Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Průlom

Šéfredaktorova nástupce vybírala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ze tří kandidátů, ostatní přihlášení krátce před vyhlášeným konkursem přihlášky nečekaně stáhli.

S bývalým šéfredaktorem se členové zahraničního zpravodajství loučili na honosném večírku. Šéf totiž neodcházel do klasického starobního důchodu, na ten byl příliš mladý a plný sil, ale do invalidního, neboť záhadným způsobem přišel o zrak. Přihodilo se mu to za poslední čtvrtrok podruhé a minule se mu zrak stejně záhadně vrátil, ale jak šéf hrdinně přiznával, tentokrát už to bylo natrvalo.

Předtím se mu k jeho štěstí podařilo uzavřít drahou životní a úrazovou pojistku, zahrnující všechna možná rizika. Neodcházel do běžného žebráckého invalidního důchodu, vyměřeného úřadem sociálního zabezpečení. Pojišťovna se prý na navýšení jeho důchodu prohnula, ale smlouva je smlouva, riziko ztráty zraku v ní vyjmenované bylo a výše pojistného tomu odpovídala, takže se plnění nemohla vyhnout.

Večírku se pochopitelně zúčastnili i všichni kandidáti na uvolněné místo. Jako jeho současní spolupracovníci měli k jeho odbornosti nejblíž a neobsazovali jeho místo díky intrikám, ale po události, jaké se říká »vis major« čili česky »zásah vyšší moci«. Nemohl jim tedy nic vyčítat, naopak k nim cítil jistou náklonnost. O průběhu večírku se časem vyprávěly hotové ságy, ale všechny měly společné jedno: dosavadní šéf se tam opil jako prase, v získané plačtivé náladě všechny kolegy objímal a litoval je, do jakého pekla se to, chudáci, ženou. Jeho budoucí nástupci se ho dlouho marně snažili přimět k větší sdílnosti. Až na konci, když už se většina rozloučila, se bývalý šéf trochu rozpovídal. Důrazně svým nástupcům doporučoval uzavřít stejně výhodné životní pojistky, prý se jim budou brzy hodit. Tím víc na něho naléhali, aby jim aspoň naznačil, co tím myslí, jenže co jim řekl, zůstalo všem ostatním tajemství, o němž nikdo z přítomných nechtěl za žádnou cenu hovořit.

Faktem ale je, že všichni kandidáti, až na tři nejkurážnější, stáhli hned ráno své přihlášky do konkursu na místo šéfredaktora.

Něco v tom asi bylo...

Aby si někdo vybral slepotu jen aby nemusel říkat pravdu, to předpokládá hodně tlustou hroší kůži, uvažoval jsem během nočního tichého rozhovoru s dalším nešťastníkem na pozici šéfredaktora, který odmítl změnit kurs a začít hlásat pravdu.

„Upozorňuji vás, že tak výhodnou pojistku, jaké byly až dosud možné, již od žádné pojišťovny nezískáte,“ sdělil jsem mu další Jobovu zvěst. „Pojišťovny se z minulých případů poučily a co se poštěstilo vašim předchůdcům, vám se již nepodaří. Jistě by na to přišly i samy, ale pro nás nebyl problém upozornit je na to. Byl to přece do jisté míry pojistný podvod uzavírat pojistku na oči po varování, že o ně přijdete. Teď už všechny pojišťovny vědí na čem jsou a takové pojistky odmítnou uzavírat.“

„To by ale byla diskriminace!“ nasupil se nový šéfredaktor.

„Jakápak diskriminace?“ opravil jsem ho. „Je to stejné jako uzavřít pojistku proti zátopám na dům v záplavové oblasti. Kde pojišťovně vychází příliš velké riziko, tam dostanete dobrou radu: jděte jinam, nepojistíme vás. Všechny pojišťovny v Čechách i v zahraničí odmítají pojišťovat nemocné rakovinou. Proč asi myslíte, že se vysoké pojistky váží na zdravotní prohlídku?“

„Proč nám to tak ztěžujete?“ vyčítal mi.

„Protože lidem lžete!“ vmetl jsem mu naopak výčitku. „Vážně si myslíte, že lhaní bude věčně beztrestné? Ta dlouhá éra právě končí! Vezměte si Desatero! Vedle přikázání »Nezabiješ« a »Nepokradeš« je tam i přikázání »Nepodáš křivého svědectví«, jenže lidé pořád zabíjeli, kradli a lhali. Až v poslední době začaly ze světa mizet války, banky přestaly okrádat lidi a teď jste na řadě i vy, lháři!“

„My přece nelžeme!“ namítl trochu chabě. „Jen lidem věrně předáváme, co nám nabízejí tiskové agentury!“

„...které si pečlivě vybíráte,“ doplnil jsem ho. „Buďte bez obav, brzy dojde i na agentury. Potřebujeme, aby okamžitě nezkrachovaly ty, které začnou podávat pravdivé informace. Vy byste je samozřejmě hodili přes palubu, proto začínáme od vás.“

„Nemůžeme podávat informace, které jdou proti Evropské unii!“ namítal. „To je pro nás červená čára, kterou prostě nemůžeme překročit!“

„V tom případě brzy překročíte černou čáru, za kterou vás čeká tušově černý svět,“ varoval jsem ho. „Budete mít žebrácký invalidní důchod a problém vyžít, i když prodáte auto, televizi, domácí kino, vzdáte se velkého bytu a odstěhujete se do sociální klícky jedna plus KK, kde se budete cítit jako kanárek v kleci...“

„Netvore!“ vmetl mi.

„Nápodobně!“ vrátil jsem mu to. „Stačilo by přestat lhát a začít se držet pravdy. Jan Hus se pro pravdu nechal upálit, proto mě dost mrzí, kolik lidí se v Čechách dá raději zmrzačit pro lži.“

„Ale vždyť to vůbec nezáleží na mně!“ namítl. „Já jsem jen malý pěšák ve velké hře jiných! Co já si smím dovolit? Nic!“

„V té velké hře už padli střelci, bílí i černí koně a věže,“ ujistil jsem ho. „Drží se jen malí pěšáci, ale každý z nich doufá, že se stane dámou nebo aspoň věží a nevidí, jak se neodvratně blíží mat. Dvěma vašim předchůdcům se podařilo vytřískat něco na pojišťovnách, ale i to považujeme za podraz. Jak chcete! Mé podmínky znáte, chovejte se, jak libo. Chcete-li lhát, lžete! Ale připravte se na černočernou tmu!“

„Jenže mě pak Rada při první příležitosti odvolá pro ztrátu důvěry!“ namítl.

„Anebo ne,“ oponoval jsem mu. „Radní pro rozhlasové a televizní vysílání mají stejnou podmínku, jenže nebudili dojem takových fanatiků, aby dobrovolně volili slepotu. Řekl bych, že nikoho pro ztrátu důvěry neodvolají. Spíš začnou odsuzovat vyložené lži.“

„Pak asi odvolají Radu poslanci a dosadí si tam své lidi!“

„To je možné,“ připustil jsem. „Jenže dvě třetiny poslanců už jsou v podmínce a to vůbec nejsou žádní hrdinové! Nevšiml jste si, jak v poslední době hlasovali?“

„My máme na starost zahraničí!“ opáčil upjatě, jako kdyby to znamenalo něco víc, než čím se zabývali jeho kolegové.

„Neříkejte! Ale o domácím prostředí máte jistě aspoň všeobecné ponětí, nežijete na pustém ostrově. Všude ve světě se dějí změny a v Čechách obzvlášť!“

„Ale...“

„Žádné ale!“ uťal jsem další výčitky. „Postarejte se o změny k lepšímu, nebo se postaráme o změny k horšímu, ale s vámi! A teď už mě omluvte, nemám jen vás!“

Odpojil jsem se. Schválně, jak se zachová?

Uvidím to nejspíš až u dalších zpráv. A pak uvidí on!

Anebo taky ne! 

Od svého přistěhování do chalupy jsem pravidelně každý čtvrtek docházel do vesnické hospody. Pozdravil jsem kamarády, vyslechl pár místních drbů, občas jsem k nim přidal drobné drby z firmy, neboť zejména Rosťa Čermák dychtil po každé pochvale jeho syna. Když k tomu byl sebemenší důvod, chválil jsem.

První kontakt s politikou jsme si odbyli už tenkrát v zimě, když chlapi zapíjeli smrt neoblíbeného ministra financí. Já vím, není správné přát někomu smrt (což zejména ode mne zní hodně farizejsky), jenže spousta lidí si zasluhuje i horší konec.

Neznamenalo to, že jsme se shodli pokaždé, ale to první naladění jednoho na druhého bylo i pro další debaty důležité.

Sérii výměn šéfredaktorů v televizi chlapi komentovali kriticky. Na jednu stranu, kdo by litoval lháře? Jenže redaktoři neodcházeli ze záviděníhodné příčiny. Nevyvážily to ani vysoce přemrštěné pojistné částky, které získali k usnadnění dalšího života. Nač jsou slepému člověku peníze? Aby si mohl koupit... co vlastně? Auto, televizi...? To už přece nebude potřebovat! Chlapům se zdálo divné, že se tam poslední dobou střídali jako apoštolové na orloji, ale i když jsem příčinu znal, nechal jsem si ji pro sebe. Nemohl jsem jim přece vykládat o nočních hlasech a o podmínkách, které redaktoři dostávali.

Až čtvrtý šéfredaktor zahraničního zpravodajství pochopil, že udělá lépe, když se bude držet pravdy. Tím zajímavější bylo, když osobně předstoupil před kamery a začal uvádět na pravou míru, co jeho podřízení do této chvíle zalhali.

Když se objevil na obrazovce hospodské televize, chlapi si ho sice všimli, ale nevěnovali mu pozornost v domnění, že chce jako jeho předchůdci sdělovat národu další velké lži. A čím větší šéf, tím větší. Jenže po prvních větách chlapi zmlkli a obrátili se k obrazovce, jako by nechtěli věřit svým uším. Ten chlap se snad poprvé za celou dobu existence České televize začal omlouvat za lži, které ještě donedávna naše televize hlásala!

„Já snad blbě slyším!“ vydechl Rosťa.

„Neruš!“ okřikli ho svorně ostatní.

Vyslechli jsme si tedy zpověď šéfredaktora do konce.

„Tak jsme ho viděli naposled!“ shrnul pohřebním tónem svůj dojem Rosťa.

„Myslíš, že ho za to vyrazí?“ hádal Borek.

„To si piš!“ ujistil ho Rosťa. „V televizi je a vždycky byla pravda ten nejtěžší zločin! Kdyby tam zůstal, nestačil bych se tomu divit!“

Jenže ani následující dny nepřišla zpráva o jeho odvolání. Podle jeho vzoru se rychle překabátili další redaktoři, zpravodajci a komentátoři. Českou televizi zřejmě zasáhla nevysvětlitelná epidemie pravdy.

Vysvětlení bylo prosté. Záhadná organizace »Murders with warnings« se začala věnovat i menším rybám a většina redaktorů, hlasatelů a komentátorů již zažila tajemné noční varování na vlastní kůži. Organizace »MWW« je netrestala za omyly, jen za jasné a vědomé lži. I teď se občas stávalo, že zahraniční redakce České televize zveřejnila zprávu, která se časem ukázala jako nepravdivá. Chybovat je přece lidské. Někteří redaktoři bledli, když pravda vyplavala na hladinu, ale když jim lži dodala některá tisková agentura, nic se nestalo, pokud to napravili sami a včas.

Ukázalo se, že televize musí přerušit spolupráci s většinou svých externích zpravodajů. Zvyk je železná košile a kdo si zvykl lhát, obvykle nemohl a ani nechtěl pochopit, že by s tím měl přestat. U externích spolupracovníků pomohlo, když ke lhaní nedostávali další příležitosti. Kdo vypouštěl falešné zprávy, které musela redakce dementovat, přestal dostávat ke zveřejňování dalších zpráv prostor i nemalé finanční prostředky.

Další vývoj byl už rychlejší. Ostatní televize zpočátku spoléhaly na svou početní převahu, ale brzy se ukázalo, že většina nemusí mít zdaleka pravdu. U falešných zpráv se zpravodajství všech stanic nejprve vzácně shodovalo, ale jakmile je některá stanice uvedla na pravou míru, bylo těžší setrvávat ve lži. V uvádění na pravou míru teď obvykle vedla Česká televize. Lidé také brzy zjistili, že se takzvaná »alternativní« zpravodajství příliš neliší od oficiálního. Některé servery to neunesly, jiným však počet klientů stoupl. Internetové zpravodajství mělo přece jen proti celostátnímu kanálu jednu výhodu. Nebylo vázané na pevně daný program a poskytovalo zprávy podle přání kdykoliv.

Někteří se tam vraceli i z věrnosti.

Televizor v hospodě plnil zpočátku spíš úlohu zvukové kulisy v pozadí. Na to by asi stačilo i rádio, jenže obraz byl nutný u sportovních přenosů, kdy se všichni dívali na fotbal, hokej nebo tenis. Hospodská Máňa u sportovních přenosů zesilovala zvuk, ale většinou nechávala hlasitost na poměrně slabé úrovni. Teď se nestačila divit, když ji chlapi požádali, aby nahlas pustila i zprávy. Ty přece dřív nikdy nikoho nezajímaly!

Jenže chlapi k tomu měli důvod.

Zprávy České televize se od základů změnily. Pravda v nich dříve jen tu a tam probleskla, a i to spíš omylem, najednou se na zprávy dalo spolehnout. Dřív chodili politici do televize rádi, neboť je zviditelňovala pro budoucí volby, teď se do studia báli chodit. Moderátoři je začali místo pochlebování opravovat, uváděli jejich slova na pravou míru, čímž je nemile vyváděli z konceptů. Jak můžete rozvinout nějakou myšlenku, když vám někdo rozhodí východiska, na nichž stavíte? A ještě ke všemu je veřejně prohlásí za lež! To by si přece kdejaký reportérek neměl dovolovat!

Jenže reportérci si to dovolovali a byli čím dál drzejší. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se rozhodla netrestat výroky neporušující zákony a dokonce nesplňující definici lživé nebo zavádějící informace. Její mluvčí dokonce prohlásil, že je chyba samotných politiků, že si informace lépe neověřují.

Opozice požadovala ve Sněmovně okamžité odvolání Rady, jenže poslanci se na stanovisku k Radě neshodli. A už vůbec ne na jakýchkoliv změnách. Bylo jasné, že si reportéři budou dál dělat co uznají za vhodné a jestli šli politikům ještě donedávna na ruku, tentokrát se jim vzepřeli jako Jan Hus koncilu.

Kdo by ale očekával, že jim chlapi v hospodě budou fandit?

„Fakt jsem myslel, že jsme toho chlapa viděli naposledy!“ řekl Rosťa. „Něco se tam muselo stát! Aby se presstituti dali na pokání, za tím musí něco být. Něco moc velkého.“

„Nikdy jste neslyšeli o organizaci »Vraždy s varováním«?“ nadhodil jsem.

„Čoveče, nebuď labuť!“ okřikl mě Borek. „Slyšel jsi, co všechno jim připisují mezinárodní agentury? Ti přece terorizují celosvětové vojenské, politické a bankovní špičky, s nějakými Čecháčky by se vůbec nezahazovali!“

Nerozmlouval jsem mu to. Kdoví, jestli by to chlapi uznali. Přitom se mohli pyšnit, že byli u absolutně prvního případu. První smrt nenáviděného českého ministra financí jsme přece oslavili společně. Mohli ale tenkrát tušit, kam až to povede? Nejspíš ne.

Já vlastně také ne.

Naše parta se rozrůstala jen pomalu. Ponechal jsem si její rozšiřování jako své možná už poslední tajemství, ačkoliv by mohli červy ovrósje produkovat všichni. Do přihrádky v kamnech bych také nemusel sahat pouze já. Pořád mě ale strašilo riziko zneužití. O naší současné partě jsem nepochyboval, ale při stálém rozšiřování by mohl nastat okamžik, kdy se mezi nás vetře nějaký falešník, kdo toho začne používat ke svému prospěchu. Tak se to zřejmě dělo celou dosavadní historii. Mimozemšťané někomu dali moc nad jinými a stvořili tím orientálního despotu, pána nad životy. Nebo despoty, pokud jich bylo víc. Anebo celý národ, který se pyšně honosil privilegovanými předky, až se sám začal považovat za něco lepšího než jeho neprivilegovaní sousedé.

Mimozemšťané už to uznali, ale tím větší zodpovědnost jsem cítil já. Proto jsem trval na tom, že musíme žít jako ostatní. Žádná privilegia v běžném životě, žádné nadstandardy.

Ačkoliv – i chalupa byla privilegium od mimozemšťanů. Nebyla závislá na dodávkách elektřiny a vody, netrápily nás ani odpady. Utráceli jsme jen za potraviny a já za dopravu do práce, ale chalupa byla bez různých poplatků tak úsporná, že se nám na účtu začaly hromadit finanční prostředky.

Mít rezervu se doporučuje...

Errata:

11.08.2021 15:08