Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Krocení byrokrata

Ačkoliv jsme se mezitím skamarádili, nenechal jsem se obměkčit prosbami starousedlíků a chalupu neobnovil. Pobídl jsem je nasednout do auta a když jsme přejeli dřevěný můstek, nechal jsem zmizet i ten. Nenadálé objevení obrovských balvanů na místě můstku vyvolalo další překvapení, ale také zaražené mlčení.

Zamračeně jsme se tedy vrátili do hospody.

„Ale teď tam přece ta chalupa není!“ napadlo Káju. „Takže jsem vyhrál!“

„Jak to že není?“ namítl jsem. „Je tam! Na opačné straně lžíce, nehmotná a neviditelná, ale je tam. Jak se Země otáčí, chalupa se otáčí s ní, na dvorku stojí pan Vašátko i s autem! Nebo mi chcete tvrdit, že ani pan Vašátko neexistuje? To byste ho moc rychle odepsali!“

Kája už jen mávl rukou a zaplatil sázku. Všem pivo a mně další kofolu. Nebyla to tak velká prohra, aby ho mrzela, zejména když se děly věci, jaké se jen tak člověku nestávají a jaké selský rozum prostě nechápe.

U stolu jsme ale započali další část diskuse. Rosťa a Jindra pořád trvali na tom, abych pana Vašátka vysvobodil, zatímco Borek s Kájou se mezitím přidali na mou stranu s tím, že si o to Dušan řekl sám, když požadoval okamžité odstranění »černé stavby«. Vlastně jsem mu jen vyhověl, ne?

„Nechápu, proč se Dušan stavěl na zadní!“ řekl Kája. „Komu mohlo záležet na kusu lesa ve skalách, kde se dřevo ani pořádně svážet nedá? Záleží na tom jen tady Václavovi, kvůli té strašidelné chalupě, ale nikomu jinému.“

„Já to naopak chápu,“ přispěchal se svou troškou do mlýna Borek. „Podívejte se, o ten kus lesa ve skalách jde jen tady panu Václavovi. Jenže Dušan zřejmě vycítil, že by na tom mohl něco trhnout. Proto chtěl i na ten kus skal vypisovat výběrové řízení. Řekli byste, že se na to přihlásí jen tady Václav, ale já bych se nedivil, kdyby se přihlásil i někdo další. Dušan by byl ve střetu zájmů, ale on už si někoho najde. Ten kus skal tedy vysoutěží Dušanův bílý kůň, který samozřejmě nabídne o desetník lepší cenu, takže to dostane, to už Dušánek zařídí. Pak to od něho obratem odkoupí a nabídne to k prodeji Vaškovi, jenže za pětinásobnou cenu, nebo i dráž.“

„Myslíš, že by Dušan udělal takový podraz?“ pochyboval Rosťa.

„Hele, hoši, víme všichni, jak jde Dušan po penězích!“ doplnil Borek. „Šábl by se s tím svým bílým koněm o čtyřnásobek toho, co by dostala obec! To by nebyl špatný vejvar! Jenže by to všechno zaplatil tady Vašek.“

„Mohl bych oba převézt,“ přidal jsem své mínění. „Chalupa v mimoprostoru nestárne ani nechátrá. Klidně bych ji tam nechal. A tak za půl roku bych za panem Dušanem přišel s nabídkou poloviční ceny. A byl bych ochotný přihodit nanejvýš do výše mé původní nabídky s tím, že víc ani korunu. Ještě by mi to rád prodal!“

„No, mohl by mezitím vykácet a prodat všechny stromy, co tam rostou,“ mínil pan Borek. „To by mu taky nějakou pětku hodilo.“

„A já pak snížím nabídku,“ nedal jsem se. „Za holé skály dám ovšem méně. Však by mu to dřevo štěstí nepřineslo, nehledě na šílenou práci, než by to z těch skal dostal k silnici. Těžká technika tam podle mě neprojde a tahat to koňmi? Přeji mu příjemnou zábavu!“

„Ale jak chceš to dřevo z těch skal dostat ty?“ vrčel Jindra.

„Copak mi jde o dřevo?“ usmál jsem se. „Nebudu hamoun a nechám je tam růst. Leda bych se tam vypravil s motorovou pilou pořezat přelámané stromy.“

„Tak rozštípané klády na pile nechtějí,“ upozornil mě Borek.

„Ani bych je neprodával, ale rovnou pořezal na topení,“ opáčil jsem. „Na malé špalky, co se dají odnosit i v batohu.“

„Za palivové dřevo ale moc nedostaneš!“ varoval mě Borek.

„Vždyť říkám, nejde mi o kšefty, jen o tu chalupu. Usadil bych se tam, měl bych blíž do práce a ještě bych ušetřil na nájmu i na benzínu. A tím dřevem bych si prostě topil.“

„A nebál byste se, že se ta chalupa i s tou lžící sama od sebe převrátí a vy budete někde... ani nevíme kde?“ napadlo Rosťu.

„Vzhledem k tomu, co o tom vím, se toho nebojím,“ ujistil jsem je. „Viděli jste, že s tou »lžící« umím zacházet. Mohl by mě tam nanejvýš někdo zavřít jako já pana Dušana, ale to bych ho musel naučit, jak se s tím zachází. Není to tak jednoduché, jak se to řekne.“

„Ono to bude asi tak snadné jako pilotovat jumbo-jet, co?“ ušklíbl se Jindra.

„Jednodušší,“ ujistil jsem ho. „Jako pilotovat kosmickou loď. Člověk by ji totiž nestíhal řídit, proto jsou řízené automaticky.“

„Ale pořád by mě zajímalo, jak jste na tu chalupu přišel!“ chtěl vědět Rosťa.

„Přitáhla si mě sama,“ pokrčil jsem rameny. „Víte přece, jak se to říká, když je štěstí unavené, sedne si i na vola. Vůl jsem odjakživa a štěstí bylo asi unavené. Ta chalupa se totiž čas od času samovolně objevovala a já měl kliku, že jsem právě v té době uvázl na silnici mezi padajícími stromy, jinak bych ji v té sibérii neobjevil. Pak jste mě překvapili, že tam žádná chalupa není a nikdy nebyla, jenže já vlastním očím věřím. Objevil jsem, jak tou »lžící« otáčet a to je všechno.“

„A co kdyby to teď objevil i někdo z nás?“ nadhodil Borek.

„Můžete to zkusit,“ pokrčil jsem rameny. „Doporučil bych vám přihlásit se nejprve na matematicko-fyzikální fakultu. Snad by stačila i jiná technická fakulta, ale bez vyšší matematiky budete na tu »lžíci« koukat jako do čínské knihy, když neumíte čínsky. Nebo, jak se říká v Čechách, jako tele na nová vrata.“

„To je ale podraz!“ mínil Kája. „Kdo to může používat?“

„Nejlépe nikdo,“ řekl jsem. „Myslíte si, že to bude vesnická atrakce číslo jedna? Kdepak! Vrátím chalupě stabilitu, aby se nejbližších sto let ani nepohnula a budu v ní bydlet jako normální člověk. Nechci ji přece ukazovat za vstupné!“

„Proč se ale ta chalupa nikdy neobjevila, když jsme tam byli my?“ vyzvídal dál Rosťa, jako kdyby se cítil uražený, že na to nepřišel on.

„Byli jste tam někdy za vichřice, když padají stromy?“ odpověděl jsem mu otázkou. „Za jiného počasí samovolné překlopení prostorů nehrozí, nemá proč.“

„Takže štěstí u nás nikdy unavené nebylo...“ vzdychl si Rosťa smířeně.

„Nebo nejste volové, jako já,“ doplnil jsem i druhou podmínku a společně jsme se tomu zasmáli.

„Ale co Dušanova stará?“ napadlo ještě Rosťu. „Ta bude vyvádět, až jí Dušan večer nepřijde domů!“

„Ta si od něho aspoň jeden večír oddychne,“ mínil Kája.

„Já bych ho pustil,“ opakovaně navrhl Rosťa. „Nechal bych ho odjet autem od chalupy a tu bych nechal zmizet. My všichni potom budeme dělat nechápavé ksichty: Jakápak chalupa? Cože to máš za halucinace? Až ho přesvědčíme, že se mu to jenom zdálo. Žádná černá stavba neexistuje, nemá důvod se čertit.“

„Má to dvě chyby,“ upozornil ho Borek. „Jednak neřešíš můstek, bez toho se tam ani zpátky autem nedostane. Za druhé to nezabrání podrazu s kupováním, naopak ho to ještě povzbudí, když už pochopil, proč je to tak zajímavé.“

„Jak říkám, v takovém případě chalupa i můstek zmizí a až pan Vašátko vytěží všechno dřevo, co vytěžit půjde, přijdu se sníženou nabídkou,“ dodal jsem. „A to si musí nejprve opravit Krausův můstek, jiný tam nebude.“

„A to ho přijde tak draho, že se mu to dřevo nevyplatí,“ doplnil mě Kája.

„Já se vsadím, že Dušan nic těžit nebude,“ mínil Jindra. „To je moc práce a to není pro něho. Spíš se bude snažit licitovat o penězích jako o mariáši.“

„V tom případě narazí na nezájem,“ pokrčil jsem rameny. „A jestli to koupí on, i kdyby přes nějakého bílého koně, bude to pro něho velice špatná investice. Na těch skalách nic nevydělá.“

„Mám nápad!“ přihlásil se Jindra. „Můžete klidně Dušana pustit. Samozřejmě před ním sehrajeme divadýlko, že se mu ta chalupa jen zdála, ale pak všichni přijdeme za čtrnáct dní na zasedání obecní rady. Do té doby ať se za potokem nehne ani myš! Na zasedání přijdeme jako jeden muž i s našimi drahými polovičkami a jestli bude Dušánek pokračovat v tom podrazu, vypískáme ho.“

„Z toho si tak bude něco dělat!“ namítl Borek. „Mám lepší nápad. Vyloučíme ho od našeho stolu tady v hospodě. Ne až za čtrnáct dní, ale hned. Naznačíme mu, když si chce hrát na vrchnost, nemá mezi námi místo. Panského pacholka tady nechceme. Ať si přesedne k jinému stolu a když tam bude sedět sám, tím lépe, stěžovat si může jen sám na sebe!“

„Myslíš, že to pomůže?“ pochyboval jsem.

„To bych řekl!“ trval na svém Borek. „Bude se cítit jako vyvrhel!“

„To by mohlo pomoci,“ přidal se k němu Rosťa. „Tak co, vysvobodíte ho?“

Okamžik jsem přemýšlel. Pustím-li pana Vašátka, musím očekávat jeho odplatu. Pokud se nezalekne, že se pustil do křížku s Neznámem. Ale cítil jsem, že zatvrzelostí mohu jedině přijít o sympatie zdejších. Trpělivost bude účinnější.

„Dobrá,“ ustoupil jsem. „Počkejte tady, jdu ho pustit. Ale jak jsme se dohodli, nebyli jste tam a žádná chalupa ani můstek neexistuje. Všechno byla jen ta vlčí mha!“

Všichni ochotně přikývli. Karta se obrátila, snad budou spokojení. Možná z toho kouká dlouhý odklad, ale času mám dost a vydírat se nenechám.

Zvedl jsem se, vyšel z hospody a nasedl do auta, tentokrát sám. Dojel jsem jen na dohled k chalupě, kousek za neutrální zónu, otočil auto, postavil je mimo cestu a zbytek došel pěšky.

Příkaz »ginloš« způsobil bleskurychlé objevení chalupy i se stříbrným autem na dvorku a s nadávajícím panem Vašátkem vedle něho.

„Pojďte do hospody, pane Vašátko!“ přerušil jsem jeho další litanie. „Chcete tady tvrdnout až do rána?“

„Budu si dělat, co chci!“ odsekl. „Všichni tady vidí tu vaši černou stavbu...“

„Všichni?“ přerušil jsem ho. „Koho tu vidíte? Vždyť tu nikdo není!“

„Cože?“ zarazil se. Až teď si všiml, že chlapi zmizeli i s mým autem a já stojím znatelně dál než předtím. Jinak se kolem nic nezměnilo. Nebyl tam ani hodinu, aby se viditelně setmělo, ale náhlé zmizení sousedů ho přece jen zarazilo.

„Kde jsou?“ vyhrkl zmateně.

„Kde by byli? V hospodě!“ ujistil jsem ho. „Taky se divím, že tam nejste!“

„Vždyť byli tady!“ ukázal tam, kde stál prve můj auťák obklopený chlapy.

„To se vám jenom zdálo!“ řekl jsem s jistotou v hlase.

„Copak spím?“ čertil se, ale už mnohem nejistěji.

„Nevím, jak vy, ale já se chystám do hospody,“ řekl jsem. „Zůstaňte si tady, můžete si přece dělat co chcete, ale já jdu.“

Otočil jsem se a obrátil jsem se k odchodu. Pan Vašátko naskočil do svého vozu, bleskurychle vycouval... jenže v té chvíli chalupa přímo před jeho očima zmizela, což ho parádně vyvedlo z míry. Před paloučkem stálo jen jeho terénní auto. Pan Vašátko se však rychle vzpamatoval. Dřív než jsem došel ke svému autu, předjel mě a ujížděl, nejspíš k hospodě.

Nasedl jsem do svého auta, na rozdíl od pana Vašátka pomalu a opatrně přejel můstek, který hned za mnou zmizel. Vesnice byla jako dřív, jen za potokem byly znát v trávě stopy aut, která by se tam normálně vůbec nemohla dostat...

Musím se přidat k novým kamarádům v hospodě, tam to bude pokračovat.

Doufám, že ne jako dosud.

Když jsem vstoupil do hospodského sálu, překvapilo mě, že Dušan Vašátko sedí u stolu s chlapy. Dohodli jsme se jinak! Ale bylo to v pořádku. Aby ho mohli od stolu vykázat, musel nejprve sedět s nimi. Mým příchodem hádka vyvrcholila.

„Když si chceš hrát na vrchnost, jdi si k jinému stolu!“ prohlásil rezolutně pan Rosťa Čermák. „Zpanštělého pacholka mezi námi nechceme!“

„Taky že půjdu! Však vy zase přilezete!“ odsekl navztekaně pan Vašátko. Vstal a i s půllitrem si přesedl k menšímu stolu stranou. Seděl tam ale sám a zjevně se mu tam nelíbilo. Zejména ho žralo, když jsem vstoupil do sálu a beze všeho zamířil mezi chlapy ke svému nedopitému půllitru kofoly.

„Neustoupí!“ hlásil mi pan Rosťa. „Tvrdí, že je v právu a neustoupí!“

„Co se dá dělat!“ vzdychl jsem si. „Výběrové řízení s jediným účastníkem je tak jako tak od začátku neplatné, takže stáhnu nabídku a půjdu jinam. Budu to mít blíž do práce, i na benzínu ušetřím, ale nebude to tak romantické, jako to mohlo být tady. Škoda! Tady by se mi líbilo.“

Hovořili jsme v hospodském šumu nahlas a neohlíželi se, jestli nás pan Vašátko poslouchá nebo ne. Vlastně, co bychom to tajili? Jen ať to slyší!

„Co když mají sousedi na obecním ouřadě ještě větší paka?“ nadhodil Rosťa.

„No tak zůstane všechno při starém,“ pokrčil jsem rameny s úsměvem. „Jezdit budu z města jako teď a nic se nezmění. Akorát bych se mohl čas od času zastavit na kus řeči tady v hospodě. Ale jen na kofolu, protože budu řídit.“

„A to se té chalupy tak snadno vzdáš?“ popichovali mě.

„Dyť říkám, půjdu ještě do sousední vsi,“ opakoval jsem. „A nejspíš mi tam kus pozemku na chalupu prodají, nejsou snad všude pitomci.“

Pan Vašátko musel mlčet, i když to slyšel. Nemohl přece přiznat, že špicuje uši na každé naše slovo.

„Pak ale budeš chodit do hospody tam, ne?“ nadhodil Jindra.

„A co tady, když tu nebudu mít co pohledávat?“ pokrčil jsem rameny. „Být to při cestě, pak snad, ale uznejte, jaký bych měl důvod dělat sem zajížďku?“

„Takže tu nabídku stáhneš?“ opakoval otázku Rosťa.

„Dneska už ne,“ vzdychl jsem si. „Úřední den je pozítří, ale máte někdo jiný nápad, co s tím? Mám snad čekat na oficiální zamítnutí, že je výběrové řízení pro nedostatek nabídek neplatné? Stáhnu ji, abych mohl jít vedle, to dá rozum!“

„Škoda!“ řekl Rosťa. „Zdejší vesnice vymírá, lidi se stěhují za prací, za chvíli tu zůstaneme jen my důchodci. Každý přírůstek by byl dobrý!“

„To byste tu nesměli mít takové byrokraty,“ zvedl jsem se. „Hoši, musím jet, aby má drahá polovička nešedivěla obavami, jestli jsem zase někde neuvízl.“

„Stav se tady, až pojedeš kolem!“ vybídl mě Rosťa.

„Tak ahoj!“ rozloučil jsem se.

Útratu jsem měl zaplacenou předem, hospodská mi jen přátelsky zamávala.

Uvidíme pozítří, řekl jsem si.

Při jízdě autem mobil zásadně vypínám, ale když jsem zaparkoval auťák u domu a zapnul mobil, vyskočila na mě hláška o zmeškaném hovoru. Číslo jsem v adresáři ještě neměl, ale hned jsem je vytočil, zajímalo mě, kdo mě může volat.

Ukázalo se, že to byl Borek. V rámci seznamování jsem jim dal své číslo a Borek toho využil už prvního dne. A stálo to za to.

„Chceš vědět, co je nového?“ zeptal se, když jsme se vzájemně představili.

„Za tu chvilku?“ podivil jsem se.

„Hned jak jsi odjel, přišel Dušan Vašátko s nápadem, jak tě převeze,“ hlásil mi. „Až přijdeš pozítří stáhnout svoji nabídku, oznámí ti, že je na to pozdě, obecní rada mezitím rozhodla, že ti ty skály milostivě prodá.“

„Cože tak najednou?“ podivil jsem se. „Zasedání má být až za čtrnáct dní!“

„On členy obecní rady osobně oběhne. Chce prý vidět, jak se budeš tvářit, až za ty skály budeš muset cálovat!“

„Když ponechá cenu, jakou jsem navrhl, cukat se nebudu,“ usmál jsem se. „Jen mi trošku vadí, že bude schvalovat, až přijdu s plány na stavbu.“

„Kašli na něho a jdi rovnou na okres!“ poradil mi Borek. „Tam ti to schválí taky, bez obav!“

„Doufám, že to půjde,“ přijal jsem radu.

„Jenom nikomu neříkej, že jsem ti volal,“ staral se Borek. „Nejlépe, když budeš před ním hrát překvapeného.“

„Jasně,“ slíbil jsem mu.

Popřáli jsme si tedy dobré noci a zavěsili jsme.

Ale po večeři mi volal ještě Rosťa se stejným upozorněním. A taky chtěl, abych sehrál překvapeného.

„Jistě,“ slíbil jsem i jemu. „Nic nezkazím.“

Hleďme, pomyslel jsem si, pan Vašátko otočil.

Tím lépe.

Errata:

11.08.2021 15:08