Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Stěhování

Pan Vašátko postupoval tak, jak řekl v hospodě. Urychlil přijetí mé žádosti, ale hned také trval na okamžitém zaplacení. Tím mě ale nezaskočil, ani jsem si nemusel půjčovat. Půjčky nenávidím a nemít potřebné peníze, nehrnul bych se do toho. Pak jsem převezl já jeho, když jsem ho přeskočil a nechal si stavbu schválit přímo na okrese. Pár týdnů se zdánlivě nic nedělo, pak proběhla kolaudace hotové chalupy a proti tomu nemohl nic dělat.

Možná by nic nedělal, ale věřit jsem mu nemohl. Dopadlo to naštěstí dobře a v hospodě jsme to patřičně oslavili, tentokrát dokonce i alkoholem. Musel jsem se držet zpátky, není horší pohled než na opilého abstinenta. Úplný abstinent sice nejsem, ale alkohol piji tak málokdy, že na to nejsem zvyklý a tím hůř bych asi vypadal. Ale i to dopadlo dobře.

Jsem tedy vesničan.

Kolaudace byla sice fraška, ale proběhla v pořádku a úplně legálně. Komise z okresu se lecčemu podivovala, ale nakonec mi potřebné razítko udělila. Nejvíc se divila, že do chalupy nevede přívod elektřiny, ale ujistil jsem je, že chalupa je plně soběstačná. Obrátil jsem jejich pozornost na střechu, krytou starodávným dřevěným šindelem, jenže, což bylo vidět až zblízka, potaženým průhlednou fólií. Ujistil jsem je, že se jedná o fotovoltaické články nové generace, ke kterým mám ve sklepě akumulátory, takže si vystačím i bez elektrorozvodné sítě.

Nebyla to sice pravda, ale komise se s tím spokojila. Mimozemská fólie byla na střeše k ochraně před ohněm a byla tam už od chvíle, kdy mimozemšťané chalupu přeměnili na svoji vědeckou základnu. Napadlo mě, že během Třicetileté války viděli tolik požárů, že je prostě nemohli podceňovat. To, co jsem vydával za akumulátory, byl mimozemský zdroj elektřiny, vytvořený podle mých požadavků. Dodával elektřinu stejných parametrů, jako by přicházela po drátech, jenže bez drátů. Příkazy »agajku« a »ginloš« by beztak dráty přerušily a dráty spadlé na zem jsou, jak je dobře známo, životu nebezpečné.

Mělo to i další výhodu. Nebudeme platit za elektřinu.

Hlavními úpravami v chalupě byly proto elektrické rozvody. Žena jistě uvítá moderní kuchyňskou linku hned vedle starodávně se tvářících kamen s pecí, kde se sice dá topit dřevem, ale jsou tam i elektrická topná tělíska. V místnostech je elektrické osvětlení, ačkoliv se lampy tváří jako staré petrolejky. Všude jsou i elektrické zásuvky. Elektrické topení pod starodávně vyhlížející prkennou podlahou je ovládané telepaticky, i bez osanarhe.

Připojení počítače na internet jsem si sjednal pomocí wifi sítě ve vsi. Počítačoví nadšenci se naštěstí mezi sebou snáze dohodnou než jejich zastupitelé. Nestaral jsem se ani o vodu, ani o odpady. Mimozemšťané to jistě nějak vyřešili a měl jsem dojem, že ani není radno do toho příliš šťourat. Hlavně že voda bude dobrá, a to tedy je.

Chalupa měla jednu zvláštnost, sklípek. Vstupovalo se tam z předsíňky, nejprve dolů po kamenných schodech a potom poměrně dlouhou chodbou, na níž bylo podle nepravidelných stěn znát, že je to mírně přitesaná přírodní jeskyně, jen aby se tudy dalo pohodlněji projít. Na konci chodby byly dveře z těžkých fošen. Zpočátku jsem je považoval za zbytečné, později jsem zjistil, že sklípek výtečně tepelně izolují. Za těmito dveřmi se poměrně brzy ustálila teplota jako v ledničce. Chtě nechtě jsem musel stavitele a prvního majitele chalupy obdivovat, jak na to vlastně přišel.

Když jsem totiž do sklípku vstoupil poprvé, nebyl v něm chládek, ale horko. Ale brzy jsem zjistil, čím to je.

Sklípek zasahoval mimo oblast řízenou příkazy »ginloš« a »agajku«. Když byla chalupa schovaná v mimoprostoru, zůstala koncová část sklípku v našem světě. Dělící čára vedla hned za těžkými, tepelně izolujícími dveřmi na konci skalní chodby, takže tam byl potom sklípek otevřený. Časem se ale vrstva kamení a hlíny na vchod zřítila, a jeskyni až na nevelký otvor uzavřela, ale uzavírající stěna nebyla dost silná a navíc na ni po značnou část dne svítilo slunce, takže vnitřek sklípku vyhřálo. Vesničtí kluci jeskyni znali a používali ji jako klasický klukovský »bunkr«, právě ten, o kterém se v hospodě zmiňoval pan Rosťa. Uvnitř se po původních majitelích chalupy nic nezachovalo, neboť byl příliš přístupný. Navštěvovaly jej celé generace zdejších kluků, kteří si vnitřek proměnili v oblast svých her.

Po vyvolání chalupy ale teplota ve sklípku začala pozvolna klesat a po několika týdnech se ustálila na poměrně nízké hodnotě. Zjistil jsem to vlastně náhodou. Poprvé jsem se do sklípku podíval krátce před »kolaudací« chalupy, bylo by trapné, kdybych nevěděl, co kde je. Kdyby se mě někdo z kolaudační komise na něco zeptal, nesměl jsem vypadat příliš překvapeně. Teplý sklípek neměl pro mě žádný význam, jenže po několika dnech jsem se tam opět podíval a zjistil jsem, že je tam zima jako v lednici. Záhadu jsem brzy odhalil, ale když mi mimozemšťané nabídli i zdroje elektřiny, bylo pohodlnější zařídit si slušnou lednici blíž k plotně.

Na sklípek jsem časem zapomněl...

Vlastní stěhování proběhlo bez problémů. Zaplatili jsme poslední nájem a poslední účet za elektřinu a plyn. V chalupě plyn nebude, zato elektřiny máme nadbytek, žena tedy bude vařit na elektřině. Museli jsme si kvůli změně adresy vyměnit občanky, ale to byla drobnost. Převedli jsme na novou adresu poštu. Inkaso, kde byly už jen poplatky za rádio a televizi, jsme zrušili. Rádio ani televizi na chalupě nemáme a basta! Na zprávy se díváme na internetu a navíc zprávy z různých zdrojů porovnáváme. Lžou sice všichni, ale naši presstituti lžou nestoudně. Lidé odkázaní jen na ně jsou podle mého mínění chudáci, hrozí jim zkřivený pohled na všechno, co se na ně z té obrazovky vyhrne.

Rozloučili jsme se se sousedy... a tím to skončilo. Od zítřka bydlíme v moderní, byť středověké chalupě. Je stavěná pro nás lidi, i když dlouhá staletí patřila mimozemšťanům. Vesničané o tom možná něco tuší, ale přijali mé vysvětlení pomocí »otáčivé lžíce« a víc nad tím nebádají.

A mám pomocníka, který se rychle uzdravuje, ačkoliv tomu možná ještě ani sám nevěří či spíš nechce věřit. Jenže bude muset uvěřit, i když mu to jeho svět převrátí vzhůru nohama. Asi jako předtím mně.

Zvykne si také.

Jak jsem očekával, nové možnosti představovaly pronikavé zlepšení. Zpočátku jsem mohl darebáky jen bez výstrahy zabíjet. I to pomáhalo, ale když se k tomu přidalo telepatické varování, bylo to spravedlivější. Kdo uposlechl mé varování, nezemřel. Možnost dočasného zmrzačení umožní ještě výchovnější lekce. Kdo teď ignoroval první varování, toho jsme potrestali citelněji, ale pořád mu zůstala možnost nápravy. Zejména když ho invalidita vyřadila z dosavadního postavení. Slepý nájemný vrah ztrácí pro svého zaměstnavatele cenu, agent na invalidním vozíčku také. Sebevědomí drsňáci ztratili se zrakem i drsnost a měnili se před očima v zubožené trosky, odkázané na invalidní důchody, případně i na soucitné příbuzné. Nejhůř na tom byli ti, kdo soucitné příbuzné neměli a jejich dosavadní zaměstnavatel je bez prostředků k obživě prostě vykopl. Hyenám jsem to ale přičetl k spisku vin a vymáhal jsem po nich nápravu. Odstrašující případy měly kupodivu blahodárný vliv na ostatní. Smrt znamená konec a po pohřbu se po každém jen slehne zem, obrazně a někdy i doslova, zatímco invalida zůstává lidem na očích trvale.

Emil se mezitím zaučoval.

Naučil jsem ho vstupovat lidem do vědomí, posuzovat je a když se ukázalo, že jejich činy nejsou trestuhodné, nenápadně je opět opustit. U viníků nastupovala vyzkoušená metoda. Varování, krátkodobé oslepení, u beznadějných případů smrt. Emil navrhl, abychom krajní případy posuzovali oba a trestali, až když se na tom oba shodneme. Byl to podle mého mínění správný nápad a dohodli jsme se proto rychle. Poslední stupeň, smrt, jsme dnes používali jen výjimečně. Zatímco já jsem dřív darebáky zabíjel po tisícovkách, spolu s Emilem jsme tento trest použili sotva jednou za půl roku. Fanatici byli všude, ale bylo jich méně než zpočátku. Jednak jsem ty nejzavilejší vyhubil, ale také na ně blahodárně působilo dočasné vyřazení.

I největší drsňáci zůstávali po svém oslepení drsňáky jen pár hodin, pak se obvykle sesypali jako domek z karet a měnili se v lidské trosky. Ty, kdo už měli na rukou krev nevinných obětí, jsme tak nechali i déle než rok, ostatním většinou stačil půlrok, aby se z darebáků měnili v beránky. Zejména když bylo opětné získání zraku provázené varováním »příště to bude horší!«

Pořád ale byly i výjimky. Někteří lidé mají snad darebáctví vrozené, i když jsem tvrdil, že je to s největší pravděpodobností výchovou. Někomu do správné výchovy chybělo půl roku slepoty a výjimkám to nestačilo a u těch nejhorších se to napravit nedalo.

Budu muset sehnat spolupracovníka se znalostí čínštiny. Poslední dobou odtud přicházelo příliš mnoho zpráv o popravách zločinců a je otázka, zda tam šlo o nenapravitelné zločince, nebo o výsledky práce místní justiční mafie. Ale to může zjistit jen ten, kdo těm lidem rozumí a může se do nich vcítit. Ten jediný může zodpovědně posoudit, o jakou variantu jde.

Ani jedno se předem vyloučit nedá.

Úmysl věnovat mé choti první vajíčko ovrósje překazila Emilova nemoc, která nesnesla odkladu. Proto jsem seznámení své ženy musel o čtvrt roku odložit.

Pak to ale pro ni bylo podle očekávání překvapení. Nejprve se rozzlobila, že jsem jí to tak dlouho tajil, ale když jsem jí vypověděl, co to bylo za neustálé napětí, sám proti celému světu, došlo jí, že jsem ji toho napětí vlastně uchránil.

Jenže teď už to nevypadalo tak horké, svět se o poznání změnil k lepšímu. Války skončily, ani největší velmoci si nikomu netroufly vyhrožovat vojenským zásahem. Ani banky si ke svým klientům nedovolovaly takové nehoráznosti jako dřív a ve světě se to projevilo stabilizací hospodářství. I v nejchudších zemích stoupala životní úroveň. Ne sice na úroveň vyspělých zemí, které jim opět trochu utekly, ale dost na to, aby svět přestaly sužovat hladomory.

Také má choť se začala opatrně rozhlížet pomocí telepatie. Varoval jsem ji, aby se proboha nesnažila vciťovat do sousedek a nejbližších známých a už vůbec ne do příbuzných. Zdůvodnil jsem jí to tím, že by mohla podlehnout okamžitým pocitům a provést něco, čeho by litovala. Lidé nejsou svatí a z nejbližších by mohla být šeredně zklamaná.

Vzala si to tedy k srdci, ale začala vciťováním na nejvyšších místech naší země, do poslanců ve Sněmovně. Tam nemohla být zklamaná, neboť musela od začátku tušit, že tam sedí prodejné děvky všech kalibrů. A když člověk něco očekává, není zklamaný ani když se splní jeho nejčernější představy.

Když se mi svěřila, kam zavítala, dal jsem jí jen jednu radu.

„Sleduj je, posuzuj jejich úroveň myšlení, ale nedávej jim to najevo,“ doporučil jsem jí. „Uvědom si, že všichni čeští politici už ode mne dostali varování. Někteří se tím řídí. Uvažují pořád postaru, ale když dojde na hlasování, chovají se tak, aby si nevysloužili naplnění mých výhrůžek. Možná narazíš i na takové, co mé varování hodili za hlavu, ale za prvé je jich menšina a za druhé, musela bys pak to varování splnit. Všem jsem vyhrožoval »náhlou smrtí«.“

„A co tedy budeme dělat s těmi, kteří to ignorují?“ namítla. „Když se jim nic nestane, povzbudí to i ty, co se trestu bojí!“

„Máš pravdu, někteří už trest potřebují jako prase drbání,“ ustoupil jsem.

„Říkal jsi, že můžeme trestat mírněji než smrtí, ale přitom citelně!“ pokračovala.

„Dobrá, vyzkoušíme si to,“ připustil jsem. „Máš vytipované ty, kdo by si něco tvrdšího zasluhovali? Možná bychom je měli posoudit oba.“

Uvedla mi tedy seznam, který si mezitím sestavila.

Zaměřil jsem se na prvního. Jeho identitu jsem si pamatoval ještě z doby, kdy dostával mé první a zatím i poslední varování. Seděl právě s přáteli v nějaké vinárně, či co to bylo za podnik, neměl ani tušení, že ho zkoumám. Má choť ale měla pravdu, pan poslanec se mezitím otřepal a vrátil k předchozím praktikám. Zrovna nedávno hlasoval zase nehorázně jako dřív, naštěstí bylo jemu podobných málo, takže nic »neprohlasovali«, ale bylo znát, že si z mého varování nic nedělá.

Vcítěný jsem do něho byl, takže jsem ho rovnou oslovil.

„Vy si opravdu, pane poslanče, myslíte, že dáváme varování jen tak, pro legraci? Vám nedošlo, že nežertujeme?“ spustil jsem na něho bandurskou.

„A co jsem udělal tak zločinného?“ vyjel si na mě.

„Například vaše poslední hlasování,“ připomněl jsem mu.

„To už nesmím mít ani vlastní názor?“ rozčílil se.

„Názor mít můžete, ten nás nezajímá. My ale posuzujeme lidi podle činů. Váš návrh je darebáctví a vy to jistě moc dobře víte! A to už není pouhý názor, vy jste tak opravdu hlasoval.“

„To ale není zločin, rozhodně ne na trest smrti!“ odsekl.

„Na trest smrti to není,“ přiznal jsem mu. „Ale na druhou stranu, hlasování bylo darebáctví a to bez trestu zůstat nesmí. To už nebyl pouhý názor, ale zločin. Takže to shrnu: poslaneckou imunitu neuznávám, polehčující okolnosti žádné nemáte, proto vás odsuzuji na rok nepodmíněně do žaláře nejtemnějšího.“

„Vy snad máte i věznice?“ odsekl jízlivě.

„Ne, ale ráno se probudíte v žaláři nejtemnějším a pak jistě pochopíte, co je to za vězení,“ ujistil jsem ho. „Máte to jen na rok, příště to bude horší.“

Nečekal jsem na odpověď a zablokoval mu oční nervy se zpožděním pěti hodin. Teď se ještě nic nestane, ale až se ráno probudí slepý, jistě pochopí, co je vlastně ten »žalář nejtemnější«, když už nezná českou klasiku, zejména Olbrachta.

Pak jsem se od něho odtrhl a pobídl svou choť, aby si totéž zkusila na dalším ze seznamu darebáků.

„Neprohlédneš si ho nejprve ty?“ zeptala se mě.

„Máš pravdu, musíme se na trestu shodnout,“ přistoupil jsem na to. Byl to však tak podobný případ, jako ten první. Jako kdyby to bylo přes kopírák, nebo jako kdyby od sebe opisovali při písemné práci. Navrhl jsem mu proto také rok »žaláře nejtemnějšího« a naučil to svou choť.

Pak jsme se střídavě zaměřili na další z jejího seznamu. Všichni dopadli jako ten první. To zas bude zítra ve Sněmovně pozdvižení!

Poslední v seznamu byla paní ministryně. Ta se neprovinila tolik jako ti předešlí, ale má choť mi vysvětlila, co jí dává za vinu. Paní ministryně totiž, na rozdíl od pánů poslanců, nedělala vůbec nic. Zapomněla na své předvolební sliby a zabývala se jen drobnostmi, které by mohl vyřídit každý druhořadý úředník.

„Proplesknout potřebuje, ale velká vina to není!“ řekl jsem.

„Zkus si tedy představit, kolik lidí její nečinností trpí!“ vybídla mě žena. „Když jednou něco slíbila, měla by se snažit!“

„Máš pravdu, trest si zasluhuje,“ připustil jsem. „Ale za obyčejnou lenost je oslepení příliš těžký trest. Vezmi si ji, vynadej jí, ale místo oslepení jí zchrom nohy. Na invalidním vozíčku může zpytovat svědomí, ale ministryní může zůstat, aby mohla napravit, co zanedbala. Ale připomeň jí, že to je jen první stupeň trestu a že se to může zhoršit!“

„Tak to bude správné!“ souhlasila.

A věnovala se líné ministryni...

Říká se, že ryba smrdí od hlavy, ale když začne smrdět, smrdí pořádně.

Když vešlo ve známost, že »Murders with warnings« nemusí vždycky zabíjet, ale dokáží lidi i oslepit, byť to mělo být dočasné, vypukla mezi politiky nefalšovaná panika. Jakmile se rozneslo, že mohou být takto ztrestáni nejen za přípravu války, ale i za prosazování protilidských zákonů, znamenalo to pro některé partaje definitivní konec a u ostatních prudký úbytek členů.

Partaje už nebyly »výtah k moci«, ale začaly být riskantním povoláním. Pořád se nedaly co do rizika srovnávat s povoláním pyrotechniků, ale nebyly už teplým, pohodlným a zabezpečeným místečkem. Zájem o členství ve stranách klesl o partajní kariéristy a zůstali jen členové s upřímnou snahou pomáhat. Jenže to bylo u některých partají již z principu vyloučené, neboť nevznikaly, aby pomáhaly lidem, ale šlo o zájmová sdružení velkozlodějů, schovávajících se za líbivá slova. Takové teď byly na odpis a začaly postupně zanikat.

Také zákony se v Čechách začaly měnit. Přestávaly chránit podvodníky a jiné darebáky a začaly se starat o běžné občany. Jejich odpůrci sice vykřikovali, že nové zákony vznikají pod nepřípustným diktátem teroristů, ale proti samotným zákonům argumenty neměli.

Měli však pravdu. Zákony se v Čechách měnily díky našemu diktátu. Jenže my sami jsme z toho neměli větší prospěch než naši spoluobčané. Navíc už Čechy nebyly jediné místo na světě, prožívající podobný obrat.

Podobné změny se začaly dít i v nedalekých rusky mluvících zemích, které dnes byly Emilovým »protioligarchickým rejdištěm«, jak tomu říkala ruská média, některá nadšeně, jiná nesouhlasně a vztekle, ale bez nejmenšího vlivu na výsledky.

Přenechal jsem Čechy své choti a i když se se mnou u většiny zásahů radila, já už jsem se zaměřil na jiná, značně od nás vzdálená místa na světě.

Díky svým jazykovým znalostem jsem operoval nejen v anglicky mluvících zemích, ale i v arabském světě. Byly to oblasti největších konfliktů poslední doby a když se to tak vezme, značně spolu souvisely. V obou oblastech jsem tlačil parlamenty, ajatolláhy, Senát i Kongres, aby začaly prosazovat zákony podle vzorů v Čechách. Této podoby si nikdo nevšiml, ale kdo by je srovnával, jistě by na podobné znaky přišel. Díky Emilovi se jim zvolna blížily i zákony v ruskojazyčné oblasti světa. Uvědomoval jsem si, že potřebujeme někoho i pro německy a francouzsky mluvící oblasti. Začal jsem opět pátrat po spolupracovnících.

I když to nebude snadné.

Errata:

11.08.2021 15:08