Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nevítaná zkušenost

Tonda odjel a musel jsem se zamyslet. Pomáhat dalšímu válčení jsem rozhodně nechtěl. Nemohu za to, že někdo vyložil epidemii »sudden deaths« ve svůj prospěch a přejmenoval ji na »Alláhův hněv«. A už vůbec, aby někdo kvůli tomu dobýval svět. A třikrát ne v Čechách!

Může »osanarhe« zastavit islám? Zastavil globální lichváře, i když možná jen dočasně, nicméně aspoň na čas. Nemohl by pomoci i tady?

Potíž je, že naši presstituti věnují islámu a islamistům málo pozornosti. Občas se objeví pár záběrů na jejich vůdce s tvářemi zakrytými škraboškami, ale strukturu jejich společnosti neukáží. Nejspíš protože se v ní ani sami nevyznají.

Rozhodl jsem se podívat se po internetu. Ale hned jsem si uvědomil, že mám pro ten úkol handicap. Většina materiálu na internetu byla v arabštině. Dalo by se to přeložit automaticky? Známe tyhle automatické překlady! Při nich vyjdou úplně nastejno věty »Nemáme hlad« a »Ne, máme hlad!«.

Že bych přece nakonec využil Tondovy nabídky ke kontaktu s mešitou? Mohl bych předstírat vážný zájem o víru a vypůjčit si nějakou učebnici arabštiny. Jistě je budou mít pro nováčky, kteří se také chtějí, či spíše musí, naučit arabsky... Muslimů je jeden a půl miliardy, je to sice méně než křesťanů, ale jestli všichni znají arabštinu, mají proti křesťanům výhodu společného jazyka. Získal bych tak přístup mezi ně...

Při prohlížení zpráv, kterým jsem nerozuměl, jsem ale narazil na známější video, bylo i v naší televizi. Maskovaný chlap arabsky s anglickým přízvukem komentuje přípravu na vykonání trestu smrti na bezvěrci, což jsem chápal jako sprostou vraždu. Obětí měl být Japonec. Muslimové jejich náboženství neuznávají, i když ani křesťané nemají jistotu slušného zacházení. Maskovaný chlap mu chvíli vypočítával jeho zločiny, z nich asi největší byl, že se vůbec narodil, následoval rozsudek a to další v naší televizi ustřihli, ale na arabské stránce to bylo v celé syrovosti. Povalení Japonce na břicho, zručné uříznutí hlavy a její položení na záda bezhlavého trupu, vše záležitost minuty.

Vrátil jsem video na počátek. Kat měl na hlavě škrabošku, obraz byl pro osanarhe bezcenný, ale ve videu nebyl jeho hlas překrytý překladem jako v televizi. Soustředil jsem se tedy jen na ten hlas, mělo by to stačit, a přidal jsem čas: vteřinu.

Elektrická jiskra mě bodla do prstů, jenže v té chvíli mě tak ukrutně rozbolela hlava, jako bych dostal ránu palicí nebo ještě hůř. Bolestí jsem zaúpěl či zařval, to už nemohu posoudit. Vím jen, že jsem si křečovitě držel hlavu, aby ta bolest přestala, jenže jako na potvoru nepřestávala. Dopotácel jsem se k lékárničce, kde jsem si vzal proti bolestem hlavy rovnou dva acylpyriny. Spolkl jsem je, zapil a čekal, až zaberou. Pro jistotu jsem si dal mokrý ručník na hlavu, snad to pomůže.

Tak mě našla má choť Jarka a musel jsem s pravdou ven. Příšerně mě bolí hlava.

Má drahá polovička se obratem vrátila s kabelkou, odkud po chvilce hledání vytáhla načaté balení ibalginu. Vnutila mi je, že jí pomáhá. Já sice na prášky nedám, ale tentokrát byla bolest hlavy tak silná, že jsem si vzal dvojitou dávku.

Pak jsem chvilku skuvíkal v koutku pokoje, jenže bolest nepřestávala.

„Poslyš,“ rozhodla choť při pohledu na mě, „jdi si lehnout, v posteli to vždycky bolí míň! Vleže hlava tak netřeští a polštář kolem hlavy uklidňuje!“

Musím uznat, že s bolestí hlavy má moje choť neocenitelné zkušenosti. Hlava ji bolí často a tak úporně, že se ji neodvažuji rušit, i když ji podezírám, že to často jen simuluje, když nemá náladu na sex. Tentokrát však její recepty zcela selhaly. I po dvojitém ibalginu a vleže mi hlava omotaná polštářem třeštila dál.

Uvažoval jsem jako v horečce, co by to mohlo být.

První možnost. Prasklá žilka v hlavě, nebo něco takového. Jenže na klasickou mrtvičku to nevypadalo a nevím o nemoci, která by se takhle projevovala. Měl bych se poradit s lékařem, ti by to měli vědět nejlépe, já přece o nemocech nevím tolik jako oni. Jenže to půjde až zítra, jestli to do rána nepřestane. Večer na pohotovost nechodím od té doby, co nám doktoři dali regulačními poplatky najevo, že je neúnosně obtěžujeme. Takže až ráno...

Druhá možnost se bohužel nabízela více. Má to souvislost s kamínkem osanarhe... Bolest přece vyskočila přesně ve chvíli, kdy jsem vydal příkaz. Dosavadní zkušenosti jsem měl odlišné, největší bolestí bylo vždy to elektrické či jaké píchnutí, po němž ani krev netekla. Časová souvislost tu byla, ale logicky to smysl nedávalo. Napadlo mě, že by to mohl být trest za pokus o vraždu nevinného, ale ani to mi nesedělo. Jak by mohl osanarhe zjistit jeho nevinu? Že by psychorezonancí? Krom toho ten chlap na záznamu bezpochyby vraždil, nemohl být nevinný.

Takže třetí možnost. Něco jiného. Ale co? Napadlo mě, že jsem se i já mohl stát obětí woodoo nebo něčeho takového. Jenže ani to nevypadalo správně. Všichni, koho jsem kamínku osanarhe označil, zemřeli jinak. Žádné bolesti hlavy, prostě se složili, ztratili vědomí a už je nikdo nevzkřísil. Drobný rozdíl byl v tom, že jsem pořád ještě trochu citlivější na telepatii, takže na woodoo útok reaguji jinak. Divil jsem se, že ta pilulka má tak dlouhou účinnost, nicméně mě osanarhe pořád poslouchal. Ale kdo ještě na tomto světě provozuje woodoo pomocí osanarhe?

Ledaže by to bylo, to už za čtvrté, něco úplně jiného. Je otázka, zda to mám spojovat s osanarhe, nebo to s ním nesouvisí. S kým jsem se dostal do kontaktu poslední dobou navíc? Že by s tím měl něco společného Tonda a muslimové?

O tom se ale dalo úspěšně pochybovat. Názvem »Alláhův hněv« prakticky dokázali, že nemají o osanarhe ani ponětí. Mohli by ale použít něco jiného. Výběr je přece bohatý. Už od starověku je známý účinek bolehlavu. Tomu se to podobalo nejvíc, jenže bolehlav prý nemá tak náhlý nástup, začíná mírnou bolestí, která se stupňuje až k nesnesitelné, zatímco tohle vypadalo jako blesk z čistého nebe. Navíc je vyloučeno, že by mi Tonda manipuloval s kávou nebo se zákuskem. Otrávit by to mohl jen číšník, ale ten neměl nejmenší zájem škodit mi, neznal mě a byl jsem tam tento rok snad podruhé. Škrtněme to, tímhle to není.

Bolest však pomalu, nicméně přece jen ustupovala, pokud jsem si na ni jen nezvykal. Říká se, člověk si zvykne na všechno, i na šibenici, jenže to říkají jen ti, kdo na ní nikdy neviseli. Na bolest se však zvyknout dá, tělo prostě otupí a přestane ji vnímat. Kati prý vědí, že musí různé druhy mučení střídat. Dnes mučení, i když je to válečný zločin, dovedli až k vědecké dokonalosti, takže mnohonásobně přesahuje lidskou odolnost.

Mě ale nikdo nemučil, bolest vycházela zevnitř. Buď jsem si na ni zvykal, nebo se opravdu zmenšovala. Jenže to trvalo příliš dlouho. Deset večer a já bez večeře, s opolštářovanou hlavou, jen jsem si přál, ať už to, proboha, přestane!

Pak to ale skutečně povolilo. Bolest přestávala a pohledem na hodinky jsem zjistil, že to někdy kolem půlnoci kleslo na jakž takž snesitelnou úroveň.

Nejlepší asi bude zaspat to, zítra jdu do práce. Nebo k doktorovi, podle toho, jak se to vyvine. Pořád jsem nevěděl, co za tím vězí, jenže teď už mi to bylo fuk.

Uvidíme zítra!

Probudit se s hlavou jako střep jsem zažil víckrát. Ale jít spát s hlavou jako střep a ráno se probudit v naprosté pohodě, to jsem fakt zažil poprvé. Takže jsem ranní cestu k lékaři operativně zavrhl a místo toho jsem jel normálně do práce. Musím přiznat, málokomu se zdaří získat práci, kterou může považovat za hobby, neboli koníček. Taková práce je výhrou, zejména když je aspoň trochu slušně placená. A ta moje byla, nerad bych o ni přišel kvůli pitomé bolesti hlavy.

Naštěstí jsem byl v pohodě a nic mi nepřipomínalo včerejší mučení. Možná je chyba házet to za hlavu, ale je v lidské nátuře, co nás bezprostředně neohrožuje, to pořád odkládáme. Nešlo mi to ale z hlavy a musel jsem o tom přemýšlet. Ta časová shoda byla opravdu příšerná. Bolest propukla přesně v okamžiku, kdy mi slabé elektrizující píchnutí osanarhe potvrdilo vykonání příkazu. Jako kdybych to obrátil proti sobě! Jenomže v tom případě by mě to zabilo a nejspíš bez bolesti.

Škoda, že jsem neviděl do tváří těm Ukrajincům, co jsem zabil při loupeži. To by mi jistě víc řeklo. Ačkoliv skrz jejich škrabošky bych zase nic neviděl...

Nechme to koňům, mají na to větší hlavy...

Obrátil jsem raději myšlenku k Tondovi. Pěkně se nám náš ateista vybarvil! Alláha se mu zachtělo uctívat! Což o to, mohlo by mi to být jedno, stejně jako mě nechávalo netečným Jóžínkovo blouznění o Svědcích Jehovových, jenže mezi Tondou a Jóžínkem je jeden podstatný rozdíl. Zatímco Jóžínek nás pouze lákal, Tonda začal vyhrožovat »krvavými slzami«, až v Čechách převezmou moc. Jak asi? Řezáním hlav zaživa? To by jim bylo podobné, tak to přece dělají. Jenže to už není nevinné blouznění, začíná to být nebezpečné asi jako když nejmocnější muž světa vyhrožuje nálety svými skvělými bombardéry.

Dobrá, připravím se na to.

V pátek jsem se vypravil za Tondou.

Vyjel jsem rovnou z práce a dokonce jsem se u šéfa uvolnil hned po obědě, abych nedorazil až večer a měl na imáma a mešitu víc času. Zavolal jsem Tondovi po zaparkování na označeném parkovišti. Ozval se mi, jako by čekal jen na mě. Sešli jsme se na rohu křižovatky a pak už mě vedl k bývalé sokolovně.

Nemohu si pomoci, ale místní muslimská obec tu budovu získala možná levně, ale podle mě protiprávním podrazem. Když správce sokolovny úmyslně zadluží budovu, kterou má spravovat s péčí řádného hospodáře, aby ji po exekuci koupil levně spolek, do kterého správce sokolovny zatím vstoupil, je to podle mého mínění nejen střet zájmů jako Brno, ale ještě hůř, klasický tunel! Sokolové musí mít velice mizerného advokáta, když je nenapadlo podat trestní oznámení. Nedivil bych se, kdyby chodil do mešity i advokát té Sokolské obce...

Došli jsme tak až k budově, na níž se ještě vypínalo několik kovových sokolů. Rovněž plastický nápis na omítce hlásal, že jde o klasickou předválečnou sokolovnu. Ale na brance byl honosný nápis arabskými klikyháky, který běžným Čechům nic neříká, jen místní muslimy naplňuje nezměrnou pýchou.

Zvonek tu nebyl, ale branka nebyla zamčená a Tonda mě suverénně vedl dovnitř. Také na budově byla cedulka s tím Jedině Správným Písmem. Podle světlejšího obrysu a děr po vytrhaných hmoždinkách visela dřív na stěně vedle vchodu nástěnka, nejspíš s úspěchy místních Sokolů. Napadlo mě, že ji tam mohli nechat a mohli by do ní dávat případná oznámení věřícím, ale... co se do toho pletu, když sem nepatřím?

Slyšel jsem, že se do mešity nesmí v botách, ale žádné boty před ní nebyly. To se mi ale objasnilo ve vstupní chodbě. Až tady zřejmě udělali čáru oddělující čistou část od nečisté, jako jsme svého času šaškovali na vojně v Místě Speciální Očisty v rámci protiatomového a protichemického školení. Podle řádky bot podél stěny s tím zřejmě muslimové šaškují nepřetržitě.

Jenže i v protiprávně získaném domě může být člověk na návštěvě a měl by tam zachovávat zvyky hostitele. Nepřišel jsem vyvolávat rozbroje, takže mi nezbylo než se zout jako ostatní. Muslimové to řeší tím, že dál chodí zásadně po kobercích, které do chodidel nezebou. Dobrý zvyk, jen to muselo stát těžké peníze, neboť plocha bývalé sokolovny nebyla malá.

Nešli jsme do bývalé tělocvičny, změněné na modlitebnu, ale následoval jsem Tondu po schodišti do patra. Zřejmě zde dřív bydlel defraudant správce, ale nacházelo se tu i několik dalších místností. Tonda na jedny dveře obřadně zaklepal a vzápětí nám otevřel imám zdejší mešity.

Nemusel jsem si to ani ověřovat zbytečným dotazem. Tohle byl na první pohled Arab, od snědé tváře po tradiční arabský oděv, podobný dlouhému bílému pytli. Kdo jiný by v Čechách mohl dělat imáma, když ne cizinec?

Tonda se zakoktal, než ze sebe dostal lámanou arabštinou pár slov. Arab mu odpověděl stejnou řečí a pak se Tonda obrátil ke mně s překladem.

„Náš imám tě vítá,“ ujistil mě.

„Řekni mu, že to považuji za čest,“ obrátil jsem se na něho. „A můžeš dodat, že Alláh je velký, ať tu nejsem za nezdvořáka.“

Tondovi úplně zajiskřila očička, ale i Arab ožil, když slyšel známé jméno. Neměl jsem nejmenší tušení, do jaké míry umí česky a jestli mi vůbec rozuměl, ale při tom jméně musel ožít, ať už česky uměl nebo ne. Pak začal mluvit, ale nerozuměl jsem mu, ačkoliv se zřejmě snažil mluvit česky. Jenže česky řekl sotva každé páté slovo, zbytek byl podle mě arabsky a dohromady to nedávalo smysl.

„To nemá cenu,“ zarazil jsem ho. „Nerozumím vám.“

„Vidíš, jak je důležité umět arabsky?“ využil toho Tonda.

No nazdar! Jsme v Čechách, ale kdo nebude umět arabsky, bude ve své zemi opovrhovaným páriou. To už tu bylo víckrát, nejprve v hnědém, pak v rudém, nedávno v modrém a tentokrát je to asi v barvě zelené. Jenže právě to se mi hodilo.

„Prosím tě, nemáte k zapůjčení nějakou slušnější učebnici arabštiny?“ zeptal jsem se Tondy.

Ten to pochopil jako vstřícný krok a začal o tom nadšeně přesvědčovat Araba. Očekával jsem, že nějaké učebnice tu mají a rozhodl jsem se, že tím skončím.

Bláhovost! Omlouvá mě, že jsem ještě nikdy nenarazil na Araba, který se někomu snaží vnutit své zboží. I když jsem o tom už hodně slyšel.

Nejprve mi oba společně vnutili českou učebnici arabštiny, slíbil jsem, že ji poctivě přečtu. Ale když jsem se chtěl obrátit k odchodu, Arab mě výmluvným pokynem pozval do svého kutlochu a cítil jsem, že by odmítnutí pochopil jako vyhlášení války. Nešlo to jinak, vstoupil jsem.

Místnost byla vystlaná koberci, ale nebyl tu stůl ani židle, takže jsme se usadili jen tak na zem. Koberce byly huňaté a měkké, ale přece jen ne dost pro člověka, který není zvyklý sedět na zkřížených nohách. Nabídl mi nějaké sušené datle, ďobl jsem do nich aspoň trochu, abych neurazil, jenže on vytáhl z klasické mikrovlnky pečenou ovčí hlavu i s upečenýma očima – a to už jsem odmítl.

My Češi se budeme v Čechách tak dlouho přizpůsobovat cizincům, až padneme na hubu. Kdyby nás okupovali Eskymáci, budeme jim servilně dovážet tlapy ledních medvědů, tulení tuk a velrybí maso, budeme to s nimi pojídat třeba i syrové a mlaskat přitom blahem, protože i mlaskání bude patřit k bontónu.

„Nepřišel jsem sníst vám oběd,“ obrátil jsem se na Araba a doufal jsem, že to Tonda rychle a pokud možno věrně přeloží. „Přišel jsem se seznámit s arabštinou, abych si mohl prostudovat Korán v originále. Překlady do jiných jazyků prý nejsou to pravé, takže bych nejlépe začal s jazykem Mohameda.“

„Máme tu Korán i česky!“ upozornil mě rychle Tonda.

„Ale říkal jsi, že originál je lepší!“ usadil jsem ho. „Ta učebnice arabštiny mi pro začátek postačí.“

Arab zcela jistě porozuměl slovům »Korán« a »Mohamed«, takže vypadal spokojeně, ale naději na odchod jsem neměl. Přitáhl mezi nás notebook. I když za dob Mohameda počítače jistě nebyly, muslimům se zalíbily... Vyvolal na něm internetový prohlížeč a cosi hledal. Pochopil jsem jen zhruba, co dělá, obrazovka byla plná arabských klikyháků, byly i na klávesnici... na takovém notebooku by pro mě nebylo snadné ani vyvolat prohlížeč. Snad aspoň že ikony souhlasí!

Obrázky, které Arab hledal, ale stály za to.

Byly to zprávy z Islámského státu. Nechápal jsem záběry z ničení mešit, postavených jinými muslimy. V Čechách na nové mešity předělávají i sokolovny a tam vyhazují do povětří mešity postavené dokonce ve správném arabském slohu, protože se vůdcům nezdají dost muslimské? To mi prostě hlava nebere!

„Poslyš, vám je jasné, proč ty mešity ničili?“ ukázal jsem Tondovi na obrázek.

„Protože to nařídil Alláh!“ dostal jsem odpověď.

A tím mě Tonda utřel jako špinavou skvrnu. Nařídil to Alláh a basta! Proti tomu se nedalo namítat nic. Jen by mě zajímalo, jakým způsobem to Alláh těm barbarům sdělil, ale na to už jsem se neptal. Bylo mi jasné, že by mě oba utřeli stejným způsobem. Alláh si jistě našel způsob, jak to svým bojovníkům sdělit!

Pak mě ale zaujaly další obrázky.

Výchova teroristů začíná odmalička!

Na jednom videu byla řada kluků školáků odhadem z první třídy při střelbě. Kluci drželi kalašnikovy vší silou, ale při střelbě jimi zpětný ráz mával, div je to nepoložilo.

„To je naše popravčí četa!“ ujistil mě přes můj údiv Arab a Tonda mi to úslužně překládal.

„Takoví kloučci že střílejí do lidí?“ zděsil jsem se. „Ti by měli chodit do školy a ne dělat takové věci!“

„Toto je jejich škola!“ prohlásil hrdě Arab.

Potěš koště! pomyslel jsem si. Taková mrňata a už je učí vraždit? Vždyť s nimi ty zbraně od zpětného rázu mávají!

„Každý pořádný chlap musí umět bojovat!“ prohlásil hrdě i Tonda. „V Čechách to musíme tajit, ale i naši kluci to zvládají!“

„Já bych tak malé kluky do války netahal!“ odmítl jsem to.

„Neblbni, Vašku!“ okřikl mě Tonda. „Podle Koránu je to v naprostém pořádku!“

„V Koránu je výcvik děcek s kalašnikovy?“ nevěřil jsem.

„S kalašnikovy ne,“ připustil Tonda. „Ale i menší kluci musí od malička umět zacházet se zbraněmi. Mám v naší jednotce dva vnuky. Až vyrostou, budou z nich bojovníci, jakým se ostatní nebudou rovnat! A budou potřební i u nás!“

„Nevidím rád ani když kluci blbnou s dřevěnými flintami,“ vrtěl jsem nesouhlasně hlavou.

Pak jsem ale zpozorněl. Na obrazovce se objevilo známější video, co šlo i v naší televizi. Chlap maskovaný černou kuklou arabsky s anglickým přízvukem předříkával tomu nešťastnému Japonci trest smrti a pak přikročil k jeho popravě vlastnoručním odříznutím jeho hlavy dlouhým ostrým nožem.

„To je vzpomínkové video za našeho velkého bojovníka,“ komentoval to Tonda. „Minulý týden v pátek slavili hromadnou muslimskou svatbu, když mezi ně vletěla raketa z amerického dronu. Zabila přes padesát lidí. Bojovníky, ženy i děti, stovku jich zmrzačila nebo aspoň zranila.“

Při této zprávě jsem pocítil dilema. Americké drony zabíjejí ženy a děti? Liboval jsem si, že toho Američané nechali a ejhle! Nenechali, vraždění pokračuje! Nevyčítal bych jim jednoho nebo i více zabitých vrahů, ale ty desítky žen a dětí! Ani dřív jsem tento styl válčení neschvaloval, neschvaluji ho ani dnes. Musím se na to podívat! A to i když jsem právě tomu jednomu vrahounovi smrt přál i já!

Jenže v té chvíli jako kdyby mě něco ťuklo do hlavy.

Kdybych mu přál smrt, na tom by asi nic nebylo. Ten chlap byl bezesporu vrah, smrt si podle mě plně zasloužil. Jenže já jsem mu ji přál prostřednictvím osanarhe v době, kdy už byl několik dní po smrti!

A vzápětí po poslání příkazu mě postihla ta nevysvětlitelná bolest hlavy!

Nevysvětlitelná? Teď to ale vypadalo úplně jinak! Kamínek osanarhe přijal příkaz, ale když ve světě nenašel odpovídající cíl, obrátil svou ničivou sílu proti mně! Ve slabším provedení, ale také pěkně razantně!

No dobrá, na tohle si musím dávat pozor! Vlastně bych mohl být Tondovi za tento poznatek vděčný, kdyby mi ho neposkytl jen čirou shodou okolností.

Jenže ani tím můj pobyt v mešitě neskončil. Musel jsem shlédnout i několik dalších propagačních videozáznamů, na nichž pochodují bojovníci pod černou vlajkou, pár videí ničení památek nějaké »špatné víry« (proč, to jsem nepochopil), na závěr kázání vůdců k davům lidí ohnutých až k zemi. Tonda mi obsah kázání jen zhruba překládal, ale bylo to silnější než jsem čekal.

„Zabíjejte, zabíjejte, zabíjejte! Alláh to tak chce!“

Tihle darebáci jsou snad v této chvíli naživu, pomyslel jsem si a poslal na ně přání rychlé smrti prostřednictvím osanarhe. Dvoje očekávaná bodnutí do prstů bez té příšerné bolesti... no, i muslimové budou mít nad čím přemýšlet! Pak jsem ale sehrál dychtění k učení arabštiny, aby mě konečně nechali odejít.

Tonda zářil radostí nad nově ulovenou ovečkou do stáda.

Uvidíš, troubo!

Errata:

11.08.2021 15:08