Vítej, návštěvníku!

Nekončí to!

Musel jsem teď svoji pozornost rozdělit.

Na jedné straně mnou otřáslo video, na kterém prvňáčci popravují lidi, kteří se nejspíš ničím neprovinili, možná trochu těm bojovníkům překáželi, ale spíš ani to ne. Našel jsem si to i doma a zaměřil jsem se na hlas velícího důstojníka, či co to bylo za bestii, která dávala těm školákům povely. Osanarhe potvrdilo příkaz bez problémů, znamená to, že těmto chlapečkům ubude jeden vychovatel.

Vychovatel? K čertu s takovou výchovou! Vždyť je to výchova vrahů, dala by se označit za zločin proti lidskosti!

Jenže když se nad tím lépe zamyslím, je špatná výchova specialitou muslimů? Nedostávají jiné děti stejný jed do dušiček v podobě oslav zločinů a masových vrahů, předváděných jako vzory bez bázně a hany?

Výchova dětí na Ukrajině

Takhle přece vychovávají děti i jiní! Mělo by se to trestat, ne nad tím jen mávat rukou! Jenže to už není úkol pro běžného člověka! I když mám osanarhe, jsem sám na celý svět! Nemám šanci napravit všechny nespravedlnosti světa!

Něco však udělat mohu a udělat bych to měl. Kolik lidí si přálo změnit svět, ale nemají ani mizivou možnost. Pár lidí sice tu možnost má, ale buď svět měnit nechtějí, nebo ho mění, jak je to pro ně výhodnější, tedy ještě k horšímu. Mají k dispozici vše nač si vzpomenou, peníze, armády, celé národy... Já mám osanarhe, ale zarazil jsem s ním snad nejhorší nebezpečí, do kterého se svět poslední dobou řítil.

Takže jedeme dál.

Úkol číslo jedna, bojový islám, ohrožující lidi. Podle mého kamaráda Tondy už to dorazilo i do Čech, takže je potřeba něco proti tomu udělat, když už si toho naši nezodpovědní politici nevšimli, či spíše, když to tupě a trestuhodně ignorují. Trestat ale smím jen skutečné zločiny, ne lehkomyslnost ani tupost.

Úkol číslo dvě, americké drony. Zdá se, že vyřazení bankéřů neznemožnilo generálům vést dál teroristické války. Drony nejsou podle mě bojový prostředek, ale čistě teroristický. Proč? Proti regulérní armádě jsou nepoužitelné, stačí na ně i staré stingery nebo ruské igly. Nad Doněckem dlouho volně létaly pozorovací drony OBSE. Pak domobrana Doněcka zjistila, že předávají údaje dělostřelcům Ukrajiny, a smetla je z oblohy. Životnost dronu nad Doněckem je dnes kolem jedné minuty a je to tak dobře, škodily víc než pomáhaly.

Úkol číslo tři, podívat se po světě, kde všude výchovu dětí zaměřují k válce. To bude problematické, trest smrti za špatnou výchovu není adekvátní, pokud s tím není spojený přímo zločin, jako u velitele chlapeckého popravčího komanda. Zasáhnout smím nanejvýš proti politikům, kdyby zločinně rozhodovali, i to bude diskutabilní. Ale podívat bych se na to měl a mohl.

Úkol číslo čtyři, dát lidem přes internet najevo, co ta »nečekaná úmrtí« neboli »sudden deaths« doopravdy znamenají. Lidé už pochopili, že to není přirozené, někteří si to správně spojili s armádami, ale pořád si nevšimli, že mi obranná opatření nevadí a trestám jen útočné akce, ačkoliv u okupačních armád uznávám za obrannou akci pouze odchod z okupované země.

S tím souvisí i úkol číslo pět, neprozradit se. Nejspíš po mně jdou všechny tajné služby světa včetně českých. Darebáci se v době ohrožení sjednocují bez ohledu na dřívější nepřátelství a exponenti zločinných režimů mají nesmírnou moc. Lépe řečeno, zločinci světu vládnou, jen se momentálně neodvažují válčit, měli by smůlu. Ti hlavní, kvůli komu se války vedou, se do této chvíle nevzpamatovali z akce proti hlavám této hydry.

A možná bych si měl dát i šestý úkol, pátrat po mladíkovi, který mi to osanarhe fakticky vnutil. Strašně rád bych se ho zeptal, jak to vlastně myslel a zda je spokojený se způsobem, jak jeho dar užívám. Měl jsem velmi silné podezření, že to vůbec není mladík. Sám přece zdůrazňoval, že stáří je jen relativní! Zajímalo by mě, ke které civilizaci patří. Jeho »Vy lidé...« mi naznačovalo, že on sám se k lidem Země nepočítá. Zmizení jeho stop ve sněhu byla záhada, zmizení chalupy ještě větší. Žádná chalupa tam podle místních nikdy nebyla, takže se jen na čas objevila... vlastně je to divnější náhoda, než rozsvícená svíčka zrovna ve chvíli, když jsem se díval do lesa, odříznutý od světa i od návratu spadlými stromy... To světélko byla bludička, lákající do bezpečí. A těžko uvěřit, že jen náhodná...

Jenže tohle jsou příliš velké záhady a nemám naději, že na ně přijdu. Budu se muset pokorně omezit na to, nač stačím.

Podívám se na stránky amerických Quakerů. Jak se zdá, nejlépe pochopili moji narážku, že »sudden deaths« postihují hlavně darebáky, jejichž fotografie, videa nebo aspoň hlasové nahrávky jsou dostupné na internetu. Videoreportáž ze zasedání Mezinárodního Měnového Fondu není jejich dílem, ale podle komentářů správně pochopili, jak mi pomohla tuto hydru vyřadit.

Mohli by mi sehnat takovou reportáž z armádního střediska řízení dronů? A i kdyby ne, měl bych jejich snahu ocenit. Nejlépe tím, že reportáže na jejich stránkách správným způsobem využiji. Mají toho tam víc, třeba ze soukromých věznic, to je také síla!

Popojedem, bratře Žižko! Koule nedoletěla!

Chlapi v mé nové práci oslavovali kolegovy narozeniny, šel jsem tedy s nimi do hospody. Zkrátka domů nejedu odpoledním autobusem, ale až večerním. Drahá polovička ani neprotestovala, když jsem jí to telefonoval.

Zábava se točila nejprve kolem posledních problémů v práci, pak sklouzla k počasí, ale brzy se stočila k divné sérii »sudden deaths« – »nenadálých smrtí«.

Chvíli jsem poslouchal, ale když jsem vyslechl několik velice zajímavých teorií, které ovšem byly naprosto mimo, přidal jsem svou trošku do mlýna.

„A všimli jste si, chlapi, že ty nenadálý smrtě postihovaly jen papaláše, kteří se nějak míchali do válek?“ nadhodil jsem.

„Blbost!“ namítl oslavenec. „Co mají bankéři společného s válkou?“

„Třeba to, že je financují,“ usmál jsem se. „Financovali zatím všechny a obvykle financují obě strany. Angličany i Hitlera, vzbouřence i vládní akce proti nim. Jak to říkal Henry Ford před sto lety? Zmocněte se padesáti nejbohatších finančníků světa, neprodyšně je izolujte a zastavíte všechny války.“

„Ale to je přece nesmysl,“ namítal další kolega. „To je nějaká konspirační teorie, vymyšlená na oblbnutí lidí!“

Samozřejmě jsme se neshodli. Pro mě hovořila šňůrka prezidentů, generálů, ministrů obrany, financí i zahraničí, proti mě vytáhli úmrtí v České národní bance, kde se rozhodně o žádné válce nerozhodovalo. To jsem neměl dělat, uvědomil jsem si. Pomohlo to Čechám, ale teď jsem musel chtě nechtě připustit, že právě tyhle mrtvoly do mé »konspirační teorie« nezapadají.

A to ještě nevěděli o trojici Ukrajinců v kavárně!

Ale i tak mě ukřičeli. Mohl bych je přesvědčit jediným pokusem, jenže to by mě prozradilo. A to zatím nešlo. Jejich »konspirační teorie« byly sice uhozenější, až mě to bolelo, když jsem znal pravdu, ale nemohl jsem ji použít.

To tedy naštve!

Nový šéf mě poslal služebně do Prahy zařizovat něco pro firmu. Byl to od něho projev důvěry, ale zapracoval jsem se rychle, tak proč bych nemohl občas zařídit i něco venku?

Jel jsem tam linkovým autobusem, ale v Praze jsem ve vstupu do metra narazil na bývalého spolužáka.

„Vášo, to je náhoda!“ zavolal za mnou, když jsem ho minul bez povšimnutí, jak jsem byl zamyšlený a nesledoval jsem lidi kolem sebe. Jinak bych ho nemohl přehlédnout.

„No vidíš, málem jsem si tě nevšiml!“

Saleha si v davu nevšimnout, to chce hodně nepozornosti. Saleh je trochu tmavší pleti než aby se dal zaměnit s Moravákem. Nejprve v Čechách studoval a pak se do své domoviny nevrátil. Nutno uznat, jeho domovina je dodnes příliš horká, než aby se mu tam líbilo, takže u nás získal nejprve azyl a pak i naše občanství. Našel si zde ženu a považuje za svůj domov Čechy. I když... asi před dvěma lety měl smůlu, parta bezmozků s holými lebkami si ho vyhlédla za oběť a zmlátili ho v domnění, že je to Cikán. Řvali na něho sprostě jako na žáka zvláštní školy, ačkoliv je to dvojitý doktor a co se týče vzdělání by mu všichni dohromady nesahali ani po ponožky.

Na druhé straně je ovšem pravda, že ho nedlouho předtím okradli Cikáni, takže své zmlácení bral s humorem, že to prostě schytal omylem za ty darebáky.

„Poslyš, nepopovídáme si?“ lákal mě. Ani moc nemusel, šéfovu záležitost jsem už vyřídil a za chvíli jsme už seděli nad kávou v nejbližší kavárničce.

Předvedl mi fotografie svých dětí. Měl je později než já, takže mu teprve studují, ale už jsou tady v Čechách doma a o jeho původní vlasti mají jen mlhavé ponětí. Tvrdil, že je tam jednou vezme, až se tam zrovna nebude střílet. Naštěstí všechny tři zdědily světlejší pleť po mamince a nemají žádné problémy ani s rasisty, ani se spolužáky, kteří se odlišnostem rádi vysmívají.

Měl jsem naštěstí rodinné fotografie aspoň v mobilu a mohl jsem patřičně hrdě předvádět i své potomstvo.

Pak jsem otočil řeč na náboženství. Když Saleh přijel do Prahy coby studentík, byl to muslim, ale než skončil fakultu, už to nebral vážně. Čeští ateisti na něho zapůsobili tak, že si s námi dal vepřový guláš, ohromně mu chutnaly jitrnice a pivo a přestal se modlit s hlavou k Mekce. Pivem to začalo, pak jsme mu objasnili, že vepř je u nich skutečně zvíře nečisté jen díky plejádě různých parazitů, v jižních krajích je to chodící biologická bomba, jenže v našem chladnějším pásmu tolik parazitů nemáme, prakticky jen trichinelózu a tu veterináři na jatkách uhlídají. Důležité je, že maso tepelně zpracované nebezpečné není, proto si dáme vepřový guláš bez obav z nákazy. Zpočátku to odmítal, ale jednoho dne ochutnal i ten vepřový guláš. Hlad by ho sám o sobě nezlomil, ale pohled na debužírující spolubydlící studenty a vědomí, že na koleji nic jiného není, vykonaly své.

Pak už ten zákaz hodil za hlavu úplně.

Tím mu ovšem přibyl další důvod nevracet se domů. Kdyby se jeho krajané a nedej-alláh sousedé dozvěděli, že se nemodlí, jí vepřové a pije pivo, zabili by ho jako odpadlíka od víry. Navíc si vzal za manželku nevěřící a nikdy se nesnažil převést ji na víru pořádným zmlácením, což je ovšem další smrtelný hřích.

Saleh byl zkrátka přesným opakem Tondy. I když jsem si myslel, že to Tonda dělá čistě z vypočítavosti, než že by ho Alláh doopravdy osvítil. Tím hůř!

Když jsme se dostali až k muslimské rozpínavosti, Saleh si jen povzdychl.

„Doufám, že aspoň ty mi to vyčítat nebudeš!“ mrkl na mě.

„Taky doufám, že tebe s nimi spojovat nemusím,“ přitakal jsem. „Leda bys pocítil Alláhovu vůli a přišel mi uříznout hlavu.“

„Toho se neboj,“ ujistil mě. „V tomto směru jsi na tom lépe než já. Tebe by naši považovali za křesťana a ty ještě uznávají, ale já jsem pro ně odpadlík od víry a to je pro ně méně než pes. Už jsi slyšel, co je méně než nic?“

„Méně než nic?“ tušil jsem čertovinu. „Snad dluh, ne?“

„Vedle jak ta jedle!“ oznámil mi, tohle české úsloví se mu líbilo už dávno. „Tak si představ takovou stupnici hodnot: Co je méně než muslim? No přece žid. Co je méně než žid? Křesťan. Co je méně než křesťan? Nevěřící. Co je méně než nevěřící? To už jenom zvíře nečisté, pes. Co je méně než pes? Nic. A co je méně než nic? No přece – žena!“

„Fuj!“ otřásl jsem se. „Tohle tak slyšet tvoje Marta!“

„Ta se tomu nejprve smála, ale pak taky zvážněla,“ přikývl Saleh. „Říkala mi: »ještě že nejsi takový! A kdybys byl, nikdy bych si tě nevzala!«“

„A stačí ti jedna ženská?“ zeptal jsem se ho.

„Docela jo,“ řekl. „I když mi nevadí koukat na hezké holky, ani Martě to nevadí. Tady v Čechách je to úžasná pohoda, holky tu nechodí v pytli, to je pastva pro oči. Ale stačí si představit práci s dětmi, stačí mi naše tři. No jen si to představ, já jsem doma Martě pomáhal koupat mimina!“

„To je snad normální, ne?“ opáčil jsem.

„I vaši chlapi se tomu prý vyhýbají,“ posteskl si. „Přitom je to zábavné. Ale pravý muslim by ženě s dětmi nepomohl za nic!“

„Víš, ty už vlastně nejsi muslim, ale Čech!“ zhodnotil jsem to. „Takoví jako ty by mi nevadili. Jenže jsou muslimové, kteří by chtěli proti nám bojovat, střílet nás a řezat nám hlavy.“

„Já vím,“ pokýval hlavou. „Ale co já s nimi udělám? Sám abych se jim vyhýbal! To jsem vlastně zapomněl... co je méně než nevěřící žena? Odpadlík od víry, ten musí být popravený co nejdřív! Takže se musím mít na pozoru nejen před skiny, ale i před vlastními! Přiznám se, je to někdy únavné!“

Zamyslel jsem se. Tondovi důvěřovat nemohu, ale Saleh? Saleha si vážím od studií a věřím mu. Muslim to ani zdaleka není, nehrozí mi od něho nebezpečí.

„Poslyš, máš ty ještě nějaké spojení se svým rodištěm?“ zeptal jsem se ho.

„Mám, ale velice slabé,“ zvážněl. „Asi dvakrát jsem si za tu dobu poslal mail s bratrem a někde tam mám dvě sestry, jenže jsou vdané a nemohou si se mnou psát, manželé je prý drží hodně zkrátka. Nač tě to zajímá?“

„Potřeboval bych se spojit s někým z vaší země,“ řekl jsem. „Přesněji s někým, kdo má větší přehled o Arabském světě.“

„Nač ti to ale bude?“ podíval se na mě shovívavě.

„Poslyš, zaslechl jsi v poslední době pojem »náhlá smrt« nebo anglicky »sudden deaths«?“ zeptal jsem se ho.

„Něco jsem slyšel,“ zpozorněl. „Ty o tom snad něco víš?“

„Domnívám se, že to nejsou přirozená úmrtí,“ řekl jsem.

„O tom přece vůbec nikdo nepochybuje,“ mávl rukou, že mu říkám takovou samozřejmost.

„Jenže já asi vím, jak se tyhle smrti objevují,“ řekl jsem.

„Neříkej!“ zarazil se a viděl jsem jeho opravdový zájem.

„Uvažuj!“ pokračoval jsem. „Nejznámějším případem je hromadná smrt členů Mezinárodního Měnového Fondu. Stala se krátce po zveřejnění videa z jejich zasedání v Londýně. Tyhle smrti se podle mě stávají, když se na internetu objeví tváře těchto grázlů, v některých případech stačil i jejich hlas. Musí být ale jisté, že jde o gaunery, kteří si tu smrt zasluhují.“

„Zajímavé!“ zamyslel se. „Kdyby to byla pravda...“

„Vyzkoušel jsem si to,“ pokračoval jsem. „Umístil jsem na internet adresu videa, kde bojovníci Islámského státu cvičí ve střelbě malé kluky. Vystavovat děti takovým krutostem považuji za zločin, ale ti, co zařizují »sudden deaths« mají nejspíš podobné mínění, takže přinejmenším jeden z těch cvičitelů náhle zemřel.“

„To mohla být náhoda,“ zavrtěl hlavou.

„Není to náhoda. Opakovalo se to,“ ujistil jsem ho.

„Ty tedy tvrdíš, že znáš bandu, co vraždí válečné jestřáby?“

„Neznám,“ odvětil jsem. „Ale vím, že když umístím na jeden server fotku, video nebo jen záznam hlasu někoho, koho považuji za zločince, do týdne zemře.“

„A mohl bys mi to předvést?“ vyskočil.

„Nemohl,“ posadil jsem ho zpátky do židle. „Pochop, já těm lidem fandím, proto ten server neprozradím ani na mučení. Ale můžeme to vyzkoušet.“

„Jak to chceš vyzkoušet, když mi to neukážeš?“

„Jednoduše,“ usmál jsem se. „Můžeme společně vypátrat grázla, který si zaslouží »sudden death«. Až se na něm my dva shodneme, pošlu jeho identifikaci na ten server a když do týdne zemře, je to prokázané. Pro jistotu to můžeme zopakovat víckrát, ale já už jsem to zopakoval tolikrát, že o tom nepochybuji.“

„Kéž by to byla pravda!“ vzdychl si.

„No a k tomu bych potřeboval spojení na někoho, kdo žije přímo na místě,“ řekl jsem naléhavě. „Někoho, kdo není fanatik a pochopí, že zločiny mají být potrestané, ať je spáchá kdokoliv. Někoho, kdo mi pošle video, fotografii nebo zvukový záznam zločinu. Postarám se o přeposlání těm, kdo darebáky ztrestají.“

„Hele... a to si je ta banda mstitelů nedokáže zjistit sama?“

„Řekl bych, že si jich sami zjistili už dost,“ ujistil jsem ho. „Těch případů přece byly stovky. Ale nikdo není vševědoucí a když jim to můžeme usnadnit, proč to neudělat?“

„Ale to bychom se i my dva podíleli na těch smrtích!“ namítl nesouhlasně.

„To máš tak,“ pokrčil jsem rameny. „Kdyby někdo před tvýma očima podřezával dítě, co bys udělal? A představ si, že máš zbraň a zločinec se netají úmyslem vraždit další děti. Nechal bys ho vraždit?“

„Ty bys takového lumpa zabil?“ podíval se na mě tázavě. „Ty, takový pacifista a obdivovatel Gándího?“

„Víc než deset takových lumpů jsem na ten server odeslal,“ ujistil jsem ho. „Ani jeden už nežije, všichni skončili na »sudden deaths«. Ale výčitky svědomí mě netrápí. Naopak, mám dobrý pocit, že jsem nejspíš zabránil mnoha jiným vraždám.“

„Kéž by to byla pravda...“ vzdychl si opět.

„Přidal by ses?“ usmál jsem se na něho.

„Možná,“ odvětil vyhýbavě. „Musel bych si to promyslet.“

„Promysli,“ povzbudil jsem ho. „Chápu, není to jen tak. Taky jsem nad tím přemýšlel, než jsem se do toho dal. Potíž je, že by člověk asi neměl brát spravedlnost do svých rukou. Od toho si přece platíme policii a soudce! Jenže i když berou nestydaté platy a ještě jim je to málo, výsledky mají neslavné. Spravedlnosti se člověk nedovolá ani v Čechách, ani v Evropě a nevím o tom, že by to někde ve světě bylo lepší.“

„A ty si myslíš, že to změníš?“ nedůvěřoval mi.

„Když se bezpráví stane zákonem, odpor je povinností,“ pokračoval jsem. „Ukázalo se nepochybně, že současný systém justice selhal. Snad ne na celé čáře, drobné zlodějíčky a násilníky jakž takž postihuje, i když spravedlnost ani tam velkou váhu nemá, neboť neměří stejným metrem. Ale u velkých zločinů selhala beznadějně. Justice ještě nikde nezabránila válce, naopak, vždycky se přidává na stranu válečných jestřábů. Soudy trestají odpor proti válce, ale její podněcování nepostihují.“

„Jenže ty bys to nahradil úplnou anarchií!“ namítl. „To by bylo ještě horší!“

„Úplná anarchie to není,“ nesouhlasil jsem. „Za celou dobu, co to sleduji, nepostihla »náhlá smrt« ani jednoho nevinného. Nejčastěji to postihuje válečné štváče po celém světě. V Čechách to postihlo i bankovní radu České národní banky, ale ruku na srdce, neškodili ti pánové Čechám víc než mafie?“

„Myslíš si, že i Mezinárodní Měnový Fond lidem škodil?“

„To si piš!“ ujistil jsem ho. „Kdekoliv zasahuje, vždycky přivede danou zemi k bankrotu. Zachránily se jen ty země, které jeho pomoc odmítly.“

„Jen hlupák odmítne nabízenou pomoc!“ mínil.

„Naopak!“ ujistil jsem ho. „Jen hlupák přijme »pomoc« od Mezinárodního Měnového Fondu! Vždyť to žádná pomoc není! Bankéři ji podmiňují »reformami«, které tu zemičku hospodářsky spolehlivě potopí. Zpočátku poskytnou nějaké peníze, ale to není žádný dar, ale půjčka s nestydatými úroky, které tvrdě vymáhají. Obvykle se zmocní všeho, co v nešťastné zemi má nějakou cenu. Jakápak je to pomoc?“

„Ale některé země se díky té pomoci dostaly z nouze!“

„Tak se na ně dneska podívej pořádně!“ navrhl jsem mu. „Nejprve všechno, co mělo nějakou cenu, prodaly bankéřům. Pak se hospodářství jakoby vzpamatovalo, ale jen zdánlivě, z pohledu zvenčí. Zdá se, že země vzkvétá, podniky pracují, stouplo i vykazované HDP. Neukazuje se, že všechny zisky shrábnou jen bankéři a lidé se tam mají podstatně hůř než předtím. Dřou na cizí majitele za nižší mzdy, cizí banky je nestydatě okrádají a kdybys hospodářství neměřil pofidérními ukazateli jako je HDP, ale procentem lidí pod hranicí chudoby, to bys teprve viděl, jak je »pomoc« Mezinárodního Měnového Fondu účinná!“

„To si budu muset pořádně promyslet,“ opakoval.

„Promysli,“ souhlasil jsem. „Když nesouhlasíš s pohledem, koho považovat za zločince, ignoruj je. Ale spousta zločinců je nepochybných, neboť vraždí bez zábran a ani se s tím neskrývají. Potíž je, že ta internetová banda, jak jí říkáš, žádá před vynesením rozsudku nejen popis zločinů, ale i jednoznačnou identifikaci. Fotografii, video nebo alespoň hlasový záznam. Když si probereš všechny její »oběti«, naprostá většina byla ze západních zemí. Zřejmě je tam nejvíc lidí, kteří potřebné údaje seženou a umístí na internet. To je ale nepřípustná výhoda zločinců z muslimských zemí, kterou je třeba podle mě napravit. A pomohli by to napravit samotní muslimové, kdyby zločince a válečníky ze svého okolí odmaskovali.“

„Já už přece nejsem muslim!“ namítl.

„Nejsi a to je dobře,“ souhlasil jsem. „Ale pocházíš ze země, kde muslimové vraždí a nikdo se jim nemůže postavit. Přitom by stačilo poslat pár fotografií nebo zvukových záznamů na správnou internetovou adresu.“

„Ale říkal jsi, že mi ji neřekneš!“ namítl.

„Neřeknu,“ přikývl jsem. „Uvědom si, ta banda, jak jí říkáš, není oficiální, ale jen partyzánská. Světu vládnou zločinci. Někde otevřeně, jinde, jako u nás, maskovaní za neškodné a dokonce úctyhodné gentlemany. Po té »bandě« pátrají všechny světové tajné služby, české nevyjímaje. Je správné utajovat cestu k ní, jak jen to jde. Já vlastně ani nevím, jestli ten server patří přímo té bandě, nebo je jen dalším článečkem řetězu. Stačí mi, že funguje. A naopak, takový řetěz má výhodu. Kdokoliv na cestě, komu se v konkrétním případě ten trest nezdá spravedlivý, může ten řetěz přerušit. Prostě takovou zprávu nepředá dál a je to.“

„A taky jsi někdy takovou zprávu nepustil dál?“ zeptal se.

„Já jsem až dosud nebyl článkem řetězu,“ odvětil jsem.

„Počkej!“ zarazil mě. „Jednou jsi článkem, pak ne. Jak to?“

„Dosud jsem byl koncovým článkem,“ upřesnil jsem to. „Vyhledával jsem darebáky, co si zaslouží trest, pochopitelně jen když jsem si byl jistý, že to pomůže spravedlnosti. Další články řetězu to zřejmě uznaly, takže je také poslaly dál, až ty darebáky dostihla »náhlá smrt«.“

„Takže kdybych se stal takovým článkem řetězu, mohl bych také posuzovat, co je a co není spravedlivé?“

„Jistě!“ ujistil jsem ho. „Naopak bych řekl, čím víc lidí je v řetězu, tím menší nebezpečí, že to postihne nevinné. Ty články řetězu zastupují vlastně porotu, která se musí jednomyslně na vině shodnout. Stačí, aby jediný v té cestě nesouhlasil, řetěz prostě přeruší a nic se neděje. Samozřejmě jen když se tentýž darebák nedostane do jiného, jednomyslnějšího řetězce. To zase na druhé straně snižuje pravděpodobnost, že zločiny uniknou spravedlnosti.“

„Promyslím si to,“ rozhodl se definitivně Saleh.

„Promysli,“ povzbudil jsem ho. A připomněl jsem mu svoji internetovou adresu. Pak jsme se zvedli, zaplatili a rozešli se. Myslím, že jsem mu zasadil pořádného brouka do hlavy.

Uvidíme!

Errata:

11.08.2021 15:08