Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Překvapující nápad

Je s podivem, že jsem měl u sebe kamínek osanarhe tak dlouho a přišel jsem jen na tři jeho schopnosti.

Omlouvá mě, že jsem se jim nevěnoval soustavněji, prostě jsem je využíval. Na dvě z nich, vcítit se do identifikovaného člověka a vnutit mu svoji vůli, až se stane pouhou loutkou, jsem přišel čirou náhodou.

Dostal jsem osanarhe s jeho jedinou jakž takž objasněnou schopností, schopností zabíjet. Tu jsem znal od začátku a kvůli ní jsem vlastně osanarhe získal. Ostatní jeho vlastnosti mi nejspíš měly zůstat skryté. Jak se ale říká, náhoda je blbec a nikdy neříkej před blbcem, že něco nejde, nebo vstane a provede to.

Stejnou náhodou jsem přišel na další vlastnost. Chtěl jsem se podívat do štábu Kalifátu, kde jsem nechal všechny umírněné. Jejich identifikaci jsem si pamatoval a osanarhe obvykle snadněji nalézal osobu již jednou nalezenou.

Jenže když jsem se chtěl s jedním takovým spojit, začala mě zničeho nic bolet hlava. Polekal jsem se a prudce jsem otevřel oči a hlava mě okamžitě přestala bolet.

Že bych se opět pokoušel spojit s mrtvým?

Byl v tom ale podstatný rozdíl. Bolest hlavy přestala jako na povel, hned jakmile jsem otevřel oči. Znamenalo by to, že při pouhém vciťování nedojde k neúprosné a hlavně dlouhé bolesti? Rána do hlavy nebyla tak velká a hlavně, dalo se to vydržet.

Kdybych nedejbože ještě někdy musel poslat na někoho smrt, nebude to tak riskantní jako zpočátku. Jinak jsem si pochvaloval, že jsem od mírové konference v Paříži již žádnou »sudden death« nezpůsobil.

Nebylo to třeba.

Tahle věc byla ale pro mě natolik důležitá, že jsem si ji musel ověřit co nejdřív. Proto jsem se opětovně spojil s několika vysoce postavenými muži Kalifátu a snažil se vyzvědět, jak se věci mají.

Nenápadně v mém pojetí znamenalo nikoho neovlivňovat, nehovořit a neklást žádné otázky, jenže smrt vysoce postaveného důstojníka v hlavním štábu Kalifátu tak jako tak nemohla projít bez povšimnutí, zejména když tuto smrt způsobil další vražedný dron. Výjimečně nepatřil Spojeným státům, ale Kurdům, kde jsem měl pár »zaháčkovaných« chlapíků, skrze něž jsem předtím domlouval, jak se bude vytvářet a rozšiřovat nezávislý Kurdistán.

Nebyli to tedy nepřátelé, ale přátelé, nenápadnost šla ihned stranou a začal jsem je bombardovat otázkami. Kde sebrali dron, kdo o tom rozhodl, kdo nařídil použití tak zákeřné zbraně v době míru a proč by si měl nezávislý Kurdistán vůbec začínat s tak nemravnými zbraněmi...

Ukázalo se, že se jednalo o »velice výhodnou nabídku« americké zbrojařské firmy na dodávku několika vyzbrojených dronů. Přesněji řečeno, nebyla to nabídka výrobce, ale jakéhosi »dealera«. Přiletěl nabízet drony, jeden si »na zkoušku« přitáhl s sebou a hned ho předvedl naostro. Nemusím dodávat, jak mi to tím zkomplikoval. Nejraději bych ho okamžitě poslal k jeho předkům, ale ještě jsem si to chtěl ověřit.

»Přeskákal« jsem tedy na členy »vojenského výboru« kurdské vlády a zeptal se jich, zda tyhle drony opravdu potřebují.

„Když tyhle mašiny jsou podstatně levnější než stíhačky...“ obhajoval je trochu nesměle jeden, kterého jsem si pamatoval jako docela rozumného. „Pokrýt hranice hlídkami není příliš efektivní a my něco na kontrolu hranic potřebujeme, aby si z nás pašeráci heroinu nedělali šašky.“

To stálo za zamyšlení. Pašeráci heroinu jsou argument, který se nedá prohlásit za nesmyslný. A stíhačky, i kdyby to měly být levnější ruské, jsou opravdu příliš drahé. Pár dronů by jistě vyšlo levněji. Ale to by nesměly být ozbrojené a už vůbec ne, aby to někdo zkoušel na lidech! Navíc ze sousedního státu, který ještě nedávno vedl se všemi kolem sebe krutou válku.

„Dobrá, nakupte si pár dronů,“ ustoupil jsem, ale ne úplně.

„Je v tom i školení technické obsluhy, pilotů a dodávky materiálu, náhradních dílů a munice,“ pokračoval ulehčeně Kurd.

„Tu munici seškrtejte,“ poradil jsem mu. „Je to sice velice operativní, všechno vyřešit hned na místě raketami »hellfire«, ale poslat na podezřelé místo jízdní hlídku znemožní vyvraždění svatby nebo likvidaci mateřské školky. A dealerům poraďte, aby teď hned vsedli do svého letadla a zmizeli. Smlouvu ať za ně sjedná někdo jiný, firma má jistě více jednatelů. Vyřiďte jim, že už po vás Kalifát požaduje jejich hlavy s tělem i bez a že je zachrání jen když budou co nejdál, nejlépe za Atlantikem.“

„Ale Kalifát o jejich hlavy přece nepožádal...“

„Kdybych to tam mezitím nevyžehlil, požádal by,“ ujistil jsem ho. „Víte přece, stát se to před půl rokem, už by bylo na cestě sem komando... odneslo by to i víc lidí než jen tihle...“

„Dobrá, to by šlo... tenhle beztak jedná moc pánovitě...“ uvažoval Kurd.

„A nenechte se od nich ošidit!“ přál jsem mu ještě.

„My, Kurdové, jsme odedávna nedůvěřiví,“ ujistil mě.

„To je dobře,“ schválil jsem mu to.

Na jednu stranu jsem mohl být okamžitě uprostřed žhavého dění, stačilo mi vcítit se do některého z aktérů, pokud jsem je již znal a měl s nimi nějaké činění již dřív, ale na druhou stranu jsem žil ještě odtrženěji od světa.

Ti, kdo považovali »Murders with warnings« za mohutnou, stotisícihlavou organizaci a také tak po mně jeli, byli občas zaskočeni, jak dlouho jsem na některé věci a události nereagoval a nechával je bez zásahu »vyhnít«. Zajímavé bylo, že nikoho nenapadlo jediné správné řešení. Že totiž všemocná organizace nemá sto tisíc hlav, ale jen jednu. Přitom se toto řešení nabízelo, ba přímo vnucovalo pokaždé, když se něco dělo a »Murders with warnings« jako obvykle zaspali. Pravda, pak jsem řešil problémy tak rychle, že to z vnějšího pohledu stejně nutně zpochybňovalo, že by šlo o dílo jednoho člověka, ale dlouhé nicnedělání předtím vypadalo přinejmenším podivně.

Nic divného na tom přece nebylo. Mohl jsem zasáhnout teprve tehdy, když jsem se o událostech dozvěděl, navíc až ze zpráv nespolehlivých Českých médií! A přitom šlo o místa, kde se něco nepřípustného odehrávalo až příliš často!

Jednou z největších chyb lidstva je multikulturalismus.

Doprovázející teorie vypadala skvěle. Vezmi velký tavící kotlík, nasyp do něho všechno možné a vznikne nám rovnoměrně probarvená směs.

Tak to možná funguje v cukrárně, ale na lidi se to použít prostě nedá. Místo aby ve městech Spojených států vyrůstala dokonale promíchaná směs všech ras a rodila zprůměrované obyvatele jemně čokoládové barvy, jak plánovali ideologové, vznikla ve městech dobře oddělená a opevněná ghetta. Čínské čtvrti, Italské, Portorikánské, Japonské, černé, žluté, ale k míšení nedošlo a pokud ano, šlo vždy jen o zanedbatelné výjimky.

A v každé čtvrti řádily vlastní gangy. V Italské jim říkali Mafie, v Japonské Yakuza, každá čtvrť měla vlastní a každý gang si držel hranice lépe než pomocí palisád s vodními příkopy.

Zkuste se projít po černošské čtvrti! Nejste-li černí, dočkáte se dříve přepadení, než kulturního obohacení. Jenže tak je tomu ve všech ghettech. Čím je která společnost multirasovější, tím je rasističtější. Rasismus kvete všude a zatímco z bílé populace se jakž takž podařilo rasismus neustálým připomínáním rasistických zločinů bílých předků vymlátit, u ostatních ta brzda nefunguje, takže jsou mnohem rasističtější než bílí. Odlesk toho vidíme i v Evropě, kde jsou za rasistické zločiny trestáni vždy jen bílí.

A ostatní jsou příliš často beztrestní.

Být za těchto okolností bílý policista v barevném ghettě není záviděníhodné. Nechat ghetta bez policie, to by nedopadlo dobře. Bylo by ideální, kdyby si pořádek dělal každý na svém území sám, jenže barevní rasisté se do policejní služby nehrnou. Tím víc nenávidí policisty bílé a snaží se jim službu co nejvíc znepříjemnit. Není div, že občas dojde k excesům, či lépe řečeno, excesy jsou na denním pořádku, jen se je většinou daří držet pod pokličkou. Občas to ale vybuchne a pak to stojí za to.

Až příliš často to připomíná regulérní válku, kde převaha zbraní bývá na straně policie, zatímco početní převahu mají černí rasisté. Válka se zpravidla přelije i do sousedních čtvrtí, kde výrostci nadšeně rabují obchody, zapalují automobily a za frenetického volání po »spravedlnosti pro černé« bijí místní bílé, kteří jim padnou do rukou.

Čím je která společnost multirasovější, tím je rasističtější.

Další omyl je tvrzení, že Amerika je tak výjimečná, že má svaté právo »demokracii« vyvážet a vnucovat i jinde ve světě. To už vlastně ani není omyl, to je chladnokrevně prováděný zločin.

Kdo to pak má napravovat?

Do jedné rasové bouře mě nakonec vtáhla i naše televize. Jak je jejím zvykem, podala události tak zoufale, že z nich nebylo k rozeznání, kdo vlastně tu bouři začal. Podle černého pohledu byli vinni bílí policisté, kteří začali střelbu do nevinných černých výrostků. Kdyby v tom nebyl zamíchaný i zabavený heroin, bylo by to podle našich presstitutů naprosto jasné.

Toho heroinu však bylo mnoho a sveřepost, s jakou černí výrostci své »zboží« bránili, také nebyla úplně přirozená. Střílelo se z obou stran, mrtví byli na straně policie i na straně černých Afroameričanů, kteří přestřelky brzy přenesli i do sousední mírumilovné bílé čtvrti, kde zajali jako rukojmí několik desítek dětí z místní katolické školy, zkrátka to nebylo tak jednoznačné a jednostranné, jak naše mediální žumpy hlásaly.

To už jsem se v tom musel vyznat sám, na novináře dnes není spolehnutí jako na vlastní... v mém případě ovšem cizí oči.

Napadl mě ale úžasný nápad. Jen jsem si musel šťavnatě nadávat, že mě napadl až teď. Potřeboval jsem se dostat do obsazené školy, ale jak? Žádný z vyděračů se mi nenechal identifikovat, všichni měli na obličejích masky a nikdo z nich nepromluvil ani slovo.

Padl mi ale do očí velký strakatý pták, sedící na stromě. Straka pozorovala svět pohodlně z výšky, když jsem se na ni soustředil pomocí kamínku osanarhe.

Rázem jsem seděl na stromě a měl před sebou prázdný školní dvůr jako na dlani. Děti byly v budově, ale okny jsem některé zahlédl a přeskočil jsem ze straky na chlapečka, který se na ptáka díval. Straku už snad nebudu potřebovat.

Třídu, plnou prvňáčků, hlídal mladý černoch s maskou na obličeji. Děti se před ním třásly hrůzou a měly proč, před tabulí ležela zastřelená učitelka a mladík měl v ruce velkou vojenskou útočnou pušku, jejíž hlavní neustále přejížděl doleva a doprava, jako by si mezi dětmi hledal další oběť.

„Mně se chce čůrat!“ přinutil jsem chlapce zakňourat.

„Čůrej do kalhot, ale seď a nehýbej se, nebo střílím!“ okřikl ho černoch.

Jenže tím mi dovolil chytit ho za slovo, k identifikaci to stačilo a to už jsem viděl jeho očima a slyšel jeho ušima. Grázl znal všechny své spolupachatele, takže jsem je teď znal i já. Mohlo by mi to stačit, ale chtěl jsem jim dát poslední šanci.

„Neděláte dobře,“ oslovil jsem ho v duchu a současně jsem ho přinutil sklonit hlaveň automatické pušky k zemi.

„C... co je to za shit?“ vyhrkl.

„Mluví k vám »Murders with warnings«,“ oznámil jsem mu. „Můžete se ještě zachránit, když vyjdete ze školy beze zbraní a s rukama nad hlavou. Jinak nečekejte žádnou milost.“

„Fuck you!“ odsekl a pozvedl hlaveň, jenže k zalícení se nedostal. Vlastní ruce ho zradily a hlaveň opět mířila do podlahy.

V té chvíli se mu podařilo stisknout spoušť a třídou zarachotilo práskání dlouhé dávky. Než se mi podařilo rozkroutit jeho prsty na spoušti, vyšlo nejméně deset ran. Všechny šly neškodně do podlahy, ale v budově vypukl poplach. Děti začaly strachy vřískat a snažily se schovat kam to šlo. Ve školní třídě neměly mnoho schovávaček, zalézaly tedy pod lavice a kryly se převrženými židličkami, byly by to ale příliš naivní úkryty před chlapem s útočnou puškou.

„Držte huby!“ křikl mladík na děti, aby hrůzou zmlkly.

To už ho ale tělo neposlouchalo. Udělal pár nemotorných kroků jako robot či golem ke dveřím, otevřel je a vyšel ze třídy.

V první chvíli jsem ho chtěl prostě zlikvidovat, ten necita si nezasluhoval soucit, jenže včas mi došlo, že do třídy může vstoupit jeho komplic a než zjistím, který to je, postřílí půlku třídy. A příliš jsem se nemýlil. Na chodbě hlídkoval další, stejně zamaskovaný mladík. Ti dva se naštěstí vzdor maskám znali.

„Co je, Miku?“ obrátil se hlídkující na mého golema.

„Jsou tu »Murders with warnings«, Frede,“ donutil jsem Mika promluvit.

„Šílíš?“ zasmál se Fred.

Vzápětí už mu do smíchu nebylo. Mike upustil pušku a padl rovnou na obličej křížem přes vlastní zbraň. Jenže to už jsem pozoroval očima Freda, na kterého jsem hbitě přeskočil okamžik předtím, než jsem Mika vyřídil. Dokud jsem to pozoroval jeho očima, nevěděl o mně a mohl jsem proto sdílet jeho údiv.

V té chvíli se otevřelo několik dveří, z nichž zvědavě vyhlíželo pár dalších, stejně maskovaných únosců. Zřejmě měli za úkol hlídat školáky ve třídách.

„Na místa!“ okřikl je Fred hrubě. Měl dávat pozor na chodbě a přispěchat na pomoc, kdekoliv by bylo třeba. Dalo se čekat, že ho ostatní poslechnou?

Maskované hlavy se stáhly do tříd. Fred mi tím usnadnil situaci. Vzápětí se sám složil bez života, jenže to už jsem přeskakoval na další a další členy gangu, tak jak si je pamatoval Mike a teď už i já. Krátký okamžik jsem vždy věnoval ujištění, že jde skutečně o gangstera a ne jen o náhodného známého, ale jakmile jsem zjistil, že chlapík drží v ruce zbraň, následovala nekompromisní »vteřina«.

Během půl minuty byl gang mrtvý až na posledního.

Sakra, a za tyhle mládence jsem se nedávno stavěl, když je zdejší justiční mafie dávala bezdůvodně zavírat, aby měli majitelé soukromých věznic lacinou pracovní sílu. Ano, ale to byli tou nespravedlivě postiženou stranou. Teď to bylo něco jiného. Teď to nebyli nevinně odsuzovaní hoši, ale grázlové, zasluhující trest nejtěžší. Vůbec mi jich nebylo líto.

Ale to ještě nebylo všechno, ve škole mi zbyl naživu poslední gangster.

John R. Spalding do černého gangu nezapadal, neboť to byl běloch. Ovládl jsem si ho jako posledního už protože patřil ke hlavám gangu. To on vymyslel přepadení školy, kde to dobře znal, neboť sem kdysi chodil. Teď jsem ho donutil odhodit pušku, strhnout masku, stáhnout z nejbližšího mrtvého gangstera bílé tričko a s tou improvizovanou bílou vlajkou nad hlavou vyjít z budovy.

Sakra, tomu se nechtělo! Jenže měl smůlu, já s osanarhe jsme byli silnější.

„Nestřílet!“ volal jsem jeho ústy na policisty, aby mě nechali přijít blíž.

„Všichni ve škole jsou mrtví,“ oznámil jsem policistům, když už jsem jim byl na dosah. „Vlítli na nás »Murders with warnings«! Ve škole je po všem, můžete vyvést děti. Jen ve městě ještě pár živých asi zemře...“

Mířili na mě jako na střelnici. Až u nich jsem odhodil tričko a nastavil ruce. Pouta na nich zacvakla a hoch si, teď už sám, pod několika namířenými zbraněmi musel lehnout na zem a dát se prohledat. Našli u něho plné kapsy nábojů a ruční granát, ale to už si chlapec u soudu jistě zodpoví. A soud si na něm, na posledním živém teroristovi, asi pěkně smlsne. Litovat ho rozhodně nebudu.

Já už jsem v té chvíli byl dál a rozhodně jsem se nenudil.

John Spalding totiž navíc sloužil jako spojka mezi černým gangem a jeho bílými pány. Hlavní osobou byl totiž starosta bílé čtvrti, který černé gangstery využíval pro přepravu a úschovu heroinu. Kde by ti černí mamlasové sehnali tolik peněz, kolik se jich v heroinu točilo! Pár tisíc babek sice pokaždé ukáplo i pro ně, ale to nic nebylo proti kšeftům váženého pana starosty! Jenže to už jsem byl v ráži a bral jsem to z jedné vody načisto.

Varováním jsem se tentokrát nezdržoval, dealeři padali jako mouchy. Dnes bude jistě v černé čtvrti dlouhý nářek za mrtvé. I gangsteři mají otce, matky, známé a frajerky! A ještě větší nářek se ponese z bílé čtvrti. Kolik počestných trafikantů, poslíčků, holičů a cukrářů dnes najdou v jejich krámcích tuhých! Nemluvě o radnici, kde se na mimořádném zasedání městské rady zhroutila se svým starostou i většina úředníků odboru pro rozvoj města, pro řízení policie i celé »protikorupční oddělení«!

No, pročistil jsem to pořádně! Možná mi pár darebáků uniklo, každý přece neznal každého, ale i tak jich bylo jako máku.

A to jsem s takovými problémy původně nechtěl nic mít!

To zase byla jatka!

Nápad, co mi přiletěl letního odpoledne, byl tak divoký, že jsem ho hned zahnal jako něco nepatřičného. Ale znáte to, jak vás nějaký červík začne hlodat, jen tak se ho nezbavíte. V první chvíli mi to připadalo jako rouhání, pak ale méně a méně. Dokud jsem mohl pomocí osanarhe jen zabíjet a nepřipadalo v úvahu zkoušet to na někom nevinném, tohle by mě ani nenapadlo.

Ale jen se s někým spojit a vcítit se do něho, to už přece není vražda! To se rozumí, i jeho identifikaci jsem měl v hlavě pořád, od začátku jsem si pamatoval všechny. Mohlo to souviset s tajemnou první pilulkou, ale nemuselo, některé věci si člověk zapamatuje na celý život.

Tak dlouho jsem si s tou myšlenkou jen pohrával a zase ji zaháněl, až jsem se v jednom okamžiku prostě rozhodl.

Což se takhle spojit s tím mladíkem, který mi osanarhe věnoval? Tím mu přece neublížím a kdyby se ukázalo, že se v našem vesmíru vůbec nenachází? No bóže, pár vteřin bolesti hlavy vydržím a o nic víc nepůjde!

Zavřel jsem oči, stiskl osanarhe – a vybavil si ho.

Errata:

11.08.2021 15:08