Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kamarád Tonda

Zatímco jsem kontroloval, jak v Kalifátu a ve Spojených státech varovaní respektují mé předchozí vyhrůžky, má žena Jarka v Čechách přeskakovala z jednoho politika na druhého.

Vciťováním bylo snadnější než když jsem byl odkázaný na zprávy televizních stanic. Výhodou bylo, že se politici mezi sebou znají, každý může poskytnout dostatečnou identifikaci plejády dalších. Navíc si většina z nich pamatuje své lobbisty, sponzory a úplatkáře. Ty je těžké od sebe rozeznat, spojuje je to, že od politika něco očekávají a jsou za to ochotní i něco zaplatit.

Tak se moje žena dostala až k českým imámům a žádný div, že se zhrozila, co všechno už v Čechách natropili.

Stavění a zařizování mešit by jí nevadilo, i když některé případy byly za hranou zákona a samy o sobě zasluhovaly trest. Podstatně horší byla výchova dětí, jakou v Čechách provozovali. Nejhůř nesla, že je cvičí se skutečnými nelegálními zbraněmi. A nejvíc ji štvala Policie, když o tom věděla a nehnula proti tomu ani prstem.

Jistěže mě vytrhávala z mých »výletů« žádostí o posouzení viny svých »případů«. Většinou jsem s ní souhlasil a muslimské obce v Čechách dostávaly jednu ránu za druhou. Někdy se pozdě, ale přece vzpamatovala i Policie a zasáhla, častěji však varování nestačilo a přišla tvrdší rána od mé ženy.

„Vášo, budeš je muset strašit ty,“ došlo jí po několika dnech. „Muslimové to mým hlasem neberou vážně ani v telepatii, zvlášť česky! Odhánějí mě pořád jako Satana a ignorují mě přímo ostentativně. Tohle nemá cenu!“

„Dobře, varovat je budu já,“ svolil jsem.

Takže jsem dostal soupisku jmen a přes koho se k nim dostanu, abych je dlouho nehledal. A zatímco se moje choť řítila po českých mešitách jako kamion s rozbitými brzdami, já jsem v nich musel zastupovat Alláha slitovného a milosrdného.

Mělo to výsledky, ale jen půl na půl. I když se dobrá polovina hlasu Alláha zalekla a slíbila nápravu, druhá polovina i mě prohlásila za pokušení Satanovo a pokračovala ve zhoubném působení na děti. Nezbylo než se vrátit k sankcím.

Oslepení je pro většinu lidí příliš krutá rána, než aby ji šlo ignorovat. I velký drsňák nejdéle po pěti hodinách změkne, to vám potvrdí na všech očních odděleních nemocnic, kde provádějí operace očí. I když se operace týká jenom jednoho oka, zaváží pacientovi obě a ten si několik dní vychutná úplnou slepotu. Když člověk pohybuje zdravým okem, pohybuje shodně i operovaným a drásá si operační rány. Když má zavázané obě oči, nehýbe jimi a více se spoléhá na zbývající smysly, sluch a hmat. Málokdo však dokáže i za těchto podmínek zůstat drsňákem, slepota láme i pravověrné drsné trampy a motorkáře.

Muslim se i v takovém případě chová jinak. Velice rychle se smíří s tím, že je to vůle Alláhova. Neprotestuje, jen se Alláhovi snaží tím víc zalíbit. Bohužel často způsobem pro nás odporným.

Český muslim je naštěstí jiný. I když se dá nalákat na víru, která v Čechách nemá kořeny, zůstane v něm původní křesťanský základ a chybí mu muslimský fatalismus. Bezcitný muslim se dá z dítěte vypěstovat jen od nejútlejšího věku, pokud nic jiného nezná. To nebezpečí proto hrozí i u českých dětí.

Choť mě ale zaskočila, když mi dala k posouzení imáma, který mě učil arabsky. Samozřejmě přišla na jeho vojenský výcvik dětí s pravými zbraněmi, to bylo stejné u většiny českých mešit. Měl bych ho nejprve zastrašit a v případě tvrdohlavosti i ztrestat za to, co s českými dětmi provádí. Na druhou stranu mě naučil arabsky, což mi významně pomohlo v jeho domovině. Učil mě dokonce zadarmo, očekával, že se brzy přidám k jejich víře, což se ovšem nestalo.

Jenže to, co prováděl s malými špunty, kteří z toho nemají rozum, bylo fakt zákeřné. Vychovávat si zabijáky přímo u nás bylo z jeho hlediska správné, ale co by z nich vychoval? Nezbylo mi než jednat s ním jako s jinými.

Imám však byl tvrdší nátury a varování nepřijal. Tvrdil, že Satanovi na léčku nenaběhne a odháněl mě. Musela tedy přijít těžší zkouška. Řekl jsem mu, že se uzdraví jen poutí do Mekky a zablokoval jsem mu oční nervy. Ať odcestuje! V Mekce ho uzdravím, ale kdyby se sem vrátil, oslepne zase.

Musí to přece působit i na něho!

Jenže i když imám nakonec odcestoval, přece jen nebyl tak velký drsňák, mešity se to nedotklo. Kázání po něm převzal Čech, o ostatní záležitosti se starali čechomuslimové. Jen dětská vojenská škola musela přerušit výuku, nikdo si netroufal vyučovat o zbraních.

Když nový, tentokrát český imám při kázání vyhlásil, že mešita hledá pro dětské vojáky instruktora, málem se na to místo přihlásil bývalý kamarád Tonda.

K jeho štěstí jsem se kázání v zastoupení účastnil, nejprve očima a ušima nového imáma, ze kterého jsem v kritické chvíli přeskočil na Tondu a bez varování jsem mu zchromil pravou ruku, aby se nemohl přihlásit, jak měl v úmyslu.

Tondovi chvilku trvalo, než si to uvědomil, ale pak zaúpěl tak nahlas, až se po něm všichni ohlédli.

„Co je?“ zeptal se ho přísně imám. „Proč rušíš?“

„Nemohu pohnout rukou!“ postěžoval si Tonda. „Jako bych ji ani neměl!“

„A bolí to moc?“ staral se imám.

„Ne, ale vůbec ji necítím, mám ji jako mrtvou!“ odvětil Tonda plačtivě.

„Zřejmě sis ji přeseděl,“ odbyl to imám. „To nic není! A kdyby to nepřestalo do konce kázání, podíváme se ti na to!“

Tondovi nezbylo než vydržet do konce kázání, i když se za vojenského instruktora pro děti nepřihlásil. Ruka ho nebolela, ale byla úplně bez citu a bezvládně mu plandala po boku. Tonda se neodvážil rušit kázání, ale v duchu se zaobíral jen svou rukou a marně se snažil ji rozhýbat.

Konečně kázání, mimochodem plné boje a budoucích vítězství, skončilo. Tondovi se na ruku podíval nejprve imám a po něm i chlap, který zpočátku tvrdil, že »to zná«, ale po krátkém zkoumání bez sebevědomí řekl, že »to chce nemocnici«. Jenže Tonda nemohl bez pravé ruky řídit a jiný čechomuslim se tedy nabídl, že ho tam odveze. Ačkoliv měl mezi dětmi v mešitě vnoučata, Tonda je v krátkosti svěřil svým novým mladým ženám a dal se odvézt ke klasickým doktorům.

Ti ho však příliš nepotěšili. Ani doktor ortopéd, který právě v nemocnici sloužil pohotovost, si s rukou nevěděl rady.

„To vypadá na přiskřípnutý nerv,“ brumlal si víceméně pro sebe. Odeslal Tondu na rentgen, kde však tou dobou nikdo nebyl, takže musel čekat, až někoho seženou.

„Proč nejdeš za muslimskými lékaři?“ oslovil jsem Tondu tiše telepaticky.

Hrklo v něm jako ve starých hodinách.

„Antoníne, Antoníne, proč se stavíš proti mně?“ oslovil jsem ho vyčítavým tónem.

„Kdo... kdo je to?“ pomyslel si Tonda zmateně.

„A proč mě nazýváš Alláhem?“ pokračoval jsem. „Myslíš si, že rozumím jen arabštině? Proč mě tak podceňuješ, že lidem v jiných jazycích nerozumím?“

„Ty jsi... Alláh?“ vytřeštil Tonda oči.

„Tak mi říkají Arabové, ale proč mi tak říkáš i ty? Proč mě neoslovíš česky, když mě tak oslovovala i tvá matka?“

„Ale Mohamed...“ začal Tonda, ale přerušil jsem ho.

„Proč zrovna Mohamed?“ vskočil jsem mu do myšlenky. „Mohamed byl prorok Arabů. Ti drsní lidé z pouště potřebovali i drsnějšího proroka. Proč se nespokojíš s mírnějším duchovním vedením? Vám jsem dal přece svého syna!“

„Ježíšmarjá!“ zaúpěl Tonda v duchu.

„Vidíš, samo ti to přišlo na mysl!“ povzbudil jsem ho.

„Ale... já jsem podle Koránu začal žít!“ lamentoval Tonda.

„Ale proč?“ neustupoval jsem. „Proč nežiješ, jak je obvyklé tady? Proč do Čech taháš morálku, která sem nepatří? Víš, proč mají Arabové mnohoženství? V drsné poušti mnoho mužů umírá mladých, proto prorok Mohamed rozhodl, aby každý z těch, kdo přežijí, měl více žen, aby kmen nevyhynul. V Čechách to neplatí! Tady tvoří rodinu jeden muž, jedna žena a jejich děti. Všichni si tak najdou partnery.“

„A co dva muži, nebo dvě ženy? To nejsou rodiny?“

„Kde si to lidé ke své škodě uzákonili, tam brzy vyhynou,“ připustil jsem. „Nebyla by ale tvé malé zemičky trochu škoda?“

„Ale co mám dělat?“ zaúpěl v duchu Tonda. „Když se vrátíme mezi lidi, budou se na nás dívat jako na vyvrhele! Ve škole budou naše děti odstrkovat!“

„Nech se vyšetřit od lékařů, stejně nic neobjeví,“ poradil jsem mu. „Známí ať tě odvezou domů. Ale pak se pokus napravit, co se ještě napravit dá. Ráno, až se probudíš, bude tvá ruka zase v pořádku.“

„Mám se vrátit ke katolické víře? Pomůže, když se ze všeho vyzpovídám?“

„Nač?“ usmál jsem se pobaveně. „Co mi chceš vykládat přes faráře, když se mnou mluvíš přímo? Zpovídat se z hříchů, které beztak znám? Těžko napravíš, co jsi pokazil, ale je tvá povinnost zajistit dětem svým i svých konkubín výchovu, nutnou v Čechách, ne v poušti! České školy jsou chabé, ale patří sem.“

„To bude těžké!“ namítal.

„Máš na vybranou i druhou možnost. Chceš žít podle zvyků pouště? Zůstaň muslimem, ale odstěhuj se i se svými ženami do některé muslimské země.“

„To by bylo ještě horší!“ mínil zničeně. „Oni by nás tam nepřijali!“

„Ještě že chápeš aspoň to!“ řekl jsem ulehčeně. „Jak se říká tady v Čechách, co sis zavařil, to si taky sníš. Uvařil sis pár levobočků, budeš se o ně muset starat. Tvoje pravá žena vám jistě pomůže, ale budete muset vytrvat. Zkus to! A nazývej mě česky! Češi přece mají krásné oslovení Hospodin!“

„Ale co jiní muslimové?“ napadlo ho konečně. „Odpadnutí od Mohamedovy víry je přece hrdelní zločin!“

„Byl,“ opravil jsem ho. „Sám jim už radím, aby neztráceli lidskou tvář. Kdo mě líčí jako krvelačného, uráží mě. Nemám zalíbení v lidské krvi. Všichni to pochopí, neobávej se.“

„Kéž by!“ vzdychl si i on.

Mezitím pro něho přišli, aby šel na rentgen. Věděl jsem, že lékaři nic neobjeví, ale zítra bude všechno v pořádku. Takové časování jsem nastavil ve chvíli, kdy jsem mu musel zabránit přihlásit se jako instruktor dětského válčení.

Ale nezáviděl jsem mu. Nebude to mít lehké.

Co si ale uvařil, to si sní...

Errata:

11.08.2021 15:08