastaví, neboť její příčina je mnohem hlubší a skrytější.

Když se kdysi Göringa ve vězení ptali, jak je možné, že Němci šli tak ochotně do války a na smrt, odpověděl, že nikomu se do války nechce, ale někdo jim musí vsugerovat pocit ohrožení a naznačit, že pacifisté, kteří mluví o míru, jsou zrádci. Dnes je to, bohužel, stejné. Pokud má někdo odlišný názor než my, ať se od nás jako nepřátelský agent odstěhuje, jinak ať se nediví, že ho mezi námi nestrpíme! Co na tom, že vojáčkům na druhé straně fronty vsugerovali úplně stejný pocit ohrožení, také je nutili na místě střílet pacifisty jako zrádce a zbabělce, až je i pro ně snazší hrdinně padnout za vlast, než přemýšlet, kde je vlastně pravda.

Bankéři z Mezinárodního Měnového Fondu na první pohled vypadali jako úplná neviňátka, vždyť se starali jen o své peníze! Jenže to byl omyl, likvidace právě těchto bestií způsobila konec současných válek. Maskovaní za neviňátka byli dobře, jenže jak se říká, šídlo v pytli neutajíš.

V té době jsem už přestal kamínek osanarhe používat a těšil jsem se, že je to definitivně za mnou. Uvažoval jsem, že ho někde zakopu, aby ho nikdo nenašel, ale pro jistotu jsem to neudělal. I když jsem hlavní podněcovatele válek pobil, na mnoha místech dohořívaly místní konflikty. Kdoví, jestli nebude třeba ještě někde zasáhnout.

Po likvidaci českých bankéřů i naše země vzkvétala, plat jsem měl vyšší než předtím a v nové práci jsem byl spokojený.

A právě tehdy se mi ozval Tonda.

Pozval jsem ho mailem do nejbližší kavárny. Doufal jsem, že si mě tam už nikdo nepamatuje, ostatně jsem tentokrát neměl notebook a nemínil jsem se ani připojovat k internetu. Na rozdíl od hospody tam byl ale klid. V kavárně se mluví polohlasně, aby nikdo nerušil sousedy, proto je tam i příjemné ticho.

Přihasil se na smluvené místo autem. Ukázal jsem mu, kde nejlépe zaparkovat, podali jsme si bouřlivě ruce a hned jsem ho nasměroval do kavárny.

„Dobře že jsi vybral kavárnu a ne hospodu,“ pochválil mě. „Já teď zásadně do hospod nechodím.“

„Taky mi vadí hluk,“ přikývl jsem. „V kavárně je klídek.“

„Jednak to, ale já se teď vyhýbám alkoholu a v hospodě ze zásady nemám co dělat.“

„Ty ses dal na abstinenci?“ usmál jsem se. „Já nepiju, když řídím. To si dám jen kofolu nebo nealko pivo, ale jinak, když mi nehrozí, že bych někam jel...“

„Alkohol je svinstvo a metla lidstva!“ prohlásil procítěně Tonda. „Měl by ses mu už také raději vyhýbat!“

„Ale proč?“ pokrčil jsem rameny s úsměvem. „Pivo po obědě je zdravé! Určitě víc než přeslazené limonády.“

Nechal to bez odpovědi, protože jsme právě vcházeli do kavárny, ale pamatoval si to na mě.

Aniž bychom se domlouvali, vybrali jsme si oba stoleček až vzadu v koutě. Byl by tam jistě největší klid a nikdo by si nás neprohlížel. Objednali jsme si oba kávu, ale Tonda si k ní poručil čtyři zákusky.

„Dej si taky aspoň něco!“ pobízel mě.

Nechal jsem se ukecat a zvýšil jsem objednávku o jeden velký větrník.

„Jak žiješ, kámo?“ začal rozhovor, jen jsme dosedli.

„Jde to,“ pokrčil jsem rameny. „Nestěžuji si. Práci mám, ženu taky, děti už se mi osamostatnily, už se těším na vnoučata. Ačkoliv na ně je ještě brzy, dnešní mládež s dětmi nespěchá.“

„To já teď čekám ještě další vlastní potomky!“ pochlubil se mi Tonda.

„Copak?“ vzhlédl jsem na něho udiveně. „Dyť jsme stejnej ročník!“

„To jsme, ale já mám teď tři ženské!“ chlubil se dál. „Tu svoji starou z domu přece nevyhodím, ale k ní dvě mladé. A obě v jiném stavu! Budeme se brzy rozrůstat! A tak to má být!“

„No počkej!“ zarazil jsem ho. „Bigamie je, pokud vím, v Čechách trestná!“

„Zatím,“ mávl rukou Tonda. „To se ale změní. Dnes jsme se mohli vzít jen v mešitě, ale brzy to bude možné i oficiálně.“

„Copak?“ zarazil jsem se. „V mešitě? Snad ses nedal na stará kolena k muslimům?“

„A proč ne?“ opáčil Tonda. „Islám vítězí na celém světě! Starý svět je na kolenou, ať žije Alláh a Mohamed!“

Koukal jsem na něho chvíli jako na dvouhlavé tele. Tonda, ten přesvědčený ateista, že by se dal k muslimům?

„Co na mě tak koukáš?“ zasmál se, když si všiml, jak na něho třeštím oči.

„Neblbni, Tondo, tys byl přece vždycky ateista!“ vyhrkl jsem udiveně.

„Jo, býval jsem,“ přikývl. „Než mě Alláh osvítil. Ale teď... poslyš, přidej se k nám, dokud je čas! Starý svět chcípá, potřebuje už jen dorazit, Alláh je veliký!“

„Proč si myslíš, že starý svět chcípá?“ zamračil jsem se.

„Ty sis toho nevšiml?“ podíval se na mě vyčítavě. „Vždyť si o tom štěbetají vrabci na střeše! Nevšiml sis, kolik papalášů poslední dobou znenadání zatřepalo bačkorama? Alláh je mocný a když se mu zachce, smete ďáblovy spřežence levým malíčkem! To se nedá brát na lehkou váhu!“

„Ty myslíš »sudden deaths«, čili »náhlá úmrtí«?“ požadoval jsem od něho potvrzení svého dohadu. „Ale příčinu přece zatím nikdo neodhalil!“

„No právě!“ opáčil Tonda. „Bodejť by někdo z ďábelských vědátorů přiznal, co musí být jasné každému! Sám Alláh trestá nevěřící za nespravedlivé války, vedené proti zbožným zemím!“

„Sám Alláh?“ opakoval jsem po něm nevěřícně. „Člověče, kdo ti tohle nakukal?“

„To je přece jasné každému!“ opáčil Tonda. „Chcípají jako mouchy, co ve své slepotě vletí do plamene. Přitom kolem nich postavili neprodyšné zdi, aby se k nim nikdo nedostal. Nikdo se k nim nedostane a stejně umírají! Cožpak to může být dílo lidských rukou? To znamená, že chcípají rukou samotného Alláha! Pravé jméno té nemoci je tedy »Alláhův hněv«!“

Jeho logika mnou otřásla. »Rukou Alláha...« – duchovní vůdci samozřejmě vědí houby, ale hned všechny zásluhy přičetli Alláhovi a přeneseně vlastně sobě. A já, ve snaze odstranit války, bych jim ještě pomáhal... No to snad ne! To jsem přece nechtěl!

„Pokud vím,“ namítl jsem, „v Čechách se tomu říká »Boží mlýny«, ale nikdo to tady s Alláhem nespojuje!“

„Ale vždyť je to bezpochyby Alláhovo dílo!“ trval na svém Tonda. „Jen tomu nevěřící Češi ještě nedali správné jméno – »Alláhův hněv«! Zatím je nás tady příliš málo vidících, ale to se už brzy otočí!“

„Poslyš, Tondo, tohle mi hlava nebere,“ zarazil jsem jeho nadšení. „Proč by to měl být zrovna Alláhův hněv? Že ještě není známá příčina, to přece neznamená, že to musí být tak jak tvrdíš! Kde máš nějaké důkazy?“

„Nevidíš, že chcípají nevěřící, obtěžkaní smrtelnými hříchy a křivdami proti zbožným lidem?“ naléhal Tonda. „To ti nestačí?“

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ ušklíbl jsem se. „Nepostihlo to nedávno i organizaci »Mohamedova říše«? Nezemřel stejně náhle i Velký Chalífa? Několik případů »sudden deaths« se přece vyskytlo i mezi »zbožnými«, jak jim říkáš! To není důkaz?“

„Mohamedova říše si říkali věřící jen naoko,“ řekl suverénně Tonda. „Ve skutečnosti to byli hříšníci hodní zatracení. Zneužili jména Alláhova, nezabíjeli jen nevěřící, ale podřezávali krky i pravověrným muslimům. Za to je Alláh potrestal! Alláh je veliký a Mohamed je jeho prorok!“

Tak to byl ale argument! Jak jinak! Co se nám nehodí, otočíme naruby! Smrt Velkého Chalífy byla spojena s vraždami pravověrných a nepotrestal jsem ho já, ale Alláh! Nic nevědí, ale vědí, komu přičíst zásluhu! Bože, do čehos tu duši dal!

„Člověče, Tondo, já tě nepoznávám!“ vzdychl jsem si. „Byl jsi přece odjakživa rozumný člověk! Co se to s tebou stalo?“

„K mému štěstí mě osvítil Alláh!“ odvětil nadšeně. „Alláh je velký! I ty musíš prohlédnout, nemysli si, že tomu unikneš! Čím dřív, tím lépe! Jednou mi budeš líbat ruce, když tě přivedu mezi nás věřící!“

„To se načekáš!“ odfrkl jsem si nesouhlasně. „Já jsem se nezměnil, jako ty. Jsem starý tvrdý český kacíř jako na fakultě a na žádnou víru se dát nechci!“

Narážel jsem na svoji argumentaci na fakultě, když se nás tam pokoušel obrátit na svou víru jiný, pro změnu křesťanský, zanícenec Jóžínek. No, dneska bych asi neměl stejné argumenty, sám jsem se ocitl v situaci, kdy se děje něco, co odporuje mému materialismu... Ačkoliv... mladík v lesním domě prohlašoval woodoo za vědu, které jen »my lidé« zatím nerozumíme. Já jsem toho využíval také bez znalosti věci. Že vím o psychorezonanci, to ještě neznamená, že bych ji pochopil. Ve světě plno barbarů používá zbraně, kterým sami nerozumějí a vědí jen, kde se mačká kohoutek a kudy z toho létá smrt.

„Jenže až my v Čechách převezmeme moc, budou nevěřící jako ty plakat krvavé slzy!“ varoval mě Tonda. „Křesťany ještě jakž takž tolerujeme, ale nevěřící ne, s těmi bude zle!“

„Krvavé slzy... chceš mi naznačit, že nás v budoucnu budete podřezávat?“ zeptal jsem se ho bez obalu. „Myslíte si, že v Čechách jednou převezmete moc? O tom vážně pochybuji.“

„Neber to na lehkou váhu, kámo!“ varoval mě. „Zatím je nás málo, pravda. Ale jen zatím! Pořád nás přibývá! Dnes, když se hroutí satanské království, k nám lidé spěchají s radostí, aby přijali pravou víru Alláhovu a Mohamedovu!“

„K vám že utíkají Češi?“ zasmál jsem se. „Vždyť jsme národ kacířů! Zejména dnes, když nám křesťané ukázali, jak jim jde především o majetky!“

„Křesťanům šlo vždycky jen o majetky,“ přikývl souhlasně Tonda. „Ale nám jde o víru v jediného Alláha!“

„Anebo abyste mohli mít více manželek,“ zpražil jsem ho.

„Co bylo dobré pro proroka Mohameda, je dobré i pro jeho následovníky!“ vypjal se hrdě. „Zatím to byrokracie nepodporuje, musíme to skrývat, ale až to bude podporovat, bude to normální!“

„Dneska je normální snad úplně všechno!“ zabručel jsem. „Jenže když se rodí v průměru stejně holčiček jako chlapců, je polygamie nemravná. Jeden chlap má nárok na jednu ženskou, když si jich pro sebe zabere víc, pak se na jiné chlapy zákonitě nedostane, to je přece očividné!“

„To je problém nekňubů, co si nedovedou najít ženskou!“ ušklíbl se. „Správný chlap má ženy klidně i čtyři!“

„Takže se považuješ za chytrolína, když sis pro sebe zabral hned tři?“ vrtěl jsem hlavou. „Co na to ale říkala tvá stará?“

„Dala se k nám taky!“ odvětil. „Ostatně, co bych to byl za chlapa, kdybych si nedokázal udělat doma pořádek! Stačí, aby ženská dostala pár po hubě a hned zpívá jinak! A ještě si ráda zahalí tvář, aby na ní nebyly vidět ty modřiny!“

„Ještě tohle!“ otřásl jsem se. „Takový se z tebe vyklubal despota? A chtěl bys, abych byl jako ty? Já ale nemám náturu na mlácení ženských!“

„Ale to je jen napoprvé, pak už je doma klídek,“ ujišťoval mě. „Ještě mi pak sama přitáhla Dášu! A tak to má být, ženské se doma nesmí hádat! Jak se ženská hádá, je to vždycky chyba manželova! Málo ji umravňuje.“

„No potěš koště!“ vzdychl jsem si. „Takže jsi trojnásobný manžel! Brali jste se jen v mešitě... prosím tě, kde máte mešitu?“

„V bejvalej sokolovně,“ usmál se pyšně. „Koupili jsme ji velice levně a pak jsme si ji adaptovali.“

„To u vás úplně vyhynuli Sokolové?“

„Nejspíš ne,“ pokrčil rameny. „Ale přidal se k nám správce sokolovny a dal nám příležitost koupit ji velice levně. Trošku ji u nás zadlužil... a exekutor nám ji pak levně prodal. Aby ne, když se k nám dal i on. Teď z ní máme mešitu, kam se chodíme modlit. Je nás tam mnohem víc, než tam bylo předtím těch... sokolů! To víš, když se satanské království nezadržitelně rozpadá, satanské zábavy nevěřících také šmahem ustávají...“

„Hele, není exekutor povolání neslučitelné s islámem?“ zkusil jsem to jinak.

„Však on hned potom vystoupil z exekutorské komory a dal se na advokáta, to už je přijatelné.“

„A že v mém okolí široko daleko nevidím, že by lidi chodili do mešit...“ namítl jsem, když na něho ani exekutor nezabral.

„Protože k vám ještě víra Mohamedova nedorazila,“ vysvětloval to suverénně. „Ale co není dnes, bude zítra! Alláh je mocný! Ještě se rádi přidáte!“

„Spíš se divím, že to došlo k vám,“ namítl jsem. „Podívej se! Češi byli, jsou a budou kacíři za všech režimů a pod všemi náboženstvími. Nepředstavím si, že by si Češi nechali sebrat vepřo-knedlo-zelo s pivem! Tomu se směju. Češi chovali prasata i za komoušů, kdy je za černé porážky zavírali, a dokonce i za Hitlera, kdy za to byla kulka nebo sekera. V pivu jsme odjakživa velmoc, to nepopřeš. Na Moravě zase pálí v každém domě slivku, snad kromě kostela, ale ani tam to není jisté.“

„To se všechno změní,“ mávl rukou přezíravě. „Podívej se na mě! Vepřové bych do huby nevzal ani náhodou a žiju si docela dobře. Ani pivo mi nechybí! Je to jen otázka zvyku. Vyházíme semtexem do povětří vepříny i s prasaty, vepřové maso zkrátka nebude a basta! Srovnáme se zemí i pivovary a všichni si na to rychle zvyknou.“

„Tolerantní zrovna nejste!“ vyčetl jsem mu.

„Tolerance je pro nevěřící!“ odsekl. „Ti ať jsou tolerantní, čím víc, tím líp pro nás! Ale stoupenec Alláha musí být ve věcech víry zásadový!“

Hlavou mi prolétl vtip o policajtech, přijímajících nováčky. Jeden vyhovoval, byl sice blbý, ale tvárný. Druhého také přijali, byl sice blbý, ale zásadový. Jen třetí byl nějak podezřele chytrý, na toho nasadili agenta, proč chce ten inteligent rozvrátit policii...

Hleďme, také u víry je nutné být blbý, ale zásadový! Po rozvrácení »satanského království« se do uvolněného místa žene další militantní síla. Muslimů je na počty jeden a půl miliardy, většina jich militantní není, ale stačí pár desítek milionů »blbých a zásadových« a hrnou se na nás pořádné problémy.

Současně mě napadl jiný vtip z téže doby, kolující zejména v kasárnách. Lampasáci ho bytostně nesnášeli, ale řídila se jím tenkrát velká část vojska.

»Když jsem byl malý a blbý, hrál jsem si na vojáky. Dneska jsem velký voják a hraju si na blbého.«

„Poslyš, jak se vlastně projevilo osvícení Alláhem?“ změnil jsem trochu směr hovoru. „Nezlob se na mě, ale já vedle tebe žádné osvícení nepociťuji. Není to asi tak silné, aby to překonalo i českého kacíře!“

„To by asi chtělo, aby ses s naší vírou seznámil blíž!“ usoudil Tonda. „Jedině její poznání ti může přinést osvícení! Hele, mám v autě nějaké knížky...“

„Ty si můžeme i vyměnit!“ navrhl jsem mu vážně. „Mám podobné knížky od Svědků Jehovových a také od Hare Krišna!“

„Hare Krišna!“ nadskočil. „To jsou přece nevěřící! Že to svinstvo nespálíš!“

„Neřekl bych!“ protestoval jsem. „Hare Krišna jsou také věřící! A jak jsou zásadoví! Také by nevzali do úst vepřové! A pro jistotu nejedí žádné maso!“

„Ano, ale to je víra v Satana!“ namítl. „Od těch radši dál!“

„Hare Krišna není křesťanská víra,“ připustil jsem. „Ale mniši v Tibetu hlásají, že ve světě existuje devět miliard božích jmen a pod kterýmkoliv můžeš vyznávat toho pravého, jediného. Takže je šuma-fuk, jestli mu jedni říkají Krišna, jiní Jehova, vy ho nazýváte Alláhem, Češi Hospodin nebo jen pánbůh... hlavně že je to ten pravý, jediný! Tvrdí to i Dalajláma a já v tom žádný rozpor nevidím.“

„Tibeťani i Dalajláma slouží Satanovi!“ namítl rezolutně. „Alláh má jen jediné jméno, Alláh! Jen to jeho jméno budiž pochváleno! Všechna ostatní jména patří přívržencům Satana a může jich být třeba deset miliard!“

„Alláh je jeho jméno v arabštině,“ namítl jsem. „Arabové ať mu říkají, jak se jim zlíbí. I když se shodneme na tom, že Alláh je jediný, pak mu bude jedno, že si ho každý národ pojmenuje ve své řeči. Angličané ať mu říkají Lord, Indové Krišna, Rusové Bog a my Češi třeba Hospodin. Pořád je to jeden jediný Alláh!“

„Máš to v hlavě všechno děsně pomotané!“ politoval mě. „Snad bys nechtěl uctívat Alláha česky?“

„A jak jinak?“ zarazil jsem se. „Jak ho chceš uctívat jinak, když ne česky?“

„No arabsky, přece!“ podíval se na mě, jako kdybych spadl z višně. „Jak jinak? Korán je přece napsaný arabsky!“

„To sice je, ale byl už přeložený do spousty jazyků, tuším že i do češtiny!“

„Ale to je jen verze pro nováčky,“ mávl rukou. „Nemůžeš předpokládat, že lidi v Čechách znají arabštinu. Ti noví se zachytí drápkem a až přijmou naši víru, je pro ně snadné naučit se k ní i jazyk Mohamedův. Modlitba v arabštině má mnohem větší váhu než v jakémkoliv jiném jazyce světa!“

„Ale to je mi novinka!“ vzdychl jsem si. „Další náboženství, které nám Čechům přikazuje mluvit cizím jazykem! A ty se taky modlíš v arabštině?“

„Snažím se,“ přikývl vážně. „Ale nelituji toho. Arabština je dnes důležitější jazyk než ustupující angličtina.“

„No, nezdá se mi, že je na ústupu,“ pochyboval jsem. „Bez angličtiny se v technických oborech neobejdeš.“

„Bez arabštiny bys zase nerozuměl kázání v mešitě,“ přidal další argument.

„Oni vám kážou arabsky?“ udělal jsem ještě překvapenější obličej. „To mi připomíná doby, kdy katolická církev kázala latinsky a nikdo jí nerozuměl. Myslel jsem si, že to je dávno za námi! To chceš, abych se na stará kolena učil arabsky?“

„Pro nováčky máme překlady,“ ujistil mě. „Ale jen pro nováčky. Uznej, kdo se chce hřát ve výsluní Alláhovy přízně, musí znát jazyk proroka Mohameda! Je to jen malá, snesitelná povinnost, která se ti v budoucnu mnohonásobně vyplatí!“

„No potěš koště!“ ulétlo mi.

„Hele, nechceš si popovídat s naším imámem?“ navrhl mi.

„Jak se tak na to dívám, nejspíš se tam časem vypravím,“ drbal jsem se na hlavě. „Mohlo by to být docela zajímavé.“

„Vezmu tě tam, jsem tu autem!“ nabídl mi.

„Tak za prvé, dneska už to nemá smysl...“ odmítl jsem.

„Víra má vždycky smysl!“ přerušil mě.

„Počkej!“ zarazil jsem ho. „Dneska to smysl nemá, nestihl bych se vrátit v rozumné době a zítra jdu do práce. Ale mohl bych přijet v pátek. Jednak je to, co já vím, významnější den i pro vás muslimy, ale především následuje sobota a i kdybych přijel domů pozdě v noci, v sobotu nemusím vstávat a bude fuk, kdybych byl ráno nevyspalý jako kotě. Dá se u vás někde zaparkovat?“

Tonda mi hned nadšeně popisoval, kde se dá parkovat a kde by na mě mohl čekat, až přijedu. Domluvili jsme se tedy na pátku u něho a slíbil mi, že mi setkání s jejich imámem zprostředkuje.

„On bude jistě nadšený nad novým přírůstkem!“ liboval si.

„Tak moment!“ zarazil jsem ho. „Neslibuji ti, že se dám na vaši víru! Jen si přátelsky popovídat s imámem. Když na mě bude mluvit arabsky, nebudu rozumět a odejdu. Když nebude mluvit arabsky, nechám ho mluvit, jak on uzná za vhodné. Nic víc!“

„Ale to přece stačí!“ mnul si ruce Tonda. „Zkušenosti jsou jednoznačné, kdo začne hovořit o islámu, je z poloviny náš.“

Pomyslel jsem si něco o tom, že s nimi může o islámu hovořit jen ten, kdo už je tak nebo onak rozhodnutý se k nim přidat, protože normálního člověka něco takového ani ve snu nenapadne, ale nechal jsem ho při jeho naději.

Rozešli jsme se tedy v dobrém.

Errata:

11.08.2021 15:08