Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pokud šlo o vlastní výrobu, obával se však Cavor bezdůvodně. Čtrnáctého října 1899 byla ta neuvěřitelná látka vyrobena.

A co je zvláštní, byla nakonec vyrobena náhodou, když to pan Cavor nejméně očekával. Slil totiž řadu kovů a ještě jakýchsi přísad – jaká škoda, že neznám podrobnosti! – směs mínil nechat asi týden stát a potom ji pomalu ochlazovat. Pokud byly jeho výpočty správné, poslední stadium sloučení mělo nastat, až teplota hmoty klesne na 60  Fahrenheita. Náhoda však tomu chtěla, že u obsluhy pece došlo bez Cavorova vědomí k neshodě. Gibbs, který se o pec dosud staral, dostal najednou chuť svalit svou povinnost na muže, jenž býval dříve zahradníkem, a odůvodňoval to tím, že uhlí je prý zemina, protože se kope, a nemůže tady spadat do kompetence truhlářovy. Bývalý zahradnický pomocník však tvrdil, že uhlí je něco jako kov nebo ruda, nehledě k tomu, že on je kuchař. A Spargus naléhal na Gibbse, ať se jen stará o uhlí, je přece truhlář a uhlí je, jak každý ví, zkamenělé dřevo. Načež Gibbs přikládání nechal, druzí dva se jeho úkolu neujali a Cavor se natolik pohroužil do jistých zajímavých problémů týkajících se létacího stroje z cavoritu (při zanedbání odporu vzduchu a ještě dvou tří jiných okolností), že si vůbec nevšiml, že něco neklape. Jeho vynález se zrodil předčasně, právě když kráčel přes pole k mému domku, abychom si jako každé odpoledne popovídali u čaje.

Pamatuji se na tu událost neobyčejně živě. Voda vřela, všechno bylo připraveno a mne jeho „bzzz“ vylákalo na verandu, čilá postavička se černala na pozadí podzimního západu slunce a komíny jeho domu vykukovaly vpravo z nádherně zbarvené skupiny stromů. V dálce se v modravém oparu tyčily wealdské kopce a vlevo se klidně do šíře i dáli rozkládala mlhavá bažina. A pak –

Komíny vyletěly do povětří, rozsypaly se přitom na šňůry cihel a za nimi se vznesla střecha a všemožné kusy nábytku. Vzápětí je dohonil obrovský bílý plamen. Stromy kolem budovy se kymácely, kroutily a rozervané na kusy lítaly do oslňující záře. Do uší mi zadunělo takové hromobití, že jsem na jedno ucho zůstal nadosmrti hluchý, a všude kolem mne nezadržitelně praskala okna.

Neudělal jsem ještě ani tři kroky z verandy ke Cavorovu domu, když se přihnal vichr.

V okamžiku jsem měl šosy kabátu na hlavě a zcela proti mé vůli mě to hnalo mílovými kroky ke Cavorovi. Současně vichr uchvátil vynálezce, zatočil jím a už letěl svištícím vzduchem. Necelých šest yardů ode mne dopadla na zem stříška z mého komína, odskočila dobrých dvacet stop a v mohutných skocích ji to hnalo k ohnisku rozruchu. Cavor kopal kolem sebe a plácal rukama, dokud se nesnesl zase dolů, hezkou chvíli se kutálel po zemi, ze všech sil se snažil vstát, ale opět ho to zvedlo a neslo šílenou rychlostí kupředu, až konečně zapadl mezi krutě zmítané stromy, které sténaly kolem jeho domu.

Mračno kouře a popela a jakýsi plát modravě světélkující hmoty vyrazily k zenitu. Kolem mne proletěl velikánský kus plotu, narazil ze šikmá na zem, rozplácl se, a tím to nejhorší skončilo. Vzdušný vír rychle opadával, až z něho zbyla jenom silná vichřice, a já jsem si opět uvědomil, že dýchám a stojím na nohou. Opřel jsem se zády proti větru, a tak se mi podařilo zůstat na místě a posbírat zbytky zdravého rozumu.

Celá tvářnost krajiny se ve chvíli změnila. Klidný západ slunce byl ten tam, obloha potemněla uhánějícími mraky, vichříce všechno srovnala se zemí nebo rozkymácela. Ohlédl jsem se, abych viděl, jestli můj domek aspoň zhruba ještě stojí, a pak jsem doklopýtal ke stromům, v nichž zmizel Cavor a mezi jejichž vysokými, obnaženými větvemi probleskovaly plameny hořícího domu.

Vrazil jsem do podrostu, chytal jsem se stromů, pobíhal od jednoho k druhému a hezky dlouho jsem hledal marně. Pak jsem zpozoroval, že se něco hýbe uprostřed hromady z roztřískaných větví a plotu, která se navršila u pozůstatku zahradní zídky. Rozběhl jsem se, ale dříve než jsem se tam dostal, oddělil se z hromady jakýsi hnědý předmět, postavil se na dvě zablácené nohy a vztáhl ke mně dvě umdlévající zakrvácené ruce. Na trupu se tomu třepotalo pár rozedraných cárů vlajících ve větru.

Chvíli jsem ten balvan hlíny nepoznával, ale pak jsem pochopil, že je to Cavor obalený blátem, v němž se předtím koulel. Skláněl se proti větru a vytíral si špínu z očí a úst.

Potom natáhl blátivý pahýl a pokročil vrávoravě ke mně. Obličej se mu chvěl vzrušením a ustavičně mu z něho odpadávaly kousíčky bláta. V životě jsem neviděl tak zničenou a bednou bytost, proto mě nesmírně ohromilo, když jsem zaslechl: „Gratulujte mi,“ vydechl těžce, „gratulujte mi!“

„Vám gratulovat?“ řekl jsem. „Panebože! K čemu?“

„Mám to.“

„To teda máte. Proč to probůh vybuchlo?“

Jeho slova odnesl prudký závan větru. Pochytil jsem z nich jen, že to vůbec nebyl výbuch. Vítr mnou mrštil prudce k němu, až jsme se srazili – stáli jsme a drželi se jeden druhého.

„Snažte se dostat zpátky do mého domku,“ zařval jsem mu do ucha. Neslyšel mě a křičel cosi o „třech obětech vědy“ a také něco jako „za moc nestáli.“ Tísnila ho v tu chvíli představa, že jeho tři pomocníci v tom tornádu zahynuli. Naštěstí tomu tak nebylo. Sotva se totiž vydal ke mně, odešli do hostince v Lympne, aby otázku pecí prodebatovali nad nějakým menším občerstvením.

Opakoval jsem svůj návrh, abychom se vrátili do mého domku, a tentokrát mi porozuměl. Chytli jsme se pod paží, vyrazili jsme a nakonec se nám podařilo uchýlit se ke mně pod přístřeší nebo alespoň pod to, co z něho zbylo. Chvíli jsme seděli v lenoškách a lapali po dechu. Okna byla všechna porozbíjená a lehčí kusy nábytku pořádně přeházené, ale k nějaké nenapravitelné škodě nedošlo. Kuchyňské dveře nápor na štěstí vydržely, takže veškeré mé nádobí a vařivo pohromu přečkalo. I petrolejová kamínka ještě hořela, a tak jsem postavil znovu na čaj. Když byl hotový, požádal jsem Cavora o vysvětlení.

„Vyšlo to,“ trval na svém. „Vyšlo to. Mám to a je to v pořádku.“

„Jakto v pořádku?“ protestoval jsem. „Vždyť v okruhu dvaceti mil jistě nestojí ani jediný stoh nebo plot a ani jediná došková střecha není celá...“

„Je to skutečně v pořádku. Nepředvídal jsem samozřejmě tohle malé překvapení. Měl jsem plnou hlavu jiného problému a kromě toho tyhle praktické vedlejší stránky mi vůbec snadno unikají. Ale je to v pořádku.“

„Milý pane,“ pozvedl jsem hlas, „copak nechápete, že jste způsobil škody v ceně několika tisíc liber?“

„V tom spoléhám na vaši diskrétnost. Já vím, že nejsem praktický člověk, ale nedalo by se to pokládat za cyklon?“

„Ale výbuch –“

„To přece nebyl výbuch. Je to strašlivě jednoduché. Jenže, jak říkám, já mám sklon tyhle maličkosti přehlížet. To je jako s tím bzučením, ale ve větším měřítku. Nedopatřením jsem vyrobil tu svou látku, ten cavorit, v tenkém, širokém plátu...“

Odmlčel se. „Je vám snad jasné, že ta hmota nepropouští gravitaci, že zabraňuje věcem, aby se vzájemně přitahovaly?“

„Ano,“ řekl jsem. „Je.“

„Tedy jakmile dosáhla teploty 60  Fahrenheita a výrobní proces se skončil, to, co bylo nad ní, vzduch, část střechy, stropu a horního poschodí, všechno přestalo mít váhu. Předpokládám, že víte – dnes to ví už každý – že vzduch má jako každá věc svou váhu, že na povrchu zemském tlačí všemi směry a na všechno vahou čtrnácti a půl libry na čtvereční palec.“

„To vím,“ řekl jsem. „Pokračujte.“

„Já to vím také,“ podotkl. „To vám jenom ukazuje, jak je veškeré vědění k ničemu, pokud ho vhodně neaplikujete. Vidíte, nad naším cavoritem to přestalo platit, vzduch tam přestal vyvíjet jakýkoliv tlak a okolní vzduch kromě toho nad cavoritem začal tlačit na ten náhle beztížný vzduch vahou čtrnácti a půl libry na čtvereční palec. Chápete to už? Všecek vzduch kolem cavoritu se opřel nezadržitelnou silou do vzduchu nahoře. Vzduch nad cavoritem byl prudce vytlačen vzhůru, vzduch, který spěšně proudil na jeho místo, ztratil okamžitě váhu, přestal vyvíjet jakýkoliv tlak, následoval příkladu svého předchůdce, prorazil strop a zvedl střechu...

Všimněte si,“ pokračoval, „že to vytvořilo jakousi atmosférickou fontánu, jakoby vzdušný komín. A kdyby sám cavorit nebyl býval volně uložen a stržen do toho komína, co myslíte, že by se bylo stalo?“

Uvažoval jsem. „Myslím,“ řekl jsem, „že by se vzduch stále ještě hnal nad ten pekelný krám a vzhůru.“

„Přesně tak,“ přikývl. „Ohromná fontána –“

„Chrlící do vesmíru! Proboha! Vždyť by to bylo odčerpalo veškerou zemskou atmosféru! Bylo by to připravilo svět o vzduch! Bylo by to přineslo záhubu celému lidstvu! Ten žvaneček hmoty!“

„Nikoliv zrovna do vesmíru,“ řekl Cavor, „ale prakticky by to bylo stejně zlé. Bylo by to se Země strhlo ovzduší, jako když se oloupe banán, a bylo by je odmrštilo na tisíce mil. Ovzduší by pak bylo dopadlo samozřejmě zase zpátky – ale na svět už zadušený! Z našeho hlediska to není o nic lepší, než kdyby se nevrátilo vůbec!“

Civěl jsem na něho. Byl jsem ještě natolik užaslý, že jsem si neuvědomil, jak mylné byly mé domněnky. „Co chcete dělat dál?“ zeptal jsem se.

„V prvé řadě, jestli mi půjčíte nějakou zahradnickou lopatu, odházím trochu té hlíny, kterou jsem obalen, a pak jestli mi dovolíte použít svého domácího zařízení, se okoupu. Teprve potom se nám bude lépe hovořit. Myslím, že bude rozumné,“ položil mi zablácenou ruku na rameno, „když o té věci nepromluvíme ani slůvko s nikým třetím. Vím, že jsem způsobil velikou škodu – pravděpodobně budou sem tam v kraji zničeny i obytné domy. Ale na druhé straně naprosto nejsem s to nahradit škodu, kterou jsem nadělal, a jestli vyjde najevo pravá příčina, povede to jen k zášti a znemožní mi to práci. Všechno člověk předvídat nemůže, to víte, a já si teď nemohu dovolit zatížit své teoretisování břemenem praktických úvah. Později, až nastoupíte vy se svým praktickým mozkem a rozjedeme společnost Cavorit – rozjedeme je správný výraz, že? – a až se uskuteční všechno, co od ní očekáváte, pak se můžeme s těmi postiženými vyrovnat. Ale teď ne – teď ne. Neobjeví-li se žádné jiné vysvětlení, budou to lidé za dnešního neuspokojivého stavu meteorologické vědy všechno připisovat cyklonu; dojde snad i k veřejné sbírce, a jelikož můj dům se zřítil a shořel, měl bych v tom případě dostat značnou úhradu, která by mi náramně pomohla v další výzkumné práci. Ale jestli se proslechne, že jsem to způsobil já, nebude uspořádána žádná podpůrná akce a všichni budou pobouřeni. Neměl bych prakticky už nikdy možnost pracovat v klidu dál. Moji tři pomocníci snad zahynuli, snad také ne. To je detail. Jestli ano, není to velká ztráta. Byli víc horliví než schopní a za tuhle předčasnou událost vděčíme jistě hlavně tomu, že jeden vedle druhého zanedbali službu u pece. Jestliže nezahynuli, pochybuji, že by měli tolik inteligence, aby dovedli vysvětlit, co se to stalo. Spokojí se s báchorkou o cyklonu. A budu-li se smět usadit v některém nepoužívaném pokoji vašeho domku, dokud můj dům bude neobyvatelný –“

Odmlčel se a zahleděl se na mne.

Člověk takových možností, uvažoval jsem, není jenom tak obyčejný host.

„Snad abychom radši začali hledat tu lopatu,“ vstal jsem a vedl ho k rozprášeným pozůstatkům skleníku.

A zatím co se koupal, rozmýšlel jsem si celou věc o samotě. Bylo mi jasné, že společnost pana Cavora přináší nevýhody, jaké jsem nepředvídal. Jeho roztržitost, která jen tak tak nezbavila zeměkouli obyvatelstva, mohla každou chvíli způsobit nějakou jinou vážnou nepříjemnost. Na druhé straně jsem byl ale mladý, zrovna v pěkné bryndě a docela naložený na bezstarostné dobrodružství – s nadějí na výnosný konec. Už jsem si v duchu umínil, že po této stránce z toho vytřískám nejmíň polovic. Na štěstí jsem si domek, jak jsem už vysvětlil, najal na tři roky bez odpovědnosti za opravy a nábytek, pokud tam zůstal, byl koupený narychlo, ještě nezaplacený a naprosto nestylový. Nakonec jsem se rozhodl, že to s Cavorem potáhnu dál a uvidím, jak to všechno dopadne.

Celá záležitost začala ovšem vyhlížet docela jinak. Už jsem úplně přestal pochybovat o nesmírných možnostech té látky, ale zato se ve mně ozvaly pochybnosti, dočkáme-li se dělové lafety a lakýrek.

Bez odkladu jsme se pustili do rekonstrukce laboratoře, abychom mohli pokračovat v pokusech. Jakmile došlo na otázku, jak vyrobíme novou várku, Cavor mimořádně přiblížil svůj výklad mé úrovni.

„Samozřejmě, že ji musíme vyrobit znovu,“ řekl s radostí, jakou jsem u něho nečekal, „samozřejmě, že ji musíme vyrobit znovu. Upletli jsme si možná na sebe bič, ale teorii máme nadobro za sebou. Jestli se budeme moci vyhnout tomu, abychom nerozbili tu naši planetku, ušetříme ji. Ale riskovat se musí! Musí. Při experimentální práci to jinak nejde. A zde musíte nastoupit jako praktický člověk vy. Já si myslím, že bychom cavorit mohli postavit na výšku a udělat jej hodně tenoučký. Ještě nevím. Mám jistou mlhavou představu i o jiné metodě. Sotva bych ji zatím uměl vysvětlit. Ale je zajímavé, že mi napadlo, co jsem měl vlastně udělat, právě při těch kotrmelcích v blátě, kdy mě hnal vítr a vůbec jsem nevěděl, jak celé to dobrodružství skončí.“

Třebaže jsem pomáhal i já, narazili jsme na menší nesnáze a přitom jsme se stále činili na obnově laboratoře. Než došlo na neodvratné rozhodování, jaká bude přesná podoba a metoda druhého pokusu, museli jsme se ještě notně zapotit. Jediné zdržení nám způsobila stávka tří nádeníků, kteří protestovali proti tomu, abych jim dělal parťáka. Ale to se po dvoudenním průtahu urovnalo.

Errata:

30.05.2021 13:44