Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Čínská hlídka

Pomoc mi přišla jako z nebe.

Na setkání spolužáků z fakulty, organizovaném ochotnou Majkou, se nás letos sešlo kolem poloviny, ale když jsem si postěžoval, že nemohu najít nikoho, kdo by se vyznal v Číně, čekalo mě příjemné překvapení.

To se rozumí, že se všichni divili, nač někoho takového potřebuji a co mám do činění zrovna v Číně, ale Majka mi rovnou sdělila, že její syn je sinolog, byl už v Číně dvakrát a chystá se tam znovu. Samozřejmě ovládá několik čínských nářečí, jinak by se tam nedomluvil. Potíž Číny je, že tam, podobně jako v Indii, lidé hovoří odlišným nářečím, takže si Číňan z Pekingu nerozumí s Číňanem se Sečuánu a oba nerozumí Číňanům z Tchaiwanu.

Podobný jazykový guláš je v Indii, jenže Britové to vyřešili lépe. Zavedli všem angličtinu, kterou se dnes Indové mezi sebou dorozumívají a bez ní by byli vedle jako jedle. V Indii je spousta odlišných nářečí, zcela nesrozumitelných pro příslušníky jiných jazykových oblastí. Kdysi je spojoval sanskrt, ale ovládala ho jen kasta bráhmanů a dnes je to mrtvý, nepoužívaný jazyk, asi jako v Evropě latina.

Zatímco Indii spojuje angličtina, v Číně lidi spojuje jen jejich obrázkové písmo. Psanému tam rozumí všichni, i když to každý vysloví jinak. Domluva lidí z odlišných provincií pomocí písma ale rozhodně není to pravé.

Sinolog s výbavou několika nářečí by byl pro mě výhra, kdybych se za něho mohl zaručit. Musel jsem být opatrný, nesměl jsem svěřit osanarhe někomu, kdo by ho mohl zneužít. Domluvil jsem se proto s Majkou na návštěvě u nich, abych se mohl s jejím synem Miroslavem seznámit osobně. Jistě by to šlo i na dálku vcítěním, ale vciťovat se do kamarádů se mi trochu příčilo. I když se tomu nejspíš nevyhnu. Jak se říká, jistota je jistota.

Pak jsem se věnoval přátelské diskusi, jaká je na těch setkáních spolužáků obvyklá. Co kdo dělá, kolik kdo má dětí a podobně... Setkání skončilo jako vždy večer, i když někteří ze vzdálenějších míst odešli dřív, aby se včas dostali domů.

Slíbil jsem Majce návštěvu hned zítra, abych jejího syna zastihl ještě před jeho dalším odjezdem do Číny. Nebyla proti.

Uvidíme!

Za Majkou jsem musel jet hned druhý den. Její syn Mirek na mě udělal příznivý dojem a nepochyboval jsem, že se v Číně a v jejich problémech vyzná. Šlo jen o to, zdali se osvědčí i jako vládce osanarhe.

Není problém při návštěvě u spolužačky nabídnout tykání jejímu dospělému synovi. Bylo to tím snadnější, že jsme si s Majkou tykali už od dob studií, takže takový návrh ani nepřišel nevhod. Když nás Majka nechala na chvilku o samotě, začal jsem ho provokovat skoro stejně jako mě tehdy mimozemšťan ve své chalupě za zimní smršti.

„Náš svět není spravedlivý. A je to škoda, mohl by být mnohem lepší.“

„Není spravedlivý,“ souhlasil. „Ale my dva to nezměníme.“

„Taky bys ho chtěl změnit, Mirku?“ usmál jsem se. „To už jsme dva!“

„Chtěl bych, ale jeden člověk svět nezmění,“ vzdychl si. „Ani dva!“

„Ale co kdybys měl moc zneškodnit všechny grázly, kteří ve světě páchají nespravedlnosti?“ zeptal jsem se ho.

„To by nepomohlo,“ namítl. „Napadlo mě, že by se něco zlepšilo, kdyby všichni, kdo po celém světě z beznaděje páchají sebevraždy, místo sebe zapíchli někoho z těch, kdo jim zkazili život. Jenže to by spíš vedlo k tomu, že si grázlové pořídí lepší gorily, aby se k nim pomsta jejich obětí nedostala. Nehledě na to, že ti největší grázlové už takové gorily dávno mají.“

„A kdybys mohl někoho z těch lumpů potrestat... udělal bys to?“ podíval jsem se na něho s úsměvem. „Byl bys vůbec schopný něco takového udělat?“

„Zatím se mi nevede tak zle, aby mě to dohnalo k tak zoufalému činu,“ řekl.

A to byl nejvhodnější čas na mimozemšťanův argument.

„Tak si představ, že nějaký psychopat přepadne mateřskou školku a začne před tebou podřezávat děti, jedno po druhém. Máš ale zbraň a mohl bys ho na místě zabít. Zabil bys ho?“

„V takovém případě bych začal zkoumat, jak se zbraň používá,“ usmál se na mě útrpně. „Žádnou zbraň jsem ještě v ruce ještě neměl, neumím s nimi zacházet a upřímně řečeno, vyhýbám se jim jako čert kříži.“

„Ale kdybys to uměl, udělal bys to?“ sondoval jsem. „Představ si to! Vrah už podřezal první dítě a chce vytáhnout ze zděšeného houfu křičících dětí další...“

„Asi bych se na něho vrhl...“ vyhrkl Mirek.

„To by tě nejspíš probodl,“ namítl jsem. „Představ si v jeho ruce dlouhý krvavý nůž... a ty držíš pistoli...“

„Já s tím vážně zacházet neumím,“ opakoval už dost nešťastně.

„Nechal bys ho vyvraždit celou školku, co?“ vzdychl jsem si. „Nanejvýš by ses na něho vrhl holýma rukama a nechal se úplně zbytečně zabít.“

„Nejspíš,“ připustil trochu provinile.

„Dobře, se zbraní to neumíš, nechme toho,“ ustoupil jsem. „Ale představ si, že se ti pokaždé splní přání, aby darebák na místě zemřel. Přál bys mu smrt?“

„To se ví, kdyby chtěl někdo zabíjet děti...“ vzdychl si opět. „Jenže to jsme opět jen v oblasti nesplnitelných přání...“

„A co kdyby nebylo tak nesplnitelné?“ pokračoval jsem tvrdohlavě. „Co kdyby opravdu stačilo pomyslet si takové přání a to by se zaručeně splnilo?“

„To bych se snad potom bál i sám sebe,“ řekl.

„Proč?“ usmál jsem se na něho. „I na to si člověk zvykne.“

„Jenže tím způsobem by se daly páchat až nepředstavitelné zločiny!“ namítl trochu zděšeně.

„Daly,“ připustil jsem. „Záleží na tom, kdo má ty možnosti, nebo lépe řečeno schopnosti. Osoby nevyrovnané, prchlivé, nebo duševně nemocné by tu možnost mít neměly, s tím souhlasím.“

„Dobře,“ otřásl se. „Můžeme tedy teoreticky uvažovat dál. K čemu by taková schopnost byla? Kolikrát v životě je člověk svědkem hromadného vraždění v mateřské školce psychopatem? I kdybych tu schopnost měl, stejně ji nevyužiji.“

„Myslíš?“ podíval jsem se na něho.

Tak – a teď mě to nemine, pomyslel jsem si. Dřív než mu něco prozradím, není jiná možnost než se mu podívat do duše. Odkládal jsem to, jak jen to šlo, ale dál už to odkládat nejde.

Zavřel jsem oči a vcítil se do něho. Vůbec jsem se neprojevoval, takže si toho nepovšiml. Ale viděl jsem, že ten hoch je opravdu tak upřímný, jak vypadá. Čest pro něho není prázdným pojmem a jeho odpor ke zbraním vyplývá z nechuti k násilí jako takovému. Ale možná bude problém přimět ho, aby darebáky trestal. Jenže to je dilema. Spravedlnost se občas bez násilí prostě neobejde. Jinak budou násilí používat jen darebáci.

„Není ti něco?“ chytil mě za ruku, když jsem delší chvíli nepohnutě seděl se zavřenýma očima. Hleďme, má i cit pro cizí problémy. Tak to tedy zkusíme...

„Nic mi není,“ ujistil jsem ho pořád se zavřenýma očima, abych neroztrhl své spojení s ním. „Ale teď dávej pozor!“

„Pozor? Na co?“ zeptal se mě rychle.

„Už jsi někdy slyšel takový hlas?“ zeptal jsem se ho, jenže telepaticky. Hoch strnul. Přece jen se telepatický hlas dost liší od mluvené řeči.

„Co to bylo?“ vyhrkl zmateně.

„Zacpi si uši,“ požádal jsem ho. „Zjistíš, že mě slyšíš pořád stejně jasně. A budeš mě takhle jasně slyšet i v Číně, na opačné straně zeměkoule.“

„Co je to za... podivnost?“ opakoval otázku.

„To byla telepatie,“ řekl jsem. Otevřel jsem oči a zrušil vcítění. „Možná jsi o tomto fenoménu slyšel, ale vsadím se, že ses s tím dnes setkal prvně v životě.“

„To ano, ale... ty vážně ovládáš telepatii?“

„Ovládám,“ ujistil jsem ho. „A nejen telepatii. Slyšel jsi někdy, nejspíš v našich zprávách, zmínku o jakési organizaci »Murders with warnings« neboli česky »Vraždy s varováním«?“

„Myslíš ty vražedné teroristy?“ podíval se na mě zděšeně.

Měl ale proč, presstituti si dávali záležet, aby »Murders with warnings« vylíčili v co nejčernějších barvách a kdo neměl jiné informace, ten tomu věřil.

„Ano, právě ty,“ přikývl jsem. „Jistě jsi slyšel, že vraždí hlava nehlava jako na běžícím pásu, že?“

„Něco takového,“ polkl zděšením.

„Skutečnost je jiná,“ pokračoval jsem. „Naše prolhaná média lidem zatajují, že všechny oběti »Murders with warnings« byli zločinci, kteří si smrt nebo i jiný přísný trest plně zasloužili.“

„Ale odkud to víš?“ vyhrkl.

„Vím to. Patřím do té organizace. A tebe tam chci také nalákat,“ řekl jsem.

„Nikdy!“ nadskočil.

„Takže necháš s klidným svědomím vraždit malé děti?“ podíval jsem se na něho trochu smutně. „Tebe zřejmě nechávají zabité děti klidným?“

„To ne, ale...“

„Jak říkám, skutečnost je jiná, než to naši presstituti cpou lidem ho hlav,“ trval jsem na svém. „Ta organizace trestá vrahy, ale nejen ty, i zločince menšího kalibru. Zpočátku se zabývala především válečnými jestřáby, vzpomeň si!“

„No, jak si tak vzpomínám... nejprve řádila v Americe, ne?“ snažil se uspořádat si v hlavě myšlenky. „Pentagon, Senát, Kongres, prezident... ti všichni že byli těmi válečnými jestřáby?“

„Přesně tak,“ kývl jsem. „Pak bylo vraždění mezinárodních bankéřů, co na válkách nestydatě vydělávali a proto je všemožně podporovali.“

„Ale kvůli tomu málem zkolabovalo světové hospodářství!“ namítl.

„Ne všechno,“ opravil jsem ho. „Jen vojensko-průmyslové podniky. S nimi se svezli subdodavatelé, ale civilní výroby ani zemědělství se to nedotklo. Nedostatek peněz na válečné účely měl za následek zrušení vojenských základen po celém světě a když se »Murders with warnings« zaměřili na islámský Kalifát, války skončily. A s nimi zabíjení dětí. Ne po jednom, ale po stovkách. Rozumíš?“

„To by ale bylo něco úplně jiného než ve zprávách!“ trochu se rozjasnil.

„Kdo jim ještě věří?“ usmál jsem se kysele. „Jen naivkové. Skutečnost je přece úplně jiná, než jak to lidem předkládají. Každá liška svůj ocas chválí a objektivní zpravodajství je stejná chiméra jako sněžný muž »yetti«. Diskutuje se o něm ohnivě, ale nikdo ho ještě nikdy nespatřil. O »Murders with warnings« jsi dosud slyšel jen samé zlo, že?“

„Už jsem také zjistil, že si člověk musí shánět informace ze všech stran a pak si je porovnat mezi sebou,“ přikývl, i když zatím trochu nejistě. „Ale o těch »Murders«... nikdo nic neví, jen co bylo ve zprávách. A ty se na nich kupodivu shodují, takže...“

„To bude tím, že »Murders with warnings« žádné vlastní zprávy nemají,“ ujistil jsem ho. „Není to s čím srovnávat. Jejich činnost ve světě začala skutečně vraždami, jenže presstitutům se podařilo odvést pozornost lidí od toho, kdo byly první oběti.“

„Ale poslední dobou to vraždění nějak ustalo!“ řekl.

„Dá se to chápat i tak, že došli hlavní darebáci,“ řekl jsem s úsměvem. „Teď se »Murders with warnings« zaměřují na menší darebáky a ty už netrestají smrtí.“

„Ale ve zprávách...“ začal zase.

„Ze zpráv se teď »Murders with warnings« jaksi vytratili,“ souhlasil jsem. „Zčásti je to tím, že menší tresty tolik pozornosti nepřitahují a zčásti tím, že si presstituti nižších trestů nevšimli. Přece jen je náhlá smrt nápadnější.“

„To je pravda,“ připustil. „Ale jaké nižší tresty »Murders with warnings« udělují? Neutajilo by se, kdyby začali lidé mizet do nějakých tajných věznic.“

„»Murders with warnings« nemají věznice,“ ujistil jsem ho. „Přesto odsuzují zločince do žaláře, dokonce do nejtemnějšího, jaký si umíš představit.“

„To tak nějak nechápu,“ přiznal bez vytáček.

„Neznáš ze školy Ivana Olbrachta?“ usmál jsem se.

„To je nějaký český spisovatel, ne?“

„Byl,“ přikývl jsem. „Mimo jiná díla napsal román »Žalář nejtemnější«. Není to o soudech ani o věznicích. On tak nazývá slepotu. Podle něho je slepec odsouzený na doživotí do »žaláře nejtemnějšího« i když žije mezi ostatními lidmi.“

„Vy umíte lidi oslepit?“ došlo mu k jeho dalšímu zděšení.

„Umíme,“ přikývl jsem. „A umíme to i dočasně.“

„Co to znamená, dočasně?“

„Umíme člověka oslepit, ale zhruba po půl roce, u větších darebů i po roce nebo až po pěti letech, prohlédne. Samozřejmě mu sdělíme, za co ho trestáme i kdy trest skončí, doporučíme mu nosit černé brýle, aby se ani náhodou nepodíval do slunce... nic by neviděl, ale slunce by mu oči vypálilo natrvalo...“

„To by mu snad mohlo být jedno, ne?“

„Rozhodně ne, protože naše oslepení pomine. Je to jen zablokování nervů a oka samotného se to nedotkne, proto se to dá opět odblokovat a člověk opět vidí, pokud si mezitím oči nezničí. Půl roku v černé tmě udělá chtě nechtě z většiny lumpů poctivce. Kdo si umí představit, co ho čeká, když s lumpárnami nepřestane, ten si je předem velice rychle rozmyslí.“

„Ale na kované fanatiky to nemusí stačit!“ namítl.

„Ano, u některých nám nezbývá jiné řešení než náhlá smrt,“ souhlasil jsem.

„Jenže... i toho se dá zneužít!“ napadlo ho.

„Všeho se dá zneužít,“ přikývl jsem. „I kuchyňským nožem se dá vraždit. Proto musíme pečlivě posuzovat, čím se kdo provinil. Telepatie však umožňuje nejen na dálku mluvit, ale také číst lidem myšlenky. Ano, je to další zneužitelná schopnost, ale i tady záleží na osobnosti toho, kdo ji má a používá.“

Chvíli přemýšlel, než se odhodlal k další otázce.

„Pořád nechápu, čím vám mohu být užitečný. Telepatii přece neovládám.“

„Rozumíš lidem v Číně,“ řekl jsem naléhavě. „Nikdo z nás čínsky neumí, takže jsme dosud Čínu vynechávali. Potřebujeme někoho, kdo se tam vyzná a je ochotný zvládnout telepatii, čtení myšlenek a ovlivňování lidí. Já vím, všechno jsou to zneužitelné schopnosti, však je také nenabízíme kdekomu. Uznáváme jen naše pojetí spravedlnosti, jiné než oficiální. Neuznáváme různě pokřivené zákony lidských států a členství v naší organizaci doprovází i to, že po nás všude usilovně pátrají statisíce agentů i policistů. Ano, je to nebezpečné, ale ne tak, jak se ti na první pohled zdá. Ty statisíce profesionálních agentů neodhalily od počátku napravování světa jediného našeho člena. Přidáš se i ty?“

„Vy umíte někoho naučit telepatii?“ ožil zvědavostí. „To je to tak snadné?“

„Není to snadné,“ zavrtěl jsem hlavou. „Základní schopnost ovládání telepatie je většině lidí nedostupná, ale komu ji dáme, snadno se už naučí zbytek.“

„A vy byste mi chtěli věřit?“ zeptal se ještě nedůvěřivě.

„Jistě,“ odvětil jsem mu s úsměvem. „Asi to ještě netušíš, ale nejprve jsem si tě musel »přečíst«. Zjistil jsem, že jsi kluk upřímný a že nás nejspíš nezklameš.“

„Vy jste mi... četli myšlenky?“ zděsil se.

„To my musíme,“ ujistil jsem ho vážně. „Sám sis přece uvědomil, jak jsou naše schopnosti zneužitelné. Prozkoumat nového člena je proto nutnost, dřív než mu to nabídneme a dokonce dřív než se o nás vůbec dozví.“

„A... naši už to vědí?“ vyhrkl.

„Ne,“ ujistil jsem ho vážně. „Nenabízíme to každému. Jen těm, kdo mohou být pro nás a tím i pro celý svět přínosem. Raději ať o nás nikdo nezasvěcený neví a nemůže nás prozradit úmyslně ani nechtěně. Kdybys to chtěl nabídnout vlastním rodičům, musel bys jim vstoupit do myšlenek a přesvědčit se, zda u nich nehrozí nebezpečí zneužití. Když nám je opravdu poctivě navrhneš, dám telepatii i jim. Ale doporučoval bych ti poctivě si to rozvážit. Jsme na prvním místě na seznamu teroristů určených k odstřelu a pro většinu lidí je lépe, když o nás nevědí nic nebo jen to, co je ve vylhaných zprávách.“

„Ale... vážně počítáš, že se přidám?“ zkusil mě zviklat.

„Vážně s tím počítám,“ odvětil jsem mu. „Jsi poctivý a svědomí ti nedovolí nepřidat se. I v Číně občas někdo vraždí děti. Buď tomu zabráníš, nebo potrestáš viníky tak, aby trest byl nejen úměrný vině, ale navíc odstrašující pro napodobitele. Nikdo z nás se čínsky nedorozumí, budeš tedy na Čínu sám. S jediným znalcem arabštiny jsme zastavili i rozpínavost Kalifátu.“

„Proboha!“ ujelo mu. „To je vás tak málo, že máte na všechny Araby jen jediného experta? A on to stíhá?“

„Kalifát přijal mírovou smlouvu,“ řekl jsem. „Jeho hlavní představitelé sice tvrdili, že jim to nařídil Alláh, ale už jsi zažil hlas, hovořící přímo ve tvé hlavě.“

„Alláh si nepřeje krev...“ zopakoval jsem mu tajuplným tónem, i když česky a ne arabsky. To by mi beztak nerozuměl.

„A myslíš si, že budu sám na celou Čínu stačit?“

„Telepatie je úžasná možnost,“ ujistil jsem ho. „Poznáš to brzy sám.“

„Dobrá, zkusím to,“ řekl opatrně.

„Tak spolkni tohle,“ podal jsem mu vajíčko ovrósje.

„Co je to?“ prohlížel si to nedůvěřivě.

„Telepatie,“ řekl jsem.

Errata:

11.08.2021 15:08