Vítej, návštěvníku!

Vzpomínám si velmi jasně, při jaké příležitosti mi Cavor sdělil ten svůj nápad s koulí. Zmiňoval se o něm tu a tam již dříve, ale tehdy ho to vyloženě uchvátilo. Vraceli jsme se právě ke mně na čaj a on se cestou rozbzučel. Najednou vykřikl, „To je ono! Už to mám! Bude to něco jako roleta!“

„Co máte?“ zeptal jsem se.

„Vesmír – celý! Měsíc!“

„O čem to mluvíte?“

„O čem? Nu – musí to být koule! O tom mluvím!“

Byl jsem s rozumem vedle a chvíli jsem ho nechal, ať si vykládá po svém. Neměl jsem tehdy ani nejmenší potuchy, kam tím míří. Ale po svačině mi to objasnil.

„Má se to asi takhle,“ řekl mi. „Posledně jsem tu látku, která isoluje věci od gravitace, nalil do ploché nádržky s přehnutým okrajem, a ten ji držel dole. A sotva se ochladila a výroba tím skončila, došlo k tomu nadělení, všechno nad ní ztratilo váhu, vzduch vytryskl do povětří, dům také, a kdyby nebyla vytryskla do povětří i sama ta látka, nevím, co by se bylo stalo! Ale dejme tomu, že ten materiál je na volném prostranství a může bez překážek vzhůru!“

„Okamžitě se vznese!“

„Zajisté. A nezpůsobí víc rozruchu než odpálení velikého děla.“

„Ale co z toho?“

„Vznesu se s ním!“

Postavil jsem šálek a vyvalil na něho oči.

„Představte si kouli,“ vysvětloval, „dost velkou, aby se do ní vešli dva lidé se zavazadly. Bude ocelová a vyložená tlustým sklem; bude obsahovat patřičnou zásobu ztuhlého vzduchu, koncentrovanou potravu, přístroj na destilaci vody a tak dále. A zvenčí bude na oceli jakoby navrstven –“

„Cavorit?“

„Ano.“

„Ale jak se dostanete dovnitř?“

„Podobný problém už měli s nadívaným knedlíkem.“

„Ano, já vím. Ale jak to uděláte?“

„To je náramně snadné. Je k tomu potřeba jenom vzduchotěsného průvlaku. Ten bude ovšem muset být trochu složitější; bude muset být opatřen záklopkou, aby se daly v případě nutnosti věci vyhodit bez velké ztráty vzduchu.“

„Něco jako měl Jules Verne v románě ‚Ze Země na Měsíc’?“

Cavor však romány nečetl.

„Začínám to chápat,“ řekl jsem pomalu. „A vy budete muset vstoupit dovnitř a uzavřít se tam, dokud bude cavorit ještě teplý, a jakmile se ochladí, přestane podléhat gravitaci a už poletíte –“

„Po tečně.“

„Vy poletíte po přímce –“ zarazil jsem se náhle. „Ale jak to zařídíte, abyste po té přímce neodcestoval do vesmíru navždy?“ zeptal jsem se. „Nemáte přece jisté, že se někam dostanete, a i když ano – jak se vrátíte zpátky?“

„O tom jsem právě uvažoval,“ řekl Cavor. „To jsem měl na mysli, když jsem říkal, že už to mám. Vnitřní skleněná koule může být vzduchotěsná a až na ten průvlak z jednoho kusu a ocelová koule může být vyrobena z dílů, přičemž každý díl se bude moci svinovat asi jako roleta. Ty lze snadno ovládat pomocí pružin a spouštět a zastavovat se dají elektřinou, procházející sklem v zatavených platinových drátcích. To je všechno už jenom detail. A tak pomineme-li tloušťku těch rolet, bude se celá vnější cavoritová koule skládat z oken nebo rolet, podle toho, jak je raději nazvete. Budou-li tedy všechna ta okna či rolety zavřeny, nedostane se do koule ani světlo, ani teplo, ani gravitace, ani žádná jiná zářivá energie a koule poletí vesmírem po přímce stále dál, jak říkáte. Ale otevřte okno; představte si, že jedno okno je otevřené. Pak nás okamžitě začne přitahovat jakékoliv těžké těleso, které bude náhodou v tom směru –“

Seděl jsem a rovnal si to v hlavě.

„Chápete to?“ řekl.

„Chápu, chápu.“

„Budeme prakticky moci křižovat vesmírem, jak se nám zlíbí. Chvíli nás bude přitahovat to těleso, chvíli zas ono.“

„Ano, ano. To je mi naprosto jasné. Jenže –“

„Copak?“

„Nechápu docela dobře, proč bychom to měli dělat! To si vlastně jenom odskočíme ze Země a zase se vrátíme.“

„Jistě! Ale na příklad bychom se mohli podívat na Měsíc!“

„A co když se tam dostanete? Co tam?“

„To by se vidělo – I kdyby to znamenalo jen nové poznatky.“

„Je tam vzduch?“

„Možná.“

„Není to špatný nápad,“ řekl jsem, „ale je to tak veliký podnik, že mi to až bere dech. Na Měsíc! Já bych mnohem raději vyzkoušel napřed něco menšího.“

„To je pro potíže se vzduchem vyloučeno.“

„Proč by se nemohl ten nápad s pružinovými roletami – s cavoritovými roletami v silných ocelových rámech – využít ke zvedání břemen?“

„To by nešlo,“ stál na svém. „Ostatně cesta do vesmíru nebude o nic horší než polární výprava. A na polární výpravy se lidé vydávají.“

„Ale ne obchodníci. A kromě toho za polární výpravy dostanou zaplaceno. A jestliže se něco přihodí, nastoupí záchranné čety. Ale tohle – dát se prostě vystřelit do vesmíru pro nic za nic.“

„Pokládejme to za průzkum.“

„To budeme muset... Třeba z toho půjde udělat knížka,“ řekl jsem.

„Jistě tam budou nerosty,“ řekl Cavor.

„Na příklad?“

„Nu, síra, rudy, snad zlato, možná nové prvky.“

„Ale na kolik přijde dopravné,“ řekl jsem. „Vy přece jenom nejste ani trochu praktický. Vždyť Měsíc je odsud čtvrt miliónu mil.“

„Podle mého názoru nemůže být doprava žádného břemena na jakékoliv místo určení nijak nákladná, když je zabalíme do cavoritového pouzdra.“

Na to jsem nepomyslel.

„Sesláno franko přímo na kupujícího, že?“

„Nemuseli bychom se také omezit jenom na Měsíc.“

„Myslíte –?“

„Máme tu Mars – čisté ovzduší, nové prostředí, radostný pocit lehkosti. Tam si tak zaletět, to by mohlo být příjemné.“

„Je na Marsu vzduch?“

„Ano, jistě!“

„Nechtěl byste tam zřídit sanatorium? Mimochodem, jak je Mars daleko?“

„V tuhle dobu dvě stě miliónů mil,“ odtušil Cavor, „a musíte letět těsně kolem Slunce.“

Moje fantasie opět ožívala. „Konec konců,“ řekl jsem, „něco na tom je. Takový cestovní ruch –“

Jako blesk mi napadla úžasná možnost. Rázem se mne zmocnila vidina sluneční soustavy celé protkané dopravními plavidly a luxusními koulemi společnosti Cavorit. „Předkupní právo,“ vytanulo mi na mysli – předkupní právo na planetách. Připomněl jsem si starý španělský monopol na americké zlato.⁰⁰¹ A to by neplatilo jenom pro tu nebo onu planetu – to by platilo pro všechny. Civěl jsem na Cavorův ruměnný obličej a moje obrazotvornost pracovala na plné obrátky. Vstal jsem a přecházel sem a tam; jazyk se mi rozvázal.

„Začínám tomu přicházet na chuť,“ řekl jsem. „Začínám tomu přicházet na chuť.“ Téměř ve vteřině jsem přešel z pochybností do nadšení. „Vždyť to je ohromné!“ vykřikoval jsem. „Světová sensace! O něčem takovém se mi ani nesnilo.“

Jakmile roztál chlad mé oposice, rozehrálo se i v něm skrývané vzrušení. Také vstal a přecházel sem a tam. Také gestikuloval a povykoval. Chovali jsme se jako u vytržení.

„To všechno vyřešíme!“ odpověděl, když mě zarazila jakási podružná potíž. „Hned to vyřešíme! Ještě dnes večer začneme s výkresy modelu.“

„Začneme hned,“ odpověděl jsem a už jsme spěchali do laboratoře, abychom se bez odkladu dali do práce.

Byl jsem celou tu noc jako dítě v říši divů. Svítání nás zastihlo oba ještě v pilné práci – ani jsme nezhasili elektrické světlo, přestože už byl den. Pamatuji se ještě přesně, jak ty výkresy vypadaly. Já jsem stínoval a vybarvoval a Cavor kreslil – byly umazané a každá čára prozrazovala spěch, ale jinak byly obdivuhodně přesné. Na základě té noční práce jsme objednali potřebné ocelové rolety a rámy a skleněnou kouli jsme navrhli do týdne. Vzdali jsme se svých odpoledních pohovorů a celého dřívějšího způsobu života. Pracovali jsme a pracovali, a jen když už jsme nemohli hlady a únavou dál, pojedli jsme a trochu jsme se vyspali. Svým nadšením jsme nakazili dokonce i naše tři pomocníky, přestože neměli ani zdání, k čemu koule slouží. Gibbs v těch dnech přestal normálně chodit a všude, i po místnosti, stále jen šukavě pobíhal.

A koule rostla. Přešel prosinec, leden – tehdy jsem strávil den se smetákem, abych prometl ve sněhu chodníček z domku do laboratoře – únor i březen. Koncem března byla už v dohledu poslední fáze. Hned v lednu přivezlo koňské spřežení velikánskou transportní bednu; tlustou skleněnou kouli jsme měli už připravenu a stála pod jeřábem, který jsme provisorně zřídili, aby nám ji vsunul do ocelového obalu. Všechny přepážky a rolety ocelového obalu – nebyl to vlastně obal kulový, nýbrž mnohostěn s roletou v každé ploše – přišly v únoru a spodní polovinu jsme měli už sešroubovánu. Cavorit byl zpolovičky hotov do března – to kovová hmota prošla již dvěma výrobními fázemi a dobrou polovinu jsme jí už nanesli na ocelové přepážky a rolety. Obdivoval jsem se, jak přesně se při vypracovávání plánu držíme linie původní Cavorovy koncepce. Když jsme sešroubovali celou kouli, navrhl Cavor, abychom odstranili střechu provisorní laboratoře, kde jsme pracovali, a abychom kolem dokola vystavěli pec. K poslednímu stadiu výroby cavoritu, kdy se hmota rozžhaví v proudu helia do temně rudého žáru, dojde tedy až na kouli.

A potom jsme ještě museli prodiskutovat a rozhodnout, jaké si máme vzít zásoby – lisované potraviny, koncentrované výtažky, ocelové bomby s reservním kyslíkem, zařízení na odstraňování kysličníku uhličitého a odpadu ze vzduchu a na obnovování kyslíku pomocí peroxidu sodíku, kondensátory vodních par a tak dále. Pamatuji se, jak se to pěkně hromadilo v koutě – plechovky, svitky a krabice – hmatatelná skutečnost.

Byla to krušná doba, neměli jsme čas ani myslet. Ale jednoho dne, když už se to chýlilo ke konci, přepadla mě podivná nálada. Celé dopoledne jsem vyzdíval pec a pak jsem usedl u toho skladiště k smrti unaven. Všechno mi připadalo hloupé a neuvěřitelné.

„Poslyšte, Cavore,“ řekl jsem, „k čemu to nakonec všecko je?“

Usmál se. „Na to je nejlepší odpověď: vyrazit.“

„Na Měsíc,“ přemítal jsem. „Ale co si od toho slibujete? Já myslím, že Měsíc je mrtvý svět.“

Pokrčil rameny. „To uvidíme.“

„My?“ řekl jsem a hleděl jsem před sebe.

„Jste unaven,“ podotkl. „Měl byste se dnes odpoledne raději projít.“

„Ne,“ odporoval jsem umíněně, „tu vyzdívku dokončím.“

Dokončil jsem ji a připravil jsem si tak bezesnou noc.

Myslím, že jsem takovou noc ještě nezažil. Před svým obchodním zhroucením jsem občas míval zlé chvilky, ale i nejhorší z nejhorších byla sladkou dřímotou proti tomu nekonečnému bolavému bdění. Popadl mě náhle šílený strach z toho, co chceme podstoupit.

Nepamatuji se, že bych byl před tím pomyslel na všechna nebezpečí, jakým jsme se vystavovali. Teď mě napadla jako šik přízraků, které kdysi obléhaly Prahu,² a utábořila se kolem mne. Přemáhala mě úžasná nezvyklost, ba nadpozemskost cesty, na niž jsme se chystali. Připadal jsem si jako člověk, jenž se probudil z krásného snu do strašlivé skutečnosti. Ležel jsem s očima dokořán a koule mi připadala každým okamžikem křehčí a slabší, Cavor neskutečnější a fantastičtější a celý podnik bláznivější a bláznivější.

Vstal jsem z postele a přecházel po pokoji. Sedl jsem si k oknu a hleděl na nekonečný vesmír. Mezi hvězdami bylo vzduchoprázdno, bezedná temnota! Snažil jsem se vybavit si úryvkovité znalosti astronomie, které jsem získal nesoustavnou četbou, ale všechno bylo příliš mlhavé, abych si mohl utvořit představu, co nás asi čeká.

Nakonec jsem si znovu lehl a podařilo se mi chytit pár veršů spánku – spíše noční můry – v nichž jsem nenávratně padal, padal a padal do propasti nebes.

Při snídani jsem Cavora ohromil. Řekl jsem mu stručně:

„Já s vámi v té kouli neletím.“

Všechny protesty jsem odrážel s mrzoutskou urputností. „Je to bláznovství,“ říkal jsem. „Neletím. Je to bláznovství.“

Nechtělo se mi jít s ním do laboratoře. Chvíli jsem se nabručeně potloukal po domě, pak jsem popadl klobouk a hůl a vyrazil jsem ven, jen tak nazdařbůh. Náhodou bylo překrásné ráno – teplý vítr, tmavomodrá obloha, první známky jarní zeleně a chór ptactva. Poobědval jsem hovězí s pivem v jedné hospůdce blízko Elhamu, kde jsem málem vyděsil hostinského, když jsem na thema počasí prohodil:

„Člověk, který opustí tento svět, sotva začaly tak krásné dny, je blázen!“

„To sem taky říkal, když sem se to doslech,“ řekl hostinský, a tak jsem zjistil, že aspoň jednomu ubožákovi se tento svět už omrzel a že se prý podřezal. Šel jsem dál a myšlenky se mi stočily jiným směrem.

Odpoledne jsem si pěkně zdříml na výsluní a osvěžen jsem pokračoval v cestě.

Blízko Canterbury jsem narazil na útulný hostinec. Pnuly se po něm pestré rostliny a hostinská byla čistá, pohledná starší žena. Měl jsem u sebe zrovna tolik peněz, abych jí mohl zaplatit za nocleh. Rozhodl jsem se tedy, že tam přenocuji. Byla to povídalka a kromě mnoha jiných podrobností jsem se dověděl, že ještě nikdy nebyla v Londýně. „Nejdál sem byla v Canterbury,“ řekla. „Víte, já nejsem z těch, co vandrujou po světě.“

„A jak by se vám líbila cesta na Měsíc?“ vyrazil jsem na ni.

„Já ty blázny s balónama nemohla nikdy vystát,“ řekla, zřejmě přesvědčená, že je to docela obyčejný výlet. „Nevlezla bych do toho – ani za nic.“

To mě rozveselilo. Po večeři jsem si sedl na lavičku u dveří hostince a se dvěma dělníky jsem tlachal o cihlářství, o autech a o loňském kriketu. A slabý začínající srpek, modrý a nejasný jako vzdálený vrchol Alp, sestoupil po obloze za sluncem k západu.

Ráno jsem se vrátil ke Cavorovi. „Letím s vámi,“ řekl jsem. „Byl jsem jenom trochu nesvůj,“ To bylo poprvé a naposledy, co jsem o našem podniku vážně zapochyboval. Prostě nervy!

Potom jsem už pracoval trochu opatrněji a každý den jsem si na hodinku vyšlápl. A konečně se naše namáhavá práce skončila, zbývalo jenom roztopit pec.

------------------------ Poznámky:

  2 H. G. Wells, historik zevrubně obeznámený s českými dějinami, v nichž ho zaujalo zejména husitské hnutí, naráží ve svém přirovnání pravděpodobně na Zikmundovy příšerné "železné rytíře", křižáky od hlavy po paty oděné železem, kteří v létě r. 1420 obklíčili Prahu.

Errata:

30.05.2021 13:44