Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Smlouva

Stařík mimozemšťan, jak jsem mu říkal podle jeho poslední podoby, mohl bych mu říkat pořád »mladík«, ale to zřejmě bylo ještě dál od skutečnosti, kdo vlastně ví, jak opravdu vypadal... se tentokrát snažil vysvětlit mi to víc a lépe. Musím se ale přiznat, na některé teoretické poznatky jsem prostě nestačil.

Měl asi pravdu, že i v našem městě žije dvacet chytřejších lidí než já. Jenže, což jsem zatím neměl potvrzené, budou nejspíš patřit k národu, mimozemšťany kdysi geneticky vylepšenému a vypiplanému. Jenže pak by jim chyběl cit a kdoví, zda bych si s nimi vůbec chtěl povídat. A možná si s nimi běžně povídám, ale protože o nich nemám tušení, nezvedá se mi nad nimi žaludek. Nejspíš protože se nebavíme o důležitých věcech, ale vyměníme si jen pár zdvořilostních frází. Zdvořilostí přece neurazíš...

Bylo ale znát, že jsem v očích toho staříka stoupl a že mě ani nechce propustit ze svých služeb, které jsem až dosud chápal spíš jako služby lidstvu. Opravdu jsem se snažil zastavit kolotoč válek a nesmyslného zabíjení. Že jsem přitom zabíjel? Že ve mně civilizovaný svět vidí nebezpečného masového vraha, kterého se snaží dopadnout a pokud možno i zabít tisíce uniformovaných i tajných policistů, detektivů a agentů tajných služeb?

Ano, bylo mi to jasné. Ale také mi bylo jasné, že se z toho jen tak nevyvážu.

Budu tedy i nadále tou nepolapitelnou organizací »Murders with warnings«, po níž jdou všichni představitelé moci našeho světa. Pořád snad mám neocenitelnou výhodu, že mě považují za obrovskou saň, která se sice skrývá, ale při svých statisíci hlavách se věčně skrývat nemůže, zatímco jeden člověk je nepolapitelný, pokud neudělá nějakou fatální chybu.

Zatím jsem udělal jen jednu. Byl jsem na místě, kde na »náhlé úmrtí« skončili tři loupežníci z Ukrajiny. Ani tam proti mně nezůstaly žádné důkazy a byl jsem jeden z více svědků, kteří nic nechápali. Až na mě. Byla to setsafra náhoda, neměla by se opakovat, ale jeden vyšetřovatel v Čechách už měl aspoň nitku.

Jde o to, jestli ji z té haldy falešných stop vytáhne, nebo ji už sám odložil k ledu, neboli právnicky řečeno ad acta? Doufám. Hlavně se v tom směru nesmím za žádnou cenu projevovat, aby na tuhle nitku nemohl navázat.

Získat nezranitelnost může být za těch okolností možná zajímavé, ale také zbytečné. K čemu, když jsem se nehodlal pustit se současnými představiteli světa do otevřené bitvy? Proti každé síle se najde ještě větší síla, kdyby protivníci pochopili, že proti mně neuspějí s puškami, nasadí děla a kdyby se ukázalo, že ani to nestačí, nasadí buď letectvo a to až do atomových střel, nebo se mě pokusí otrávit. Tyhle pokusy by navíc spolu se mnou odskákaly statisíce nic nechápajících lidí.

Ba ne, nejlepší taktika slabší strany je partyzánská válka. Zasazovat citelné rány a sám být v neustálém úkrytu. A když nepřítel začne trestat místo partyzánů nevinné lidi, dát mu najevo, že je úplně vedle a že takhle ničeho nedosáhne.

Klíčové bylo, že jsem na mimozemšťanovi uhádal možnost zasvětit do tajemství pár dalších lidí a to podle mého vlastního výběru. Jaké si vyberu, bude záležet jen na mně a podle toho pak s nimi dopadnu. Podle hesla »Jak si usteleš, tak si lehneš!« se už nebudu smět na nikoho vymlouvat, leda na sebe.

Neměl jsem možnost vyvíjet podobné červy jako ovrósje laboratorně, ale stařík mi bez velkých vytáček prozradil, jak se tito červi rozmnožují.

Červi ovrósje jsou dlouhověcí a nepotřebují se obnovovat. Čas od času to však může být velmi užitečné, například kdybych chtěl někoho »přibrat do klubu«. Jenže i to mimozemšťané už dávno vyřešili.

Přimět červa ovrósje vytvořit »vajíčko« není vlastně tak složité. Dokáže to každý člověk, který ho má v sobě. Stačí sníst chemikálii, která na červa působí jako startér. Chemikálie by se dala syntetizovat i uměle, ale není to nutné, vytvářejí ji i některé rostliny. V Čechách to jsou všudypřítomné pampelišky. Je třeba sníst určité minimální množství jejího čerstvého nastrouhaného, byť odporně hořkého kořene, aby aspoň část této startovací látky prošla kyselinami žaludku k červovitému přívěsku slepého střeva, kde ovrósje sídlí. Ovrósje pak vytvoří vajíčko, v němž budou zárodky obou jeho částí, vlásčitého červíka fungujícího v mozku i silnějšího ovrósje, usídleného ve slepém střevě. Obal vajíčka se rozloží žaludečními šťávami a je to.

Jen tak mimochodem jsem se zeptal, co bude s lidmi, kteří mají onen červovitý přívěsek odoperovaný kvůli zánětu, ale stařík mě ujistil, že si ovrósje bude vědět rady a červovité obydlí si zregeneruje. Regenerace je přece jeho základní schopnost.

Po trochu nechutné proceduře hledání vajíčka ve výkalech je vhodné je pečlivě omýt a dezinfikovat lihem. Není to nic pro choulostivé slečinky, ale dá se to vydržet. Menší potíž je, že ovrósje vytvoří jen jedno vajíčko za čtvrt roku a rozšiřování »klubu přátel« tedy půjde jen pozvolna. Ale i to by mi vlastně vyhovovalo. Času budu mít dost a nejprve si zřejmě upravím svoji choť, aby se mě už na nic neptala.

Horším problémem by byl kamínek osanarhe. Ani ten není v možnostech současné pozemské vědy a techniky, takže budu závislý na mimozemšťanech. Jenže můj stařík mi mezi řečí oznámil, že mu končí období pobytu na Zemi, takže se musí na nějakou dobu vrátit do svého vesmíru. Ne nadlouho, jen na běžnou kontrolu organizmu, jenže mezitím u nás na Zemi uplyne stovka let. Po tu dobu se nemohu spojit s jinými mimozemšťany a budu odkázaný sám na sebe. Možnost vytvářet další kamínky osanarhe tu naštěstí byla, dokonce na dosah. V kachlových kamnech s pecí byla nepatrná zásuvka s nevelkým litinovým šuplíčkem. Vešly by se tam sotva hodinky a neměl jsem ani tušení, k čemu to bylo dobré. Přece jen je znát, že nežiji na vesnici. Důležité ale nebylo původní určení šuplíčku, možná sem tu zásuvku namontovali mimozemšťané. Stařík mě s tajemným výrazem ujistil, že pokaždé, když je měsíc v úplňku, objeví se v prázdné zásuvce nový osanarhe. Nemusím toho využívat, když tam osanarhe nechám, další se tam neobjeví, ale...

„...ta zásuvka opravdu není obyčejná,“ ujišťoval mě.

S tím ale byla spojena další položka mimozemských darů. Stařík mi se zásuvkou na osanarhe věnoval celou chalupu.

„Původní chalupu si postavil zdejší sedláček krátce před Bílou Horou,“ pokusil se mi ji přiblížit. „Když jsme ji objevili my, byla prázdná, ale nepoškozená. Její majitelé už ji nemohli potřebovat. Když se podíváte do stodoly, nad mlatem ještě visí provaz, na kterém po odchodu rabujících vojáků visel hospodář, majitel chalupy, v zadním rohu mlatu je ještě hlína nasáklá krví, kde povraždili jeho rodinu.“

„Od Bílé Hory?“ nechtěl jsem tomu uvěřit. „To by se tam určitě nezachovalo!“

„Zachovalo,“ trval na svém stařík. „Uvědomte si, od té doby tady ta chalupa stála nanejvýš pět let, spíš méně. Zbytek té doby byla mimo svět a nestárla. Je pořád stejná jako tenkrát. Ani pořádně nevybledla krev, vsáknutá do hlíny mlatu.“

„Ale to je příšerná historie!“ otřásl jsem se.

„Je,“ souhlasil stařík. „Nu což, podívejte se tam, ať mi věříte! A protože chalupa neměla majitele a nikdo se o ni nehlásil, udělali jsme si z ní vědeckou základnu. Pravda, použili jsme ji sotva desetkrát, celkem to dělá těch pět vašich let, proto také pořád vypadá jako nová. Bude teď vaše. A aby vám ji za vaší nepřítomnosti nikdo nezničil, musím vás naučit s ní zacházet.“

Bylo to vlastně jednoduché jako facka. Byla k tomu nutná telepatie zesílená kamínkem osanarhe a dvě klíčová slova.

»Agajku!« způsobí, že chalupa zmizí a místo ní se objeví, co bylo naposledy na jejím místě. V zimě nahradí chalupu závěje sněhu, v létě travnatý palouček.

»Ginloš!« vrátí chalupu na její místo. Pozor, kdyby na paloučku panáčkoval zajíc, zmizí jako všechno a po příkazu »agajku« by se asi hrozně divil, jak se okolí skokem změnilo. Objevení chalupy v létě a její zmizení po napadnutí sněhu znamená, že se uprostřed sněhu objeví letní zelený palouček a naopak, když zmizí chalupa v zimě a objeví se v létě, bude zasypaná závějemi i s dvorkem. Ještě že sníh rychle roztaje!

„A co ten zajíc?“ zajímal jsem se.

„V mimosvětě neběží čas,“ ujistil mě stařík. „Když ho necháte v mimosvětě sto let, objeví se i po stu letech stejně mladý. Mimosvět nezná čas, nic se tam nemění. Proto přece i ta chalupa vypadá jako čerstvě postavená, vždyť od doby Bílé Hory tady nestála více než pět let, zbytek času byla v mimosvětě.“

„A co kdybych do mimosvěta poslal s chalupou i sám sebe?“ napadlo mě.

„Příkazy »agajku« a »ginloš« se neprovedou, když se nacházíte uvnitř oblasti,“ ujistil mě. „Ale kdybyste nechal zmizet do mimosvěta někoho jiného, ani jemu by čas neubíhal. Po dalším příkazu byste ho vrátil zpátky, jenže v jiné denní nebo roční době, v horším případě i v úplně jiné epoše. Čas tam zkrátka stojí.“

Ještě jsem se dozvěděl, že příkazy účinkují vždy na nejbližší »hytnak«, neboli »střídavý objekt«. Jsou tu poblíž hned dva, chalupa a dřevěný most. Mezi nimi je oblast, kde příkazy účinkují na oba objekty současně. Místo mostu se na obou jeho koncích objeví nevelké skály, které prakticky znemožňují, aby tam lidé postavili jiný most. Proto stál dávno věkem zřícený most trochu stranou, ačkoliv byl postavený později.

„Chalupu vám ještě upravím,“ slíbil stařík. „Nám to takhle stačilo, ale vy jste jistě zvyklí na vymoženosti své civilizace.“

Měl jsem být tedy majitelem chalupy ze šestnáctého či sedmnáctého století, abych mohl využívat zásuvky v kachlových kamnech? Nu co, hodit se to bude, mám aspoň rekreační chalupu. I když příliš blízko bydliště. A když nám sem mimozemšťané ještě zařídí vanu s teplou vodou a pár drobností? Tím lépe!

Budu tedy pokračovat.

A určitě už ne sám...

Stařík tentokrát neodešel, ale znenadání se prostě vypařil i se svou knihou. Už si přede mnou nemusel hrát na obyčejného člověka, proto přestal i předstírat, že někam odchází. Beztak by jeho stopy někde nepochopitelně zmizely. Ale už jsem se tomu ani nedivil. A docela by mě zajímalo, jak vlastně doopravdy vypadá. Tvrdil mi sice, že jeho pravá podoba není pro lidi »esteticky přijatelná«, ale kdo ví? Snad se podobal nějakému obrovskému hmyzu? Nebo červu, chobotnici, či co všechno my lidé považujeme za odporná stvoření?

Ale co, nechtěl se ukázat, nutit ho nemohu. Mohu ale co nejdřív udělat něco se získanou chalupou. Ne že bych ji honem utíkal podle zákona zdanit jako dar, to by nebylo chytré. Zákony nepočítají s dary od mimozemšťanů. A mimozemšťané budou těžko figurovat jako majitelé na našich úřadech. Ta chalupa měla poslední legální majitele někdy v dobách Bílé Hory, jenže to se žádné dokumenty tohoto druhu nevedly. Pak prostě zmizela, takže nebude nikde dokumentovaná. Musím se podívat na katastrální úřad, komu patří pozemek, na kterém aspoň občas stojí. A pokud to půjde, koupit ho. Co se tady bude dít potom, bude už má věc.

Odhodlal jsem se prohlédnout si chalupu. Venku byla dávno tma, vyzbrojil jsem se proto baterkou z auta a svíčky jsem raději sfoukl, aby nezpůsobily požár. Zkontroloval jsem nejprve kamna a hlavně boční zásuvku. Ležel tu navlas stejný kamínek osanarhe, jako můj. Výborně, až budu potřebovat další, vím kam jít. Smím si najít spolupracovníky, to je důležité. O několika poctivcích vím, třeba mě někteří odmítnou, ale každý, kdo na to přistoupí, bude posilou.

Pak jsem zvědavě zamířil do stodoly. Až mě zamrazilo, když mi baterka osvítila provaz, uvázaný na trámu nad mlatem. Na něm prý visel poslední majitel chalupy. Ani jsem se nedozvěděl, co to bylo za vojáky, kteří ho i s rodinou povraždili. Dneska už to je beztak jedno. Konec provazu byl rovně uříznutý něčím ostrým, to museli řezat mimozemšťané. Nevypadalo to ale, že by použili něco jiného než nůž. Žádný laser, žádné plameny. Nevědět o tom, že tu byli, nic bych nepodezíral.

Na konci mlatu byla opravdu tmavěji zbarvená hlína. Tady ti lancknechti povraždili chalupníkovu ženu a děti, ani nevím, kolik jich bylo. Mimozemšťané těla uklidili, možná je poblíž pohřbili, jenže po tom už mě přešla chuť pátrat.

Když jsem světlem baterky objel celou stodolu, povšiml jsem si vysoko pod střechou stodoly jakýchsi zavěšených pytlů. Pod nimi ležela na hambalcích prkna vytvářející jakýsi ochoz, který pytle z větší části zakrýval. Přistavil jsem si nahoru dřevěný žebřík, co tu ležel a na ochoz jsem vylezl. Podle hmatu byly pytle plné zrní, ale ještě nad nimi cosi viselo skoro až pod šindelovou střechou, kam žebřík nedosáhl. Ve světle baterky jsem odhadoval, že to budou velké kusy zčernalého masa. Že by se tu zachovalo z doby Bílé Hory? Pro historiky by to jistě bylo zajímavé, škoda, že se sem žádný nedostane!

Slezl jsem dolů, vyšel ze stodoly ven, poodešel od chalupy a pomyslel si: »agajku«!

Chalupa zmizela opravdu bleskově, jenže s ní zmizelo i moje auto, stojící na dvorku před stodolou. Teď tu byla všude jen nedotčená tráva. Až ve mně hrklo! Po příkazu »ginloš« se však objevila nejen chalupa, ale i auto na dvorku. Mohl jsem si oddychnout, ale hned jsem si řekl, že nechám chalupu i dřevěný most zmizet, aby nenechavce nesváděly k průzkumu. Nestojím přece o zbytečné pozdvižení.

Nasedl jsem do auta a opatrně vycouval ze dvorku. Na cestě jsem zadal příkaz »agajku« a chalupa zmizela, jako by tu nikdy nestála. Největší záhada vesnice mě opravdu poslouchala, jako švýcarské hodinky. Na druhé straně mostu jsem se zastavil a další »agajku« nechalo zmizet most. Dvě skály uzavřely cestu a zbýval tu už zase jen starý zřícený most. Zametl jsem tak za sebou cestu a vypravil se ve světle automobilových reflektorů domů.

Dorazil jsem domů až za tmy. Žena mi vnutila ohřátou večeři, pak jsem se vrhl ke svému počítači, abych se na internetu podíval do katastrálních map. Potřebuji teď vědět, komu patří příslušné pozemky. Pak uvidím!

Ještě večer jsem doma zjistil, že pozemek pod chalupou je v katastru vedený pod označením »nevyužitelné skály« a patří obci. Budu se muset vypravit na obecní úřad. Mám dvě možnosti. Buď koupit pozemek i s okolními skalami a roklemi, nebo jen nezbytnou část a zaplatit za geodetické rozhraničení. Bude to záviset na ceně za metr, ale skály by neměly stát mnoho, možná bude lepší koupit i okolní strže. Mapu jsem si vytiskl, vyznačil na ní pozemky, o které mám zájem, byl jsem tedy připraven.

Spal jsem po dlouhé době klidně. Zítra, až pojedu z práce, stavím se na obecním úřadě s nabídkou. Pak si zajedu za prvním kamarádem ze školy. Uvidím, co na to on.

Bylo to opravdu užitečné setkání!

Auto jsem musel zaparkovat před hospodou, protože před obecním úřadem byly umístěné značky zákazu zastavení. Velmi inteligentní způsob, jak odradit lidi od návštěv úřadu! Nevadí, došel jsem tam od hospody pěšky, jenže tím mé strasti neskončily.

Na úřadě mě nepříjemně překvapil ouřada, kterému jsem přednesl svou žádost o zakoupení pozemku. Chlapa jsem neviděl poprvé. Pamatoval jsem si ho z mé první návštěvy hospody, kde tenkrát po větrné smršti zapíjeli nenadálou smrt mé první oběti, bývalého ministra financí. Právě tenhle mi tam tenkrát nutil rum, či co to pili na oslavu smrti neoblíbeného politika. Nezdálo se ale, že by si i on pamatoval mne.

Přednesl jsem mu tedy svůj úmysl koupit v jejich obci parcelu pro víkendovou chatu, kterou bych tu postavil.

„My žádné chajdy nechceme!“ zamračil se na mě. „My jsme slušná obec!“

„Proto tu chci postavit repliku dřevěné selské chalupy, jakých máte ve vesnici už několik,“ ujistil jsem ho. „Ani já nemám rád chaty, ale starodávná roubená chalupa je přece něco úplně jiného.“

„V naší vsi nejsou žádné repliky,“ namítl. „Máme tu jen pravé dřevěné roubenky, všechny nejméně sto let staré a všechny chráněné památkáři.“

„Jedna navíc by se mezi nimi ztratila,“ umlouval jsem ho. „Navíc ji chci postavit až za vsí, od silnice tam ani není vidět. Nebude vám kazit ráz vesnice.“

„V naší vsi žádné vetřelce nechceme!“ opakoval nerudně.

„Vetřelce?“ podíval jsem se na něho udiveně. „Jakýpak já jsem vetřelec?“

„Nenarodil jste se tu, jste pro nás cizinec,“ trval na svém.

„Jsem stejný Čech jako vy!“ řekl jsem hrdě, ale marně.

Ouřada si prostě postavil hlavu a když už nevěděl, jak mě odmítnout, prohlásil, že na prodej pozemku musí vypsat výběrové řízení.

„Výběrové řízení na kus pozemku, vedený v katastru jako »nevyužitelné skály«? Vždyť tam kromě skal roste jen pár neduživých borovic! Orná půda to není a jiné využití pro to obec jistě nemá!“ namítal jsem.

„Ty stromy mají značnou hodnotu jako dřevo,“ odsekl.

„Nemají,“ odvětil jsem. „Od zimního uragánu je tam osmnáct přelomených stromů. Zatím je nikdo nezpracoval a nejspíš tam bez užitku shnijí.“

„On je taky problém z těch skal něco stáhnout,“ poučoval mě ouřada. „Vlastně tam ani nevede pořádná cesta, traktory jezdí na okolní pole přes Krétu, to je naše osada,“ vysvětloval mi hned.

„Cesta tam vede, ale přes zřícený můstek,“ přesvědčoval jsem ho. „Můstek bych musel na svůj náklad obnovit anebo postavit na tom pozemku nový.“

„Můstek tam před válkou postavil fabrikant Kraus,“ dokazoval mi ouřada, jak zná zdejší historii. „Chtěl tamtudy svážet dřevo, jenže nejprve přišla válka a hned po ní pan Kraus utekl do Západního Německa. Bál se, že bude viset, kolaboroval s Němci a udával lidi na Gestapu. Majetek mu podle Benešových dekretů komunisti znárodnili, patří obci, ale nikdo si dneska na to nedovolí sáhnout. Mohl by o to přijít, až se přihlásí dědici.“

„To snad ne!“ usmál jsem se. „Podle Benešových dekretů neznárodňovali komunisti, ti přišli až potom. Podle restitučního zákona se takto zabavený majetek nevrací a navíc už jsou restituce dávno promlčené.“

„Jo, to říkáte vy!“ odsekl ouřada. „Víte, kolik majetku se kolaborantům vrátilo?“

Měl, bohužel, pravdu. My Češi vracíme rádi, vracíme i to sporné, asi bychom vrátili majetek i Heydrichovým dědicům, kdyby se o něj přihlásili.

„Ten les patřil panu Krausovi?“ zeptal jsem se pro jistotu.

„Taky,“ přikývl ouřada.

„Tak mi ho prodejte!“ navrhl jsem. „Kdyby přišli Krausovi dědicové, vyhodím je! Nemají na nic nárok.“

„Ale co když se budou soudit?“ namítl.

„Tak se nebudou soudit s obcí, ale se mnou!“ pokračoval jsem. „Obec z toho bude venku, žádné soudy a popotahování, žádné výdaje na právníky. To bude na mně, ale divil bych se, kdyby se chtěl někdo soudit o nějaké skály, zejména kdyby mu hrozilo, že nakonec zaplatí soudní výlohy a odtáhne.“

„To si ale troufáte!“ podíval se na mě jako na pitomečka.

„Mám známého právníka,“ řekl jsem, ačkoliv to nebyla pravda.

„Jenže na to musím podle zákona vypsat výběrové řízení!“ vrátil se ouřada ke své původní obstrukci.

„Ach jo! Pokud vím, dá se to prodat i bez výběrového řízení, do kterého se nakonec přihlásím jen já,“ namítal jsem. „Stačí vyhlásit cenu »v místě obvyklou«. Co asi může stát metr »nevyužitelné skály«?“

„Zákon vyžaduje výběrové řízení!“ odsekl.

„Tak ho vyhlaste!“ pokrčil jsem rameny.

Nedal jsem jinak a vnutil mu svoji mapku, doma ji mám v počítači tak jako tak uschovanou. Ale obecní úřad jsem opouštěl se smíšenými pocity.

Nečekal jsem takové komplikace.

Na odjezdu jsem se zastavil v hospodě spláchnout vztek, který mnou lomcoval po návštěvě ouřadu. Mohl jsem to ale spláchnout jen kofolou, jsem tu přece autem.

„Á, Pražák!“ uvítal mě chlap od dlouhého stolu, kde už seděli tři další. Mimo ty čtyři byla hospoda prázdná.

„Jakejpak Pražák?“ zavrčel jsem na něho. „Bydlím přece v městečku za kopcem!“

„To jste beztak měšťané jako Pražáci!“ shrnul mě chlap i se všemi obyvateli městečka do jednoho pytle.

„Ale jděte někam!“ odsekl jsem a přisedl si k nim. Dlouhý stůl byl poloprázdný, místa tu bylo dost, ani jsem se neptal, jestli tu je volno.

„Co jste chtěl na našem obecním ouřadě?“ zeptal se mě druhý chlap.

„Chtěl jsem tady koupit chalupu,“ řekl jsem, aniž bych se podivoval nad tím, jak mohl vědět, kde jsem byl. Vlastně, když se to tak vezme, kam jinam bych mohl jít? Ve vesnici byl kromě hospody a obecního ouřadu jen starý obchod, kdysi zřejmě za komunistů vybudovaný nadšenci v »akci Z«, jenže ten byl už dlouho zavřený. V něm by se totiž na vsi obchodník neuživil, všichni zdejší jezdili nakupovat do města.

„Chalupu?“ podivili se naopak chlapi. „Tady někdo prodává chalupu?“

„Neprodává, žádná chalupa není volná,“ odsekl jsem. „Chci koupit chalupu, ve které jsem přespal tenkrát v zimě. Už se na to nepamatujete? Jak jste zapíjeli bejvalýho ministra financí...“

„Ježkovy zraky, to jste vy?“ vytřeštil na mě oči šedovlasý chlap. „Co jste se nám snažil nabulíkovat, že za Marešovejma je v lese ještě ňáká chalupa?“

„Jo. A tu chci koupit,“ přisvědčil jsem.

„To se nedivím, že s váma starej Vašátko vyběhl!“ přikývl chlap soucitně.

„Nevyběhl,“ opravil jsem ho. „Ale chce na ni vypsat podle zákona výběrové řízení.“

„No to je gól!“ zavdal si bělovlasý z půllitru. „Výběrové řízení na chalupu, která neexistuje! Nevěděl jsem, že je Dušan Vašátko takový vtipálek!“

„Hele, mladej, není od vás fér provokovat tady!“ zamračil se na mě jeho soused u stolu. „Co to pořád melete o chalupě za Marešovejma? Dyť tam dávají enem lišky dobrou noc!“

„Právě proto jsem doufal, že mi tam kus lesa obec ráda prodá!“ opáčil jsem. „Je tam krásně romantická pustina, jenom les, skály a rokle, v zimě jsem se tam vykoupal v potoce, když se pode mnou probořil led – proč bych si tam nemohl postavit chalupu na bydlení? Mohl bych prodat byt ve městě a měl bych to blíž do práce, dělám totiž v sousední vesnici u Vykoukala.“

„U starýho Vykoukala?“ zeptal se mě pro jistotu šedovlasý. „Tam přece dělá můj syn, měl byste ho znát!“

Ukázalo se, že jsme vlastně, i když přes jeho syna, staří známí a chlapi roztáli jako sníh v létě. Musel jsem si přisednout mezi ně a přiťuknout si s nimi kofolou. Ukázalo se, že tihle čtyři jsou místní důchodci. Proto mi říkali »mladej« a proto tady seděli, zatímco většina lidí má teprve krátce po pracovní době a do hospody, pokud sem vůbec chodí, dorazí až za chvíli.

Museli jsme se vzájemně představit, abychom se mohli nazývat křestními jmény, jak se na staré známé sluší. Bělovlasý chlap se jmenoval Rostislav Čermák, neboli Rosťa, po jeho levici byl Borek Musil, zprava seděli Jindra Dvořáček a Kája Dohnal. Partu občas doplňoval i Dušan Vašátko, který teď měl ale ouřední hodiny na obecním ouřadě. Ouřada byrokratická!

„Ještě kdybyste furt nemlel o tej chalupě za Marešovejma!“ napomínal mě pořád Karel. „Věšet bulíky na nos, to se mezi kamarádama nedělá!“

„Chlapi pitomí, že vy tu chalupu fakt neznáte?“ obrátil jsem se na ně.

„Jakou chalupu?“ vzhlédl na mě přísně i Rosťa. „Tam žádná chalupa není!“

„Vy mě donutíte, abych vám ji ukázal?!“ ulevil jsem si.

Připadal jsem si jako při zbytečném machrování, ale ono to tak zbytečné nebylo. Když tu má ta chalupa stát, bylo by dobré, aby si na ni místní zvykali.

„Žádná chalupa za Marešovejma není!“ zvýšil hlas Karel.

„Dobrá. Když tam je, zaplatíte všem jedno pivo a mně jednu kofolu, platí?“ popíchl jsem ho.

„A když tam není, jakože tam nikdy nebyla, platíte vy nám, ale každému dvě piva za to provokování!“ přistoupil na to Karel lehkomyslně.

Že je to lehkomyslnost, jsem věděl jen já.

„Platí!“ stvrdil jsem to přede všemi.

„Máňo!“ zavolal Karel na hospodskou. „Každýmu dones ještě dvě piva, platí je tady pan Václav!“

„Tak moment!“ zarazil jsem ho. „Není přece jasné, kdo vyhrál!“

„Je to naprosto jasný jako facka!“ trval na svém Kája. „Za Marešovejma žádná chalupa není, prohrál jsi každýmu dvě piva, všichni jsou tady svědci, teď už to prostě neokecáš!“

„Hele, chlapi, to se musí rozhodnout přímo na místě!“ trval jsem pro změnu na svém já. „Je to tam sice kousek, ale koho bolí nohy, toho naložím do auta a pojedeme se tam pěkně podívat.“

„Chce se ti fakt kvůli tomu vstávat?“ vytřeštili na mě oči všichni, nejvíc Kája.

„Sázka je sázka,“ pokrčil jsem rameny. „Kdo se tam nepůjde podívat, souhlasí, že prohrál, platí?“

„Tak na tohle ti neskočíme!“ vstal Kája. „Máňo, nechávám tady čepici, ještě se sem vrátím. Piva nám natočíš až potom! Každýmu dvě a platí je Vašek!“

„Počkejte s těmi pivy, až se vrátíme!“ navrhl jsem hospodské.

„Jo, správně!“ souhlasil Karel. „Zteplala by nám.“

Vyhrnuli jsme se z hospody a rovnou k mému autu. Pět se nás bude uvnitř trochu mačkat, ale vešli jsme se a já jsem vyrazil cestičkou k Marešovým. Kája seděl vedle mě vepředu, no aspoň to uvidí hned za zatáčkou.

Ještě před zatáčkou jsem pomocí »ginloš« postavil můstek a za nezřízeného údivu všech svých pasažérů po něm pomalu přejel přes potok.

„Doboha!“ ulevil si Rosťa. „Kdo tady tu lávku postavil? Most starýho Krause byl přece jinde!“

„Most po starým Krausovi je stranou vlevo!“ ujistil jsem všechny čtyři.

„Jenže se po něm nedá jet, je zřícený,“ konstatoval Jindra zbytečně, věděli jsme to všichni. Přesto se tím směrem ohlíželi všichni kromě mě, já jsem sledoval cestu. V té chvíli jsme projeli neutrální oblastí, dalším »ginloš« jsem mohl obnovit chalupu a za zatáčkou se před námi objevila v plné kráse.

„Tak co, Kájo?“ obrátil jsem se vpravo. „Každýmu pivo a mně kofolu!“

„To není možný!“ chytil se Karel za hlavu. „Já musím mít vlčí mhu!“

„Tak si na tu vlčí mhu sáhni!“ vybídl jsem ho, když jsem zastavil na cestě před vraty do dvora.

„Vystupovat, panstvo!“ pobídl jsem je. „Jako nevěřící Tomášové si všichni povinně na tu chalupu sáhnete!“

„Tady nikdy žádná chalupa nebyla!“ vyhrkl zděšeně i pan Rosťa. „Co jsme se tu jako kluci nablbli! O kus vejš je jeskyňka, tam byl náš partyzánskej bunkr, co my se tu nalítali s dřevěnejma samopalama! Žádná chalupa tady nikdy nebyla! To prostě není možný!“

„Jenže tady stojí!“ ujistil jsem ho dost zbytečně, viděli jsme ji všichni. „Jen mě mrzí, že vám nemám co nabídnout, chalupa je zatím úplně prázdná.“

„Kde se tu tak najednou vzala?“ bědoval pan Rosťa.

„Tak najednou?“ podíval jsem se na něho. „Nepamatujete si, jak jsem tenkrát v zimě tvrdil, že jsem v ní přespal? Už tenkrát tady byla!“

„Opravdu to bylo tady?“ vrtěl hlavou Rosťa.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Víte, ta chalupa má jednu záhadnou vlastnost. Stojí na nestabilním bodě časoprostoru. Proto tu může být, ale i nemusí. Jenže právě teď tady je, můžete si na ni sáhnout a nezaujatě vyhodnotit naši sázku.“

„Co je to za blbost – nestabilní časoprostor?“ vyhrkl Karel.

„Jestli máte matematicko-fyzikální fakultu, vysvětlím vám to matematicky,“ řekl jsem. „Jestli matfyz nemáte, pak vysvětlení nepochopíte.“

„Nikdo tu žádnou fakultu nemá,“ odvětil zklamaně Rosťa.

„Takže jen já,“ vzdychl jsem si. „Dobře, zkusím to jinak. Umíte si představit obyčejnou lžíci? Můžete ji položit na stůl buď normálně, kdy bude nahoru vypadat jako mistička, nebo obráceně, kdy bude vypadat jako kopeček. Položte ji na stůl jako mističku a přilepte na ni kus lepivé kaše. Když ji obrátíte, kaše bude dole a nahoře bude kovový vršek. Když ji opět otočíte, objeví se kaše. Ta chalupa je ta kaše na lžíci. Podle toho, jak je lžíce otočená, je nahoře kaše neboli chalupa, nebo kovový vršek, tady spíš skály. Jde o to zjistit, jak tou lžicí otáčet. Chalupa tu byla, je a bude, jen je většinu času neviditelná a nehmotná.“

Ani jsem si při tom moc nevymýšlel. S mimoprostorem to je složitější, ale jinak než populárně se to podat nedá. Zejména když jsem to sám pořádně nechápal.

„A vy to umíte?“ podíval se na mě pátravě Rosťa. „Předveďte nám to!“

Na ukázku však nedošlo, přinejmenším ne hned. Přes nový dřevěný most se riskantně rychlou jízdou přehouplo těžké stříbrné terénní auto, tak tak se nám vyhnulo a zastavilo smykem až na dvorku za vraty, naštěstí otevřenými. Vyskočil pan Dušan Vašátko, obhlédl nás a rozkřikl se především na mě:

„To jsem si mohl myslet!“ křičel. „Černá stavba! Tak proto ten zájem o pozemek s »nevyužitelnými skálami«! Ale to vám neprojde! Postarám se, abyste na to nedostal stavební povolení a aby se tahle černota odstranila do poslední třísky! A žádný prodej pozemků nebude, jasné?“

„Ale Dušane, neblázni!“ snažil se ho krotit pan Rosťa.

„Ještě ty se ho zastávej!“ ječel pan Dušan. „Ale já to tak nenechám! Ještě dnes napíšu trestní oznámení a požadavek na okamžité odstranění té černoty!“

„To myslíte vážně, pane Vašátko?“ ozval jsem se konečně.

„Smrtelně vážně!“ odpálkoval mě.

Jenže v té chvíli ani nestihl mrknout a zmizel. A nejen on! Před očima zkoprnělých sousedů zmizela v tom okamžiku i chalupa se stodolou a zahrádkou i s nízkým dřevěným plotem, zmizelo i Vašátkovo terénní auto. Palouček byl prázdný. Příkaz »agajku« jsem si jen pomyslel, ale stisk osanarhe to zpečetil.

„Doboha!“ zaklel pan Rosťa. „Kde je?“

„Co máte na mysli?“ zeptal jsem se ho. „Chalupu, nebo pana Vašátka?“

„Oboje!“ vyhrkl pan Rosťa.

„Na opačné straně lžíce!“ uspokojil jsem jeho zvědavost. „Poslal jsem ho tam, ale viděli jste sami, byla s ním nějaká řeč?“

„Ale... co je tam, na té... opačné straně lžíce?“ chytil dech pan Rosťa.

„Jestli se o pana Vašátka bojíte, nemějte strach,“ uklidňoval jsem je. „Na druhé straně lžíce neubíhá čas, nemůže se mu tam vůbec nic stát.“

„Vraťte ho!“ vybídl mě pan Rosťa za souhlasného přikyvování ostatních.

„Aby na mě podal trestní oznámení?“ zavrtěl jsem hlavou. „Vy jste ho neslyšeli?“

„On to tak zle nemyslel!“ zastal se souseda i pan Jindra.

„On to tak zle myslel,“ řekl jsem důrazně. „Vy jste to neviděli?“

„Ale co tam s ním bude?“ staral se pan Borek.

„Nic zlého se mu tam nestane,“ tvrdil jsem. „Takže ho tam nechám, dokud mi obec neprodá pozemek a nepovolí stavbu. Do té doby tam zkrátka bude.“

„Ale bez něho vám nikdo nic neprodá a nepovolí!“ namítl pan Karel.

„Obec snad nemá zástupce? Případně obecní radu?“

„Jenže Vašátko v ní má hlavní slovo!“ namítl pan Karel.

„No tak bude muset rada zasednout bez něho! Pak mi to nejspíš prodá. Podám žádost o povolení stavby a pana Vašátka pustím, až nepůjde nic změnit.“

„Chcete ho tam držet čtrnáct dní do zasedání rady?“ vyjekl pan Borek.

„Když to bude nutné, třeba rok,“ řekl jsem odhodlaně. „Bez té chalupy se obejdu, když tam vydržela čtyři sta let, klidně tam vydrží i déle. A pan Vašátko tam vydrží také. Neubíhá mu čas, nepotřebuje jíst ani pít, vlastně ani nedýchá, ale až se vrátí do našeho vesmíru, bude v naprostém pořádku a půjde na mě hned podat trestní oznámení kvůli »nepovolené stavbě« chalupy, která je přitom starší než celá vesnice.“

„To myslíte vážně?“ zděsil se i pan Jindra.

„Tak mi poraďte, co mám podle vás dělat!“ vybídl jsem je. „Ano, objevil jsem tajemství chalupy. Ta chalupa už čtyři sta let nemá majitele. Koupit ji nemám od koho, mohu koupit jedině pozemek a chalupu prohlásit za novou stavbu, neboť, jak všichni víte, nikdy tu žádná nestála. Být pan Vašátko jen trochu grand, neházel by mi klacky pod nohy. Vlastně jsem splnil jeho požadavek na okamžité odstranění černé stavby a to do poslední třísky. Tak – a teď raďte!“

Někdy je dobré přenést rozhodování na pochybovače i za cenu prozrazení tajemství, které se stejně utajit nedá.

I když to nemusí vyjít vždycky.

Errata:

11.08.2021 15:08