Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Druhé setkání

Hned první okamžik byl pro mě překvapující. Celkem najisto jsem očekával jen jednu ze dvou možností. Buď ránu palicí do hlavy a úporné bolení, kterého se rychle zbavím otevřením očí, anebo začnu vidět očima toho mladíka.

Kupodivu nastala třetí, naprosto nečekaná možnost. Zůstal jsem dál potmě, ale hlavou se mi rozezněl smích.

„Tak už jste přišel i na to?“ ozval se mi přímo v hlavě.

No ovšem, byl to on! Byl na Zemi a spojil jsem se s ním, jen trochu jinak.

„Nevím, co myslíte, ale nemohl bych si s vámi popovídat?“ nechtěl jsem dál chodit kolem horké kaše. „Myslím tím pořádně si popovídat, pěkně z očí do očí!“

„Nejsem proti,“ odvětil mladík. „Přijeďte tedy za mnou do mé chalupy!“

„Ta chalupa zmizela!“ připomněl jsem mu drobný zádrhel.

„Už je tam zase,“ ujistil mě. „Jen přijeďte, čekám na vás!“

Navzdory snášejícímu se šeru jsem houkl na Jarku, že teď hned musím odjet, ať mi večeři schová do mikrovlnky, seběhl k autu a za chvíli už jsem řezal lesní zatáčky. Naštěstí bylo sucho, asfalt neklouzal. Jak se co nejrychleji dostanu k chalupě v lese, která tam jednou je a pak není? Zastavit na silnici na odpočívadle a vydat se nejkratší cestou pěšky přes strže? Nebo dojet dolů do vsi ke zřícenému mostku a dál pokračovat po svých?

Přes ten mostek to bude blíž, rozhodl jsem se.

Z hlavní silnice jsem sjel na pěšinu, po které jezdili i domorodci. Pěšina byla tak na jedno auto, kdybych se tady potkal s domorodcem, jeden z nás by musel vycouvat, ale naštěstí proti mně nikdo nevyjel až do míst, kde stály poslední domky.

Dál byla pěšina zarostlá travou, jenže...

Zřícený mostek byl na svém místě, jenže vedle něho stál krásný nový dřevěný most, dost široký pro panský kočár i pro běžný automobil. Pohled na masivní dřevěné fošny mě hned zbavil obav, zda mě ta stavba i s autem unese. Taková poctivá tesařská práce by jistě unesla i kamion.

Najel jsem opatrně mezi dřevěná zábradlí, i kamion by se sem možná vešel, ale motorka by už vedle něho neprojela. Most však držel jako Helvétská víra, přejel jsem v pohodě a rychle zamířil k místu, kde tenkrát stála ta chalupa.

A byla tam! V plné kráse! Chalupa i stodola za ní! Zastavil jsem na dvoře před zápražím, vyskočil z auta a spěchal do dveří. Nemohl jsem se dočkat, až budu stát opět tváří v tvář svému neznámému, tak jsem rychle bez klepání vrazil do předsíně a dál do sednice.

„Tak jsem tady!“ ohlásil jsem se.

A až pak jsem vytřeštil oči...

Očekával jsem, že uvidím mladíka, jak jsem si ho z minula pamatoval, ale za stolem seděl za otevřenou knihou vážený stařec s bílými vlasy a s dlouhým bílým plnovousem.

„Pardon!“ zarazil jsem se a chystal jsem se vycouvat ze sednice.

„Jen se nestyďte!“ oslovil mě stařec a zaklapl knihu.

Podle hlasu to ale byl on, můj mladík. Jenže mi okamžitě vyvstala v hlavě jeho tehdejší slova: »Stáří je relativní pojem...«

„Vážně jste to vy?“ potřeboval jsem ujištění, abych mohl uvěřit svým očím.

„Jestli jste čekal jinou moji podobu, omlouvám se,“ usmál se stařec. „Vlastně je to tak, tenkrát jsem se vám jevil mnohem mladší, že?“

„Vy jste tvrdil, že stáří je relativní,“ připomněl jsem mu.

„Nejen stáří,“ přikývl.

„Ani bych se nedivil, kdyby vaše pravá podoba byla úplně jiná,“ odhodlal jsem se doplnit své podezření, že je z jiného světa.

„Tak i to vám došlo?“ usmál se. „No, lhát vám nebudu. Ale moje skutečná podoba by vám asi nepřipadala zrovna... esteticky přijatelná...“

„Co v našem světě vlastně děláte?“ zeptal jsem se přísně.

„Pozorujeme vás,“ přikývl. „Jste pro nás úžasná příležitost ke studiu. Pokoušeli jsme se vám i pomoci, ale museli jsme to omezit, naše pomoc se často zvrhla v pravý opak. Vy sám jste jedním z výjimečných případů.“

„Opravdu nás jen pozorujete?“ nedůvěřoval jsem mu. „Nemáte v úmyslu nás ovládnout?“

„Chápu vás, extrémní nedůvěřivost je vaší obranou proti lžím,“ přikývl klidně. „Nemusíte se však obávat, nechceme vás ovládat. Nic bychom z toho neměli my ani vy. Naše civilizace se s vaší časově příliš míjí, než aby mezi námi mohlo být něco víc než pouhé pozorování a nanejvýš občasné popostrčení. Větší kontakt mezi námi vůbec nepřipadá v úvahu.“

„Proč ne?“ vyjel jsem na něho.

„Protože se náš vesmír s vaším časově míjí,“ opakoval. „Kdykoliv se někdo z nás odebere do vašeho vesmíru, příšerně rychle tu zestárne. A kdybyste se naopak vy chvíli pozdržel u nás, po návratu byste svůj svět už vůbec nepoznal.“

„To nějak nechápu,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Ale vždyť je to prosté,“ zamračil se. „V současné době ubíhá ve vašem světě čas téměř deset tisíckrát rychleji než u nás. Nebylo tomu tak vždy, dřív naopak ubíhal čas rychleji u nás, proto jsme se rychleji vyvinuli, ale dnes je to tak. Navštivte náš vesmír a pobuďte u nás půl roku, tady na Zemi mezitím uplyne pět tisíc let a vy se vrátíte do úplně jiného světa, než jaký znáte.“

A sakra! pomyslel jsem si. Jestli má pravdu... to by ale bylo překvapení! Jak asi vypadala Evropa před pěti tisíci lety? To tu snad žili pravěcí lovci a kdyby se takový dnes vrátil do Evropy, asi by z toho brzy zešedivěl a rozhodně by se mu tady nelíbilo.

„Ale co vy?“ zeptal jsem se ho.

„Pro nás jste v současnosti předmětem studia,“ opakoval. „Gratulujeme si, že jsme vystihli dobu, kdy se váš svět začal zprudka měnit. Uvědomte si, v našem čase ta studia začala před dvěma našimi roky. Od té doby se ve vašem světě vystřídaly tisíce našich vědců a ti přinesli neocenitelné množství poznatků. Prvních deset tisíc let bylo ještě poměrně nenápadných, ale pak se váš rozvoj neuvěřitelně urychlil. Zatímco svět na konci první desetitisícileté epochy vypadal téměř stejně jako na začátku, poslední pětitisíciletí byla přímo civilizační exploze, jaká se v našem světě nikdy nekonala. Je to pro nás úžasná žeň poznatků. Několikrát jsme vás i podpořili, naneštěstí s velice pochybnými úspěchy. Nevíte, kolik komisí jsem musel přesvědčit, než povolili můj pokus s vámi. Naštěstí komise zasedají tady, ve vašem světě, jinak by nic nestihly.“

„Takže jste se za celou tu dobu nepodíval domů?“ podíval jsem se na něho.

„A kdy?“ usmál se. „Za půl dne u nás uplyne tady u vás třináct let! Nemohu si dovolit návštěvu domova, chyběl bych tu. Ale my, co se vámi zabýváme, s nějakými problémy již předem počítáme.“

„Ale říkal jste, že tu příliš rychle stárnete!“ namítl jsem.

„Jistě!“ souhlasil. „Za jediný den našeho času nabereme u vás sedmadvacet let věku. Roční výzkum ve vašem světě trvá deset tisíc let, tak dlouhověcí nejsme ani my. Každý z nás tu smí strávit nanejvýš tři sta let, jedenáct dní našeho času, a nesmí to být v jednom kuse. Věnoval jsem vašemu světu osmdesát let v šesti obdobích. Nejsem tedy žádný začátečník, proto mi dovolili ten experiment.“

„Takže já jsem jen nějaký experiment?“ naštětil jsem se.

„Jistě!“ rozzářil se. „A musím říci zajímavý experiment! Ve velmi krátké době jste překonal tři čtvrtiny našich předpokladů.“

„No to je krása!“ opáčil jsem ironicky. „Tak já jsem jen pokusný králík?“

„Jste předmětem pokusu, který zatím nejvíce ovlivnil váš svět... a kupodivu spíš v dobrém, než ve zlém,“ potvrdil.

„Takže jestli to správně chápu, spíš jste očekávali, že to pokazím?“

„Zatím všechny pokusy v tom směru dopadly hůř než jsme čekali,“ ujistil mě. „Příjemně jste nás překvapil. Proto mám povoleno nic před vámi neskrývat, pokud o to sám budete stát.“

„Dobrá,“ uklidnil jsem se. „Beru to na vědomí. Jenže si myslím, že mně i vám musí být jasné, že jeden člověk svět nepředělá.“

„Ale to přece víme,“ ujistil mě. „Příjemně nás překvapilo, jak jste coby jedinec ovlivnil vaši celosvětovou společnost. A ke všemu v dobrém směru, to jsme prostě nečekali!“

„Takovou pochvalu si ani nezasloužím,“ mávl jsem rukou. „Co jste vlastně ode mě očekávali?“

„Není to poprvé, co někdo z vás lidí dostal k použití osanarhe,“ řekl stařec. „Ale většina dosavadních experimentů končila nanejvýš lokálním úspěchem, který plynule přešel do neúspěchu až katastrofy. Většina vašich předchůdců začala podobně jako vy s pokusy o nápravu světa, jenže všichni držitelé osanarhe začali po vylepšení místní úrovně civilizace, mnohdy hned zkraje, používat osanarhe ke svému prospěchu. Zmocnili se vlády, stali se z nich místní králové či jiní vládci a pak pomocí osanarhe terorizovali své spoluobčany, dokud jsme jim tu možnost neodebrali.“

„A to se ještě nikdo přede mnou nesnažil o spravedlnost?“

„Někteří s tím začali,“ řekl stařec. „Ale předsevzetí jim dlouho nevydržela. Sám se divím, že jste se nepokusil použít osanarhe proti svému předchozímu zaměstnavateli. Zachoval se k vám přece nespravedlivě.“

„To jsem ale říkal na začátku,“ odmítl jsem tu možnost. „Nespravedlnost to byla, ale ne tak velká, aby zasluhovala smrt. Jó, kdyby tak šlo dát mu jednu pěstí, tím by se to podle mého mínění srovnalo, jenže ani to by nešlo, takže bylo lepší nechat to jak to bylo, spláchnout to, udělat za tím čáru a konec.“

„A proč jste mu tedy nešel dát aspoň tu ránu pěstí?“

„Protože by to on cítil jako napadení a bránil by se.“

„Vždyť by musel vědět, že není v právu?“

„Ale kdepak!“ zavrtěl jsem hlavou. „On si jistě myslel, že vyhodit mě z práce je jeho svrchované právo a rána pěstí by byla podle něho útok. Poštval by na mě policii, policie i soud by mu daly zapravdu a já bych byl naopak darebák, zasluhující přísný trest. Naše dnešní zákony drží nad darebáky ochrannou ruku a brát spravedlnost do vlastních rukou se zkrátka nevyplácí.“

„Ale nerozpakoval jste se přitom sprovodit ze světa tolik lidí, že by zaplnili střední městečko!“ vyčetl mi.

„Ano, ale snažil jsem se postihovat jen skutečné grázly, kteří by si tu smrt aspoň stokrát zasloužili,“ ospravedlňoval jsem se rychle. „Doufám, že jsem nikdy neublížil nikomu nevinnému.“

„No, skoro se vám to podařilo,“ přikývl.

„Moment!“ zarazil jsem se. „Zřejmě jste mě sledovali, což jsem ostatně čekal, ale... kdy jsem podle vás zabil nevinného? Snad jsme si hned na začátku ujasnili, že smrt některých darebáků může být žádoucí i když poškodí jeho rodinu nebo lidi v okolí.“

„To ano, ale... poslední vyvraždění štábu armády Kalifátu odnesl i nováček mezi důstojníky, který se ještě nestihl ničím provinit. Byl tedy dosud bez viny. Uznali jsme to jen protože bez vašeho zásahu by se v nejbližší době téměř jistě provinil.“

„Moment...“ zavzpomínal jsem rychle. „Ten štáb... do všech jsem se vcítil, ale nikdo nevinný mezi nimi nebyl... až na mladšího důstojníka, který právě přišel z výcviku u Američanů... Toho myslíte? Ale ten se už na vraždění těšil jako dítě na hračku! Kdo dobrovolně vstoupil do armády Kalifátu, musel přece vědět, že bude vraždit, nebo k vraždění dávat rozkazy. Možná to bylo jen tak na hraně...“

„Vždyť jsme vám ho uznali,“ připomněl mi. „Takových bylo víc. Dva piloti amerických dronů také ještě neměli vlastní vroubek...“

„Ty jsem varoval, aby toho včas nechali,“ odmítl jsem i tento případ. „Při známé »efektivitě« dronů by zabíjeli nevinné už při prvním samostatném letu!“

„I ty jsme uznali jako oprávněné,“ přikývl. „Nejvíc jsme byli překvapení, že jste se nikde, ani ve vlastní zemi, nepokusil uchvátit moc přímo. Pořád jste vlastně anonymní napravovač. Zasahujete do světových špiček, ale nemáte rozhodující slovo ani ve vlastním městě. Nikdo o vás neví, ani vaši nejbližší.“

„Já přece netoužím po rozhodování za jiné!“ namítl jsem. „Snažím se žít poctivě jako dřív a ve světě zasahuji jen tam kde mi svědomí nedovolí nečinnost.“

„Svědomí...“ chytil se toho slova stařík. „Proč se podobně nechovali vaši předchůdci? Proč všichni dříve či později začali zabíjet podle vlastní potřeby a přestali hledět na vinu a nevinu? Proč se všichni změnili v tyrany?“

„Třeba jste je jen špatně vybrali?“ hádal jsem. „Mohlo by to být i tím, že se svět a lidi v něm mění k lepšímu. Dříve měli lidé jiné představy o právu a spravedlnosti a chovali se z dnešního pohledu krutě a darebácky.“

„Že by se lidstvo jako celek měnilo k lepšímu?“ zasmál se stařík smutně.

„V některých ohledech jistě ano,“ trval jsem na svém. „Z vašeho pohledu to není tak dávno, co považovali za správné a spravedlivé i otroctví, které se dnes všeobecně odsuzuje,“ uvedl jsem jako příklad.

„S tím budu těžko souhlasit,“ zavrtěl hlavou. „Jen se trochu změnila forma, ale otroctví zůstalo. Změnilo se jen to, že otrokář dnes nesmí svého otroka bezdůvodně zavraždit, kdykoliv se mu zachce. Může mu ale vzít prostředky nutné k životu a nechat ho zemřít hlady a když si člověk sám vezme, co k životu nutně potřebuje, skončí život v železech jako pravý otrok.“

„Dokud je ale člověk svobodný, může odejít jinam,“ namítal jsem chabě.

„Vždyť nemá kam!“ pokrčil stařík rameny. „Vždyť i ta tráva všude někomu patří a lidi zotročují, i když se pokusí živit se odpadky. I ty přece někomu patří!“

Tuhle zprávu jsem také nedávno zachytil. Bezdomovce tam obžalovali z krádeže, když vybírali odpadky z popelnic. Lidé se nad tím otřásli, ale soudce neoblomili. A když si vzpomenu na naše české exekutory...

„No, jestli myslíte finanční otroctví, pak máte pravdu,“ ustoupil jsem čestně. Proti jeho argumentům jsem opravdu neměl žádnou zbraň.

„A navíc se lidé k sobě nechovají znatelně lépe než před pěti tisíci lety,“ pokračoval stařík neúprosně. „Zabíjejí se ve válkách stejně krutě, ne-li hůř, přitom efektivněji. Letecká válka nám nedávno vyrazila dech. Drážďany, Hirošima, Nagasaki, poslední velký masakr Fallúdža, samé chuťovky! A nejhnusněji se tak chová národ, který si říká nejvyspělejší. Hnus, hnus, hnus!“

„Proto jsem se pustil do válečných jestřábů, aby to přestalo!“ připomněl jsem mu rychle. „Snad se mi to podařilo aspoň na čas zarazit!“

„Podařilo,“ přikývl stařík. „Ale největším překvapením pro nás je, že jste toho vůbec nevyužil pro sebe. Očekávali jsme, že se stanete elitou přinejmenším ve svém městě a ne že budete dál pracovat pro někoho úplně neznámého!“

„K životu to stačí a ani má žena víc nepotřebuje,“ ujistil jsem ho skromně.

„Ale jak to?“ vrtěl stařík hlavou nechápavě. „Jiní na vašem místě obvykle velice rychle zbohatli.“

„Zřejmě jste si je špatně vybrali,“ opakoval jsem svou domněnku.

„Vybírali jsme vždy z těch nejinteligentnějších jedinců,“ namítl stařík. „Kdysi jsme si dokonce dali práci a geneticky jsme celý jeden národ, už tak dost inteligentní, upravili k ještě větší inteligenci. Měli jsme ty nejskvělejší lidi z celého světa a přece nás pokaždé těžce zklamali!“

„Tím chcete říci, že jste si k tomu pokusu vybrali i mě?“ zarazil jsem se.

„Trochu,“ připustil stařík. „Pochopte, nemůžeme svěřit osanarhe prvnímu pitomečkovi bez inteligence, jednak by se rychle zvrhl, ale také by se nechal napálit a v zájmu někoho jiného by páchal ty největší nepravosti. Naštěstí umíme rozeznat inteligenci na dálku. Jen mezi námi, jste jen mírně nadprůměrný.“

„Jak mírně nadprůměrný?“ zajímalo mě.

„Asi tak, že ve vašem městě žije asi dvacet inteligentnějších lidí,“ upřesnil to jen trochu. „Přeskočil jsem je úmyslně, obával jsem se dalšího fiaska. Nejste ani hlupák, ani elita, tak akorát.“

„Díky za hodnocení,“ odvětil jsem bez nadšení. „Poslyšte, když umíte na dálku ohodnotit inteligenci, jak hodnotíte emoce?“

„Emoce?“ zarazil se pro změnu stařík.

„No... emoce, schopnost soucitu, svědomí...“ napovídal jsem mu.

„To my... nehodnotíme...“ přiznal překvapeně po chvíli.

„To může být ta chyba!“ chytil jsem se toho. „My například měříme inteligenci pomocí »inteligenčního kvocientu IQ«.“

„To známe,“ mávl rukou. „Máte asi sto dvacet, je to mírný nadprůměr, jinak nic moc.“

„Díky za změření,“ kývl jsem hlavou. „Jenže pak existuje »EQ« neboli »emoční kvocient« a ten právě vyjadřuje ty emoce.“

„Ten nám zřejmě nějak unikl,“ připustil stařík.

„A to bude ta chyba!“ pokračoval jsem. „Emoce se zjišťují jinak, zatímco »IQ« má průměr kolem stovky, ale nikdo není pod padesát, spousta lidí má »EQ« úplně na nule. S inteligencí to nesouvisí, ale nejhoršími zločinci jsou lidé s vysokým »IQ«, ale s nízkým či úplně nulovým »EQ«. Inteligentní, ale bezcitní.“

„Jak tak poslouchám, asi bych měl přizvat na výzkum vašeho citového kvocientu další vědecké posily,“ řekl po chvilce dalšího přemýšlení.

„A než sem dorazí, uplyne tady další století,“ namítl jsem skepticky.

„To my dokážeme sehnat rychleji,“ ujistil mě. „Díky za podnět, nenecháme to bez povšimnutí.“

„Víte, lidé s nízkými emocemi jsou obecně pro svět neštěstím,“ pokračoval jsem. „A mám takové tušení, že právě na ně jste v minulosti vsadili. Proto už začínám chápat ty nezdary. Mluvíte o jakémsi národě s vysokou a ještě uměle navýšenou inteligencí. Tuším, o koho se jedná. Jenže právě ten národ je ve světě proslulý velmi nízkými emocemi. Litovat dovedou jen sebe a říká se o nich, že nejlépe žijí právě z neštěstí jiných lidí a proto působí neštěstí kde mohou, nejvíc válkami.“

„Tohle hodnocení jsem ještě neslyšel,“ řekl stařík zaraženě. „Ale při zpětném pohledu by na tom něco mohlo být.“

„A když se podíváte na mé oběti, a to jsem se snažil ze světa odstraňovat jen největší darebáky, válečníky, zbrojaře a finančníky, kterým se ve válkách obvykle vede dobře a proto je podporují... nepatřila většina z nich právě k vašemu vybranému národu? Jejich odstraněním se svět podstatně zlepšil!“

„Máte nejspíš pravdu,“ řekl po dalším přemýšlení. „Možná budeme muset naše dosavadní pokusy trochu... přehodnotit. Ale v tom případě zbývá ve světě ještě příliš mnoho... inteligentních, ale bezcitných.“

„A nejsou to jen oni,“ pokračoval jsem. „Bezcitných je víc. Nejsou jen z vašeho vybraného národa, ale i z jiných. Vezměte si takové muslimy. Málokdo dokáže jiným tak snadno a bez soucitu řezat zaživa hlavy, jako muslimové. Mají jen jednu výhodu. Tak pevně věří svému náboženství, že je poměrně snadné je přesvědčit, že nejednají správně. Když jim sdělíte, že si Alláh něco opravdu nepřeje, a uděláte to aspoň trochu tajemně, aby neodhalili, že to říká člověk, neodváží se v tom pokračovat, aby si ho nerozzlobili. Ale když jim někdo jiný naopak nalže, že se Alláhovi prolitá krev nevěřících líbí, budou pro jeho větší slávu nadšeně řezat lidem hlavy po stovkách. Zastavil jsem jejich vraždění, ale je jen otázkou času, až jim někdo jiný nakuká, aby hlavy řezali... a bude to zpátky.“

„Myslíte, že je podruhé už nezastavíte?“

„Jsem na ně sám,“ připomněl jsem mu. „Lhářů, co je chtějí využívat, jsou tisíce. A řekl bych, že jich je plno právě z vašeho upraveného národa. Mnohem inteligentnější než já, ale bezcitní.“

„Přehodnotíme to,“ rozhodl stařík. „Máte moji podporu. Mimochodem, proč jste tak důrazně žádal o rozhovor se mnou? Očekáváte ode mne nějakou pomoc?“

Zašklebil jsem se na něho kysele.

„Víte, původně jsem vám chtěl vrátit osanarhe a oznámit vám, že končím s mordováním darebáků,“ řekl jsem. „Máte pravdu, sprovodil jsem už ze světa tolik lidí, že by zaplnili město. Upřímně řečeno, zabíjení lidí se mi nelíbí, radši bych žil v klidu jako dřív. I když mě na druhé straně blaží, že jsem světu pomohl. Nejen podle vlastního úsudku, ten není směrodatný, každému se jeho činy víceméně zamlouvají, i když páchá zločiny. Potěšil jste mě, že většinu toho schvalujete. Naopak bych podle toho řekl, že to s námi nemyslíte špatně. Ale uznejte sami, tohle není úkol pro jednoho. Očekávám, že vaši »inteligentní« se brzy vzpamatují, otřepou se a začnou nanovo. Už teď vím, že jich po mně pátrá takových sto tisíc. Kdyby zjistili, kdo a kde jsem, nebude můj další život dlouhý.“

„Můžeme vám dát nezranitelnost,“ řekl rychle. „Nebudete ani první, kdo ji od nás dostane. My se tak ostatně před vámi chráníme také a pořád.“

„A další závada bude i v tom, že jste si mě vybrali, když už mám lepší polovinu života za sebou,“ pokračoval jsem. „Jistě nás znáte dost na to, abyste chápali, že by bylo lepší dát tyhle možnosti někomu mladšímu. Mně to bude za pár let k ničemu.“

„Ani to není problém,“ opáčil. „Během pokusů s lidmi jsme některým podstatně prodloužili život. Byla jich celá skupina. Říká vám něco Metuzalém?“

„Metuzalém?“ opakoval jsem po něm. „O něm se někde píše, že žil devět set let. Co ale za těch devět set let vykonal, to už si nepamatuji. Zdá se, že je jen promarnil.“

„Promarnil,“ připustil stařík. „Jako všichni kolem něho. Proto jsme s tím přestali a lidský věk se pak rychle vrátil k původní, poměrně nízké hodnotě.“

„On byl totiž váš Metuzalém z onoho vybraného národa, že?“ přisadil jsem si. „Nesmírně inteligentní, ale bez citu. Stal se vůdcem lidí kolem něho, žil si jako boháč a nápravu světa hodil za hlavu. Je to tak?“

„V podstatě to sedí,“ přiznal stařík. „Ale vy nevypadáte, že byste zneužil kterékoliv naše dary. Mezi námi, už teď jsem vám významně prodloužil život. Mohl jste si už všimnout, že se cítíte mladší a silnější. A také nebudete nemocný. Tenhle dar jste dostal hned na počátku, pamatujete se?“

„Nepamatuji,“ zavrtěl jsem hlavou. „Pamatuji se jen na tabletku, která mi měla umožnit telepatické spojení s osanarhe.“

„Ale to přece bylo ono!“ ujistil mě. „To nebyl lék, jak je používáte vy.“

„Co to tedy bylo?“ zamračil jsem se.

Měl asi pravdu, bylo to neobvyklé. Pořád jsem používal telepatii a nezdálo se mi, že by mě ta schopnost zvolna opouštěla. U mimozemských preparátů jsem mohl čekat ledacos, ale který lék účinkuje tak dlouho?

Vzápětí mě ale překvapil ještě víc.

„Bylo to vajíčko ovrósje,“ řekl mi. „Ovrósje je složitý organismus vyvinutý čistě pro vás lidi. Má dvě nezávislé části, jedna se podobá tenkému červíku, žije v mozku a umožňuje vám telepatii, druhá žije ve slepém střevě, má podobu silnějšího červa a vylaďuje lidský organizmus. S ním nebudete nemocný, nebudete stárnout a měl byste žít dlouho jako ten Metuzalém.“

Takže žádný lék! Nasadil mi do hlavy a do těla červy! Spolkl bych to vajíčko, kdybych to tenkrát věděl? Rozhodně ne!

„To jste mi ale tenkrát neřekl!“ vyčetl jsem mu.

„Neřekl jsem vám toho úmyslně mnohem víc,“ přiznal. „Nechtěl jsem, abyste se zdržoval jen mými dary, ale abyste se soustředil na nápravu světa. Vše ostatní muselo jít stranou.“

Takže mám v sobě dva mimozemské červy! Ale místo abych začal šílet hrůzou, pomalu jsem se uklidňoval. Ti červi mi zřejmě neškodili. Naopak, jeden umožňoval telepatii, druhý prodlužoval život. Nejsou to tedy paraziti, ale spíš symbionti. Nebude to k mé škodě, ale k užitku. Už je mám v sobě dlouho a nijak zle se neprojevili, dá se s nimi zřejmě žít.

„Dobrá, to bych pochopil,“ smířil jsem se s tím. „Ale vrátil bych se k osanarhe, přesněji k jeho schopnostem. Umožňuje telepatické spojení na dálku, umožňuje vcítit se do jiných lidí, a jak jsem si ověřil, ani zvířata z toho nejsou vyloučená. Navíc umožňuje vcítěné lidi i zvířata ovládat. A pak najednou... umí je jenom zabít. Nebylo by lepší, kdyby to nebylo vždycky tak kategorické? Proč je jedinou možností smrt?“

„Není to jediná možnost,“ ujistil mě. „Pokud vám to pomůže, umí to po jistou dobu blokovat některé funkce lidského organizmu. Zablokování srdce je sice základní příkaz, který vede k rychlé smrti, ale dají se tak ovlivnit i jiné orgány. Můžete člověku ochromit ruce i nohy, oslepit ho nebo ho zbavit sluchu. Navíc můžete určit dobu, jak dlouho to bude účinkovat. Nemusí to být trvalé, ale i rok je u vás dost dlouhá doba.“

Zkrátka mě naučil, jak mohu pomocí osanarhe člověka přikovat i na celý rok na invalidní vozíček nebo ho na tutéž dobu oslepit. Ve spojení s příslušným varováním, sděleným přímo do hlavy, by to mohlo na darebáky zapůsobit jako dostatečný trest a přitom bych je nemusel zabíjet.

„Tohle jsem měl mít hned od začátku!“ vzdychl jsem si.

„Ale budete v tom pokračovat!“ dal si stařík podmínku.

„Budu,“ slíbil jsem mu.

Errata:

11.08.2021 15:08